Čundr - vrchol sezóny
Čundr 1991 |
pátek, 5. července: sraz na tábořišti Hoješín u Seče (slunečno, horko)
sobota, 6. července: Hoješín - Majdalena (150 km, slunečno, horko)
neděle, 7. července: Majdalena - Bítov (80 km, slunečno, horko)
pondělí, 8. července: Bítov - Olbramkostel (30 km, slunečno, horko)
úterý, 9. července: Tajný závod Olbramkostel - Ježov (90 km, slunečno, horko, přechodně bouřka)
středa, 10. července: Ježov - Strečno (180 km, slunečno, horko)
čtvrtek, 11. července: Strečno - Bystřička (80 km, slunečno, horko)
pátek, 12. července: volný den (slunečno, horko - n e j t e p l e j i !)
sobota, 13. července: Bystřička - Český Šternberk (300 km, zataženo, bouřka, déšť ale teplo)
neděle, 14. července: návrat (zataženo, přeháňky, teplo)
___________________________________________________________________________
Upozorňuji případného čtenáře na to, že pokud se náhodou, čirou náhodou, pozná v některé ze znázorněných postav, v poloze jdoucí poněkud „proti srsti“, není to náhoda! K mým velkým nectnostem totiž patří i ta, že nedokážu vždy včas a s patřičným důrazem sdělit každému, co si o něm myslím. Domnívám se však, že občas to není na škodu věci...
Činím tak tedy v
tomto písemném materiálu, jež je jakousi výpovědí, mou výpovědí o tom, co se
dálo ve dnech 5. až 14. července léta páně 1991 na cestách a necestách,
silnicích, příkopech a putykách Česko-moravské republiky a Spojených států
Slovenských. Taktéž si dovoluji upozornit na poněkud drsnější slovník a
vulgárnější výrazivo, jež však samozřejmě nejsou nijak v rozporu s
autentičností popisovaného děje.
J. V.
CESTA KOLEM ČECH
Pakliže se člověk vzepne bláznivému rytmu
života, na chvíli se pozastaví a zahledí do prázdna, hlavou mu v té chvíli
prolétne myšlenka: jak ten čas letí...
Občas se třeseme strachy před něčím, čemu stejně neujdeme a když je to tady, čas se vleče strašlivě pomalu. Tak pomalu, že bychom ho nejraději popostrkovali očima. Jindy se ale naopak nemůžeme dočkat něčeho, co ne a ne přijít a když TO přijde, ten samý čas letí tak závratným tempem, že si ani nestačíme uvědomit, co TO vlastně přišlo
Už je tomu pár let, co se od břehů Labe vydala parta bláznů na první Cestu kolem Čech. Od těch dob se tahle akce stala jakousi tradicí, vrcholem sezóny. Od páté Cesty si už dlouho před jejím startem mnozí slibovali hodně moc. Já sám jsem byl odhodlán se pro její úspěch třeba rozkrájet! Po loňským hororu, kdy se nám doslova všechno bortilo pod rukama, si tak trochu chceme spravit chuť. Podle mého názoru však prvořadým předpokladem úspěchu akce bude přesvědčit všechny účastníky, že Cestu pro ně nikdo nepořádá, že nejsou na tematickým zájezdu, nýbrž že oni sami se automaticky stávají jejími spoluautory a spolutvůrci a na nich samých tedy záleží, jaká že bude.
O úspěchu či neúspěchu tohoto mého působení jsem se měl v nejbližších dnech přesvědčit a přiznám se, že jsem se toho docela bál. Ačkoliv na druhé straně mě uklidňovalo pomyšlení, že horší, než loni, to snad ani bejt nemůže.
Plán trasy se tentokrát vyvíjel strašně dlouho. Během roku se snad stokrát upravoval. Od původního návrhu o deseti etapách, sedmnácti stech kilometrech, výletu do Rakouska, Tajném závodu, dlouhém 250 km, až do podoby, uvedené v úvodu tohoto „kecání“. A tradičně teprv v předvečer startu se definitivně rozhodlo o účastnících. Já jsem si v práci dovolenou koupil od šéfa za flašku. Se mnou pojede jedna z nemnoha letošních „novinek“ v sestavě, ségra starýho harcovníka Eiffela, Pavla. Eiffi sám poveze svou dávnou známou Radku ze Šluknova. I letos je jistá osádka George s Petrou, od kterých počítám s vydatnou pomocí. Po roční pauze jede mazák Bobby. Můj brácha je na vojně, proto se k výpravě připojí až na Strečně nebo na Bystřičce. Ani Mrcásek tento rok nejede sám, sbalil semickou divu Gábinu. Letos snad konečně pojede Bambrník, kterej se měl za řidítky střídat s Peťanem. Jenže ten chytil těsně před startem chřipku. Vypadal opravdu špatně, z domova musel doslova utéct a tak zaplaťpámbu, že po delší přestávce jede i postrach jabloneckejch silnic, Kamikadze Jane, tentokráte autem! Peťan si sedne k ní, na „sedadlo smrti“. Miki jede na vlastní mašině a ze simsona na mašinu přesedlal i Íka. Ten je jediným z loňských „nepovedených“ simsonářů v letošní sestavě. Dost mě překvapil spoluzakladatel gangu i Čundru a účastník jeho prvních dvou ročníků, Raďouch Čihula. Rozhodl se k účasti po třech letech i s legendární Máňou a přítelkyní Monikou! Kolegů Jižanů má bejt přibližně jako nás a to taky nebejvalo. Starej kozák Ben vede Jižní sekci do boje s Maruš za zády. Poprvé. Ani Meďul nejede sám. Veze ségru Meďulku. Gulis jede sám ale obestavěnej báglama s foťákama a letos, ač voják, jede poprvé celej Čundr. Můj loňskej týmovej kolega Bochan veze Mariinu kolegyni ze železářství U Rotta Ditu. Ale tu si Jižani posléze přehazujou jako horkej brambor. Chvíli sedí za Filisem, chvíli i za Mikim. Poprvé, co jezdíme s Příbramí, jede mistr Kozel, zlej sen ostatních Jižanů a to na mašině, kterou dodělal doslova v předvečer startu! Pouze první dva tři dny by s námi měl jet Jožo Puntík, jediný to zástupce Zdabořských legií na týhle akci, se zatím neznámou Hankou z ižní Moravy. Celej Čundr ale má jet ztělesněná dobrosrdečnost, vitální dobrodruh a živel Kolda, na starý jawině, kterou před časem zakoupil od bráchy Mumly a která od tý doby statečně snáší neustálý závodnický úlety svýho pána. Na startu se má objevit i následník majitele pneuservisu Kudrna (kterej kdysi ve škole zmlátil svýho učitele za to, že byl drzej) s navigátorkou Martinou, naší krajankou a zároveň Benovou sestřenkou.
Letos tedy poprvé jede auto. Zcela proti původnímu očekávání ale sedí za volantem jedna z nejvýraznějších osobností Gangu, Jana Kříča. S nápadem použít auto přišel v zimě Larry, sám účastník druhé Cesty kolem Čech z před tří let. Jenomže nedlouho před startem se dal na soukromničení a to znamená moc lítání a málo peněz. Potíž je v tom, že Jana pojede pouze první víkend. Ona jako hostinská si prostě nemůže dovolit delší účast... Co se týče Bambrdy, tak ten bude muset po prvním víkendu zpět, udělá (snad) papíry na auto a vrátí se za námi.
Při letošní Cestě tedy startuje minimum nováčků (narozdíl od minulý), což by mělo bejt zárukou lepší soudržnosti a vyšší pravděpodobnosti dohody v kritický situaci. Jedná se o Gábinu (jinak je to už ale její 9. akce), Radku (2. akce), Bambrníka (což je ale sporný, protože loni se jednoho dne zúčastnil, jinak jde ale už o jeho 17. akci!) a Pavlínu. ta jediná jede od nás ze Severu úplně poprvé ale mám ji na starosti já, tak není co řešit. Z Jihu je na Čundru poprvé Maruš (je to její 6. akce), fantóm Kozel (13. akce), Dita (5. akce), Martina (5. akce), Kolda (8. akce), Kudrna (4. akce) a úplně nová je Hanka, kterou ale veze Jožo, takže by všechno mělo bejt v pohodě.
Starej mazák Raďouch Čihula sice pojede ale společně s Monikou (taky její první akce) budou čekat vždy jen v cíli vybraných etap. Slavná „Máňa“ má totiž zenit své výkonnosti dávno za sebou a nestíhala by naši kolonu. Já ale Hulouše podezřívám z toho, že se raději hodlá držet trošku víc stranou týhle zlotřilý bandy alkoholiků...
Letos poprvé s sebou, jako správná banda motorkářů-pijáků, vezeme klubovou vlajku. Bojovou zástavu. Původně ji měla ušít Martina, Kódlova nastávající. Asi jsme ji ale něco udělali a za půl roku se věc nehnula z místa. Miki tedy zaměstnal svou, velice ochotnou mámu se ségrou a vlajka byla v mžiku na světě! Holt, když se chce...
K novinkám patří i to, že před startem se bude platit jakýsi povinný finanční vklad, ze kterýho se budou platit nejen kempy ale i filmy, společný obědy a závěrečný tahy. No a protože podražilo, činí toto „startovné“ 500,-Kčs. Přes souhlas všech účastníků se však v této oblasti vyskytl jeden z m á l a problémů nadcházející akce...
-
- -
1. den: pátek, 5.
července 1991 - cesta na místo startu, „hvězdicová jízda“ na Seč,
tábořiště Hoješín
Všechno začínalo tak nějak v klidu, nenápadně a ve výrazným kontrastu s loňským rokem. Před polednem jsem se sbalil a nebejt nervózního Mrcáska, kterej mě neustále honil do práce při stříkání jeho nový kapotáže, sednul bych si a relaxoval.
Pozvolna se sjíždějí účastníci. V ulici není takový pozdvižení, jako minule ale zaplaťpámbu za to. Už je tady i Kříča. Týhle akce se účastní po dvou letech a je to moc dobře, protože její přítomnost v sestavě je vysoce žádoucí! Pro svůj bezprostřední a možná až přehnaně žoviální a otevřený způsob jednání je jednou z oné sorty lidí, kteří dodávají Cestě ten správnej šmrnc.
Přijíždí Bambrník, Íka, Bobby, Mrcásek s Gábinou, „starý Písty“. Eiffel přivezl Radku od autobusu a vrací se do Brandejsa pro svou ségru. A jelikož je příšerný vedro, skáče Radka za Mikiho na mašinu a jedou se, ještě s ostatními, vykoupat na Sadskou. Cestou Radka ztrácí ručník. No nazdar, to to začíná. Jen tak na okraj: ona Radka je pěkný éro, ač na to absolutně nevypadá!
Miki později přiváží Peťana, kterej má horečku a z domova musel zdrhnout. Tím si vysloužil naše nezměrné sympatie.
Jana s Peťanem, kteří jedou autem, vezoucím většinu naší bagáže, vyráží napřed. George Krha provádí ještě poslední úpravy Bzuka.
A pak nastává
ten okamžik. Najednou je všechno připravený, nikdo neví, co s rukama, koukáme
po sobě a těma pohledama se jeden druhýho ptáme: tak co, jedem..? A pak si
první z nás, tak trochu nesměle a jakoby s obavami, nasadí helmu. A ostatní
chápou - JEDEME! Poslední pohled dozadu, zadní voj Eiffi zvedá palec na
znamení, že všichni jsou připravený a za mohutnýho troubení pozvolna vyjíždíme vstříc životu..!
Projíždíme Sadskou, kde někteří z nás berou benzín, impozantní průjezd Kolínem, Čáslaví - kde jsem se mírně zmátnul v navigaci - za což ale dostala i svůj díl má spolujezdkyně a to od svýho bráchy, kterej se tady narodil. Přichází Žleby, Seč a před vsí Hoješín, za můstkem, sjíždíme na nám důvěrně známou polní cestu, vedoucí k tábořišti. Už z dálky vidíme vyrovnaný mašiny. Není pochyb - některý z Jižanů tady vegetujou už od včerejška! Vítá nás rozzářenej a mírně nesvůj Meďul-Fast Medyul, je tu Bochan, podnapilej Kolda, Meďulka, ale vidíme i starou Máňu a její osádku, Hulouše s Monikou, válející se před stanem a zdravíme se i s Belkem, nejrychlejším simsonářem loňskýho ročníku, opřeným o bicykl (???), na kterým se s námi přijel rozloučit. Tak žádný zdržování, sundat bágly, postavit stany a ať to lítá!
Blíží se pátá hodina a druhá část Jižanů nikde, Na Benovu hlavu, který onu druhou část vede, se snáší sprška vtipů a posměšků. Benkvík se smečkou prej bloudí někde poblíž, jezdí kolem dokola a nemůže se strefit na to správný tábořiště! A nebo někde ve škarpě půlí motor!!!
Někdo se
okamžitě běží osvěžit do vody, někdo ke kiosku. Odbíjí půl osmá. Sedíme - či
spíš ležíme u piva řveme na celý kolo, protože jsme se dlouho neviděli a chceme
si sdělit spoustu věcí. Padá návrh, že pokud “Benovci“ nepřiharcujou do
stanovenýho limitu, za každou překročenou minutu budou platit flašku. Návrh je
s nadšením přijat
Netrvalo to ale dlouho a pojednou slyšíme tlumenej hukot jawáckejch motorů: vem to za mě, vem to za mě! Nad silnicí v dálce se vznáší namodralej oblak dýmu, neklamnej to znak faktu, že zbytek Jižní sekce je na obzoru!!!
Do našeho ležení vjíždí jeden po druhým: Ben s Maruškou, Kozel-Mišel Košel, Filis s Ditou, Kudrna s Martinou a Jožo s Hankou. Letíme přes půl kempu se s nima přivítat! Stisky rukou, veselý pokřikování, Beníkův provinilej úsměv, okukování Košelovy nový mašiny...
Petra a George tedy organizují vybírání povinnýho vkladu. A pak už se vracíme ke kiosku a pijeme na uvítanou! Brífink, předstartovní sezení, který jsem ještě před chvílí sliboval, odkládáme na ráno.
Miki už se mezitím stačil solidně zkouřit. Aby taky ne: v největším pařáku do sebe láme jedno pivo za druhým! Už se ale spřátelil s mladou výčepní, od který vyžebronil protekční skleněnej půllitr. Neustále ji však obtěžuje, leze za ní do karavanu, sloužícího coby výčep a ten se jeho přičiněním houpá jako na vlnách! Upozorňujeme opilce, že letos není k dispozici kárka. Stylem „přežvýkavec“, díky čemuž poznáváme, že má dost, však odpovídá, že jí nebude třeba. No uvidíme... A pijeme a pijeme!
Jenomže za smrákání kiosek zavírá a tak se stěhujeme asi o kilák vedle, do hospody, kde je sice lidí jako hoven ale čepujou do aleluja! Zaujímáme flek na trávě vedle silnice a paříme dál. Bez Mikiho ovšem, kterej po smršti v kiosku poznal, že dosáhl hranice lidských možností, odvalil se stranou, cvičně se vyblil, pokusil se vetřít do cizího stanu k neznámým děvám a pak tvrdě usnul vedle svýho Čmeláka. Ale my to roztáčíme dál a chlast teče proudem! Někteří jednici se začínají nebezpečně rozjíždět. Největší rozruch tropí Petra, zpovzdálí hlídána svým partnerem. Ale i Radka nasává víc, než je v kraji zvykem. Obsluha však nestíhá ani další z našich „perel“. Blonďatej průtokovej ohřívač alkoholu, kterej má v příštích dnech sedět za mnou, se činí. Nestačím valit voči!
Ben se dává do zpěvu a strhává další opilce. Jelikož se však už částečně válíme na silnici a jsme tak překážkou v silničním provozu, jsme odkázání na protější trávník, kde zábava v neztenčené míře pokračuje. Petra likviduje kalhoty třením o zeleň a poté vrávoravým krokem mizí ve tmě, čímž definitivně opouští kolbiště. A tam: ehm,ehm.........fuj!
Středem naší škodolibý pozornosti se tak stává Radka. Neustále si přihýbá z lahve rumu jako jednooký korzár Kid, načež naproti sedícímu Košelovi v nestřeženém okamžiku strhává tričko britských rowdies, navléká si ho a záhy upadá v delirium tremens. Končí stejně jako Petra, tedy šermířským soubojem sama se sebou. Nato se jí chápou ochotné paže, což oběť kvituje pletoucím se jazykem s neskrývaným uspokojením: “Tojik chjapů na-najednou..?“
Tou dobou jsem však již byl zcela nemilosrdně odvlečen polovinou naší osádky stranou dění. Nemusím podotýkat, že z čistě počestných důvodů. Leč dole u vody byl klid a vůbec tam bylo pěkně a tak se potřeba poněkud protáhla...
Kráčíme s Pavlínou tmavým lesem. Jsou asi čtyři ráno, pro alkohol nevidím na cestu, za námi dohasíná řev nejvytrvalejších opilců a kdesi před námi čeká teplej spacák. Naštěstí však ani v opilosti nemám ve zvyku bloudit a tak je nám, po nekonečným pochodu, dopřáno vkročit na tábořiště. Někteří z našich kolegů již spí. Jiní však nikoliv. Mrcáskův stan se prapodivně nafukuje v pravidelných rytmech, doprovázených vzdechy a citoslovci - no hrůza! Určitě se jim někdo cizí vkradl do stanu a teď tam páchá neřesti! Nebo ne? Ojojoj, sodoma gomora, Mrcásku! Maně mne však napadá, hoď kamenem, kdož jsi bez viny...Z úvah mě ale vytrhuje obdivuhodně pevná ruka mé spolujezdkyně, vláčejíc mne na lože. Ještě dlouho potom slyšíme hlahol přicházejících kamarádů, kteří tak “nechtěně“ budí okolospící.
Svítá a já si,
myslí otupenou zdejším pivem, uvědomuju, že se mi právě začíná zdát sen. Sen o nejkrásnější Cestě kolem Čech...
2. den: sobota, 6.
července, 1. etapa Seč - Majdalena
Bojím se vykouknout ze spacáku. Hádám: bude dneska pěkně, nebo se to vysere jako loni? Počasí je ale na naší straně a slunce už brzy ráno začíná pěkně připalovat. To ale naprosto nevadí mé spolujezdkyni, která nechce o vstávání ani slyšet. Není však sama. Mezi mašinama se ještě válí Miki, opodál Meďulka, vedle Bambrník, Íka, ze stanu, jenž se už přestal nafukovat, stále nevylejzají Mrcásek s Gabčou a vidět nejsou ani Pístecký. Hvězda včerejšího večera, Radka, je kupodivu velice čilá.
A tak se pomalu připravujeme na první etapu. Konečně nadešla volná chvíle na brífink. Ten probíhá kupodivu bez hádek a výbuchů vášní, jak tomu bývalo v minulosti. Hulouš s Monikou už jsou sbalený a startujou. Mají namířeno na Bítov, kde na nás budou čekat. Máňa je naložena tak, jak jsme vždycky byli zvyklí, tedy nadoraz.
My startujeme asi půlhodinku po nich. Je půl desátý a jedeme směrem na Chotěboř. Čeká nás 180 kilometrů a to není zrovna nejmíň. Stavím se do stupaček a přehlížím kolonu. Jsme kompletní a to znamená, že letošního Čundru se účastní:
Jaroslav Vrána - Pavla Najmanová MZ 251 (J.V. 9.den na MZ 150, P.N. 9.den s Mikim)
Jiří Mašín - Petra Šedinová MZ 150 (J.M. 9.den na Jawě, P.Š. s F.Petričkem)
Jiří Brožek MZ 251
Petr Najman - Radka Vencláková MZ 251 (R.V. od 4.do 10.dne s J.Brožkem)
Roman Krovoza - Gabriela Hejlková MZ 251 (nezúčastnili se etap 6.a 7.dne)
Pavel Havěrník Jawa 350-632 nezúčastnil se etap 4.až 8.dne)
Josef Mikluščák - Petr Mašín Jawa 350-639 (s J.M.3.den D.Borovičková, P.M. 1.-3.
(den s J.Křičkovou,9.den s A.Vránou, 10.den sám)
Jiří Hronek Jawa 350-639
Jana Křičková Renault 16 a Ford Escort (pouze 1.-3.den a 9.-10.den)
Aleš Vrána MZ 150 (9.den s P.Mašínem, 10.den s J.Křičkovou)
Radek Čihula - Monika Kolandová Jawa - ČZ 250 (oba pouze v cíli 1. a 3. dne)
Roman Bílek (na startu 1.dne na kole,9.den s P.Havěrníkem,10.den s J.Křičkovou)
Karel Lenkvík - Marie Adameková Jawa 350-638
Petr Novák - Jitka Nováková Jawa 350-638 (J.Nováková 5.den vlakem)
Filip Petričko - Dita Borovičková Jawa 350-638 (D.B.5.den vlakem, 4.,6.-10.den s P.O.)
Pavel Ouda Jawa 350 Bizon (4.a 6.-10.vezl D.Borovičkovou
Petr Bláha Jawa 350-634 „Speciál“ (část 4.dne s míchačkou!)
Jiří Hajný - Martina Potužáková Jawa 350-638
Jaroslav Chrastina Jawa 350-353
Josef Kuchař - Hana Popelková Jawa 350-634 (oba pouze 1.-3.den)
Tomáš Řehoř (pouze v cíli 9. a 10. dne)
Úzkejma serpentinama jedeme velice pomalu, protože si opět po roce zvykáme na jízdu ve velký koloně a navíc Janina v autě, jedoucí jako poslední, nevidí zrovna nejlíp a prohlašuje, že má za volantem strašnej strach. Jakej paradox ve srovnání s faktem, že momentálně z vlastní vůle projíždí republiku křížem krážem bez řidičáku!
Při předjíždění koňskýho potahu Miki málem přesedlal z Jawy na kobylu a moc nechybělo, aby se válel v prachu. Je krásný počasí a jedu bez helmy. To ale zdaleka nejsem sám! Pavlína, Petra, Bambrník a další samozřejmě nesmí zůstat pozadu. Amerika jako sviňa... Daleko se ale nedostáváme. Po ujetí asi tří (!) kiláků mě před Klokočovem předjíždí Bambrda a kolonu zastavuje. Ben má problémy... Tak začíná bezprecedentní anabáze, která téměř končí svržením Beníkova stroje ze skály vlastním majitelem. Jenže to teď samozřejmě netušíme.
Zastávky využívá Bochan, kterýmu blbne zapalování. A tak zatímco Bobby vytahuje svoje nádobíčko k seřízení předstihu, uléháme do stínu vonících jabloní. Po půlhodince zjišťujeme, že stojany našich mašin jsou úplně zabořený do horkem rozteklýho asfaltu. Považuju to za dobrý znamení, protože tohle se nám naposledy stalo při legendární třetí Cestě kolem Čech a ta, jak všeobecně známo, neměla chybu!
Je 11.00 h a vyrážíme s tím, že obědvat budeme v nejbližší hospodě a ne až v Chotěboři, jak jsme si ráno krásně naplánovali. Hned v příští vsi, v Rušinově, stojí na svahu u silnice parádní motel. Zaplňujeme snad všechny stoly a žereme si jako lordi. Během oběda však vzniká spor. Bochan, Kolda a někteří další namítají, že pět stovek vkladu je moc. Jak prej oni, kteří si dají k obědu jen polívku, k tomu přijdou, aby platili vklad ve stejný výši, jako ostatní, kteří nešetří?! Je sice pravdou, že Bochan s Koldou se snažej našetřit si na Velkou cenu v Brně, jenže mně je jasný, že to, co ušetřej na jídle, potom večer stejně prochlastaj! Protentokrát spor utichá ale věc není zdaleka vyřešena. Je tedy aspoň ujednáno, že obědy si bude platit každej zvlášť a pak se uvidí. Miki neodolal a rozhodl se aplikovat na své maličkosti léčbu pivem. Jenomže při vycházení z monťáku se ani netrefil do dveří a tak musel řízení přenechat Meďulce.
V pohodě projíždíme Chotěboří, Českou Bělou a v Havlíčkově Brodě odbočujeme na Jihlavu. Před městem zastavujeme. Nedávno byl totiž Meďul na dovolený na Bítově (tam máme namířeno zejtra) a při návratu mu “odešlo“ kolo. Náhradní tehdy sehnal až v nějaký vsi u Bítova. No a teď ho musí vrátit. Bere si s sebou Bochana a Bena. Vyrážíme dál a Meďul s doprovodem se odděluje. Projíždíme Jihlavou a ačkoli tenhle průjezd absolvujeme každej rok už pět let, dá se říct, že pokaždý jedeme cizím městem. Loni jsme spoléhali na Meďulu. Letos se, k mýmu nemalýmu zděšení, spoléhá na mě! Všechny smysly do střehu a hlavně - neulítnout! Provést dlouhou kolonu motorek městem se všema těma křižovatkama, semaforama a hustým provozem, chce nejen notnou dávku zkušeností, rozhodnosti a dokonalýho přehledu vedoucího jezdce ale i rozvahu a sehranost ostatních. Jakýmsi zázrakem a díky skutečně vysoký disciplinovanosti osádek se dostáváme až na druhej konec Jihlavy. Tam mi ale Mrcásek dává znamení, že nejsme všichni. Takže stojíme těsně za městem, na krajnici u škarpy, kolem svištěj auta a já trnu hrůzou, který z nich nás sestřelí. Vzadu zůstali Gulis, Eiffi a Bobby. je mi jasný, že problémy má dozajista Filda, či spíš jeho jawa. Bude to nejspíš na delší lokte, jak bejvá u jawáků neblahým zvykem, pročež uléháme do škarpy a v klidu relaxujeme. Někteří usínají, jiní melou o všem možným. Janině je ale tráva na zemi asi málo načechraná a válí se proto po Mrcáskově Lindě. Jóóó Linda- to je jiná! Válí se a krafe. Absolutně jí nevěnujeme pozornost. Pouze snad při vzpomínce na Gábinu, která před nějakou chvílí seděla tak, jako teď Jana na postavený mašině, kdy povolil kamínek a svezla se do škarpy, si říkáme, aby nedopadla stejně. Ale Jana je přece zkušená ženská... (Mrcásek pomalu vstává a v předtuše čehosi zlého je připraven chytat) ...která už zatraceně dobře ví, jak padá mašina... (a Mrcáskovi se v očích zračí nejistota) ...a Janina se na mašině vrtí a vrtí a my přestáváme mluvit a říkáme si: to přece neni možný... Jana nás však opět ujišťuje, že v jejím podání je i nemožný možný a padá i s mašinou do hluboký škarpy! Mrcásek, jinak vždy připraven, teď jen kouká a odevzdaně vzdychne: „Úůůůůž je pozděééé...“, čímž omluvil své dlouhé vedení a z kopřiv a jiných rostlin je pak už vidět pouze spodek Lindy a Janiny divoce kmitající haksny. Zezdola pak vyděšeně hulákala: „Kurva, to to pálí, to to píchá!!“ maje patrně na mysli ony kopřivy a jiný rostliny. A Mrcásek, přiskočiv pohotově k trpící děvě, vytrhl onu ze smrtícího objetí plechu a železa, na němž je vyveden nápis „Linda“. A Jana, vděčna svému vysvoboditeli, podává mu pak z hlubin sviňský škarpy ulomenej chránič rukojeti se slovy: „Na...“ a Mrcásek způsobně odpoví: „Díky“. A tento vskutku krátký dialog, a vůbec celá scéna, je komentována a odměněna naším příšerným řevem, jež se za jistých okolností dá označit i jako smích. Mě osobně už dlouho nebylo tak špatně od bránice...
Čekáme už pěkně dlouho a já si uvědomuju, že na tomtéž místě jsme čekali s Janou, Peťanem a Filozofem na opozdilce před dvěma lety. Zvláštní...
Když už nám asi po hodině dochází trpělivost, jedeme s Pavlou zjistit, co se děje. Naše „mechaniky“ potkáváme naštěstí hned po několika metrech. Jsou tu i kluci, kteří jeli vrátit kolo. Dozvídáme se, že Gulis přidřel motor. A jéje...
Takže jsme konečně všichni pohromadě a pereme to dál na jih. Naším dalším cílem je Telč. Jenomže to ještě netuším, že než nám bude dopřáno spatřit věže starobylého města, budeme ukrutně bloudit a vlastně ani bloudit nebudeme. Semlelo se to tak, že kolona v poklidu brázdila Jižní Moravou silnicí na Znojmo, když tu jsme narazili na odbočku na Třešť. Nejel jsem v tu dobu první a tak letím odbočujícího „hada“ zastavit. Druhá polovina kolony však zatím jede dál! Ženu se tedy za ní a jak tak jedu, pozvolna mi dochází, že odbočka na Třešť, značí zároveň i odbočku na Telč! A že už stejně jedeme nějak dlouho a furt nic... Prostě jsem si uvědomil, že jsme prve vlastně odbočili dobře. A tak to otáčím, Pavlína se nechává slyšet, že bych si měl zase udělat nějakou menší pauzu, přijíždějící kolegové kroutěj hlavama, rozhazujou rukama a ťukaj si na čelo a já děkuju Bohu, že neviděj, jak se červenám... Jaký zmatky vzniknou z chvilkový nesoustředěnosti!
V Telči se ujímá vedení George Krhounek a neomylně vede kolonu na „naše“ parkoviště. Jenomže ještě v ulicích máme další poruchu - Bochan. Takže po čvrthodinovým zpoždění stojí na parkovišti pod náměstím, opět po dvou letech, kompletní výprava Velkýho gangu. Loni tady byl jen Gulis a stejně jako teď - se zadřeným motorem. A tak někdo sedí v kiosku u parkoviště a chlemstá pivo nebo pořádá zmrzku, někdo sedí v trávě u mašin a Bambrník s Peťanem se jako jediný vydali na špacír do města. Kozel se nám, pln „hraného“ údivu svěřuje, že při opravě Gulisova oře u Jihlavy potkali jakéhosi cizince, kterej “chudákovi“ Kozlovi dal za svezení na jeho motorce 600,-AT šilinků!!! Holt, filuta Kozel..! Meďul, tak jako vždycky nechtěně, předvádí typický kousek ze svého repertoáru, když se chvíli nepřítomně motá kolem nás, ležících u zábradlí a pak, zaujat opodál parkujícím autokaravanem, na toto zábradlí usedá s takovou vehemencí, že se málem překotil naznak a milému karavanu téměř vykopnul okno! Při tom se tvářil, jakoby nic a my jsme opět smíchy bez sebe.
Měli jsme v plánu projít se městem a podívat se na zámek ale po zjištění, že díky poruchám máme šerednej časovej skluz, shodujeme se v názoru, že pojedeme dál. Ben se po nasednutí na mašinu dostává do extáze a ve svém koženém brnění řádí po parkovišti. Jako šílenec žene jawičku z jednoho konce na druhej, akceleruje a brzdí, až se od gum kouří! Ach jo, Beníkovi zase mrdlo...
Výprava tedy letí dál. Mrákotín, Studená, Kunžak. Vjíždímě do Jindřichova Hradce. Není s námi Kozel, kolem kterýho jsme se před chvílí přehnali, přičemž on sám nás posunky posílal dál. Při pomalým průjezdu městem ale mám dojem, že u něj zůstal zadní voj Eiffi a snad i někdo další. Teď právě moc a moc lituju toho, že se nám nepodařilo splašit vysílačky pro vedoucího a uzavírajícího jezdce. Takhle kurva nevim, co se tam vzadu vlastně děje! Zároveň ale zjišťuju, že Hradcem projíždíme zcela zbytečně, protože po chvíli se objevujeme zase zpět na hlavní silnici! Ježišmarjá, já jsem vůl! Já snad chrápu. Dyť sprintující Kozel a spol. jeli dozajista přímo po týhle silnici, bez zajížďky do města a tak místo toho, aby stíhali oni nás, stíháme teď my je. Doprdelepráce..! To bude zase titulů na mou nebohou osůbku. A tak za to berem!! Letos poprvé se necháváme unést závodnickou vášní! Jako první teď prolétá krajinou mezi rybníky Bochan a těsně za ním já s Pavlou. A doleva, doprava, přibrzdit, podřadit a plnej a furt dokola! Co se děje za mnou, mě v tu chvíli absolutně nezajímá. Spoléhám na to, že přátelé snad nejsou malý děti a moje pozornost je tak soustředěna jen silnici před námi a na čmoudící modrobílou jawu, na jejíhož pilota jsem se ještě před rokem díval tak trochu skrz prsty. Teď je z něj ale jezdec, se kterým je „nutno počítat“. Jede fakt moc dobře ale já musím sám sebe pochválit, že aspoň na silnici nestárnu. A Líza? Ta je jako víno - čím starší, tím lepší!
Těsně po sjetí z třeboňský státovky konečně dostihujeme naše „zmizíky“. Je tady i Janino auto. Tak to je dobrý, říkám si, teď se už v klidu doploužíme až na Majdalenu. Jenže člověk míní a... Přísahám, že už jsem nechtěl závodit. Ale ta silnice je tak pěkná a Bochan je dneska jako utrženej ze řetězu a víte, co je to za pocit, když kolem vás prosviští mašina a pak další a vy víte, že na ně máte?? A ta silnice je fakt tak pěkná... Za čtyři, za tři a plnej! A těšte se, ZÁVODNÍCÍ, vyráží konkurence, která ještě zdaleka nepatří do starýho železa. Spíš jen tuším, že za námi vyráží ještě Kolda, samozřejmě Mrcásek a snad ještě někdo. A zase letíme jako šílenci! Chalupy, stromy, strakatý krávy a báby v šátkách uhánějí kolem nás šíleným chvatem a mizí kdesi v dáli, v minulosti, protože každá vteřina, každej její právě uplynuvší zlomek je minulostí. Pojednou ale koukám, hlavní silnice uhýbá za roh!! Do křižovatky uprostřed se ale řítíme šílenou rychlostí! Do hajzlu, to je konec, proběhne mi hlavou. Bochan těsně přede mnou letí rovně a ani se nesnaží brzdit. Čím taky, jeho Bizon by stejně neměl šanci. Já tahám za všechny hejblata, páky a pedály, co jich jen Líza nabízí, skřípot, prach - a stojím vedle Bochana! Zatraceně, zrovna nic nejelo... A už jsou tu další naši. Divoce gestikulujeme, že cesta vede jinudy. Opouštíme nechtěné přístaviště a vydáváme se po správný cestě. Uvědomuju si, že okolí Jindřichova Hradce je pro nás snad zakletý. Před rokem, o pár kiláků dál, se totiž naší výpravě přihodila navlas stejná patálie. Naštěstí taktéž s dobrým koncem. Jen doufám, že příští rok v tomhle kraji, pokud jím povede naše trasa, raději nikdo závodit nebude.
Taky ale zjišťuju, že je nás nějak málo. Kromě naší osádky je tady ještě Bochan, Miki s Ditou a George s Petrou. Kde jsou ostatní a kudy to vlastně jedeme? Co se to krucifix děje?! Tahle etapa je vůbec nějaká divná...
Vjíždíme do Chlumu u Třeboně a protože to tady dobře známe, zjišťujeme, že jsme záhadným způsobem přijeli z trochu jiný strany. Tak, a zbytek kolony je buď někde před Chlumem, nebo už dávno na Majdaleně. Ale tam to nikdo z nich nezná! A tak prolétáme Chlumem a po pár kilometrech jízdy směrem na Třeboň s úlevou zjišťuju, že s mou fotografickou pamětí to není zase tak špatný a i když jsem tady byl jen jedinkrát - a to přesně před rokem - je nám dopřáno stanout před branami tábořiště v Majdaleně. Naši tady ještě nejsou a tak se modleme, aby trefili.
Odcházím vysondovat podmínky. Recepční momentálně není ve svým ouřadě a tak stojím frontu na pivo. Přichází vhod, protože je příšerný vedro. Pak se vracím zpět ale to už se zpoza domků vyhupuje jedna mašina za druhou! Zaplaťpámbu. Dnešní etapa tedy skončila. Rozbíhá se debata, při níž se málem zase chytáme. Ale všichni včas chápou, že jsou důležitější starosti, než se štěkat jako hovada. A to je moc dobře. Loni tomu bylo trošku jinak...
Odcházíme s
Peťanem, kterej má u sebe fond, zaplatit ubytování. Recepční, starší pán, byl
velice solidní a i přes zákaz vjezdu nám dovolil postavit mašiny hned vedle
stanů. A následuje obvyklý rituál. Utábořit se, vykoupat a jít na jedno. Jako
první sedí za stolem Jana a
U vedlejšího stolu chlastaj místní hasiči. Jeden z nich se na cestě do hajan zasek´ u našeho stolu. Byl vožralej, vlezlej a děsně votravoval. Takový hovada, co se nám serou do zábavy a ke všemu jsou drsný jako šmirgl, my n e s n á š í m e ! Dělali jsme si z něj prdel, von vyhrožoval a my se smáli! Nemohli jsme se ho ale zbavit. Pak se naštěstí z vychcání vrátil už notně nalitej Bambrník a protože se nikdy s nikým moc nesere, vybafnul na opilcovu adresu dunivým basem: “Co chce ten čůůůrák?!“ Chlap zmlknul, půl hodiny na něj čuměl s votevřenou hubou a vyvalenejma vočina a pak vodtáhnul. Mohli jsme smíchy puknout! A chlast teče proudem a zábava vrcholí. Ti utahanější už mají dost. I já odcházím. Prasáci pokračujou dál. Až do rána bílýhóóó!
3. den, neděle, 7.
července, 2. etapa Majdalena - Bítov
Komáři zasraný! Ještě, že jsem tak malej a schoulím se do spacáku, že je na mně hovno co sežrat. Opatrně vykukuju z pytle. Ne kvůli komárům ale z obav o kvalitu počasí. Póómaloučku... cejtím podezřelý teplo... že by jasno... ha! Co jasno, přímo zářno! Tak to je vynikající, kéž by to vydrželo!
Postupně se odebíráme spáchat hygienu. Takovej proud ledový vody, prýštící na bolavou palici, je jednou z možností, jak přežít. Chlast a vedro - to je příšerný spojení. Ben, Kudrna a Jožo se svými polovičkami si (sviňáci) pronajali chatku (!) a vůbec se jim nechce vstávat. Když se nepřejícímu Kozlovi podařilo je probudit, jeden druhýho obviňovali, že pod nima strašně vrzala postel. Po vzájemné hádce se ukázalo, že nejhůř vrzala Kudrnova (je totiž nejmladší), Beník je vlastně učiněný neviňátko a Jožo, jako by spal úplně jinde, jen ne v chatce!
Pozvolna se tedy snažíme vyznat se v hromadě bordelu, představujícím veškerej náš majetek. Sakra, co je čí - zmatek a chaos, to je ranní balení. Jedné po druhé se ale osádkám daří své věci zkompletovat a přivázat na mašinu, nebo našlapat do auta. Taková činnost je ale fyzicky velice náročná a to vedro - - - oči trpitelů pošilhávají po místě včerejší pijatiky. Ostatní rekreanti, samý starý fakři, už tam nasávaj a jazyky našich jezdců visej „na vestě“. Doprdele, to je vedro... A Velký gang, místo toho, aby se plně soustředil na další etapu, sedí teď za stolem a chlastá, jakoby se vůbec nikam nemělo jet!! Nejhorší ale je, že jdu příkladem. To první jen zasyčelo a pak druhý. Přece nechcípnu žízní! Leč podstatný je umět v nejlepším přestat. Občas to i jde, sami to znáte ale někdy musí bejt člověk silnej. Tak silnej, aby si klidně i sám v duchu nafackoval, vstal a šel se připravit k odjezdu.
Kolegové tlačí naložený mašiny přes bránu k parkovišti. Stojím u auta, študuju dnešní etapu a najednou koukám, že Líza stojí na tábořišti skoro jako poslední. Jdu pro ni. Hledám klíče. Jedna kapsa, druhá, třetí, bágl prohledat, na Pavlínu se vyčítavým pohledem podívat (a to jsem neměl dělat, jelikož odpovědí je mi pouze její úšklebek, v překladu do jazyka českého znamenající: ty seš ale debil) a pak letím k ostatním, kteří už natočili motory a začínám zmatkovat. Zvlášť, když nabudu dojmu, že klíče mám u Jany v autě. Jenže ta už jela napřed! Uáááá, kurvááá! Nadávky a hanlivé poznámky padají na mou hlavu jako krupobití, jsem téměř zoufalej, k tomu ještě ty dvě ranní piva, díky nimž klopýtám o každej drn - DO HAJZLU! Půjčuju si od Mikiho Čmeláka s úmyslem jet za Janou a prohledat jejího renaulta. Startuju... to je chaos... a vyrážím. Jenže jak se tak otáčím, připraven vzít za to, co to půjde, zahlédnu koutkem oka Pavlínu, kterak letí k silnici, mávajíc klíčkama v ruce! Jej, to se mi ulevilo. Byly v báglu...
A protože se příbramský uranový doly neobejdou bez vzornýho havíře Joža Kuchaře, je jejich osádka nucena se s námi rozloučit a vydat se na cestu domů.
Míříme na Třeboň. Cesta je naprosto pohodová a ideální. Po chvíli jsme na místě. Okupujeme zdejší pumpu. Jak vypadá okupace pumpy? Tak, že ze všech koutů se mezi stojany vřítí tlupa čadících příšer, zaberou veškerý volný místo, uřícený jezdci po sobě házej penězma a sprostejma nadávkama a na ostatní řidiče ukazujou paroháče. Stojany na mix tady nejsou, takže olej musíme kupovat u pokladny. S tím jsou velký problémy, protože je nás hodně. Vznikají zmatky ale je při tom děsná sranda! Perlí zvláště Kolda, kterej navíc musí přikoupit převodovej olej, jež mu - při jeho „ztrátovým“ mazání - neustále uniká.
Po půlhodince máme dotankováno a můžeme vyrazit. Jenže! To by Beník musel alespoň občas uvažovat hlavou a ne se neustále nechat unášet vášní. Najednou si totiž vzpomněl, že mu netroubí klakson a nedal jinak, než že to v rychlosti opraví, aby prej moh´ troubit na Kudrnu! Podívali jsme se na sebe všichni nechápavými pohledy. Tyhle Benovy úlety známe už nějakej pátek a dá se říct, že jsme se je naučili do jistý míry tolerovat. Jenže to by se nesmělo stát něco, co nás docela dost namíchlo. Ben totiž při opravě spínače spálil pojistku a to tak dokonale, že se horkem roztavilo všechno kolem ní. No to je vrchol, zase porucha! A navíc naprosto zbytečná. Takže opět máme dost času. Uléháme porůznu do trávy, kecáme voloviny a vyčítavými pohledy sledujeme bezradnýho Bena, hlavou kroutícího Kozla a kolem pobíhajícího Meďulu, kterak se snaží zprovoznit “stříbrnou raketu“. Pojistky ale hoří jedna za druhou... “Marie, kde máme pojistky?!“ Chudák Maruš, bez který by šéf Jižanů nevěděl kam šlápnout, odvětí, že u Kudrny. Ale Kudrna stojí s další skupinou našich lidí na druhým konci pumpy a tak se neustále běhá pro nový a nový pojistky. A už je tady Petra, Benův postrach! S rukama v bok, blýskajícím zrakem a zvýšeným hlasem sekýruje nebohého jezdce. Ben hledí provinile do země a cosi mumlá. Ale to už je oprava u konce. Ben si sice o tomhle Čundru už nezatroubí ale snad, dík Kozlovu arzenálu náhradních dílů, dojede až do cíle. S úlevou se tedy zvolna zvedáme a přesunujeme do centra Třeboně.
Parkujeme na hlídaným parkovišti a Petra dohaduje s personálem ostrahu našich strojů. Je poledne a slunce příšerně pálí. Už třetí den panují tropická vedra. Přesně to jsme si ale před startem přáli! Bloudíme náměstím a hledáme nějakou hospodu. Jedna je zavřená, druhá moc fajnová, kde navíc starý hovada maj připomínky k našemu sporýmu oblečení, za což je Ben s Mikim posílají do prdele a tak se znechuceni vracíme na parkoviště. Kurva, copak v celý Třeboni není kloudná putyka?! Naše stýskání však zaslechl hlídač, bdící nad mašinama a ukázal na ceduli u silnice. Vida, poutač na jakousi “bufetohospodu“! Jdeme tedy.
Při návratu z hospody pak poněkud poopravujeme svůj názor na Třeboň jako takovou, jelikož nám nakonec přes veškeré potíže bylo dopřáno v tomto městě uspokojit své potřeby.
Jeden po druhým startujeme a řadíme se k výjezdu z parkoviště. I Kozel se řadí ale při tom “zle“ řádí! Popojíždí po parkingu a snaží se zvednout na zadní svou novou “kůň“. Nedaří se mu to však. Meďul mi podává zasvěcený výklad. Bochanův Bizon, když byl ještě v Kozlově vlastnictví, zvedal se jak divej. A Kozel tak chce za každou cenu navázat na tradici. Po několika marných pokusech Kozel přijíždí až k nám a skrze helmu hlesne: “Kurva, to by v tom byl čert. Teď se dívejte!“ Se šibalským zábleskem v očích a vědomím, že teď nebo nikdy, vytočil motor co to šlo a prudce pustil spojku.............
Za ukrutnýho řevu obecenstva Kozel sundává helmu a za následnýho aplausu, se spokojeným úsměvem na tváři, sbírá a znovu přivazuje bágly, který se vymanily ze svýho zajetí poté, co se Kozlova jawa vzepjala jako rozrajcovaná kobyla a po dosažení hranice pádu, zkrocena svým jezdcem, tvrdě dopadla zpět na přední!
Jedeme po státovce směrem na Jindřichův Hradec. Jenomže ne dlouho. Po „zdolání“ dvou kilometrů zastavujeme v obci Nová Hlína. A opět porucha. To je teda hlína. Kdo jinej, než Ben. „Beníku, co zase je??“, ptám se. „No....... nejede to...“ a Maruš jen obrací oči v sloup.
Letím tedy dopředu, zastavit zbytek kolony. „Kurva, co zase je, kdo visí - Ben?!“ „To je vůl, ať ten verk hodí ze skály!“ atd., atd. Takové byly reakce otrávených jezdců. A tak ležíme v trávě u silnice za vsí a nadáváme jako špačkové. Nějaký místní děti tady prodávaj borůvky. Miki je silně znepokojen tím, že neprodávají pivo a snaží se z nich vymámit, nemá-li jejich táta doma v ledničce nějaký schovaný. Ale haranti nejsou včerejší.
Čas letí a slunce pálí a pálí. Chvíli co chvíli se někdo zvedne a jede se podívat dolů, jak to vypadá s opravou. Na výzvědy teď jede Bambrník. Po jeho návratu se nám ale ježí hrůzou vlasy na hlavě. Kluci prej vyndali z mašiny kompletní alternátor a další součásti elektroinstalace. Prej hrůza! Ech, to je v prdeli. Takže se válíme dál...
Utekla hodina a už nás ani nebaví dělat píčoviny. Uznávám za vhodný jet se podívat, jak pokračujou práce. Bochan jede se mnou a ukecává mě, abych ho nechal řídit Lízu.
Uprostřed vsi je rozložena polovina Velkýho gangu. Benova mašina je k nepoznání zdevastovaná, rozebraná do posledního šroubku. Z motoru trčej elektrický dráty a kabely na všechny strany. Mezi nima spatřuju strhanou Benovu tvář. Nemluví, jen pokyvuje hlavou. Informace podává vedle sedící Kozel. Prej to bude dobrý ale chvíli to potrvá. K našim sluchům doléhá hudba. Meďulka, Radka, Bobby a další uvedli do chodu rádio na jedný z příbramských mašin a uprostřed silnice křepčí v rytmu diska, jakoby se nechumelilo! Zdeptanej Ben poulí oči na to divadlo a zničeným hlasem šeptne: „Marie, dej mi napít...“
Stále ležíme za vsí, u prodavačů borůvek. Někteří nevydrželi a za nepatrný peníz se jim modrají huby, až běda. Napětí a nervozita však s ubíhajícími hodinami narůstá. Za sebe ale musím uvést, že nervozita mě tentokrát minula. Co mi scházelo - ležel jsem v trávě, ve stínu, bylo teploučko a byli jsme „v tom“ všichni. Neoddiskutovatelný ale je to, že máme zpoždění jako kráva a válíme se tady už půldruhý hodiny. Jenže Petra už toho má dost. Bere si moji Lízu a jede dolů zjednat pořádek! A právě toho se chudák Beník nejvíc bál. Při naší návštěvě „opravárenskýho centra“ před chvílí totiž neustále polohlasem opakoval: „Hlavně, aby nepřijela Petra...“ Mizející Vrtuli vyprovázíme škodolibými úsměvy: „Týý vole, ta mu dá...“ A skutečně. Po chvíli se k nám z dálky doneslo ječení, nadávky a třískání a nad střechami malebných jihočeských chalup blesk stíhal blesk! ...a my se tu válíme už hodinu a tři čvrtě.
Konečně jedeme dál. Už ani nevíme, jak to vypadá. Cesta probíhá úplně normálně až do chvíle, kdy zezadu dostávám zprávu, že nejsme všichni. Stojíme kousek za Jindřichovým Hradcem a zjišťujeme, že nám chybí Íka a dokonce i zadní voj Eiffi. Sakra, jak je to možný? Ukázalo se, že Bobbymu vypadla láhev, přidělaná na kufru jeho Peggyny a oba „zmizíci“ si toho všimli. Ona láhev je totiž velice důležitá. Je v ní voda, sloužící jawákům k opláchnutí zasviněných rukou po úspěšně zvládnutých opravách. V kufru ještě Bobby veze solvinu pro případ, že by příbramští letci byli „náhodou“ nuceni hrábnout hlouběji do motoru!
Nic naplat, čekáme tedy. Jenomže čekání nás po chvíli přestává bavit a tak se Pavlínou vydáváme na „záchrannou výpravu“. Tyhle soukromý záchranný výpravy už jsou mi asi souzený... Letíme nazpátek a koukáme po škarpách, polích a cestách ale kde nic, tu nic. Dojíždíme až k našemu „borůvkovýmu“ odpočivadlu a ptáme se dětí. NIC! Eiffel a Íka se asi propadli. Tak tedy návrat k našim. Potkáváme Bobbyho, kterej taky krčí rameny. Sakra, to je bordel! Usnášíme se tedy na tom, že Eiffi s Íkou při stíhání kolony odbočili na Hradec a projeli městem, stejně jako my včera a pak jeli vlastní cestou na Bítov. Nemusíme ale mít žádnou starost, protože starej rumař to tady dobře zná. Takže jedeme dál.
V pohodě projíždíme Kunžakem a míříme dál na východ. Moje spolujezdkyně se nechala slyšet, že jízda v čele kolony je hovno a že lepší by to bylo vzadu. Neoponuju, vedení přenechávám Příbramákům a stěhujeme se dozadu ke Kozlovi, Bambrdovi, Gulisovi a Bobbymu. Musím říct, že vzadu je to mnohem větší žůžo! Člověk se nemusí o nic starat, jenom se veze a navíc se mu nabízí úchvatnej pohled na „hada“, jehož tělo se proplétá zatáčkovitými silničkami Jižních Čech. Na pořádně čmoudícího hada, protože jawičky kouřej a plivou olej jako sedmihlavá saň. Je vskutku nepříjemný, když vzadu jedoucí osádka po chvíli zjistí, že je celá kropenatá!
Je překrásný počasí a ukrutný vedro. I když jedeme skoro devadesátkou, ovívá nás horkej vzduch, jakoby někdo zapnul obrovskej fén. Jedeme téměř nahatý - ačkoli, téměř... Opět zazářila Pavlína. Během jiízdy, jak tak kecáme, už ani nevím jak ale přišla řeč na striptýz. A najednou tady byla sázka. Pavlína: „A že si za jízdy svlíknu podprsenku a podám ji třeba... třeba Habrdovi?!“ Já: „Na to absolutně nemáš“. Ona: „Že ne?“ Já: „Kdepák...“ Jenomže Pavla už nemluví. Koná. Moje navigátorka vítězoslavně mává horním dílem plavek nad hlavou a mně se tmí před vočima!! Úpím a vší silou se ovládám, abych z toho nespad´. Předjíždíme jednu mašinu za druhou a prodíráme se k Habrdovi. Ta nezbednice se směje na celý kolo a k smrti vyděšenými Bambrníkovi za jízdy předává skalp! Umírám smíchy při pohledu na věčnýho smolaře, kterýmu z hledí otevřený helmy nejdřív vypadly skla lennonek a hned za nima i vykulený oči! Přesto však „dar“ přijímá a my se stahujeme opět na konec kolony, za obdivných a uznalých gest všech jezdců, které míjíme. Prasáci! Rozvíjíme další dialog. Já: „No tak, pokračuj, ne!“, maje na mysli druhý díl plavek. A ona? S bohorovným klidem odvětí, že beze všeho, to by ale musela vstát a při mým způsobu jízdy by jí hrozilo akutní nebezpečí pádu! Oj, nádobo hříšná, jak otřesné!“, končím dnešní představení zcela zděšen!
Co se ale děje? Kolona zastavuje. Ben sundává helmu, vytahuje špagát a ptá se Marie, kde je nejbližší vhodný strom. Ženu dopředu, zpravit zbytek kolony o další Benově poruše. Právě vjíždíme do Dačic. Na okraji městečka registruju pěkný esíčko s první levou. Krátce přibrzdit, podřadit na tři, prudce naklopit, na poslední chvíli předjet seroucí se škodovku, vyrovnat - a ááá jéééjej, kurva, co je to?!! Traktor s vlekem! Ještě stačím zahlídnout za ním se ploužícího Koldu a pak už jen brzdím, co to jde! Jen tak tak, Pavlína vzadu něco vyvádí, gumy smrděj, smyk obou kol - ovšem mistrovsky zvládnutej a - stojíme. Musím ovšem dodat, že to byla moje obrovská chyba. Trochu dost jsem přecenil svoje síly a při všem tom nasazení jsem měl víc štěstí, než rozumu a navíc z prdele kliku. Zvlášť mě to mrzelo, když se ukázalo, že má spolujezdkyně vzadu nic nevyváděla, jen se pokoušela zachránit holý život, přičemž si odřela nohu. Lehce sice - ale přesto... Celý tohle extempore sledovala skupina našich lidí, stojících opodál na krajnici a už z dálky se smíchem volajících, že jsem idiot. A měli pravdu.
A tak letíme zpátky nahoru, kde Pavlínka jaksi pozapomněla jistou oděvní součástku. Bambrník ale místopřísežně prohlašuje, že u sebe nic nemá! A já se musel rozeřvat smíchy při pohledu na spadnuvší čelist naší striptérky! Rázem nevěděla, na čem je ale kýžená podprsenka se nakonec objevila u Bochana. Škoda. Pro úplnost ale musím dodat, že po celou tu dobu moje spolujezdkyně samozřejmě nebyla jen tak, nahoře bez ale že její vnady chabě skrývalo tílko, předtím vyžebrané od Bobbyho!
Ležíme tedy dole v trávě, pár metrů od místa, jež se naší osádce mohlo stát osudným. Za námi nahoře spravují příbramští servismani Benova oře a zbytek expedice testuje ve městě nealko nápoje.
Benův stroj je po nějakém čase opět v pojízdném stavu a přijíždí i ostatní k nám dolů. Jenomže tady mezitím Bochan rozebral svého Bizona a za Bobbyho pomoci seřizuje předstih. Padá návrh, aby Jižní sekce v příštím ročníku Cesty své jawy odložila a přesedlala na koloběžky. Poruch tak dozajista ubude! Jenomže jak znám Beníka, tak jemu by se i ta koloběžka srala na každým rohu...
Letíme překrásnejma silničkama směrem na Jemnici. Nádherný zatáčky, občas je v nich štěrk a písek, leč rychlost neklesá! A už je tu Jemnice, do který vlítáváme na plnej plyn. Jedu předposlední, kolonu vedou Bochan a Meďul, kterej se opět ukazuje v akci. V samý rychlosti, místo aby Meďul odbočil doprava, tedy na Vranov, skočil přes křižovatku na horizontu a pak prudce brzdíc s pískající gumou, by býval najel směrem na Třebíč! Později se vymlouval, že cedule viděl ale byl moc rychlej a „přetáh´ nápřah“, jak říká Mrcásek.
Silnice je stále užší a zatáčkovitější, se stále většími nánosy štěrku a písku. Kolona se trhá na dvě části. Bobby, já a „invalidi“, tedy Kozel, Gulis a Bambrník, máme na ostatní ztrátu. Bambrda spálil brzdy už včera po startu, Kozel právě před chvílí a Gulis se zadřeným motorem taky žádnou díru do světa neudělá. Co zatáčka, to akutní nebezpečí pádu. Přesvědčujeme se o tom každým okamžikem. Moje notně sjetá zadní dunlopka má na prachu a štěrku co dělat a já jakbysmet! V jeden okamžik dokonce hodil Kozel nebrzdící mašinu do pole, protože neměl šanci ji před zatáčkou zpomalit! Tohle je teda skutečně etapa hrůzy: Nejdřív porucha stíhá poruchu a teď se ploužíme jako na náledí.
Konečně je nám dopřáno zdolat most přes přehradní nádrž pod hradem Bítovem, odbočit doleva a už jsme na půdě autokempu Horka, který se stal poslední základnou naší výpravy při Čundru před dvěma lety. Moc se nám tady tehdy líbilo. Pomalu projíždíme cestou podél pláže. Na ukrutnou kolonu zaprášenejch a na prach vysušenejch jezdců čuměj všichni jako trubky. Na pláži spatřujeme dvě mávající postavy. A skutečně, oba ztracenci, Eiffi a Íka už jsou dávno tady i se ztracenou Bobbyho lahví a čvachtají se ve vodě!
Pomalým tempem dorážíme až k recepci. Jdu k okýnku, kde sedí mladá recepční (stejně jako předloni) a gentlemansky světáckým tónem (stejně jako tehdy) žádám o ubytování. A ona mi, jen tak mezi řečí a s vykulenýma očima oznamuje, že nás tady včera hledal osamocenej jezdec! Cože? Nás?! Neskrývám své překvapení ale záhy si uvědomuju, že to byl nejspíš Hulouš, se kterým jsme se rozloučili na Seči. Jenomže to už za zády slyším jeho rozesmátej hlas a vidím typickou rozčepýřenou kštici. Přítel Klaun je tady! Obracím se tedy zpět k recepční a ptám se, jak ten jezdec vypadal. Prej měl delší vlasy, knír, brejle a bílou mašinu. Nemůžeme uvěřit tomu, že nás tady hledal starej Hampy!! No to je teda gól, to bysme čekali spíš samotnýho ďábla, než účastníka loňskýho Čundru, pivního skauta Hampyho! Dozvídáme se taky, že Hampy odsud odjel do nedalekýho Olbrakostela. Jenomže my už dneska dál jet nemůžeme, jsme totálně vyřízený. Usnášíme se tedy na tom, že Tajný závod se pojede z Ježova na Strečno a zítra se pojede jen obyčejná etapa přes Olbramkostel, kde si Hampyho vyzvedneme. Pístecký pak vyřídili formality s recepční a přesouváme se do míst, kde jsme tenkrát tábořili. Tam se nám to ale moc nelíbí, samej prach a kamení. Ploužíme se tedy v koloně podél vody na protější břeh, kterej je sice svažitej ale zato porostlej travou. A vůbec si všímáme, že kemp se od předloňska dost změnil: samý zákazy a příkazy, kolem dokola plot a osazenstvo? Vůbec ne trempové a čundráci jako tenkrát ale samý fajnový rodinky na dovolený. Přesně takový, jaký „zbožňujeme“...
Konečně máme vybaleno, stany postavený a můžeme se válet. Jaká úleva! Taky si takhle ležím v trávě, když tu náhle se mne chápou čísi pracky... „Vy kurvy zkurvený, hajzlové zasraný, zapráskaný!!!“ řvu jako blázen a ty mrchy, o kterejch jsem si ještě před chvílí myslel, že jsou mými přáteli, mě nemilosrdně vlečou dolů k vodě s evidentním úmyslem mě do ní vhodit! Ale to přece nemůžou - neuplavu ani milimetr. „Dyť se utopím, vy hovada, pomóóóc,
chtěj mě utopííít!“ Molo, ke kterýmu mě ty skety táhnou, je obsypaný bouřlivě jásajícím davem. Připadá mi, jakoby všichni žádali mou hlavu! „Bože, všichni jste děvky prodejný, špinavý!“ Snažím se naposled vysmeknout ze spárů krvelačnejch šelem ale nemám šanci. „Vy čůráci, to přece nemůžete myslet vážně?!“ Ale to už jsme na molu, teď mě rozhoupali jako při hoblu, cejtím, jak zelenám strachy a - - - letííííííím! Udeřila má poslední hodinka, prolítlo mi hlavou ale pak už nevidím nic, vůbec nic. Jen ten prokletej, mokrej živel. Sakra, to už jsem utopenej? Ale protentokrát asi ne. S úlevou zjišťuju, že kamarádi nejsou zase takový svině. Přistál jsem totiž přímo na nafukovacím kruhu pro děti, kterej plaval na hladině za účelem záchrany mýho zpackanýho života. No jasně, nemůžou se mě přece zbavit, dyť by beze mě nikam netrefili, blbouni! Tak a teď tady čumím jako trouba, vpletenej do modrýho nafukovacího nesmyslu a rezolutně se dožaduju ukončení divadýlka. Místo toho mě ale ty kurvy vlečou dorostřed přehrady! „Vrahové!“, zmůžu se jen na pokřik. Chvíli těm vyvrhelům spílám do mrch a chvíli jim slibuju všechno možný i nemožný a jen čekám, kdy někdo z nich ten kruh propíchne. To už jsme ale u druhýho břehu. Kolem mě se plácá snad celej Velkej gang a má hroznou prdel z toho, že se jako koupu oblečenej. Hehehe. Ale co, oblečený se totiž koupou jen mazáci! Teď se všichni dokonce snažej naučit mě plavat! Neslýchané!! Překřikujou jeden druhýho a já jsem z toho tak trochu magor. Ale říkám si, když už v tý posraný vodě jsem, tak to zkusím, ať maj radost. A tak to zkouším, chvíli poslouchám toho, chvíli zas onoho a v jednom kuse piju (vodu). Ztratil jsem pojem o čase ale po strááááášně dlouhý době mnou začala třást zimnice, protože jsem se během etapy obstojně usmažil a voda na tyhle spáleniny dost neblaze působí. „Přátelé“ se tedy slitovali a odtáhli mě ke břehu. Z toho plyne pučení, že dělat šéfa takovejm kurvám neni zrovna žádnej med. Ale já si vás pamatuju!
Stmívá se a my vyrážíme do putyky. Hulouš si od Kozla půjčil perlík a že prej musí spravit řetěz. Říkám mu, že se na to ráno podíváme, teď že nás volá hlas hospody... Drápeme se do ukrutnýho krpálu jako tenkrát. S tím rozdílem ovšem, že letos nesprintuju já s Benem ale Kozel s Bobbym a neobstojí před nima ani skála, kterou zdolali vpravdě horolezecky. Hillary by čuměl.
Vcházíme do hospody, načež náš entuziasmus mizí jako pára nad hrncem. Je tu totiž dost natřískáno. Petra zjišťuje, že sál, kde jsme chlastali tenkrát, už není v provozu. Ještě je tady ale pár prázdných stolků před hospodou! Mladá výčepní ale povídá, že bychom museli mít vlastní půllitry. Rychlá porada a běžíme s Beníkem dolů do kempu, kde snad vyžebráme nějaký kelímky. Běžíme jako o život, což je v paradoxním kontrastu s faktem, že běh oba od přírody nesnášíme! Teď se však jedná o víc, než o naše scvrklý plíce. A proto letíme z prudkýho svahu, zakopáváme o šutry, nadáváme a funíme jako hovada. Ben se před kempem odděluje a běží pro mašinu. Já letím dál, směrem k výletní restauraci V zátoce, kde jsme se předloni tak krásně vožrali a pak jsem tam s Meďulou a Peťanem nocoval. Cestou potkávám Raďoucha, kterej se přece jen pustil do opravy řetězu. Snažím se ho přesvědčit, ať jde spát, ráno že se na to vrhneme ale ten, když se do něčeho pustí... U hospody se setkávám s Benem a Meďulou, vrátivším se z projížďky. U okýnka se snažíme ukecat ženskou, aby nám odprodala kelímky. Bůhvíproč se ale kroutí jako had. Nakonec však, dík chlápkovi, kterej tady obsluhuje s ní, je naše “kelímková mise“ úspěšná. Pádíme tedy na mašinách zpátky do vsi.
K výčepu pro mě přišli naši, že prej u mašin před hospodou stojí policajt. Ach jo. Jeho zvídavej pohled uklidňuje moje placka. Je celkem rozumnej. Pro jistotu ale mašiny stěhujeme na dvůr domku, sousedícího s hospodou, což nám umožnili ochotní domorodci. V hospodě panuje hroznej chaos. Je nacpaná k prasknutí, žízniví hosté si šlapou po hlavách a horda našich lidí, obklopujících výčep, nás vítá kyselejma ksichtama. Prej to tady stojí za hovno. Výčepní a servírka, mladý holky, nestíhají, jsou hrozně chytrý a naše kelímky jsou prázdný! Minuty letěj
a zatím jen pár šťastlivců si zvládlo dát pivo. Roznáška šíleně vázne a my se dožadujeme svých
práv! S arogantním personálem se ale nedá mluvit a při pohledu na zdejší způsob čepování piva způsobem “špína do kanálu“ se nám dělá husí kůže. To je tak, když se do provozování hospody sere každý tele... Řeč vede Petra, který dnes už poněkolikátý dochází trpělivost. Hladina adrenalinu v krvi stoupá na obou stranách, dochází ke střetům se stále komisnějším personálem, neustále vycházíme před hospodu a zase se do ní vracíme v naději “lepších zítřků“. Jenomže ono pořád zůstává jen u té naděje, ač ta, jak známo, umírá poslední. My už ale umíráme taky - ŽÍZNÍ! Cítím, jak mi slábnou údy, klesám k zemi, zavírám oči, život zvolna opouští mou na prach vysušenou tělesnou schránku, sbohem... Na poslední chvíli se v mém kvapem slábnoucím zorném poli zjevuje čísi kelímek s pivem! Ach bože, v pravý čas! Dnes již potřetí je můj bídný život zachráněn...
Od místních se snažíme vyzvědět informace, týkající se nějaký jiný hospody ale vypadá to blbě. Jo, to znamená, že tady se už dneska nevožerem. Těch pár doslova vydupanejch piv nám to prostě neumožní. Naposled se tedy vrhám do vřavy u výčepu s úmyslem vyžebrat aspoň flašku rumu. Stávám se však svědkem nepochopitelného: místní radnice prej zakázala prodej tvrdýho alkoholu. Ach, ach, ach. Tak dobrá. Dejme tomu, že je tady rekreační oblast, spousta roztodivných živlů ale co už vůbec nechápu je to, že vedoucí neobměkčila ani moje placka. Snažím se ji ukecat ale ta furt kličkuje, někam odbíhá a je vidět, že má hroznej strach. Navíc v hospodě vypadla elektrika! Tak teď už toho mám dost. Mrdám na vás, bítovský kokoti a ať vám tahle zasraná putyka co nejdřív spadne na palici!
Část našich lidí sedí na schodech, přičemž stále doufá v obrat k lepšímu a část se povaluje v trávě. Objevuje se další policajt. Má blbý kecy vůči našemu “ležení“. Asi bysme tady měli stát v pozoru. Můj nos mi říká, že tohle je typickej zástupce právě těch pablbů, kvůli kterejm lidi nesnášej policajty. Kdyby to byl mladej kluk - ale tohle je nějaká “stará struktůra“. A tak ten moula pindal a pindal až jsme ho nějak ukecali. Občasný poslání do prdele či do hajzlu on velkoryse přeslech´ a vkročil do hospody. Na schodech se ale srazil s další skupinou našich lidí a teď mu právě do náručí vpadnul značně rozezlenej Ben, vyřvávající různý hanlivý výrazy na adresu zdejšího personálu. Policajt požádal o občanku a policajt Ben mu ji podal! Ten místní idiot si však před supějícím kolegou nebyl dvakrát jistej v kramflecích a v rozčilení občanku kontroluje vzhůru nohama... Je nám nad slunce jasný, že tady už se žádný spravedlnosti nedočkáme a že na poldův dotaz nás personál očerní, až na nás nezbude nit suchá. Zastavujou se u nás další policajti v autě. Prostě policejní stát Bítov. Asi je nějak přitahujeme - a to jsme ještě nic neprovedli!
Kříča s Kozlem se vydali dolů pro auto, s úmyslem zajet někam pro lahváče. Uvidíme. I my ale už troubíme na ústup, protože tady z toho skutečně hovno kouká. Cesta tmavým lesem nepostrádá napětí zvláště, když chvíli co chvíli zaječí některá z ženskejch nebo zařve některej z mála přiopilých, padajících se svahu. Ještě, že jsme téměř střízliví, jinak by následky tohoto sestupu mohly vyznít tragicky! A tak se válíme v kempu a chlastáme pivo, který koupila Jana za vlastní prachy a nic nechtěla slyšet o proplacení z fondu. Pijeme a děláme bordel, protože si prostě nějak musíme vyléčit trauma z hospody. Má spolujezdkyně dává nepokrytě najevo svůj úmysl se dnes příšerně opít. Leč k jejímu zděšení se jí to nedaří a k mému zděšení odhazuje jednu prázdnou flašku za druhou!
Je sranda a blbá nálada už dávno zmizela, když tu náhle uprostřed našeho ležení přistál kužel světla baterky. Náš starej známej debilní policajt! A ještě s dalšíma a dokonce se psem. A že prej si na nás lidi stěžujou (to budou ty zhovadilý rodinky v karavanech s mikrovlnkama a videama!) a prej o nás všechno ví a my ho rezignovaně, vědomi si nesmyslnosti, ba marnosti jakéhokoliv odporu ubezpečujeme, že ráno vypadnem, ač jsme zde chtěli zůstat přes den odpočinku a už nás v tomhle posraným totalitním kempu v životě neuvidí! Zdá se, že ho to
uspokojilo a je klid. A chlastáme dál. A je stejně veselo a sereme na debilní svět kolem.
Jeden po druhým pozvolna odpadáváme a mizíme v půlnoční tmě. I my bereme spacáky a ukládáme se, zcela v duchu tradice, v zákazu stanování. Ať nám políběj prdel!
4. den, pondělí, 8.
července, 3. etapa Bítov - Olbramkostel
Po probuzení zjišťujeme, že slunce pálí stejně jako včera. Dobrou náladu nám ale kazí vědomí, že musíme co nejdřív zmizet a ještě dojet nahoru do vsi pro mašiny. Beru Lízu a Bena, Kolda nakládá Meďulu a po chvíli už zvoníme u domku našeho dobrodince. Po převzetí mašin kolem nás projíždí policejní žigul a jakoby čeká, co provedeme. A taky že jo! Vzhledem k tomu, že se nacházíme teprve kousíček za značkou jednosměrná ulice, otáčíme se a jedeme těch DESET metrů nazpět v protisměru. A už nás hlídkovej žigul předjíždí a má rozblikanou “stopku“. Vystupuje z něho - - - no né! Náš starej známej soudruh nadporučík! Vostuda policie po nás chce papíry. Začíná se to ve mně vařit a s hrůzou zjišťuju, že já, rozenej diplomat, mám sto chutí praštit mašinou a skočit mu po krku! Ten debil vede takový kecy, jako že jsme se na něčem dohodli a že furt děláme problémy... Jako bychom se dopustili nějakýho hrůznýho zločinu. Buzerant! A navíc: Ben nesvítil (to, že je taky policajt ho nezajímá!), kouká po mojí sjetý gumě (a já po něm vražedným pohledem!) a Kolda s sebou nemá papíry. Chce po nás po kilu a Koldu prej sebere! Zalapal jsem po dechu. Do prdele, co teď: když budu hodnej, tak Koldu nám snad nechá ale já puknu vzteky. Když po něm vyjedu, tak nad námi nejspíš mávne rukou a Kolda skončí na fízlárně. A ke všemu už jsme všichni měli nějaký to ranní pívko. Ty vole, to je situace! A tak se s ním pokouším dohodnout. Na jeho řeči, že placka ho nezajímá, už dost nasupeně odpovídám, že jsem se ještě nesetkal s kolegou, kterej by bazíroval na předložení běžných dokladů policajtem. Jenže von začal bejt děsně chytrej a mně se už definitivně zatmělo před vočima, což bylo neklamný znamení faktu, že je konec diplomacie. Zařval jsem na něj: “Tak podivej se, PANE KOLEGO, jestli ti to nějak pomůže, tak to na mě klidně napiš! Já se z toho určitě neposeru a takovýhle PÍČOVINY si před šéfem vždycky zdůvodním!!!“ Ten kretén byl změnou tónu viditelně zaskočenej, což se projevilo v tom, že pokutu nakonec platil jen Meďul, kterej to cálnul bez řečí a s odvrácenou tváří, aby ten idiot necejtil chlast. Na Koldovo předvedení se vykašlal. Měl sice ještě ňákej „píč“ ale přerušil jsem ho ujištěním, že do půl hodiny zmizíme a ať se na místě propadnu, jestli nás tady ještě někdy uvidí. Ať celej Bítov vezme čert! Tak jsme to nakopli a tradááá do kempu. A ať ti, ty hovado, do tejdne péro vyschne!
Pozvolna se balíme. Jana a Bambrník svou účast na Čundru dnešním dnem přerušujou. Loučíme se s nima a zlatej renault s bílou jawou se za chvíli noří do lesů na druhý straně zátoky. S Kříčou se uvidíme až na Šternberku a s Bambrdou snad ještě na Slovači. O Šternberku je řeč proto, že jsme se rozhodli zaměnit ho za nevyzkoušenou Sázavu, kde jsme Čundr měli končit původně. Na hradě i v podhradí to už přece jen dobře známe a vždycky to tam bylo bez chyby. Napíšu tedy dnes Tomovi Řehořovi, tamějšímu „skorokastelánovi“ a starýmu kámošovi, aby nás za tejden čekal. Ten bude mít radost...
Kluci přinesli z recepce zprávu, že nedávno tady byla podobná banda motorkářů a měla konflikt se zákonem. Aha, tak proto ten policejní stát včera večer! No jo, nás ale vůbec nezajímá, kdo tady dělal bordel před námi... Tyhle zážitky z Bítova nás jen utvrdily v přesvědčení, že malý český hovado, ve svý zabedněnosti a tuposti, hází všechny nám podobný
do jednoho pytle. Máš motorku? Nemůžeš bejt spořádanej občan. Jsi potenciální kriminálník a rosteš pro šibenici. Ale jak chcete. Máte nás za grázly, tak uvidíte..!
Dneska nás čeká asi 120 kilometrů do Ježova. Pojedeme přes Olbramkostel, kvůli Hampymu, a závod se pojede zejtra. Změny jako bejk! S podivem ale zjišťuju, že všechno probíhá v klidu, bez emocí a na všem se dohodneme jednoduše, jako starý zkušeňáci.
Vyjíždíme. Sbohem zaplivanej “interkontinentále“ za plotem! Mějte se, rodinky u videa a s květináčema před karavanem, hrající si na táborníky!
Kolonu vede Meďul. Zná to tady a jede jako z praku. A já koukám, že nám po pár kilákách několik mašin schází. Achich achich... Takže zatímco ostatní stojí, letím zpátky. Na křižovatce ale zjišťuju, že na Moravský Budějovice, kam máme namířeno, se dá jet i druhou stranou! Je mi to jasný a rvu za plyn, co to jen jde. Ani nemám čas na vychutnávání parádních serpentin! Vjíždíme do první vsi, kde nás ale čeká další překvapení v podobě zjištění, že i tady se dá na Budějovice jet dvojím způsobem! Vybíráme si tedy jednu z možností a vpřed! Jenže jak se tak řítíme, je nám čím dál tím jasnější, že tudy cesta nevede. Takže zpátky a dotaz, adresovanej rodince, sedící na lavičce. Jó, nějaký motorky prej před chvílí jely tou druhou silnicí. A za nima!! Nestačil jsem Lízu ani pořádně rozjet, když za rohem potkáváme naše ztracený přátele. A jak se záhy ukáže, jsme tu v pravej čas! Ještě před zastavením a prohozením prvních slov si všímáme rozšklebenejch ksichtů, přičemž se někteří jedinci i popadají za břicho. Co je?? Eiffimu stékají po tvářích slzy smíchu: “Koz...Koz...Kozel...hahaha...Kozel..!“ Aha, tak vod Starýho Kocoura se toho moc nedozvíme a přesouváme se k samotnýmu Kozlovi, jenž se, potácejíce smíchy, snaží přivázat bágly. Před barákem stojej místní lidi, taky se smějou a my se konečně po kouskách dovídáme, co se vlastně stalo. Kvarteto zmizíků, po zjištění, že šlápli vedle, otáčelo se uprostřed vsi. Právě naproti domku, kde přistavovali patro. Před domkem stála míchačka a otáčející se Kozel ji zcela nepochopitelně zachytil gumovým pavoukem, jímž se přivazuje bagáž a jal se táhnout ji s sebou!!! “Zloděj“ míchaček nám tak pravděpodobně chtěl dokázat, že i tento jeho nový motocykl, na němž jede Čundr, oplývá přebytkem výkonu, nebo se naopak chtěl pojistit pro případ selhání mašiny, přičemž by etapu dorajtoval právě na kýžené míchačce...
Po spojení se zbytkem výpravy a nezbytné opravě Kozlovy mašiny pokračujeme dál. Střídáme se na chvostu kolony s Eiffim, jeho emzeta je teď obložena horou báglů, za který byl nucen vyměnit Radku, protože už nemáme auto. Radka se teď choulí za korbou starýho korzára Bobbyho. Jako poslední v koloně mám možnost vidět, kterak čas od času opustí příruční sklad v útrobách Kozlova přibližovadla tu kladivo, tu hasák, či hydraulický zvedák...
Všímám si ale i další skutečnosti: Beník jede už celých patnáct (!) kilometrů bez poruchy. Meďul (kupodivu) neomylně vede výpravu malebnou jihomoravskou krajinou vstříc Moravským Budějovicům, kde máme naplánovanej oběd.
Na kraji města je pumpa, kde doplňujeme nádrže svých žíznivých ořů. Někteří hladovci nevydrželi, obsadili vedlejší kiosek a cpou se klobásama. Je silný vedro, poledne za dveřma a my se podle informací lidí z kiosku vydáváme do centra, hledat hospodu. Po pár metrech to ale otáčím, protože u pumpy zůstal Gulis. Už z dálky se ale musím smát. Jeho jawička “winstonka“ totiž leží na boku, majitel poskakuje kolem, soptí, nadává a snaží se ji zvednout! Protože je ale obestavěná báglama tak, že není vidět takřka ani kousek plechu, může, chudák, napínat (neexistující) svaly jak chce ale nemá šanci. Mašinu tak stavíme na kola společnejma silama a spěcháme za naší výpravou.
Vjíždíme na náměstí, kde stojí vyrovnaná řada našich mašin. Vytočenej Gulis vymámil z Kozla svýho policajta (pohotovostní stojánek), kterýho mu nedávno půjčil a díky němuž mu údajně mašina spadla. Záhy ale zjišťuje, že nějak nejde namontovat a tak jej vrací, přičemž teď pro změnu řve Kozel. Pobaveně sleduju oba kohouty ale to už kráčíme za našima do hospody. Sedíme s Pavlou společně s Mrcáskem a Gábinou. Naši spolustolovníci jakoby se vyžívali v nejrůznějším vzájemným popichování. Stejně tak je tomu i tedˇ, kdy propuká spor kvůli nějaký maličkosti a já se opět upřímně bavím!
Po obědě se flákáme po skupinách kolem náměstí. Je příšerný vedro. Na slunci se vůbec nedá sedět, protože se doslova škvaří kůže na těle. Minuty utíkají a část lidí se furt někde toulá. Je to samozřejmě Ben a spol. Jsou dvě hodiny odpoledne a naše výprava se napojuje na znojemskou státní. Jedeme na Olbramkostel.
Cesta uběhla ani nevím jak a na obzoru je ona vesnice, kde má čekat Hampy. Jak jsme zastavili, zase nás polilo to zasraný vedro. To je hrozný, my snad budeme muset jezdit pořád dokola, nebo se dočista upečeme! Naproti, před hospodářstvím, seděj lidi, kterejch se Petra běží zeptat, kde leží kemp. Po nějaký chvíli se vrací a s nadšením líčí, jaký jí místní lidi poskytli informace. Z jejího vyprávění se dalo vytušit, že zdejší kemp bude opakem toho Bítovskýho. Jako by místní rodinka fungovala coby nadháněči... Ale vedro je horší a horší. Vysíláme „delegaci“ pro Hampyho. Ta se však vrací s nepořízenou. Včera prej odjel. Kurva, to je pech! Jenomže delegace se nechává slyšet, že kemp vypadá opravdu dobře. A je hnusný vedro... a jsme utahaný jako koťata... První dáma gangu sbírá odvahu a jako první vysloví to, na co myslíme snad všichni: co kdybychom dneska zakotvili tady a zejtra pojedeme závod do Ježova? Výborně! Nikdo neprotestuje. Dokonce ani já a to bych ještě před rokem horoval pro úzkostlivý dodržování plánu, kterej jsem bral coby dogma. A pokud ke změnám v minulosti výjimečně docházelo, bylo to z důvodů, jež přinesla nenadálá situace. Teď je ale krásně teplo, mašiny nám jedou, času je dost - a přesto pro dnešek končíme. Ač jsme ujeli teprv 30 kilometrů, což je nejkratší etapa v historii Čundru, nemusíme nikam spěchat. Stejně měl bejt volnej den. A je snad úplně fuk, máme-li lelkovat na Bítově či tady. Takže vzhůru do kempu!
Vyděšení recepční vyděšeně pozorují těžkou kavalerii, hromadící se před branami kempu. Ne, my se nechystáme k útoku... Písty už zařizují vše potřebné. Vyřizování formalit pozoruju s potěšením z povzdálí. Je to stejně perfektní, když existuje někdo, kdo si vezme na starost to, co jsem ještě nedávno musel do mrtě vodřít já! Řeč u recepce se stáčí na Krhovo a tedy i moje zaměstnání a tak se osměluju a ptám se na Ludina Rusňáka, kolegu, se kterým jsem kdysi sloužil v Praze na Jižňáku. Pamatuju si, že bydlel právě tady, v Olbramkostele. Tvář bodrýho strejce v recepci se rozjasnila: “No tož, to je muj sósed!!“ A byli jsme jejich.
Rozbili jsme stany ve stínu letitých stromů, stranou veškerého ryku a reje. Z okolního prostředí přímo čiší klid a pohoda. Do strhanejch harcovníků rázem vjel život a rozutekli se do všech stran i nestran. Uvědomuju si ale, že než se osazenstvo rozmístí po zdejších nálevnách, dobrovolně se tak zbavíce jakékoli naděje na střízlivé uvažování, bylo by záhodno rozlosovat pořadí zítřejšího Tajného závodu. A tak vyrábíme „osudí“, lístky se jmény jezdců a vkládáme je do mý helmy.
Jako první budou startovat Kudrna s Martinou, pět minut za nima vyrazí na trať Kolda, pak Ben s Maruš, dál Kozel se svým tahačem míchaček, pak Gulis s fotoateliérem na kolech. Startovní pozice č.6: Bochan s Ditou. A já jen koukám, kdy přijde na řadu taky někdo ze Severu! Konečně: sedmé místo na startu získává Eiffi ale ten si jej mění s Bobbym a Radkou. Osmí mají jet Miki s Peťanem ale ti si pozici prohazují s Íkou. takže: 7. Bobby a Radka, 8. Íka, 9. Eiffi, 10. Miki a Peťan. za nimi startují Krha s Petrou. Já jsem si vylosoval dvanáctku. Smůlovatý číslo 13 obdržel, kdo jinej, než Meďul... Startovní pole budou uzavírat Mrcásek s Gábinou. Hodinu startu jsme stanovili na 10.00. Poslední stroj tedy vyjede na trať v 11.05 hodin. Ještě ale zbejvá takovej malej detail: vybrat a oznámit místo cíle. Študuju na mapě okolí Ježova a přemejšlím, jak vybrat co nejzajímavější trať. Jenže to jsem já vůl netušil, že si na sebe šiju bič jako kráva! Do oka mi padla obec Moravany, vzdálená od Ježova asi 5 kilometrů. Jóó, to je vono! Zpočátku dlouhý rovinky, kde se pojede na plnej. V závěru nás čekaj perfektní zatáčky a zdá se tak, že se skutečně nudit nebudeme.
Eiffi během dnešní etapy zjistil, že jeho stroj není v nejlepší kondici. Prej nepérujou přední tlumiče. Asi do nich nalil rum místo oleje... Před závodem je to dost blbá porucha. Nepříjemně se projevila zvláště tehdy, když někteří jeli na večeři do Znojma. Eiffi tehdy předjížděl Bena, když se mu asi ve sto třiceti šíleně rozkmitaly řidítka. Postáváme kolem mašiny a dumáme nad závadou. A jawáci jsou na koni! Konečně se taky spravuje emzeta! Jawy ale stejně vedou na poruchy sto tisíc ku jedný. Takže se spravuje a testuje ale nic moc. Eiffi se pomalu smiřuje s tím, že zejtra zažije peklo.
Účastnící expedice se porůznu flákají po okolí. Petra nervózně pere Krhovy slipy a nadává, že si prej neumí pořádně utřít prdel. Miki, Kolda, Bochan a řada dalších už nasávají v kempový restauraci a vše nasvědčuje tomu, že je brzy bude následovat kompletní sestava, jejímž členům během dnešní “náročné“ etapy řádně vyschlo v krku. Já si ale dneska míním udělat pauzu. Tedy, pauzu v chlastání! Blbouni si dělaj srandu, že prej honím kondici na zítřejší závod a že budu při baterce místo pití psát supertajnej itinerář. To ale vůbec není pravda! Zatímco se ze tmy ozýval vřískot a halas opilců, já si zatím, ve vlahé červencové noci, povídal s druhou polovinou naší osádky...
Eiffi se konečně rozhodl ukončit opravu, protože rum v předních tlumičích došel a já přijímám jeho nabídku jít se osvěžit do sprch. V tomto vyprávění musím nyní již poněkolikáté uvést pár slov na svou obhajobu. Bůh je mi svědkem, že ten večer jsem skutečně nechtěl pít. Cesta ke sprchám však vede kolem výletního lokálu pod stříškou, jenž je zcela zaplněn naší bandou. Kolem rozjařené společnosti se však nedá projít bez povšimnutí a jsme tak nemilosrdně a proti své vůli vtaženi do klubka přátel, kteří, povzbuzeni alkoholem, křičí jeden přes druhýho! Každej nám chce něco sdělit a já si uvědomuju, že vyskočit z jedoucího vlaku by znamenalo natlouct si hubu zvlášť, když z jeho oken vyletují prázdné láhve od destilátu...
Do sprch dorážíme v poněkud povznešenější náladě. Teče jen studená voda ale to je dobře... ááách! Jaká nádhera - člověk si po tom několikadenním pekle připadá jako znovuzrozenej. Cestou do sprch kolem výčepu se ale opakuje navlas stejná situace. Čísi chlastem zesláblej zrak vyhmátl tmou se ploužící stíny - a jsme v tom! Kdosi mi vtiskl do ruky pivo, do huby mi někdo nacpal panáka, pak druhýho... Ještě si stačím povšimnout George Krhy, jenž se ocitá v palbě kritiky své partnerky za svůj podnapilý stav (pro pořádek ale budiž uvedeno, že Petra v té chvíli ale vůbec neměla zameteno před vlastním prahem!) a pak se všichni vožrali!!!
Cestou ke stanům se o sebe s Eiffim opíráme. Ukládáme se ke spánku, obtížně hledajíc své spacáky. Značně podroušený Kolda za stanem kohosi překvapuje: „Kudrno, ty fikáš?!“ „Jo-o-o-o, fi-i-i-ká-ám“, zazní v odpověď zvídavému tazateli. Upadám v bezvědomí... A je tichá noc.
Copyright © 1991-1992 Jaroslav