Čundr - vrchol sezóny    

Cesta kolem Čech II. 8. - 11. srpna

  Přepis originálního textu, sepsaného ubohým a trpícím frekventantem Pohotovostního pluku VB ČSR v Praze 9-Hrdlořezích (“Pakárny“) během časného podzimu roku 1988.

  Rok se sešel s rokem až nechutně rychle a bylo tu žhavé léto 1988. Před odstartováním loňského, prvního Čundru, mě napadlo, že by bylo krásný, kdyby jsme ho každým rokem zopakovali a pokusili se tak založit jakousi tradici. Tedy samozřejmě pouze v případě, že akce bude mít úspěch. Úspěch rozhodně měla, i když v tehdejší době jsem si tohle příliš neuvědomoval. Věděl jsem ale, že letos chci Čundr jet zase.

     Nezadržitelně se tedy blížil start Akce II., tedy Cesty kolem Čech II. (1988). Měla se jet za úplně jiných podmínek, než ta loňská. Už nikoli o PRÁZDNINÁCH, nýbrž o DOVOLENÉ! Za sebe mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se snažil ji připravit co nejdůkladněji už od října předešlého roku, kdy jsem nastoupil na “vnitráckou“ vojnu do Frýdku-Místku. Jak jsem ale od začátku čekal, bylo nakonec všechno docela jinak...

     To se tak prostě někdy semele: někdo dostal strach, jiný neměl k dispozici stroj a někomu to nevyšlo termínově. Kupříkladu takový kolega a jeden z řady nových přátel Míra Uldrich. V předvečer startu se (údajně) ožral. V důsledku toho zaspal a jelo se tak bez něho. Smůla. Loňský účastník, můj, teď už bývalý spolužák Pája Pěček si nejen zlomil ruku, ale navíc měl zkoušky na „vejšce“. To už ovšem nebyla smůla, ale pech! Byl tedy nucen svou účast na poslední chvíli odvolat. No a těmito změnami na poslední chvíli to vlastně všechno začalo. Pěčova přítelkyně totiž zajistila nocleh v cíli první etapy, v Chebu. Protože však nejel Pěča, nejela, pochopitelně, ani ona a tak nebyl ani nocleh v Chebu. A všechno bylo v pytli! Tak se stalo, že doslova pár hodin před startem jsem vůbec netušil, kdo vlastně letošní Čundr pojede. A kudy vlastně vůbec povede jeho trasa?! Prostě a jedním slovem - HRŮZA. Tolik to stálo snahy, příprav, všechno bylo zajištěný, dohodnutý, jen nasednout a jet. A teď prdlajs, NIC! A všechno pěkně od začátku. Ovšem s tím rozdílem, že už není zdaleka tolik času. Ono rok a pár hodin - to už je přece jen nějakej rozdíl...

     Nastalou situaci jsem narychlo projednal se svými přáteli v naší tzv. „firmě“ v Sadské. Byli jsme totiž v onom věku, kdy je člověk pln ideálů a sálá z něho na dálku nezdolný optimismus. A ve spojení s politickou situací, kdy i v Československu byla vládnoucí diktatura nucena, pod vlivem Gorbačovovy „perestrojky“, svolit s jistými ústupky a umožnit občanům silně omezené, ale přece jen soukromé podnikání, jsme se tedy i my začali podvědomě připravovat na jakousi novou éru. U kamaráda Věrouše Boumy, později zvaného Skot, jsme v garáži na pozemku jeho rodičů v Sadské zřídili jakousi svou centrálu a vlastně jsme si zde „hráli“ na opravdickou firmu. Konkrétně autoservis s názvem AMS (AutoMotoService). Strašně nás to chytlo! Skot kdesi vyšašil polovrak historického renaulta 4CV a my se snažili jej uvést do provozuschopného stavu. Jádro tehdejší sestavy tvořil, krom Skota, ještě Radek Čihula zvaný Hulouš, účastník a spoluautor loňského Čundru, můj brácha Aleš, jeho spolužák ze základky Láďa Pikora zvaný Larry a já. V naší „centrále“ tehdy zrovna probíhaly závěrečné práce na rekonstrukci zmíněného renaulta. I řekli jsme si, že když je to s Čundrem tak, že nám práce neuteče a dáme si „celozávodní dovolenou“. Na startu Čundru tedy nakonec stálo kompletní osazenstvo „firmy AMS“!

Den první, 8. srpna 1988, etapa Semice - Babylon

     Nadešel den startu, 8. srpen 1988. Já jsem vyjížděl opět na svém věrném simsonu. Ve výběru spolujezdce a navigátora jsem neměl příliš možností. Dopředu bylo jasný, že mi bude přisouzen Skot. Tehdy mi to však (zatím) nijak nevadilo. Na jeho simsonu vyrážel na Cestu Larry. Sám Skot měl papíry přechodně v čistírně (za loňskou bouračku v Lysé nad Labem) a navíc: kdyby měl jet metrákovej Larry se mnou a Skot sám, asi by to moc nefungovalo. A Hulouš vzal na palubu svojí Máni Aleše.

     V půl desáté dopoledne přiharcoval Larry a po něm připrdlali, z lesů kerských se vynořivší Raďouch se Skotem. My s bráchou jsme si tentokrát přispali a jak se v posledním období stalo téměř zvykem, neměli jsme nic připravenýho. Doslova jako by se ani nikam nejelo! A tak jsme ve spěchu balili na poslední chvíli. Jdu nahoru pro spacáky. Ale co to?! To snad ne! Sto let se tady válej, každej na ně sere, jenom překážej a teď tady úplně samozřejmě NEJSOU!!! Doprdelepráce! A hned na nejpravděpodobnějšího “pachatele“:

„Mamino, žes je zase uklidila do nějaký naprosto utajený skrýše??!“

„Já?“ odvětila napadená rodička, “já se na vaše blbý spacáky můžu akorát tak vysrat, vy lajdáci! No táto, řekni něco, nejsou to hovada bordelářský?!“

„Co my“, nechci se dát já, “my spacáky nepotřebujem, jak je rok dlouhej, tak jak je možný, že tam najednou nejsou?!“ atd., atd., atd. Prostě se strhla menší, domácí, nevinná výměna názorů. 

Barák se třásl výbuchy hněvu, vodopády nadávek padaly na hlavy všech členů rodiny - no prostě zmatek nad zmatek. Nakonec se ale mamka zachovala poměrně džentlmensky a nabídla poslední možnost. Vzít auto a vyrazit do Nymburka za tetou do práce, kde mají, mimo jiné, i spacáky pro pionýrský tábory a podobný akce. Výborně, jedeme! Ale... Zase ALE! Trabantík momentálně není k mání. Ano, jistě, je tu ještě rodinná limuzína Lada, ale copak mi ji máma půjčí?! NE! Ani když pojede se mnou. No to snad ne... A tak jsme zase přesvědčovali. Naštěstí úspěšně. Gumy zakvílely, máti zaječela a okrová Lada uháněla k okresnímu městu. Tamější jednání proběhlo úspěšně a po chvíli jsme pospíchali nazpět. Přátelé se mezitím příjemně nudili na dvoře, ale bráchovi se přece jen jeden spacák najít podařilo. A tak nám bylo konečně, po všech těch patáliích, dopřáno vyrazit!

     Trasa první etapy se zpočátku víceméně shodovala s loňskou. Po krachu ubytování v Chebu jsme se narychlo rozhodli pro osvědčený Babylon. Druhý den se mělo končit v Pávově, kde jsme byli při jedné akci předloni a třetí etapa měla mít cíl na Seči. Tam jsme uskutečnili svůj loňský, těsně předmaturitní výlet. Návrat domů pak povedeme tradičně přes Ještěd. Projeli jsme Brandýsem nad Labem, Kostelcem nad Labem, Neratovicemi a Mělníkem. Tady jsme však za záhadných okolností přehlédli správnou odbočku a vydali jsme se omylem

na Českou Lípu. Jak jsme se ale později shodli, krajina v těchto končinách je nádherná, takže

jsme vůbec nelitovali. Tak jsme úplnou náhodou objevili v dalekém budoucnu tolik oblíbené Liběchovské (nebo Mělnické) údolí. Podle informací starousedlíků jsme se ale brzy napojili na loňskou trasu. Roudnici jsme tentokrát zdolali bez nejmenšího problému, až na jedno zeptání - pro sichr. Holt zkušenost je zkušenost!

     Mezi Budyní nad Ohří a Libochovicemi mi začala “prskat“ svíčka. Vyměnil jsem ji tedy. Při té příležitosti Otesánek brácha připravil Skota o šest(!) let starou paštiku. O jejím věku však Skot žrouta Aleše záměrně neinformoval. Brácha potom Skota hrozně zprcal! Ten se ovšem jen škodolibě uculoval. Dobře ale Alešovi tak! Musel se mermomocí cpát, ačkoli věděl, že za chvíli budeme svačit v Libochovicích.

     Těsně před vjezdem do města jsem se nacházel na čelní pozici, když tu jel v protisměru kamión jako barák. Narazila do nás dost silná tlaková vlna, což bylo vcelku normální. Normální ale nebylo, že můj navigátor sebou trhnul, lek´ se jako blázen a praštil do mý ruky tak, že mi málem vyrazil řidítka! nabyl jsem dojmu, že chrápal (jako ostatně téměř celou cestu) a že ho náraz vzduchu probral. Na můj dotaz odpověděl, že je všechno v pořádku. Přesto jsem zastavil, abych mu vyčinil. Přijíždějící motorky našich přátel se ale otřásají smíchem svých osádek! Jeden přes druhýho barvitě líčí, kterak se po průjezdu kamiónu vznesla Skotovi čepice z hlavy a plula vzduchem ladně jako UFO, vstříc klukům! Než mému spolujezdci došlo, že by si pro ni měl doběhnout, projelo se po milé kšiltovce několik aut. Skotova pověstná čepice s nápisem Goodyear tak získala vkusný vzorek pneumatiky... Konečně jsme tedy vjeli do Libochovic.

     Hledáme obchod, kde jsme svačili před rokem. Nepochopitelně jsme ale přehlédli tu správnou odbočku., takže se trefujeme až napodruhé. Všechno tu vypadá jako tehdy, jen toho sluníčka je mnohem víc. Motorky stavíme přesně na stejný místo a i my usedáme na shodnej flek, jako tenkrát. Svačíme a vzpomínáme na loňskou Cestu. O kousek dál objevuje Hulouš stánek se zmrzlinou. Když jsme ji dolízali, povšimli jsme si kolem pomalu projíždějící škodovky. Za ní jede nějakej místní bouchač na třiapůli. Čumí jako vůl na naše stroje a úplně při tom zapomněl na auto před sebou, jehož řidič, nějakej strejda, nečekaně zabrzdil. Šerif na mašině ovšem nikoli... A tak jsme svědky parádního čísla! Místní řízek, nejspíš ještě v úžasu z našich ořů, otočil hlavu zpět po směru jízdy, spatřil brzdový světla, trhnul sebou a počal zmateně šátrat po všem, čím by šlo jawu zastavit. Nakonec se přece jen trefil a dupnul na brzdu! Jenže to už drcnul do strejdova nárazníku! Motorka se vzepjala jako divoká kobyla, „machýrek“ se postavil do stupaček, jako by čekal let přes řidítka a  - -  a nic, protože rychlost jízdy byla nevysoká a po dopadnutí na „všechny čtyři“ vzal za heft a byl v tahu! Strejc vyběhl z auta jako namydlenej blesk a jal se pečlivě zkoumat dotčený nárazník. Naštěstí byl v pořádku. Ovšem srážku pozorovali nějaký lidi z chodníku, kteří strejcovi vynadali, jelikož tam je zákaz zastavení! Strejc se nasral, skočil do škodověnky, vytočil motor a za pískotu kol zmizel taky. My jsme na to chvíli koukali jako blbouni, ale pak jsme se rozeřvali smíchy! Raději jsme ale nasedli a vyrazili dál, protože incident se odehrál de facto kvůli nám a ještě by po mě, jako po policajtovi, mohl někdo něco chtít.

     Najeli jsme tedy opět na starou trasu a pokračovali na Louny. Po ujetí několika kiláků směrem na Karlovy Vary odbočujeme na jih. Projíždíme Jesenicí a Chotěšovem, kde jsme předloni brigádničili na drátkování chmelu. Přes Kralovice pak dojíždíme až k Plzni. Cestu jsme si tedy, oproti minulému ročníku, o dost zkrátili.

     V Plzni máme menší problémy při odbočování na Domažlice, samozřejmě vinou značení. Larryho tam dokonce málem přejelo auto! Zbývající úsek první etapy se už obešel bez potíží. Projeli jsme Horšovským Týnem a v Domažlicích odbočili na Babylon.

     Rok jsme tady nebyli. Zaplatili jsme za ubytování, pokecali s vrátnými a začali jsme hledat

vhodnej flek. Neúspěšně ovšem. Naše loňský místečko bylo nabitý k prasknutí. Jakýs takýs flíček by tam sice byl ale... Larry mě ukecal, abych, jako šéf výpravy, raději pronajal chatku. Skot s Huloušem tedy odešli koupit chlast, brácha hlídal věci a já s Larrym jsme šli na bránu, pokusit se zvrátit běh nepříjemných událostí. Díky bohu jsme si starší manžele na vrátnici získali už při příjezdu a když jsme přidal slušný a diplomatický vystupování, šlo všechno zcela hladce. Chatka se mi ale zdála příliš drahá. Rozhodl jsem se tedy pro náhradní řešení v podobě již postavených, erárních stanů s příslušnou výbavou, stojících poblíž vrátnice.

     Ubytovali jsme se a zjistili, že našimi sousedkami jsou dvě „patnáctky“: budoucí kuchařka z Ústí a ekonomka z Litoměřic. Moula Skot z nich byl úplně vedle! K mýmu zděšení se k němu ale přidal i Hulouš a čím dál tím víc to vypadalo, že tu zůstanou a Čundr bude tím pádem v prdeli. Skot byl ve stanu právě s Huloušem a celou noc mu tak jistě bude tlouct klíny do hlavy. Skotovi se totiž evidentně cestovat dál příliš nechtělo. No tě prsk, s takovou situací jsem nepočítal! Po večeři a menším alkoholickým sedánku s holkama jsme šli spát. Věřil jsem, že ráno bude moudřejší večera. Noční bouřka s deštěm jakoby symbolizovala pochmurnou náladu v naše gangu...

Den druhý: 9. srpna 1988, etapa Babylon - Březník

     Ráno, po bouřce, vypadala situace přesto stále velice vážně. Najednou jsme nevěděli, kdo vlastně pojede dál, jak a kam vůbec? I když na vině byl především Skot, bylo to takový - takový divný. Prostě jsem najednou získal neurčitej pocit, jako by Hulouš stál proti mně. Jako by se mnou nesouhlasil, ale bál se mi to přímo a jasně oznámit. Z dnešního hlediska, z pozice “starýho mazáka“, kterej se při četbě těchto řádků jen potutelně usmívá, musím ovšem přiznat, že Hulouš měl tehdy pravdu. Občas totiž už předtím naznačoval, že způsob pořádání Cesty kolem Čech by se měl od základů změnit. Tvrdil, že kde se nám během Cesty zalíbí, tam bychom měli zůstat, třebas i navzdory plánu, a užívat si. A pak klidně vyrazit, kamkoliv se nám bude chtít. Tuhle teorii jsem já ale absolutně neuznával. Zastával jsem ten názor, že akce se musí pořádně naplánovat, připravit a zorganizovat a plán se MUSÍ dodržovat. Teď vím, že to nebylo úplně správný. I když i v současnosti se trasa Čundru plánuje s předstihem a vymýšlíme, kde všude se zastavíme a co tam budeme dělat, nic nám nebrání v vtom, abychom nakonec z nejrůznějších důvodů trasu změnili a jeli tak úplně jinudy. Tehdy jsem ale netušil, že tohle všechno pochopím až za pár let, kdy na Čundr budou vyrážet ne tři čtyři lidi, ale třicet nebo čtyřicet!

     Vraťme se však do kempu v Babylonu, uprostřed Šumavských hvozdů, kde v zakaboněném jitru nevládne příliš dobrá atmosféra. Ani nevím jak, ale nakonec jsme se přece jen dohodli. Na závěr zmatků totiž přišel Larry s pozměňujícím návrhem. Napadlo ho vyrazit místo do Pávova, do Březníku k jeho tátovi. Ač to vlastně byl vpravdě spásnej návrh, myslím, že jedinej, kdo tehdy remcal, jsem byl já. Nakonec mě ale ukecali. No co, aspoň se do Březníku konečně podívám...

     V Horažďovicích tankujeme. Hulouš nám při tom, v úvodu etapy, nechtěně předvedl jedno artistické číslo ze svého repertoáru. Zavřel nádrž, nechal nasednout Aleše, pak nastoupil on sám, nastartoval a chtěl vyjet. Nějak se mu to ale vymklo, mašina se vzepjala a protože na zadek tlačila větší váha, předek se tak vůbec nedotýkal země. Máňa byla tudíž neřiditelná a řítila se vstříc roští a plotu! My už jsme vyjížděli na silnici, ale právě v ten moment jsem se mimoděk ohlídnul. Naskytl se mi tak fascinující pohled na polosedícího poloběžícího Hulouše, zápolícího s neposlušným “brontosaurem“ na zadních! Vzadu se plácá brácha a nic nechápe! Těsně před plotem si však Máňa dává přece jen říct a klesá na přední. Hulouš vymetl roští, přeskákal pár kamenů a vyděsil pumpařku - jinak O.K.!

     Projeli jsme Strakonicemi, ale v Písku se vynořil další problém. Larry měl velkou ztrátu. To proto, že jsme zvolili novou taktiku. Hulouš rozjel mašinu co to šlo a jel jen “na sebe“. S několikaminutovou ztrátou jsem ho stíhal já a půl dne za námi se plazil Larry. Samozřejmě jsme všichni jeli podle cedulí a po předem dohodnutý trase. Před každým větším městem jsme se sešli a dohodli se na dalším postupu.

     U Písku tedy Larry opět ztrácel nějakých pět deset kiláků. Za městem, po odbočení z hlavní silnice, se se Skotem rozhodujeme na něj počkat. Ležíme na svahu u silnice. Uteklo pět minut, deset, čtvrt hodiny - a Larry furt nikde. Už jsme o něj začali mít starost, když se zpoza zatáčky vyhoupnul “modrej blesk“ s méďou Larrym v sedle! V Písku se totiž pověsil za náklaďák a přehlíd´ značku. Zabloudil.

     Před Táborem už čekali Hulouš s Alešem celí znervóznělí. Pokračujeme tedy dál na Pelhřimov a Jihlavu. V centru Jihlavy jsem pro změnu  zakufroval já. Jal jsem se totiž frajeřit před jihlavskými 

děvami a nějaký cedule jsem briskně hodil za hlavu. Můj “skvělý“ navigátor Skot opět a stále chrápal. Ani nevěděl, že jsme vůbec v Jihlavě! Naštěstí jsem ale chybu poměrně brzy zaregistroval a vrátili jsme se zpět. 

     Na jakémsi náměstí jsme zaparkovali. Hulouš, brácha a Larry se vydali obhlédnout obchody (nebo spíš prodavačky). Skot a já jsme si koupili zmrzku a počkáme na ně u motorek. Skoťák mezitím navázal družnou debatu s partou místních capartů, obdivujících naše oře. Přítel Skot tedy konečně našel vděčné publikum, věkově odpovídající jeho naturelu! Musel jsem se smát... Po návratu zbytku expedice pokračujeme v cestě.

     Najeli jsme na dálnici D-1, která nás provedla Velkým Meziříčím. Ve Lhotce jsme dálnici opustili a zamířili na jih.

     Podle ostatních nás mezi dálnicí a Březníkem čekají skvělý serpentiny. A taky jo, to jsem se vyřádil! Mýmu spolujezdci, bývalýmu “profesoinálnímu závodníkovi z Metalexu“, vstávaly hrůzou vlasy na hlavě - i s kšiltovkou! Ostatně, ani se mu nedivím. Jak by asi bylo mně na jeho místě, při letu devadesátikilometrovou rychlostí (což byla horní hranice Staroušových možností při pádu ze skály) z prudkýho padáku, ústícího do záludnýho esíčka?! Ovšem pro mě, jako pro pilota, to bylo něco nádhernýho! Prostě jsem se ocitnul ve svým živlu. Skotovi v tu chvíli prdel strachy přecvakávala osmičku drát a v jednom kuse hulákal:

„Seš dobrej, týýý volééé, ale strašnej šílenec - dyť se musíme zabít!!“ Nezabili jsme se.

     Když jsem se nabažil, dojel jsem Hulouše a vyprovokoval ho k souboji. Ten se zdravě naštval, podřadil - a byl v tahu. Nezúčastněnýmu pozorovateli by se mohlo zdát, že jawa 250 a simson 50 spolu přece nemůžou soupeřit. Ovšem pozor! Můj Starouš je    s p e c i á l   a ani jeho pilot už není žádnej zelenáč. Plnej céres a za ním!

     Hulouš byl na rovinkách pochopitelně rychlejší, ale i tý sebenepatrnější zatáčky jsem využíval ke zkrácení jeho náskoku. Máni před sebou jsem se držel zuby nehty a ze Starouše ždímal poslední zbytky sil. Souboj na ostří nože: nohoru, dolů, doleva a doprava, rychlost kolem osmdesátky - prostě jako na horský dráze!

     Vřítili jsme se do Náměšti nad Oslavou. Na křižovatce Hulouš zastavil a v tu chvíli už jsem brzdil vedle něho. K jeho velkýmu údivu a mojí velký radosti, ovšem!  Těsně za městem je ale prudkej stoupák. Tím pádem jsou všechny moje naděje v tahu. V závěrečných metrech toho hnusnýho krpálu jsem simsona rval na jedničku, div že jsme nemuseli tlačit. Pak jsem dělal, co jsem mohl, neubíral jsem ani v těch nejnebezpečnějších pasážích - ale ztráta na Hulouše už byla příliš veliká. Asi dával Máně na rovinkách pěkně do těla...

     Prolítli jsme asi třicátou vesnicí, když na jejím konci jsem si všiml přeškrtnutýho nápisu: Březník. Jak to, to už jsme tady?! Skot - ano, správně, opět chrápal a nepovažoval proto za nutný mě vůbec upozornit, že jsme v cíli dnešní etapy! Hlavně, že se vytahoval, že prej to tady zná, že to tady při poslední návštěvě projezdili s klukama křížem krážem. Zmateně mi tedy, v rychlosti, abych moc neřval, ukázal jakousi odbočku. Jedeme po ní, míjíme křižovatku, otevřená vrata, pořád rovnou za nosem - a blížíme se k jakémusi kravínu. Ptám se Skota, co to má znamenat, leč můj „navigátor“ je zcela mimo. V tom proti nám vyjela červená škodovka. Po půlhodině mýmu spolujezdci došlo, že za jejím volantem poznal Larryho otce! Honem jsem to otočil a tradá za ním!

     Na rozlehlým dvoře stojí černá jawa. Její osádka nás vítá se širokými úsměvy. Říkají, že si byli jisti, že zabloudíme, když mě naviguje Skoťák... Za dvacet minut se konečně doplazil i Larry. Jeho „modrej ďábel“ se už sotva sune. Larry odmítá pokračovat v Cestě. Považujeme to za vtip, ale jak se později ukáže, málem se nám ta lehkomyslnost nevyplatila.

     Je večer. Ležíme a čumíme na naši a rakouskou televizi zároveň. No, v programový skladbě, kvalitě pořadů - a vůbec ve všem je to fakt znatelnej rozdíl. Ach jo. Další rušnej den je tedy za námi...

Den třetí: 10. srpna 1988, etapa Březník - Seč

     Po probuzení jsme posnídali proslulý březníkovský maxirohlíky a provedli servisní prohlídku svých strojů. O kvalitě předstartovní přípravy svědčí i to, že Hulouš a já jsme pouze upravili volnoběh. Larryho oř však potřeboval zatraceně důkladnou kúru! Jenomže ani Larry, ani Skot se k nějaký opravě nemají ani v nejmenším. Aha, tak takhle je to. Skoťák je tupej a nechápe, že když je to   j e h o   fichtl, měl by se přece starat on. A Larry? jak se ukázalo, je pěkně vyčůranej. Nejdřív nás ukecá, abysme se přes půl republiky kodrcali až sem a teď nám dává najevo, že nás má v paži a že tady zůstane. Přitom se vymlouvá právě na nefungujícího Skotova fichtla! Tak to teda ne, holenkové! A spolu s Huloušem se na Skotův prskolet vrháme.

     Vymontovali jsme svíčku, fajfku, indukční cívku, karburátor, benzínovej kohout a - nic. Ta hajtra se plazí pořád hlemýždím tempem. Čím to, kurva, může bejt..? V hodině dvanáctý jsem si ale vzpomněl na vlastní případ z předloňský sezóny. Měl jsem tehdy obdobnej problém. Starouš nechtěl pořádně jet a nic nezabíralo. Z posledního zoufalství jsem vyčistil vejfuk a motorka mi pak málem ujela z pod prdele, taková z ní najednou byla raketa! Skočili jsme tedy po vejfuku a důkladně ho vypálili. Mimochodem, byl od karbonu a oleje zasranej, až běda. Skot se přiznal, že ani neví, kdy ho čistil naposled. Soudíme, že nejspíš nikdy... Po zpětným namontování se projel sám majitel - a byl nadšením bez sebe!

     Larrymu se ale i tak dál moc nechtělo. Nejradši by zůstal tady, u táty. Nakonec se ale nechal přesvědčit a tak se připravujeme, v kompletní sestavě, ke startu do třetí etapy letošní Cesty.

     Nejdříve jsme se museli vrátit do Náměšti nad Oslavou. Opět jsem byl ve formě a letěl jsem jako prase! Dokonce i Larry, díky opravě kozla, chytil druhej dech! Těsně před městem jsme sjeli z prudkýho padáku. Starouš zase bzučel devadesátkou! Svým pronásledovatelům jsem v mžiku ujel. Odbočil jsem směrem k dálnici a zastavil. Čekáme a čekáme, přátelé však nejedou. Zajímavé, kam se ti blbouni ztratili? Vydali jsme se nazpět. Nikde nikdo. Jedeme do centra. Ukládám Skotovi mít oči na šťopkách. To bylo samozřejmě úplně zbytečný. Projeli jsme náměstím - a pořád nic. Vracíme se nazpět k dálnici. Vypadá to ale pořád beznadějně. Krucifix, přece jako šéf výpravy nezabloudím, to by byl konec! Vzal jsem tedy rozum do hrsti a pokusil se vžít do role našich přátel. Co bych asi dělal já na jejich místě? Otáčím to tedy nazpět do města a - - - no konečně!!! Kamarádi jedu proti nám! A až teď jsem si uvědomil, že to jediný hovado, který tohle všechno zavinilo, jsem já sám. Před startem jsme se totiž dohodli, že pojedeme do města, nikoli k dálnici. No a tohle se mi nějak tím závoděním vykouřilo z palice. A když započítám i imbecilitu mého „navigátora“, tak to ani nemohlo dopadnout jinak.

     Zastavili jsme se na limču. Musím uvést, že tehdy mi hospody při podobných akcích nic moc neříkaly. To se ale vbrzku změní!

     Profrčeli jsme Velkou Bíteší a Žďárem nad Sázavou. Cestou jsme několikrát předjížděli tahače s podvalníkem. Jako na potvoru jsme je pokaždý dojeli při jízdě do kopce. Po dojetí prvního z nich jsem zjistil, že se za ním plazí i Hulouš. Začali jsme se zase honit! Rval jsem za plyn, co to šlo. Zatáček sice bylo pomálu, ale i tak jsem se celkem držel. Larry už měl ztrátu  mnohem, než včera. Pokaždý se vešel do dvou minut.

     Po Ždírci na Doubravou jsme prolítli Chotěboří tak rychle, že jsme se nějak zamotali. Po chvíli jsme se ale zorientovali a již se blížíme k Sečské přehradě, cíli dnešní etapy. Kousek před vjezdem do rekreační oblasti projíždíme serpentinama. Nádhera! Ale na Staroušovi se už začíná projevovat únava. Naopak Larry se začíná osmělovat a najednou jsem se ho nemohl zbavit. Sakra, skoro začínám mít komplexy, ten sviňák se mě drží jako klíště! Prostě hrůza! Jsme sice o dost těžší, ale to neznamená, že snesu takovouhle porážku! Nakonec jsem se přece jen prosadil, ovšem jen díky několika “odvážným“ manévrům. K mýmu velkýmu štěstí Larry nijak netoužil po odvetě ve stejným stylu, takže kolizi nedošlo.

     Přijeli jsme do kempu. Vstupujeme do recepce a povídáme, že chceme přenocovat. Proč ne, ale musíme všichni spát ve stanech, pod širákem je to zakázáno. My ale máme jen Huloušovo “áčko“ a tam se všichni fakt nevejdeme. Prozradili nám aspoň, že kousek odsud je tábořiště a tam můžeme klíďo chrápat pod šírem. Tak jsme se tam bez okolků rozjeli.

     U vjezdu na veřejné tábořiště Hoješín stojí bouda a za oknem papír se vzkazem: kdo přijede večer, zaplatí ráno. Řekli jsme si, že se na placení vysereme a za rozbřesku zdrhneme. Rozbili jsme stan. Tedy, přesněji řečeno Hulouš rozbil stan - a k němu se zrádně vetřel Skot! Poté jsme sedli na motorky a vydali se do blízkého lesa na dříví. Nalámali jsme toho hromadu, ovšem Huloušův supernosič byl opět skvělej! Přesto nám ale chyběl Míra Ur se svou sekyrkou v koženým futrálu...

     Rozhodli jsme se, že navštívíme blízkou zříceninu hradu Oheb. Skot v tý chvíli zrovna odcházel poznávat osazenstvo tábořiště. Voláme za ním, že jedeme hrad. On se však pouze otočil, blbě se pousmál a šel dál! Nechápavě jsme se na sebe podívali a rozeřvali se smíchy. Skot je opět zcela   m i m o  !  Tak jsme jeli bez něj.

     Měl jsme v sobě už dvě pivka. Dneska bych to byl vůbec neřešil, ale tehdy jsem si raději sednul na tandem za Hulouše. Brácha tak poprvé na Čundru pilotoval Starouše..

     Zřícenina hradu Oheb se tyčí na skalním ostrohu nad  protějším břehem přehradní nádrže. Cesta nebyla dlouhá a protože jsme tady byli už před rokem, jeli jsme téměř najisto. Tehdy jsme však zaparkovali své stroje na lesní cestě, vedoucí k parkovišti. Letos jsme dojeli až na to parkoviště. A to bylo také příčinou toho, že jsme ztratili správnej směr a bloudili lesem jako blbci. Furt jsem Hulouše přesvědčoval, že jdeme špatně, že hrad leží kousek stranou, na severozápad, ale ten trval na svým. Ke změně směru se nechal ukecat až když jsme slítali půlku lesa a sotva popadali dech! Samozřejmě, že správnou cestu jsem tak našel já.

     Na Ohebu bylo krásně. Nádhernej rozhled! Hulouš fotil jako divej. Vzpomínali jsme na starý časy a taky jsme přemejšleli, co asi zrovna dělá Skot. Představovali jsme si, jak se asi bude tvářit až zjistí, že  stan je na zámek a nikde nikdo. Hrozně jsme se při tý představě chechtali!

     Cestou nazpátek Hulouš “kopnul do vrtule“ a klukům jsme ujeli. Ti později vyprávěli, že si rozdali menší souboj. Brácha si prej málem rozbil hubu - holt, celej já. Musela to ale bejt podívaná: souboj dvou stokiláčů na bzučících simsonech! Brácha tvrdil, že vyhrál. A asi jo, protože Larry vjel na tábořiště zkratkou a přesto Aleš dorazil o chlup dřív.

     Konečně se ukázal Skot. Byl prej na návštěvě v nějakým stanu u dvou holek! Jedli, pili, kecali - prostě Skot se neztratí! Akorát by mě teda zajímalo, čím je tam ten mimoň oslňoval...

     Za stmívání jsme rozdělali oheň. Opékali jsme luncheon meat a  chlastali pivo. Ještě, než jsem se dočista ožral, sjeli jsme s Huloušem do kempu v Seči nakoupit proviant. Tentokrát jsem prděl na alkohol v krvi a bez bázně skočil za řidítka!

     Řeč u ohně se točila převážně kolem naší rádoby firmy AMS a tak jsme se i několikrát “chytli“. Zjistili jsme, že naproti v chatce přebývají dvě holky. Nic s nima ale nebylo, anžto odešly do kina. Musím ovšem říct, že při pohledu na nás se jim moc nedivím. Komu by imponovali takový individua, jako jsme my...

     Brácha zatím, jen tak mezi řečí, vyžral flašku becherovky se slovy:

„Bechejovka je žajudek, pitom-škyt-ci!“ Přidal nějaký to pivo a vytuhnul jako špalek.

     Spát jsme šli po půlnoci. Noc byla teplá a neměl jsem tedy vůbec nic proti nocování pod šírem. Poprvé v životě... jak romantické. Jen to chrápání. Zleva Hulouš a především Skot ve stanu a zprava oba metráčci...

Den čtvrtý: 11. srpna 1988, etapa Seč - Ještěd - Semice

     Ráno jsme vstali, oproti předsevzetí, poměrně pozdě. Pravé letní jitro. Všechno napovídalo tomu, že se poslední den Čundru vydaří. Když jsme se rozkoukali, znenadání nás překvapila jakási  bába. Ukázalo se, že je to vrátná. Pro jistotu šla totiž za námi hned, jak přifrčela ze vsi na bicyklu, abysme jí nezdrhli. Chtěla po nás peníze. Skot dělal, že neslyší, já jsem nemohl najít drobný (fakt!) a tak placení nakonec odskákal Hulouš.

     Zamýšlený únik bez placení se nám tedy opravdu nepovedl. No nic, balíme. Copak my to máme jednoduchý a se zájmem pozorujeme „odborné“ počínání obou stanových spáčů při skládání plátěnýho obydlí.

     Vyrazili jsme směrem na Chrudim. Opět jsme projížděli serpentinama. A opět jsem, se zrakem, zatemněným clonou maniakismu, zkracoval náskok Huloušovy Máni. Larry tentokrát nestíhal a tak se stalo, že na zastávce před Chrudimí jsme se sešli jen my čtyři. Larry nikde. Čekali jsme asi půl hodiny. Dvakrát jsme ho se Skotem jeli nahoru, na kopec vyhlížet. Hned u silnice se rozprostírá letiště. Zrovna probíhal letovej den a tak jsme pozorovali starty Blaníků „gumicukem“. Jenomže Larry nepřijíždí. My ale nemůžeme čekat věčně. Nemáme moc času. Já se Skotem tedy budeme pokračovat dál v cestě na sever a za městem počkáme. Hulouš tady bude ještě chvíli čekat. Jen tak, pro jistotu, i když Larry ví, kudy jet. Kdyby se ale Larry neobjevil do patnácti minut, vydá se Hulouš s bráchou za námi.

     Čekáme tedy za Chrudimí a doufáme, že Larry nevisí někde ve škarpě. Ani si neuvědomuju, že je to poprvé, co na cestě musíme řešit takovouhle situaci. Je škoda, že mezi námi není nějaký spojení. Takhle fakt nevíme, na čem jsme. Uplynulo patnáct minut a skutečně. Přijíždí Hulouš a  - za ním Larry! No sláva! Ten blb prej přijel z úplně jiný strany...

      Pardubice, Hradec Králové. Oběma městy projíždíme překvapivě hladce. Ale můj Starouš sebou začíná nějak podivně cukat. To není dobrý. Nabyl jsem dojmu, že to bude sajrajtem v benzínu. Stejný problémy měl totiž i Hulouš. Larry se nás teď  držel jako hovno košile, protože jsem mu zkrátka najednou nebyl schopen ujet. No, aspoň se nám zase neztratí.

     Při projíždění Hradcem jede v čele Hulouš. Na konci města potkáváme v protisměru jedoucí východní Němce na emzetách. Zdravili jsme se jako starý známí. Obzvláště Hulouš jimi byl natolik zaujat, že přehlíd´ odbočku na Jičín. Já ne, vždyť jsem šéf!

     Jičínem nás provádí Larry. V restauraci jsme si dali jako vždy - gulášek. Po obědě pokračujeme směrem na Turnov. Tentokrát jsem si tam hubu nerozbil...

     Blížíme se k Liberci. Stav mého stroje se však neustále zhoršuje. Ani omylem nejsem schopen Larrymu ujet! Zuřím. Pitomej Skot se mi směje a je rád, že ta jeho modrá sračka, na níž Larry jede, se nás drží. Mám sto chutí ho vysadit. Ať ho vezme Larry, když je to jeho mrcha „lepší“ a pak uvidíme! Zlostí jsem skoro neviděl na cestu. Nakonec jsem se ale ovládl. Motor pořád vynechával, prskal a netáhnul - jedním slovem katastrofa. Larry nám zmizel z dohledu. Ovšem ne ZA námi, nýbrž PŘED námi! A Hulouš už byl nejspíš někde na Ještědu.     

     Motor Starouše definitivně dodělal na mostě přes Nisu, kousek před Libercem. Tak a co teď..? Při vědomí zásady neztrácet nervy za žádný situace, vyměnil jsem aspoň svíčku. Nejspíš celkem zbytečně, protože původní se zdála bejt dobrá. Skot se v týhle chvíli projevil jako naprosto neschopnej kokot. Místo toho, aby mi pomáhal, protože byl přece MÝM SPOLUJEZDCEM, neskrýval svou radost nad tím, že tady visíme úplně sami a nevíme, co bude dál! Dlouho jsem si to nechtěl připustit, ale teď vidím, že je to skutečnej magor. Motor mezitím trošku vychladnul a můžeme tak pokračovat v cestě. I když pořád to není nic moc.

     Odbočili jsme na Ještěd. Po chvíli spatřujeme čekajícího Hulouše s bráchou. Rozhodli jsme se, že důkladnější prohlídku Starouše provedeme až nahoře, na Ještědu. Ale kde je Larry? Vždyť nás přece dávno předjel! Shodli jsme se na tom, že opět přehlédl ceduli,   z a s e   zabloudil a teď se motá někde v Liberci. A taky že jo! Přivalil se za čtvrt hodiny a ani jsme nenadávali. Už jsme si zvykli...

     Započal tedy výstup na Ještěd. S přibývající nadmořskou výškou klesala ochota Starouše dovézt nás až na vrchol. Jel jsem doslova krokem a snažil se vyhnout každýmu rigólku, ovšem nebylo to nic platný. Příliš pozdě. Po tom záhulu, co Starouš dostal v minulejch etapách už prostě odmítal dál snášet útrapy týhle Cesty. Asi kilometr před vrcholem Ještědu začal motor mlít z posledního. Pojednou ztichl úplně. Chvíli jsem se snažil přivézt ho k životu, leč marně. Zuřil jsem jako saň. Byl to jeden z okamžiků, kdy jsem se při Čundru neubránil strašný veletoči. Nadávky jen sršely!

     Kdo už někdy tlačil naloženou motorku do prudkýho kopce, v parným odpoledni, na vzdálenost asi jednoho kiláku, nebude se mi jistě divit, že jsem měl nervy v kýblu. A když už jsem byl absolutně vyflusanej námahou a vedrem - vlítla mi do huby MOUCHA!!! Tahal jsem ji z krku snad celou věčnost! Padl jsem na kolena a v předklonu prskal, plival, chrochtal, šílel vzteky, až jsem se málem poblil! A do toho všeho ještě tupej a nicnechápající výraz mýho spolujezdce, kterej nabyl přesvědčení, že jsem v posledním tažení. To ovšem nebyl daleko od pravdy, skutečně se o mě pokoušely mdloby! Nad námi hučela lanovka, vozící se křupani čuměli dolů na pachtící se šašky - zkrátka a jednoduše jsem byl akorát tak zralej ulehnout do truhly a skoncovat se vším. A cíl furt v nedohlednu a pořád jen nekonečná silnice, zatáčky, asfalt, výmoly - a těžce šlapat, jen co noha nohu mine. A hejna much a čumilové nad námi, simson těžkej jako cent a Skot - eh, darmo mluvit.

     Kluci už dávno čekali na parkovišti a my pořád nikde. Asi si říkali: jsou to starý zkušeňáci, ti si poraděj! Pěkně děkuju za takovou poklonu, krucifixhimlhergotbordelpráceposraná!

     Už jsme se se Skotem ledva plazili, když se za zatáčkou konečně objevilo parkoviště. Pojal jsem pochybnost, není-li to fatamorgána. Naštěstí ne - díky bohu! S vyplazeným jazykem jsem se svalil na zem a byl jsem dočista hotovej. Sebravše poslední zbytky sil jsem klukům vysvětlil, co se stalo. Skot vytáhnul z baťohu poslední coca-colu. Brrrr, byla teplá jako chcanky. Přátelé nemohli nic víc, než aspoň vyměnit u Starouše fajfku. Shodli jsme se ale v názoru, že nejspíš odešla cívka. Prostě jsem ji uhnal.

     Odpočíváme po namáhavým výstupu. Ale ouha! Na obzoru se začínají kupit mraky. Blíží se bouřka! Do prdele, to nám ještě scházelo. Letos se tedy až nahoru, k vysílači, nedostaneme. No nic, skáčeme na motorky a pryč!

     Celou Cestu jsem Skota ujišťoval, ať počítá s tím, že v serpentinách na Ještědu se budu vyžívat jako sebevrah a dělalo mi moc dobře, jak při těch slovech vždy preventivně zmodral strachy. Těšil jsem se jako malej kluk! Trať jsem totiž znal už z loňska a moc se mi zalíbila. Můj spolujezdec se tedy od počátku Cesty třásl jako osika a při každé příležitosti se nezapomněl zmínit, že ještě nemá uzavřenou životní pojistku. A co z toho všeho bylo? Hovno. Musel jsem jet na půl plynu, protože víc to prostě nešlo. Strašný, jako nějakej taťulda při rodinným výletu! Pro moji závodnicko-kaskadérskou duši to bylo pravý utrpení!  Skoťák byl ovšem nadmíru spokojen, sviňák zvadlej! Přesto jsem byl z celý výpravy nejrychlejší. Brácha později vyprávěl, kterak musel zlostí pěstmi zabubnovat na Huloušovu helmu. To proto, že ten, pozorujíc za jízdy krásy Podještědské krajiny, nezaregistroval díru v silnici. Co díru - dírku! Jako když tam předtím byla dlažební kostka. A on ji vymet´! Přímo ukázkově, oběma kolama. Motorka se málem rozsypala a brácha téměř vystoupil za jízdy!

     Ale to už jsme vjížděli do první vesnice pod Ještědem. Tehdy jsem zjistil vskutku nepříjemnou věc, která nasere asi každýho motoristu. Obzvláště mě a zrovna dneska. Došel mi benzín... Do hajzlu, proč zrovinka já mám taklovejhle pech?! Já, starej, zkušenej, všema mastma mazanej vlk silnic, se při svý jedenáctý akci Velkýho gangu dopustím nejostudnější školácký chyby - nechám si „vyschnout“ nádrž!! Kvůli problémům s posranou elektrikou jsem totiž na benzín zapomněl jako na smrt. Jenže co se nestalo dál. Jako by toho všeho nebylo dost, začalo právě pršet. Ze zoufalství jsem se nezmohl ani na jedinou nadávku. A to už je co říct! Dobrák Larry nás ale zachránil. Daroval nám půlku coca-colový láhve benzínu. Nejbližší pumpa se měla nacházet v Osečný. Ještě pár zatáček... zkurvenej déšť... konečně Osečná, křižovatka, kam teď? Kde je ta blbá pumpa? Můj šestý smysl mi říká doprava. Ááá vida, PUMPA! No jo, ale pumpařka nikde. Před námi čekal nějakej diplomat. Uměl česky a povídal nám, že pumpařka odešla do krámu rozměnit peníze. Tak čekáme. Proboha, zase   č e k á m e ...  Auta přijíždí, fronta roste, řidiči jsou nervózní a nadávají jako špačci. My ne. My jsme rádi, že jsme v suchu.

     Po čvtrhodince je pumpařka zpátky. Natankovali jsme, přečkali nejhorší průtrž a vydali se na cestu k domovům. Po pár metrech jsem ale dostal žízeň. Strašnou, mučivou žízeň! Takovou jsem snad ještě v životě neměl. Myslel jsem, že doslova padnu. Zastavili jsme tedy u nějaký cukrárny. Vlezl jsem dovnitř:

„Máte něco k pití?“ Prodavačka vyjmenovala asi dvacet značek nealko nápojů (sortiment mě vskutku příjemně překvapil). Objednal jsem Lift. Pět lahví. Nikdy jsem to sice neměl v hubě, ale tahle značka byla jedním ze sponzorů účasti čs. kamionů na Rallye Paříž-Dakar. Prodavačka se divila:

„To to vypijete sám??“ Když ale spatřila právě vstupující bandu harcovníků, vyschlých na troud, nic už neříkala.

     Projeli jsme Stráží pod Ralskem a v Mimoni  jsem Skotovi navrhl, nechce-li v „domovském“ městě vysadit. Tenhle vtip samozřejmě vůbec nepochopil... Plazili jsme se šedesátkou směrem na jih. Hulouš byl kdesi daleko vpředu. Před vjezdem do Doks na nás měl čekat. Ale nebyl tam. Až po chvíli se přihnal. Prej „lehce“ zabloudil. No co, to se stává i v lepších rodinách. Bylo to zaplaťpámbu poslední bloudění letošní Cesty.

     Taky jsme se málem stali nevinnými oběťmi vojenských manévrů! To si takhle v klidu jedeme po silnici, vedoucí lesem, když tu náhle proti nám vyrazí tank (ano,  t a n k !), jedoucí po lesní cestě, těsně sousedící s naší silnicí! Po zádech mi přeběhl mráz, když jsem si uvědomil, co by se mohlo stát, kdyby udatnému sovětskému tankistovi ruplo v bedně a byť jen trošku cuknul rajčákem. Inu „spojenci“...

     Bělá pod Bezdězem. Klasická objížďka po nádherné, úzké silnici. Bezděz vypadal krásně, stejně jako loni. Samozřejmě, že Skot by si ho byl vůbec nevšiml, kdybych ho neupozornil. Ten bejk zase chrápal!

     Projíždíme Mladou Boleslaví. Starouš zatím drží a jede. Při minulém Čundru mu zbývalo posledních pár set metrů. Najíždíme na dálnici a po chvíli míjíme místo, kde jsem tenkrát zůstal nadobro stát. A pořád to jede! Kluci naložili svým motorkám co to šlo. Já ne. Já jsem bohužel rád, že jsem rád. Smůla, celou dobu devadesát a teď, ve finále, usmolenejch „šede“.

     Z dálnice sjíždíme u Benátek nad Jizerou. Z kopce vidíme v dálce malinkýho Larryho. Má obrovitej náskok. O Radkovi raději ani nemluvím. V této fázi cesty jsme toho se Skotem moc nenamluvili. Skoro jsem se bál otevřít pusu, aby si to Starouš náhodou nerozmyslel. A taky je mi trochu smutno. Čundr končí a my jsme sami, uprostřed polabských polí.

     Ale já přece nikdy neházím flintu do žita, sakra! Přece nedojedu jako poslední. A tak místo toho, abych byl spokojen s tím, že letos do cíle snad i dojedu, snažím se najednou aspoň dohnat Larryho. Pozvolna tak nakládám Staroušovi větší „dávky“ a rychlost se

kupodivu začíná zvyšovat až na sedmdesát. No vida! Že by..???

     Lysou nad Labem jsme prolétli bez ubrání plynu. Na poslední chvíli se tak vrací skvělá forma! A když už musím bejt poslední, tak aspoň s co nejmenší ztrátou. Vyjíždíme z Lysé a co nevidím? Larry stojí a evidentně má dost času! On, narozdíl od nás, nikam nepospíchá. Šťastný to člověk. Závodnická vášeň je fakt prokletí...

     Poslední křižovatka a jsme v cíli Cesty kolem Čech II. (´88), v Semicích. Nemůžu uvěřit, že letos jsem opravdu dojel až do cíle. Vždyť loni jsem skončil kousek odsud...

     U nás na dvoře vládl čilý ruch. Stejně jako před rokem. I když, možná o trošičku menší, no. Hulouš s Aldou na nás už čekali. Asi minutu dvě po nás přiharcoval i Larry. Táta udělal památeční fotografii a ACTION II., třináctá akce Velkého gangu, byla minulostí. Rozloučili jsme se. Tradičně jsem přátelům poděkoval za spolupráci a to byl vlastně oficiální závěr Čundru. Jsem moc rád, že se letošní Cesta kolem Čech nakonec přece jen uskutečnila. A musím říct, že i přes všechny problémy a těžkosti jsem s její úrovni velmi spokojen!

     Hulouš naložil Skota a ponořili se do lesů kerských. Po chvíli odjel i Larry. Na dvoře zavládl klid. Jen čerstvý větřík proháněl po betonu pár žlutých listů, jako neklamný to znak zvolna končící sezóny.

     Před rokem jsem odjížděl na Čundr I. s tím, že je to moje poslední velká akce se simsonem. Mýlil jsem se. “Přezbrojování“ poněkud vázlo a tak se stalo, že i Čundr II. jsem absolvoval na svém zlatém Starouši. Ovšem všechno jednou musí skončit a tentokrát to bylo už opravdu naposled. Chudák simsonek už toho má přece jen dost.

     Příštím rokem totiž vyrazí ke startu Čundru III., tedy Cesty kolem Republiky III. (´89) “těžká kavalerie“. A já budu konečně sedlat vysněnýho brontosaura, jawu 500 OHC! Snad. Určitě. Sakra, už aby to bylo...

                                                                         Tak za rok na shledanou!

copyright ©Jaroslav Vrána 1988