Čundr - vrchol sezóny    

                                      ...aneb konec starých časů

motto:

„Máš problémy doma? Nedaří se ti v práci? Utekla ti holka? Přidej plyn a ujeď tomu; silnice je tvá a najdeš na ní nové přátele!”

                                                                                                     J. X. Doležal (Reflex)

PROKLETÍ… Určitě je to prokletí, smrdící asfaltem a benzínem. Protože co jiného by rok co rok nutilo partu šílenců vydávat se na nesmyslnou cestu, během níž není dne ani hodiny, kdy by si byl člověk jist životem. Ten, jak známo, je strašně křehkej a občas visí na vlásku Třeba po vypití šedesáti čtyř piv, nebo při souloži s tajemnou neznámou, jíž z očí kouká progresivní paralýza, nebo při projetí křižovatky na červenou. Jó, to je život.

     Takže jsme tedy nejspíš byli prokleti. Nevíme kdy, nevíme kým. Víme ale, že nám asfalt s benzínem rozhodně nesmrdí a když, tak jenom majinko! A proto se i tento rok sešli lidi, z nichž naprostá většina by v pohodě splňovala 90% kritérií, nutných k přijetí do Bohnic. Sešli se blázní. Nasedli na plechový příšery a uhání kamsi. Kamsi a za čímsi. Snad za vidinou lepšího světa, nebo lepšího života a když ani to, tak alespoň jen tak - něco si užít, protože doma na prdeli seděj akorát starý báby a válečný veteráni! Takže, Bůh s námi!!!

Rozhraní Čech, Moravy a Rakous. Šumící hvozdy, bezstarostná zvěř, tiché nepřítomno. Idyla je však náhle přervána příšerným rámusem! Po cestě, vinoucí se lesem do kopce, drkotá několik motorek. Jejich osádky si však nejsou příliš jisty ani samy sebou, natožpak zvoleným směrem jízdy!

     Tak to je hrad Landštejn, dne 3. července 1992, 18:30 hodin. Musíme najít cestu ke zřícenině. Tomáš mne ale, jako už tolikrát, překvapuje. Tentokrát sdělením, že to tady vůbec nezná! Svatá ty prostoto, já ho snad zabiju!! Nejdřív nás do týhle divočiny na konci světa drze vytáhne a pak..! Držte mně, nebo ho uškrtím!!! No tak, kde jste!

     Cesta kolem Čech se od letoška nazývá ČUNDR a protože v posledních letech se počasí při těchto akcích pravidelně střídalo, jsme zvědavi, jak to dopadne letos. Na tenhle Čundr totiž mělo teoreticky vycházet počasí špatný, ač dlouhodobý předpovědi rosničkářů hovořily o opaku. Tentokrát mají jet poprvé „opravdový“ mašiny. Tím se nám plní doslova dětskej sen a my jsme opět zvědavi. Tentokrát na to, jak si povedou - je to přece jen jiná kvalita, takovej „japonec“. Počet účastníků má bejt zhruba shodnej s loňským rokem. Mají se objevit i některý nový tváře a my, starý mázy, jsme zase zvědaví: jak se předvedou?

     Pro letošek mám, mimo nový mašiny, kterou je mastodont Knedlik, novýho spolujezdce. Je jím Peťan Peršín z Průhonic. Brácha Aleš po mně zdědil stále vynikající Lízu a v první části Čundru s ním pojede na tandemu fotograf Gulis, z čehož má brácha neskrývanou „radost“. Ten si koncem tejdne odskočí do Strakonic pro novou mašinu a vrátí se za námi na Český Šternberk. Pístecký, letos poprvé coby oficiální manželé Mašínovi, startujou na předvčírem zakoupený Suzuki a vůbec nevědí, co od ní čekat. Eiffi se ségrou i letos dráždí svou MZ. Habrda, na repasovaný „Hrkně“, jede poprvé kompletní Čundr. Mikiho Čmelák letos veze na tandemu individum, do jehož rukou bylo vloženo hodně moc. Například zorganizování úvodního setkání na Landštejně, návštěvy řady památek při trase a závěrečné loučení na Českém Šternberku. Věřím, že se téměřkastelán Karlštejna, Tom Řehoř, vytáhne. Mrcásek se ulejvá na vojně a přijede s Gábinou až na Bystřičku. Malej Mrcásek, jeho bratránek a benjamínek expedice, veze na svý emzet stopade semickou „obecní lazebnici“ a Gábininu sestřenku Moniku. Eiffiho kolega ze Žižkova, Plešoun s manželkou Radkou, jedou letos taky poprvé. Zároveň, ale snad naposled se starou třiapůlí. Další Eiffiho kolega, Ládík Pirát, veze na svý zánovní Jáwě kamaráda z Nymburka. V životě jsem ho neviděl, ale ještě o něm bude řeč. O panu inženýrovi. Pohádka o panu inženýrovi: žil byl jednou jeden inženýr, kterej ale jako inženýr vůbec nevypadal. Chlastal, blil, sprostě mluvil…….Zkrátka duo Ládící! A sestavu Severní sekce letos na startu doplňuje „nejsilnější“ stroj expedice: ČZ 125 jezdce Milďana, kterýmu start na Čundru vyšel teprve napotřetí. A na tyhle dva jsem já osobně zvědav úplně nejvíc!

     Jižaní se letos asi moc nevytáhnou. Ben s Maruš na šestistovce Kawasaki, Meďul na starý dobrý Jawě a Kubrt s Martinou na Suzuki 750. Ostatní nemůžou jet z nejrůznějších důvodů, ale to je jejich věc. Meďul bude muset domů o něco dřív, protože vdává ségru, naši kámošku Meďulku - účastníci loňského a předloňského Čundru. Ikdyž Příbramáků nebude nejvíc, věřím, že to bude bohatě stačit a že své absentující kolegy plně zastoupí!

kapitola první: LANDŠTEJNSKÝ PROLOG

     Toho dne se probouzím s těžkou hlavou - důsledkem to včerejšího „tichého“ soustředění na Hájence, nevinné a romantické hospůdce uprostřed polabských lužních lesů. Tiché soustředění, se ale po čase, jak už to bývá, zvrhlo ve řvaní jako na manévrech, ani zdaleka ne nevinné a romantické. Výčepní Láďa „Datel“ nás vyprovází na cestu k domovu s přáním mnoha štěstí a oddechuje si, že už může jít spát. A my padáme do příkopů, věšíme se jeden na druhého a je nám krásně blbě. Jakže to říkala ona bodrá teta v Hrabalově filmu o Hájence, ve Slavnostech sněženek? „To zas bude v álejích nablito…!

     S těžkou hlavou po jeho třech pivech se v semickým Baráčku probouzí i Gulis. Přijel včera jen tak nalehko. Nasedne za bráchu a pojedou na Landštejn přes Prahu. Přiznám se, že jsem Gulise bráchovi vnutil já a on, chudák, mi těžko bude odporovat, když se za chvíli má jet. A to si ještě na zahrádce nakopal brambory, protože chtěl k obědu na rozloučenou bramborák. Nakonec měl z oběda hovno, protože museli vyrazit už před půl devátou.

     Přijel Eiffel s Plešounem. Tlumiče Plešounovy Jawy jsou v prdeli a jako zdroj náhradních dílů posloužil starej  chudák Bizon. Ty tam jsou časy, kdy na něm Peťan Mašín zářil při předloňským Čundru…. Eiffi se ségrou, manželé Plešounovi, Ládíci a Milďan budou startovat z Brandejsa kolem čtvrtý hodiny. Příbram vyrazí ze svý základny kolem pátý a my vyjíždíme krátce před půl jednou.

     V Praze na Chodově nakládáme Toma a v Průhonicích Peťana. Na dálnici po třiceti kilometrech poprvé tankujeme. Následuje odpočinek a můj souboj s Mikim a shnilou meruňkou. A taktéž na dálnici, ale po dalších deseti kilometrech, první problém. Jak jinak, než s Habrdovou Hrknou! Předevčírem ji totiž přidřel. Teď zase. Čekáme v odstavným pruhu, ležíme v trávě, Mikimu padá mašina, protože jeho spolujezdec, rachitickej kastelán (cha cha!), ji nemůže udržet, kolem nás fičej auta a z dáli se k nám šnečím tempem sune nadvakrát hryzlá Hrkna s rozezleným jezdcem v sedle: „Ta svině zkurvená, rozkopu ji na cucky!“ . Posléze však, při vědomí, že by zbytek Čundru odjezdil stopem, se Habrda uklidnil. „Dám dvě tři cigára a jedeme dál“.

     V Humpolci sjíždíme z dálnice a podruhý tankujeme. Bez problémů pokračujeme dál na jih. Ale co čert nechtěl, nádherný letní nebe se začíná zle kabonit! Projíždíme Pelhřimovem a za Kamenicí nad Lipou již zkrápí vyprahlý asfalt první kapky vlahého deštíku. Nevinná sprška se však postupem času mění doslova ve spad H2O! Maxikapky kroupovitýho charakteru nás téměř umlátily. Probíjíme se přívaly deště v naději, že snad ještě  nenastal konec světa. Najíždí vedle mě Miki: „Neschováme se do ňáký putyky?! Ale asi mi hráblo: „Tos moh sedět doma u mámy, zažili jsme snad horší věci, ne!? Tohle já milujůůů!!“ A bylo to. Tenhle úlet jsem měl potom ještě dlouho na talíři...

     Přestává pršet. Zastavujeme, abychom zjistili „rozsah škod“. Není to nic hroznýho, ale je nám dost kosa. Přijíždějí Mašínovi. Vychcaňďouři! Čekali v autobusový zastávce. Jako zamlada… A malýmu Mrcáskovi spadla mašina. Vjíždíme do Jindřichova Hradce a jsme skoro suchý. Někteří z nás musí tankovat. Na pumpu se ptáme v jednom bistru na parkovišti. Kolegové ale nikam nepospíchají. Poručili si kafčo, limo a já? Mají zde široký sortiment piva. Jedno by mě přece nezabilo…NE! Slíbil jsem, že během etap nebudu chlastat a překvapuju sám sebe zakoupením pita, Pitomýho piva, jak říká Habrda. To samé totiž v budoucnu očekávám i od ostatních, ne že budu při jízdě jedinej střízlivej!

      V Nový Bystřici doleva a po okreskách se dostáváme až k Landštejnu. A protože nevíme kudy kam, jedou Miki s Tomem nahoru. Za chvíli se  Miki vrací. A s ním i Aleš s Gulisem! Nahoře u hradu na nás mává bláznivej Řehoř, evidentně spokojen sám se sebou. Má taky jediný štěstí, už jsem ho chtěl dát pro výstrahu narazit na kůl! Tom mě seznamuje s kastelánkou Jiřinkou, dámou  v nejlepších letech. Mašiny parkujeme před hradem, věci dáváme do expozice v areálu hradu. Spát budeme v hlavní věži. Pozorní jedinci si povšimli několika restaurací v podhradí. Já ne. Hmm, asi stárnu. Žízniví se převlíkají a zbytek se mezitím vypravil na prohlídku hradu.

     Sedíme v hospodě. Hospodářská chalupa s výčepem a lokálem, venku stoly s lavicema. Tam sedíme. Přicházejí další a další naši. Začíná se to zvolna rozjíždět. Před rokem jsme končili v hotelu „Pod hradem“ na Českým Šternberku a tam jsme to rozsvítili takovým způsobem, že teď máme na co navazovat! Personál - dva chlapící středních let - evidentně nejsou zvyklí na nějakej fofr a zpočátku se nám snažej vnutit svoje laxní tempo. My je však záhy přesvědčujeme o tom, že návštěvníci ze severu mají žízeň velikou! Nejdřív si pro pivo chodíme sami, pak už nám ho nosej v kýblech. A jelikož špeluňka ta zove  „Obludárium“, je nám jasný, jak za nějakou tu hodinku budeme vypadat. Dáváme si večeři. Buď párek nebo sekanou. Brácha Mumla byl kdysi proslulej svou bezkonkurenční chutí k jídlu a z toho plynoucí hmotností 296,58 kg. Po návratu z vojny je to však zcela jinej člověk. Pojídá především suchary, máčené v hořkém čaji a o v minulosti tolik oblíbené pochutiny české kuchyně ani pohledem nezavadí! Jenomže teď je asi nějaká jiná situace nebo co a brácha si objednal párek. Leč párek se nějak nenese a brácha si tedy nervózně objednává sekanou. Tu má na stole hned. Příbory přináší personál až s mírným zpožděním a na adresu bratra, kterej nic zlýho netuše, pustil se do milý sekaný holejma rukama, jen sarkasticky poznamenal: „Tady jsou panstvo příbory-ááá, jak vidím, někteří jedinci nevydrželi!“ načež  se po něm brácha podíval tak příšerně nechápajícím a odevzdaným pohledem, s vykulenejma očima a umaštěnou hubou, až jsme skoro praskli smíchy. Ale to byl jen začátek. Za chvíli tu byly párky a brácha zase čuměl, jako když volovi nadloube. Všichni už svý porce zaplatili a pingl teď vyzývavě stojí za bráchou a čeká,  až i on svůj párek zaplatí. Ale brácha o placení nejeví pražádný zájem a žere, až se mu dělají boule za ušima. Upozorňuju ho tedy, již za dušeného smíchu přísedících, že by i on mohl zaplatit. „No jóó vlastně!“, praštil se do čela a my byli pod stolem… Zdola od cesty se ozývá rachot motorů. Benovci jedou! Vypuká všeobecné veselí. Jsme rádi, že Příbramáci tenhle zapadákov vůbec našli. „Taky nás ved Kudrna!“ objasňuje tento úspěch jižanů Ben s širokým úsměvem na tváři. Je 20:30 hodin, Petra sedá za Meďulu a vede naše kolegy na hrad. A chlastámééé!

     Už padla tma a začínáme vidět rozmazaně, když se k nám opět donesl hukot motorů. Že by snad Eiffel konečně dovedl zbytek výpravy svými pověstnými zkratkami až sem?! No bylo by záhodno, už je půl jedenáctý! Ze zatáčky se vynořuje jedno světlo za druhým. Skáčeme jim do cesty a jsme radostí bez sebe! Jedou se hned nahoru ubytovat. Za půl hodiny jsou zpátky a teprve teď se může rozjet ta správná chlastanice! Eiffelovci mají na kebulích apartní kšiltovky. Na Milďana Miki volá: „Heléé, Mexiko, pocém!“ Přes alkohol v krvi nemůže pochopit, že Milda má na čepici nápis ITALIA ´90, nikoli MEXICO ´86….

     Po půlnoci nás Tom odvádí spát. Klopýtáme, zapřeni jeden do druhého. Nejhůř vypadá paní Mašínová, pro kterou její manžel objednal odtahový vůz. Bloudíme temnými nádvořími a paláci a nemáme nejmenšího tušení, kam nás ten troubelín vlastně vede. Ke spánku se rozmisťujeme v patrech velké věže. Ležím na patře s bráchou, Habrdou a Mikim. Popíjíme lahváče a kecáme vo píčovinách. Je sranda. Romantika jako prase. V noci mně přepadá chcaní. Ve tmě nemůžu najít boty, potom padám ze schodů a nakonec si ulevuju na nádvoří jako barbar. Ještě slyšíme, jakoby někdo z vyšších pater hodil šavli. Ráno však nejsou po šavli nalezeny žádný stopy. Pachatel pravděpodobně své dílo slízal….

kapitola druhá: LÁDÍCI NA SCÉNĚ

Letošního Čundru se tedy nakonec účastní tyto osádky a stroje:

Jaroslav VRÁNA - Petr PERŠÍN  ( SUZUKI GS 750 XL  „Knedlik“ )

Jiří MAŠÍN - Petra MAŠÍNOVÁ  (  SUZUKI GSX R 400 )

Petr NAJMAN - Pavla NAJMANOVÁ  (  MZ 251 ETZ   „Old Cat“ )

Aleš VRÁNA - Filip PETRIČKO   ( MZ 251 ETZ  „Líza I.“ (kromě 5.-8. dne) )

Pavel HAVĚRNÍK  (   JAWA 350-632  „Hrkna“ )

Josef MIKLUŠČÁK - Tomáš ŘEHOŘ   (  JAWA 350-638  „Čmelák“ )

Lukáš PRŮŠA - Monika TITĚROVÁ   (  MZ 150 ETZ  „Ufáč“ )

Karel PLEŠINGER - Radka PLEŠINGEROVÁ  (  JAWA 350-634 )

Ladislav VESELÝ - Ing. Vladimír KRAFT   (  JAWA 350-638 (kromě 6.-8. dne) )

Karel LENKVÍK - Marie ADAMEKOVÁ  (  KAWASAKI GPZ 600R )

Petr NOVÁK  (  JAWA 350-638 )

Jiří HAJNÝ - Martina POTUŽÁKOVÁ   (  SUZUKI GSX 750 ES )

Miloslav KRÁL  (  ČZ 125  „Fest“)

Roman KROVOZA - Gabriela HEJLKOVÁ  (   MZ 251  „Linda“ (kromě 1.-5. dne) )

     Jsem ochoten vstát teprve tehdy, když slunce nakouklo i do nejtmavějšího kouta velké věže. Musím si dát lahvoně, protože je mi mdlo. To vyvolává odpor i u pana Mašína, kterej poukazuje na můj slib nechlastat během etap. Oponuji argumentem, že tohle je má snídaně. Sbírám zátky a lahve a jdeme k mašinám. Na hrad se začínají trousit první návštěvníci. Vyklízíme proto expozici a sedáme si ke stolkům na hradním nádvoří. Je tady k mání limonáda a paní Jiřina nám uvařila kotel čaje. Zlatá to žena! Slunce začíná pálit. Eiffel objasňuje důvod včerejšího zpoždění jejich party. Plešounovi totiž na dálnici prasknul řetěz a měli tak co dělat, aby to vůbec spravili! Nic se přece neděje, hlavně, že jsme pohromadě. Ben odchází vyladit Habrdově Hrkně a potom Marušce předstih. Poté jdeme s paní Jiřinou na prohlídku hradu. Zdejší kastelánka je velice příjemná  a stejně příjemně a poutavě dokáže i vyprávět. Na prohlídku šla s námi i její malinká vnučka a bylo perfektní sledovat, kterak se uprostřed výkladu úplně potichoučku - posrala…(pššt, já taky, ale ututlal jsem to).

     Manželé Mašínovi vybírají od každého po třech stovkách „startovného“. Vybaluju svý nadobíčko a  na nádrže mašin lepím „firemní“ emblémy Gangu. Ben nemůže najít svůj oblíbený šátek a hrozně se zlobí: „Marie, kde mám šátek!“

     Na cestu vyrážíme kolem poledne. Ani nemáme čas kastelánce pořádně poděkovat, protože ještě před naším odjezdem startuje multikáru a v oblacích kouře mizí za zatáčkou.

     Slavonice. Máme v úmyslu tankovat, ale na návsi stojej jen dva stojany na speciál a naftu, takže jedeme dál. Po přejetí přejezdu za městem, ale zastavujeme, protože bráchovi u pumpy došel benzín a tankujou i ostatní dvoutakty. Naproti silnici je ohrada a z ní na nás čuměj krávy. „To jsou džerzejky!“, je znich celá pryč Petra. Habrda zjistil, že mu zkratovala pojistka a roztekla se pojistková skříňka. Takže bágly dolů a spravovat. Obvyklý úkon, který nemůže jawáky nikdy a nikde překvapit! Oprava je společnými silami vbrzku zvládnuta. Při zpětném vázání báglů Habrdovi vyklouzl gumovej pavouk z ruky a trefil naproti okounějícího Mikiho přímo do rozkroku! „Ááááá, uáááá, ty čůrákůůůů!!!“ Když se postižený přestal  svíjet uprostřed silnice, jal se útočníka pronásledovat. Habrdu ale po chvíli zaměnil za Bena a s tím se pak válej po škarpě, funíc jako hovada boží. Následky souboje: Ben má od trávy zelený záda a Miki kolena - zajímavé! Jedna po druhé přijíždějí mašiny - čtyřtakty. Přesně na tomhle místě vykonával Ben loni stopadesátoučtvrtou opravu svý zatracený jáwy a v zatáčce dole pod pumpou jsem to já málem napálil do traktoru.

     Do Telče vjížděj první Mašínovi. Parkujeme na našem známým parkovišti. Ben se trochu opozdil a odbočku přejíždí!! Prokristapána, kdybychom tady nebyli za poslední čtyři roky třikrát, tak neřeknu, ale takhle? Sedíme u kiosku. Kolem našich stolků vopruzuje místní santusačka. Nejdřív otravuje Petru. Pak se sklání k Monice: „Děťátko, vezmu si jednu cigaretku, ano?“ a Monika jí s otevřenou pusou a krabičkou nabízí. Bufeťanda si sedá ke Krhovi. To už se nám huby roztahujou k úsměvu. Krhovi nikoliv. „Stará paní“ do něj chvíli hučí, Krha se vošklíbá, sedí jako na jehlách a je zcela zřetelně „štěstím bez sebe“, že může konverzovat s místní perlou. Nejvíc  se smíchy dusí jeho manželka za rohem… Radši si nasadil tmavý lennonky a dělá mrtvýho brouka! Do akce však nastoupili zcela proti očekávání Ládíci. Tím decenťáka Krhu, kterej přítomností „staré paní“ vysloveně trpěl, zachránili. A neštěstí bylo hotovo! „Odkudpak jste, chlapci“, je bába zvědavá. „I z daleka paní, z daleka. A co vy, vy jste místní?“, na to Ládíci. „Já tu žiju od narození a chodím tu i do práce“. Ládící, ač jejich okolí zcela nepokrytě řve smíchy, statečně nehnou ani brvou. Žerou párek a jídlo schválně okatě prožívají, parchanti. Ládík policista, řečený Pirát (kvůli puntíkatýmu šátku na hlavě) a Ládík, vlastně Vládík, pro své kudrliny zvaný Čert, nám názorně předvádějí, v čem tkví jejich síla. Místní bufeťačku úplně zblbli. Prodavač v kiostku má oči navrch hlavy a ptá se mě: „Co je to za svini?“ „Ňáká bufeťanda, ale je s ní prdel“, odpovídám. „To musí bejt náročná práce, co děláte, že jo?“ a Ládíci po sobě významně mrkli. Bába horlivě přikyvuje a Eiffel u vedlejšího stolu si kapesníkem otírá slzy smíchu. Čert si s mlaskáním olizuje mastný prsty a bába na něm visí očima….

     Tom s Gulisem mezitím odešli do města. Pan Řehoř si už od včerejška hubou kupuje brejle a Gulis musí pro filmy. Kubrti jdou na zámek. Do půl hodiny se mají vrátit, protože v půl třetí chceme vyjet. Odcházejí i Lenkvíkovi a tak se přidávám taky s několika dalšími jedinci. Na náměstí potkáváme Toma s Gulisem, a že prej půjdem za Kubrtama na zámek. Jóó samozřejmě, panu Řehořovi je úplně putna, jestli se z prohlídky vrátíme za hodinu nebo za čtyři, protože zprcuňk od Mašínů a spol. dostanu jen já a nikdo jinej! Leč co naplat, reptátm sice, ale stejně jdu - letos jsem ňákej měkkej. Už vidím po našem návratu ty kyselý ksichty….

 Zámek Telč je perfektní vegeťácký sídlo. A když se ještě k oficiálnímu výkladu průvodce přiřadí i konkrétnější a neméně erudovanej výklad Tomův, je to dokonalý.

     Po návratu ke kiosku nás skutečně přivítaly kyselý ksichty, ale naštěstí ne tolik, jak jsem čekal. Rozhovor Ládíků s bábou vrcholí: „Víte pánové, já mám maturitu, ale teď dělám uklízečku“, děla „příjemná“ paní.

„Jó, vono dneska musí bejt na všechno odborný vzdělání, takovýhle zaměstnání nemůže dělat každej!“, přitakávají Ládící. Pan Najman se právě zahryznul do stolu. „A nechcete aspoň kousnout?“ nabízí Čert bábě párek a šermuje jí s ním před hubou. „Ne, ne milánkové, jen papejte“, odmítla ona. „Fuj, ta svině mi plivla na párek“, sdělil poté Čert pološeptem za ním sedícímu Eiffimu, načež se tento odebral plakat za roh. Poté si Ládíci se svou novou přítelkyní, jejíž manžel pracuje v Německu, ona má maturitu a přesto uklízí hajzly a somruje, vyměnili adresy a rozešli jsme se k mašinám. Bereme si helmy z hlídačovy boudy, kterého Petra podplatila mírným bakšišem a jedeme dál.

     Cesta na Třebíč je pohodová, město zdoláváme vcelku bez problémů, až na čekání na Mašíňáky, jejichž vůbec nevyzkoušená Suzuki po přejetí kolejí chcípla. Zcela záhadná závada, při který se muselo čtvrt hodiny čekat, než si motor dal říct.

     Náměšť nad Oslavou. Do města vjíždí první Miki, kterej kupodivu i dobře odbočuje, ale po pár metrech stejně stojíme, protože někde vzadu je další porucha. Prej Milďanova pojistka. Ten barbar má totiž ve svým „superstroji“ místo pojistek vázací drát, zarostlej pavučinama! A tak se válíme po náměšťským mostě, slunce pálí, ptáčci zpívaj a Ládíci dostali žízeň. Nasedají na svou oř, řídí Čert a odprdlávají za roh do hospody. Ach jo….

     Po půlhodince můžeme jet dál. Z města vedou perfektní serpentiny do kopce a tak jsou všichni japonci v čele a boj kolo na kolo! Známe to tady totiž už z Čundrů 88 a 89. A jako na horský dráze: levá, pravá a naopak a právě teď je znát rozdíl mezi lehkou Lízou, kterou letos řídí brácha a těžkým Knedlikem, tankem na dvou kolech. Co síly musím vynaložit do urvání toho kolosu z levý do bezprostředně následující pravý zákruty! Ale bereme za to ZLE!

     Asi pět kiláků za městem však vedle nás skřípou Eiffiho brzdy. „Kam tak letíte, já vás nemůžu dohnat, Lukáš to ve městě zadřel! Sakra tak to nám ještě scházelo a stavím mašinu na krajnici. Jenže co tady budeme takhle okounět, třeba budeme víc platný dole ve městě. Takže to zase otáčíme a jedeme zpátky.

     Malej Mrcásek to hryznul snad sto metrů po vyjetí od Milďanovy opravy. To se teda dostal daleko. Stojíme na dost blbým místě, kde do silnice ústí boční kamenitá cesta, navíc ve svahu, samej šutr a štěrk, nad námi zatáčka - no hrůza. A tak se spravuje a zkouší. Jak to zpočátku vypadalo, že mašinu budeme muset nechat ve škarpě, tak teď se na ní Mrcásek projel a zjistil, že to celkem jde.  Výborně, Monika ale bude muset změnit místo. Sedá si k Meďulovi, což jmenovaný vítá lišáckým úsměvem.

     Startuju a jedeme s Mrcáskem napřed. Nebude moct víc jak šedesát. Cestou se k nám dává ještě Miki a jedeme na Velkou Bíteš. Ve městě je tak trochu bordel ve směrovejch cedulích a já si jen říkám: „To Příbram pojede určitě úplně jinam!“. Silnice se začíná kurvit. Jsou na ní nánosy či spíš souvislá vrstva příšernýho štěrku. Je to hrozný, skoro bych blil! Ale už jsme v Tišnově. Na kraji města stavíme a čekáme na ostatní. Ač jsme jeli doslova krokem, není po nich zatím ani vidu ani slechu. Jsem přesvědčen, že zabloudili a už si připravuju arzenál nadávek. Ale tu mne přátelé velice překvapili. Přijížděj naše motorky. Ač je posíláme dál, některý zastavujou na kouřovou a Milďan tankuje. Přijíždějí další. Nějaká paní, bydlící u silnice nám dává napít vody.

     Před Kouřimí čekáme zase. Tentokrát na Krhy, jejichž mašina zase trucuje. Jirka je silně nervózní, protože Ben mu nabídl svou notně ohmatanou modlitební knížku, kterou on, jako pravověrný jawák, nikdy nedá z ruky. Ben ji používá při svých, podezřele častých, poruchách a jejím prostřednictvím se dovolává nápravy, když ostatní technický fígle nestačí. Například loni ji Ben ani nezandal….Před vjezdem do Blanska jedeme po perfektní silnici a tak trochu za to berem.

     Blansko. Těsně před městem stojíme a nevíme, kudy kam. Byla to víceméně moje chyba, protože chvíli před tím jsem zahlíd jinou odbočku, než tu, u který stojíme, a která vede vlastně tamtéž. A teď co?! Po chodníku kráčí pohledná slečna a Ben se jí tedy ptá. Tohle je ta správná odbočka!

     Vjíždíme do Jedovnic. Zastavujeme u hospody a mašinama ucpáváme ulici. Posléze ucpáváme i hospodu samotnou. Paráda. Jedno pivo, druhý atakdále! Etapa je přece u konce, tak vo co de?! Další pivo!

     Stojíme u kempu ale je to jeden z těch, co si za ty roky naše srdce nezískaly: plot, závora se stopkou, obytný baráky na kolech a komisní pohledy válejících se rodinek. Tak tohle teda ne! V recepci se dozvídáme, že prej poblíž je tábořiště. Už  je dost pozdě a padá tma. Jedeme bez helem a díky alkoholu to dost řežeme. Jenže po nějaký době cesty lesem zahlodal červík pochybností: jedeme správně? Miki se jede pro jistotu někoho zeptat ale v tu chvíli projíždí kolem místní jezdec na Jawě. Rychlej dotaz, skáčeme na mašiny a vede nás do obce Křtiny, vzdálený asi pět kiláků od Jedovnic. Je tady areál s bazénem a výčepem. Správce už je pryč, povídá výčepák, ale ubytovat se samozřejmě můžeme. A hurá na plac! Sundat bágly, rozbít stany, umejt se, převlíknout a jdeme do vsi na večeři.

     V místní hospodě je plno a Ládíci povídají, že za hovno stojí i personál. Jdeme tedy do protějšího penzionu. Tam je to kvalita. Decentní prostředí, hudba, obsluha, jídlo – vše na úrovni. Pít a dělat bordel tady ale nemůžeme, takže se po večeři stěhujeme do výčepu na tábořiště.

     Sedíme na lavičkách naproti sobě a pomaloučku se to rozjíždí. Miki vylez z vody, usedl na protější lavičku a hnáty si položil  mezi mě a Habrdu - - no ale ten puch! To byla hrůza, jako kdyby šláp do hovna. A ten slíva se jenom blbě chechtá! Z večeře se vracej další a další a výčepák s ukrutným knírem nestíhá točit. Malej Mrcásek s Monikou se k sobě přilepili žvejkačkou. Miki vyprazdňuje asi šedesátej půllitr a začíná „přežvykovat“, což je neklamným znamením toho, že počala poslední fáze jeho dnešní existence. Že by se na úvod Čundru zeblil tak, jak tomu bylo v minulých letech? Z úvah mne však vytrhuje zlomyslnej  smích našich přátel. V rohu areálu se, zakleslá ve vrátkách, stará o zápis do listiny soutěže „O zlatou šavli“ – chudák Marie! Malej Mrcásek už začíná bejt taky krizovej. Motá se po place a rozbíjí půllitr, což je jeho specialita. A jelikož ho mám na strarost, domlouvám mu, aby se uklidnil a šel spát, protože by nám tady za chvíli stejně usnul, což je další jeho specialita. Hádavej Lukáš kupodivu poslech a odebírá se do hajan.

     Protože jsem se opil poněkud víc, než bývá v kraji zvykem, bylo mi později vyprávěno že jsem v jednu chvíli popad bágl a helmu a chtěl jsem skočit do bazénu. Hrůza co....?

     A všechno proběhlo dle osvědčeného scénáře: vysáli jsme všechno, co teklo (krom výčepákovy krve) a navzájem se odvedli do spacáků.

kapitola třetí:  FLÁKACÍ DEN

     Ráno je krásně. Přes noc se mezi nás vetřel nějakej místní opilec, kterej šel ze zábavy a nějak se tady zasek. Už nás ale sere, tak ho Meďul odváží domů. Příbramskej velkostatkář mi zároveň slíbil přivézt i ňáký lahváče, protože mám ukrutnou žízeň. Odjížděj i některý další.

     Různě se povalujeme u mašin a přichází správce. Je to starší pán a vypadá rozumně. Jdu s ním stranou. Platím za povolení ke koupání s tím, že ubytování zaplatíme později. Dodává ale, že se budem muset přestěhovat o kus dál, tady že prej je plac pro koupající se. To pak tlumočím přicházejícím kolegům, který ale o nějakým stěhování národů nechtěj ani slyšet. Není divu, já taky ne. A tak se válíme dál. Ben s Mikim jeví snahu hodit mně do vody. Ale po mým upozornění, že se hrozně vytočím, od tohoto úmyslu upouští a to mě celkem těší. Letos si totiž příděl vhazování mé osoby do vody vybrali už při květnovým motosrazu v Lubenci, hovada. Ve vodě soupeří Miki s Benem. Mladý muž a bílá velryba...

     Vracejí se Kubrti i Plešouni ale Meďul nikde. To jsem zase poslal vejra pro kus sejra. Moje huba se zvolna mění ve vyschlou Saharu. Přichází opět správce a trvá na našem přemístění. Nám to ale připadne zbytečný, protože jeho argumenty jsou celkem nesmyslný. Už totiž není nejhezčí počasí a těžko se sem dneska někdo přijde vykoupat. A když přece jen přijde nějakej blázen, tak milerádi vypadnem. Prská hlavně Eiffi a Petra.  Teď vylejzá z vody Ben. A hned se do dědka nemilosrdně pouští: „A jak to, že tyhle lidi tady můžou bejt a my ne?!“, ukazuje Ben na vedle stojícího žigula s dánskou poznávací značkou. „Jo aháá“, vytáčí se vrchní Jižan, „tak vono záleží na zkurvený značce, vono nám tady chybí to dé ká co, vono je cé es špatný, že jo!!“ I správce rudne vzteky a když se Bena snažím uklidnit, protože se situace stává neudržitelnou, pouští se i do mně: „Ale Jarouší, sám furt prohlašuješ, že se už nesmíme nechat mrdat jako malí klucííí!“

„To je pravda, ale proč sakra hulákáš, když se přece musíme nějak dohodnout! „Ale hovno, vo co mu de!“ řve Ben a nebejt ostatních, který se chtěli taky nějak dohodnout, snad by  po dědkovi skočil s úmyslem zaškrtit ho na místě! Hledáme teda s Eiffim a správcem nějaký místo, ale nic moc. Rodinka, stanující opodál, si správci stěžuje na bordel, kterej jsme prej v noci dělali, ale záhy se vysvětlilo, že jim vadil rámus z repráků u výčepu. Maj štěstí, že se balej, jinak bysme jim ukázali vopravdickej bordel. Domlouváme se, že se přesunem na jejich místo. Dědek září spokojeností a odchází. A já velebím veškeré božstvo, protože přibrumlává Meďul. První pivo jenom zasyčelo...

     Po zemi leze asi šest miliónů mravenců, pročež furt měníme válecí stanoviště. Myslím, že je na čase něco podniknout. Rodinka odvedle se k odjezdu nějak nemá, takže se v pohodě a bleskově stěhujeme o kus dál. A je po ptákách! Navrhuju jet na oběd do sokolovny v nedalekých Konicích, kterou včera objevili Kubrti. Kolem jedenáctý vyrážíme. V jedný z obcí, kterou projíždíme, se chystá nějaká národopisná sláva. Provoz v obci řídí přiožralí dobrovolníci z řad místních činovníků. Tak tak, že nám ty hovada nepadaj pod kola!

     V sokolovně zabíráme pár stolů. Obsluha je tady ovšem hrozná. Na jídlo čekáme celou věčnost, jedna servírka se po place potácí, jakoby si právě práskla herák a druhá se tváří jako bohyně pomsty a bůhvíproč furt po nás blejská vočima. Přitom sedíme jako pěny! Kvalita žvance je kupodivu v silným rozporu s kvalitou obsluhy. Jídlo je vcelku na úrovni a ani ceny nejsou nijak vysoký. Je tady ale strašnej vzduch, kterej by se při troše dobrý vůle dal krájet lopatou. Musím ven, nebo padnu. Ládíci si poručili tři guláše. Na otázku, pro koho že je ten třetí, odpovídají tajemně, že pro hosta. Tohle chápeme až po chvíli, kdy si k nim přisedá místní drban – pravděpodobně další oběť po telčský bufeťačce!

     Sedíc na schodech před sokolovnou, pozoruju zvolna se zatahující oblohu. Dusno tady venku není o nic menší, než uvnitř. Jeden po druhým se trousí osazenstvo. Kecáme a čekáme na posledních pár nešťastníků, který ještě čekaj na jídlo. Máme v plánu vydat se na prohlídku Punkevních jeskyní a Macochy a v závěru dne si ještě odjedem Tajnej závod. Ikdyž nám tenhle oběd dost naboural časovej plán, doufám, že to dneska všechno stihnem. A Ládík Čert chrápe na lavičce v parku....

     Cestou zpátky do Křtin jedou japonci Ben, Kubrt a Krha divně pomalu. Že by nějaká nová taktika? Takhle se ale zbytečně trháme, dyť i Milďan na číze je furt vpředu! Při vjezdu do Křtin mě těsně před kempem zastavuje Krha, že prej někde vzadu má Meďul poruchu. Stojíme na křižovatce asi třicet metrů pod naším tábořištěm a čekáme. Meďul má za celou dobu svýho působení v Gangu teprve druhou poruchu. Prej je to jen pojistka. Ach jo, pojistky – jawácký prokletí! Trouba Bambrník se otáčí s mašinou až na přilehlý soukromý zahradě. Čekáme jen, kdy se z okna sousedícího domu vykloní hlaveň kulovnice a vetřelce srazí ze sedla! Poté si „dobrá duše“ Bambrda všímá zrcadla u silnice a seznamuje nás se svým záměrem v noci se ožrat a zrcadlo rozflákat....

     Povalujeme se po škarpě. Plácáme nesmysly a je prdel. Čas letí a mračna na obloze se kupí. Obzor je už úplně olověnej. Vypadá to pěkně na píču. Po třičtvrtě hodině, kdy už padají první kapky děště, je Meďul spravenej a můžeme jet dál. Je nám ale jasný, že akorát tak do kempu. Ačkoliv ten je pár kroků nad námi, Miki je absolutně dezorientovanej a vyráží na Blansko. Do reálu ho vrací až náš smích. Sjíždíme se u brány našeho ležení a neví se, co dál. Část lidí chce mermomocí vidět jeskyně, část však spuštěním deště-lijavce mašiny uklízí a o vejletu nechce ani slyšet. Mezi druhou skupinu patřím i já a s pivem v ruce škodolibě pozoruju, kterak ze skupiny „turistů za každou cenu“ zvolna odpadává jeden rozumnej člověk za druhým. Pod tíhou argumentů je tedy rozhodnuto. Kvůli dešti se dneska už nikam nepojede! Výlet a Tajný závod se tak odkládá  na zítřek a kníratej výčepák roztáčí pípy

     Usadili jsme se na lavičkách pod střechou a polykáme jedno pivo za druhým. Část lidí odchází do vsi na večeři. To my nepovažujeme za nutný, protože tady jsou k mání výborný uzený kolobásy. Po včerejší smršti pijem jen lehce, kondičně. Po setmění jsem si vzpomněl, že jsem se včera chtěl vykoupat, ale hodní kamarádi mi tento úmysl rozmluvili, protože bych se dozajista utopil. Dnes jsem vcelku v pohodě a odcházím spáchat hygienu. Přidal se i můj spolujezdec Peťan.

     Po návratu na místo činu konzumujeme dál. Malej Mrcásek, nakažen virem Benovým, zpívá. Bambrník „lehce“ ovíněn, svým nenapodobitelným opileckým dialektem vypráví publiku nějakou absolutně uhozenou pohádku, která se právě zrodila v jeho zatemněné mysli. Na zrcadlo u křižovatky už naštěstí zapomněl. A všechno pak pozvolna usnulo.....

kapitola čtvrtá:  JESKYNĚ A RUMOVÁ SMRŠŤ

     Probouzím se jako jeden z prvních. Včera odpoledne se Kubrti vytáhli tím, že jakýmsi záhadným způsobem splašili číslo do Punkevních jeskyní a zařídili tam pro nás exkurzi. Tenhle jejich vynikající tah ale předpokládá brzkej odjezd z tábořiště. V 09:00 h musíme totiž bejt na místě. Cloumáme tedy opilcema, ležícíma všude možně, kopeme do nich, cpeme je do kombinéz, rveme jim na palice helmy a všichni současně startujeme motory, což způsobuje šok chudákovi správci, kterej je, s vočima na čele, přesvědčen, že se probudil v Monte Carlu při startu Velký ceny! A vyjíždíme! Kubrt jede první, já druhej – jako pojistka Ikdyž vůbec nevím, kam to vlastně jedeme.

     Tak, jak jsme se překvapivě bleskově sbalili, což nemá v historii Čundru obdoby – tak rychle a v pohodě jsme se octli u jeskyní. Jsme doslova fascinovaný nádhernou, zatáčkovitou silnicí, utápějící se v překrásný scenérii mlžnýho ranního lesa. Jsme na místě a Tom úřaduje. S Petrou po boku mává ženský v pokladně před nosem asi čtyřiceti potvrzeníma, průkazama a indexama, hlásajíc, že jsme studenti a toužíme po poznávání krás naší vlasti a po kulturním vyžití. Bába sice, při pohledu na Lukášův opileckej frňák, Mikiho vodulej ksicht a Mariinu pozvracenou bundu, příliš Tomově zkazce o slušnejch studentech nevěří, ale věcný argumenty v rukou našeho „kulturního referenta“ vykonaly své. Neplatíme ani korunu vstupnýho!

     Do začátku prohlídky zbejvá několik minut. Můj, teď už zase jako před lety, nenažranej bratr, se shání po nějaký sváče. Zrakem zálibně spočinul na ceduli s nápisem „párek v rohlíku – 5,70-Kčs“ a jal se jej okupovat, ovšemže následován ostatními! Vědom si svýho slibu doslova trpím při lemtání svý ranní limonády a držka se mi kroutí při pohledu na výčepní pult. Není sice etapa, ale čeká nás ještě pořádná štreka. Sedíme tedy u několika stolků před vchodem do jeskyní a snídáme. A Pavlína vylila kafe...

     Následujíce průvodkyni vcházíme do temnot. K našim sluchům doléhá staccato kapek vody a obdivné vzdechy návštěvníků, promísené strojovým, ale bezchybným výkladem. Pochodujeme ve štrůdlu nahoru a dolů, cachtáme se ve vodě, civíme nalevo, pak napravo. Za dveřma chodby, spojující dva dómy, překvapuju čekajícího Bena, kterej na mně chvíli zaraženě zírá a když mu dojde, že jsem to fakt já, zcela bezelstně a typicky příšerně se rozeřve smíchy a že prej na mě chtěl vybafnout, sviňák jeden! Ale exkurze dává šanci projevit se i jiným.

     Při procházení jednou z rozlehlých podzemních prostor upoutalo Ládíky asi tisíc stalagmitů, trčících vyzývavě ke stropu, jako ztopořené údy. S údivem v očích deklasovali průvodkyni sdělením: „Páni, vy to tady máte jako v sexshopu!“, načež jeskyní otřásl mohutný výbuch smíchu.

     A opět Ládíci. Po nastoupení do dvou kocábek, jež nás v příštích minutách měly provézt po říčce Punkvě zjistili, že oba dřepí v jednom plavidle a ještě na stejné straně, takže náš udatný lodivod z řad zaměstnanců jeskyní celou dobu bědoval a čekal, kdy klesneme ke dnu! Ládíci totiž nejsou z nejlehčích!

     Lodivodův výklad byl nesmírně zajímavý, ale i zábavný. Jeho notně černý humor však občas hraničil s podáním žaloby pro šíření poplašné zprávy. Jak jinak nazvat například jeho připomínku, že na korábu se pro případ potopení nachází pouze dvě plovací vesty, z nichž jedna je pro něho samotného a druhá pro zbytek neplavců – na koho nezbude, má smůlu! A varianta potopení lodi je právě díky těžkým Ládíkům více než aktuální. Tato jeho informace byla spoluplavícími se kvitována aplausem, protože všichni věděli, že jedinej utopenec bych byl dozajista já a tlemili se na mě, jako bych byl prašivej!  Po mezipřistání a prohlídce dalších prostor se do lodí vracíme a plujeme dál. Ládíci však, pamětlivi faktu, že kvůli vyvážení musí sedět každý na jiné straně, skutečně tak učinili. A oba nyní sedí místo na pravoboku – na levoboku!! Loď se teď naklání na druhou stranu a náš „admirál“ se chytá za hlavu. Podzemí se otřásá smíchem osádky. Jedinej já se nesměju. Voda mi nebezpečně šplíchá na koleno a lodník mi odmítá vydat plovací vestu – vždyť za celou dobu jeho praxe se zde ještě žádný návštěvních neutopil. Budu tedy první.....

     Vodou nedotčeni a neutopeni ocitáme se  opět na světle božím. Nenažranci znovu svačí a zvolna se přesunují na parkoviště. Eiffi s Plešounem mají mašiny svázaný řetězem z buldozeru a jak ho Plešoun vměstnává pod sedlo, kde je jak známo i baterie a další elektrika, povedl se milýmu řetízku ukázkovej kraťas a Plešounova prababička chytla plamenem! Požár byl však včas lokalizován a tak mohl tým opravářů v čele se specialistou 1. třídy Benem přistoupit k oživovacímu procesu. Eště že tomu nerozumím. Dřepím na obrubníku. Tom se vybavuje s nějakým anglánem a dporučuje mu návštěvu Pernštejna, kam i my se snad ještě dneska dostaneme. A cizozemec nám popřál šťastnou cestu....

     Parkoviště u Macochy je doslova za rohem. Tom je opět v akci u pokladny. Paní za okýnkem zírá na jeho index jako ve snách (...Karlštejn?!) a platíme polovic. Když je zaplaceno a my kráčíme k „jámě“, vystartuje pokladní ze dveří boudy a volá na nás, že volala  svýmu šéfovi, a že prej prohlídku máme grátis! No co, my se vůbec nezlobíme! O to větší bude pijatika poslední večer. Tome, bravo!

     Nakláníme se nad propastí a dumáme, jakou by asi nabrala rychlost dolů vržená láhev od piva. Habrda podotkl, že by pak mohla přistát na hlavě jeho „milované“ babičky ze Semic. Meďul zavětřil kundu a rve klíny do hlavy celkem pěkný holce, hlídačce na parkovišti. O Macochu jeví pramalej zájem. Neznámá turistka pak pořizuje Gulisovým foťákem naši společnou fotku.

     Startujeme mašiny, loučíme se s hlídačkou, jedeme a .... Nejedeme! Rozezlenej Plešoun mrštil helmou do křoví a strašlivě řvouc, počal si rvát zbytek vlasů z hlavy, přičemž spílal svému oři do sviní zasranejch. Aha, zde je jádro pudla. Výše jmenovaný, či spíše jeho proklínané létadlo, opět odmítlo jízdu. To je pech. Loni trucovala Benova Jawa a pro letošek, zdá se, předal příbramskej matador žezlo právě Plešounovi. Ten je však dalek spokojenosti  s touto skutečností a soptí jako Vesuv: „Plynový lanko je v prdeli – prostě je v PÍČI!“ A kýžená součást letí do lesa za helmou. Se vším předem smíření otrlí jedinci v klidu usedají na obrubník a báňají – jako třeba pan Havěrník.

     Po čtrnáctým loučení s holkou z parkoviště konečně vyrážíme na Pernštejn. Zpočátku je cesta bezchybná, ba nádherná, postupně však přechází ve stále rozbitější okresku s příšernými nánosy štěrku. Navíc se kazí počasí, mrholí a po půlhodině jízdy, těsně pod zdmi Perštejna, se spustil liják. To se nám to pěkně sere! Jen doufám, že nám zbytek Čundru neprochčije, jako předloni.

     Sedíme v útulný restauraci pod hradem a civíme do jídelního lístku. Protože leje jako z konve, nemusíme nikam pospíchat. Během oběda ale zjišťuju, že nálada mezi lidma je tak fantastická, že by jim vůbec nevadilo absolvovat porci těch několika desítek kiláků zpátky v sebehorším dešti! Tom odběhnul zařídit prohlídku hradu.

     Přirozeně chmurná atmosféra, působící na nás uvnitř středověkého objektu, přímo romanticky koresponduje se šedivou oblohou a  provazy deště za okny. Jedním slovem – paráda! Naší výpravy se ujal studentík s brejličkama, se kterým byl Tom hned jedna ruka. Bylo proto zajímavý šourat se až na chvostu výpravy a poslouchat jejich rozhovor. Během prohlídky se udála taková spousta gagů a příhod, že je prostě nelze ani registrovat, natož o nich psát...

Od zjebání Mikiho s Monikou, kteří znaveni a  nicnetušíc usedli na dubovou lavici ve vstupní hale, přičemž lavice (ne Monika) byla vzácným exponátem, až po Moničino zděšení na úzkém točitém schodišti, jemuž však byl na vině sám brejlatej průvodce, tiše stojíc v tmavým koutě...

     Sedíme opět v hradní restauraci a přemejšlíme, co dál. Čekat na bůhvíco, nebo to risknout a jet? Já bych počkal. Pivo je tady dobrý... Ale světe div se, většina lidí je ochotna odjet zpět do Křitin! Co naplat, déšť nedéšť, jedeme.

     Zpáteční cesta však jakoby byla předznamenáním toho, co se odehraje v našem tábořišti večer. Podruhý, tentokrát v podobě pijců (píčů), se představuje duo Ládící. Jedouc za jejich strojem, skýtá se mi úděsnej pohled: Čert vylovil v záhybech svých maskáčů placku rumu od maminky a za jízdy slope! Chlastá i Eiffelka a teď se chystá přihnout si   Lukáš!!

To je na mě trochu moc! Lukáš si ale loknout nestačil, přicházejí zatáčky. Pirát se později vymlouval, že si takhle jede, déšť zatejká až na kůži – najednou mu „čísi“ ruka nadzvedla hledí a násilím vrazila do huby nádobu s „odporným“ alkoholem! A co měl chudák Pirát dělat? No tak pil.

     Už jsme kousek před Blanskem, když mě malej Mrcásek vyděsil k smrti. V táhlý pravý zatáčce se vydal předjíždět náklaďák. Přitom vůbec před něj, ani do zatáčky, neviděl, předjížděl ho snad půl hodiny a navíc si na mokrý a kluzký silnici málem rozbil hubu!! Ježíšikriste, co ho to napadlo!? Doslova se mi strachy stáhla prdel a fakt  jsem se modlil, aby mu to vyšlo.

     Pár kiláků před Křtinama se kolona roztrhala na několik částí. Jel jsem tou dobou až na konci a velice pozdě mi došlo, že jak jsou lidi nadržený na závod, kterej nebyl, není a asi ani nebude, tak jim prostě hráblo v palicích a jedou „závod“ teď! Asi jako jedinej jsem v pohodě a necejtím potřebu vzít za to. Je to ale dost nezvyklý, protože kdykoliv jindy už bych rval za plyn, co by to šlo! Teď se jenom držím Ládíků a kroužíme serpentiny, ačkoli... Abych se udržel za jejich černou jawou, musím přidat a jet o dost ostřeji. Budu ale Piráta jenom tak škádlit – nechci ho předjet – a letíme krajem po nádherný silnici. Pirátovo tempo narůstá a jawa teď letí jako šíp. A já řvu smíchy vždycky, když v zatáčce jeho spolujezdec Čert dává ruku jakoby na zem a naznačuje tak svůj úmysl ztlumit případnej pád, k němuž už už musí dojít! Ale snahy navigátora jsou Pirátovi lhostejný a jede jako blázen, snažíce se zúročit výsledky jimi proklamovanýho tréninku, k němuž v uplynulých dnech Ládící pravidelně vyjížděli do okolních lesů v očekávání Tajnýho závodu. Občas se přiblížím až k jejich čmoudícím vejfukům, zaroštuju pod kotlem, Knedlik zaburácí, Pirát mrkne do zrcátek a ještě přidá. Tak to jde až do chvíle, kdy na něj zpoza stromů v zatáčce vybafnul Trabant. V zápalu boje divoce klopící Pirát nerozlišuje jízdní pruhy a teď má co dělat, aby se Trabantíkovi nenapasoval mezi světla! Mává mašinou sem a tam a my s Peršingem se můžeme posrat smíchy. A rázem je po závodění...

     Pohoda v kempu. Povídám Lukášovi, že je idiot. Už ale zdaleka nejsem tolik vytočenej, jako když riskoval při předjíždění náklaďáku v zatáčce, čímž moje snaha o výtku mizí do ztracena a Lukáš Mrcásek se ještě cejtí dotčeně a div že nevynadá on mně. Ále, já na tebe kašlu, ty kokůtku, až si rozbiješ držku, poznáš, že to s tebou myslím dobře – jdu na pívo.

     U výčepu sedíme s Ládíkama sami. Ostatní se buď čvachtaj v bazénu, nebo běželi na večeři. My ale na všechno serem a máme chuť se vožrat Ovšem kýho výra – došlo pivo!! No to snad ne, šéfe, co to má znamenat?! Výčepák s ukrutným knírem se nám moc a moc omlouvá, ale prej se nedá nic dělat. Po chvíli ho ukecáváme (zvlášť Ládíci se snaží), aby obvolal okolní hospody, zda by nám přenechali sud zrzavýho moku. Zaplatíme cokoli, hlavně aby nebyla žízeň. Výčepák nakonec zvedá sluchátko ale všechna snaha byla marná. Mezi zdejšími restauratéry asi nepanujou nejlepší vztahy. To je teda pěkně v prdeli. Co teď! Nakonec jsme se dohodli, že až přijdou ostatní, pošleme někoho pro basy a sami zatím budeme chlastat rum. Ujednáno! A tak se rozjel další z šílenejch večerů, jichž už Čundr pamatuje bezpočet.

     Kopeme tam první lampu. Čekám, co to se mnou udělá ale zázrak – cejtím formu jako svině! Chlastámééé! Kop – druhá lampa. Výčepák uznale práská knírem – třetí lampa. Fuj, to je to dobrý – čtvrtá lampa! Dřepíme u stolku, už je dávno po děšti. Teplo, podvečerní klid se zpěvem ptáků a s pátým panákem rumu začíná pomaloučku působit. Je nám krásně a padaj bariéry. Z povzdálí k nám dolejhá čvachtot hrocha Mikiho a hrůzyplnej křik jím utápěnýho malýho Mrcáska a já se dozvídám, že Čert není ledajakej Čert ale Čert s titulem inženýra!!! Padám ze židle a podivuju se v duchu i navenek: tohle hovado že si píše před jménem ing.?! Já už dočista nic nechápu. Podává mi vizitku: SPEL, spol. s r. o., ing. Vladimír Kraft, projektant, autorizovaný distributor Allen-Bradley a Rockwell International Corp.! Propánajána....Civím do zapadajícího slunce, štípu se do tváře a sykaje bolestí vyprazdňuju šestou odlivku námořnickýho moku. Kecáme a chlastáme, chlastáme a kecáme....

     Začínají se trousit ostatní. Peršing, spatřiv co se odehrává u našeho stolku, taktéž si poručil rum. Jeho ségra Štěpánka, která s námi  jezdí taky už nějakej ten pátek, ho před nedávnem přivedla s tím, že je to takovej tichej a nesmělej ňouma. Jo tak tenhle ňouma, můj letošní spolujezdec, teď zve na rum sám sebe a praktikuje to tak, že si poručí dva panáky, levá ruka si ťukne s pravou a pak je tam naráz hodí! Máme voči navrch hlavy a sedmýho panáka málem polykáme i se sklem. Naši přátelé se už ale začínají taky osmělovat. Miki s Benem a Lukáš s Habrdou jedou pro basy. Buch – osmej rum! Fujtajbl (to jsem ale dobytek ožralá) – jako by to byla voda. A hned devátej. Kurva, už mám co dělat, abych se trefil do huby! Musím se krotit. V zájmu zachování holé existence pro jistotu některý rundy vynechávám. Ládící ne. Už maj asi o tři panáky víc. Basy jsou tady!! Musím se na to jít vysrat a v nastavším šeru ledva nacházím hajzl. Po nějaký chvíli mně z poklidnýho tlačení vyrušuje ňákej šramot. Líně zvedám prdel i hlavu a --- na dveřích hajzlu, přímo nade mnou, sedí Mrcas a blesk! Vyfotil mně, dobytek!!! „Zmrdééé, utrhnu ti koulééé!“ volám za hajzlem z hajzlu pletoucím se jazykem! Odpovědí je mi však jen zlomyslnej smích neidentifikovanejch osob.

     Desátej rum a konečně otvírám pivo. A další pivo a jedenáctej rum. Jsem hrozný prase a vůbec se dnes večer nepoznávám. Je sranda jako svině! Dvanáctej rum! Zkroutila se mi huba a naskočila husí kůže, neklamnej to znak nutnosti ukončit rumovou vánici, jejímž protagonistou bývá jindy a výhradně Eiffi. Ten teď – a i všichni ostatní - slzí při pohledu na zbylé rumaře. Pirát, po patnáctým či šestnáctým rumu, odebral se nejistým krokem k místu, kde včera přišla „o čest“ Marie. Zaklesnuv se mezi tyče vrátek blije, až se hory zelenaj! Samozřejmě za halasnýho povzbuzování obecenstva! Peršing skončil se zvaním sebe sama a na šrot zlitej utíká k bazénu s úmyslem skočit do vody! Málo se ale rozběh a rozplác se o betonovej sokl!!! Zkouší to znova a znova ale v dalších snahách je mu zabráněno méně opilými přáteli, kteří jej z bezpečnostních důvodů přikryli lavičkou a sedli si na ni! Nasazuju si hitlerovskou helmu, přivezenou ze Semic a lohním lahvoně. Je mi krásně ožralno a připadám si jako starej závislák! Inženýr Čert v jednom kuse odbíhá blít za bazén, odkud se pak ozývá nelidskej řev a mlaskot šavle! Peršing se vysvobodil z pod lavičky, běží ku plotu, sápe se na něj, a na samým jeho vrcholu, s nohama na straně hřiště a tělem na straně druhý, blije jako šakal a pak padá do strouhy! Pirátovi se teď chce na záchod. Vpotácí se dovnitř ale vzápětí odtamtud vypadne jako cukrář! Jako by ho někdo surově vykopnul, padá na zem v parakotoulu, zvedá se a znovu útočí a zase letí ven a furt dokola! Občas si ji napálí o futra, jak je vožralej. Peršing se zamknul na hajzlu a dle zvuků je mu velmi špatně. Už ani nemá co blít, jen řve a řve! Gulis se asi pomát na rozumu a nastavší zvěrstva odmítá zvěčňovat. Fotoreportér na hovno!! Brácha Mumla, statečný zachránce, se drápe po dveřích hajzlu a uvolňuje namol zlitýho Peršinga ze zajetí. Sedíc na lavičce, s hitlerčickým škopkem na palici, zmožen alkoholem, usínám....Ovšem netuším, že tím se připravuji o poslední z řady dnešních alkoholickejch zážitků. Nabumbanej a vyblinkanej Ládík Pirát projevil touhu svézt se na kole, opřeným o ořešák. Kolo patří jednomu z místních strejců, který dřepěj opodál a ani za mák se nepokoušej nás rušit. Pirát se dopotácel ke kolu, zcela suverénně na něj vyskočil a jal se projíždět po place před nálevnou. Střízlivější, Eiffi nebo Plešoun, Ládíka zastavujou, domlouvají mu jako malýmu děcku a kolo s omluvou vrací nevzrušenýmu strejcovi. Nikdo neví jak, ale Pirát je za pár chvil opět v sedle a projíždí se dokolečka dokola tak, že nemá skoro žádnou rychlost, jen balancuje na místě a nikdo nechápe, jak se to opilcovi může dařit! A tak ho trestní komando opět umravňuje. A když Ládík naskakuje na bicykl potřetí, místní strejda obrátil své lítostivé zraky k trestnímu komandu, natahujíc moldánky: „Prosím vás, ať mi ten pán s kolem nic neudělá. Je hodobóžový, památeční a mám ho moc rád.“ Chudák strejda... Ládík ale naštěstí usíná a je klid.

kapitola pátá: PO ROCE OPĚT BYSTŘIČKA!

     S hučením v hlavě mžourám do pálícího slunce. Správce loví podběrákem z hladiny bazénu prázdný lahváče a Čertovy šavle. Maně se mi vybavujou hrůzný scény z uplynulýho večera. Habrda, Miki, brácha, Gulis, Pístecký a další na mě čučej jako na největší hovado, co kdy po světě šlapalo. Zrovna voni, opilci na entou!!! Jóó, jak se zchlastaj voni, tak to nic ale jak se totéž zdaří jinejm, je oheň na střeše! Blbci. A vůbec. Všechny jsem před Čundrem varoval, že míním pít jako prokoplej abych zaplašil psychický chmury z první poloviny letošního roku, jen pít, užívat si a na všechny problémy kálet!!

     Pirát, kterej spal spolu s ostatníma v převlíkárně u bazénu, což je kumbál vedle výčepu, se rozčiluje: „Kurva, kde mám papíry?“. A když je našel, zjistil, že jsou dočista poblitý! „ Ty vole, kterej humusák...? plačky se ptá sám sebe Pirát. Jeho spolujezdec a spolupijec se na něj v klidu dívá....“Ale to snad ne, já sám – ne to ne!“ teď už fakt s pláčem na krajíčku odečítá Pirát z Čertova pohledu. „Jo, jo.“ pokyvuje hlavou Čert jako děd Vševěd. „Ale néé, to neni možný, dyť přece....“ „Jo, jo.“ opět na to Čert. „Pánové, to je v píči, já si poblil i placku!“ je smířen s osudem Pirát. S osudem a faktem, že papíry si v noci poblil on sám. Habrda si opět stěžuje na nelidský zápach, vydávající přes noc Mikiho dolní končetiny. Převlíkárna prej byla nafouklá jako balón. Musím si z toho všeho dát pivo. A pro jistotu ještě jedno – sakra, zase vidím rozmazaně...

     Spatřuju Lukáše, zaostřuju zrak, jak jen je to možný, ale jeho ksicht se mi furt nějak nezdá. „Dobrý, cóóó!“, prones malej Mrcásek ono klasický „mrcáskovský“. „A co jako...?“ ptám se nechápavě. „Ježiš, čoveče - - co to máš s držkou?!!“ došlo mi  konečně! Mrcásek se prostě probudil a zjistil, že má hubu oteklou až hrůza! Dáseň jednoho z horních zubů o sobě dala vědět a Mrcásek vypadá jako kačer Donald! Máme z něj děsnou  prdel. „Vy čůráci, bolí to jako svině.“ Uznáváme, že by se s tím mělo něco udělat. A to je parketa pana vicekastelána Řehoře. Navrhuje jet s Mrcasem do nedalekýho Brna k zubaři. A Gulis navíc potřebuje odvézt na autobus. Pojede si do Strakonic pro novou mašinu. A prop'os Gulis, vůbec nevyfotil vopuchlýho Mrcáska! Prostě opět a zase – fotoreportér na hovno, hlavně, že plácá film na ňáký západy slunce, či co – a při ČUNDRU!!! Nakládám Gulise, Lukáš Toma a jedeme do Brna. Jedou s námi i Kudrnovi....jede Kudrna okolo Brna!

     Ve městě je to samej zmatek. Bloudění, dotazy, vracení se – prostě chaos. Díky večerní opici, podpořený dvěma ranníma pivama, vůbec netuším, která bije. V jednu chvíli vedle mě přirazil Kudrna a s vyvalenýma očima hučí: „Ty vole, tys neviděl červenou?!“ Ale....že by?? Prej jsem automaticky projel křižovatku „jako brno“ na červenou a ani jsem nemrk! No tě péro, ještě že nic nejelo. Ovšem – ostatní jeli suše za mnou...!

     Na poliklinice všechno zařizuje Tom. Je to taková naše chůva. Situace je komplikována jenom občankou, kterou si pacient Mrcásek nechal v našem ležení. I to se ale daří ukecat. Bez Gulise, kterej zůstal na autobusáku a se stále napuchlým Mrcáskovým pyskem, jehož nositel po návštěvě u místního ranhojiče naříká úplně stejně, jak před ní, se na poledne vracíme do Křtin. Tam nás čeká rozptýlení v podobě rozesmátejch ksichtů našich přátel. Pirát se prej po kratší výměně názorů uvolil vytřít jemu přiřknutou šavli v převlíkárně a pak šli všichni na snídani do samoobsluhy. Tehdy se přítomným naskytl fascinující pohled na ze dveří sprintujícího, o báby a čokly zakopávajícího Piráta, kterak před krámem padá na všechny čtyři a blije až hrůza!! Za ním v poklidu vychází ing. Čert a povídá: „No vidíte, pane kolego, a já vám tady nesu ještě ten váš rybí salát a vůbec, to se sluší, utíkat z krámu bez placení?“

     Jsme sbalený, loučíme se s výčepákem, se správcem, kterej to, co zažil v minulejch dnech, už asi do smrti nezažije a jak zpočátku vypadal komisně, tak nakonec jsme se shodli, že je to v podstatě hodnej děda. A teď se culí a mává jako blázen....

     Vyrážíme na severovýchod. V Lipovci, vzdáleným asi 15 kiláků, tankujeme u malý venkovský pumpy. Je krásně teplo, na nebi pár mráčků a cesta probíhá úplně v pohodě. Až do Plumluva (plum vodka!), kde musíme zastavit, protože Plešoun zjistil, že nejsme všichni. A měl pravdu. Můj úletářskej brácha si vymyslel, že si pěkně zastaví a obuje si kanady! No a proč taky ne, ať se ostatní třeba poserou, že jo!

     Jsme v Prostějově a jelikož čas oběda je dávno minulostí, dáme něco k snědku. Vede nás Plešoun a hledání vhodný hospody se tradičně nemůže obejít bez zmatků. Čelo kolony zajíždí na dvůr restaurace ale protože záhy zjišťujeme, že tady to není vono, zase startujeme a jedem dál, zatímco právě přijíždějící poslední mašiny se motaj po silnici a jejich osádky vůbec nechápou, co se zase děje. Ach jo...

     Nakonec jsme přece jen našli tu správnou občerstvovnu. Plešoun nás zavedl k restauraci se stolkama v zahradě. Jenže zjišťujeme, že zase nejsme všichni! Vůdce Plešoun tedy skáče na stařenku jáwu a v kotoučích čmoudu letí hledat zbytek lidí. Nakonec se ukázalo, že to zkurvil Habrda a místo toho, aby mlčel, tak remcá a remcá, jako že on nic a že blbí jsou všichni kolem. Jó tohle my známe....

     Naproti hospodě objevuje ing. Čert krámek s pivníma proprietama, jako jsou půllitry, tácky, pípy atd. Když nabažil své pivachtivé zraky, vydal se lovit další oběť jako v Telči. Tentokrát dostal místního strejdu, venčícího psa. Troubí mu do hlavy klíny. Přidává se i Pirát ale tomu je stále špatně ze Křtin.

     Přerov. Uprostřed města na frekventovaný silnici čekáme na Krhy, jimž zase nejede mašina. Za městem jedu v čele, když tu se kolem mně mihne stín, v nemž identifikuju bráchovu Lízu. A jéje, zase mu hrabe a závodí v nejnesmyslnějším okamžiku, když zrovna vyjíždíme do vesnice a musíme sledovat, kudy kam a - - - kurva, to je debil! Zrovna teď se mu rozvázaly bágly a letěj mi vstříc!! Do hajzlu! Kličkuju mezi spacákama a stanama a modlím se, aby mi některej z nich neurazil palici! Já se z něj vážně jednou poseru. V devětaosmdesátým mu ze simsona ulítly montpáky a málem umlátily za ním jedoucího Krhu. O rok později mu na Lipně spadnul v plným trysku pytel s konzervama. Loni pro změnu z mašiny slítnul on sám a roztrhnul si nohu a letos jsem to málem odskákal já! Prostě – není roku, kdy by bráchovi něco nespadlo z mašiny. Asi holt ze samýho štěstí, že už nemá za sebou Gulise (kterej akorát kecal do řízení, přičemž samotnýho by ho neměli pouštět ani na dětskej kolotoč, a děsně se škrtil o každou korunu na benzín) se prostě odvázal, vzal za plyn – a takhle to dopadlo.

     Jedeme dál ale spíš než na silnici, čumíme teď na nebe. Začínaj se kupit hrozný mraky. Jsme napjatý k prasknutí a nervózně očekáváme, kam nás která zatáčka nasměruje: chvíli míříme přímo doprostřed mračna, po chvíli to zase vypadá tak, že se bouřce  vyhneme. A pořád jsme blíž a blíž. Právě jsme  najeli na mokrou silnici. Střechy domů ještě neoschly. Bouřka je tak čtvrt hodiny před námi. Před Rychlovem, u Bystřice pod Hostýnem, proudí přes silnici lijákem vybuzenej proud bahna z pole a my máme strach, abysme mašiny neutopili! Nádrže našich ořů svlažujou první kapky deště. Proto v  Rychlově vedu kolonu pod terasu budovy, na níž se skví hrdej nápis – Motorest. Ptám se všech, co navrhujou. K mýmu velkýmu překvapení chtějí všichni pokračovat v cestě! A protože je monťák zavřenej, jedeme po půlhodince dál. Já ty lidi nepoznávám, ještě nedávno by držkovali kvůli každý kapce deště a teď? Prostě pokračujeme v cestě – že by je táhnul chlast v hospodě v Bystřičce?? Za Bystřicí pod Hostýnem zjišťujeme, že se snad epicentru hrozný bouře vyhneme. Stoupáme do Hostýnských vrchů. Díky mohutnejm smrkům se nám stmívá nad hlavama. Silnice je mokrá a teplota vzduchu klesá a klesá. A my stoupáme po serpentinovitý, úzký silnici. Připadá mi, jako by nebyl červenec ale sychravej podzim. Pořád kamsi stoupáme a já, jedouc v čele kolony, pomalu ztrácím jistotu, zda jedeme tam, kam máme. A tehdy mně podržel Kubrt, aby tak, letos už poněkolikátý, doslova zazářil! Na báglu, připevněným na nádrži, má rozloženou mapu, takže trasu postupu má jako na dlani – stačí jen mrknout. A protože já mám prd, ujímá se vedení kolony. Na vrcholu kopce, uprostřed tmavých lesů a mlžnýho oparu, míjíme restauraci „Na Tesáku“ a pak už jedeme z kopce. Což znamená, že jedeme dobře! Po okamžicích depresivní nejistoty, způsobené atmosférou dojmu z pobytu na konci světa, přišly chvíle absolutního klidu v duši, umocňovaného světlem Kubrtovy suzuki před námi.

     Za Hošťálkovou a Ratiboří se napojujeme na státovku, vedoucí směrem k Valašskýmu Meziříčí a tady už jsme jako doma! Pozvolna se stmívá, obloha se ale vyjasnila a je celkem teplo. Po chvíli narážíme na odbočku k Bystřičce a zastavujeme u naší starý známý a oblíbený hospody „Na nové“. Loni jsme z ní byli celí pryč ovšem v tom nejlepším slova smyslu! Proto se sem těšíme, jako malí kluci. Tenkrát jsme se tady spřátelili s číšníkem Petrem a Petra ho ujistila, že se zase objevíme. Už tady sice nedělá ale to nám vůbec nevadí. Jinak je totiž všechno při starým a to je dobře. Z vedlejšího výčepu se do jídelny vpotácel místní opilec, strejc s obrovským pupkem, vypoulenejma očima a hlavou jako koleno! Huhňá cosi nesrozumitelnýho a Ládíci, vycítivše svou další příležitost, si z něj vyloženě dělají prdel, čímž obveselují osazenstvo restaurace. Posléze je ale opilec vykázán personálem. Sedím u stolu s Peťanem a osádkou Miki – Tom. Pan Kastelán se dostává do ráže, míchajíc nejrůznější utrejchy, od čaje po bechera (až je mi z něj blbě) a v evidentně vynikající náladě požírajíc večeři, chtěl plivnout kůstku do popelníku uprostřed stolu. Ovšem plivnul trochu silněji a trefil se přímo do talíře s večeří naproti sedícího Peršinga! Tedy pane kasteláne – jak odporné!!

     Cesta na naše oblíbený tábořiště je cobydup za námi. A jsme tady! Skoro jako domů, sjiždíme dolů k lesu. Mají tady čekat Mrcásek (starej) s Gábinou ale nikde nikdo. Mrcásek se fláká  na vojně, takže většinu letošního Čundru musel vynechat. A zpoždění na příjezdu může bejt způsobený třeba deštěm...Tak snad zejtra. Petra domlouvá s recepčním vyřízení formalit na ráno. V rychlosti vybalujeme a převlíkáme se. Chlastat tak odcházíme až po setmění.

     Kousek nad tábořištěm nalézá se výletní restaurant s terasou. Srážíme několik stolů a půllitrů, jež jsou vydávány oknem, bereme celý věnce. Žízeň je veliká! A protože tady vyhrává čundrácká kapela, dostáváme správnou picí náladu. A jedem, jedno pivo, druhý – a furt dál!!

     Příbram, protože nikdy a v ničem nemůže zůstat pozadu, se letos konečně rozjíždí a to ve velkým stylu!! Včera jsme zářili my ze Severu, dneska jsou na řadě prasácí z Jihu! Obzvláště Meďul je ve vynikající formě. Skáče kolem stolu a neúnavně vyzývá svý kumpány k divokým přípitkům v jižanským stylu, během nichž řve jako smyslů zbavenej: „Žemlůůůůj!!!“, kterýžto „válečný“ pokřik je pro nás, neznalé, absolutní novinkou a jen zvolna se – s vyvalenými zraky – necháváme strhnout k šílený pitce! Tom pokračuje ve svý odpolední alkoholický anabázi a chlastá, jak jsem ho už dlouho neviděl. Až z toho začíná zpívat prehistorický hity od Abby! Miki kdesi splašil ženskou (!) a my zcela zřetelně slyšíme, kterak se pomalu roztáčí jeho rozparovačskej kotouč! Oběť se jmenuje Renata a je nadrženější, než my všichni dohromady. Z druhý strany do Mikiho hučí nějakej místní kolík, kterej tvrdí, že Renatu hlídá svýmu bráchovi, jenž dlí na vojně. Ale Miki, držíc kundu kolem pasu, jenom vybafnul: „Vypadni!“ A on vypadnul.

     Opilci se zvolna vytrácejí do tmy. Už je hodně pozdě, u stolu je nás asi pět nebo šest, když tu pojednou personál přivláčel 30 (slovy třicet) údajně objednanejch piv!! Tý vole, kdo to bude chlastat?! Dyť my už jsme úplně namol. Pět kusů se nám daří odprodat k vedleším stolům ale zbytek jsme doslova donucený vypít a to hned, protože výčepák potřebuje sklo! Tfuj.

     Šmajdáme zpátky k tábořišti, motáme se od krajnice ke krajnici, kecáme a chechtáme se a docházej nás dva policajti se psem. Další sled událostí jsem vůbec nebyl schopnej registrovat. Vím jen, že Habrda dostal na policejního psa chuť, řkouc: „Pocem ty vořechu, já tě sežeru!“. Načež se vlčák rozštěkal, policajtů se Habrdova slova dotkla a už to jelo! Nakonec jsem letos poprvé vytasil placku a musel jsem před policajtama udělat rozumnýho hošíka, jako že „mu“ domluvím a tak. Naštěstí si dali říct, řek jsem Habrdovi, že je kretén a bylo to.

     Ze strachu před děštěm kohosi, snad nacamranýho Řehoře, napadlo uložit se ke spánku na verandu vedlejší chatky. Co na tom, že uvnitř bydlej lidi, který nás v životě neviděli, snad se neposerou. Dobrou!

kapitola šestá: NÁVŠTĚVA SKANZENU A VEČERNÍ TÓČO

     Ještě za šera nás překračuje máma od rodiny, bydlící v chatce a strašně se diví, kde jsme se tady vzali. Neříká ale nic. Jen vyděšeně kouká a my uznáváme za vhodný se na zbytek noci vypařit a zalomit to mezi našima mašinama.

     Ládíci se balej, protože musej bejt přítomni jistýmu slavnostnímu aktu – snad kamarádově promoci, či co, kdesi v prdeli horoucí...Uvidíme se zase na Šternberku. Pevně doufám, že slib dodržej, protože to vypadá, že se jim mezi námi líbilo. A i já musím uznat, že ty dvě zvířata jsem si docela oblíbil. Teď po nich zůstal jen smrad z jawy a vypitá placka vod rumu. Vylezlo slunce. Je nádherně teploučko a my vyrážíme do Rožnova na prohlídku skanzenu. Vede nás starý šakal Ben a hned za tábořištěm zjišťuje, že nás vede úplně blbě. Takže to v kopci a na ouzký silnici všichni otáčíme a za Beníkova provinilýho uculování snad konečně jedeme tím správným směrem. Kolona letí krásnou jednosměrkou, obklopenou ze všech stran lesním porostem. Motorka za motorkou se v těsným závěsu proplítá zatáčkama až do Rožnova. Tomáš s Petrou se opět ujímají role zařizovatele všeho možnýho a průvodkyně, paní středního věku, je tady, k našemu údivu, v cukuletu. Miki si ani nestačil dát klobásu a pívo, což ho dost znechutilo. Hamrdník remcá, že prohlídka bude dlouhá jako svině a že si vzpomněl, že už tady jednou byl a že pudem furt do kopce a že se na to může vysrat a mlel pantem tak dlouho, až byl několika lidma poslán do prdele – kůže líná!

     Vyrážíme na prohlídku. Po večerním sedánku je nám i v hlubokým stínu dost blbě, natož když šplháme po stráni a do palic nám praží slunce. „Já vám to řikal, vy blbci!“ děl zneuznaný jasnovidec Habrda. „Drž píču a ťapej!“ usadil ho funící Miki.

     V trávě na stráni se pase stádečko ovcí. Nestačili jsme ani mrknout okem a Petra už se mazlí s kůzletem, který se kolem ovcí motá. Průvodkyně dojatě pozoruje onen výjev ale to už jsme nahoře na kopci, kde se tyčí nádhernej větrnej mlejn. Nasáčkovali jsme se dovnitř a chlap v bílým hábitu, asi Pan otec, jen kvůli nám ten ukrutnej přístroj spustil. To bylo něco pro nás! Kam se sere japonská mašina na nefalšovanej fortel našich předků! Jen tu mouku dvounulku (OO) tam neměli...

     Dole na parkovišti se usnášíme, že většina mašin pojede za město natankovat a Milďan s Eiffim na nás zatím počkají. Přidají se k nám, až se budeme vracet. Jenomže na zpáteční cestě jsme úplně v klidu přejeli tu správnou odbočku, takže jsme vlastně Brandejsáky minuli. To jsem si ale uvědomil, až když půlka kolony byla v prachu! Jen tak tak se mi podařilo kolonu zastavit a jedu pro ně. Pavlína projevuje přání, prohodit si s Peršingem flek, takže teď jedu s Pavlou, svou loňskou spolujezdkyní. Kolona, čekající na nás za zatáčkou, však není úplná. Zmatená Příbram se prej vydala úplně jinudy a bylo jim přitom naprosto jedno, že všichni čekají tam, kde čekají! Já se z nich zblázním, voni snad už do smrti nebudou jiný... Krha tradičně blejská vočima a kroutí hlavou. Mlčí ale, protože by na adresu Příbramáků stejně cedil skrz zuby jen samý nadávky. Nedá se nic dělat. Máme namířeno na oběd do hospody „Na nové“, takže doufám, že se tam všichni sejdeme.

     Jedeme pěkně v klidu zatáčkovitou silnicí, plnou nánosů štěrku. Nikam nepospícháme a přesto třeba takovej Milďan má problémů plnej baťoh. V jedný prudký zatáčce vyjel se svým superstrojem Festem až na okraj silnice. Tam byl ale zrovna hroznej kopec štěrku, kterej ho rozhodil tak, že Milda pustil řidítka a počal se modlit! Po přestálým šoku jsme se za jízdy upřímně zasmáli. Nebo o kousek dál: Milda se přilepil na červenou dvanáctsettrosku, která však před jednou zatáčkou nečekaně přibrzdila. To Mildu natolik vyděsilo, že drapnul za brzdy (samozřejmě zcela nefunkční), vysunul brzdící štíty, zapřel podrážky do asfaltu, roztáhl cípy bundy,  vyhlásil stav nouze a jen zázrakem se dodávce nenapasoval do kufru! Opět jsme se mohli zbláznit smíchy. To však zdaleka nebylo všechno. V jednu chvíli Milda nechtěně zavadil o zbytečně dlouhý plynový lanko, čímž si přidal plyn zrovinka ve chvíli, kdy chtěl přibrzdit. Jeho oř se vzepjal, jezdcem mocně zalomcoval a kdyby ten nevysunul podvozek (dolní končetiny), rozmlátil by se na sračku! Taky jsme se Mildy tuhle v kempu ptali: „Mildo, proč máš zrcátka tak blbě namířený dolů, co kdyby se tě chystala převálcovat tatra nebo Miki?“ A Milda s odzbrojujícím úsměvem komika Pierra Richarda odvětil: „Co bych čuměl za sebe, zrcátka mám nastavený na nosič, na kanady, kdyby mi náhodou začaly padat!!“. Milda se zkrátka jako jezdec stal o tomhle Čundru vpravdě hvězdou!

     Stojíme před restaurací „Na nové“, na okraji Bystřičky. Příbramský „zmizícííí“ maj kliku, protože přijíždějí hned po nás. Krha však nepřestal blejskat vočima.

     Po špicovým jídle odjíždím s Tomem Řehořem vedle na poštu. Slouží zde příjemná slečna a my voláme panu hraběti Zdenkovi ze Šternberka, aby nám zařídil na sobotu ubytování na svým panství. Hergot, to je slast: vožralýmu Velkýmu gangu zařizuje nocleh sám pravej hrabě fón Šternberk!

     Před restaurací se mezitím odehrává volná zábava. V hlavní roli Habrda! Ten si právě vypůjčil Milďanova Festa (číze říkáme Fest proto, že na červený nádrži má bílý nápisy West a Milda ho pořád fest dře) a s šálou, uvázanou kolem palice místo helmy teď vyráží na projížďku. Ale ouha, po chvíli se vrací zakoboněn, se spadlou bradou – a s policejním doprovodem v zádech! Čekáme, co bude a škodolibě se šklebíme. Habrda zatím naproti přes silnici vehementně a statečně vysvětluje, proč u sebe nemá doklady a co ta šála na způsob turbanu místo helmy a co to „vlnění“ se po silnici. A my dosáhli vrcholu škodolibé radosti tím, že ač nás bylo šest policajtů, rozhodli jsme se nechat Habrďáska (jak mu říká Gábina) pořádně vycukat. Kdyby šlo do tuhýho, samozřejmě zasáhneme, ale jinak ať se smaží! Ovšem ten semickej žvanil to nakonec ukecal...

     Na tábořišti pak došlo ke zvláštní situaci. Zjistil jsem totiž, že moje finanční hotovost se povážlivě ztenčila. Co teď? Rád bych totiž chlemstal dál ale na stromech prachy nerostou. Jak jsem moh bejt tak mimo a vzít si s sebou tak málo peněz? Měl jsem tehdy, v oněch dnech, tak trochu zmatek v pojmech, prioritách, v hodnotovým žebříčku. Životní názor, styl, plány do budoucnosti, co dál, jak – a s kým... Nic z toho mě tehdy nezajímalo. Žil jsem pouze ze dne na den, zítřek vem čert. Zajímala mně jen parta, pořádání akcí, Čundry, chlastanice. Pro partu jsem se zcela obětoval. Octl jsem se ve slepý uličce a zvolna se blížil k jejímu konci. Věděl jsem, že se vbrzku budu muset otočit a hledat jinou cestu ale dnes, 8. července 1992 vpodvečer, mě tohle nezajímalo. Zajímalo mě jen, za co budu dál pařit. Ono by mi hodně lidí rádo půjčilo, to jo, ale to bylo pro mně nepřijatelný, protože jsem věděl, že bych to nebyl schopen vrátit. Všechno totiž prochlastám.

Už tak jsem dlužil dost peněz např. Gulisovi, kterej mi v březnu koupil za svý prachy Knedlika (no fakt!!). Napadlo mě, z počátku ze srandy, že když teď cídím Knedlika, mohl bych za dvě či tři piva vyčistit mašiny svým kámošům. Dnes mě jímá děs a hrůza a je mi stydno do morku kostí (no fakt!), co jsem byl pro chlast ochoten podstoupit. Tehdy jsem byl ovšem přesvědčen, že bůhvíjak lišácky jsem to nevymyslel. A tak po dokončení očisty Knedlika jsem vyčistil i několik dalších mašin. I Mikiho zavolejovanýho Čmeláka, fuj! Ovšem: trocha ponížení a ejhle, toho večera jsem se vožral úplně zadarmo!

     To už jsou mezi námi i Mrcásek starší s Gábinou na černožlutý emzetě Lindě. Letos nás na tábořišti očekávají bez zafačovaných  končetin. Mrcásek se snad už konečně naučil jezdit. A možná se i na tý vojně zklidnil. Snad.

     Pijeme nahoře ve vsi, u kiosku na ulici. Stmívá se a vše napovídá tomu, že se schyluje k dalšímu příšernýmu tahu, tentokrát (opět) v režii Příbramáků. Klucí přede mě sázej jedno pivko za druhým. Ben zcela nečekaně přináší panáka rumu a to i přes jeho všeobecně známý odpor ke kořalce. No tak jo, když je to zadarmo. Ben nás ale po chvíli šokuje znovu, protože koupil celou flašku rumu, přines kelímky a nutí všechny kolem k pití! A zábava se rozjíždí. Petra s Maruškou se mě snaží opít ale copak nevědí, chuděry, jakou mám formu?? Ben vyhecoval Meďulu k chlastání a Petru ke řvaní na celý kolo. Strhávají postupně celou partu. Všichni řveme jako potrhlý! Ben vyhecoval sám sebe, vyvádí jako blázen, chlastá rum a řve jako snad nikdy!

     Ben je v totální extázi. Připlácl se zády na plot, přichytil se tam za rukávy tak, že visí jako Ježíš a smutně žebroní: „Krho, odpoutej mě...“. Maruš se v tichosti odebrala opodál, anžto přebrala. Zaklesnuta v rohu u plotu pak potupně vrhá. Ben na ni rozradostněně haleká: „Habrdóóó, chachá, Habrdóóó!!“. To je ale Maruška, Bene, povídáme soucitně. A Ben pouze nevzrušeně odvětí: „Jo ahá.“. A nepřestává se křenit. A chlastá dál, Marie nemarie! Rum ale po chvíli zmohl Bena natolik, že se rozhodl svou milou napodobit a teď blije i on. A poté řve s ještě větší razancí!

     Za tmy k nám dorazili strážci zákona se psem. S tím, co ho chtěl Habrda včera sežrat. Kárají nás za rušení veřejného pořádku. Dohadujeme se s nima a argumentujeme tím, že jsme nic nerozbili, nikoho nezmlátili a neokradli. Z dnešního pohledu (kroniku dopisuju, počínaje výletem do Rožnova,  se značným zpožděním – až 24.2.2004, tedy již coby zralý, ctihodný muž a vážený občan) se docela divím, že nám domorodci nepřiběhli rozbít držky už dávno. Asi jsou tady  na ledasco zvyklí. Náš nelidskej řev však už nejspíš nemohli rozdejchat. Dvojice kolegů (včetně hafana) si na nás po včerejšku zasedla a tak tasíme služebáky – placky. Bylo nás šest proti dvěma (bez stržm. Piráta). Eiffel vítězoslavně zařval: „Přeplackovali jsme jééé!“

     Ploužíme se k tábořišti, zakopáváme o každej kámen a značně podroušenej Ben mrštil bezdůvodně prázdnou flaškou vod rumu tak, že chudákovi Krhovi prosvištěla kolem hlavy. Marně mu pak Ben vysvětloval, že to nebyl úmyslnej pokus pomstít se mu za jeho neustávající kritiku příbramskejch závodníků bloudivců!

     Mezi spacáky se pak strhla šavlová bitva obou příbramskejch matadorů. Meďul zvrací a neustále nám při tom utíká ze spacáku. Pobíhá kolem a několikrát se skoulel pod zaparkovaný auto. Ben blije vedle záchodků, pak do koryta v umývárně a ačkoli voda teče naplno, musí prstem uvolňovat odpad. Meďul šplhá po rourách nad Benem a hrozně se řechtá! Zkrátka sodoma gomora...

kapitola sedmá: RANNÍ PŘEPADENÍ

     Za kuropění vtrhává na tábořiště z několika směrů armáda příslušníků Policie ČR  pod velením zdejšího náčelníka. Ukázkovej přepad doupěte banditů! Pro bandu opilců to znamená nekompromisní budíček. Náčelník asi svolal posily z celýho okresu ve snaze vyřídit si s těma „pražákama“ účty. Kolegové se tvářej dost pomstychtivě. Nemůžou ale víc, než zkontrolovat občanky, blbouni. My, policajti, jsme v klidu ale ostatní naši spoluopilci jsou nasraný. Soudruh náčelník brejlí do Habrdovy občanky a ptá se: „Pan HOVĚRNÍK??“ A Habrda, vlastním jménem HAVĚRNÍK, s opuchlýma očima, spustil vodopád nadávek: „To tak miluju, když mě v sedum ráno vytáhnou z pelechu a eště mi kurvěj méno!“ Jeden z policistů kontroluje Meďulu. Kouká na jeho vojenskou košili, maskáče, zelenej spacák, zelenej ksicht a zelenou šavli vedle něho a nesměle se ptá: „Vy jste voják z povolání?“, načež vybuchujeme smíchy! Zvlášť při pohledu na Meďulu, touto otázkou zcela vyvedenýho z konceptu a cosi koktajícího s otevřenou hubou.  Do příslušníků se pouští i rozmzelá Petra a ječí jako blázen. Ben je ještě úplně vožralej a po odchodu místních policajtů tak řešíme – a to docela vážně – kdo dnes bude řídit jeho mašinu. Čeká nás totiž přes dvě stě kilometrů dlouhá cesta na Velký Dářko. Ale studený mlíčko a křupavý rohlíčky k snídani ho staví na nohy. Lukáš má pořád hubu napuchlou, jako by ji strčil do včelího úlu. Meďul se cachtá v korytě a pere svůj poblitej igelit. Slunce zvolna stoupá vzhůru a my se hotovíme k odjezdu.

     Projíždíme Valašským Meziříčím, Hranicemi, Lipníkem nad Bečvou a Olomoucí. Zde stojíme kvůli další poruše pístecký Suzuki. U Litovle pak navázal Krha na zvyky příbramskejch závodníků tím, že vzal za plyn a přejel odbočku. No Jiří, že se nestydíš! Miki s Tomem vedou kolonu k hradu Bouzovu. Zjišťujeme, že hrad obsadili (tradičně) filmaři. To nám ale nevadí, neboť máme karlštejnskýho fantoma Řehoře a jeho kastelánskou průkazku. Tomáš tedy hravě zařizuje prohlídku, což nás dost těší.

     Během exkurze jsme v chodbách starýho hradu potkali zcela cizího člověka z nějaký jiný výpravy, kterej se ke mě přihnal a žoviálně mě plácnul po zádech: „Nazdááár Slino!“ Musel jsem mu vysvětlit, že je to omyl. Že jsem ho skutečně v životě neviděl, Slino mi neříkají a Babičku jsem nečet. Kamarádi se však řechtaj a tvrděj, že ta přezdívka docela sedí, pitomci.

     V Rudce trošku zmatkujeme. Projíždíme Jevíčkem, Velkými Opatovicemi, Bystřicí nad Pernštejnem, Novým Městem na Moravě, Žďárem nad Sázavou. Ve Škrdlovicích, těsně před cílem dnešní etapy, si dáváme v hospodě véču a pak Kubrti vedou kolonu na tábořiště u rybníka Velké Dářko. Na příjezdové cestě jsme se na chvíli zastavili. Milďan teď jen tak, pro nic za nic, otočil Festa do protisměru, zastavil na štěrkový krajnici a kluci ho vyhecovali, aby zaroštoval plynem a hrábnul zadním kolem, křičíc na něj: „Žemlůůůj!“ Pilot Milďan zaroštoval, hrábnul – a švihnul sebou s takovou razancí, že Fest vylít do vzduchu a milýho Mildu přimáčknul k zemi! V záchvatu smíchu jsme se plazili po zemi a řechtaly se i osádky aut, přijíždějících v protisměru.

     Se setměním usedáme ke kiosku na nenápadným tábořišti poblíž rybníka. Není tady prakticky nic, jen louka a stánek. Tentokrát jsme ale v klidu a ve srovnání s minulými dny (či spíš nocemi), jsme potichu jako pěny. Přijíždí policejní auto. Letos máme na kliftony fakt kliku. Hlídka se ptá výčepního, jak to jde. A pan výčepní nás chválí, až se červenáme studem. Kdyby jen tušil, co jsme zač! Zůstali jsme s Benem a Meďulou poslední u stolu. S lahváči v rukou pak hluboko do noci vzpomínáme na starý časy...

kapitola osmá: POSLEDNÍ ETAPA

     Milďan jede ráno do vesnice zatelefonovat mámě domů, že je zatím kupodivu živ a zdráv. Po návratu na tábořiště čeká, až se sbalíme. Sedí na Festu, opřeným o plechovej sud na odpadky. Nepochopitelně ale blbne tak, až málem do milýho sudu spadnul po hlavě! A tak se po trávníku válí Fest, sud i Milďan. Ach jo....

     Řehoř, evidentně se zbytkáčem v krvi, dopíjí zvětralý víno, válející se u ohniště. Za přispění připalujícího slunce se začíná pěkně motat. V Havlíčkově Brodě sedí při tankování ve škarpě a zcela bez příčiny, hledíc přitom do dáli, blekotá: „Nemysjete si – škyt – já nejsem žádnej bjbec...“. A Miki mu s úšklebkem říká: „Hele, hrabě fon Debil, jestli mi z toho spadneš, tak tě zabiju!“.

     Světlá nad Sázavou, Ledeč nad touže řekou a před Zručí najíždíme na dálnici. Opět trošku zmatkujeme a kolona se nám dělí. Během poklidný jízdy po D-1 se ale  dáváme znovu dohromady a do cíle etapy, na Český Šternberk, dojíždíme v pořadí 1. Miki s Řehořem, 2. Kubrti, 3. Já a Peršing a další a další. V hotelu Pod hradem, našem starým útočišti, kde jsme téměř jako doma, však mají plno. To nám ale moc nevadí, neboť doufáme, že pan hrabě Zdenko nám nějaký ubytování zajistil. Naložil jsem přiopilýho Řehoře a jedeme na „Červánky“, rekreační objekt asi kilák proti proudu Sázavy. Tam se nám ale moc nelíbí. Vedoucí navíc říká, že pětadvacet míst má zamluvenejch pan hrabě. Dnes už nedokážu vysvětlit (ostatně tehdy taky ne), proč zpitomělej Řehoř nezajel nejdřív na hrad a nezeptal se hraběte, co a jak. Tehdy nás, vypitý blbce, vůbec nenapadlo, že těch 25 míst bylo vlastně pro nás. Je to zkrátka tak, že víc než tejden chlastání na nás bezesporu zanechal stopy. Vracíme se tedy zpět k hotýlku a mě přemáhá mocný soupeř – žízeň. Tomáše nakládá na svou suzinu Kubrt a jede s ním kamsi do přilehlých lesů. Snad něco seženou.

     My si zatím dáváme gáblík a pár pívek. Žačíná mrholit. Kubrt a Tom se po chvíli vracej s rozzářenými ksichty! Nahoře nad městečkem je areál pražský Mikrotechny s chatkama a příjemným personálem. Než začne pořádně chcát, měli bysme tam vyrazit. Nastává všeobecnej zmatek a hromadnej úprk k mašinám!

     Strašným úvozem se plazíme lesem nahoru, nad město, na Mikrotechnu. Tam stavíme motorky pod přístřešek, protože už docela slušně prší. Po těch pár pivech jsem ale nezvlád´ postavit těžkýho Knedlika tak, aby stál a po několika minutách padnul jako podťatej. A rovnou na Mrcáskovic Lindu! Jsem to ale kokot vypitej, když teď na to tak vzpomínám, bejt Mrcáskem tak bych mi dal přes  hubu.                               Ubytováváme se v chatkách. Vedou to tady starší manželé. Příjemný lidi. Potom spěcháme zpátky dolů, do hotelu Pod hradem. Šlapeme zmoklým lesem a huby nám jdou šejdrem. Řehoř, Miki, Habrda a já. A pak už sedíme v lokále. Chladivej mok nám klouže hrdélkem. Po skupinkách se trousí naši žízniví kamarádi. Srážíme stoly a začínáme se rozjíždět. Tu se ale ve dveřích zjevuje kudrnatá palice Čertova a za ním korzárskej šátek Pirátův! A navíc s kytarou!! No to je paráda, Ládíci nás našli!!!

     Během večera se k našemu stolu vtírá nějaká padesátiletá stařena, učiněná chodící rachitýda! A prej: „Chlapci, hrajte!“. Moc si jí ale nevšímáme, kromě Mikiho. Na toho se ona zaměřila, nebo spíš na jeho bicepsy, narvaný v těsným tílku Adidas. A Miki to ví, takže při chlastání zatíná svalstvo tak, že bábě lezou voči z ďůlků! Nenápadně se k němu přibližuje a Miki se pýří jako holub! A najednou šup, bábu drapnul a zmizel s ní na schodech do horních pokojů, kde je  ubytovaná. Tý vole, to jsme zvědaví, co bude. A bylo! Stařena otevřela pokoj, vyhodila odtamtud svý děti se slovy: „Běžte ven, přišel instalatér!“, a aby podpořil její slova, sehnul se sexuální loudil Miki JAKO pod umyvadlo. Pak na babu skočil a bestiálně ji zprznil! A my si dole v lokále dělali prdel z pohasínajících žárovek, že to má na svědomí Miki, kterej právě zapojil svůj rozbrušovací kotouč do sítě. Jsme z toho v šoku a zvláště Krhu a Bena zajímají po Mikiho návratu z šuku pikantní detaily, jež se z něho snaží neúnavně vymámit.

     Po zavírací hodině se potácíme nahoru do kempu, kde se vítáme s navrátilcem Gulisem. Přijel nám představit svou novou Yamahu 400 chopper! To je bezva, křičíme a dorážíme se v kempovým výčepu. Pozdě v noci pak, zmožen alkoholem, usínám Čertovi na rameni...

kapitola devátá: VOLNÝ DEN NA ŠTERNBERKU

     Po rozlepení očí zjišťuju, že je mi fakt dost blbě. Toho chlastu už bylo o tomhle Čundru skutečně několik bazénů a tak si jdu dát studenou sprchu. Při snídani se všichni kolektivně bavíme na Mikiho účet. Se smíchem ho varujeme, aby si v příštích dnech dával bacha, nevyráží-li na jeho utěšiteli pupeny či houby. „Nedělejte si prdel, čůráci – jestli něco chytnu, tak mně matka zabije!“. Petra mu pak objasňuje význam slova rachitická. Že se nejedná o infekční chorobu. Miki to stejně nechápe, protože zná akorát AIDS, syfla a muňky  a proto má strach: „Hele, a nemůžu to vod tý svině chytit?“. Miki je prostě takový bezelstný hovado. Po celej den pak podezřele často odbíhá na záchod s ustaraným výrazem ve tváři....

     Po večerním tahu asi musím vypadat dost opotřebovaně, protože pan správce, strejda s lulkou v ústech, mi osobně nese misku kyselý domácí zeleninový čalamády: „Ta tě z toho dostane“. Kuchařka, pravděpodobně správcova paní matka a i další lidi ze zdejšího personálu, jsou perfektní a Petra mi se zahanbením říká, že ji v noci opilou prosili, aby nezašlapávala vajgly do lina. Že se to prej potom špatně uklízí ale jinak že se nic neděje. Že prej taky byli mladý a jsou rádi, že se nám tady líbí.

     Odpoledne přijíždí Peršingova ségra Štěpánka, Kozel s Radkou a Bochan, tedy zbytek lidí, kteří letošní Čundr nemohli z nejrůznějších důvodů jet. Spolu s Řehořem a několika lidma z hradu bude tedy při posledním večeru pařit přes třicet lidí. Za posledních patnáct stovek z fondu nám správce přivezl dva sudy a několik lahví broskvový Koskenkorvy. A večer pak skutečně nastalo peklo. Má cenu to blíž popisovat? Myslím že ne, zvlášť, když si skoro nic nepamatuju..

     K ránu mě pak starostlivej správce probudil spícího na vypitým sudu. Vrávoravým krokem pak jitřní rosou klopýtám k chatce. Všude je ticho. Nad lesem se vznáší opar. Všichni ještě spí. Čundr ´92 právě skončil.

Copyright © 1992, 2004 by Jaroslav Vrána