Čundr - vrchol sezóny

Čundr 1994

Po noci den

aneb

...jedeme dál

V průběhu týdnů a měsíců, následujících po Čundru 1993, se Velký gang rozdělil v podstatě na dvě části. Proces rozpadu urychlila paradoxně i jediná společná oslava Silvestra „staré party“ na horské chalupě v Srní na Šumavě, kde už jsem se smířil s tím, že rozdělení je nezbytně nutné. Vedl jsem tam s „oponenty“ (především Petrou, Larsem, Lukášem, Bochanem aj., ovšem překvapivě nikoli s Jirkou Mašínem a Benem, jichž se to jakoby netýkalo) několik ohnivých diskusí hluboko do noci. Minulý Čundr - a další události, mě naprosto otrávil a téměř mi vzal veškerou chuť k organizování čehokoliv, natož dalšího Čundru.

Protože jsem ale nenapravitelnej optimista, s přicházejícím jarem jsem se rozhodl ještě pro jeden pokus. Tím bylo tradiční Jarní soustředění, tentokrát na Českém Šternberku. Na jednu stranu to byla krásná akce, při který jsme si docela užili (výlet posázavským pacifikem, objevení Kácovskýho pivovaru), na druhou stranu ale potvrdila definitivní rozkol na dvě části. Někteří z nás se prostě nějak nemohli rozejít se starou, přežitou „agresivní a průserářskou ideologií“, kdy jim připadalo normální dělat v hospodě takovej brajgl, až dojde k hádce s personálem a vyhazovu z lokálu, rozbíjení lahváčů o silnici, tropení výtržností a vůbec totálnímu vykolejení z mezí normálu. Nějak si navykli, že si před námi doposud každej sednul na zadek. Jenomže časy se mění a partičky, jako byla ta naše, už dneska nikoho do defenzívy nedostanou.

Pochopil jsem, že se “starou partou“ už nedokážu zhola nic. Musím taky přiznat, že jsem na tom byl v jednu chvíli tak špatně, až jsem to obrečel. Jo, je to tak, proč bych to nepřiznal. Bral jsem to všechno totiž dost osobně a tohle tragický nedorozumění se mě zkrátka hrozně dotýkalo...

Poslední a definitivní „tečkou za větou“ se pak stala červnová akce na Mrcáskově chatě v Bratrouchově. Moje znechucení bylo takový, že mě tam tentokrát nic nelákalo. Docela se mi tak hodilo, že jsem musel do práce. Vypravil se tam ale Aleš a po návratu se mi svěřil, že si tam připadal jako na sjezdu NSDAP. Ještě nedávní kamarádi se na něj sesypali jako vosy a div, že nedopadl jako nebožák Mistr Jan na Kostnickým koncilu! Tam taky vznikl dodnes nechvalně proslulej pojem “spravedlivá většina“. K mýmu zděšení byl jeho autorem sám Mrcásek! Fantastickej kluk, poctivej a pracovitej “slušňák“, podlehnul tý davový psychóze a uvěřil tomu, že právě já jsem ten ďábel, kterej chce partu pohřbít. S nejlepšími úmysly si tedy předsevzal, že to tak nenechá a “postaví se do čela obrodnýho procesu“. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se s jedním ze svých nejlepších kamarádů několik let nestýkal jak já, tak ho odmítli i ti, který tehdy chtěl vytáhnout ze srabu A navíc s odsudky, že si prej hraje na šéfa, aniž by tušil, co parta vůbec chce a potřebuje. No prostě totální tragédie.

Přes zimu jsem pochopil, že na Brutální Báře už do nový sezóny vyjet nemůžu. No dobrá, co ale místo ní? Sháněli jsme, ptali se, probírali inzeráty, až mi Láďa Ešner, servisman a prodejce z Nymburka (navíc bráchův bývalý kolega z fabriky) učinil nabídku na zakoupení zbořený Suzuki LS 650 Savage ze Švýcarska. Předloni jsme u něho zakoupili Knedlika a během posledních pár sezón jsme se, s celou partou, naučili k němu jezdit prakticky jako domů. Nejen za servisem, pro náhradní díly, příslušenství a výstroj, ale i na kafe, nebo prostě jen tak. Netrvalo dlouho a dohodli jsme se.

Je fakt, že pohled na žalostný zbytky, který snad kdysi hrdě nesly označení motocykl, mě poněkud vylekal, ale Láďovi jsme tehdy plně důvěřovali. Jenomže jak šel čas, slezl sníh, zazelenaly se meze, rozpučely stromy a po silnicích se začala prohánět kvanta motorek všeho druhu, zmocnila se mě nervozita. A Láďa jen sliboval a uklidňoval, uklidňoval a sliboval. Nakoupil pár zbrusu nových dílů za nekřesťanský peníze, ač jsme se dohodli na tom, že ke zprovoznění použije díly starší. Trpělivost mi ale došla ve chvíli, kdy se mi doneslo, že nádrž a ostatní plechy z motorky, který jsem mezitím nastříkal, má Láďa už pěkně dlouho vystavený ve svý prodejně jako poutač. Navíc je na tom už i nějaká odřenina a vůbec nejhorší bylo to, že se blížil konec května a na motorce se neudělalo skoro nic. Naskočili jsme tedy do žigula, zapřáhli přívěs, dorazili k Láďovi, vtrhli jsme do krámu, všechno, co bylo naše jsme naložili a bylo hotovo!

Těžko bychom ale tuhle situaci řešili zrovna takhle, kdyby nám Milďan těsně předtím nedohodil nově fungující servis YAMAHA ULRICH ve Starý Boleslavi. Kluky Ulrichovy jsme navštívili a ihned jsme si padli do oka. Tedy, oni nám určitě! Torzo Lízy II. (jak jsem mezitím “savádžo“ pojmenoval) jsme jim přivezli, oni nad tím spráskli ruce - a pustili se do díla. Hned nás ale upozornili, že do Čundru to určitě nestihnou, protože se jednalo prakticky o novostavbu. Řadu dílů navíc museli vyrobit doslova na koleni (a nutno uvést, že špičkově!), bylo třeba narovnat rám (Láďa tvrdil, že je v pořádku...) a bůhví, co se skrývá v motoru. To se ostatně za rok potvrdilo. No nic, hlavně že se našel někdo, kdo nám Lízu vůbec zprovozní. Teď se ovšem musíme poohlédnout po něčem, na čem odjedeme blížící se Čundr...

Brácha měl jedno místo na Knedlikovi volný. Bude si tak jistě považovat za čest vzít s sebou Romču. A mě učinil nabídku Čeřa. Na jaře totiž koupil velmi solidní hondu CBX 750, kterou s tichým souhlasem, nebo přesněji řečeno s velmi hlasitým (ne)souhlasem náčelníkovým (protože dodnes máme v paměti jeho řev, ovšemže s úsměvem na tváři: „Čeřovskej, ty čuráku, co tady eště dělá ta tvoje hajtra?!“) parkoval na šatně místního oddělení Policie, kde jsme spolu pracovali/byli zaměstnáni*.

Je pravda, že bylo jedno období, kdy se mi vůbec nechtělo v pořádání Čundru pokračovat. Jenomže jak se začalo oteplovat a my jsme vyřešili potíže s rekonstrukcí Lízy II., zase mě začaly svrbět dlaně a já se přistihl, kterak nenápadně pošilhávám po autoatlasu. Ocitl jsem se však před problémem. Jak jen to zařídit, aby se na Čundru sešla co nejjednotnější parta lidí, kterým půjde o společnou věc? Všemi prostředky jsem chtěl zabránit situaci, která se nám přihodila při minulým ročníku. Rozhlásil jsem tedy přípravu “Dovolené ´94“ s pouhým podtitulem Čundr VIII. Měl jsem totiž v úmyslu na SVOU dovolenou pozvat pouze skutečný kamarády, jimiž si budu stoprocentně jist. Dnes si myslím, že to bylo poměrně zbytečný, protože nikdo z tábora “oponentů“ by se mnou, “zeslušnělým taťuldou“, stejně nejel. Dokumentuje to ale mou obrovskou snahu nedopustit opakování nekonečný série neporozumění z minulýho ročníku. Proto tedy jakýsi “Čundr pro zvané“. Nicméně jsem si přesto byl jist tím, že až se ostatní kamarádi, s nimž jsem si přestal rozumět, dostatečně vyřáděj a vyblbnou, tak se nakonec stejně zase dáme dohromady. Teď jsem ovšem neměl nejmenší zájem tomuhle řádění a blbnutí osobně přihlížet...

I plán trasy a její filozofii jsem pojal úplně odlišně a nově. Narozdíl od minulých ročníků jsem měl v úmyslu se jen tak, v klidu a pohodě, toulat romantickou krajinou Českého ráje a přilehlého okolí. Tam snad, dá-li Bůh, nový Velký gang najde sám sebe. Změna nastala i v termínu konání akce. Před rokem totiž někteří účastníci (např. Meďul) vyjádřili lítost nad tím, že Čundr se koná hned na začátku prázdnin a že se jim v práci na tento termín složitě vyjednává dovolená. Termín jsem tedy změnil, ovšem nikdo ze “stěžovatelů“ nakonec stejně nejel. Této změny jsme ale rozhodně nelitovali, protože jsme tak „vyžrali“ vskutku parádní počasí!

*) nehodící se škrtněte!

pátek, 9. července 1994, setkání účastníků na Nové Živohošti

Za místo srazu jsem pro letošek zvolil tábořiště na Nové Živohošti, známý z předloňský Pánský jízdy. Původně jsme chtěli vyrazit už ve středu nebo ve čtvrtek a do soboty se pak jen válet u vody. Tak jsme to prezentovali i ostatním zájemcům o účast. Kvůli nepříznivýmu počasí jsme ale, nic zlého netuše, na Živohošť dorazili až v pátek. Tam jsme se přivítali s Kubrty a Kozlem s Radkou, kteří se do nás ihned pustili za to, že jsme měkký a smrdíme doma za pecí, zatímco oni, příbramští drsňácí, už tady tábořej od včerejška! Po obloze se stále honěj šedivý mraky, jimiž sluníčko vykukuje pouze místy. Rosničkáři ovšem v televizi už několik dní neustále hovoří o blížící se vlně tropických veder. No, to jsme teda zvědaví!

V budce u vjezdu do kempu sedí dvojice starších paní. Zjišťuju, že jsou to tytéž, jako tenkrát o Pánský! A je s nima úplně stejná sranda. Stojí tady i stejnej počet kiosků, což mě (a především Čeřu) velmi těší. Po postavení stanů ale nejdřív míříme do blízký restaurace na oběd. Já odtamtud telefonuju do Příbrami příteli Uňovi, aby se za námi přijel s manželkou Štěpánkou podívat. No a po obědě jsme se rozhodli zakusit něco vodních radovánek. Za tím účelem jsme si s Romčou dole u vody půjčili šlapadlo, Kubrti loďku a jali jsme se brázdit hladinu Slapského přehradního jezera. Je při tom obrovská sranda, zvlášť, když stále ještě neumím plavat...

Avšak konec hrátek, na řadě jsou povinnosti! Kozel, Kubrt, Čeřa a brácha skočili na mašiny a přitáhli z lesa ukrutný množství dříví. Připravili jsme si ohniště. Pozvolna se stmívá.

Sedíme u ohně a opékáme buřty. Už dorazili i Uň se Štěpkou autem a zcela nečekaně taky Mahony s přítelkyní Šárkou. Mahony, původem odkudsi z Moravy, totiž kdysi čepoval ve Starý hospodě v Semicích a v letech 1990-91 s námi absolvoval pár akcí. Pak na čas zmizel a teď je tady, u ohně, s námi. A tak všichni pospolu kecáme, chechtáme se a samozřejmě POPÍJÍME...

sobota, 10. července 1994, etapa Nová Živohošť - Český Šternberk

Je pošmourný ráno. Teplá vlna pořád nikde. Před naším stanem se povaluje hromada čehosi pod dekou. Píchám do toho klacíkem a s údivem zjišťuju, že je to Čeřa ve spacáku. Večer se totiž hrozně ožral a málem se utopil v přehradě! Teď jen mžourá do bílýho dne a chraplavě huhňá, že by si dal pívo! Nemluví do větru, neboť jsme se před startem dohodli, že mi během Čundru s radostí přenechá řízení. Oba jsme tak spokojeni. Já si po delší době zajezdím na pořádný mašině (i když s medvědem za zády) a Čeřa, dobrovolně degradován na spolujezdce, může nasávat celej den dle libosti!

Jenomže ouha. Můj spolujezdec právě zjistil, že nemůže najít klíčky od zapalování!! Vysoukal se tedy z brlohu a motaje se kolem, prohledává kapsy, bágly, šátrá po trávníku a je zoufalej. Je mu pěkně blbě, má žížu jako trám a klíčky jsou v prdeli! Moc se mu ale nesměju, protože ani mě se nechce na Čundr vlakem. Hledáme teď úplně všichni a snažíme se z Čeři vypáčit, co vlastně včera vyváděl. Postupně se nám daří zalarmovat snad celej kemp. Za chvíli už všichni rekreanti vědí, že jakýsi Čeřa postrádá klíčky. A když už jsme do pátrání chtěli zapojit i Interpol, vzpomněla si bystrá paní z právě otevíranýho kiosku, že ten „vysokej fousatej“, co u ní v noci vyžebronil posledních pár piv, měl tehdy klíčky vmotaný do knoflíkový dírky na košili. Čeřovi při jejích slovech náhle svitlo! Klopýtajíc doběhl k mašině, sehnul se, šáhnul kamsi a - klíčky jsou na světě! V ožralství je totiž „fikaně“ uschoval tak, že je položil na karburátory, aby je náhodou v noci neztratil. Svatá ty prostoto!

Cestou na Konopiště, první zastávku tohoto Čundru, se spustil drobnej, ale vytrvalej deštík. Po prohlídce zámku se tedy balíme do nepromokavek a stále toužebněji očekáváme tu slibovanou vlnu veder.

Cílem dnešní, vpravdě zahřívací etapy, je starý známý Český Šternberk. Rozhodli jsme se to risknout a pokusit se ubytovat v hotelu Pod hradem. Předloni nás odtamtud totiž vyhodili. Ještě předtím jsme tam však už několikrát bydleli a tahle budova je v našich myslích spojena s nádhernými zážitky. Záhy zjišťujeme, že hotel mají naštěstí v pronájmu úplně cizí lidi!

Po chvíli už šplháme do strmých schodů za výčepem k převzetí pokojů. Při obědě dole v lokále se pak od vcelku vstřícnýho personálu dozvídáme, že večer tady bude country bál. Čeřa při těch slovech viditelně pookřál! Odpoledne ale chceme strávit výletem do blízkýho Kácova, kde jsme přednedávnem objevili malebnej pivovar s restaurací.

Z oken posázavskýho pacifiku pozorujeme romantickou řeku a krajinu kolem ní. Konečně, i když poměrně nesměle, vykukuje slunce. Přiopilej, ale sympatickej průvodčí prohlašuje, že v Kácově je dobře. Jistě ví, o čem mluví. A má pravdu! Klenutej strop v chladivý síni, dubový stoly a masivní lavice spolu se zdejší lahodnou dvanáctkou. To je skutečně ten nejlepší recept na to si ji úplně v pohodě „nastřelit“..!

neděle, 11. července 1994, etapa Český Šternberk - Červená Lhota - Seč

Ráno se probouzím s bolavou hlavou a skutečně už nevím, proč jsem při večerní „dopitné“ dole v lokále, na country bálu, vyřval úplně nevinnýho číšníka. Sice se nic nestalo (asi je, chudák, zvyklej), ale já si teď připadám jako blbec. Ovšem Čeřa je na tom mnohem hůř! Ožral se totiž jako zvíře a při vrávoravý chůzi do strmých schodů ztratil balanc. Nato se, s hromovým lomozem, skutálel až do kuchyně, kde málem přizabil kuchtíka!! A to ještě těsně předtím chtěl zmlátit cizího opilce, motajícího se na dvoře hotelu kolem jeho (naší) hondy!

Po probuzení Čeřa zjistil, že postrádá hodinky. Ach jo! Koukám, že při tomhle Čundru bude o zábavu postaráno! Nad hodinkama ale můj spolujezdec znechuceně mávnul rukou, otočil se na kavalci a hnípe dál...

Při balení potkáváme vedoucího hotelu. Zeširoka se usmívá a zvláště na Čeřu!

„Tak jak je?! Večer jste měl nějaký problémy se schodama, co? Chachachacha!!“ Čeřa kouká, jako když volovi nadloube, krčí rameny a mumlá:

„Nó, nó, nó, nó...“

„Musíte zase někdy přijet, je s váma sranda!“ dí vedoucí, čímž nás naprosto šokuje. Jakže? On se nezlobí, nenadává, nechce nahradit způsobenou hmotnou škodu či újmu na psychickým zdraví personálu?!! Nemůžeme uvěřit tomu, že přes všechny extempore jsou tady s námi navýsost spokojeni! Včera jsme se skutečně nechovali zrovna jako řeholníci - že by první projev změny k lepšímu???

Svou bagáž přivazujeme na motorky, zaparkovaný na dvoře hotelu přímo pod skaliskem, na němž se tyčí staroslavný hrad. I když je docela teplo, na obloze je stále šedivo a podmračeno. Ne tak na dvoře, kterým se právě rozléhá volání uklizečky, vykloněný z okna v prvním patře:

„Halóó, čí jsou tyhle kalhoty?!“ a mává černýma džínama velikosti XXXXL. Jezdíme tázávými pohledy jeden po druhým, až se všichni soustředíme na jeden jedinej objekt. Naši pozornost totiž upoutal Čeřa, stojící s půllitrem piva uprostřed dvora, rozkročenej jako „Kolos Rhódský“, a to pouze - ve slipech.

„Čeřo, nejsou ty kalhoty tvoje?“ ptáme se nevzrušeně. Tázaný pak sotva znatelně pootočí hlavu za hlasem té dobré ženy, vykulí oči a zařve:

No jóóó, týýý vole, já sem ale kokot!!“ No, nevymlouvali jsme mu to...

Mahony se Šárkou dnešním dnem svou účast na Čundru končí. Zítra musí do práce. My ale vyrážíme do nejdelší etapy letošního ročníku!

Přes Vlašim, Louňovice pod Blaníkem, Votice, Tábor a Soběslav se dostáváme až k Červené Lhotě. Mašiny stavíme na parkovišti poblíž zámku a vydáváme se na jeho prohlídku. Na zámku Červená Lhota jsme v rámci akcí Velkýho gangu ještě nikdy nebyli. Krásnej dojem z fantastický exkurze nám ale výrazně pokazil personál zdejší restaurace, kde jsme se rozhodli poobědvat. Po place zcela nesystematicky pobíhají asi tři nebo čtyři ženský a obsluhujou tím stylem, že jedna nese talíř, druhá za ní klopýtá s vidličkou v napřažený ruce a v závěsu je stíhá třetí - s nožem! Hospoda je plná nasranejch hostů a hladoví Kubrti nadávají, až se hory zelenají! Je to zkrátka tak, že zmatená lesní včela je proti zdejšímu personálu chladně kalkulujícím tvorem...

Na parkovišti se po chvíli rezignující Kubrt cpe paštikou. Milďan ale zjistil, že jeho legendami opředený Fest, „hvězda“ Čundru ´92, už dál nepojede. Jde o nějakej problém s elektrikou. Vypadá to tak, že ho tady bude muset nechat. No jo, ale na parkovišti? Ujišťujeme Mildu, že i kdyby ho tady nechal stát měsíc, nikdo by si Festa ani nevšim. To se ho téměř dotklo! Nakonec svého věrného „oře“ odtlačil k hodným lidem, žijícím poblíž parkoviště. Po

Čundru se pro něj zastaví. Milda se tak stěhuje na tandem za Ondru. Ondrova nová kamarádka Zdena si totiž přesedá k Eiffimu do žigula, protože na ni „něco“ leze. Na parkovišti se proto léčí mohutnými loky bechera přímo z lahve, brrrr! Loučíme se s Kubrty, protože i oni musí zítra do pracovního procesu a vydáváme se na další cestu. Naším cílem je Sečská přehrada.

V Ondřejově se zastavujeme v restauraci U Ondřeje a dáváme si skvělej gáblík. Eiffi se Zdenou ale jedou dál, aby neměli takovou ztrátu. Ondřej se na všechno to „ondřejování“ tváří poměrně dost kysele. Zvlášť, když jsme ho trošičku „kamarádsky“ pošťouchli. Sedíme takhle za stolem a povídáme:

„Víš Ondro, von ten Eiffel - no, jak ti to říct - von, tak nějak, prostě žádnou sukni nenechá na pokoji, no... a teď jsou se Zdenou sami v autě, bůhvíkde...“ a se zadržovaným smíchem kradmo pozorujeme, kterak Ondrovi tuhnou rysy, brunátní v obličeji a ruce se mu mimoděk svírají v pěsti. Náš Othello jídlo doslova zhltnul, nevybíravě nás nutí k témuž a dokonce chce vyjet napřed! Pak ale uznává, že by tutově zabloudil, zvlášť když s ním jede Milďan, a nervózně přešlapuje u motorek. Po zaplacení vyrážíme dál a Ondra neustále žene vpřed. Pořád je na špici a nemůže se dočkat, až doženeme zelenýho žigula.

Nebe je pořád zatažený. Aspoň že je teplíčko. V jednu chvíli jsme se dokonce báli, že vjedeme do bouřky, ta nás ale naštěstí těsně minula. Bouřka jakoby odvála mračna a konečně se ukázalo slunce. S Ondrovou modrou hondou v čele zvládla naše nevelká kolona těch osmdesát kilometrů na Seč v mžiku. Těsně před cílem si Milďan (kupodivu) všiml srnky, pádící lesem a co chvíli se chystající skočit Ondrovi do cesty:

„Bacha vole, srna!“ Nažhavenej Ondra však skrz helmu vyštěkl:

„Na tu seru!!“ a ještě přidal plyn! A ani na polní cestě, vedoucí k tábořišti, rychlost nesnížil. V kotoučích prachu žene svou silniční hondu jako enduro a Milďan za ním vlaje jako utržená fangle! Zdena ale ví, že Ondra je trošku rapl, pročež se rozhodla udělat mu radost a stihla postavit stan. Jenže Ondra ještě ani nestačil dát mašinu na stojan a už syčí:

„Tak co? Už jste s Eiffelem stan vyzkoušeli, jo?!“ Po zbytek dne už oba moc nemluvili. Zato my jsme se hihňali až běda. “Kamarádi“ dovedou bejt totiž někdy pěkně škodolibý kurvy...

Popíjíme při západu slunce, na oheň přikládáme dřevo ze zpráchnivělý pramice ze břehu jezera (protože polena, který Eiffi předtím ukrad´ ze dvora vedlejší chaty už došly) a je nám neskutečně krásně.............

pondělí, 12. července 1994, etapa Seč - Pecka

Konečně jsme se dočkali! S novým týdnem je tady i tolik očekávaná teplá vlna. Slunce už stojí hodně vysoko, když vyrážíme do další etapy. Po sbalení věcí ale nejdřív míříme na nedalekou zříceninu hradu Oheb, tyčící se na protější straně jezera. Milda, teď opět zase Eiffelův spolujezdec (Zdenu už Ondra do žigula nepustí, i kdyby ji trápily čtyřicítky horečky!), hlídá mašiny na parkovišti a my kráčíme lesem směrem k rozvalinám. Nebyl jsem tady od Čundru 1987, ale je to jako tenkrát. Je odsud krásnej výhled na jezero a Aleš teď jaksi nahrazuje Toma Řehoře, když docela zajímavě vykládá jak o historii hradu, tak o architektonických podrobnostech a různých finesách stavby sředověkých pevností. Přesto je škoda, že Řehoř loni, kdy to stálo za prd, jel a letos, kdy bychom mu všichni bez rozdílu dychtivě naslouchali, už si to rozmyslel. Musím ale uznat, že brácha je víc než jeho zdatným náhradníkem! Jsem moc rád, že všechny Alešův výklad zajímá a nikdo nepospíchá na oběd, nebo závodit.

V Čáslavi na chvíli zastavujeme u Eiffiho příbuzných a pak pokračujeme dál. Před Přeloučí obědváme v motorestu a za Přeloučí pro změnu čekáme na Eiffiho. Zdena si totiž předstíranou nevolností vyvzdorovala místo v žigulu, což Ondra přetrpěl se skřípějícími zuby, a my teď čekáme, až si nakoupí. Ach ty ženy...

Máme v plánu podívat se na Hrádek u Nechanic, kde je to prej moc pěkný. Je ale pondělí a to je, k naší smůle, zavírací den. Kozel s Radkou projevili přání vykoupat se v místní pískovně. Proč ne, sejdeme se večer na Pecce.

Míříme dál na sever. V Hořicích dochází k menším zmatkům a výprava se půlí. To sice vůbec nechápu, ale mou mysl teď zaměstnává černající se obloha. Zdá se, že nás přece jen chytne bouřka. V tom všem zmatku se navíc ztratil Eiffel se žigulem. Fakt nevím, jestli tohle chudák Ondra přežije. Zdatně ale pokračujeme dál na Pecku. Oblohu křižujou blesky a vzduch se otřásá hromobitím. Jenomže bouřka se i tentokrát stočila a do městečka Pecka vjíždíme za pořádnýho letního hicu. K našemu a především Ondrovu překvapení jsou už Eiffi se Zdenou u kempu za městem. Zdena Ondrovi přátelsky nabízí čerstvě natrhaný borůvky. Toho ale mnohem víc zaujaly větvičky borůvčí, zamotaný ve Zdeniných havraních kadeřích. Domněle zhrzený milenec vycenil zuby, přivřel oči a s výrazem pitbulteriéra se otočil na Eiffiho. Ten se ho tak vyděsil, že v ten moment šlápnul na vosu - a dostal piďáro!! My “nezaujatí“ jsme se mohli potrhat smíchy.

Slunce už se zvolna kloní k západu. Ubytováváme se v kempu, kousek od rybníka. Tentokrát si najímáme chatky. Přijíždí i ztrativší se druhá polovina výpravy a když, vykoupaní a navečeření, sedíme u výčepu na terase, vrací i Kozel s Radkou.

S nádherným výhledem na zapadajícím sluncem osvětlený hrad, rozkročený nad střechami malebné, podkrkonošské Pecky, teď slavíme Zdeniny narozeniny a hulákajíce do noci vzpomínáme na starý, dobrý časy...

úterý, 13. července 1994, etapa Pecka - Jinolice

Po sbalení věcí jsme se rozhodli navštívit hrad. Byl by to přece hřích, popíjet v jeho “stínu“ celou noc a nezajet se na něj podívat. Na obydlí jednoho ze sedmadvaceti českých pánů, popravených při známé exekuci po bitvě na Bílé hoře, proslulého Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Při prohlídce se nám strašně líbí, že nás nikdo nehoní a můžeme se kastelána na všechno v klidu a pohodě přeptat. Návštěvníků tady mnoho není a vládne tu taková, téměř rodinná atmosféra. Kozla, Eiffela a Ondru nejvíc ze všeho zaujala hradní studna, do který svítěj Čeřovou služební svítilnou a spolu se sličnou průvodkyní dumají o pokladu, údajně ležícím na jejím dně.

V nedaleký Nový Pace zastavujeme v jedný solidní hospodě, kde si dáváme dobrej oběd a pár piv k tomu. Je už totiž zase pěknej pařák.

Asi tři kilometry za městem leží na kopci rozvaliny hradu Kumburka. V literatuře jsem k tomuto místu vyhledal pár pochvalných zpráv a nabyl jsem tak přesvědčení, že nahoře bude dozajista romanticky “máchovsky“ krásně. Ono taky určitě je, ale při hledání přístupový trasy moje nadšení poněkud opadlo. Motali jsme se totiž pod kopcem sem a tam a tak vehementně hledali cestu, až Kozel s Ondrou skoro uvařili ty svoje vodou chlazený srágorky! Kamenitým úvozem tedy nahoru vyjel akorát Alešův Knedlik a naše cébéiks. Když nám ale zbývalo dojít pár posledních metrů pěškobusem, tak jsme zjistili, že ostatní zůstali dole. Rozmysleli jsme si to tedy a vydali se nazpět. Jéjej, to bylo keců!!

Už léta se ale těším na hospůdku Na Kocandě, stojící, podle všeho, nedaleko. Jako malé robě jsem totiž dostal knihu Jana Čáky Cesta na severovýchod, která mi o řadu let později posloužila jako jistý zdroj inspirace při vymýšlení prvního Čundru. Je tedy jakousi ideovou pramáti týhle akce a mimo hromady zajímavostí nejen o Podkrkonoší, je v ní zveřejněna i fotografie rozkošný chaloupky jako ze skanzenu, s cedulí „hospoda Na Kocandě“. Moc jsem se těšil na jedno orosený, který by v tomhle vedru obzvlášť bodlo! Taky na klobásku nebo utopence a na klidný posezení v rajským prostředí. Ale ouha! Na křižovatce za obcí Krsmol, kde jsem výskyt onoho objektu s jistotou předpokládal, stojí místo pohádkové hospůdky opuštěná, prazvláštní budova, nesympatická a nehezká, typickej to produkt nedávných “akcí Z“ - no fuj! Letitej sen je tak v mžiku v prdeli. Radši honem pryč! A navrhnout zastávku na blízký zřícenině hradu Bradlec už jsem se raději vůbec neodvážil, protože Kozel by mě dozajista sežral!

Po chvilce klidný jízdy nádhernými lesy jsme dorazili k Jinolickým rybníkům. Ve zdejším kempu jsme tábořili naposled při Čundru 1990 a vzpomínám si, že ho tehdy do plánu doporučil Jirka Mašín. A zaplať pánbůh, nezměnilo se tu vůbec nic. Jen těch kiosků je o poznání víc!

Ač jsme toho dneska moc nenajezdili, jsme docela dost utahaný. Panujou totiž největší vedra v tomhle století, jak říkali v rádiu. Jenomže to nám vůbec nevadí. K Čundru přece letní pařák neodmyslitelně patří a takhle jsme se na motorkách „ohřáli“ naposled před třemi lety, tak co! Slunce pěkně pálí i pozdě odpoledne, takže se z nás vypitý pivo ihned odpařuje. Putujeme s Čeřou od jednoho stánku k druhýmu a testujeme různý značky piv. Moc se nám tu líbí!

Táboří tady i Eiffiho manželka Radka s malou Týnou, nejmladší účastnicí loňskýho Čundru, s kamarádkou a dalšíma dvěma dětma. Haranti jsou tak kupodivu vítaným zpestřením našeho toulání českou krajinou...

V blízkém lese jsme žigula naložili ukrutnou hromadou dříví a v tábořišti pak rozdělali oheň. Na návštěvu k nám přišly všechny tři „harantózy“ (jak říká brácha) i s mámama. Opékaly se buřty a večer byla u ohýnku fantastická sranda!

středa, 14. července 1994, volný den v Jinolicích

Kozlovi nějak nejsou ve formě. Navzdory všeobecně uvolněný a přátelský atmosféře se mezi sebou trošinku povadili. Jsme poměrně posmutnělí z toho, že se Kozel rozhodl Radku odvézt domů s tím, že on sám se ještě možná vrátí. Možná. Je to sice škoda, ale stejně nemůžeme uvěřit tomu, že by skutečně odjeli. Věříme, že to přece jen dobře dopadne...

Vydali jsme se na výlet na blízkou zříceninu hradu Trosky. V devadesátým jsme byli líní šplhat až nahoru a zasekli jsme se v hospodě pod vrcholem. Nahoře jsme tedy byli naposled, aspoň my s bráchou, kdysi dávno, ještě jako děti. Jsme tedy rozhodnuti hrad ztéci stůj co stůj!

U pokladny Romču zajímá, proč se jedna z hradních věží nazývá Panna a druhá Baba. Za ní stojící Aleš ji ale vzápětí poučil, že ona, jako mladá panna byla jistě taky spanilá a štíhlá, ovšem teď, jako postarší bába už její figura za moc nestojí. To ovšem neměl říkat, protože hned nato od Romči schytal několik ran do hřbetu a paní v kase se mohla potrhat smíchy! Z vrcholků romantický zříceniny pak shlížíme dolů, na malebnou krajinu vůkol...

Při návratu k motorkám Aleš upozornil za Knedlikem pobíhající děti:

„Harantózy, pozor, budu startovat a dělá to strašnej kravál!“ Jenomže neklidný dětičky si o strejdovi myslí svoje a jeho rad evidentně nedbají. Aleš tedy nekompromisně zmáčknul startér... Do klubka dětí jako když střelí! Každý z nich odměnilo nelidskej rachot čtyřválce stejně nelidským řevem svým a úprkem za máminu sukni. A my jsme řvali taky - smíchy.

Cestou zpět se v blízkým statku zastavujeme pro Eiffiho sestřenku, údajně zdatnou kytaristku. Ta s námi ale bohužel nemůže a tak nám půjčuje aspoň to svoje sladký dřevo.

Odpoledne se odporně povalujeme na pláži u vody v kempu. Potom opět s Čeřou vyrážíme na “kolečko“ po místních kioscích, na obhlídku jejich sortimentu. Moje sbírka pivních lahví se tak utěšeně rozrůstá. K malé radosti Eiffelově ovšem, protože ho už několik dní otravuju s převážením tý hromady skla v jeho žigulu.

Se stmíváním podpalujeme oheň a za sykotu otvíraných lahváčů Eiffi loudí první tóny z vypůjčený kytary. Před lety na vojně jsem byl, bohužel, svědkem jeho uši drásajících začátečnických pokusů, ovšem teď už drnká docela obstojně. Není to sice žádnej Karůzo, ale i zpěv se dá vydržet. Ve hře ho občas vystřídá i Ondra. Hudební produkci však znesvěcují namol ožralí antitalenti s totálním hudebním hluchem: Čeřa a Milďan. Jejich hrůzostrašný vytí typu “...Frenkýýýý Dlou-škyt-háááán...“ plaší psy v nedaleký vesnici, natož pak naše spící spolutáborníky!

čtvrtek, 15. července, etapa Jinolice - Branžež

Ráno se nám ani nechce pokračovat v Čundru. Atmosféra je tak příjemně letní, počasí krásný a... a... A vůbec. Jenomže Čundr je Čundr, sakra. Přece nevyhnijem po zbytek tejdne na jednom místě! A tak po rozloučení s dětmi a jejich matkami vyrážíme dál. Dnes máme v plánu tábořiště u nedalekýho rybníka Branžež. Vzpomínám si, že o tomhle místě jsem kdysi poprvé slyšel od Petry Mašínový, ale s Čundrem jsme se tam dosud podívat nestihli.

Chvíli po odjezdu z Jinolic ale stojíme. Rozhodli jsme se totiž vydat na špacír Prachovskými skalami. Ono je to jako s tou Peckou. To by přece byl neodpustitelnej hřích, dva dny chlastat doslova skalám na dohled a nezavítat do nich! A tak se touláme soutěskama a proláklinama a moc se nám to líbí. A navíc: kam bychom pospíchali? O dovolený je přece spěchat ZAKÁZÁNO!

Po exkurzi a obědě v restauraci u parkoviště se v poklidu přesunujeme k nedalekýmu hradu Kosti. Na jeho prohlídku jsem se taky důkladně připravil a naštudoval kdeco. Především všechno o zdejších strašidlech! Při exkurzi se tedy průvodce na všechno ptáme. Doslova jsme se na něj přilepili a probíráme nejen historii a nedávnou restituci hradu, ale taky a především legendy a příhody s duchy, strašidly a strašením, kterých i tady mají bezpočet.

Za další hodinku už jsme v kempu na Branžeži, v cíli dnešní, naprosto pohodový etapy. Obsadili jsme malý návrší na okraji zalesněnýho areálu, stíněný několika vzrostlými borovicemi. Jsme tak líní, že se rozhodujeme ponechat stany zabalený. Pršet stejně nebude a když se patřičně “zmrtvíme“, tak nám jistě nebudou vadit ani komáři.

Romča se Zdenou se při převlékání do plavek postavily LOGICKY přímo na špičku našeho lesního návrší a jako kádrově prověřenou a veskrze důvěryhodnou osobu mě požádaly, abych jim pomocí deky „dělal zeď“. Jenomže než bys řekl švec, pojednou se přihnali převelice ochotní Eiffi s Mildou, oči až na čele, a že prej budou dělat zeď se mnou! Nahatý holky ječej jako Viktorky, já se chechtám jako blázen a Aleš to z povzdáli narychlo fotil!

U sprch je sice fronta, ale dneska ji opravdu rád vystojím. Od pondělka jdou teploty hodně přes třicet stupňů a studená voda je na rozpálenou palici fakt balzám. To v hospodě naštěstí fronta není!

Zezdola se ozývá bzukot motorky. Do kempu vjíždí černočervená kawasaki - Kozlovi se vrací!! Dorazili pod naše návrší, slezli z mašiny a vypravujou, jak se jen tak, mýrnyx týrnyx, projeli skrz půlku Čech, jak si Kozel doma v Příbrami umyl motorku a jak ho pak, při návratu za námi, za jízdy píchnul sršáň. Kozel nasadil úděsně trpitelskej výraz a velmi sugestivně nám líčí, jak ho Radka ošetřovala ve škarpě a jak hrdinsky odmítl ošetření v nemocnici, řkouc:

„Teď tady chcípnu a bude to. A doktora nechci!“, až jsme se (hlavně já s bráchou) rozeřvali smíchy. Kozel říká, že jsme pěkný kreténi, protože to všechno je pravda, ale my Kozla známe už nějakej pátek a rohlíkem nás rozhodně neopije, dramatik jeden! Ale hlavně jsme moc rádi, že jsou zase s námi. A že se, při „umírání“ ve škarpě, spolu usmířili. Však jsme to taky večer v kempový restauraci řádsky oslavili!

pátek, 16. července 1994, etapa Branžež - Kokořín

Ráno se dlouho nerozmýšlíme a za stále slunečnýho počasí vyrážíme do poslední etapy. Projíždíme Mnichovým Hradištěm. A opět se potvrzuje, že by Čundr nebyl Čundrem, kdyby Aleš za jízdy aspoň něco neztratil! Při svým prvním Čundru jel ještě jako spolujezdec, ale už o rok později mu za jízdy vyskákaly montážní páky a málem zabily za ním jedoucího Jirku Mašína. V roce 1990 mu pro změnu z báglu vylítaly konzervy, při Čundru ´91 pro jistotu z motorky spadnul on sám a při havárii si málem utrh´ koule. No a v roce 1992 mu z nosiče seskočily vojenský kanady. Teď už je ale přece jen o něco zkušenější (jak doufám) a na poslední chvíli zaregistroval, že v plným trysku se mu z nosiče chystá k zemi odporoučet kompletní bagáž! Radši jsem mu to pak přivázal sám...

Přes Mimoň a Jablonné v Podještědí se dostáváme k hradu Lemberku, znovu zpřístupněnému po letech rekonstrukce. V okýnku pokladny se do nás ale pustil jakýsi člověk a jak to, že jsme si dovolili vyjet až k hradu. Trošku nás to zaskočilo, protože dopravní značení na příjezdový cestě bylo poněkud nejednoznačný a kdyby bylo jasně řečeno, že je sem zakázanej vjezd, vůbec bychom nediskutovali. Jenomže Ondra se zaskočit nenechal:

„Co chcete, člověče, co chcete?! Tady máte moji helmu a pohlídejte mi ji!!“ a k našemu úžasu mu skutečně strčil helmu do okýnka, rovnou pod nos! O nic méně šokováni, než chudák rezignující a cosi blekotající člověk v okýnku, jsme ho ale bystře následovali! Později jsme zjistili, že tím člověkem nebyl nikdo jinej, než sám místní kastelán. Ajajaj...

Při prohlídce opět živě debatíme s průvodcem o zdejších mystériích. Především o strašícím duchu hradního pána Havla z Lemberka, rytíře krále Václava II. a manžela sv. Zdislavy, která právě tady před dávnými staletími žila a působila. Řehoř by z nás měl určitě radost. Tolik pamětihodností, jako letos, jsme snad neviděli při všech dosavadních Čundrech dohromady! Je fakt velká škoda, že už ho tahle akce přestala interesovat...

Na zpáteční cestě zastavujeme na náměstí v Jablonném a dáváme si oběd. Povšimli jsme si, že Milďan si v předešlých dnech snad ke všemu objednával dvojitou tatarku. A tak mu ji Eiffi, bez jeho vědomí, objednává i teď. Ke guláši... Nervózní Ondra, kterýmu taky jen tak něco není dost echt, se snaží popohnat poněkud ležérně se pohybujícího staršího číšníka. Ten se ale otočil na nás (protože jsme v tý chvíli chabě dusili svůj smích) a se stoickým klidem pronesl:

„Řekněte mu, prosím, ať si počká, nebo dostane hovno“ a ladně odplul o stůl dál. Rozeřvali jsme se smíchy a při pohledu na zkoprnělýho Ondru jsme fakticky doslova padali pod stůl! Jenže Káranskej bojovník se nedal a po obědě tak pingla aspoň zpucoval za to, že ke kafi chtěl mlíko a ne smetanu! Dotěrnýho hosta za to pingl doslova propíchnul zlým pohledem - a my byli opět pod stolem...

Při hotovení se k odjezdu před hospodou ale registrujeme podezřele se kabonící oblohu nad městem. Je nad slunce jasný, že “vezou vodu“. Mistr světa Kozel ovšem světáckým gestem přeměřil obzor pohledem a bez hnutí brvy pronesl vpravdě „odborný“ soud:

„Z toho pršet nebude..................“

Mačkáme se v plechový autobusový čekárně uprostřed lesů kdesi u Mimoně a třeseme se zimou. Silnici skrápí proudy vody a nevypadá to, že by měl lijavec v dohledný době ustat. Pod děravým přístřeškem, stojícím opodál, zcela separován od kolektivu, choulí se příčina všeho zla - Kozel. Provinile po nás pokukuje. Aleš jej však kárá:

„Moc nečum a buď tam! Já ti dám, že z toho pršet nebude!“

Během následujících pár kilometrů do Doks jsme si vody užili až až. Pak se ale počasí vybralo, letní bouřka se přehnala a na Kokoříně už zase pálí slunce. Ani tady jsme zatím nikdy netábořili. Po delším hledání si vybíráme klidnej kemp dál od silnice, uprostřed lesů. Tentokrát rozbíjíme stany, protože co kdyby se v noci bouřka vrátila? Čeřa s Alešem si zřídili brloh pod skalním převisem na protějším svahu. Aspoň nás nebudou rušit svým chrápáním!

Po osprchování se vydáváme na obhlídku okolí. Kráčíme vstříc klasický budově s nápisem U Grobiána. Uvnitř je velmi útulno a pivínko jako křen! Po „upravení se“ do žádoucího stavu se pak zastavujeme na „doražení“ v bistru u silnice. V lůně hlubokých lesů se nám potom spinká doslova božsky.

sobota, 17. července 1994, volný den na Kokoříně

Přečetl jsem si, že na Kokoříně je krásně a proto jsem na dnešní den naplánoval volno. Ráno nás probralo cvrlikající lesní ptactvo. Odpotáceli jsme se k místnímu stánku na snídani. Sedíme před stánkem, dlabeme a lohníme svoje vyprošťováky. Přichází načuřená Zdena a tváří se dost otráveně. Praštila sebou na židli, na stůl hodila prázdnou igelitku a přemýšlí, co řekne stále ještě ve stanu se válejícímu Ondrovi. Ten ji totiž před chvílí vyhnal na nákup s tím, že si ke snídani přeje koláčky! Problém ale je, že už skoro nemají ani obyčejný oschlý rohlíky, natož koláčky. Chechtáme se Zdeně a radíme jí, aby zlou macechu a Apolenu v jedný osobě poslala k šípku a dala si s námi pivo!

Radíme se, co dneska podnikneme. Ondra už ráčil vylézt ze stanu a opírá se o vedlejší zídku. Náhle ho začala obtěžovat vosa. Ondra mává rukama jako větrnej mlejn a zoufale volá:

„Zdeno, dělej něco - vosa, hilfe, hilfe!!“

Je opět krásně slunečno a teplo. Rozhodli jsme se nechat motorky motorkama a vydáváme se na pěší túru směrem k nedalekým Pokličkám. Ťapeme po zatáčkovitý silnici, vinoucí se dlouhým údolím a žvaníme o všem možným. Po ujití bůhvíkolika kilometrů ale zjišťujeme, že jdeme asi blbě. Sakra, tak tohle jsem podcenil. Na cestu na Pokličky jsem se před Čundrem nepřipravil a teď se tady motáme jako blbci. No nic. Navrhuju se na Pokličky vykašlat a najít radši nějakou hospodu. Půlka lidí souhlasí (nejhlasitěji Čeřa), ale půlka vyjadřuje přání Pokličky přece jen vidět. Není nic jednoduššího, než se dohodnout, že. Půlka tedy půjde dál za hlasem žízně a půlka vyrazí za oním přírodním úkazem.

Naše část doráží po dalším pochodu v hrozným vedru do obce Ráj. Za vsí nad křižovatkou stojí restaurace V Ráji. Jak příznačnej název! Schváceni vysilujícím pochodem doslova vpadáme do oázy klidu a míru - do hospody. Jsem uchvácen! Její interiér jako by vypad´ z černobílejch filmů o pražský galérce (pozn. aut.: v pozdějších letech ale restaurace prošla důkladnou přestavbou a její dnešní stav je zcela odlišnej!). Tak skvělou, tmavou, chladivou, malou, ale i čistou a přívětivou hospůdku jsem už léta neviděl! Tady bude radost pobejt. A už lahodnej staropramen stéká do našich vyprahlejch hrdel! A ty vynikající liberecký párky, hmmm! Vůbec se nám odtud nechce. Obzvlášť, když po chvíli doráží i druhá půlka naší výpravy!

Jsme zpátky v kempu. Někteří se jedou podívat nahoru na hrad, jiní se rozhodli dát si „dvacet“. My s Romčou ale jdeme na poklidnej špacír po cestě, procházející kempem kamsi do neznáma...

Odpoledne většina lidí nasedla do žigula a vyrazila na obhlídku nedalekýho hradu Houska, na nějž dostali tip na Kokoříně. Nikdy jsem o něm sice neslyšel, ale nikam se mi nechce. To jsem ovšem prohloupil. Když se totiž „průzkumníci“ v podvečer vrátili, měli oči navrch hlavy a chrlili ze sebe jednu tajuplnou příhodu za druhou! Hrad totiž není veřejnosti přístupnej, takže museli přelézt plot. Při prozkoumávání objektu ale zažili v jeho zdech tolik nevysvětlitelných a podivných příhod, že mi nezbývá, než poslouchat s otevřenou hubou. Ondra uvažuje, komu asi Houska patří. Náš „milionářu blbé“ a „odpornej, imperialistickej vykořisťovatel“ se po chvíli nechal slyšet, že hrad asi koupí..!

Sedíme u praskajícího ohně. Do letní noci vržou cvrčci a na temný obloze září měsíc. Romantika se tady teď dá přímo krájet! V návaznosti na zážitky z nepřístupný a tajuplný Housky debatujeme hluboko do noci o okultních vědách, čarodějnictví, spiritismu a veškerém tajemnu, jež nás obklopuje. A ani si neuvědomujeme, že končí Čundr. Nepohádkovější Čundr Českým rájem, během něhož se Velký gang opět našel.

více info