Čundr - vrchol sezóny

Čundr 1995

„Slovenské pastorále“

Během minulého ročníku jsme si doslova spravili chuť. Čundr ´94 skutečně stál za to a my jsme zjistili, že nám to „čundrování“ opět převelice zachutnalo. Přes zimu jsem se tedy s plnou vervou pustil do organizování již devátého ročníku. Všechno jsem rázem viděl mnohem optimističtěji už z toho důvodu, že v září 1994 jsme se konečně dočkali své vytoužené Lízy II.

Klukům Ulrichovým ze staroboleslavské Yamahy se podařil husarský kousek, když z dílny vytlačili prakticky novou motorku. Tak pro nás vlastně sezóna začala na podzim a plískanice neplískanice, nemohli jsme se nový mašiny nabažit!

Na jaře příštího roku, nedlouho před startem Čundru, se však splnily neblahé předpovědi našich dvorních mechaniků. Kluci Ulrichovi už totiž dávno pronesli, že nikdo neví, co se skrývá v motoru. Po vzájemné dohodě jsme ale k nějakému pečlivějšímu zkoumání nepřistupovali a rozhodli se, že budeme prostě dávat pozor. Jenomže pak nadešel den, kdy se z motoru začaly ozývat podivné zvuky. Romča (ženská!) horovala pro okamžitou kontrolu v servisu. Já s Alešem (chlapi!) jsme ji uklidňovali, že jí píská v uších a její neblahé tušení všemožně zlehčovali. Nakonec Ulrichovi zjistili, že je přidřený ložisko na rozvodech. Protože to ale bylo v předvečer Čundru, vůbec se nám (mi) nechtělo nechávat Lízu v servisu. Na náš dotaz, jestli s tím Čundr odjedeme, se po sobě Ulrichovi podívali s údivem v očích, ale vidouc naše (moje) zoufalství, pronesli nakonec ono spásné:

„No, vydržet to může třeba měsíc. Ale taky můžete skončit za první vesnicí.“ Což nám (tedy mě určitě, Romče vůbec) stačilo ke schválení startu!

Dodnes vážně nevím, proč jsem radši Lízu nenechal u Ulrichů a nepůjčil si bráchova Knedlika. Aleš totiž na Čundr nejede. Od květnové autohavárie (kdy jsme jeli spolu s Mikim, Habrdou a Belkem, kterej řídil, notně ožralí z Hájenky, přičemž “frajer Luke“ Belek se ve Velence shýbnul na podlahu pro doutník a napral to do betonovýho můstku, čímž se Miki zakous´ do palubky, přišel o přední “fffuby“, zlomil si nohu a brácha ruku, Habrda si narazil žebra a já jsem vystřízlivěl!) má ruku v gipsu a na motorce tak nemůže. Hučel jsem do něj, aby jel aspoň s Čeřou autem, ale on je to poctivka poctivej a chce se řádně vyléčit v klidu domova. Knedlik je tak volnej a já VÙL jsem přesto vyjel na podezřele pískající Líze! Nevím, možná proto, že jsme se na ni opravdu dlouho načekali a chtěli jsme (chtěl jsem) Čundr za každou cenu odjet na ní, no.

Při plánování trasy Čundru jsem si uvědomil, že jsme už dlouho nebyli na Slovensku. Naposled ještě za federace a to už je nějaký ten pátek. Rozhodl jsem se tedy, že kvůli zatraktivnění Čundru na Slovači pobudeme poněkud déle, než tenkrát obvyklou jednodenní exkurzí. Za tím účelem jsem si sehnal spoustu podkladů a přípravě jsem věnoval fakt veškerou péči.

Letos navíc jede Velký gang Čundr poprvé jako oficiální Spolek přátel mototuristiky, schválený příslušným odborem Ministerstva vnitra ČR na základě naší žádosti o registraci. Řekli jsme si totiž, že se za sebe jistě nemusíme stydět a navíc, proč si na spolek stále pouze hrát, ne?

V průběhu jara se mi také ozvala řada starých známých, kteří projevili zájem o účast po kratší pauze. To jsem vřele uvítal, stejně jako příchod nových, dosud neokoukaných „akvizic“. Jako například jistý Roman Velinský. Těsně po převratu jsme se seznámili ve službě na místním oddělení Policie na Jižním Městě, kde mě, nevím proč, zaujal. Spřátelili jsme se, mnohé spolu zažili, ale po třech letech změnil působiště a zmizel kdovíkam. Domníval jsem se, že nadobro. Leč na jaře 1995 mi v práci zazvonil telefon:

„Ahoj, tady Roman. Velinský přece!“ Zeptal se mě poté, jestli ještě pořád jezdíme na motorkách, protože vyženil jednoho skorošvagra s motorkou a rádi by se přijeli podívat. Jako by nebylo dost jeho samotného! Tak jsme tedy poznali i další stálici „hvězdného nebe“ gangu, Karkulku...Teď však trošku předběhnu tok času. Po skončení tohoto Čundru, někdy na podzim, mě napadlo, že bych z něho mohl napsat takovou „zeslušněnou“ reportáž a poslat ji k otisknutí do časopisu Motocykl. No co, když tam tisknou jiný - a horší bláboly, proč bychom neměli mít šanci?! Úkolu se tedy ujal Karkulka, takto výkonný softwarový mág společnosti Valido, který můj rukopis převedl do počítačové podoby, včetně zakomponování naskenovaných Gulisových fotografií. Jenomže celý projekt „Motocykl“ nakonec zkrachoval poté, co jsem do časopisu poslal, jako závdavek, úryvek z kroniky Čundru ´92. Myslím, že šlo o pasáž s rumovou vánicí ve Křtinách. Nikdo z redakce už se mi neozval a mně došlo, že nás nejsou hodni, protože to budou asi pěkný vyměkloni. Vždyť popis romantického sedánku na lavičkách při západu slunce u bazénu na hřišti ve Křtinách nemůže nechat jedno oko suché!

Nicméně ten text stále existuje a já z něj teď čerpám inspiraci pro tohle povídání. Možná by bylo jednodušší to prostě opsat, ale pak bychom přišli o jisté nuance, neopakovatelné okamžiky a pikantní detaily. Takže šátraje ve své vpravdě sloní paměti usedám teď k “počítadlu“ (personal computer) a vzpomínám..............

sobota, 1. července, etapa Seč - Bystřička

V sobotu, prvního července 1995, se tedy opět sešla sestava Velkého gangu, aby se vydala v ústrety nevšedním zážitkům, číhajícím na trase v pořadí již devátého Čundru. Jako každoročně, tak i letos jedou jak staré mázy, osvědčení borci, tak i nováčkové situace neznalí. Vždy v minulosti se však valná většina nových tváří rychle otrkala a pevně doufám, že i teď tomu nebude jinak.

Na tábořišti Hoješín u Sečské přehrady se tedy o polednách onoho prvního prázdninového dne sešlo šestnáct po dobrodružství lačnících tvorů s osmi motocykly a dvěma doprovodnými automobily. Jeden z nich táhne nákladní přívěs, nad jehož zbytečností již několik dnů dopředu ohrnuju nos v bezmezné důvěře v japonskou techniku. Zdaleka však netuším, jak brzy se mi bude hodit!

Někteří z nás zde táboří už od včerejška. Je krásné počasí, tak si to užívají. My jsme ale měli moc práce a proto jsme vyrazili až dnes ráno, po srazu v Poděbradech. Milďan s Eiffelem nechali vyrobit slušivá trička s emblémem gangu, který před startem rozdávají účastníkům

Chvíli po startu se výprava zastavuje na obědě v Trhové Kamenici, Jídlo bylo vcelku chutné, ovšem až na dvouhodinovou čekací lhůtu. A sterilovanou kobylku luční v knedlu-zelu-vepřu na talíři jedné z objevů loňského ročníku, Zdeny! Z této “přílohy“ jmenovaná upadla bezmála ve stav klinické smrti, předznamenaný ovšem hysterickým záchvatem v kombinaci s těžkým šokem, za vystřídání všech odstínů barevného spektra v obličeji! Udiveně koukáme na zástupce hmyzí říše, vytaženého z národní krmě. Ondra, Zdenin partner, ovšem nesdílí náš názor porci reklamovat a chechtá se jako blázen! Když se ale po chvíli Zdena uklidnila a my se začali smát, došlo Ondrovi, co se stalo a na odchodu chtěl dokonce inzultovat číšníka! Sápal se po něm a svým typickým způsobem na něj hulákal:

„Hele, hele frajere - pocem ty vole..!“ Ještě hodnou chvíli jsme ho venku uklidňovali.

Krásnou silnici mezi Hlinskem a Moravskou Třebovou využili jezdci k osvěžení zásad jízdy v koloně, což se pravidelně opakuje každým rokem. Nádherný požitek však dosti výrazně přehlušil průjezd Poličkou, kde právě probíhal smuteční akt pohřbu obětí železničního neštěstí u obce Krouna.

V Moravské Třebové kolona odbočila směrem k Městečku Trnávka, kde jsme původně počítali s prohlídkou zříceniny hradu Cimburk a následně i nádherného Bouzova. Ukázalo se však, že časový skluz je díky obědu značný, takže se rozhodujeme pokračovat dál. Rozbitou okresku vystřídala dálnice směrem k Olomouci, na níž Plešounovi, letícímu nadzvukovou rychlostí, ulítla naše, v báglech zapíchnutá, bojová zástava! Ta byla zcela nová a na znamení “nových časů“ ji doma po večerech spíchnul švadlenka Čeřa (za vydatné pomoci jeho mamky).

Jsme asi pět kilometrů před Lipníkem nad Bečvou. Po objízdný trase (stavba obchvatu) se blížíme k obci Skoky. Její název si budu pamatovat do smrti, protože na jejím okraji udělala Líza “hop a skok“ - a zůstala stát. Za poklidný jízdy, nádhernýho, slunečnýho počasí a skoro sváteční nálady jsem, úplně natvrdo, zadřel motor naší naleštěný krásky! Zprvu jsem to nějak nemohl pochopit a nedocházelo mi úplně přesně, co se vlastně stalo. Tehdy jsem podobný rány osudu snášel nějak líp, než dnes. Šok se dostavil až mnohem, mnohem později. Pohodu tak vystřídala nepohoda a rázem jsme tak byli nuceni řešit otázku co s nepojízdným strojem. Nemoha však uvěřit, co se stalo, ještě chvíli jsme se zoufale pokoušeli obnovit životní funkce motorky. Leč veškerá snaha byla marná. Zazvonili jsme tedy u vrat protějšího statku. Hodné lidi jsme požádali o poskytnutí přístřeší ztichlé motorce s tím, že si ji vbrzku vyzvedneme.

Smutně jsme si s Romčou vlezli na tandemy svých kamarádů a vydali jsme se na další cestu. Etapu jsme pak zakončili aspoň výtečnou večeří v naší oblíbené restauraci Na Nové v Bystřičce, během níž jsme vymysleli, co podnikneme dál. Večeře se ale, díky chutnému pivu a příjemnému posezení, poněkud protáhla, takže na “naše“ tábořiště jsme dorazili až po setmění. Většina z nás pak při lahváčích plkala až do rána...

neděle, 2. července, volný den na Bystřičce

Se svítáním vyvstal problém, co s Lízou. A právě tehdy jsem byl nucen vzít na milost zmíněný Čeřův „zbytečný“ přívěs. To by mě ještě před pár hodinami nenapadlo ani v nejpříšernějším snu! Vcelku bez problémů jsme se s kamarády dohodli na změně plánu. Usnesli jsme se, že první den volna si vybereme už dnes a ne až pozítří na Oravě. Ostatní se budou porůznu poflakovat po okolí a my mezitím odvezeme Lízu domů. Šli jsme tedy s Romčou nahoru k přehradě, zavolat Ulrichům. Kluci z Yamahy se zachovali velice vstřícně, když nám navrhli, ať motorku přivezeme ještě dnes rovnou k nim do „nemocnice“, že se na ni vrhnou hned, jak budou mít volnější chvilku. V tak blbý situaci na nás tahle nabídka zapůsobila jako balzám! Po odvezení Lízy jsme se rozhodli využít Alešovy nedávný nabídky a na zbytek Čundru si vypůjčit Knedlika. Ujednáno, dohodnuto!

Po snídani jsme nasedli do žigula a vyrazili na dlouhou cestu. Ve Skokách jsme na přívěs naložili Lízu a nasadili kurz Stará Boleslav. Cesta samotná byla doslovným martyriem. Počínaje opravou Čeřova žigula u soukromého opraváře hned za Lipníkem nad Bečvou, nekončeným sháněním pořádných vázacích popruhů na pumpách v Olomouci, Prostějově a Přerově, přes únavně pomalou jízdu při transportu rozměrného “zavazadla“, strašnou hromadu peněz za benzín (žigul 1500 není zrovna nejúspornější vůz), trošku hořké srandy s kluky v Yamaze (“My jsme věděli, že se k nám brzo vrátíš, Lízinko!“), množství zbytečného vysvětlování a uklidňování u nás doma, smutný pohled bráchův při předávání klíčků od Knedlika (“Neboj, jeden zadřenej motor mi opravdu stačí!“) a konče úmornými 300 kilometry nazpět skrze mračna komárů. V 1.45 h ráno jsme, zcela vyčerpáni a zralí na spacák, dorazili na Bystřičku. Zbytek expedice, jenž celou neděli proválel u vody, nás přivítal rozespalými ksichty, vyčuhujícími ze stanů. Zítra, vlastně dnes, tedy razíme dál na Slovensko. Na to se musíme pořádně vyspat!

pondělí, 3. července, etapa Bystřička - Orava

Před polednem jsme vyrazili směrem ke slovenské hranici. Poprvé v historii Čundru se tak podíváme do nefalšovaného zahraničí. Státní hranici jsme překročili na přechodu u naší staré známé Bumbálky. Tentokrát jsme se tam ale na oběd nezastavili. Přestávku jsme si udělali až v nedalekém Makově. Dali jsme si oběd a směnili peníze. Po poradě jsme usoudili, že na ty tři dny, co jsme měli v úmyslu v zahraničí zůstat, by nám měla postačit tisícovka na osobu. To samozřejmě neplatí pro jedince s poněkud nadprůměrnější spotřebou. Jako například Čeřa, pro něhož tři večeře nejsou problém. Nebo jeho savětskaja mašína se spotřebou zaoceánského parníku!

Pak nás očekávala už jen poklidná jízda se spoustou legrace a povinnou trochou zmatků přes Bytču a Žilinu. Po čtyřech letech projela naše kolona i pod majestátným Strečnem, které se do dějin Velkého gangu zapsalo zlatým písmem. Potom jsme zdolali Martinem a Do¾ný Kubín a po chvíli jsme dorazili na parkoviště pod staroslavným Oravským hradem. První kilometry Čundru v zahraničí, nebo spíš v “zahraničí“, tak proběhly zcela bez problémů.

Ještě v Makově se od nás oddělil Kozel, jenž se vydal navštívit jakési své příbuzné kamsi k Čadci. Ach jo, zase ti příbuzní. Jsem zvědav, zda i tentokrát přinese výlet za příbuznými nějaký problém, jako už tolikrát v minulosti. Despota Kozel totiž letos jede sám. Svou přítelkyni Radky tentokrát nechal doma. Někdo přece musí vydělávat na živobytí a tak milá Radka čepuje ve stánku někde na Orlíku! Ale aspoň jsme si u něho objednali pravé domácí sýrové korbáčky - ať z toho taky něco máme! V souvislosti s návštěvami příbuzných bych měl zmínit i Meďulu s přítelkyní Irčou, kteří se od výpravy oddělili už včera na Bystřičce. Pod Strečnem na nás ale čekali a spolu s kolonou teď dorazili na Oravu. Ti ale na návštěvě nic nevyvedli. Ovšem kdyby jel Meďul sám, tak kdo ví!

Stoupáme do výšin, k romantické prohlídce impozantního hradu, tyčícího na vysoké skále nad řekou Oravou. Sličná průvodkyně nás láká stále výš a výše...

K utáboření jsme si vybrali slušný a upravený kemp Stará Hora. Starosti nám ale dělá obloha, po níž se prohánějí mraky jako paneláky. A už začínají padat první kapky! Další náš problém se jmenoval „normální hospoda“. Ono zařízení v pravém smyslu tohoto výrazu jsme prostě nenašli. S vynaložením posledních sil jsme nakonec uprosili personál jakési salaše. Dali jsme si klobásu a halušky, jedno(!) pivo a šlo se spát. Stepovat totiž u blízkého kiosku, uprostřed shluku ožralých a agresivních Poláků, se nám teda fakt nechtělo. A ještě ke všemu se u žigula zasekl zámek dveří! Nebyl by to však Eiffi se svými zlodějskými prsty, aby si neporadil.

Na závěr dne jsme se však přece jen zasmáli. Přítel Kozel se totiž vrátil od příbuzných se znatelným zpožděním, které odůvodnil vskutku originálně. Nejprve se ošíval, ale pak řekl:

„No dobře. Já jsem takovej čurák, že to teda na sebe nabonzuju, abyste se měli čemu chechtat, vy kurvy!“ A začal nám vypravovat, jak si v autoatlasu nalistoval jednu stránku, které vévodila modrá „kaňka“ přehradního jezera, mapu si vložil pod slídu na tankbáglu, jak poté vyrazil ještě s předstihem, krásně se projížděl po kvalitních slovenských silnicích, a v klídku dorazil k onomu přehradnímu jezeru. Místo projezdil křížem krážem, všude se sháněl po motorkářích z Čech, ale nikde neuspěl. A když bůhví kolikátou zápornou odpověď odměnil poznámku o “pěknym bordelu na tý Oravě“, dostalo se mu náležitého vysvětlení:

„Ojoj pánko, kdeže Orava, tu ste na LIPTOVSKEJ MARE!!!“ Zkoprnělý Kozel, který teprve v tomto okamžiku zjistil, že na Slovensku je víc přehrad, než jen jedna, skočil na svou zetzeter 1100 a rval za plyn, seč jí síly stačily, jen aby nás ještě na té správné Oravě zastihl! Vždyť jsem to říkal. To jsou ti příbuzní! Ale korbáčky nakonec přišly vhod...

úterý, 4. července, etapa Orava - Bojnice

Ráno, při odjezdu z kempu, Čeřa ještě ani nestačil projet branou a - došel mu benzín! Prokristapána, to snad není pravda! Vždyť totéž se mu podařilo včera na Bystřičce!! Nejdřív si vyslechl strašnou spoustu nadávek, ale nakonec Romča vzala jeho kanystr a dojeli jsme mu k blízké pumpě pro žejdlík benzínu.

Zpět v Martině jsme byli během krátké chvíle. Zde však začalo nanovo pršet a ještě navíc jsme se trošinku pomotali v centru, než jsme našli správný směr. Za městem pršet přestalo. Konečně jsme si dali pořádné jídlo. V obcích pod Oravou totiž nebylo po ránu možno sehnat vůbec nic, krom sušenek a borovičky, což rozezlilo především Čeřu, jenž bývá s prázdným panděrem velice nepříjemný.

Před Nitranským Pravnem jsme vjeli do dalšího deště. Ten se ale záhy změnil ve strašlivou průtrž mračen. Až když jsme úplně přestali vidět na cestu, zapadli jsme po osvědčeném způsobu do nejbližší autobusové čekárny. Co by to, sakra, bylo za Čundr, kdybychom se trošku nezmáčeli?! To ale pranic nezajímalo Ondru, jenž, s hastrmanským čvachtnutím seskočiv z intrudera počal spílat celému světu a vyhrožovat okamžitým návratem do rodného Polabí! Nebýt jeho partnerky Zdeny, která jej rázně a hlasitě umravnila, snad by skutečně vzal do zaječích! Po chvíli ale zjišťujeme,. že chybí Kozel. Aha, ten starý filuta se při dopadu první kapky deště odporoučel pod střechu domku u silnice a čeká asi tři sta metrů za námi! Dešťová mračna totiž Kozel přepečlivě hlídá od loňského Čundru, kdy se jednou velmi ošklivě zmýlil...

Průtrž po půlhodince přešla v “normální“ déšť. Projeli jsme Prievidzou a v Bojnicích u pumpy jsme se dozvěděli o jednom kempu v lesích nad městem. Jel jsem se tam s Radkou Plešounovou podívat. Což o to, kemp vypadal pěkně, ale ceny na tabuli se nám zdály přemrštěné. Radka se ale přesto neváhala drze zeptat, jestli i nás, Čechy, budou brát jako “cudzincov“ v kolonce na tabuli. Odpověď příjemného personálu nás překvapila a potěšila zároveň:

„Veď sme stále bratia, nie? Samozrejme vám budeme rátať ceny pre domácich!“

Najali jsme si velkou chatu na dva dny a už jsme seděli v kempové občerstvovně. Mladý personál byl i zde velice vstřícný a my se rozhodli, že jim ochotu oplatíme po svém - pořádnou útratou. Činili jsme se tak až do rána!

středa, 5. července, volný den v Bojnicích

V pohodlí chatky jsme se vyhajali vskutku královsky. V poledne, po snídani, jsme se vydali na pěší výlet na blízký zámek. Všude lidí jako much. A aby taky ne, když počasí se konečně umoudřilo a slunce pěkně připaluje.

U zámecké pokladny jsme opět zaregistrovali znatelný rozdíl v cenách vstupného pro cizince a domácí návštěvníky. Jelikož nám ale včera v kempu přece řekli, že “sme stále bratia“, uchýlili jsme se k malé lsti. Na paní v pokladně jsme prostě a jednoduše hovorili po slovensky! A vyšlo to!! I když jsme měli docela namále a to kvůli králi (Králi) trapasů Milďanovi. Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl na řadě já a objednával jsem lístky slovy:

„Chcel by som pre dvoch, prosím“, přitočil se ke mně a zařval jako na lesy:

„Hele, vole, nemáš drobný za kilo?!“ Myslel jsem, že ho budu muset zabít, ale ovládl jsem se. Na tváři jsem vyloudil jistě “velmi inteligentní“ úsměv a předstíral jsem, že toho pitomce neslyším. Pokladní sice vyvalila oči, ale jinak se zjevně rozhodla předstírat totéž. Naštěstí!

Ujala se nás mladá průvodkyně, se kterou jsme během prohlídky neustále rozmlouvali. Byla velmi vstřícná a informovaná. Prohlídka zámku Bojnice tak byla velice příjemná a inspirativní.

Je nádherné letní počasí, nikam nepospícháme a tak se potloukáme okolím zámku. Rozhodli jsme se navštívit i vystoupení skupiny historického šermu a sokolníků. Na oběd, či spíš večeři, jsme zašli do salaše pod kempem. Eiffelova dcera, ani ne šestiletá Kristýna, jinak už zkušená “čundračka“, objevila před restaurací pejska. Tak dlouho si s ním hrála, až ten mrzák odběhl i s jejím svetříkem! Když jsme se jej ale neohroženě vydali ztrestat, spatřili jsme za rohem milého psíka se svetříkem - ve společnosti dvou výhružně vrčících vlčáků! Odvaha z nás v tu ránu vyprchala a zůstali jsme stát jako zkamenělí. Obě krvelačné šelmy ale poznaly, že jsme poněkud připosraní a vystartovaly po nás. Na nic jsme nečekali, neboť v Čechách platí, že kdo uteče, vyhraje! Pořádek pak nastolil až personál restaurace a nebohý svetřík se vrátil ke své nezletilé majitelce...

Po obědě jsme vyhlásili volný program. Na závěr krásného a klidného dne jsme se všichni sešli v kempové nálevně. Dostal jsem chuť na grog. Personál však vytřeštil oči:

„Grog? Čo je to grog??“ Dobrý bože, oni neznají grog..! A tak moje nastávající manželka nastoupila za pult a v rámci osvětové kampaně a ve službách pokroku naučila slovenské barmany vařit grog! Leč nezůstalo jen u námořnického drinku a spolu s Ondrou jsme se odhodlali vyzkoušet i národní specialitu. Chtěli jsme přijít na kloub tomu, co na té borovičce ti Slováci mají. Tak hurá do ní!

čtvrtek, 6. července, etapa Bojnice - Velehrad

Probudilo mě podivné tlaky v krajině břišní. Ty vole, a honem na hajzl! Jen tak tak jsem doběhl. Na zpáteční cestě mě ale míjí spěchající Ondra, jenž v běhu hlasitě úpí:

„Zasraná borovička!“ Aha, tak Ondra má stejné potíže, jako já... Ježíši, zase to škrundání ve střevech - a hybaj zpátky na záchod!

Na cestě od toalet však opět potkávám kvapícího Ondru, dštícího oheň a síru na krajovou specialitu, jíž jsme večer pozřeli poměrně značné množství. Běží, nadává a vlaje za ním olbřímí role hajzlpapíru. Musím se tomu výjevu smát a na mysli mi mimoděk tane proslulý slogan: večer chutná, ráno pomáhá...

Po sbalení jsme se srdečně rozloučili s personálem. Jeden z nich, starší chlápek, jehož jsme si předtím nevšimli, si však neodpustil vcelku zbytečnou poznámku na adresu naší vlády v „tej Prahe“. Jako by ale, chudák, zapomněl, kdo že to před čtyřmi lety vykřikoval na náměstí SNP v Bratislavě „dosť bolo Havla a preč s Čehůňmi prekliatými“.

Vyrazili jsme tedy směrem západním, domovu v ústrety. Nováky, Do¾né Vestanice, Bánovce nad Bebravou. Zde Kozel v jednu chvíli kolonu předjel a zmizel za obzorem, neboť se rozhodl zazávodit si sám se sebou. Dojeli jsme jej až na okraji města. Ovšem jen proto, že se dohadoval s policejní hlídkou, která jej zastavila. Kozel totiž značně překročil povolenou rychlost. Pokoušeli jsme se naše kolegy z branže umluvit, ale radar hovořil jasně: Kozel jel jako čuně! Přesto jsme to s Eiffim, Čeřou, Plešounem a hubatou Romčou zkoušeli a zkoušeli a ač si to Kozel vůbec nezasloužil, podařilo se nám aspoň snížit výši pokuty. Nemohli jsme si pomoct, ale ač Kozel beze sporu spáchal přestupek, získali jsme dojem, jako by naši zdejší kolegové měli na motorkáře pěknou pifku. Uvědomili jsme si totiž, že jsme při našem cestování po Slovensku nepotkali ani jediného „domorodého“ jezdce!

Minuli jsme Trenčín a za slunečného počasí vstupujeme ve Starém Hrozenkově na území republiky. Lačníc po čekém pivu a pořádném gáblíku jsme zastavili v blízkém Bánově v motorestu u silnice, kde jsme si dali přímo královský oběd.

V Uherském Brodě jsme koupili hromadu buřtů k večernímu ohni. Milďan uskutečnil zhruba čtrnáctou opravu své dýchavičné škodověnky a za Uherským Hradištěm se už vynořily věže staroslavného Velehradu, cíle dnešní etapy. Jen jsme vjeli do kempu, už k nám běží mávající přátelé, kteří se k Čundru právě zde připojují: policejní technik Roman Velinský (posléze obdrživší přezdívku Scatman podle sketujícího zpěváka Scatmana Johna, jemuž jako by z prdele vypadl) a počítačový mág Tomáš Karbulka vulgo Karkulka (zde je původ přezdívky nabíledni)! Oba už nějakou chvíli sedí u piva a zahřívají nám místa. Po postavení stanů spěcháme za nimi. Popíjíme ve výletní hospůdce či spíše kiosku v areálu velehradského kempu. Je teplo, slunce pomalu zapadá a nám se nechce vůbec nic dělat. Oheň tedy přesunujeme na zítřek a buřty jíme studené...

pátek, 7. července, volný den na Velehradu

Po snídani sedáme na mašiny a jedeme se podívat na nedaleký hrad Buchlov. Impozantní stavbu je vidět už zdáli. Prohlídku hradu jsme si užili, protože jsme nikam nemuseli pospíchat. To se to pak toulá! Na parkovišti pod hradem ale nějaký haranti ze školního zájezdu lezli po našich motorkách a některý z nich shodili. Pěkně jsme si to ale vyřídili! Je tady zaparkovaná i jedna Yamaha FZX750. Moc se nám s Romčou líbí. Je to taková klasika, taková by mi jistě „šla k pleti“...

Na oběd jsme pak zajeli do jednoho blízkého motorestu. Tam pak padl návrh vydat se ještě na nedalekou zříceninu hradu Cimburka u Koryčan, úplně jiného Cimburka, než u Bouzova. Někomu se nechce, ale jiní souhlasí. Pohořeli jsme ale při hledání správné cesty a nebýt místního cyklisty, asi bychom odtáhli s nepořízenou. Hrad je totiž doslova utopen v lesním masivu. Podle rady cyklisty jsme se tedy vydali kamenným úvozem do strmého kopce. Při pohledu na kamenitý a rozbahněný tankodrom, vedoucí údajně až k hradu, ovšem Ondra odmítl trápit svého naleštěného intrudera, takže bahenní koupel tak podstoupili vlastně jen Karkulka se Scatmanem a já s Romčou. Copak Karkulka se svým endurem a zkušenostmi ze Šestidenní, tomu se to jelo! Jenomže já jsem se bráchovým supertěžkým „dacanem“ hrabal k vrcholu metr po metru. Je to fakt hrůza, protože sjízdnost cesty se rapidně snižuje. A sakra, dál to nepůjde! Knedlika jsem nakonec, nějakých sto metrů od hradu, utopil v bahně. Zpátky přiběhli i oba kamarádi a ve čtyřech se snažíme motorku dostat na souš. To se nám nakonec daří, ale raději pokračujeme pěšky. Nelitovali jsme. Hrad je skutečně nádherný. Prolezli jsme jeho staré zdi skrz naskrz a obdivovali práci party dobrovolníků, snažících se zříceninu zkrášlit a zakonzervovat. Na zpáteční cestě k silnici jsme pak ještě potkali Gulise se svým fotoaparátem, pachtícího se do kopce „pěškobusem“. Mašinu pro jistotu zaparkoval dole u hlavní a nechal ji hlídat spolujezdce Milďana...

Kousek od Velehradu jsme spláchli prach a pot příjemnou koupelí v ledové vodě, zašli na osvěžující pivko a rozjeli se Čeřovým žigulem pro dříví. Toho jsme nakonec přivezli tolik, jako bychom čekali krutou zimu!

Po společném focení ve “firemních“ tričkách jsme se sesedli u ohně, kde se rozpoutala nádherná zábava, která se snad ani nedá popsat slovy. Ukázalo se totiž, že bavič Scatman za ty roky, co jsme se neviděli, nic nezapomněl ze svých “schopností“ a i Karkulka se dokáže chytit půllitru jako “chlap“!

Čeřa si k ohni přivlekl soukromou basičku plzeňské dvanáctky, kterou splašil bůhvíkde. My s Karkulkou a Scatmanem jsme však cucali jenom desinu gambáč, což se nám jevilo jako převeliká nespravedlnost. Kterousi „dobrou duši“ (samozřejmě Scatmana) napadlo, po Čeřově odpadnutí pozdě v noci, mu jeho pivo vyžahnout. Do basy jsme mu pak naházeli asi čtyřicet prázdných lahví, válejících se u ohniště. Hrozně jsme se při tom řechtali, protože pod širákem chrápajícímu Čeřovi bzučel v mohutném vousisku roj vosiček a mušek octomilek! Ráno pak Čeřa na tu hromadu flašek nevěřícně mžoural prasečíma očíčkama, řkouc:

„To sem všechno vychlastal???“ Nutno ovšem podotknout, že Scatman dostal zmíněný nápad poté, co si Čeřa při odchodu do hajan milou basičku krkounsky odvláčel s sebou! Při svém ústupu do ležení navíc stačil ožralý hromotluk zašlápnout místního vlčáka, poklidně klimbajícího v trávě opodál a vypitou hlavou napálit do poblíž zaparkovaného anglického karavanu! Milí angličani se pak za kuropění radši sbalili a „poanglicku“ zmizeli.

Jo a tu vypitou basu pak Čeřa vozil v kufru žigula ještě několik let, protože se zkrátka nedostal k jejímu vrácení! Vyndal ji až při odprodeji auta...

sobota, 8. července, etapa Velehrad - Kácov

Při snídani potkáváme Scatmana, kterak sedí u kiosku a popíjí podezřelý obsah z lahve nejistého původu. Romča mu, při pohledu na nedobrou barvu tekutiny povídá, že mu bude pěkně blbě. On však na to, že je to borůvková limonáda a že si musí uchovat síly na večerní pivní vánici v Kácovském pivovaru...

Sbalili jsme se, rozloučili s personálem a vydali se do poslední etapy, končící v téměř tři sta kilometrů vzdáleném Kácově. Po najetí na státovku a tankování u pumpy ale zjišťujeme, že nám chybí Meďul s Irčou. Spokojujeme se ale s vysvětlením, že nejspíš jeli ještě před námi. Dobrá, tak jedééém! Poslední dějství Čundru 1995 právě začíná!

Projíždíme Bučovicemi a u Mohyly míru u Slavkova se napojujeme na dé jedničku. Ta nás provádí okrajovými čtvrtěmi moravské metropole. Věrni šoférským zvykům (a pověrčivosti) zastavujeme u Devíti křížů. Ještě před Brnem jsme s Ondrou za řidítka pustili své protějšky, Romču a Zdenu. Jely perfektně! Při předjíždění intrudera se mi ale na Zdenu naskytl úchvatný pohled, kterak nepřirozeně nahnutá na stranu a s vyděšeným výrazem v obličeji svírá křečovitě řidítka a vypadá, jako by každým okamžikem očekávala pád! Vybuchl jsem smíchy - a Ondra na jejím tandemu taky! Možná se na oplátku smál Romče, nevím... Na parkovišti u Devíti křížů sice Zdena málem skočila s „intráčem“ na haubnu policejnímu formanu, ale s jeho uniformovanou osádkou jsme se nakonec (samozřejmě díky placce) dobře pobavili na účet našich dam! Od pumpy jsem pak zatelefonoval paní vedoucí do Kácova, že už jsme na cestě a může roztáčet pípy.

Před pivovarem v Kácově už čeká rozveselená banda lidí, kteří letos na Čundru chyběli, jako například brácha, Habrda, Kubrti a další. Vládne tady perfektní a přátelská atmosféra. Jen Scatmanovi není příliš do skoku. Jeho obličej totiž cestou nabral odstín, přibližující se barvě oné velehradské limonády. Je mu pěkně zle a Karkulka se mu posmívá:

„Vidíš, blboune, já ti říkal, že ta brčola má málo voltů!“

Nakonec se mu udělalo natolik šoufl, že z večerní slávy a pivních orgií neměl vůbec nic. Zkusil to, jenomže do sebe nasoukal asi půl piva, načež odběhl zvracet do Sázavy! Ovšem všechno špatné je pro něco dobré. Když nemohl Scatman chlastat, aspoň na nás něco vyzbylo.

Chvíli po nás přirachotili Meďul s Irčou. Dozvídáme se, že se při odjezdu zdrželi v kempu. Meďul mi pak, trošičku vyčítavě, říká, jak nás chvíli honili po dálnici a chvíli na nás čekali, protože vůbec nevěděli, kde jsme - jestli vpředu, nebo vzadu. Ale já si říkám: hlavně že jsme tady všichni!

Brácha je rád, že jsem mu Knedlika přivezl v pořádku a bez šrámů. Je jen mírně zablácenej z výstupu na Cimburk. Stejným blátem je obaleno i Karkulkovo enduro, čehož zanedlouho, spolu se Scatmanem, využijí k tomu, že mi oškrábané „bláto z Cimburka“ v lahvičce předali coby vskutku originální svatební dar!

Čundr jsme tedy zakončili hlučnou veselicí v nitru budovy krásného, čerstvě zrekonstruovaného pivovaru a po půlnoci i návštěvou závěru tancovačky s rockovou kapelou Markýz John.

Narozdíl od Scatmana jsem si mohl dovolit nalít do sebe, co jsem chtěl, což se projevilo tak, že když jsem se v jednu chvíli odpotácel k řece vyčůrat, tak jsem spadl do vody a málem se utopil! Naštěstí se však ihned odkudsi zjevila má dobrá víla Romanka (jakoby to tušila!) a zachránila mě. Vždyť za koho by se taky zanedlouho provdala, kdybych jí utonul, ne?! Ráno pak Zdena našla na záchodě svůj ručník notně zaneřáděný, neboť neznámý ožrala si s ním vytřel prdel. Doslova. Kdovíproč z tohoto zločinu později podezřívala Ondru...

více info