Čundr 1990 |
CESTA
KOLEM ČECH IV.
… viděno očima účastníka
1. Semice – Jinolice
2. Jinolice – Bratrouchov
3. Bratrouchov – Seč
4. Seč – Chlum u Třeboně
5. Chlum u Třeboně – Hartmanice
6. Hartmanice – Trhovky
7. Trhovky – Semice
poprvé na deset dnů!
Slibuju tedy Majdě, že nebudu zbytečně riskovat. Šest, pět, čtyři, tři, dva a… Je 10.50 h, řadím jedničku, pouštím spojku a vyrazíme nu z na trať.
Po najetí na státovku míříme do Jičína. Městem projíždíme hladce a bezproblémově po nacvičené trase. Uháníme směrem na Novou Páku. Silnice je mokrá, přesto jedu poměrně svižně. Nikoliv ale riskantně! Je tady několik zatáčkovitých úseků. Před očima mi ubíhá obraz minulých dnů,..
Předevčírem, v pátek, bylo krásně. Začínala mi dovolená a začínal Čundr, vrchol sezóny. A počasí jako by si toho bylo vědomo. Od rána se u nás v Semicích, v proslulé klubovně Velkého gangu, zvané Baráček, střídali budoucí účastníci – nedočkavci. Po celý rok se počet uchazečů o start pohyboval kolem pětadvaceti. Tedy dvojnásobek počtu loňských odvážlivců! Z počátku jsem tím byl nadšen, ovšem jak se blížil termín startu, zvyšovaly se mé obavy ze zvládnutí takového počtu lidí. Ty vygradovaly po obdržení zprávy, l že starej mazák, zkušeňák a zálesák, účastník vůbec první Cesty kolem Cech a zakládací člen Velkého gangu, Míra Urban, nepojede. On, ve funkci místošéfa, měl být mou pravou rukou a § Velkého gangu, Míra Urban, nepojede. On, ve funkci místošéfa, měl být mou pravou rukou a navíc měl, jako pokladník, spravovat fond, ze kterého se mají platit kempy. To je jedna z novinek letošní Cesty. A měsíc před startem mi brácha přinesl z fabriky zprávu, že Míra končí! Musel jsem rychle najít někoho, kdo by převzal všechny jeho úkoly a na koho by bylo stoprocentní spolehnutí. Měl by to být určitě někdo z loňský sestavy a navíc od nás, ze WVJ. Závěru, že celou výpravu bych se nebál svěřit snad jen dvěma lidem: Benovi a Georgovi Krhounkovi. No a protože Ben je hlavou „Jižanů“, byl výběr jasnej! Zavolal jsem Gerogovi do práce. Vzal to.j
Vjíždíme do Nové Paky. Opatrně sice, přesto ale s maximálním nasazením projíždíme městem. Novou Paku opouštíme v 11.05. Chytáme kolonu. Vpředu jede nějakej hejhula s traktorem. Ploužíme se jako šneci. Konečně je protisměr volnej a vyrážíme!
Půl roku před startem Čundru, někdy v únoru, jsem si začal uvědomovat, že „půllitr“ Jawa 500 OHC, nejspíš nikdy nevyjede. Tedy pokud bude v mém majetku. Tohle zjištění bylo hrozný nejen pro mě, ale i pro mé okolí. Rozhodl jsem se rozestavěnýho „půllitra“ prodat a koupit zbrusu novou emzetu 250, nejnovější hit českých silnic. Podle jedněch „skalních“ jsem zradil jawu, podle ještě „skalnějších“ dokonce sám sebe. Ano, je pravda, že dva a půl roku horuju pro klasický choppery a stále jsou pro mě špičkou, ale zároveň jsem celé toto období žil v iluzi. Namlouval jsem si, co nebyla pravda a namlouval jsem to i svýmu okolí, což se mi později vymstilo v negativním ohlasu na moje rozhodnutí. Byl však nejvyšší čas, abvch „dostal rozum“ a rozhodnul se pro to nejvýhodnější řešení. Bez ohledu na zásady a emoce. No prostě jsem už chtěl KONEČNÉ JEZDIT! A pak mi přálo štěstí v podobě náhody a od kámoše Živnůstky z Nymburka jsem získal pořadník na MZ 251 v kolínský Mototechně. V březnu jsem tak získal svou novou Lízu
Prší stále hustěji. Po téměř rovný státovce uháním až nebezpečně rychle. V Olešnici-Horkách jsem v tom rozjetí málem neodbočil na Jilemnici. Chytáme ale další kolonu! Nějakej zkurvenej lufťák je vyvalenej z ty trochy vody a sune se padesát. Za ním šňůra aut, včetně nás, a protisměr ne a ne se uvolnit. Až teď! Za tři, za dva, cejtím, jak se zadní „slika“ při akceleraci protočila. Je 11.15 h a já uvažuju nad tím, jak rychle asi jedou naši soupeři.
Velký problémy byly se sháněním dalších dvěstěpadesátek MZ pro kámoše z Gangu. Z tohoto artiklu se během jara stal profil tak úzký, že už užší ani být nemohl. Telefonovali a jezdili jsme po středočeských Mototechnách půl roku jako blbci! Hodně dlouho isme se taky patlali s naším Bizonem. Koupil jsem ho před rokem od kolegy Škrabálka z Jinočan bráchovi k osmnáctinám. Pořád na něm ale bylo něco nedodělanýho a my nedokázali přinutit se něco s tím udělat. A to jsme přitom věděli, že Bizona na Čundr budeme potřebovat! Až doslova několik dnů před startem nám Skot doporučil elektrikáře-specialístu Vaška Drozda z Lysý a ten dal elektriku během dvou dnů dohromady. Pak si milýho Bizona vzal do parády Bobby a „naučil“ ho jezdit.
Náš „Starouš“ simson, stroj č.l Velkého gangu, původně vůbec neměl jet. Potom ale padlo rozhodnutí, že simsony nakonec pojedou. To už ale Starouš odmítal řadit! Až několik dnů před startem ho brácha přivedl k rozumu.
Letošní sestavu „bezpapíráků“, tedy pilotů bez řidičského oprávnění, tvoří kromě mě a George ještě Bochan, Oťas a Peťan – ten dokonce nemá ani „dojížďák“, tedy potvrzení o ztrátě či odebrání řidičského průkazu, jež obyčejně obstarávám já. Loni „bezpapírová“ Petra získala řidičák asi měsíc před Čundrem a Járínek, benjamínek expedice, dokonce dva dny před startem!
Bez ohlédnutí a bez potíži prolétáme Studencem. Lízá šlape nádherně. Jen ten blbej déšť mi vadí. Zatím to ale není až tak katastrofální. Míjíme obec Martinice a v dohledu je Jilemnice. Koukám na hodinky. Ukazují 11.20…
Doufali jsme s Georgem Krhou, že do startu řada zájemců o účast na Čundru odpadne tak, jak tomu bývalo v minulých letech. Teď jsme si to ale poprvé doslova přáli, protože zvládnout tolik lidí…
Ovšem nestalo se tak! V onen pátek, 29. června, se k nám do Baráčku začali všichni sjíždět a vypadalo to tak, že letos těch odpadlíků vskutku příliš nebude. Z loňské, legendární sestavy, bude na startu chybět Filozof, Kříča, Bobby a Skot. Jana ale přijela do Semic stopem pobýt při slavnostním zahájení a popřát šťastnou cestu. Letos nemůže jet kvůli zaměstnání. Filozofovi jsem volal do Liberce asi týden před startem ale zklamal mě. Vyjádřil se vcelku dost přesně, když mi řekl, že se „nějak necejtí a že už něco…“ Až později jsem se dozvěděl, že jede s Majdiným bráchou na nějaký „americký manévry“.
Bobby krátce po loňským Čundru prodal mašinu a pak byl rok „bez“. Až pár dnů před startem se mu podařilo získat taky MZ 250! V ten pátek se na ní přijel ukázat. Počátkem týdne ji bude zajíždět, přihlásí ji a v průběhu šesté etapy se k nám připojí. Aspoň že tak.
Skoťák po loňský expedici, kdy byl jmenován králem komiků a my se bez ustání bavili na jeho účet, prohlásil, že už s námi nechce mít nic společnýho. A my se naopak zařekli, že ho k účasti rozhodně nutit nebudeme. Uplynul ale rok, vášně a spory utichly a Skot by snad dokonce i jel kdyby neměl zaplacenou rekreaci v Řecku a Turecku, paďour jeden. A tak je tady dneska i on jen proto, aby se s námi rozloučil. Od návratu z loňský Cesty se tady, u nás na „Severu“, utvořila parta lidí, která v klidu může konkurovat té léty prověřené partě příbramské. Pryč jsou tak časy, kdy jsme s Raďouchem Čihulou, spoluautorem prvního Čundru, objížděli kamarády a spolužáky a doslova je prosili o účast!
Vjíždíme do Jilemnice. Tenisky už mám úplně prochcaný a maskáče na tom nejsou o moc líp. Majda za mnou ani nedutá ale myslím, zeje na tom hodně podobné. Poměrně rychle projíždíme volnou silnicí městem, míjíme náměstí a… V tom si koutkem oka všímám dvou motorek, stojících vlevo, na odbočce na Košťálov. V bleskový rychlosti rozeznávám červený sklo kapotáže jedny z nich. To jsou naši! Třeba potřebujou pomoc! Brzdím a vracíme se. Skutečně. Ben s Bochanem, kteří vyrazili 15 minut před námi, už zuřivě mávají. Je mi to jasný, Přibramáci kufrujou. Zastavujeme vedle nich a ani se nemusíme ptát Začínají jeden přes druhýho překřikovat, smějou se a řvou na celý kolo! A z jejich slov je patrno, že příčinou všeho je – Meďul. Ten je údajně v Jičíně poslal na Valdice a sám jel pak jinudy! A Meďul je teď prostě největší kurva pod sluncem, protože je záměrné poslalal, aby tak vyřadil konkurenci. Nevěřím, samozřejmě, že by zrovna Meďul schválně poslal kluky jinam ale jistý je, že tady teď stojej a nevědí kudy kam. Dokonce mě zmátli natolik, že Majda běží před křižovatku podívat se radši na cedule a vrací se s tím, že my SAMOZŘEJMĚ jedeme správně, Startujeme. Příbramáci teď jedou za námi. Těsně za Jilemnicí je obec Hrabačov. Je 11.25 a prší stále silněji…
V pátek odpoledne přípravy vrcholí. V 19.15 zrovna večeřím, náhodou mrknu z okna kuchyně a zůstávám civět s otevřenou hubou. Můj zrak spočinul na dvou přijíždějících motorkách. Tou první je simson, obloženej kuframa. Podle helmy poznávám Uně, přítele a bejvalýho spolužáka Pavla Šlapáka z Příbrami, jedinýho z dávný party čelákovických studentíků, kterej vydržel do dnešního dne, a člověk, z jehož iniciativy se vlastně před pěti lety uskutečnila vůbec první akce Velkýho gangu, jenž tehdy ještě ani zdaleka nebyl Velkým gangem. Ta druhá motorka mi málem způsobila újmu na zdraví. Uň s sebou totiž přivedl Martina, zvanýho Marcel a Moniku, který přijeli na Hondě CL 360! Zcela nečekaně se tak naší akce zúčastní mašina z té lepši poloviny světový produkce.
Vyběhl jsem ven a přivítal se s nimi. Zavedl jsem je do Baráčku a vydal se objet ještě několik lidí. Musel jsem do Píst a pak s Peťanem pro Majdu do Kostomlat, Kříča s několika Semičáky už zahřívala židli na Hájence. Majdu jsem přivezl ve 20.00. Naši mě častují zprávou, že před chvílí dorazil i zbytek Příbramáků a že je poslali na Hájenku. Uháním za nima ale už se vracejí zpátky! Ben, Meďul, Bochan a Jitka Meďulka. Nadšené přivítání uprostřed lesa! Rychle se v Baráčku převlíknout, dělejte, dělejte!
Přijíždí Eiffel s Milďanem. Oba vlastními auty. Milda s námi na Čundr nemůže, má problémy s motorkou. Vezou nás tedy do Kerska. Cestou potkáváme Oťase s Mikim na tandemu. Ten už je pěkně pod parou! Přijíždějí i Písty, je tady Bobby a Skot. A jedééém! Jedno pivo, druhý, třetí a zábava, smích a řev a je nám dobře. Miki už ale dlouho nevydrží. Motá se po place a má evidentně dost. Ten dneska skončí špatně. Je tu i Habrda, smolař roku. Od zimy, kdy dostal mašinu, se těší na tenhle vrchol sezóny, osud mu ale příliš nepřeje. Jeho jawa by totiž daleko nedojela. Má potíže s elektrikou. Slíbil tedy, že přijede pozítří do Bratrouchova. Je krásná noc a zábava vrcholí!
Leje jako z konve. Krucifix, to se nám to vysralo! A ráno to přitom vypadalo tak nadějně. Jedu na hranici možnosti. Neustále střílím pohledem do obou zrcátek, kde září reflektory obou Příbramáků. Projíždíme Víchovou nad Jizerou. Rychlost jízdy se pohybuje mezi padesátkou a stodvacítkou, což však už hraničí se šílenstvím. Vždyť já vlastně vůbec nemusím pospíchat, mám před nima přece 15 minut náskoku! Nemusím sice, ale nevím, čím to je, že nemůžu ubrat… Smyk, uáááá, kurva, teď jsme měli namále! „Nádherně“ sjetá zadní guma o sobě dává vědět. Za zády teď rozeznávám Bena. Bochan už má velkou ztrátu. Jedeme úzkou ale poměrně kvalitní, zatáčkovitou silnicí podél Jizery. Vpravo skály, vlevo sráz a rozbouřená řeka, za mnou oba „jižanští honící psi“ a přede mnou nebezpečí, skrývající se v mokrých zatáčkách. Do cíle zbývá ještě nějakých deset kilometrů. Je 11.30…
Sedíme kolem stolů a mluvíme jeden přes druhýho. Ben přináší pivo a říká, že až přijde Meďul, tak mu ho máme dát, přičemž si nevšímá, že nicnechápající Meďul sedí přímo naproti němu…
Miki končí tak, jako každej prasák, kterej přebral: sedí opodál, čelo opřený o stůl, když typickej mlaskot padající šavle. Miki blije! Vyskakuje několik lidí a ožraly se chápou ochotný ruce. Kluci ho táhnou do tmy. Miki se teď povaluje u plotu, kde zasekává jednu šavli za druhou! To má z toho, že chlastá griotku jako vodu a ještě si přiťukává s Habrdovou helmou tak, že je celá upatlaná! „Hahaha, hmmm, dělá psíííka“, chechtá se škodolibě George Mikimu, kterej se skutečně v kleče při blití protahuje jako pes po ránu. Ovšem s tím rozdílem pes po ránu obyčejně nezvrací…
Přichází Mrcásek a Habrda, zvaný Lasky. Miki asi nebude schopen dojít domů. V tomhle stavu to určitě nezvládne. Chtělo by to káru. Rychlá porada, oba skáčou na Habrdovu Hrknu a jedou k nám, do Baráčku pro kárku.
V jedný zatáčce má Ben problémy. Soudím tak podle toho, že se z ní vynořuje až v momentě, kdy já jsem na konci dvousetmetrový rovinky. Jedu snad stejně rychle jako za sucha. Sám se divím, že ještě neležíme! Poniklá. Obcí prolétáme s bezpečným náskokem před oběma pronásledovateli. Kochan snížil svou ztrátu na Bena. Zbývá ještě několik zatáček a už by se měl objebit ten zatracenj viadukt. Zpropadenej déšť! Plivu vodu a… za zatáčkou nic. Beru za plyn a ženeme se k další zatáčce. Zase nic! Debilní viadukt. V jednu chvíli dokonce pochybuju, jestli vůbec jedeme dobře. Ale to je blbost. Další zatáčka… ááá, viadukt, konečně!!
Po půlhodině jsou kluci s kárkou zpátky. Ukryli ji opodál ve škarpě. Miki se mezitím vyblil | podoby. Nevnímá. Odebírám se s Mrcáskem do lokálu zaplatit. Musíme si k tomu s vedoucím Jardou Kubatou sednout……. Dělá to 453,20Kčs. Uff, obracím oči v sloup a jakž takž dáváme tu strašnou sumu dohromady. A padáme. Drapli jsme mladistvého opilce a odtáhli ho na silnici. Miki se rozvalil v kárce jako v rolls-roycu. Roli šoféra dobrovolně přebírá Mrcásek. Jdeme…
Marně vzpomínám, jestli jsem si kdy v minulosti všimnul nějaký odbočky za viaduktem. A je tady! Bez rozmýšlení mačkám blinkr. Snad to kluci nepřehlídnou. Tohle bude poslední dějství dnešního dramatu. Přejíždíme koleje – fuj, pěkně to na nich uklouzlo! Je 11.33 a zrakem bloudím po kolem ubíhajících kmenech stromů. Hledám modrý turistický značky. Jedeme podle nich. Tak nám velí Mrcáskovy instrukce. V zrcátku se vynořuje hranatý světlo Bochanovy mašiny. Dostal Bena v krásným esíčku – slaďas pokořil „starýho šakala“! A teď se ten cucák chystá na mě!! Vzteky málem trhám plynovou rukojeť. Rovinka – oba jedeme co to dá. Už je u mýho zadního kola, jsem v hajzlu! Ale rovinka končí a Bochan si manévr rozmýšlí. Nedobrzdil by totiž a skončil by v kopřivách. Tak se halt projevuje technickej pokrok v konstrukci brzd! Musím využít převahy v zatáčkách a vypracovávám si před Bochanem mírnej náskok. Jedeme po překrásný asfaltovými cestě, široký akorát tak na auto a motorku. Za každou zatáčkou už by měl být cíl. Mám vodu až v prdeli a Bochana v zádech. Zatáčka, další, ještě jedna a… Co, co je to?? Plno lidí a motorek – to je CÍL! Zaplaťpámbu, máme to za sebou. Co mě ale překvapilo nejvíc, to je Meďul. I on totiž našel cíl! Po tom, co vyprávěli Ben s Bochanem…
Kochan teď právě přijíždí, po chvilce je tady i Ben. Vyslovuje Bochanovi uznání. Na rozmoklej papír čmárám po poradě s cílovým komisařem Mrcáskem časy příjezdů. Zezdola se ozývá brumlání mašiny. Libor je tady taky! V Jilemnici totiž původně bloudil s oběma Příbramáky…
Jdeme ztichlým lesem. Obklopuje nás tma. Kolem poletuje spousta světlušek. Jak romantický. Nebýt ovšem v káře funícího Mikiho a spílajícího Mrcáska. Zastavujeme u pramene. Čekají tady Habrda s Oťasem na mašinách. Je tu i několik dalších lidí. Ben se prý, po našem odchodu z Hájenky, málem serval s nějakým ožralým vidlákem. To by nám ještě scházelo… Po silnici kolem nás procházej Příbramáci, po nich kolem sprintuje trio ze Brodu další a další. Všichni míří do Semic, do Baráčku. U pramene se zjevuje kerský rodák Jirka Kutifel s harmonikou. Hraje Mikimu ukolébavku a pak, na jeho přání, i lambádu. Ve světle lucerny stojí postava harmonikáře, hrajícího tklivou melodii, opodál kárka s nehybným „mrtvým broukem“ a několik tichých osob, pozorujících vše z lavičky – fakt dojemná scéna. V jednu chvíli se ale zvedám, abych kárku podepřel šutrem ze záhonu. Hrozí totiž její překoceni. A pak zase sedíme, tóny harmoniky mizí v tmavém lese a ze tmy bez ustání zurčí pramen minerální vody
Cílem jsme projeli v 11.37 hodin. To znamená, že výsledný čas naší osádky činí 47 minut. To není špatný. Teď ale musíme do sucha. Simsonáři a Písty už jsou na chatě. Mrcásek nám navrhuje jet po jakési cestě s ukrutným úhlem stoupání. To ale rozhodně odmítám, nejedeme přece motokros! Mrcásek tedy zůstává na místě kvůli lidem, co jsou ještě na trati, a všichni ostatní jedou za mnou, po osvědčené cestě na chatu.
Už je dávno po půlnoci. U pramene zastavuje auto. Vystupuje – prokristapána, sousedka Bažantová od nás z ulice a tankuje minerálku! Vyplašeně pokukuje po individuu, chrápajícím v kárce. Tímto je Miki v prdeli. Po návratu z Čundru může počítat s rozsáhlými represáliemi ze strany matky. A tak se zvedáme. Miki už s námi jakž takž komunikuje. Z nejhoršího je snad venku. Už z dálky je u nás na dvoře vidět světlo. Je tu pěkně živo. Hromada lidí a motorek! Bobby kdesi vyveksloval ruský světlice a dělá bengál. Ššššš! Noční oblohu ozařuje červený světlo. Nádhera! Miki se vrávoravým krokem ubírá k domovu. Ještě chvíli posedáváme na dvoře před Baráčkem. Blíží se první hodina novýho dne. Tak vlastně dneska startujeme… Ten rok utekl jako voda. Je to vůbec možný? Připadá mi, jako bychom se teprve včera vrátili z minulýho Čundru a už je tu další. Tak jdeme spát, ať jsme vůbec schopni zítra – vlastně dneska, vyjet, Dobrou noc!
Najíždíme tak opět na silnici směr Jablonec nad.Jizerou. Stále prší. Déšť mi už ale tolik nevadí, protože Tajný závod skončil a teď nás čeká jen vyhřátá chata. Óóó, krásný pomyšlení!
Zvolna postupujeme vpřed skrze přívaly vody. Pojednou zahlédnu v protisměru Marcelovu červenou hondu. Odkud jede? A kam? A kde má Moniku?? Nechápu… Odbočujeme na Bratrouchov. Cesta ubíhá v pohodě. K chatě přijíždíme sice delší, zato ale sjízdnější cestou. Čtvrt roku jsem tady nebyl a tak mě množství cest a cestiček poněkud mate. Jedeme tedy .s Majdou po jedné z nich, zatímco ostatní stojí na místě. Po chvíli se ale vracíme a už všichni společně jedeme po tý správný.
Chata na obzoru! Z oken už se vyklánějí ti, kteří přijeli před námi. K chatě ale vede cesta, která se v posledních metrech sklápí do pěknýho padáku. Dojezd se tedy, díky dešti, proměňuje v pořádnou skluzavku! Sjíždím jako první. Pomaloučku, žádnej spěch, je to mokrý, guma sjetá…áááá, motorka nabírá na rychlosti! Co teď? Zabrzdit znamená sebou seknout, nezabrzdit pak znamená napálit to do vrat garáže! Lehce ťukám na zadní brzdu, smyk, buch! Ležíme na zemi. Kreténi v okně nad námi se můžou potrhat smíchy. Seru na ně. Nám, ani Líze, se nic nestalo. Zastávám názor, že když už havaruju, tak aspoň musím umět spadnout a tohle byla názorná ukázka, vy umělci!! Za mnou sjíždí k chatě Ben. A to samý! Pouze s tím rozdílem, že v pozici plochodrážníka pádu na poslední chvíli zabránil. Má holt vzadu lepší „traktorku“. Je to hrůza, poslední metry už tak dost náročný etapy a takový problémy. Stavíme mašiny vedle chaty, do rozmoklý trávy. Stojany podkládáme různými prkýnky a stříháme ukrutnou Belkovu plachtu na několik dílů a motorky přikrýváme. To ale nemá smysl Už takhle jsme zasraný až běda. Odvazujeme bágly a konečně jdeme do sucha.
V sobotu vstáváme v půl sedmý. Je nádherný, slunečný počasí. Pravej opak loňskýho zahajovacího dne. Jen aby to nebylo poslední sluníčko, který letos máme! Na nikom se, kupodivu, neprojevujou žádný poopiční stavy. To je dobře. Několik lidí jde do vsi na nákup. A jéje, to bude ostudy!
Plynou minuty a hodiny Zvolna se blíží start a přátelé se začínají sjíždět. Meďul ještě elektriku. Přijíždí Mrcásek. Mašinu staví na stojan. Najednou rána a skřípot! To snad ne, motorka spadla ze stojanu přímo na zeď plotu před baráčkem! Sklíčko zrcátka a držák budíků jsou v prdeli. To nám to pěkně začíná…
Ze vsi se blíží nějaká mašina. Nevěnujeme jí moc pozornosti. Zastavuje ale u nás. Neví někdo, kdo to je? Její řidič si sundává helmu: „Čau, neznáte náhodou Petra Najmana?“ Uspokojen naší kladnou odpovědí jde přímo na věc: „Můžu jet s vámi Kolem Čech??“ No vida, to je teda dobrý! Takový jednání se mi líbí a jdu k němu. Podávám mu ruku. Jmenuje se Libor a je to jeden z vysokoškoláků, které Eiffel před časem „naverboval“ pro Akci. Tak tohle jsme fakt nečekali!
Přijíždí Otík, Pístecký, Eiffel, už jsou tu i všichni Semičáci. Dvůr a prostor před vraty je přeplněn motocykly a jejich osádkami. V celý ulici je hotový pozdvižení! Jsou tady i rodiče některých účastníků. Z rozhovorů s nima si s hrůzou uvědomuiu. Že jestli se někomu, nedej bože, něco stane… Prostě mi ty hovádka svěřujou k opatrování!!! Z toho je mi poněkud úzko… Mimo jiné přijela i paní Krovozová, která své domluvy nezbednému potomkovi ukončila oslovením: „… jasný, ty mrcásku jeden?!“ A tak vznikla Mrcáskova atypická přezdívka.
Je 9.30. Svolávám osazenstvo do Baráčku k poslední instruktáži. Ale to jsem si dal.Není tady k hnutí a mně běhá mráz po zádech! Jak je možný, že jsme dali dohromady tolik lidí?? A já mám teď k nim vést řeč. Postihla mě tréma jako prase! Nemám ale na vybranou: ‚Dámy a pánové, vítám vás jménem vedení Velkého gangu i jménem svým v sídle Severní sekce. Dnešním dnem, jak jistě víte, začíná Cesta kolem Cech, už čtvrtá v historii…“ A pak jsem plácal a plácal. Ve stručnosti jsem leště jednou všem přiblížil jsem připomněl ten fakt, že každou z etap povede jeden dobrovolník, ne pouze já, což je další z novinek. Dnešní etapu, vedoucí do Jinonic u Jičína, ještě odvedu já. Tím jsem si ale na sebe ušil bič, protože obyčejně totiž nebývám schopen se v první den Čundru dostat do optimální trochu jako spící panna. Po chvíli ale fakt nevím, co bych dál vykládal. Instruktáž končím a jdeme se připravit ke startu doposud nejrozsáhlejší akce.
Čtvrt hodinky před startem přibíhá nejmladší člen letošní výpravy, Járínek. Místní Občanské fórum pořádá na hřišti za vsí jakýsi letní tábor pro děti a žádá nás, jestli bychom byli ochotni zajet tam a udělat pro drobotinu krátkou motorkářskou šou. No, bude to sice chaos, takhle narychlo, ale vlastně proč ne.
Na chatě je krásně teplíčko. Není tady sice k hnutí a ještě k tomu odevšad visí sušící se hadry ale to je nám fuk. Po převlíknutí se usazuju na gauči. Ze simsonářů pořád chybí Járínek. No ale moment, jak to!? Co to má znamenat? Záhy se dozvídám, že to v Jilemnici položil. Nic se mu sice nestalo a náš simson Starouš taky jede, ale on se prý rozhodl, že zůstane dole u cesty a počká tam na nás. No to je otřesný! Tak oni ho nechali napospas osudu v neznámým kraji a navíc my ho ani nepotkali! Krucinál, to je bordel. Peťan si tedy bere Uňova simsona a jede se po Járínkovi podívat. Na záchrannou výpravu s ním vyráží i Aleš. Oba se po půlhodině vracejí s Járínkem i s Mrcáskem. Staroušovi sice chybí jeden z chráničů rukojetí ale jinak na něm havárie nezanechala vážnějších následků. Ovšem ani Mrcáskova emzeta se nám jaksi nezdá. A skutečně. Rozesmátej brácha vypráví, kterak Mrcásek při jízdě do kopce po lesní cestě vzal za plyn, kolo uklouzlo po mokrým šutru a řach!!! Definitivně urval načatej držák budíků a ohnul páčku brzdy. Tenhle chlap, to je fakt neštěstí. Brácha prej ještě nikdy neviděl emzetu metr nad zemí a - naležato. Dlouhou dobu se potom z garáže v suterénu chaty ozýval ruch. Zatímco my jsme nahoře kalili, Mrcásek spravoval…
Je přesně 10.00. Řadíme se do kolony. Pomalu vyrážíme na hřiště. Tady je plno harantů. Jeden po druhém sjíždíme mezi ně, na hrací plochu. Je to tady ale úzký, nepřehledný, málo prostoru, samej písek. Vzniká zmatek. Místo toho, aby se každá z motorek otočila a pomalu se vracela na silnici, tak se zase vrací zpátky na hřiště a já se rozčiluju – krucifixprobohaživýho! Konečně se řadíme na silnici před hřištěm. Nervózně trhám plynovou rukojetí, motory rámusí, dívám se dozadu. Zbývá ještě několik strojů ale už i ty se zařadily. Je to dobrý a tak tedy – BŮH S NÁMI! Řadím za jedna a jedeme. Kolona se rozhýbala. Za hroznýho troubení projíždíme Semicema. Lidi koukaj jako trubky! Je nás teď vůbec nejvíc v historii akcí Velkýho gangu.
Cesty kolem Čech IV. (´90) se účastní (1. den, pokud není uvedeno jinak):
Jaroslav Vrána – Magda Brzobohatá MZ 251
Jiří George Mašín – Petra Šedinová MZ 150
Karel Ben Lenkvík Jawa 350-638
Aleš Mumla Vrána MZ 150
Petr Peťan Mašín Jawa 250 Bizon
Petr Meďul Novák Jawa 350-638
Filip Filis Petričko Jawa 350-638
Roman Mrcásek Krovoza MZ 251
Karel Kódl Koštíř – Josef Miki Mikluščák MZ 251
Petr Eiffel Najman MZ 251
Zdeněk Oťas Otta MZ 150
Libor (nezjištěné příjmení) Jawa 250 (l.a 2. etapa)
Pavel Bochan Ouda Jawa 360 Bizon
Jitka Meďulka Nováková Jawa 350-634
Josef Jozo Kuchař Jawa 350-634 (4.-8. etapa)
Vladimír Láda Hampejs Jawa 350-634 (4.-8. etapa)
Jan Hony Hampejs Jawa 350-634 (4.-8.etapa)
Martin Marcel Mašek – Monika Sopúchová Honda CL 360
Pavel Uň Šlapák Simson (1.-8.etapa)
Roman Belek Bílek Simson (l .-8. etapa)
Petr Pitkin Aujeský Simson (1.-8. etapa)
Jiří Íka Hronek Simson (1.-8. etapa)
Jaroslav Járínek Poustka Simson (1.-8. etapa)
Pavel Habrda Havěrník Jawa 350-632 (pouze v cíli 2. etapy)
Teď je nás tedy dvacet čtyři na devatenácti motorkách. To je teda žůžo! Opouštíme Semice. Už tehdy mi ale kluci zezadu dávají znamení, že něco není v pořádku. Zastavujeme. George prej stojí ve vsi a má problémy s elektrikou. Hmm, to je pěkný. Ještě jsme vlastně ani nevyjeli a už porucha. Stojíme kousek za vsí. A George přijíždí, je to all right! Výborně, jedeme dál.
Libor musí odjet zpátky domů. Má nějakou práci. Slíbil ale, že bude čekat v Karlových Dvorech, cíli 5. etapy. Dodnes jsme se ale nedozvěděli, jak se vlastně jmenuje celým jménem. Eiffi to totiž zapomněl a Libor se doteďka neukázal…
Sedíme na chatě, popíjíme a čekáme, až Mrcásek odstraní následky svýho pádu. Mezitím počítám časy a sestavuju pořadí dnešního Tajnýho závodu:
1. Martin Mašek – Monika Sopúchová (Honda) 0:40,0
2. Jiří Mašín – Petra Šedinová (MZ) 0:40,0
3. Petr Mašín (Jawa) 0:40,0
4. Jaroslav Vrána – Majda Brzobohatá (MZ) 0:47,0
5. Petr Novák (Jawa) 0:55,0
6. Pavel Ouda (Jawa) 1:03,0
7. Karel Lenkvík (Jawa) 1:04,0
8. Jitka Nováková (Jawa) 1:07,0
9. Petr Najman (MZ) 1:07,0
10. Karel Koštíř – Josef Mikluščák (MZ) 1:07,0
11. Libor (Jawa) 1:09,0
12. Zdeněk Otta (MZ) 1:12,0
A kategorie do 50 ccm?
1.Roman Bílek (Simson) 1:35,0
2. Pavel Šlapák (Simson) 1:35,0
3. Jiří Hronek (Simson) 1:35,0
4. Petr Aujeský (Simson) 1:35,0
5. Jaroslav Poustka (Simson) 1:35,0
První tři osádky mají stejný čas. Pořadí isme tedy sestavili podle toho, jak přijížděly za sebou do cíle. Tyhle první tři motorky ale přijely do cíle nečekaně brzy a tak se stalo, že ani Mrcásek s Mumlou tam ještě nebyli! Prostě závodníci přijeli dřív, než pořadatelé… A protože lilo jako z konve, vydali se na strastiplnou pouť na chatu. Jeli po ty hrozný cestě, Krčálu, plným kamení a bláta, kterou nám doporučoval „motokrosař“ Mrcásek. Motory řvaly, spojky se pálily, všichni tlačili naložený mašiny jako magoři, než se jim podařilo dostat se k chatě. Spojka Peťanova Bizona měla evidentně dost A ani Marcelova honda na tom nebyl nejlíp.
Vjíždíme do Lysé nad Labem. Na rozdíl od loňska však u pumpy způsobujeme dopravní zácpu. Někdo tankuje, někdo, jako třeba já, dofukuje kola, A jedeme dál. Pokračujeme směrem na Benáteckou Vrutici. Cesta ale probíhá bez problémů pouze zdánlivě. Netuším totiž, že polovina pelotonu zůstala stát už kousek za pumpou! Takovej vedoucí jezdec to má totiž strašně těžký: V zrcátku nemůže rozpoznat, jstli za ním jede 20 mašin nebo jen 15. A protože mě nikdo ze zadních jezdců neupozornil, což byla jejich hrubá chyba, tak jedeme dál. Přesto se mi to ale po chvíli nějak nezdá a těsně po najetí na dálnici u Benátek nad Jizerou zastavujeme v odstavňáku. Teprve tady se dozvídám, že obě pístecký mašiny a kompletní Příbram už nám pěkně dlouho chybí! No to je paráda! Tady ale čekat nemůžeme, takže se přesunujeme na blízké odpočívadlo. Avšak chyba lávky – odpočívadlo je plný lufťáků, takže nakonec stejně stojíme v odstavňáku…
Slunce už pěkně připaluje. Válíme se na travnatým svahu pod dálnicí a každý využívá neplánované zastávky po svém. Někdo spí, jiný se hrabe v motoru, pár jedinců šlo sehnat něco k pití. Je 11.00 h a my přemýšlíme, kde je zbytek výpravy…
Simsony jely vcelku spolehlivě. Až na Járínkovo zaváhání v Jilemnici, kde si na namoklý silnici rozbil hubu. Pak dostal z deště strach a raději čekal u Bratrouchova na hlavní pole. Záhadně jsme ho ale minuli a na chatu ho tak přivedli až Mrcásek, Aleš a Peťan.
Všichni vypráví příhody a zážitky z dnešního zmoklého sprintu. Jo, teď už je nám hej. Hvězdou tajného závodu se ale bezkonkurenčně stal Meďul! Hned od několika účastníků slyšíme zkazky o tom, kterak „Příbramský rychlík“předjel několik motorek, jejichž osádky ho však po chvíli spatřily na plnej plyn přijíždět z protisměru! Načež je ovšem po chvíli za mohutných kouřových efektů opět předjel!!!
Je jedna hodina odpoledne a déšť kupodivu ustává. Tah tohle fakt docela nasere… Klasická ukázka naschválovýho počasí! No, co se dá dělat. Pojednou ale na protější stráni spatřujeme bílou motorku a jezdce s bílou helmou. Kabrda jede! Všichni se hrneme k oknům. Jezdec zmizel za korunami stromů. Čekáme, už by se měl objevit… to je doba… kde je, sakra? Že to ten vůl položil?! No, vždyť by dneska zdaleka nebyl první…
Konečně je Habrda Páprda Lasky tady! Rve z maxihlavy maxihelmu a rozzářeným kukučem oznamuje celýmu koncilu, že to právě před chvílí položil. Chatou se pak nese řev, jež snad už ani nelze definovat jako smích.
Polední slunce pálí jako Čert. Čekáme na dálnici už půldruhý hodiny a nic. Je jasný, že někdo z chybějících má poruchu. A asi dost vážnou. Bude třeba vyslat někoho nazpět, aby zjistil, co se děje. A kdo jinej by to měl bejt, než ten NEJRYCHLEJŠÍ, že?!
Uháním s Majdou zpátky. „Těhla na pedál“, jak říká Mrcásek, a tradá zpátky! Za několik minut vjíždíme, či spíš vlétáme do Lysý. Hmmm, tady jsme dlouho nebyli, říkám si… Městem jedeme zvolna. Koukáme do každý boční ulice. Nikde nikdo. Dostáváme se až do centra. A je to tady! U Fruty, těsně vedle pumpy, je zaparkovaná hromada mašin. Jsou to naši.
Habrda nás ale zchlazuje zprávou, že záhadnou poruchu se mu
odstranit nepodařilo. To v praxi znamená, že zítra ráno se vrací domů. To je
dost v prdeli. Kluci se ale na nemocnou
„Pepsi Hrknu“ ihned vrhají. Aktivitou hýří obzvlášť Ben. Nemůže připustit, aby byl tábor Jawy zatížen „body„ za poruchu Laskyho stroje! Počasí se vybírá natolik, ze svítí slunce a opět pěkně připaluje. To je dobře. Snad to počasí nakonec nebude tak hrozný…
Probíráme s Mrcáskem další plán. Nejdřív pojedeme na oběd, pak koupíme pivo na večer. A potom se bude pařit! Na oběd odjíždějí ti největší hladovci: Mrcásek, Habrda, Marcel s Uněm, Ben s Krhou, Aleš, Kódl s Mikim, Otík a já s Majdou. Míříme k restauraci Rezek, vzdálené asi 7 kilometrů.
Naši „ztracenci“ už jsou viditelně zmoženi vedrem a únavou. Opět se porouchala pístecká MZ. Ach jo! Dozvídáme se, že je to zase jedna ze série záhadných závad. Prej za ty dvě hodiny vyměnili úplně všechno a až teď přišli na to, že celou lapálii způsobil poškozenej drátek u alternátoru. Elektrikář Meďul exceluje, potřebuje však pájku. Tak to jsme teda nahraný. Petra ovšem nelení, protože nechce jet vlakem, a tak vědoma si přísloví „líná huba – holý neštěstí“ zařizuje u nějakých lidi volnou garáž i s pájkou. Výborně! A Meďul vyšívá… Během chvíle je oprava u konce. Děkujeme ochotným lidem. Jeden z nich nám oznamuje, že před chvílí viděl podobnou kolonu motorek v Semicích a že to bylo moc krásný. Potutelně se usmíváme: „To jsme přece byli my..!“
Blíží se třináctá hodina a my se konečně vydáváme za zbytkem kolony na dálnici. Tam domlouváme další plán postupu. Eiffel navrhuje zastávku na oběd v jedný ze vsí po sjetí z dálnice. Simsony tedy posíláme napřed. Když ale chceme vyjet i my, najednou trucuje Peťanův Bizon!! Po rozebrání všeho možnýho zjišťujeme vadnou fajfku, ale to ještě není všechno! Meďul nezištně poskytl Peťanovi nářadí a náhodou tak zjistil povolenou a tekoucí nádrž!!! Prokristapána, to snad není možný, my snad do těch blbejch Jinolic dneska nedojedem. Ve 13.30 konečně všechny stroje brumlají a vyrážíme. Vznikl tak nový „rekord“: třicet kilometrů za „pouhé“ tři a půl hodinky!
Protože je neděle odpoledne a po dešti, sedí v restauraci poměrně málo lidí. Obsazujeme tři stoly a objednáváme jídlo. Je 15 hodin a v televizi v rohu místnosti právě začíná zápas našich a německých fotbalistů na mistrovství světa v Itálii. Máme v úmyslu se rychle najíst, koupit pivo a zbytek fotbalu dokoukat na chatě. V tá chvíli ale ještě netušíme, že si tady pobudeme celý dvě hodiny…
Majda tady totiž potkala sestřenici z Prahy, kterou už pěkně dlouho neviděla. Od té se dozvěděla, ze zdejší kuchař je po opici a navíc teprve roztápí plotnu. To je teda paráda. Takže dvě hodiny slintáme hlady a čučíme na fotbal. K dovršení smůly tady lahvoně nemají a navíc do lokálu vpadli nějaký haranti. Snad celej pionýrskej tábor! Lezli nám venku po mašinách tak, až je konečně po chvíli šla jejich vedoucí zmrdat. Majda si poručila pstruha, hvězda jedna. Len ovšem nejdřív musel rozmrznout. Když ho pak konečně přinesli, byl větší než ona…
Vjíždíme do vesnice, kde má být Eiffelem doporučená hospoda. Autor tipu tak jede pomalu v čele a stejně ji málem přehlídnul, tak byla zastrčená! Hned mi bylo jasný, že divoce ebz rozmyslu jedoucí simsonáři ji přejeli. A skutečně tady nejsou. Je taky možný, že budou ve vedlejší vsi. Pojedu se tam podívat, nejdřív si ale dáme párek a něco k pití. Kolem 15. hodiny jedeme dál s tím, že nevíme, kde jsou simsonáři. Nejspíš jeli dál směrem k cíli etapy. Nevíme ale, jestli přímo, nebo přes Trosky, jak stanoví plán.
Obrubce. Jedeme v klidu a teprve se vlastně sehráváme v tak dlouhý koloně. Vůbec to není jednoduchý. Hledám odbočku na Horní Bousov. Tu ale nevidím, ač poulím oči jak můžu, V dálce vidíme Trosky. No jo, ale odbočka nikde! Co to znamená? Místo ní je tu objížďka. Jedeme po nějakých prašných okreskách a najednou koukáme – jsme v Jičíne. Tak přesně to jsme nechtěli. Po ujasnění situace se vracíme po silnici, kvůli které tady byla zřízena objížďka. Jak se později ukáže, zavřeném úsek je úplně normálně průjezdném…
George v Jičíně tankuje. Čekáme u silnice - - a když chceme vyjet, má brácha poruchu. Zase elektrika. Já snad umřu!! Nečekáme ale dlouho a tak po chvíli můžeme jet dál.
Jedeme pro pivo do Jablonce nad Jizerou, do Jablonečku, jak tomu říká vytrvale Mrcásek. Klasická horská cesta: serpentiny, stoupání, klesání! A navíc vpředu svižně jedoucí „průvodce“ Mrcásek – no prostě jedeme co to dá! Párkrát jsem měl dokonce namále. Jak se však později ukázalo, ostatní na tom byli podobně. Jako třeba Hondista. Po vymetení škarpy jej počal jeho strachy připosranej spolujezdec Pavel Uň pěstma divoce tlouct do helmy!
Jsme na místě a s veškerými připravenými zavazadly odcházíme do protější restaurace. Hovoříme s velice příjemným vedoucím. Kupujeme 60 piv a bágly praskají ve švech. Holkám bereme dva mošty – tfuj! Drahocenným mokem plníme i epesní kufry na bocích Benovv mašiny. Je půl šestý a my se konečně vracíme na chatu. Brácha, jedoucí v čele, ještě stačí přehlédnout správnou odbočku, ale vem´ to čert. A Belek s Íkou se mezitím prý jeli projet do lesa, Íka nezahnul v zatáčce a přelít´ řidítka… au, au.
V Sobotce odbočujeme. Jedeme pomalu, oči na šťopkách. Hledáme odbočku na Vyskeř. Cesta ubíhá, ale kde nic, tu nic. Do prdele práce! Najednou je tu prudkej padák a parkoviště. Jsme v Podkosti, obci u hradu Kost. Zase jsme teda tam, kde jsme vůbec bejt neměli. To je neuvěřitelný!! Copak se týhle džungli dá říkat civilizovaná krajina s kvalitním dopravním značením!!? Bez cedulí si fakt připadám jak slepej. Navíc Oťas hlásí, že má poruchu. Co jinýho, než elektrika. Mávnu rezignovaně rukou…
Oťasova porucha je ale pěkné záhadná. Tak záhadná, že ani specialista na poruchy emzet Georga Krha si neví rady a krčí rameny. Co se dá dělat, dáme si tedy další pauzu. My snad dneska opravdu do těch Jinolic nedojedeme. A to to měla bejt oddechová etapa, zvládnutelná levou rukou!
Tak se několik učených hlav sklání nad porouchanou žlutobílou „HB“ emzetou. Nejsem mezi nimi, neb nejsem učená hlava, a jen tak okouním. A přemýšlím, jak je možný, že se slunce kloní k západu a my nejsme schopni se pořádně rozjet. Ben, Meďul, Bochan a Marcel si ovšem nic podobného nepřipouštějí a halekají na nás z vysoký skály nad parkovištěm. Šťastní to lidé…
Několik jedinců se pak vytratilo směrem ku hradu. Milovnice zvěře všeho druhu Petra krmí labutě, dosud tiše spočívající na poklidné hladině zdejšího rybníka. Ovšem pouze do té doby, | než i milovnice zvěre byla nucena ustoupit před zlověstně syčícím labuťákem! Jakýmsi zázrakem se asi za půl hodiny podařilo „operačnímu týmu“ Otíkovu emzetu zprovoznit. Sláva! Můžeme jet dál. Přísahám sám sobě, že dneska už mě žádná cedule neobalamutí a tak se znalcem zdejší krajiny Eiffelem projednávám zbytek dnešní etapy. Žádám ho o co nejvydatnější pomoc, neboť jak už jsem podotknul, můj orientační smysl, jindy poměrně na úrovni, se vždy v první den Cesty kolem Čech nenachází v nejlepší kondici. V pět hodin odpoledne tedy vyrážíme vstříc kýženým Troskám.
Na hrad se ale nechce nikomu a tak sedíme v restauraci. Mrcásek mi šeptá. Že se mu zasek´ plovák v karburátoru a chčije mu benzín. Držíme ale všechno v tajnosti, protože těch poruch emzet už dneska bylo fakt dost a kdyby se o tomhle dozvěděli jawáci, byl by oheň na střeše! Odlákal jsem tedy fikaně všechny lidi z parkoviště a Mrcásek, dosud „nenápadně“ zevlující opodál, mohl začít nepozorovaně spravovat.
Blíží se osmnáctá hodina a my vyrážíme k Jinolicím. Simsonáře jsme na Troskách nepotkali, takže doufáme, že už jsou v kempu. Napojujeme se na státovku a míříme na Jičín. Po několika kilometrech klidné jízdy odbočujeme na Jinolice. Projíždímě obcí. V životě jsem tady nebyl a tak se vedení ujímají pístečtí. A už jsme u kempu!
Teprve teď vybírám po stokoruně do fondu, z něhož se mají platit kempy a který má na starosti George. Ptáme se, kde je recepce, ale ta prej stojí na druhý straně kempu. Nasedáme na mašiny a po pláži se, kličkujíce mezi lidma, přesunujeme dál. A kde se vzal, tu se vzal, najednou se objevil Belek a že přej simsonáři už jsou tady čtyři hodiny! No vida, a hlavně, že mi před startem nikdo nechtěl věřit, že se právě tohle klidně může stát – a ono je to tak!
Jdu do recepce a domlouvám se s šéfovou, že nejdřív najdeme flek a pak přijdeme vyřídit formality. Procházíme tedy s Georgem a Petrou kempem. Je tu poměrně plno. Místo, kde čekají naši simsonáři a kde se momentálně opaluje Uň, není pro nás, bohužel, zrovna nejvhodnější. Je moc na ráně. A tak hledáme a hledáme, když tu pojednou Petra nalézá krásnej flíček pěkně za větrem, na okraji kempu. Stojí tady sice nějakej stan z celtoviny, ale to je nám fuk. Vracíme se k recepci, sepisujeme lejstra a domlouváme se, že zaplatíme až při odjezdu.
Dnes tedy naposled skáčeme do sedel a bezhlavě se vrháme na náš flek. Chudáci čundráci, vyhlédnuvší z osamělýho stanu: při pohledu na bandu mašin, řítící se na ně ze všech stran a obsazující celý okolí, si asi pomysleli, že je s nima amen!
Je tu poměrně měkká zem a tak nám dá pořádnou práci postavit mašiny bezpečně na stojany. Rozbilo se pár stanů. Pitkin nám „slavnostně“ oznámil, že před chvílí ztratil papíry!! Ten lajdák je vozil zastrčený za tričkem a najednou prej kouká, papíry jsou fuč! Já se z něj zjevím. Pitkin hledal už všude, ale marně, takže nezbývá nic jinýho, než to ráno nahlásit na fízlárně a pak doufat v poctivýho nálezce.
Pár lidí se šlo koupat. Brácha taky – ke všeobecnýmu překvapení ovšem! Kolem vody pak kolem něj procházela ženská nahoře bez. Brácha při pohledu na houpající se kozy vykulil oči a dle svědků se bleskově sehnul řka: „Rozvázaly se mi tkaničky!!“, přičemž ale stál po kolena ve vodě! Svědkové a kozatá ženská prej řvali smíchy! Meďul se pak při koupání zaplet do chaluh a málem se utopil…
Pozvolna se začínáme trousit do kempový restaurace. Je tady celkem volno a začíná náš velkej mejdan, první Čundrovej! Je sranda a vládne tady ta správná nálada. Jsme rádi, že máme to dnešní ploužení za sebou a je to na nás znát. Do formy se dostává opět Aleš. Dostal totiž hlad. Kódl mu daroval malou paštičku z domova a brácha mu div nevynadal, že tak malá paštika je pro haranty. Ale sežral ji!
Později, to už pojídal asi pátou konzervu, dostal chuť na další. Tou dobou byla zábava v plným proudu a tak jsme se mohli potrhat smíchy, zvlášť když George se nabídl, že mu ji otevře. Brácha ale s díky odmítl, že má prej vlastní otvírák. Mohlo by se totiž klidně stát, že by George požádal o kousek paštiky za odměnu!
Poté Ben Aleše poprosil, zda by mu kousek nedal. Jen co se na prst vejde. Bratr Benovi s nedůvěrou nabídl a to neměl dělat. Netušil, že Ben má zázračnej prst „zárohák“, kterým hrábnul do paštiky a půlka byla v čudu! Pak přišel ještě Meďul a brácha řádil až hrůza.
V dobré náladě byla i Petra. Samej smích, srandičky, ale pak se „zasekla“, začala civět na fotbal a svět kolem ji přestal zajímat. Byl na ni dost dobrej pohled: mičudu v životě neviděla a zajímá ji fotbal, pche!
A byla prdel veliká, jako celá… Ehm, a pak se šlo spát.
2. července 1990, 3. etapa: Bratrouchov - Seč
Nechce se nám z vyhřátejch postelí. Za oknem už zpívají ptáci a hulákají první probudivší se ožralové. Když se konečně přimějeme k vstávání, vpadneme rovnou doprostřed nepopsatelnýho chaosu při přípravách k odjezdu. Každej shání svoje věci a lítáme po chatě nahoru a dolů. Všude bordel jako v tanku! Správce Mrcásek se rozhoduje ponechat tady několik lidí, kteří po odjezdu hlavního pelotonu budou uklízet a pak se všichni sejdeme ve Vrchlabí.
Ben s Alešem jedou vrátit flašky. Jejich víc než dost. Je mi poněkud mdlo, ale přesto mou pozornost upoutávají třešně, rostoucí pod chatou. Mám totiž žízeň jako trám. Ostatní raději třešně neriskují, hodili by šavli…
Vyrážíme kolem 11. hodiny. Při výjezdu od chaty to Hondista Marcel položil na stejným místě, jako já včera!
Mrcáskovo „uklízecí“ komando ve složení Kódl Miki a Habrda za námi přijedou, až chatu uvedou do původního stavu. Vlastně až na Habrdu, kterej se s námi loučí. Je to veliká škoda. Jeho Hrkna totiž furt nedobíjí. Najíždíme tedy na státovku a míříme na Vrchlabí. Dnešní etapu vede Aleš. Jsem opravdu zvědav, jak se „moje“ krev předvede!
Cesta probíhá skvěle, až na menší krizovou, , kdy jsem jel asi v polovině kolony a z legrace jsem se nalepil na Bena (což dělám s oblibou už aspoň pět let), kterej ale v jednu chvíli nečekaně prudce přibrzdil. Naštěstí nemám po včerejšku azse až tak špatný reakce a pár chvil jsem tak jel ve smyku s oběma kolama zabržděnýma! Jsem prostě dobrej. Ovšem pozor, Benovi nekladu vinu ani v nejmenším, můžu si za to sám.
Vjíždíme do Vrchlabí. Sakra, nebyl jsem tady nejmíň sto let. A brácha, jedoucí v čele, jakbysmet. Proto absolutně netuší, kde je to náměstí, kde máme sraz se simsonářema, který vyrazili dávno před námi. Trošku zmatkujeme a způsobujeme dopravní chaos. Po chvíli ale naštěstí náměstí s katedrálou nacházíme. Parkujeme a já ještě jedu hledat simsony. Projel jsem ale půl města a fíchtlaři nikde. Vracím se tedy a jdeme na oběd. Ben zůstává u mašin. Několik z nás zapadlo do restaurace U radnice, ostatní se ještě toulají. Je zde velice příjemné prostředí, perfektní obsluha a stoprocentní papání. Po chvíli se dokonce objevují jak „tuláci“ Nedul a spol., tak „uklízeči“ Mrcásek a spol.
Jdeme krásně prosluněným městem. Mají tu pouť. Eiffel a Kódl si kupují u stánku samolepky se srdíčkem. Oba je lepí na víčko nádrže svých mašin. To však ještě netuší, že vbrzku na to doplatí. Tedy, ne že bych byl pověrčivej, ale Kódl to týden po návratu z Čundru napálil do auta a mašina byla na sračku. A necelej měsíc po něm dopadl Eiffel úplně stejně! Oba havarovali v Semicích, když jeli ke mně do Baráčku, oběma nedalo přednost auto na křižovatce a oba měli na nádrži srdíčko z Verchlábu…
„Hlídače“ Bena nacházíme, kterak se válí na trávě vedle chodníku. Říkáme mu, aby se šel naobědvat. Nechce. Po chvíli ale konečně zapíná mozek a vyšiluje, abychom na něj počkali, že musí ještě na oběd!!
Projíždíme Studencem a Novou Pákou. V čele jede George a nasazuie tak pekelný tempo, že mu sám sotva stíhám. Jede skvěle! Vracíme se tedy po trase včerejšího Tajnýho závodu. Z nedostatku času jsme ale nuceni škrtnout zajížďku do nedalekého Strážného.
Blížíme se ke světelný křižovatce před Jičínem, Kolonu vede brácha, kterej má dnes na starosti celou etapu. Ten ale zapomíná odbočit a tak vede kolonu do středu města! Takže je to zase na mě: vzít za plyn, kolonu rychle předjet, zahulákat na bráchu, otočit se a odbočit na Hradec Králové. Mumla nějak není ve svý kůži, takže se vedení ujímám já. Za Konecchlumím se stáčíme na Nový Bydžov. Brácha je už opět v čele. Odbočil dokonce i Meďul, pověstný svými úlety z loňskýho Čundru. Štafetu ale po něm převzali jeho „jižní kolezi“ Ben s Bochanem, který přece ňáká odbočka nemůže rozházet. A tak milou odbočku přejíždějí a hlavně že závodí! A my tečeme vzteky…
V jedný vsi u Nového Bydžova, myslím, že to byly Smidavy, či co, se dopředu dostávají Příbramáci a zastavujeme. Nastávají zmatky a vůbec nevíme, co se děje. Kochan, a snad ještě někdo, odjíždí neznámo kam. Ano, jsem šéf výpravy, takže bych všechno měl mít pod palcem. Opak je však pravdou a já se tak jako poslední dozvídám, že Kochan tady má příbuzný a odjel je pozdravit. Můj bože! Nenacházím slov a kácím se do trávy…
Několik lidí leze po stromech a žerou třešně. Nudíme se na škarpě a netrpělivě čekáme, až se pan Kochan vykecá…
Konečně jedeme dál. Kolona se kroutí jako had polabskejma vesničkami a vidláci u plotů si můžou oči vykoukat. Blížíme se k Bydžovu. Před přejetím jakéhosi můstku v čele jedoucí brácha náhle zastavuje, divoce gestikuluje, vztekle strhává helmu a rukou loví kdesi za košilí. Nikdo nic nechápe a opět vzniká chaos. Stojíme zrovna v nepřehledný zatáčce a vůbec se mi tady nelíbí. .
„Co je, kurva?!“, řvu na Aleše.
„Píchla mě vosa, píča jedna!“ Nasranej brácha soptí jako Vesuv. Je toho na něj dneska nějak moc najednou…
Vjíždíme do Nového Bydžova. Zastavujeme u prodejny potravin. Musíme nakoupit proviant pro příští dny. Poněkud jsem pominul „detail“, že tenhle Čundr je první po pádu socialismu. Bolševici se koncem loňského odporoučeli na smetiště dějin i v Československu a novej parlament, mimo další hromadu novech zákonů, zavedl i nový státní svátky na 5. a 6. června a my teď nevíme, kde všude bude zavřeno. Veškeré zákazníky v krámě tak tvoří osazenstvo Čundru. Málem jsme to tam vykoupili. Svačíme na obrubníku u silnice a stupačky či sedla mašin nám slouží coby slavnostní tabule.
Blížíme se k Chlumci nad Cidlinou. Střídám se s bráchou ve vedení. Je zamračeno a teplo taky vypadá poněkud jinak. Ve městě jsem se na jedný křižovatce moc nesoustředil. Brácha, jedoucí v čele, odbočil správně a já, v přesvědčení, že zase udělal chybu, jsem jel jinudy. Tak to se mi věru často nestává. Naštěstí znalec místních poměrů Kódl všechno zachránil a vrátil výpravě správném kurs.
Bez problémů projíždíme Týncem nad Labem a jsme v Kolíně. Zde přebírá aktivitu George. Ještě že už nemusím být v čele, nemůžu se totiž upamatovat, v který části Koulína to vlastně jsme. Já jsem vůbec dneska nějakej přiblblej… Mrcásek najíždí vedle mě a naznačuje, že je bez benzínu. Georgie tedy zastavuje vedle nějaký křižovatky. Mrcásek, Kódl a Oťas jedou pro šťávu. Zmizí za zatáčkou, ale po chvíli se vrací a jedou na druhou stranu! Řveme smíchy a ťukáme si na čelo. Vidím, že nejsem jedinej blbec. Než natankujou, radíme se, jak dál.
Míříme na Kutnou Horu. Cesta probíhá hladce a bez problémů. Jen nevíme, kde jsou simsonáři. Tou dobou už ale byli skoro na Seči. Uň, kterýmu jsem, chudákovi, pověsil na krk čtyři mladý grázlíky a řek´ jsem: starej se o ně, ačkoli na podobný akci nikdy nebyl, uplatňoval vskutku svérázný metody v navigaci. Jako například při průjezdu Týncem: „Když pojedeme na Prahu, musíme se zákonitě dostat na Seč!“ Takže samozřejmě jeli úplně na druhou stranu, ale jinak všechna čest, na Seč se dostali v pohodě.
Před vjezdem do Čáslavi závodíme. Emzeťáci s jawákama. Je to paráda! Ben zrovna veze hromotluka Mikiho. Najíždíme vedle nich. Smluvený pohledy a dup – podřadit a plnej plyn! Rveme to do kopce na maximum, oba vedle sebe, stříbrná jawa a bílá Líza, a nemůžeme se jeden druhýmu utrhnout! Emzety 250 jsou v našich službách vlastně teprve krátce, takže ani jawáci, ale ani my nevíme, co dokážou. A nutno dodat, že jawáci z nich maj pěkně nahnáno! Jsme ale velice příjemně překvapeni, protože emzety se držej víc než statečně.
Plni závodnického nadšení prolétáme Čáslaví, na jejímž konci je odbočka na Žleby a Seč. Jedu první a protože to tady znám jako svoje boty, jedeme najisto. Krásná, členitá silnice nás dovedla až na náměstí, před hospodu ve Žlebech. Nad námi se tyčí nádhernej zámek stejného jména a nad ním je už jen obloha, ze který konečně zmizely šedivý mraky. Vše nasvědčuje tomu, že snad bude i pěkně.
Měli tady na nás čekat simsonáři, ale jak se za těch pár dnů stalo téměř pravidlem, nejsou tady. A teď můžeme hádat: jsou ještě někde na cestě nebo se jim nechtělo čekat a jeli na Seč? Takže pro jistotu čekáme. Osazenstvo se porůznu povaluje v trávě u parkoviště nebo pořádá svačinu. Sukničkář Eiffi zavětřil a už se vybavuje s neznámou dívkou, sedící před hospodou. Ben si mě vzal nenápadně stranou a nesměle, jakoby se bál odpovědi, se ptá, jestli jsem tehdy před Čáslaví jel naplno. Chvíli jsem se rozmýšlel, zda ho trošku potrápit, ale moje kladná odpověď ho evidentně uklidňuje. Neměl jsem to srdce, protože jsem věděl, že by to velmi těžce nesl…
Atmosféra ve výpravě je poklidná, leč nemůžeme tady čekat věčně. A tak šéf etapy Mumlaa Kódl se vypravili na Seč, aby zjistili, jak to vypadá se simsony.Po půlhodince je Kódl zpátky tím, že simsonáři už skutečně čekají v Seči na parkovišti. Mezitím se obloha krásně vyjasnila a my vyrážíme do posledního úseku dnešní etapy. Ačkoliv nemusíme nikam pospíchat, jedeme dost ostře. Silnice plná zatáček k tomu totiž přímo vybízí. Meďulka, ještě ve Žlebech, se v prudký zatáčce neobtěžovala ubrat plyn a násep ji vynesl až na hradební zeď! My, co jsme to, viděli, teď nedáme jinak, než že před Čundrem cvičila v Příbrami na pouti jízdu na Stěně smrti! A to Meďul tvrdil, že prej není moc vyježděná…
Při vjezdu do Seče do sebe na křižovatce málem napálili dva horkokrevní závodníci Ben s Mrcáskem. Ach jo. Na konci vsi je parkoviště. Simsonáři jsou nervózní a tváří se nasraně, Tedy hlavně Belek a Pitkin. Nechápu to tím víc, že jsem je před Čundrem upozorňoval na možný dlouhý čekání. Dnešní čtyři, nebo kolik hodin, jsou úplně normální! Vždyť loňský simsonáři Aleš s Krhou by mohli vyprávět! A navíc, proč nečekají na smluveným místě ve Žlebech? A samozřejmě ani náhodou nevědí, do kterého kempu máme namířeno, takže ani ubytování nemohli zařídit, sakra!!! Ale nechme toho, musíme jednat. Aleš je prej už na místě i se Zdaboří! Tak přece, trio „Zdabořských legií“ za námi skutečně dorazilo. Je fakt, že jsme jim moc nevěřili, ale tímhle překonali sami sebe!
Rozhlížím se kolem. Dva roky jsem na Seči nebyl ale všechno poznávám. V myšlenkách se vracím o pár let nazpět, kdy jsme tady při Cestě kolem Čech 1988 a při akci Seč 1987 prožili spoustu krásných okamžiků. Kolona Velkýho gangu, devatenáct mašin a pětice simsonů, se valí po silnici směrem k obci Hoješín, v jejímž sousedství se nachází ono „naše“ oblíbený tábořiště. Před vsí sjíždíme do polí a ukrutná kolona se zvolna, v kotoučích prachu a za dunivýho rachotu, blíží k tábořišti. Už z dálky vidím bráchu a vedle něho strnulý zdabořský ksichty! Jozo Puntík se prej v tý chvíli neudržel a šokované hlesl: „Ty vole, to je jako scéna ze špatnýho filmu…“
Motory ztichly, prach usedl. Jsme v cíli dnešní etapy. Zdravíme se se Zdaboří. Jižní sekce je jejich příjezdem v kompletní sestavě. Sami Zdabořáci nějak nechápou, jak se jim podařilo nás najít. A teprv teď poznáváme i Honyho Hampejse, o kterým jsme toho už tolik slyšeli. Jen je škoda, že nepřijel i se svým pověstným „pávem“, přívěsem za motorku, se kterým jinak lítá na plný koule, jakoby se nechumelilo!
Samo tábořiště Hoješín se od předloňska poměrně dost změnilo. K lepšímu ovšem! Místa je tu stále dost a přibyl dokonce i stánek s pivem a občerstvením. Tím odpadá náročný dojíždění pro chlast a proviant do okolních vsí a kempů. Zdroj máme tady, hned za prdelí! Rychle shazuju bágly z Lízy, Majdu ponechávám svýmu osudu (však ona se neztratí!) a běžím na jedno. Dávám se do řeči s vedoucím ve stánku. Rozumíme si a upozorňuju ho, že máme velikou žížu. Říká, že se na to připraví.
Sděluju pivařům radostnou zvěst, že pití je dost. Ale to jsem kluky trestuhodně podcenil, neboť např. Zdaboř, Miki a další už mají stánek dávno obšláplej a s vedoucím jsou jedna ruka…
Počasí je velice příjemný. Svítí sluníčko a v našem ležení panuje skvělá nálada. Vedle nás táboří nějaká parta. Ozývá se odtamtud kytara. Rozděláváme oheň. Zvolna se stmívá. Sesedáme se kolem vatry. Popíjíme a je sranda. Prazvláštní se nám ale najednou jeví chování Zdabořáků, kteří sedí opodál a „soukromničí“. To nám přijde divný, protože leště před chvílí byli samý srandičky, ale najednou jakoby se bůhví proč urazili. Zveme je k nám, do chumlu, ale oni odpovídajíé, že „čekají na skalní“. Nechápavě kroutě hlavami i ostatní Příbramáci a to už je co říct. Zdaboř si tímhle podivným gestem sice trošku pošramotila dobrou pověst, získanou včasným příjezdem, zase na druhou stranu nutno říct, že na skvělou náladu u ohně to žádný vliv nemělo.
Pomaloučku přestávám vnímat dění kolem sebe. Je už docela tma. Někdo z našich se rozhodl zavítat ještě k vedlejší partě, ale mě přepadla únava tak mocně, jak se mi to už dlouho nestalo. Usnul jsem doslova jako špalek!
3. července 1990, 4. etapa: Seč – Chlum u Třeboně
Probouzím se s hlavou hned vedle doutnajícího ohniště. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jsem odpadnul těsně před rozjetím ty správný merendy. A vůbec nejhorší je, že nikoli vinou alkoholu, nýbrž zcela lihuprosté únavy. Takže to, co se dělo večer, se dozvídám alespoň z vyprávění.
Starej prasák Eiffel totiž navázal známost s holkama z jedný z chatek poblíž tábořiště a hned je zneužil, když je požádal o nocleh. A nebyli by to Otík, Belek, Pitkin a Íka, kdyby se k němu nepřidali. Takže večer pařili v chatce, sviňáci a bůhví, co tam ještě prováděli! Někteří se během večera přidali k vedlejší partě a zpívali s nima do rána. Mezitím jsem já už chrupkal s kšticí u ohně a mel jsem velkou kliku, že jsem nevzplál.
Tak tedy pomalu balíme. O slovo se hlásí recepční. Je to ale jiná bába, než předloni, o poznání příjemnější. George platí nájem z fondu a brácha, šéf včerejší etapy, uklízí bordel, co po nás zbyl.
Vyjíždíme asi v půl devátý nebo v devět, společně se simsony, který se po čase odpojují a počkají ve Žlebech. Jedou s námi i ty dvě holky, co u nich kluci přespali. Jednu veze Eiffel, druhou Ben. V Seči je vysazujou. Simsonáři pak skutečně čekají na domluveným místě. Letos poprvé…
Několik lidí jde do krámu pro snídani. Jsem línej a tak mi ji kupuje Beník. Pak jsme si na chvíli sedli u kiosku na parkovišti. Máme dost času a tak kecáme, srkáme kafe a lížeme zmrzku. Asi za hoďku nadchází náš čas. Chtěl jsem jít na zámek normální cestou, ale někdo řek´, že přej je tady nějaká zkratka, že odtamtud viděl vycházet turisty. A tak prolejzáme nějakým roštím, plazíme se úplně nesmyslnou cestou a proplejtáme se mezi stavebníkama, pokládajícíma na cestu panely. Po strastiplný túře dorážíme na nádvoří. Nacpali jsme se do komnaty, kde prodávají lístky. Chudák pokladní! Kluci ji tak zblbli, že na hromadnou vstupenku, do kolonky, kam se normálně píše adresa školy atp., napsala – VELKÝ GANG! Exkurze byla skutku zajímavá, leč dlouhá. Proto už po chvíli začali mít někteří členové výpravy roupy a byli neustále okřikováni jak mnou, tak samotným průvodcem. No, to jsme se zase předvedli.
Kolem poledne vyráží simsony na další cestu. My startujeme asi čtvrt hodinky po nich. Máme domluveno setkání u pumpy v Čáslavi. Do města je to kousek ale simsonáři u ty blbý pumpy zase nejsou! To snad není možný. Někteří se rozhodli natankovat a po zformování kolony vyrážíme dál.
Dnešní etapu vede Meďul, vynikající pilot, pověstný však svým navigačním „nesmyslem“. Musím však uznat, že během dosavadních etap, se (s výjimkou Tajnýho závodu) celkem držel a tak uvidíme, jak se předvede. Já se tedy střídám s Eiffim ve funkci zadního voje a občas vypomůžu Meďulovi vpředu.
Před Havlíčkovým Brodem začal brácha nabírat čím dál větší ztrátu na kolonu. Jel jsem tou dobou zrovna vzadu a tak „kop tam“ za čtyři a za tři a s palcem na klaksonu a s rozsvíceným || dálkovým světlem letím dopředu zastavit vedoucího Meďulu, protože bráchu už nevidím ani v zrcátku.
Kolona stojí na krajnici státovky. Je to tady samej kopec a zrovna pod námi je motorest. Zdaboř se rozhoduje tam zavítat. Po chvíli je následuje i Petra. Já takovýhle trhání expedice vidím hrozně nerad, ovšem šéfem etapy je Meďul. Ten vyráží nazpět, podívat se po Alešovi, i když před ním už na pomoc vyjel i Marcel.
Poleháváme na travnatým svahu pod silnicí a v úvozu. Kolem nás to mažou kamióny. Vůbec se mi tady nelíbí, je to o hubu. Marcel a Meďul se vracejí a po chvíli kolem „prosviští“ brácha společně s Uňovým fíchtláckým komandem. Alešovi to přej absolutně nejede a podřazuje dokonce i z kopce! Pojede tedy se simsonama. Ti zlomyslnější se můžou potrhat smíchy, taková potupa!! Chechtá se hlavně Mrcásek, kterej briskně přejmenoval bráchova Maxe na „Přidřítko“, che che.
Takže můžeme vyrazit. Jenže Zdaboř má dole v motorestu dost času. Meďul se ptá, co jako bude. Říkám mu, že pro ně bude muset zajet. Dobrá tedy ale přiváží jen Petru. Zdaboř to má v kozách. All right, jedeme bez nich. Budou si muset, pánové, zvyknout na jinačí režim. Těsně před Havlíčkovým Brodem jsme už opět kompletní. Městem nás Meďul provází zcela bez problémů a míříme na Jihlavu. Projíždíme kolem obce Štoky, kde jsme končili jednu z etap loňskýho Čundru. Dáváme to světu najevo hlasitým troubením!
Na dálnici, těsně před vjezdem do Jihlavy, předjíždíme naše simsonáře. Jedou poměrně svižně a to je dobře. Jen Aleš se svým Maxem mezi ně jaksi nepatří… Po vjezdu do města a sjetí z dálnice čekáme pod nadjezdem, na placu vedle silnice. Kolem projíždějí tiráci a troubí nám na pozdrav. Po chvíli už jsou tu Belek, Pitkin a Íka. Kde jsou Mumla, Uň a Járínek samozřejmě nemají tušení. Bože, bože… A tehdy došlo k jednomu z největších úletů akce! Jeho aktérem se zcela nečekaně stává Eiffi. Ten se totiž, ve své bezmezné dobrotě, rozhodl jet těm ztracencům naproti. Nasadil helmu, nastartoval a vyrazil – ale co to dělá?!! On na dálnici najíždí po cestě, kterou jsme před chvílí přijeli, TEDY V PROTISMĚRU!!! Ježíšikriste, to snad není pravda. Čumíme s vyvalenýma očima, jak si Eiffi v klidu mizí za rohem a doufáme, že si jen dělá srandu. Když nám došlo, že to fakt myslí vážně, mění se náš úžas v hurónský řev a slzy smíchu, navzdory tomu, že mu fakt šlo o kejhák!
Asi po dvaceti minutách jsme všichni pohromadě. Eiffel s klidem vypravuje, kterak na blikající protijedoucí řidiče ukazoval paroháče a ťukal si na čelo, když si s hrůzou uvědomil že tím volem je on sám!
Zbývající simsonáři a brácha se zdrželi proto, že Járínkově Staroušovi upadl vejfuk. Za ním v pohodě jedoucí Uň, vedle něho předjíždějící řidič oltcita, ale i Járínek sám, byli vytrženi z monotónní jízdy nečekaným řevem a po asfaltu skákající koncovkou vejfuku! Brácha, pozorujíc vše z odstupu, se prej mohl uchechtat.
Pokračujeme tedy v cestě a Meďul vede výpravu do centra Jihlavy. Ve městě způsobuje naše kolona dopravní zácpu na několika křižovatkách. Lidé se zastavují na chodnících a nevěřícně zírají na tu spoušť. Vždyť je nás taky nejvíc v celý historii gangu: 26 lidí na 22 motorkách!
Parkujeme v ulici obklopené starobylými domy, kousek pod náměstím. Stejně jako ve Vrchlabí se i tady dělíme na několik skupin a vyrážíme do města. Ben, Meďul, Pístečtí, já a další, zapadáme do první restaurace, či spíš jídelny, což je lepčí název pro bufáč, a dáváme si k obědu řízek.
Naše další kroky vedou do místního obchoďáku, trčícího uprostřed historickýho náměstí jako hovno uprostřed stolu. Procházíme jednotlivými etážemi a prohlížíme zboží. Nevím čím to, ale každej ze zákazníků se za námi ohlíží. Že bychom vypadali tak odpudivě?? Terčem našeho zájmu se ale poznenáhlu stává takovej ten kohout, co se do něj hodí mince, posadí se do něj mrňous a kohout se houpe a houpe. A protože nevíme, co bychom roupama dělali, chápeme se Meďuly a násilím ho na milýho kohouta usazujeme. Meďul se v nový roli krotitele kohoutů cejtí velice dobře, ale zrovinka v nejlepším na nás vlítla nějaká komisní prodavačka a vynadala mu do „starejch slonů!!“ Chudáka Meďulu ani nepustila ke slovu, takže ten jenom blekotal nesmysly a my se smíchy plazili po zemi! Zase jednou to prostě odsral nevinnej trouba…
Ale to už jsme před obchoďákem a stojíme frontu na zmrzlinu. Meďul se někam ztratil. To ovšem není nic zvláštního. Zmrzka byla dobrá a když jsme se jí dostatečně přežrali a objevil se Meďul, vracíme se zpět ke strojům.
Tady už čeká Zdaboř, žíznivá a hladová, kterou střídáme v hlídání. Trio pijanů odbíhá na oběd.
Několik jedinců odjíždí do zdejší mototechny. Po chvíli se vracejí, že toho tam dost, takže po návratu všech našich lidí a zformování výpravy u téhle mototechny zastavujeme. Ukazuje se však, že mají dočista prdlajs… Kristapána, metrem vůl tvrdil, že tady maj všechno?!
A jedeme dál. Cesta ubíhá rychle a bez problémů až do Počátků. Tady šéfa etapy Meďulu pohltila kolona, až posléze propadl úplně dozadu. V samotných Počátkách byl menší zmatek v dopravním značení. Uprostřed rozestavěný křižovatky vězela v díře od kanálu vražená kanalizační roura jako upozornění. Po výjezdu z města sháníme Meďulu a jsme přesvědčeni, že právě onu rouru srazil, protože nebyla dostatečně označená a teď se sbírá k další zteči! Ben přišel s verzí, že Meďul přehazuje kazetu v přehrávači na mašině, neboť to je právě ta nejdůležitější činnost v tuhle chvíli! Ale Meďul už přijíždí a s nevinným kukučem se podivuje, na koho to tady vlastně čekáme…
Naše kolona ukrajuje další porci dnešní etapy. Nějakých dvacet třicet kiláků od Jindřichova Hradce se oddělují „závodnicí“ Ben, Bochan a někdo ze Zdaboře. Meďul tentokrát, zaplaťpámbu, zůstává s hlavním polem. Po nějaké době však už z dálky vidíme mašiny závodníků, odstavené na krajnici. Na druhé straně silnice jsou všichni sehnuti nad starší kejvačkou s pávem. Její osádka, odněkud ze severu Moravy, má problémy a odborníci z Jižní sekce se hrabou v drátech a nadávají, až se hory zelenají. Roztlačujou mašinu sem a tam, ale nic. Ani škrt. Párají se s tou potvorou snad hodinu, když tu náhle nás míjí skříňová avie. Projela kolem a kousek nad námi zastavila. Poznenáhlu začala zvolna couvat nazpět a zastavuje těsně u nás. Koukáme po sobě – co se děje, bude bitka?? Z kabiny vyskakujou dva chlapíci a otvírají vrata skříně: „Občerstvení, pivo, limonáda!!“ křičí na nás. No tak to je teda překvápko jako kráva! Nějaký chlastivo by fakt docela bodlo.
Chlápci povídají, že právě jedou z Chlumu, kam máme zrovna namířeno. Prej je tam celkem plno, ale nějaký místo se snad najde. Aspoň že tak. Loučíme se tedy se stánkem na kolech i s kolegy jawisty z Moravy a po přestávce vyrážíme na další cestu.
Za Žirovnicí se opět odděluje skupinka „závodníků“, mezi nimiž tentokrát nechybím ani já. Ženeme to na plnej plyn překrásnou jihočeskou krajinou. Lesy kolem nás střídají pole a vesnice, svět se kolem míhá v závratným tempu a my jsme na vrcholu blaha. Teď zrovna sjíždíme po nádherných, rychlých serpentinách, vinoucích se lesem. Kolem uší sviští vítr, všechny smysly jsou ve střehu. Ženeme se v těsným závěsu v pořadí George Krha s Petrou, Ben, já s Majdou, Mrcásek, Peťan a Bochan. V šíleným chvatu prolétáme kolem směrových tabulí. Na půl oka si všímám, že Jindřichův Hradec je doleva. Georgie, jedoucí v čele, to vidí taky. A pak se to stalo. Ukrutnou rychlostí vlítáváme do křižovatky. V poslední chvíli spíš tuší než vidím značku STOP – kurva, to je v hajzlu! Už se nedá nic dělat, letííímééé!
Na hlavní silnici vjíždíme bez zpomalení, natož rozhlížení a většina z nás vůbec netuší, že máme dávat přednost!! Vedlejší silnice, po který jedeme, svírá s hlavní pravej úhel, takže ve vysoký rychlosti sklápíme mašiny do hrozivýho náklonu. Odstředivá síla a naklopená silnice nás vynáší až ke krajnici, na níž se držíme jen tak tak! Ben přede mnou škrtá držákama kufrů o asfalt, až jiskry lítají! Peťana, pilotujícího supertěžkýho „transportního“ Bizona, to vyneslo dokonce až na trávu u škarpy, ale on to udržel!!
Modlím se, aby nám to vyšlo, abychom to přežili. Autobus, přijíždějící po hlavní, brzdí, co to jde a jeho řidič zděšeně zírá na sextet šílenců, vyřítivších se z lesů jako smršť a uvádějící v němý úžas vše kolem sebe!
…a je tady Jindřichův Hradec. Zastavujeme. Pod helmama těkají vykulený pohledy jezdců
z jednoho na druhýho. Teprve teď se nám rozklepaly ruce při vědomí, co jsme to provedli a co všechno se mohlo stát. Úděs ale po chvíli střídá obrovská úleva nad tím, že jsme se právě podruhý narodili. Z našich slov tryskají proudy štěstí a šílený radosti. Petra říká, že si stopky všimla, ale v bezmezný důvěře ve svýho pilota tomu nepřikládala význam. Až když pochopila, že nezastaví, rozklepala se jí brada! Peťan s Bochanem, jedoucí na konci, taky značku viděli a řekli si, že když jedou všichni, jedeme taky. Dobrotivý nebe..!
Přijíždí hlavní pole expedice, vedený Meďulou. Musíme počkat na simsonáře. Protože jsou dost daleko, stává se středem naší pozornosti Marcelova honda. Nejdřív ji zkouší Ben. Po něm Meďul, Bochan, Petra a já nevím kdo ještě. Chudák Marcel je nervózní, co kdyby mu jeho krásku ti blázni rozbili! Majda mezitím usnula na trávě ve škarpě. Kolem 18. hodiny jsou tu simsonáři a tak vyrážíme dál.
Jindřichovým Hradcem projíždíme hladce a čeká nás tak poslední úsek dnešní etapy. Cesta do Chlumu je krásná, samá zatáčka a ubíhá, ani nevíme jak. Pouze Eiffel, starej „bourák“, v jednu chvíli lehce ťuknul do kufru na nosiči Marcelovy hondy. Nic se ale nestalo…
A je tu Chlum u Třeboně. Jsme v cíli. Čekáme na simsony, potom míjíme jedno tábořiště. To se zdá plný a tak jedem dál. Projíždíme městem a zastavujeme u dalšího kempu. Tady už je plno doopravdy, proto se s Meďulou vracíme do tábořiště, který jsme viděli jako první. Zvolna jím projíždíme. Narážíme na vcelku příjemnou rodinku, který se ptáme, jestli by se tady nenašlo místo pro třicet unavených harcovníků. Prej snad jo a skutečně objevujeme krásnej flíček u vody. Jedeme tedy pro ostatní.
Jsme na místě. Hrozná banda motorek uvedla v pohotovost veškeré osazenstvo kempu. Zvláště aktivní byl jeden magor se svou starou. Začal na nás řvát, že je tady obsazeno a ať okamžitě vypadneme, nebo uvidíme! Tehdy nastala zvláštní situace, jíž jsme byli svědky už tolikrát v minulosti: expedice byla vyhozena, aniž by se bránila. To je ale paradox: jsme schopni se na každý zábavě servat prakticky s kýmkoliv, ale teď na nás nastoupí jeden pupkatej strejda a my, místo abvsme mu plivli do kvichtu a jednu mu natáhli, poslušně stáhneme vocas! To je smutný.
Později jsme se usnesli na tom. Že tohle bylo NAPOSLED! Tehdy si totiž kluci mysleli, že ten rozeřvanej imbecil je recepční nebo vedoucí kempu a proto se ani nesnažili odporovat. Jen já a Meďul jsme věděli, že to tak není, žeje to jen nějakej nervózní Pražák. Ovšem na druhou stranu je třeba uznat, že v jednom měl ten debil pravdu. Ten „náš“ flek byl totiž v zákazu stanovaní. Dobře, ale víme, jak to s takovými zákazy chodí…
Tak jsme se na tenhle zkurvenej kemp pěkně vysrali, vzali jsme za plyn a se řvoucími motory vypadli Zvlášť anarchista Peťan. Ten vytočil Bizona tak, že zadní kolo házelo bláto široko daleko! Ať se ten místní kokot třeba posere.
Naproti kempu odbočuje cesta do polí. Pomalu po ní jedeme vstříc neznámu. Mám v úmyslu zavést expedici na nějakej palouk, kde nás nebude nikdo obtěžovat. Takovej palouk po chvíli skutečně objevujeme, ale je na něm nějaký připravený ohniště - a to se nám nelíbí. Zase jsme „druhý“. Jsme nasraný jako svine a já (a nejen já) jsem pevně rozhodnut tomu, kdo se nás dneska pokusí zase vyhodit z kempu, napálit bombu!
Ze srabu mě vytahuje Eiffel. Před chvílí si všimnul nějakých stanů za městem. Vydáváme se tedy spolu na místo. Ukazuje se, že je tady několik luk, jež soukromníci pronajímají rekreantům. Jdeme za jedním z nich. Je trochu j přiožralej, ale jedná s námi slušně. Vidíme však, že tady má plno a taková banda, jako je ta naše, se sem prostě nevejde. Kurva, my máme pech. Nic ale není ztraceno! Nametenej hospodář nás totiž posílá k svýmu sousedovi, kterej taky pronajímá louku. Jasně, jdeme za ním!
Soused byl střízlivěj a mnohem sympatičtější. Louku byla skoro prázdná. Upozornili jsme ho na veškerá úskalí, související s naším pobytem. Zdá se, zeje zvyklej a počítá se vším. Plni štěstí a uspokojení se ženeme zpátky, zvěstovat radostnou zprávu ostatním. Cestou ve městě potkáváme nějakýho kolegu motorkáře. V rychlosti po něm házím okem, není-li to někdo našich ale nepoznávám ho.
Už jsme na polní cestě a blížíme se k našim. Eiffel jede první, ale nádherná šotolina mě vyprovokovala k otočení plynu nadoraz. Přece Eiffiho nenechám dojet prvního! Jenomže jsem se dost přepočítal. Už jsem téměř za Eiffim. Do pravotočivý zatáčky ale vlítávám moc velkou rychlostí… a je to v prdeli! Zatínám zuby, přivírám oči, zapřu se nohama do stupaček a letííím – do obilí!! Hrozná rána, Lízá se zapíchla do pole, přední tlumiče se zarazily snad úplně nadobro..!
Proprdlávám obilím jako kombajn a dostávám se zpátky na cestu. Mám starost, jestli není něco s tlumičema, ale Líza je skvělej stroj a všechno drží. Nejradši bych si nafackoval! Já hovado, takovej úlet! Stejně, jako na Jarním soustředění v Příbrami, kdv isem ve stoupavý zatáčce předjížděl Mumlu s Benem na tandemu a vlítli jsme s Pitkinem do škarpy, protože jsem přepísk‘ rychlost. Hrůza, chovám se jako mladej diletant. Zastavuju u našich. Tleměj jako blázni, kurvy. Pardon, kamarádi. Eiffel prej pozoroval můj kombajnérskej výlet v zrcátku a smíchy se sotva udržel v sedle. No to je paráda… Cejtím se jako spráskanej pes.
Za všeobecnýho veselí pak obírám z mašiny trsy pšenice, trávy a drny a rovnám blinkry… Přesunujeme se tedy na „naši“ louku. Tady už je plno harantů, ubytovaných u ohniště na druhým konci. Na louce parkujeme mašiny do rozměklý země hned vedle pole s ovsem. Na tuto plodinu ihned upozorňuju přítele Uně, kterej však tímto zjištěním není příliš nadšen a jal se mě honit po louce za účelem ztrestání! Prej oves nerad…
Vybalujeme a staví se všechny (čtyři) stany. Pojednou kdosi, s pohledem, upřeným k příjezdové cestě zařve: „Filis jede..!“ To je nesmysl, myslím si, kde by nás v tomhle Prdelákově našel. Podle plánu se Filis, vojákující v Českých Budějovicích, měl k expedici skutečně připojit právě tady, v Chlumu, ale přesto… Jenomže ona je to pravda! Skutečně, na naše tábořiště vjíždí hlavní fotograf Velkýho gangu a jeden z osazenstva loňský skvělý Cesty, Filis Gulis Truhlis Úlis Petričko!
Vzniká chaos a propukáme v jásot! Každej touží Filise pozdravit. Je moc dobře, že je tady, ale jak se později z jeho vyprávění dozvídáme, nechyběl moc a… Filis za námi totiž jede už druhej den a hledá nás po celý republice. V Telči se mu ale mašina vysrala takovým způsobem, že na parkovišti, kde jsme pauzírovali i při loňským Čundru, musel sundat oba válce motoru. Tak náročná oprava a Filis si na ni troufnul na konci světa. A úplně sám! Vlastně ne tak úplně. Pomáhali mu přej nějaký místní kluci, který v tom vyznali líp než on. Aha, tak proto! Aspoň stíhal ještě pořídit fotodokumentaci z opravy…
Filis má mašinu nově nastříkanou a obloženou báglama. Když jsme před chvílí s Eiffim potkali ve městě neznámýho jezdce, nemohlo nás napadnout, že je to právě on! A na druhou stranu – Filis mě a Lízu viděl naposled na jaře (tehdy můj stroj vypadal úplně jinak) a Eiffiho spatřil právě teď vůbec poprvé.
Někteří jeli do města na večeři a pro pivo. Objednal jsem si u Marcela 7 lahvoňů. Filis přivezl z vojny velkej nafukovací meteorologickém balón. Nafoukli jsme ho teplým kouřem z Belkova simsona a hlavně Mrcásek s Medulkou byli jako u vytržení! Blbli jsme s ním jako malí kluci, dokud ho Uň neprokop‘ kopýtkem.
A teď zapracoval Kódl. Další z úletů století! Ten neznaboh projevil přání podívat se ke svým příbuzným někam k Hluboký nad Vltavou. Měl jsem v tu chvíli tolik starostí s ubytováním výpravy, že jsem mu téměř nebránil. I přesto, že v nitru jsem byl jasně proti a až časem mi došlo, že něco podobnýho je vlastně absolutně nemyslitelný, protože to zbytku výpravy přináší strašlivou kupu problémů – což se později jasně ukázalo. A navíc si myslím, že bych mohl bejt sebevíc proti a soptit nahoru dolů, ale ten trouba by jel stejně. Miki si tedy přesedne k Benovi a Kódl Jódl zmizel za obzorem… Ach jo.
Filis přivezl i mičudu a někteří se s ní jali pobíhat po louce. Asi už jim fakt jebe… Kvapem se však stmívá a je potřeba nanosit dříví na oheň. Volám tedy na bandu čutálistů, ale ti mě naprosto ignorujou. Zaměřuju se tedy na Mrcáska, kterej je dle mýho uvážení z nich snad nejrozumnější. Ani on však nevnímá mé prosby a nářky. Až když říkám: „Dobrá, jak je libo…“ a zvolna začínám brunátnět, uvědomují si VÁŽNOST situace a čutálisti se milostivě odebírají na dříví.
Vedení „dřevorubců“ se ujímá Eiffel a po chvíli je ze tmy slyšet praskání stromů a halekaní ničitelů. Na dříví odcházíme i my s Georgem, Filisem a Zdabořáky.
Po setmění rozděláváme oheň a sesedáme si kolem. Podobná sezení znamenán vždy konec emocím a svárům, jichž se za tak náročnou etapu, jakou byla i ta dnešní, nakupí slušná hromada. Jenže to ještě netušíme, ze to nejhorší na nás v příštích dnech teprve čeká… Popíjíme pivo a je prdel. Eiffel odněkud vytáhl flašku rumu, jeho nejoblíbenější pití, prasák jeden. Je nám dohře a myslím, že jsme všichni rádi, že parta, kterou jsme utvořili, neztrácí optimismus za žádné situace a vždycky si dokáže poradit. Jak už ale zmínil, nejtěžší zkouška teprve přijde.
Copyright © 1990-2007 Jaroslav Vrána jvhavran@centrum.cz