Čundr - vrchol sezóny

Čundr 1993

Nepříliš šťastná sedmička

Přepis původního textu, vytvořeného počátkem roku 1996 pro Výroční bulletin k Čundru ´96 a obohaceného o některé retrospektivní postřehy při převodu do elektronické podoby v lednu a únoru 2008.

Všechno, jak známo, jednou končí. Tak i pomyslnému vlaku Velkého gangu, který od léta 1989 zcela bezkonkurenčně a neohroženě válcoval cesty, kempy a restaurace po celých Čechách, pojednou začala docházet pára. Co se týká mě, lze říci s klasikem: za vším hledej ženu. V závěru památné srpnové Pánské jízdy ´92 jsem totiž na Hájence v Kersku (jak také jinak, že) poznal svou budoucí choť. Probudiv se tehdy na stole po sedmnácti pivech a jedné kole s rumem a zjistiv, že moji přátelé (Ben, Meďul, Kolda aj.) pro změnu usnuli, seznámil jsem se s Romčou. Tehdy nevinná dívka poskytla vnitřně rozervanému bohémovi (flámovi a ochmelkovi) nový smysl života. Ač jsem tomu zprvu nechtěl věřit, stal se tento okamžik pravděpodobně počátkem konce “starého“ Velkého gangu. Nerozlučná přátelství na život a na smrt se poznenáhlu začala hroutit. Musím však přiznat, že dodnes mám z tehdejších události trošičku nedobrý pocit (jak by řekl Václav Klaus) a ne všemu, co se tehdy odehrálo, plně a beze zbytku rozumím. A přitom je to už celých patnáct let...

Idyla skvělé společnosti spřízněných duší tak počala roztávat rychleji, než sněhová pokrývka pod jarními paprsky. Časy, kdy člověk pociťoval takové to neidentifikovatelné vnitřní chvění před každým velkým setkáním s nejlepšími kamarády, například v sobotu na zmíněné Hájence, byly ty tam. Naopak. Začali jsme jeden druhého po očku sledovat, abychom jej pak s jinými škodolibě a zlomyslně zdrbli. Všichni všechny. Postupně jsme do tohoto temného marasmu zabředávali hlouběji a hlouběji. Tak se stalo, že najednou nebylo nikoho, kdo by měl sílu, a možná i chuť, zachytit se pověstného stébla a zachránit tak nejen sebe, ale především partu. Zkrátka na nás padla jakási „deka“ a my nebyli schopni se jí ubránit.

V nastalé situaci jsem se, přes veškerou snahu, nemohl zorientovat. Nešlo mi na mysl, že včerejší div ne bratři a zcela oddaní kamarádi, si dnes nemohou přijít na jméno. Odmítal jsem uvěřit různým náznakům toho, že mi snad mým okolím není přáno najít si dívku svého srdce, mám-li to tak vznosně nazvat. Je ovšem faktem, že jsem určité tendence tohoto druhu přesto vypozoroval. Chtě nechtě jsem si tak musel přiznat bolestnou pravdu. Někteří přátelé, kteří pro mě do té doby byli prakticky vším, mě začali osočovat z nedostatku zájmu o partu, ze sobectví a trapné stylizace do podoby, která mi, podle nich, vůbec nepřísluší. Přišlo mi to strašně nespravedlivé. Dal jsem přece vždycky partě první poslední, obětoval jsem jí podstatnou část života a přesto nemám nárok na štěstí?

Z počátku žádné krizi prakticky nic, až na pár výjimek, nenasvědčovalo. Tradiční Jarní soustředění v Příbrami, akce na Mrcáskově chatě v Bratrouchově, či účast na Kolostůj rallye v Lubenci byly vcelku vydařené podniky. Já jsem si navíc předsevzal, že odčiním svůj ležérní přístup k organizaci loňského Čundru a vezmu otěže pevně do svých rukou. Chtěl jsem přetvořit Gang v normální spolek dospělých lidí tak, jak vždycky bylo mým snem. Přišlo mi totiž líto, že se svými nejlepšími přáteli nemohu diskutovat o ničem jiném, než o tom, jakou mají gumu na mašině, nebo co říkají té nové helmě v katalogu a podobně. Řeči typu kolik jede nová cébéer devět set erer, nebo jaký výkon má poladěná géesikser, mi už přišly jako strašně fádní a bezobsažný. Měl jsem za to, že tak dobří kamarádi, jakými jsme tehdy beze sporu byli, by si měli umět popovídat i o důležitějších věcech. Jak rád bych s nimi probíral běžné životní problémy, sny, názory na věci a dění kolem nás! Asi jsem to ale příliš uspěchal. Až mnohem později jsem pochopil, že předělávat lidi v rozporu s jejich přesvědčením, se prostě nevyplácí. Nicméně jsem očekával, že blížící se sedmý Čundr bude právě tím nejkrásnějším a nejšťastnějším a že během desetidenního čundrování se vše mezi námi vyjasní a urovná...

Pro nadcházející ročník Čundru jsem už několik měsíců před startem připravoval rozsáhlý projekt, zahrnující úvodní noční(!) etapu ze „základny“ v Semicích na Bystřičku, trasu, vedoucí přes Rakousko, Maďarsko i Slovensko a další novinky. Jenomže pak mi vycházelo, že by Čundr musel být alespoň dvanáctidenní. Navíc se začaly objevovat názory, že bych měl etapy výrazně zkrátit. Účastníky tou dobou moc nebavilo vlastní cestování, chtěli se především bavit (přesněji řečeno kalit) v kempech. Je zvláštní, že v současnosti pozoruju úplně opačné tendence. Lidé chtějí spíš delší etapy v jednom zátahu, než krátké trasy stylem “přískokama vpřed“. Tehdy jsem ale protesty uznal a plán jsem přizpůsobil obvyklému standardu. Těsně před startem se navíc v táboře Příbramáků vyskytly protesty proti zahájení v Semicích. To jsem ale při diskusi v Lubenci nějak uhájil.

V pátek, 1. července, se tak většina účastníků sešla v semickém Baráčku. Zahajovací večer se konal na osvědčené Hájence. A skutečně jsem tam na nikom nepozoroval, že by ho rozhodnutí startovat právě ze Semic, jakkoli iritovalo či frustrovalo! Všichni se náramně bavili. Atmosféra byla přímo fantastická! A když vedoucí Láďa “Datel“ Záruba Hájenku v noci zavíral, objevil se tam z ničeho nic semický rodák Tomáš Semecký. Nakýblovali jsme se tedy k nim, do Starý hospody v Semicích, kde jsme mohutně halekali až do půl sedmý do rána! Tehdy skutečně NIC nenasvědčovalo blížící se katastrofě.

V poledne, 2. července, vyráží kolona do první etapy, vedoucí na hrad Landštejn. Ovšem bez nás. Musel jsem totiž nějak vyřešit problém v podobě oslav mámina a Romčina životního jubilea. Dohodli jsme se tedy, že dnes oslavíme doma narozeniny a zítra vyrazíme za výpravou. Sraz si dáme v Třeboni. Je to sice poprvé, co budu chybět při etapě, ale jinak se to vymyslet nedá. S námi zůstává samozřejmě i Aleš a z jiných důvodů potom i Lukáš Průša a Tomáš Řehoř. Ten navíc pro výpravu zajistil telefonicky nocleh na hradě u kastelánky Jiřinky, kterou známe z loňského Čundru.

Je krásná letní neděle, 3. července, a já dráždím svou Brutální Báru cestou k Třeboni. Bára je starší jawa 350 californian, na kterou jsem pro letošek přechodně přesedlal. Spolu se začátkem „novýho“ života jsem se totiž chtěl zbavit starých dluhů, takže Knedlika jsem, za mírný obolus, přenechal bráchovi. Na jeho tandemu teď sedí Tom Řehoř, kterého jsme nabrali na pražském Chodově. Přesně ve 12.05 h vjíždíme na naše osvědčený parkoviště na okraji Třeboně. Zde však čekají pouze Kubrti a navzdory mýmu očekávání se netváří nijak nadšeně. Sdělili nám totiž nepříjemnou zvěst. Jeden z nováčků, Ondra Havránek z Káranýho, právě před chvílí za městem napasoval svou jawu do můstku ve škarpě! No tě bůh, co vyváděl? Snažil se dohnat “závodníky na japoncích“, aby nezabloudil v neznámý krajině. Nic se mu sice nestalo, ale motorka má v prdeli přední šavle. Ještě že Eiffi letos jede autem a krom svý malý dcerky má s sebou i vlek...

Na parkovišti se už sešli všichni účastníci. Zjišťuju, že řadu lidí vůbec neznám, jako v osmdesátým devátým. Proto jen potichu doufám, že jim aspoň někdo řekl, co to Čundr vlastně je. Nedokážu to dost dobře popsat, ale právě v tenhle okamžik jsem začal pociťovat takovou podivně zapšklou atmosféru. A vůbec to nebylo tou Ondrovou bouračkou. Takovejch jsme už zažili dost a dost a náladu to nijak nenahlodalo. Teď mi to ale spíš připadá, jako by tady NĚKDO přebýval...

Po předlouhým dohadování konečně vyrážíme. Jedeme na jihozápad. Projíždíme Borovany a Trhovými Sviny. Na okresce do Kaplice za to japonci vzali a my s Romčou na Báře, Peršing se ségrou na dalším „kalifu“, Míra z Pečic na jawě a o kus dál ještě Eiffel, jsme zůstali na chvostu. Přiznám se, že jsem párkrát vůbec nevěděl, kudy jet. Ti, kdo cestu znali, jeli na „japoncích“ a v závodnickým zápalu je vůbec netrápilo, kdo zůstal vzadu. Správnou cestu jsme našli až po poradě nad mapou a nabrali jsme tak značný zpoždění. Je fakt, že v Kaplici na nás kolona čekala, ale to už nám bylo prd platný. Na druhou stranu ale musím uznat, že tahle zkušenost (jichž přijde v dalších dnech ještě přehršel!) byla k nezaplacení. Na vlastní kůži jsem se octnul v nezáviděníhodný roli opozdilce, ponechanýho svýmu osudu. Divnej pocit: z „favorita outsiderem“.

Jsme v Rožmberku nad Vltavou. Všude lidí jako much, městečko je plný aut, vedro jako v pekle a ke všemu zjišťujeme, že nám chybí Míra Pečickej! A nejen on, nevidíme ani Mrcáskovic Lindu a Alešova Knedlika!! Jak to, že nám chybí tři motorky a nikdo si toho nevšimnul dřív? Nikdo z rychlých „japonců“ se totiž nemíní obětovat a zhostit se Eiffiho úlohy zadního voje. A nikomu z nich to přikázat nejen že nemůžu, ale mám pocit, že i kdybych na kolenou prosil, pošlou mě kamsi. Tímhle zjištěním jsem dost zklamanej a nedobrej pocit z třeboňskýho parkoviště se zvolna mění v jistotu.

Ben, Bochan a další se jedou podívat po Pečickým, kterej prej určitě visí někde před Rožmberkem s poruchou elektriky. Ale už přijíždí Mrcásek s Gábinou! Tváří se poměrně dost nasraně a říkají, že v Trhových Svinech píchli zadní gumu. Jediný, kdo zastavili s nabídkou pomoci, byli Aleš s Řehořem. Ostatní jen profrčeli kolem. Ovšem pro dobrotu na žebrotu. Po zalepení gumy se už totiž Aleš nerozjel. Odešla baterie! A osádka Knedlika teď čeká na záchranu třicet pět kiláků odsud!

Snažím se nějak vymyslet, co dělat. S hrůzou ale pozoruju, že tahle prekérní situace mnoho lidí nevzrušuje. Přesunujeme se nahoru do kempu, ale tam je plno k prasknutí. Tím ubytování v Rožmberku padá a budeme muset najít novej cíl etapy. Kubrt navrhuje, že bychom mohli jet tábořit do jakéhosi Soběnova mezi Kaplicí a Trhovými Sviny, kde má nějakýho strejce. Plán je přijat a tak vyrážíme nazpět. Kousek od cíle kolona zastavuje u rybníka a Kubrti jedou zařídit nocleh. Ostatní se ženou do vody. Taky jsem se opláchl, ale záhy se snažím zorganizovat “záchrannou“ výpravu. Bohužel se ale nesetkávám s přílišným pochopením. Musím říct, že po tom všem, čeho jsem byl zatím svědkem, mě to nijak nepřekvapuje. Obcházím „japonce“, ještě předevčírem opravdický kamarády, a doslova žebroním o zapůjčení baterie, aby Aleš mohl dojet aspoň sem. Výsledkem jsou ale nejrůznější vytáčky a výmluvy, podbarvené vřískáním a jekotem cachtajícího se osazenstva. Připadám si fakt hrozně a říkám si “bože, jak hluboko jsem klesla!“ Nakonec se mi daří uprosit Plešouna. Ten, s nepříliš radostným výrazem, ale přece jen, vymontoval akumulátor ze svý devítistovky a nezapomněl mě důrazně upozornit, že je úplně novej. A dobrák Meďul, na starý, rozhrkaný suzuki, mě pak, spolu s baterií, odvez´ do Svin. Tam, na náměstí, už pět(!) hodin čekají brácha s Řehořem a po zbytek Čundru mají zkaženou náladu...

Stojíme v Besednici na náměstí. Kolem nás řičí pouť, plno národa, motající se agresivní opilci a spát máme prej v místní hospodě. No pěkně děkuju - zvlášť, když se tam chystá večerní zábava! Lepší by nepochybně bylo utábořit se na nějakým klidnějším místě. Ač Ben protestuje, že chce na zábavu, přesunujeme se do vedlejšího Soběnova. Na zdejším hřišti rozbíjíme stany. Většina lidí pak odbíhá přes pole na zábavu. Já toho mám ale pro dnešek dost a s několika dalšími si sesedáme k ohni. Čučím do plamenů a říkám si, že tohle letošní čundrování asi nebude to „pravý ořechový“. Plešoun s Kozlem se nechávají slyšet, že to letos

snad ještě dojedou, ale pokud to takhle půjde dál, napřesrok radši zůstanou doma. Dávám jim sice za pravdu, ale v týhle situaci bych od nich asi raději slyšel trošku jiný slova podpory.

Eiffel v závěru etapy píchnul kolo u přívěsu, na němž trůnil Ondrův polovrak. Jirka Krha mu půjčil svůj SOS sprej na opravu pneumatiky. Petra mi pak povídá. že by se to mělo Jirkovi proplatit z fondu. Jo, tak tomu říkám nezištná obětavost. Koukám do prázdna a napadá mě, proč to povídá jen mně a nenavrhne to i ostatním. A taky si říkám, kolikrát v minulosti se mně nejrůznější výdaje proplatily z fondu. Smutně pokyvuju hlavou a zatímco většina osazenstva se upřímně baví na tancovačce, mě se myslí honí ty nejčernější chmury...

Den čtvrtý: 4. července

Ráno nám trvá poměrně dlouho, než se všichni zmátoříme a připravíme k odjezdu. Zábava ve vedlejší vsi byla jistě velmi náročná. Na cestu vyrážíme až kolem jedenácté, kdy už slunce pěkně připaluje. Dnes máme v úmyslu dojet do Železné Rudy, kde jsme ještě nikdy netábořili. Docela se těším na krásný šumavský hvozdy, protože před třemi roky jsme si jich, díky strašnýmu dešti, příliš neužili.

Vcelku bez problémů projíždíme Českým Krumlovem a se zvyšující se nadmořskou výškou pozvolna klesá ochota party ujet v celku víc, než nějakých dvacet kiláků. Pořád zastavujeme. Ať už z důvodu poruchy některý z přítomných jawiček (Bára naštěstí zatím drží!), nebo z důvodu „rauchpauzy“.

Konečně se nám podařilo dorazit do Černé v Pošumaví. Zde se neochota pokračovat dál projevuje naplno. Padá návrh plán pozměnit a pro dnešek zakotvit v blízkých Karlových Dvorech na břehu Lipenské přehrady. Nemám důvod protestovat. Tady jsme měli tábořit v onom roce 1990. Liják a chlad ale nakonec všechno změnil.

Stany stavíme na travnaté stráni veřejného tábořiště, nad hlavní silnicí, nedaleko od vody. Někteří se pak odcházejí koupat, jiní jdou na večeři do kempové restaurace. Na terásce u výčepu potkáváme Kubrty. Jak tak spolu debatujeme, zchlazujou mě sdělením (asi se k tomu dost dlouho odhodlávali), že jistí jedinci, o kterých bych si to rozhodně nemyslel, se včera v Třeboni nechali slyšet, že než jsem přijel já, bylo všechno perfektní. A jen jsem dorazil, už se to sere! Namítnul jsem, že to bylo určitě v legraci. Ne, mysleli to smrtelně vážně, vyvádí mě z omylu Kubrt. Tehdy jsem pochopil, že jde do tuhýho a opravdu se něco děje. Paradoxně ale, jak se dále dozvídám, to “perfektní“ čundrování beze mě nebylo nic moc. Mírova velká porucha, samý bloudění, zmatek nad zmatek..!

Úplně jsem tomu přestával rozumět a musím říct, že ani to pivo mi nechutnalo. Uprostřed večera jsme se s Romčou zvedli a odešli spát. Ale jak jsem si později uvědomil, tak právě tohle (a mnoho dalšího) mělo být důkazem toho, že jsem přestal “být normální“, zamiloval jsem se jako blbec a kamarády údajně hodil přes palubu. Nezasloužím tedy samozřejmě nic jinýho, než pořádný zostuzení a veřejný opovržení!

Den pátý, 5. července

V noci se strhla hrozná bouře. Přívaly deště nám málem odplavily stany. Po rozlepení očí koukám na Aleše, kterej se vetřel do našeho miniaturního áčka, kterak leží na zádech, civí nahoru, dloube se při tom v rypáku a střílí prstem holuby na plátěnej strop stanu! To je dobytek! Když mu říkám, že je pěknej kanál, div mi nevynadal, abych si trhnul protézou, protože se vůbec nevyspal. Celou noc totiž leží v louži vody! Ukázalo se, že náš skvělej, nepromokavej stan od Ládi Ešnera, je ve skutečnosti pěkně „promokavej“. Zjišťujeme ale, že v tom nejsme zdaleka sami. Postiženi jsou snad všichni. Bouře byla taková, že se rozhodujeme dnešní den věnovat sušení oblečení a nápravě škod. Dneska tedy nikam nepojedeme a zůstaneme tady. Šumava se zkrátka ukázala být takovou, jakou ji znám. Tady prostě krásný počasí nikdy dlouho nevydrží...

Po vylití vody ze stanů nám Romča připravuje skvělou snídani. Na Eiffelově plynovým vařiči nám smaží lančmít na tuku z paštiky. Mňam! Pak jsme se vydali, spolu s Eiffim a Mrcáskama, autem do Plané na nákup. Ve zdejším obchoďáku nás zajímají především nejrůznější igelitový pytle, sáčky a pláštěnky. Alešovi kupujeme dokonce nový tepláky, protože ty jeho jsou úplně durch. Celý dopoledne pak věnujeme sušení a přípravám na eventuelní další mokrej pozdrav shůry.

Mírovi Pečickýmu se podařil dokonalej zázrak, když kdesi splašil náhradní díly a výrazně se tak zasloužil o opravu Ondrovy nabořený jawy!

Odpoledne jsme se vydali s Romčou, Alešem, Řehořem, Mrcáskem a Gábinou jen tak, pěšky po kolejích zdejší lokálky. Doťapali jsme až na nepříliš vzdálený nádražíčko. Tam visel leták, oznamující, že v tyto dny jezdí po trati parní mašina k nějakýmu výročí. Zjistili jsme ale bohužel, že směrem na Volary už dnes žádná nepojede. To nás docela mrzí.

Kubrt pokořil Plešouna v improvizovaným sprintu, kterej uspořádali dole na silnici. To Plešoun dost těžko rozdýchával, protože on má přece DEVÍTISTOVKU. Taky mě docela spolehlivě zarazil Plešounův šokovanej výraz, kterej získal při zjištění, že Kubrt má mnohem větší zadní pneumatiku, než jeho „superstroj“. Říkám si, že tyhle problémy bych fakt chtěl mít...

Část lidí se vrátila z odpolední projížďky po okolí. Jsme s Romčou zrovna na stráni u stanu a chystáme se vyrazit do hospody, když registruju Petru, kráčejí směrem k nám. Sundala si helmu a přednesla mi návrh vyrazit zítra do nedalekýho vodáckýho tábořiště Soumarský Most, kde bychom si mohli půjčit loďky a vyplout po dolním toku Studený Vltavy. Musím říct, že mě tenhle návrh velmi zaujal a vcelku se mi zalíbil. Petra mě ale přesto přivedla do rozpaků tím, jak svůj návrh přednášela. S údivem jsem na ní totiž pozoroval znatelný známky nervozity, jako by se snad ocitla před zkouškovou komisí. Docela mě to zaskočilo a v duchu si říkám: to jsme to dopracovali...

V kempový hospodě na terase se snad konečně rozjíždí aspoň v náznaku to, co jsme čtyři roky praktikovali všude, kde jsme zasedli k pivu. Však už bylo na čase. Musím ovšem s lítostí poznamenat, že k nefalšovaný upřímnosti z dob minulých má dnešní stav daleko. Přesto je ale u stolu docela sranda. Zvlášť ve chvíli, kdy od stolu odešla Štěpa a hned po ní, stejným směrem, i Gulis s vilným pohledem. Z blízkýho lesa pak slyšíme Štěpin křik a volání o pomoc! Cože? No prostě hrůza!!

Pozdě v noci jsme odešli spát. Brácha pak ráno vyprávěl další otřesnou příhodu, jež se odehrála po našem odchodu. On se totiž vždycky nepochopitelným způsobem vyskytne někde, kde se zrovna „něco“ děje. Tentokrát se stal nechtěným svědkem páně Řehořova zápasu o holou existenci. Tomáš si totiž přihnul o kapku víc, než byly schopny akceptovat jeho zkamenělý játra. Když se Aleš v jednu chvíli odebral za roh vykonat potřebu, zaslechl náhle spěšný dusot. Zpoza rohu se tryskem vyřítil bledý Řehoř, zarazil se o zaparkované auto, opřel se v předklonu o víko kufru a ztěžka funěl. Brácha opodál, v klidu a nepovšimnut čůral a čekal, co bude. Náhle se však Řehoř vzepjal, zaržál do tmy... a milé auto strašlivě poblil!! Pak do toho dokonce spadnul, čuně jedno a chvíli se tam motal, až se dopotácel na blízkej záchod Odtamtud se pak ještě notnou dobu ozýval řev našeho, jinak vždy distingovaného pana vicekastelána hradu Karlštejna! Ráno se pak, k Řehořovu nemalému zděšení ukázalo, že poblitý auto patří paní vedoucí z hospody, se kterou si předtím tak skvěle popovídal. Nezúčastnění tak měli konečně možnost poznat, proč jsme mu před lety, na „Pakárně“, vymysleli nádhernou přezdívku Zvracík...

Den šestý, 6. července

Ráno se probouzíme sice suchý, zato s bolavou hlavou. Naštěstí nás čeká jen třicet kilometrů na Soumarák. Na Eiffiho je ale strašnej pohled. Včera totiž přebral i on a svou nevábnou vizáž omlouvá před čtyřletou dcerkou Kristýnou, nejmladší účastnicí Čundru, tím, že musel dlouho do noci opravovat porouchaný auto. A když i Milďan horlivě přikyvuje, tak to přece musí bejt pravda, ne!?

Na Soumaráku už nás očekávají. Stavíme stany, převlíkáme se a běžíme k půjčovně loděk. vytvořili jsme posádku s Kubrtama. V takový kocábce jsem měl sedět poprvé v životě. Musím říct, že jsem byl zpočátku poměrně dost v šoku. Jsem totiž zapřisáhlej neplavec! I když vody je tu po pás (místy ani to ne!) a navíc mě navlíkli do plovací vesty, při usedání do vratkýho plavidla způsobuju hotový pozdvižení! Ne že bych měl z vody takovou hrůzu (ve skutečnosti totiž vodu, a vše kolem ní, zbožňuju, ačkoli bych se byl schopen utopit i ve vaně), ale když jsem zjistil, jakou má můj „výstup“ odezvu, rozhodl jsem se pro pár „přídavků“. Není však pravdou, že bych komedii dělal pouze já sám! Při „naloďování“ jsme zkrátka pobavili celý tábořiště. Místní ostřílení vodáci z nás museli mít asi pěknou psinu...

Vůbec nemám tušení, kam to vlastně poplujeme a pevně doufám, že to snad někdo v půjčovně vyzvěděl. Spoléhám na Petru s „jejím týmem“, který tohle zpestření zařizovali. Zvolna se sžívám s mokrým živlem a po chvíli vyplouváme vstříc pro nás netypickým zážitkům. Obloha je poměrně zakaboněná, ale co naděláme.

Plujeme ve skupině dolů, po proudu. Trio “Rafani“ (podle tehdy v TV běžícího animovanýho seriálu o jakýchsi zvířecích gangsterech), jinak Malej Krha Peťan, Bochan a Lukáš, se k velkému pobavení vodáků i nás převrhli hned na začátku. Všichni už se totiž stihli ožrat jak zákon káže a blbě se jim tak v loďce držel balanc. Jako mlčenlivá připomínka jejich potupného ztroskotání pak kolem nás proplul típlej vajgl a prázdnej lahváč...

Je fakt, že i naše plavidlo mělo několikrát namále! Po zkoordinování pohybů jsme ale tomu pádlování přišli docela na chuť. Martina byla na háčku, Romča motor, zadák Kubrt tomu velel a já byl za černýho pasažéra.

Mrcásek, Gabča a Řehoř, tvořící další z posádek, odbočili v jednom místě s tím, že jako staří mazáci poplujou jiným ramenem a budou určitě nejrychlejší. Když se po pár minutách, při soutoku obou ramen, zase vynořili z mlází, crčela z nich voda proudem, jak byli od hlavy k patě zmáčený! Všichni se tvářili jako vrahouni a byli strašně nasraný: Řehoř měl promočený cigára, Mrcásek, protože nevyhrál a Gábina na oba dva najednou! Jó, to jsme se nasmáli!

V zátočině pod starým “řopíkem“, bunkrem předmnichovského opevnění čs. hranice, jsme si dali malou zastávku. Martin Stybor se rozhodl vytáhnout svou loď na břeh ze strachu, aby

mu neuplavala. Tahal a tahal a vůbec si při tom nevšimnul, že na zádi ještě stále dřepí jeho spoluplavec Meďul! Ten ale vůbec nechápe, co to Martin tropí a zcela bez odporu se tak nechal doslova vysypat do vody! Mohli jsme puknout smíchy, protože než Meďulovi došlo, že je ve vodě, líně se v ní párkrát otočil jako raněná velryba!!

Další osádku tvoří háček Lars, zadák Gulis a cestující Petra. V zatáčce na sebe oba piloti halekají:

„Toč to, toč to!!“

„A kam??“

„No TAM!!!“, nemoha si zaboha vzpomenout, která strana je levá a která pravá!

„Kam TAM, ty vole?!“

„No tááám, ale teď už je to stejně jedno...“ nese se pak rezignovaně nad hladinou.

Je to k nevíře, ale my jsme se za celou dobu “neudělali“. A co víc! Náš koráb dorazil k domluvenému cíli u mostu u Pěkné jako první! Tak jsme absolvovali prvních patnáct “vodních“ kilometrů v historii Čundru.

Lodě jsme vynesli na břeh. Přijede si sem pro ně avie ze Soumaráku. Pěkná je sice pěkná, ale hospodu tady, k našemu nemalýmu zklamání, nemají. Šlapeme tedy do lesa směrem k trati. Lokálkou jsme se pak svezli do Stožce. Tam to taky sice není žádnej zázrak, ale aspoň si v krámě kupujeme něco k zakousnutí a pár lahváčů. Vláčkem se poté drkotáme překrásným krajem do Volar. Teprve tam si, v hospodě u nádraží, dáváme pořádnej gáblík!

Večer sedíme na terásce před restaurací v kempu. Od vody jde pěkná zima. Romča se griotkou zahřívá tak důkladně, až se mi vůbec poprvé, co jsme spolu, dočista opila! Zato Lars se ožral od začátku Čundru už poněkolikátý a jeho noční návrat z vedlejší hospody do kempu probíhá tak, že se strašlivě motá přes celou šíři silnice, půllitr s pivem drží v hlubokým předklonu v natažený ruce daleko před sebou, ale přesto neukápne ani kapku!

Ze všeho popsanýho se může zdát, že atmosféra ve výpravě se konečně vrátila do normálu. To je ovšem bohužel omyl. „Vodácká vložka“ byla určitě fantastickým nápadem a skvělým zpestřením, jenomže nedobrá nálada přesto panovala dál.

Den sedmý, 7. července

Rozhodujeme se napojit na trasu Čundru 1990 a jedeme směrem na Kvildu. Po několika dnech se konečně udělalo pěkně a slunce už zase docela připaluje. Na Kvildě, tentokrát zalitý sluncem a ne přívaly deště, jako tenkrát, ale musíme udělat neplánovanou přestávku.

Milďanovi trucuje jeho starší, vypůjčená třiapůle. Příbramáci ji zkoušejí oživit a Ben ji prohání sem a tam. Při té příležitosti zjišťuju, že ani Bára teď není v nejlepší kondici. Ovšem atmosféra je, i přes včerejší vodácký odlehčení, taková, že si připadám jako cizinec ve vlastním domě. Skoro se tak stydím poprosit někoho o pomoc. Je mi z toho fakt smutno. Báru tak nakonec, skoro „ilegálně“ poladil Meďul.

Po servisní zastávce pokračujeme dál. Maruška a Štěpánka projevujou přání zkusit si řízení motorky během etapy. Štěpa se tak posunuje o jedno místo dopředu, za řidítka „kalifa“ svýho bráchy a Maruš usedá na Lukášovu emzetu. Obě se s tím sice trochu perou, ale nutno uznat,

že docela statečně. Po chvíli ovšem opět stojíme. Tentokrát kvůli vykoupání v říčce Vydře. Parkujeme na silnici u Vydřího mostu, skáčeme po obrovských šutrech v řečišti a sluníme se na nich.

Krásná silnice nás přivádí do Kašperských Hor. Mašiny stavíme doprostřed náměstí a Meďul najednou s hrůzou zjišťuje, že cestou ztratil jeden z postranních kufrů!! Běžel tedy ke Gulisovi a poprosil ho o zapůjčení mašiny, že se po něm pojede podívat. Ten ho ale, poměrně nevybíravě, posílá do prdele. Stojím hned vedle a říkám si, že to je další projev letošní “divný“ nálady. Meďulův problém nikoho příliš nevzrušuje. Beru ho tedy na tandem a jedeme pár kiláků nazpět, porozhlédnout se po kufru. Krokem jsme projeli trasu až do Horský Kvildy a zpět, ale bezvýsledně. Cestou mi Meďul aspoň stačil říct, že zdaleka nejel poslední, ale nikdo z kamarádů, jedoucích za ním, mu o pádu kufru nic neřekl. Smutně se nad tím pousmál... Příbramskýmu matadorovi ale přece jen nakonec přálo štěstí. Kufr mu donesl šofér autobusu, který přijel na náměstí chvíli po naší koloně. Aleš s Řehořem a Kozel s Radkou si mezitím práskli mototrialovou vložku a vyšplhali na hrad Kašperk. Nikdo další neměl zájem...

V Sušici ale zase stojíme. Jedna z jawiček má někde vzadu opět technický problémy. Petra se tváří jako bohyně pomsty a dost nasupeně, tak, abych to slyšel i já, pronáší:
“Příští rok žádný jawy nejedou, kurva!!“ Byl to navenek vcelku bezvýznamnej moment, ale potvrzoval to, co jsem už delší dobu pozoroval. Všechno to neporozumění a rozbroje plynulo do jistý míry i z toho, že některým jedincům vlastnictví japonskýho motocyklu, kožený bundy Krawehl, helmy Shoei a speciálních rukavic s kevlarovou výztuhou stouplo do hlavy. Na páchnoucí a zaolejovaný jawičky - a jejich jezdce, se tak začali dívat poněkud spatra. Vůbec jsem to nemohl pochopit. Nikoliv proto, že jsem sám jednu takovou “olejničku“ řídil (vždyť už jsem měl první sezónu na „japonci“ za sebou!), ale zkrátka proto, že mně byly tyhle tendence k sortování a kastování vždycky na hony vzdálený! Takový ty snahy, jako: ty můžeš a ty ne - to je něco, co k smrti nesnáším. Byla to zkrátka další ze skutečností, který jsem musel, byť velmi nerad, potichu skousnout. Zatím. Kamarádská solidarita, na který jsme si vždycky tolik zakládali, se z řad Velkýho gangu, potichu a nepozorovaně, vytratila...

Pod rozsáhlou zříceninou hradu Rábí si děláme přestávku. Rozhodli jsme se využít krásnýho počasí a vydali se na prohlídku. Ta byla naprosto fantastická, zvlášť když se, spolu s místním průvodcem, angažoval i náš “kulturtrégr“ Tom Řehoř.

Po menších zmatcích v navigaci v okolí Nepomuku dorážíme do Neurazů, kde má Petřin kamarád Martin Klášterka hospodu, nazvanou příznačně - Klášterka. Ta je totiž cílem dnešní etapy. Ze dveří hospody vypadává, hned za majitelem, Čeřa! Můj kamarád a kolega z práce má už trošku “pod čepicí“. No co by taky měl dělat, když už tady táboří od včerejška a s panem vedoucím je jedna ruka! Čeřa včera přirachotil na starší jawě po bratránkovi. Tak se na „scéně dějin“ zjevila, později proslulá, „Nesmrtelná teta“. Jelikož její majitel vlastní policejní služebák, nepotřebuje espézetku a navíc se mu před hospodou podařilo píchnout kolo.

Mašiny stavíme na dvůr a sesedáme si ke stolu v lokále. Je nás doslova plná hospoda. Čeřa se hned agilně hrne za pípu a v dobrý víře chce bejt panu vedoucímu nápomocnej. Ten nevypadá, že by byl proti. Kdo nad tím ale vyjadřuje svou nelibost je Petra. Není mi dost dobře jasný, proč Petře a Jirkovi Čeřa už na jaře příliš nesednul. Ovšem to, že je hřmotný dobračisko v hospodě Petřina kámoše aktivní, až radioaktivní a navíc jede na jawě, rozhodně nenapovídá tomu, že by se jejich vztah měl vbrzku změnit k lepšímu. Snažíme se tedy rozjet zábavu v našem stylu, ale příliš se nám to nedaří. Někde to zkrátka drhne...

Den osmý, 8. července

Probudili jsme se ve stanu na zahradě za hospodou. Z noci si toho moc nepamatuju. Při snídani spatřuju bledou Petru. Barva jejího obličeje není ale tentokrát zapříčiněna množstvím vypitýho alkoholu. Stalo se něco horšího: ztratila totiž tisícikorunu z fondu. No tě bůh! Je z toho, chudák, úplně vedle a já najednou nějak nevím, co dělat, co říkat...

Kubrt s Milďanem pomáhají na dvoře Čeřovi se zalepením pneumatiky. Tohle slunečný jitro nám ale přináší další problém. Nemůžeme najít kaliče Larse! Od noci ho nikdo neviděl a po prohledání lokálu i přilehlých prostor (včetně okolí hospody) bezradně krčíme rameny. Lars prostě zmizel. Po chvíli se však z patra ozývá hurónský smích. Našli ho! Běžíme nahoru a co nevidíme. V jednom ze soukromých pokojů se na kavalci válí Lars! Je naprosto namol, cimra páchne chlastem a my se můžeme usmát!

V Klášterce je sice pěkně, ale my musíme vyrazit dál. Loučíme se s Martinem a startujeme do další etapy. Pokračujeme přes Plánice a Klatovy. Při výjezdu z města jede v čele kolony Mrcásek. Zvolna zpomaluje, mačká levej blinkr a chystá se odbočit na Domažlice. Jedu hned za ním a dělám totéž. V ten okamžik se však novic Čeřa předvedl v tom „nejlepším“ světle. Jel na nějakým pátým či šestým místě a v momentě, kdy chceme odbočit, nepochopitelně zazmatkoval. Koutkem levýho oka vidím, jak sebou praštil o asfalt a jeho mašina, kterou roztočil tak, až jiskry od stupaček lítaly, málem trefila protijedoucí kamión!!! Běžíme k němu a je v nás malá dušička. Zjišťujeme ale, že se tomu troubovi vůbec nic nestalo. Uf, to je úleva! Jeho motorka ale svoje účinkování na tomhle Čundru ukončila a stěhuje se na Eiffiho valník...

Kastelán ze zámku v Horšovským Týně je Řehořův dobrej kamarád. To je velká klika, protože nás protáh´ celým nádherným objektem nejen od půdy po sklepy, ale navíc i místy, kam nechodí ani zámeckej personál. A ještě nám k tomu podal tak skvělej výklad, jako bychom se znali celou věčnost.

V hradním příkopu chovali dva medvědy. Před časem o nich psali dokonce i v novinách. Jejich bejvalej majitel je totiž týral a tady se jich pak ujali. Pan kastelán nás přivedl až k vratům medvědince, abychom si huňáče mohli prohlídnout pěkně zblízka. Ne že by se nechali drbat za uchem, ale tvářili se poměrně nevzrušeně. V odlehčený a kamarádský atmosféře se pak dokonalý faux pas zdařilo Marušce, když se polohlasem, ale zrovna ve vteřince ticha, “nenápadně“ znuděně zeptala:

„A kdy už půjdem na oběd..?“ V tu ránu jsem se před kastelánem málem propadl hanbou. Po chudákovi Řehořovi však zůstal jen bledej stín a díra v zemi - protože on se tou hanbou propadl doopravdy. Fakt.

Projíždíme kolem impozantního Kladrubskýho kláštera. Jeho prohlídku máme v plánu na zítřek. Vjíždíme do Stříbra. Tady před časem vojančil Mrcásek. Za městem se rozkládá vodní nádrž Hracholusky, náš dnešní cíl. Zjišťujeme ale, že v kempech kolem přehrady to nevypadá moc dobře. Takže u jednoho takovýho čekáme a kluci na „japoncích“ mezitím hledají v okolí něco vhodnějšího. A skutečně se jim podařilo objevit klidnej, zapadlej kemp v lesích u obce Svojšín, nedaleko odsud.

Vydáváme se tak na poslední úsek dnešní etapy. Samozřejmě, že “závodníci“ za to zase vzali a byli v prachu. My vzadu jsme tak vůbec netušili, kam to vlastně jedeme, protože značení bylo prachbídný. Tohle mě už vážně přestává bavit. Žádná pohoda a klídek, jenom nervy a nervy. Přistihuju se dokonce, že si přeju, aby už byl konec Čundru. Tohle se mi nikdy předtím opravdu nestalo. Kemp se nám ale nakonec najít podařilo. Ubytováváme se v chatce s Mrcáskem a Gabčou. Začíná zlehka pršet, ale nám už je to fuk. Jdeme na pivo...

Den devátý, 9. července

Ráno se všichni scházíme v kempový občerstvovně. Vedoucí se ptá Larse, co si dá ke snídani.

„Pivo!“ odvětí Lars úplně samozřejmě, což odzbrojuje nejen vedoucího, ale i nás. Larse pak naopak konsternuju tím, když ho seznamuju se zajímavou věcí. Jeho přezdívka, tedy Lars Larsen, se totiž pozpátku řekne Sral Nesral. Za chechtání obecenstva pak šokovanej Lars chvíli hledí do půllitru, než ho v mžiku na ex naleje do krku!

Obloha je zatažená a my se vydáváme na výlet do Kladrub. Kastelán zdejšího kláštera je totiž taktéž Řehořův kámoš a toho přece musíme využít. Prohlídka skutečně neměla chybu. V hlavní lodi klášterního chrámu dokonce pořizujeme skupinovou fotku letošního Čundru. Gulisův aparát přitom drží sám pan kastelán!

I tady se ovšem, při dokonalý, „fajnšmekrovský“ prohlídce projevuje do nebe volající neukázněnost některých našich přátel. Asi jsem staromódní nebo příliš „dospělej“, ale když mě něco nebaví, tak radši počkám v hospodě a nechovám se přece jako idiot... Na kafču v bufetu v areálu kláštera se pak domlouváme (kupodivu) na společný oslavě letošního Silvestra v Srní na Šumavě, kde Benova příbuzná správcuje v horským hotelu.

Vedoucí kempu nám připravil hekťák piva a s úšklebkem tvrdí, že to nemůžeme vypít. Pche, blázen!! Začíná poslední večer. Za sebe ovšem můžu prohlásit, že jsem skutečně poprvé za sedm ročníků Čundru rád, že to mám za sebou. Přes řadu krásných okamžiků je pro mě letošní čundrování velkým zklamáním. Nic se totiž během něj nevyjasnilo a nevyřešilo. Spíš naopak. Jsem přesvědčen, že takhle to skutečně dál nepůjde a něco se musí stát. I tak je ale při kalbě docela sranda a já jsem se rozhodl dát si svoje oblíbený „magický oko“. Jako takovou symbolickou tečku za zlatými časy Čundru.

Ten večer jsem se docela zdunil. A když už jsem měl dost a začal jsem usínat v lokále, obecenstvo mě, za hlasitýho aplausu, vyneslo na vzduch i se židlí! Ovšem Mrcásek pořád ještě dopad´ o dost hůř, než já. V noci mi totiž v chatce poblil celtu, kaňour jeden!!

Den desátý, 10. července

Ráno prší. Uplakaná neděle přesně vystihuje naši náladu. Nejenže mnohým je blbě a spousta lidí ještě vyspává opici (a Mrcásek čistí moji celtu), navíc je nám tak nějak smutno. Ovšem tentokrát nikoli proto, že končí Čundr, ale proto, že končí jedna fantastická éra. Je možný, že si to, krom mě, nikdo neuvědomuje, ale já mám smutek v duši. A proto se už fakt těším domů.

Naše cesty se rozcházejí. Obrazně a především - doslova. Balíme a vyrážíme k domovu. S námi ještě Aleš s Řehořem, Milďan s Čeřou a Eiffi s Týnou. Odjíždíme téměř nepovšimnuti, aniž bychom se se zbytkem party vlastně pořádně rozloučili. Krutej kontrast s minulostí, kdy loučení probíhalo za všeobecnýho halasu a rámusu. Není mi to ale vůbec líto. Spoustu z mých

“kamarádů“ bych už totiž ani nepotřeboval vidět. Tak velký je moje zklamání. Je to divná doba. Nedávno se rozdělila československá federace, dělí se a rozpadá kdeco a teď se nám rozdělil i Velký gang. Skutečně divná doba - doba dělení... Vůbec nevím, jestli příštím rokem nějakej Čundr bude. Netuším, jestli to má ještě smysl.

více info