Čundr - vrchol sezóny    

 4. července 1990, neplánovaný volný den v Chlumu u Třeboně

Procitám časně ráno. Je mi jaksi nepříjemno. Jsem sice zachumlanei ve spacáku, ale od nohou jako bych cítil vlhko. Asi je to tak, protože po chvíli si uvědomuju, že to šumení zvenku je ve skutečnosti strašnej lijavec. Z bláznivýho světa vně mýho spacáku se ozývají lidský hlasy a kdosi odjíždí na motorce. Později mi vyprávěli, že Mrcásek, spatřiv opodál pohozenej spacák, nenapadlo ho, že pod ním, v takový sibérii, může vůbec někdo přebývat – a přejel ho!. Já však jeho nekalý úmysl podvědomě vycítil a byl jsem zrovinka schoulenej do klubíčka, protože ona přejetá část spacáku byla shodou okolností skrz naskrz prochcaná. To jsem měl zase jednou z prdele kliku! Určitě jsem ho štval takovou měrou, že se mě takhle chtěl zbavit, mizera.

Vlhko už mě ale pěkně sere. Vylejzám z pytle. Naskýtá se mi neutěšenej pohled na opuštěný tábořiště. Nikde ani živáčka. Do hajzlu, s deštěm jsem ve svých propočtech příliš nepočítal. Prakticky nikdy v minulosti nám totiž nepršelo. Až teď. Tahle moje lehkomyslnost a slepá důvěra v „toho nahoře“ se nám letos, jak se zanedlouho ukáže, stala téměř osudnou. Už  nikdy se nesmí stát, že nebudeme počítat s deštěm! Sakra, teď si uvědomuju, že letos je těch „už nikdy“ nějak podezřele moc…

Připadám si jako trosečník na pustým ostrově. Do pytle, co teď? Kde jsou všichni? A kam se vrtnu já? Válím se tady jako magor v prochcaným spacáku, na podmáčený louce, pod olověným nebem - a mužstvo se mi mezitím kamsi rozuteklo!

Ale ne tak docela. Z mokrýho stanu se vysoukali Filis a Zdabořáci. Informujou mě o nastalý situaci. Oni prej odcházejí do hospody, kde, jak známo, i za těch největších lijáků bývá sucho a útulno. Většina našich lidí už tam přej stejně je a část přebývá v lese, v nějakým polorozpadlým srubu. Kluci domluvili, pustili mě do stanu a odkvačili na pivo.

Objevuje se George. Jsem rád, že se na mě nevyprdnul a nezmizel s ostatníma, a tak spolu domlouváme, jak dál. Usnášíme se na jediným: v prochcaným stanu se rokuje kurevsky špatně. Přemístíme se taktéž do hospody! Z vedlejšího stanu vykukuje rozespalá hlava Petřina, která se nejprve „zkulturní“ a půjde s námi. My tři, obyvatelé promočenýho ležení Velkýho gangu, pohřebiště nadějí….

Do hospody je to poměrně daleko a tak zkoušíme jít mezi kapkama. Nějak ale nejsme ve formě – asi tady mají hustší kapky. Do lokálu tak vpadáme jako hastrmani. Tady už je skoro plno a je nadmíru zajímavý, že drtivá většina hostů patří k Velkýmu gangu. Kluci nám drží místo u stolu a tak nejprve dáváme tuplovaném guláš. Poté zjišťujeme, že už jsou dvě hodiny po poledni a při pohledu z okna je mi nad slunce jasný, že dneska už se nikam nepojede. Sděluju tak ostatním, že můžou bez obav pít, protože tuhle hospodu budeme okupovat až do noci. To se samozřejmé setkalo s mohutným ohlasem!! Ono totiž, i kdyby nakrásně během odpoledne pršet přestalo, tak bychom dnešní cestu na Lipno stejně nezvládli. A tak doufáme, že zítra bude lip, protože tom případě musíme zvládnout Lipenskou i Hartmanickou etapu v jednom zátahu. To bude náklad…

Pozvolna rozjíždíme velkou pijatyku, protože co jinýho má člověk v hospodě dělat, že. Smiřujeme se s tím, že když se jindy dokážeme zbombardovat za dvě hodinky, tak dneska, kdy na to máme hodin osm, to skončí hodně špatně. Kluci postupně odcházejí do vedlejšího krámu nakoupit proviant na příští dny, kdy budou ty slavný církevní svátky a všude bude určitě zavřeno. Při jedný takový výpravě za žrádlem potkali Pitkin, Miki, Ben, Meďul a Bochan nějakou holku, která prej v týhle hospodě pracuje. A pochází z Nymburka! Prej zanedlouho přijde mezi nás.

A už je tady. Jmenuje se Adéla, je jí šestnáct a je tady na brigádě. A protože hospoda je ve společný budově s hotelem, povídá, že je schopna sedm lidí na dnešní noc ubytovat. N tak to je vynikající zpráva! I napadlo mě, že za tohle dobrodiní by se jí měl někdo věnovat.  No a kdo jinej, než sám šéf, že!? A tak vznikl jeden z mých „letních úletů“. Ani letos jsem tedy nebyl podobných avantýr ušetřen… Na okraj budiž  řečeno, že to byla vcelku pohledná holka, i když trošku svérázná…

Kolem 16. hodiny přestalo pršet a tak jsem si vypůjčil Íkova simsona, vzal jsem Adélu a jeli jsme se podívat do blízkýho vodáckýho tábořiště v Majdaleně. Škoda, že jsou meze tak zmáčený, uuuhhhóoó! Cestou potkáváme naše kluky ze srubu, putující k hospodě.

Samotná Majdalena je velice příjemný a dobře vybavený tábořiště. Udělalo na mě ten nejlepší dojem a proto jsem se rozhodl zařadit ho do návrhu plánu trasy příští Cesty kolem Čech.

Po 18. hodině se vracíme do restaurace Na panské, odkud se už ozývá pěknej hlahol. Ač se mi vyloženě příčí sedět v čele stolu (neboť je na mě odevšad vidět a pořád mám dojem, že se ode mě čeká nějakej projev, nebo něco takovýho) zbylo místo pouze tam. Ale, pro jednou to vem‘ čert. Vládne tady perfektní nálada! Je to až s podivem, neboť by všichni měli smutnit, skučet a želet nad tím, že výprava nemůže pokračovat v cestě a že jsme nuceni dřepět na jednom fleku. A zatím? Hrůza hrůz! Meďulka kdesi ztratila boty a teď šmaťchá v humusu, naneseným na podlahu zvenčí, pouze v bílých ponožkách! Samozřejmě, že má řádně upito! Běhá ven, před  hospodu do pojízdný herny s automatama, kde se pohádala s nějakou bábou, a pak zpět do lokálu, kde se pověsila na věšák tak nešťastně, že jednomu z hostů málem rozbila kebuli! To je jí však málo a nejistým krokem se vrhá do kuchyně, kde ukořistila řeznickej nůž, s nímž se jala ohrožovat kuchaře!!! Nebejt  Bochana, jenž násilnici odzbrojil a přivedl k rozumu, špatně by to dopadlo. A Meďulka bez ustání pije a pije, stejně jako všichni ostatní! 

Starej rumař Eiffel rozjel svou pověstnou rumovou vánici, jíž před rokem v Liberci podlehl například účastník minulýho Čundru Filozof a řada dalších. A teď si vybral jako svou další oběť chudáka Mrcáska! Až je mi toho mouly mladýho líto. Kdyby jen tušil, jak dopadne… Oba tam kopou jeden rum za druhým stylem „popeláři“. V životě jsem neviděl Mrcáska takhle chlastat a zvlášť RUM! Ještě že se k Eiffelovi připojil až v závěru večera, protože ten během sezení v hospodě stihnul vyžahnout přes litr kořaly…

Beník, již značně podnapilý, zavolal na servírku: „Mladá pani..!“, přičemž ta byla asi o dva roky starší, než smrt. Jenže baba měla smysl pro humor: „Co je, starej pane?!“ Ben chvíli mžoural s otevřenou hubou, nechápal, čemu se to chechtáme, a pak si objednal pstruha k večeři. Když ho pořádal, aniž pro chlast pořádně viděl do talíře, bavila se celá hospoda!

A jak je na tom Zdaboř? Hony už odpoledne naplnil asi tři bágly lahváčema a vrátil se do tábora, kde ho nikdo nerušil při alkoholický seanci. Zdabořskou zástavu tak tedy třímají jen Jožo zvaný Jozo a Láďa zvaný Láda – a ne bez úspěchu! Zvlášť na Jozovi už jsou vidět stopy „únavy“. Teď ale oba vstávají a zpívají hymnu příbramskejch havířů, až se hospoda otřásá!

Íka sedí vedle mě, mžourá očima, furt chlastá a hulí jedno cigáro za druhým. Zato já se tehdy zachoval jako nějakej mladej blbýsek. Zpitomělej Adélou a alkoholem jsem ze sebe z ničeho nic začal dělat abstinenta a hroznýho slušňáka, a musel jsem se asi tvářit dost blbě, protože si toho všimla i Petra. Začala do mě šít, co že to ze sebe dělám, atakdále. Měla víceméně pravdu, i když si myslím, že její jednání bylo těžko způsobeno pouze touhou po pravdě a objektivitě. Je to prostě reipavá ženská!

A večer končí, protože se blíží zavíračka.  Platíme a rozcházíme se. Ben, Meďul, Bochan, Miki, Mrcásek, íka a já odcházíme s Adélou. Ostatním se během dne podařilo vyjednat si nocleh pod střechou u majitele naší louky.

My tedy sedíme na schodišti nějaký budovy, stojící naproti hotelu, a čekáme, až vypadnej vedoucí. Z vinárny za rohem odcházejí podnapilí hosté a živě debatujou. Mrcásek, nacházející se v krizovým stavu, na ně pletoucím se jazykem pokřikuje. Naštěstí si ho nevšímají. Potom se jdeme do vinárny s Bochanem podívat. Dozvídáme se, že budeme spát společně s několika brigádnicema. Zvláště Meďulu velmi zajímá informace o jisté brigádnici Olině a ač ji nikdy neviděl, vyloženě se na ni těší!

Ben do Meďuly bez ustání šije a rozveselený Meďul znenadání pronáší historickou hlášku: „Říkejte mi ďábel..:“ načež se můžeme posrat smíchy!

Po několikerém obhlédnutí situace, kdy se vedoucímu nějak nechtělo domů, je konečně vzduch čistej a my postupně, jeden po druhým, mizíme v okně pokoje, což je sice naprosto amorální, leč nezbytné.

Sedíme na palandách společně s několika holkama (a klukama), kteří jsou tady ubytovaný. Bochan se „úplně nenápadně“ ptá jedný z nich, mimochodem docela hezký holky:

„Ty jsi Olina??“ Po její kladné odpovědi obracíme všichni rázem pozornost na Meďulu, jehož reakce nám málem způsobila smrt dušeným smíchem. Meďulovi totiž poklesla čelist až na zem, vyvalil oči a ……. A neřek‘ ani popel!

Kdyby tam nebyli ti cizí kluci, asi bysme to s holkama „rozjeli“, ale takhle isme tam dřepěli jako tvrdý y.

Pak se šlo spát. Když Olina zmizela ve svým pokoji, Meďul zamyšleně a zklamaně hlesl: „…a je to v píči“, což opět vyvolalo bouři našeho smíchu! Následně jsem při pomotávání se po cimře nechtěně zavadil o žehličku, která sebou práskla o zem tak nešťastně, že se rozbil její bakelitovej kryt. Ach jo, ráno jim asi budu muset koupit novou…

V duchu se modlím, aby se někdo z nejožralejších v noci nepoblil, to by bylo fakt blbý. Měl jsem na mysli hlavně Mrcáska a Íku, kterej nemůže najít tu správnou polohu, při níž by se mu netočila palice. Neustále leze na kavalec a z kavalce dolů a neví, jak by si lehnul. To ho ale unavilo natolik, že za chvíli usnul. I Mrcásek už funí do tmy. Usínáme taky. Je za námi první hodina nového dne. Dne, během kterého se ukáže mnohé a jež se stane jakýmsi prubířským kamenem naší soudržnosti.

5. července 1990, 5. a 6. etapa: Chlum u Třeboně - Hartmanice

Probouzíme se už o páté hodině. To proto, abychom unikli bystrému oku vedoucího. Musíme odsud co nejdřív zmizet. Prcháme přes pokoj plnej ženskejch! Jejda, mít tak trošku víc času… Seskakujeme z okna na ulici a vydáváme se do polí za město.

Svítá. Zpoza obzoru pomalu stoupá rudý kotouč slunce. Máme dobrou náladu, protože si myslíme, že nás konečně zase čeká pěkný počasí. Jóó, zlatý voči! A tak se pomalu šouráme na tábořiště.

Vypadá to tady jako po boji. Jen ty „oběti“ se kdesi ukrývají. Než seje však vydáme hledat, rabujeme ve svých báglech a cpeme se konzervama. Ben se vzteká, že se mu kdosi nažral u mašiny, na sedačce nechal drobky chleba a na kufru kousek paštiky. Tak z něj máme zase prdel…

Vydáváme se na dvůr statku našeho hostitele, kde by měl přebývat zbytek expedice, vyjma bráchy, kterýho jsme potkali cestou sem. Říkal, že vlastně vůbec nespal. Ssssamou zzzimou se musel vydat na procházku, přičemž fotil východ slunce. Už je skoro jako Gulis…

Vcházíme na dvůr, otvíráme dveře jakési komory a do rypáku nás bací hroznej smrad, linoucí se z místnosti, kde přebývá zbytek expedice. Jsou tady namačkaný jako sardinkv a hustý alkoholický výpary jsou tu fakt životu nebezpečný. Ale vidíme tu ještě jedny dveře. Po jejich otevření se nám naskýtá úděsný pohled na největšího rumaře pod sluncem – Eiífího. Tomu byla byla vyčleněna tahle separace. Zakopávajíce o jednotlivý nocležníky ustupujeme zpět k východu a pryč, ven, nalokat se čerstvýho vzduchu!

Spacáky jsme nenašli, pročež jsme dost vytočený, takže jdeme po cestě dál, do polí a kecáme o všem možným. Cesta ale skončí. Je tady další statek a sedlák Miki pojal nápad  pokusit se vykopat nějaký brambory ke snídani. Jsou ale malý a tak jdeme zpátky do ležení. Potkáváme Adélu. Kluci si ze mě dělají prdel, protože spolu odcházíme do krámu koupit tu žehličku, co jsem v noci rozflákal…

Asi po hodině se vracím „z nákupu“ a nacházím veškeré osazenstvo v plném proudu předstartovních příprav. Všechny mašiny jsou postaveny na cestě u louky a osádky balí své krámy. Je tady hrozná vřava, jeden leze přes druhýho a hledá se poztrácená výbava.

Dozvídám se neuvěřitelnou zvěst: Eiffel se poblil! Nevěřím vlastním uším. Znám ho už pár pátků a i když jsem ho už viděl nesčíslněkrát „zkouslýho“, nikdy nehodil šavli. Ale včera to asi fakt přehnal. V noci se prej vedli s Meďulkou do tábora, ale ta zdrhla a on neudržel rovnováhu, načež se plížil škarpou. Ráno ho nechtěně probudila paní domácí ze statku (asi si musela myslet pěkný věci) a tedď, před chvílí, vyžadonil od Petry citrokolu. Naklopil ji tam, vysál a chtěl říct asi něco v tom smyslu, že citrokola mu takhle po ránu moc nesvědčí. Stačil však říct jen: „Citrok…..“ a zasek‘ šavli do obilí!

Mrcásek chvíli pobíhal kolem a natáčel s kamerou v ruce (bůhví, kde se ten film dneska povaluje…). Náhle ji ale předal Peťanovi a vydal se na nečekanou „zdravotní procházku“ do přírody. Bylo na něm vidět, že je mu dost šoufl. Po půlhodině se vrátil v evidentně lepším stavu, jakoby o něco lehčí. Ach jo, rumaři dopadli jako sedláci u… u Chlumce!

Brácha postavil mašinu na krajnici tak blbě, že mu zbuchla do škarpy. Příbramský jawy mají problémy se startováním. Ben nadává, že mu určitě někdo pořád pouštěl přehrávač a teď to nemůže nakopnout. Podezření padá hlavně na simsonáře, ale Belek se dušuje, že to není pravda. Není důvod mu nevěřit, bůh ví, jak to bylo.

Filisovi mašina nechce chytnout proto, že musel do benzínu nalejt enormní množství oleje, aby nezadřel motor po poruše v Telči. Teď mu úplně strašně klepe čep a bude se s tím časem muset něco udělat.

Simsony vyjíždějí napřed. Setkáme se u Třeboně. My startujeme po 10. hodině. Dnešní etapu vede Eiffel a na Lipně přebírá vedení Petra. Cekají nás dvě spojené etapy, celkem 200 kiláků. Bude to nejnáročnější etapa v historii Čundru. Ne snad kvůli délce, zvládli jsme už mnohem delší, ale kvůli počasí a především s ohledem na rozpory mezi členy gangu. To však  v této chvíli netušíme.

Dvacet metrů po startu vyplivla Meďulova jawa. Ach ty jawy! Dneska evidentně nemají svůj den. Se mnou teď jede má pravá ruka George. Majda sedí za Petrou čímž si připomínají loňskej Čundr, kdy to byla první a zatím jediná čistě dámská osádka. Mezitím, co Jižani dávají dohromady Meďulova oře, mění si Mrcásek s Majdou helmu. Její otevřená boerka mu totiž vyhovuje nesrovnatelně lépe. V případě náhlé nevolnosti může zvracet přímo za jízdy, bez ubrání plynu. Je mu totiž fakt dost zle…

Hromadu lahví, která po nás zbyla, darujeme našemu hostiteli, kterej nám poskytl i vodu na umytí. Za pobyt si řekl pouhých l00.-Kč.

A tak konečně vyrážíme. Jenže v čele jedoucí Eiífel si to omylem prdlá po včerejší trase, teda odbočuje směrem na Jindřichův Hradec! Prokristapána, nadáváme s Georgem jako špačci a ženu se dopředu. Naše divoká gestikulace, Eiffiho omluvnej výraz, zkrátka je po včerejšku poněkud indisponován. Obracím oči v sloup a upozorňuj u ho, že před deseti minutama jsem mu popisoval cestu do Třeboně. Zbytečně. A tak se vracíme a konečně míříme na Třeboň.. Před městem se setkáváme se simsony a tankujeme. Zjišťujeme, že je třeba koupit filmy do kamery a do foťáků. Je ale zbytečný, abychom do centra jeli všichni a tak upozorňuju ostatní, aby čekali na místě. Vydáváme se tedy do centra. Několik tupějších jedinců však náš záměr nepochopilo a slepě nás následují… Achich ach, zase se vytáčím.

Filmy jsme koupili. Taky nás zaujal krása historickýho středu města. Bohužel ale není čas na bližší prohlídku, musíme zpátky.

Po návratu zjišťujeme, že Meďulka má prasklý plynový lanko. Brácha Meďul tedy spravuje. Někteří popojeli do nedalekých potravin. Vládne tady absolutní nekázeň. Domlouvám se s Filisem, že pojede napřed. V mototechně v Budějovicích koupí novej čep a počká na nás před svýma kasárnama, kde jsme za ním byli na jaře, na akci Přísaha. Simsony vyjíždějí.

Asi po půlhodině jsme konečně schopni vyjet. Ale je tu jeden problém: Kódl. On totiž počítá s tím, že pojedeme přes Hlubokou. Tu jsme ale nuceni vynechat. Vymysleli jsme to tedy tak, že Eiffi a Marcel s Mončou pojedou na Hlubokou „zachránit“ Kódla a my ostatní vyjíždíme za Gulisem, směr Budějovice.

Mumla má cestou problémy s vypadávajícím vejfukem. Mrcásek mu pomáhá s opravou a my s Georgem čekáme o kus dál, v epesní zatáčce. Příbramáci, kteří přebírají iniciativu na špici pelotonu, vedou kolonu dál. A po chvíli jsou opozdilci tadv! Aleše fotí George v krásným náklonu. Za ním letící Mrcásek už je ale zastíněn cizím jezdcem, kterej neví, co se děje… Skáčeme na Lízu a mastíme to, co to dá, abychom kolonu dohnali co nejdřív. Uháníme po nádherný silnici. George fotí Gulisovým foťákem za jízdy, V jednu chvíli, když to peru z kopce do prudký zatáčky, má můj nový spolujezdec sice tendenci „vystoupit za jízdy“ ale musím uznat, že já na jeho místě už bych dávno opustil sedlo! ‚

Před Budějicemi se zase všichni scházíme. „Záchranáři“ se oddělují a míří na Hlubokou a do Doubí pro Jódla. Příbramáci vedou kolonu přes město. Vše jde kupodivu hladce a bez problémů. Za Budějovicemi, u letiště 11. stíhacího pluku v Plané, leží kasárna, kde se máme setkat jak s Filisem, tak se „záchranáři“ a Kódlem. A Filis už tady skutečně je. V mototechně však nepochodil. Nevadí, však ono to ještě tě vydrží. Cekáme na „záchranáře“, nudíme se a blbneme. Někteří však v nečinnosti nevydrží a prohánějí stroje svých kolegů po parkovišti, jakoby toho lítání neměli za celej den dost. Petra se konečně po půl roce pomstila Íkovi za jeho nebetyčnou opovážlivost při loňské akci Prasinec. Skočila bez svolení na jeho fíchtla a projíždí se provokativně a s vítězoslavným úsměvem po parkovišti!

Meďul, jsa vyprovokován svými krajany, řádí jako v extázi za mohutných zvukových a kouřových efektů po ploše, a za každou cenu se snaží svou černou krásku zvednout na zadní! Motor řve, převodovka trpí, spojka smrdí široko daleko a Meďul, za jásotu diváctva, šílí jako pominutej!

Uň tady má domluveno setkání se svým kámošem, taky vojákem, ale ten se neobjevuje. My ostatní se válíme v trávě u zdi kasáren a blafeme o blbinách. Rejeme do sebe s přítelem Uněm skoro jako zamlada na učňáku. Bledej Mrcásek opět odbíhá za roh…

Čas letí a Eiffel s Hondistou se nevracejí. Simsony tedy odjíždějí napřed a domlouváme si setkání před Krumlovem.

„Záchranáři“ stále nejedou, takže vymýšlím plán. To je bohužel dnes jeden z posledních okamžiků, kdy jsme schopni se na něčem dohodnout. Celá výprava bude tedy následovat simsonáře. Její vedení přebírá Ben. Já s Georgem tady počkáme na „záchranáře“ a pak se všichni sejdeme v Krumlově, na parkovišti pod náměstím. Ujednáno!

Je 13 hodin a u kasáren čekáme sami dva. A jak to počasí ráno vypadalo nadějně, tak teď se po obloze válej šedivý mraky, ze kterých pomalu ale jistě začíná pršet. Kurva, to snad není možný – zase voda. Déšť sílí a nám je jasný, že za těchhle podmínek tady nemůžeme čekat do nekonečna. I když jsme si dobře vědomi své odpovědnosti, tak víme, že hledači Kódla zabloudit nemůžou a vědí, kam se dneska jede. Je nám ale divný, že jim to tak dlouho trvá. Vždyť podle našich propočtů by tu už dávno měli být! Bojíme se to vyslovit, ale je nám jasný, že se asi něco stalo, že si asi rozbili hubu.

Pro stále sílící déšť jsme nuceni učinit rozhodnutí, díky němuž si sice připadáme jako zrádný skety, ale není vyhnutí: určujeme časovou hranici Ve 13.30 odjedeme za výpravou, bez ohledu na to jestli „hledači“ přijedou, nebo ne. Ostatně, dobře vědí, kam se jede a kde bychom čekali, tak co. A tak zatím čekáme tady a každou chvíli nervózně mrkáme na hodinky. To je bordel: Kódl je bůhví kde, Eiffel, Hondista a Monča asi „spadli do rejže“ a to se ke všemu dneska máme v Karlových Dvorech sejít s Liborem, kterej se s námi rozloučil v Bratrouchově a o kousek dál, v Horní Vltavici, má čekat Bobby!

Je 13.20 a „hledači“ jsou tadv!! Naše prognózy se splnily: jsou bez Kódla a navíc nabouraný Tak to je paráda.  Prej prošmejdili celý okolí Českých Budějovic a před chvílí Marcel „oplatil“ Eiffimu jeho včerejší trkanec. Teď to ale dopadlo hůř. Nějaká ženská v autě totiž nečekaně přibrzdila, za ní jedoucí Eiffi taky a i Marcel to kupodivu stihnul. Problém byl ale v mokrý silnici, jejímž přičiněním se klouzající těžká honda zakousla do Eiffiho emzety. Marcel to odnes‘ rozbitým blinkrem a Eiffel rozsekaným krytem rozety a ohnutým blatníkem

A tak se vydáváme do Krumlova, za našima.

V Krumlově jsem v životě nebyl a tak najít parkoviště pod jakýmsi náměstím není nic jednoduchýho. Přesto ale i ve spleti ulic a uliček není možno přehlédnout již z dálky se skvící nekonečnou radu zaparkovaných mašin! Stavíme do tý řady i svoje oře a kecáme s dozorem parkoviště, dvěma postaršími manžely. Jsou to mimochodem velice příjemní lidé.

Čeká tady Uň. Vidím na něm, že má problém. Naznačuje mi, že nálada u simsonářů je pod bodem mrazu. Jeho neustálé kontroverze s Píťou a Belkem přej dosahujou vrcholu. Nevím, co na to odpovědět, ale je mi jasný, že pokud se honem něco nestane, špatně to dopadne. Jdeme nahoru za ostatními, na oběd.

Cestou přemýšlím o situaci u simsonářů. Ti se rozdělili v podstatě na tři party: Uň, nejstarší z nich, jehož jsem požádal, aby jim dělal šéfa, sice nikdy na podobný akci nebyl ale pevně jsem věřil, že mlaďasové ho budou brát jako autoritu už kvůli věkovýmu rozdílu, když pro nic jinýho. Druhou skupinu zastupovali Belek a Pitkin, vůči Uňovi o pět, resp. o šest let mladší, nezkušení holobrádci. Jinak ale těžký frajeři, kteří, bůhví proč, pojali přesvědčení, že nad ně není a místo toho, aby Uňovi pomáhali (protože už s Gangem přece jen někde byli), tak se nad něho vyvyšovali. Oba sice vynikající iezdci., což je ale rozhodně neopravňuje k odmítnutí podřídit se starší autoritě. Už kvůli atmosféře a úspěchu Čundru! A je tu ještě třetí tábor: íka a Járínek. Íka, vrstevník Belkův, tichý, klidný (někdy až nezdravě) a věčně zamyšlený nad čímsi, v tomto sporu spíš inklinuje k oběma rebelům-znají se zkrátka léta. Dlouho je zná i Járínek, ještě o něco mladší, než ostatní, a snad právě proto neustále odstrkovaný a stávající se terčem neustávajících posměšků a narážek. On, vzhledem k věkové propasti a životním zkušenostem, snad jako jediný Uňovu autoritu uznává.

Vepřo knedlo zelo a pivko na chvíli odehnaly chmury z mé mysli. K našemu stolu přichází Meďul a navrhuje změnu trasy směrem na jakýsi Rožmberk. Já ale mám momentálně v hlavě spíš simsonáře a Kódla a Libora a Bobbyho a… a… Navíc netuším, kde vlastně Rožmberk leží a odpovídám tedy, pouštíc Meďulův návrh jedním uchem dovnitř a druhým ven, že se ještě dohodneme na parkovišti. Jak se ale záhy ukázalo, slůvko dohodneme jsem asi nepronesl dostatečně důrazně.

Vracíme se na parkoviště. Sedíme na skále nad zurčící řekou, po níž právě proplouvá parta vodáků na velkým gumovým člunu. Začíná se odvíjet jedna z nejvzrušenějších debat v historii Čundru. Ben, Meďul, šéf etapy Eiífel a mnozí ostatní znovu navrhují změnu trasy směrem na Rožmberk. Jedná se vlastně o asi padesátikilometrovou zajížďku směrem na jih od původní trasy. Jindy by to byla vcelku banální záležitost ale dnes? Jsem proti návrhu, protože:

ad 1) déšť je na spadnutí a máme před sebou ještě dlouhou cestu,

ad 2) nevíme, kde je Kódl, ale protože ten zná naši plánovanou trasu, bude na ní někde čekat a přece ho nehodíme přes palubu,

ad 3) v Karlových Dvorech má čekat Libor, takže tohle místo prostě z trasy vypustit nemůžeme,

ad 4) v Horní Vltavici má čekat Bobby a tohle setkání je navíc omezeno časově, takže se nemůžeme nikde příliš zdržovat.

Námitky druhé strany: u Rožmberka je krásná krajina, je tam dobrý koupání(!) a perfektní zatáčky. Dost depresivně na mě zapůsobila Bochanova reakce, kterej s nadšením vypravuje, kterak to tam loni „klopili“ a jak si dneska krásně zazávoděj. To, že se nakonec koupali jen někteří otužilci a navíc vůbec nezávodili, jim jen přitěžuje, protože dodnes fakt nechápu, proč tam vlastně jeli…

Šéf etapy Eiffel horuje pro zajížďku a z titulu svý funkce by vlastně měl mít rozhodující slovo. Tedy téměř. Eiffel totiž zapomíná, že pořád ještě je tady jeden trouba, kterej je za všechno, či spíš všechny zodpovědnej a kterej teď lituje, že si nedal tu práci s přesnějším vymezením pravomocí šéfa etapy. Taky mě moc mrzí názory Bena a Meďuly, kteří, ač zažili navlas stejnou situaci loni u Brněnské přehrady, kde jsme se taky nedohodli a pak na to málem doplatili, by měli mít víc rozumu, větší smysl pro realitu a odpovědnost a povznést se nad vlastní chtíč a zájmy. Mrzí mě ale i chování Aleše, kterej v roli jakéhosi mého (neoficiálního) poradce by měl jednat jinak. Ted‘ ale jede taky závodit. Na přidřený stopadesátce… ach ach. Připadá mi, že se všichni nadobro pomátli a je mi z toho do breku.

Ani nevím, jestli jsem spíš nasranej nebo zklamanej, ale to teď není to nejdůležitější. Důležitý je, že jsem nedokázal udržet pohromadě celou bandu a jako šéf jsem totálně zklamal. Těžká to rána mému, už tak nízkému, sebevědomí. Asi bych měl jít do „důchodu“, už na to nestačím…

Nechci ale „vzbouřencům nic zakazovat nebo přikazovat. Nejsem přece žádnej despota. Do budoucna se jím ale asi budu muset stát, jak tak koukám. Ono asi příliš demokracie škodí! V tyhle chvíli mě ale dost podržel George Krhounek, kterej měl bejt mojí pravou rukou a taky 

jí skutečně byl! Nevím, zda se za mě postavil z jemu vrozené lenosti a odporu k jakýmkoli zajížďkám, nebo ze skutečného pocitu soudržnosti, ačkoli to vůbec nebylo a není důležitý. Důležitý bylo, že jsem se o něho mohl opřít. Překvapil mě i Filis, kterej se svými kolegy jižany nesouhlasil a tradičně se vůči nim ocitl v opozici. Jindy dost nerozumná Petra, teď usměrněna svou nynější spolujezdkyní Majdou (a Krhou), se taktéž postavila na mou stranu. Pro dodržení plánu se vyslovila i kompletní Zdaboř, i když ostatní jižani tvrdí, že tak učinila z neznalosti a myslela si, že já jsem PRO zajižďku. Se mnou pojedou samozřejmě i Uňovy simsony.

Tak tedy, ať si pánové závodníci dělají, co chtějí. My pojedeme podle plánu už proto, že na trase Čekají kamarádi. Vzbouřenci jsou snad dost starý nato, aby rozpoznali, co je správný a co ne. Tedy pokud jim slovo kamarád ještě vůbec něco říká.

    Vyrážíme. Na parkovišti zůstávají Eiffi, Ben s Mikim, Meďul, Bochan, Meďuika, Aleš, Mrcásek, Peťan, Hondista s Mončou a Otík. Je 15 hodin. Upřesníme si situaci. Zhruba polovina výpravy přišla o rozum a vydala se jiným směrem. Jakž takž jsme se aspoň dohodli na setkání v Horní Plané v 17.30 h. Naším úkolem je spojit se s Liborem a Bobbym a někde odchytit potulujícího se Kódla. Je toho víc než dost ale my to zvládnem. V duchu přeju pánům kolegům krásný pokoupáníčko. Proč se, sakra, vždycky musí najít někdo, kdo dělá úplně zbytečný problémy? Proč?!

Jedeme směrem na Lipno. Cesta ubíhá vcelku dobře. Pro případ roztržení kolony si dáváme sraz v Horní Plané u cedule. Filis bere za plyn a mizí v dáli. To ale dělá chybu, protože jako místního znalce jsem ho pověřil vedením. Petra ho p chvíli následuje a tak se i ona s Majdou za chvílí ztrácí z dohledu. My s Georgem se tentokrát držíme zpátky. Jedeme se simsonama, protože chceme vidět, jak taková etapa vypadá z jejich pohledu. Belek přidal plyn a zvolna se ostatním vzdaluje. Může si to dovolit, protože jeho fíchtl na to má. On sám na to ale zdaleka nemá, jak se později ukáže. Uň, s walkmanem na uších, se rytmicky pohupuje v sedle. Íka tentokrát své vášně krotí a jede vcelku nenápadně. Pozoruje všechno možný, jen ne silnici před sebou a o jeho zrcátku, postrádající sklíčko a natočený pánubohu do oken, ani nemluvím. Belek už má snad kilometr náskoku. Inu, proč ne, pokud ovšem ví, kam se vlastně má jet. Járínek se v sedle Starouše necítí příliš jistě a neustále se ohlíží. Aby ne, vždyť do Čundru nebyl na motorce dál, než v sousední vsi. Belek se mezitím proměnil v malou tečku na obzoru. Fakt nevím, co tímhle únikem chce dokázat.

Projíždíme Lipnem a posléze Karlovými Dvory. Můžeme si s Georgem hlavy vykroutit ale Libora nevidíme. No, co se dá dělat. Není tady. Možná nás najde později, kdo ví.

Stoupáme do ukrutnýho krpálu. To snad není možný, jaký je to stoupání! Járínek teď předjíždí Íku. No ale jak! Šine si to těsně kolem něho, až do sebe drcli a oba se motají po silnici jako ožralí!! Prokristapána, radši beru za plyn a stíhám uprchlíky.

Po nádherný silnici za chvíli dostihujeme Belka. A jsme v Horní Plané. U cedule ovšem není ani noha. To se ostatně dalo tušit. Pomalu tedy projíždíme městečkem ale nikde nikdo. Až u pumpy směrem na Vimperk vidíme stát mašiny. Je to Zdaboř a světe div se – Kódl!!

Jsem sice moc rád, že vzhledem k návratu „ztracenýho syna“ je moje „hledací mise“ úspěšná, ale nesmím to dát moc najevo. Snažím se tedy tvářit co nejkomisněji a pouštím na Kódla hromy blesky. Jenže po chvíli v hněvu ustávám. Začíná vyprávět, jakou byl nucen podstoupit anabázi, když jezdil od jednoho kempu k druhýmu, všude se na nás vyptával a nechával vzkazy. Telefonoval dokonce i do Chlumu ale nezastihl nás. Už to vypadalo, že se snad bude muset vrátit domů, když tu náhle před chvílí u pumpy potkal jezdce na báglama obestavěný jawě. Podle placky Velkýho gangu, připíchnutý na bundě poznal, že je to v suchu! Kódl totiž Gulise v životě neviděl… Odpouštím mu, protože si svůj úlet dokonale protrpěl a dobře mu tak. Ale může ještě někdo někdy přijít s nápadem navštívit příbuzný a nakopu ho do prdele!!

  A už jsou tady simsony. Přijíždějí i naše dámy, který nesmyslně čekaly u nějakýho kempu. Za škodolibýho pošklebování Zdabořáků teď vytýkám Gulisovi jeho zmizení a ponechání kolony napospas osudu. Belek se úplně nepochopitelně a nečekaně hádá s Pitkinem. Kdyby jim to nebylo blbý, dozajista by se do sebe pustili pěstma! No, když už se hádají i oni dva, nevypadá to u simsonářů vůbec dobře. Do Belka se ale navážím i já. Ptám se ho, proč tak ujel ostatním a jestli vůbec ví, kam se mělo jet. Jeho odpověď: „Dyť jedu furt po hlavní, tak přece nemůžu zabloudit!“ mi bere dech. Tak vida ho, lišáka! Kolik logiky se skrývá v těchto slovech, trasa Čundru přece vede „vždy“ po hlavní, ne?!

 Stávám se svědkem pohřbu vlastních idejí, s nimiž jsem tenkrát, před lety, dával tuhle partu dohromady. Jenže my se v tomhle spolku bez určitých idejí a zásad přece nemůžeme obejít. Pakliže se o to pokusíme a dáme přednost sobectví, prospěchářství a ješitnosti, bude to náš konec. Je jasný, že simsonáři nejsou schopni sami své spory vyřešit. Musím ovšem přiznat, že fakt nevím, co s tím.

  Jsme tedy pohromadě a postupně se přesunujeme na náměstí. Chtěl bych podotknout, že více než jednoho náměstí jsem si při průjezdu Planou nevšiml. A přesto koukáme, že jsme tady s Georgem opět sami. Z míry nás to sice nevyvádí, ale řekněte sami: není tohle obraz naprostýho zmaru? A tak čekáme u kašny. Po chvíli se skutečně trousí, jeden po druhém, naši kolegové. Ani se neptáme, kde bloudili, nemá to cenu.

    Přesouváme se opodál, k restauraci, před níž jsou stolky. Dáváme si kafe a kecáme o všem možným. Blíží se půl šestá a „vzbouřenci-koupálisti“ nikde. To se ostatně dalo čekat. Zato se dost nebezpečně kaboní obloha. Vypadá to na pěknej slejvák. Po poradě posílám simsony napřed. Sami jsme ale nuceni po půlhodince vyrazit. Padají první kapky. Vzbouřenci se na nás nesmí zlobit, ale fakt se nedá nic dělat. 

   Po chvíli dojíždíme simsony. Prší. Píťa se celej zabalil do igelitovejch pytlíků, ale jede se dál. Dokonce i Zdaboř, která se za jízdy z pod helmy nesměle ptá, neschováme-li se někde, pokračuje statečně dál – a to už je co říct! Například Jozo je pověstný tím, že jakmile ucítí první kapku na zátylku, nikdo ho na silnici nevytáhne. Teď však zaperlil. Vzal za plyn a zmizel v dáli. Toho si ale nevšímám, protože nemůžu vidět všechno a žiju tak v domnění, že se Jozo drží někde vzadu.

    Projíždíme Horní Vltavicí. Bobbv tady bohužel nečeká, což mě dost mrzí. Určitě by do našich řad vnesl lepší náladu. On je právě jedním z nositelů těch našich prapůvodních ideálů...

    Za vsí odbočujeme na Kvildu, jenomže Láda jede dál! Zatracená práce, hlavně že jsem trasu všem podrobně popisoval! Láda jede dost ostře, až mě to překvapuje, blikám, troubím, ale kam to čumí?! Nevidí, neslyší. S vypětím veškerého jezdeckého umu Ládu v přívalech vody předjíždím, zmrdám ho a posílám zpátky. Pokračujeme tedy po rozbité asfaltce směrem na Kvildu. Leje a leje.

     Asi po patnácti kilometrech náročnýho postupu zastavujeme, protože Petře, jedoucí asi dvacet metrů za námi, vlítla pod helmu vosa. To je hrůza, předevčírem Aleš a teď i Petra je nucena odhodit svou helmu v dál! Vosy se letos asi přemnožily, svině jedny.

     Přijíždí Hony a ptá se, kde je Jozo. Cože??! Jak, kde, on nejede vzadu? Ne. Hony prej myslel, že víme, že Jozo jel ještě nějakej kus před Ládou na Vimperk. Bože, co jsem komu udělal!!! Že já vůl radši nesedím doma na prdeli. Bůhví, kde se teď Jozo potuluje. Musíme ho okamžitě najít! Skáče za mě Filis. Zná to tady a navíc je v kůži, déšť mu tolik neublíží. To já jsem na tom o poznání hůř. Maskáče „šedesátky“ a plátěný tenisky nejsou do deště zrovna tou nejvhodnější výstrojí. Ale co, nejsme z cukru! George přebírá Gulisovu mašinu. Sejdeme se na Kvildě.

   Tak tedy vyrážíme zpátky. Teď řídí Gulis. K mýmu nezměrnýmu překvapeni jede velice rychle. Mám hroznej strach a neustále ho upozorňuju, že mám sjetou zadní sumu a bylo by fakt blbý položit to zrovna při záchranný misi. Filis přikyvuje, ale neubírá, a já se radši nedívám na cestu. Jen se modlím, aby to dobře dopadlo.

   V přívalech deště vlítáváme na plnej plyn do Vimperka. Rozhlížíme se na všechny strany, nakukujeme do čekáren, bočních ulic a uliček, pod přístřešky, prostě všude.Po Jozovi ale ani památky.

    Projíždíme tedy městem a pokračujeme dál. Přebírám řízení, protože už strachy drkotám zubama. Nebo zimou..? Mám pocit, že déšť neustále sílí. Vyměňuju si s Gulisem helmu. Jeho integrálka je do tý sloty rozhodně vhodnější, než moje mazácká „kšiltovka“. Zpropadenej lijavec. To nám byl fakt čert dlužen.

   Jedeme na Kvildu, ale dle Filisova návrhu z opačný strany, přes Čkyni a Vacov. Jsou tady krásný zatáčky, ale za stávajících podmínek s hrůzou zjišťuju, že je vlastně nenávidím. Snad stokrát jsem se už už viděl ve škarpě. Samou únavou totiž nemám zrovna nejpřesnější odhad a mokrá silnice chce navíc úplné odlišnej styl jízdy, než suchá. A ta zadní guma… Furt ale jedu co to dá a bez ustání strašlivě chčije. Jízda v extrémních podmínkách a na hranici možností – jóó to je moje!

   Vjíždíme do obce Zdíkovec a koho nepotkáváme. V protisměru jedou „vzbouřenci-koupálisti“!!! Chtěli jste se koupat, holenkové? Tak tady máte vody, co hrdlo ráčí, cha chá! Vzpurňáky vedou Ben a Peťan, kteří to tady znají. Přidáváme se k nim. Jezdci, ač toho mají evidentně dost, jedou ale jako o závod!

   Je 19.30 hodin. Stmívá se a pořád leje jako z konve. V čele kolony jedou Ben s Mikim, kterej se drží kufrů jako máminy sukně, za nimi letí Peťan se supertěžkým Bizonem a s nohama na motoru. Docela se divím, že tu vysokou obludu ještě nesložil. Stíhá ho Otík, sebevrah ze Sadský, pak jedeme my s Gulisem a k mému velkému údivu se nás jako klíště drží brácha! S větším odstupem za ním jedou další.

   Přes zamlžený sklo helmy se mi bez ustání naskýtá fascinující hra koncových, brzdových a směrových světel strojů, jedoucích před námi. Chvíli co chvíli, jedno po druhém, září do šera šumavských hvozdů. A pořád prší a několikrát se jen tak tak vyhýbáme smyku. Nesnáším vodu…

  Síly mi znatelně ubývají. Cesta v dešti ztemnělým lesem nebere konce. Jedeme a jedeme, mokro a zimu pomalu přestávám vnímat, jen tahám za plyn, jako stroj…

  Na křižovatce za Kašperskými Horami se od výpravy, odbočující na Hartmanice, oddělujeme a jedeme na Kvildu pro zbytek expedice. Máme před sebou deset patnáct kilometrů a potom dalších dvacet z Kvildy do Hartmanic. Hrozný pomyšlení!

  Ani nevím, jak jsme cestu na Kvildu vůbec zvládli. Jen jsem neustále prosil motorkářskýho Boha, aby už za touhle zatáčkou byla Kvilda, nebo za touhle…

  Kvilda! Filis to tady zná a my zastavujeme u místní hospody. Na parkovišti rozeznáváme ,.naše“ motorky. A vida, i Jozova bílá jawička si tady hoví! Nic nechápu, je mi to jedno. Lízu musíme dát na stojan spojenými silami. Asi umřu.

  Vcházíme do hospody. Je tady plno čundráků, kteří se sem taky uchýlili před deštěm. Bzučí to tady jako v úlu. Jen s vypětím posledních zbytků sil kráčím lokálem a s hastrmanským čvachtnutím namáhavě usedám za stůl, k našim. Jsem úplně hotovej. Takhle vyřízenej jsem snad nebyl ani na vojně, ani na „Pakárně“. Filis má taky dost, i když je navlečenej v kůži. Naši přátelé o nás pečují až dojemně. George jel na Gulisově mašině do Hartmanic zařídit ubytování. Jozo se nám moc omlouvá. Je na něm vidět, že ho fakt dost sere, co provedl. Ale to je dobrý, odpovídáme. Lžeme. Tak před nás staví „lampy“ vodky. Sbíhají se mi na ni sliny, ale fakt nejsem schopen ji vyžahnout na ex. Tak to už je velká krize.

  Dozvídáme se poslední novinky, jež nám – a mě především, na klidu rozhodně nepřidávají. Belek s Pitkinem ukecali Íku a odjeli – DOMỦ. Nemůžu uvěřit vlastním uším. V tiché hrůze zirám na Petru, Majdu, na Uně, Járínka, na Zdabořáky…

  Sedím a koukám do prázdna. Vyčerpán fyzicky i psychicky. Nikomu z těch, co tady zůstali, v žádným případě nezazlívám, že mlaďase nezadrželi, to ne. Já ty kluky dobře znám a vím, že když jim rupne v palici, tak je neudrží ani párem volů. Po pravdě řečeno jsem něco podobnýho očekával. Jen jsem si to nechtěl připustit, protože jsem doufal v jejich chlapskou čest. Pokud tedy pánové vědí, co to vůbec je. Jo, už je v duchu slyším, my na nějakou čest serem a podobně. Tak co si na nich vezmu? Takovej podraz jsem si od nich snad ani nezasloužil. Můžou se akorát tak stydět, protože jima ustrkovanej a vysmívanej Járínek, podle nich hovňous, tady zůstal a jede dál.

Ptám se, proč vlastně odjeli. Prej zmokli a neměli nic na převlečení. Ale božínku! Výborně, tak to my se teď taky asi zvedneme a pojedeme se usušit domů, k mamince…

  Je čas nastoupit k poslednímu dějství dnešního pekla. Zdaboř, Uň a Járínek tady ale zůstanou. Zdabořákům se už do deště nechce a přítel Uň přiznává, že by si na tý klouzačce rozbil hubu. Vyspěj se tady, v hospodě, a zítra se pro ně vrátíme. Prej si už dohodli nocleh s hostinským.

  Ač na pokraji sil, zvedáme se a vyrážíme opět na cestu. Petra s Majdou, Kódl a já s Filisem. Potácím se přívaly deště k Líze s vědomím, že po právě absolvovaných osmdesáti supernáročných kilometrech mě čeká dalších dvacet. Úděsný pomyšlení.

   Jedeme. Cesta je hrozná. Během ní téměř podléhám apatii. V tak krizovým stavu jsem fakt ještě nebyl. Ani Filise není vzadu téměř cejtit. Před Rejštejnem Petra špatně odbočuje. Musíme se vracet. Ukrajujeme další kilometry strašnýho utrpení, jež vstoupí do historie Čundru jako tzv. „Hartmanická etapa hrůzy“. Musíme ale dál, přece nebudeme bivakovat ve škarpě. Přece to nevzdáme teď, kousek před cílem! Pokračujeme…

   Petře s Majdou musím vzdát hold, protože to, co vydržely ony dvě, to stojí za zaznamenání. Ne nadarmo Zdaboř Petře přezdívá „Drsoňka“. I když ty její občasný úlety jsou vadou na kráse, přesto: všechna čest!

  Pozvolna přestávám vnímat okolí. Jak se říká, že správnej policajt reaguje jen na rozkazy, na ženskou a rum, tak já teď reaguju jen na Kódlovo brzdový světlo. Zazáří-li do mlhavýho příšeří, vím, že přituhuje. A to je tak pětkrát do vteřiny.

   Promočenej, zmrzlej a totálně odepsanei robot jménem Jaroslav Vrána teď ke všemu zjišťuje, že Líza začíná trucovat. Už toho má, chudinka, taky plný brejle. V jednu chvíli dokonce úplně zhasly kontrolky. Asi ňákej kraťas. Nebo už mám vidiny, kdo ví. Potom se pro změnu začíná zasekávat plynový lanko. Voda asi vymlátila všechnu vazelínu. Neustálý vendlování s rukojetí mi tak aspoň nedovolí usnout…

   Ani nevím jak, ale najednou jsme v Hartmanicích. Jaká úleva! Přiznám se, že i když jsem v tu chvíli netušil, kde se nachází druhá část výpravy, bylo mi to úplně fuk. Jen jsem věřil, že si kluci nějak poradí. 

    Naproti nám přijíždí George. Objevuje se i Peťan. Kousíček pod Hartmanicemi leží osada Horní Krušec, kde bydlí příbuzní Písteckých. A jsme zde, k našemu velkýmu překvapení, přijati s otevřenou náručí!

   Převlékáme se do suchýho. Já toho teda moc nemám, nebo spíš vůbec nic – všechno prochcaný. Snad jen tílko by mohlo… Dobrá, George mi teda půjčuje slipy (!) a Petra teplý ponožky. No to jsem teda dopad‘.

   Sedíme v krásně vytopený kuchyni. Hostitelé nás častují horkým čajem a slivovicí. Prostě idylka, tolik kontrastující s právě pominuvšími výjevy, jako vystřiženými z katastrofickýho hororu. Kódl odjel za druhou částí výpravy nahoru do Hartmanic, která se ubytovala pro změnu u Benových příbuzných. To je pane náhodička: Krhovi i Ben mají příbuzný zrovna v 

takovýhle prdeli světa a ještě když se nám to navíc nejvíc hodí! Při vší smůle takový štěstí! Kluci totiž Kódlovi už od Chlumu,  kdy se vydal za příbuznejma, vezou všechny jeho věci. Ale protože už ho „odřízli“, jako že se nevrátí a určitě pojede domů, rozebrali si je. Ten si vzal košili, ten triko, jinej rukavice. Kódl je prostě „mrtvej muž“ a bastafidli. Jako na frontě. To jsem zvědav, jestli mu to vrátěj, chacha!

   Sedíme tedy kolem stolu, popíjíme slivovici a rozebíráme neradostnou situaci, v níž se naše výprava nachází. Jsme teď rozděleni na čtyři části. Všichni tři Pístečti, Majda. Gulis a já jsme tady, v kuchyni, Ben je s dalšími kousek odsud v Hartmanicích. Zdaboř, Uň a Járínek čekají v hospodě na Kvildě a trio simsonářů – vyměkloušů je na cestě domů. A jedni o druhých nevíme zhola nic. A to ještě Bobby a Libor, kteří se měli dnes připojit k výpravě, jsou taky bůhví kde. Venku přitom pořád leje jako z konve, je tma jako v prdeli a zima jako v psírně. Prostě nejkrizovější situace v dosavadní historii Cesty kolem Čech.

  Teprve až teď mi ale dochází, co všechno se může stát uprchlým simsonářům. Uvědomuju  si to, co ty mladý kretény dozajista ani nenapadlo. Dyť já jsem za ty blbce zodpovědnej! I když si hrajou na zkušený mazáky, tak až se jim něco, nedoj bože,  stane,  půjdou jejich rodiče za mnou a já vůl starej si můžu akorát tak vzít špagát a jít do lesa.

   A tak zmoženi náročnou etapou, starostmi a slivovicí jdeme kolem půlnoci spát s tím, že ráno bývá moudřejší večera…

6. července 1990, neplánovaný volný den v Hartmanicích

Probouzím se k poledni. Pohled z okna napovídá, že dneska se nejspíš nikam nepojede. Naše hadry stejně ani zdaleka nestačily uschnout a navíc: po včerejší „koupeli“ toho máme všichni akorát tak dost. Přijíždějí Ben, Meďul a Bochan, vyslanci druhý poloviny výpravy, dohodnout se co a jak. Jsem rád, že je zase po delší době vidím a usnášíme se na tom, že v 15 hodin se zájemci vydají na Annín, což je nedaleko v lesích stojící kostelík. Pak zavítáme do restaurace v Hartmanicích. Vyslanci odjíždějí, my usedáme k obědu a pak snad hodinu promašťujeme indulonou Gulisovy „kožeňáky“ z koženky. Uvědomujeme si taky, že odpoledne musíme zajet pro naše lidi nahoru na Kvildu.

  Sedáme na motorky a Peťan nás vede do Hartmanic, k Benovým příbuzným. Před domem se motá plno našich lidí a ač je 15.10, tak se dozvídáme, že milostpán Ben se prosím sprchuje. Prostě má bejt v 15 hodin připravenej, my, ve svý velkorysosti přijedeme ještě o 10 minut později a stejně NIC! Pravda, mohlo to ale bejt taky tak, že Ben byl včas nastoupenej před barákem s brumlající jawou a helmou v podpaží a jelikož jsme pořád nejeli a nejeli, jawu chcípnul, helmu zahodil a šel do sprchy. Ovšem ti, kdo Bena znají, vědí, že je to blbost.

   Druhá skupina se ale vůbec nikam nechystá. Eiffel má rozebranej karburátor a další na nás koukají, jako bychom právě spadli „z oblakov“. Trošku jsme tam na sebe hulákali, to je fakt. Je taky fakt, že kvůli vyloženejm píčovinám. A navíc zrovna začínalo zlehka pršet. Tak jsme se vydali na cestu sami.

   Asi po třech kilometrech jízdy lesem zastavujeme. Mašiny stavíme na stojany a za vydatnýho mrholení stoupáme pěšky do kopce. Po chvíli se ocitáme v areálu opuštěnýho kostela s přilehlou kostnicí. Kostnice nás velmi zajímá a tak se i přes zákaz vstupu dostáváme skrz mříž dovnitř. Válí se tady hromady kostí nejrůznějších tvarů a délek. Přehrabujeme se v nich. Hledáme nějakou zachovalejší lebku, hodila by se nám do Baráčku, leč všechny jsou rozbitý.

   Vydáváme se na průzkum kostela. Připadáme si jako objevitel Indiana Jones v Chrámu zkázy. Chceme se dostat až na zvonici ale mezi některými z pater chybí schody. A tak si pomáháme, jak to jde, zdoláváme je metr po metru a ze zvonice se nám pak skýtá vynikající rozhled na okouzlující šumavský hvozdy. Překrásný smrkový lesy se před námi tyčí v celý svý kráse a my vidíme až k sousedům do Bavor. Ani se nám nechce dolů, ale nedá se nic dělat. Asi po hodině tak lezeme zpátky dolů a vracíme se k mašinám. Lízu řídí opět Gulis a mě bylo svěřeno fotografování.

   Po návratu na chalupu se převlíkáme do „civilu“ a míříme do restaurace Vintíř ve zdejším kulturáku. Holky jdou napřed a sedají si do vinárny. My ostatní už toužíme po pivu v hospodě. Vládne tady ale nějaká podivná, dusná atmosféra. Problémy z posledních dnů se velice nepříznivě podepsaly na náladě lidí. Zjišťuju, že mezi námi vypukla ponorková nemoc a to je vážně smutný. Bylo by nespravedlivý všechno svalovat na strašný počasí, i když je pravda, že včerejší déšť dost zamíchal kartama. Přiznejme si ale, že bychom se neměli nechat takhle trestuhodné vykolejit nějakou blbou průtrží!

   Vlivem deště se tedy sestava Čundru rozdělila v podstatě na dvě části a jedna teď brojila proti druhý, protože každá měla tu svou „pravdu“. Tyhle dny volna, za těchhle podmínek, nejsou asi vůbec nic dobrýho. To nám prostě nesvědčí a já jen pevně doufám, že se během příštích Čundrů počasí takhle rapidně nezkazí. Tedy pokud se vůbec někdo bude chtít Čundru ještě zúčastnit…

  Sedíme za stolem všichni pospolu a schyluje se k bouři. Obrazně i doslova. Je však třeba zajet na Kvildu. Přihlásili se dva dobrovolníci, kterým nebylo zatěžko vydat se opět do deště. Mrcásek a Kódl tím u mě dost stoupli v ceně. Od Mrcáska jsem to víceméně očekával, je to ‚můj kůň“, ale Kódl mě překvapil a tímto jsem mu plně odpustil jeho budějovickej úlet s příbuznejma. Kluci tedy vyjeli. Při pohledu z okna, mezi provazy vody, padající z nebe, mě snad přešla i chuť na pivo…

   A je to tady. Vzplanula ostrá slovní přestřelka mezi mnou a Benem i ostatními ‚vzbouřenci“. Vyčítám jim nejprve dnešní nepřipravenost k výletu na Annín a přecházím k jejich včerejšímu excesu. Zprvu se snažím držet emoce na uzdě ale po chvíli se rozpaluju do běla a řvu, až hrůza. Ovšem protistrana o nic nezaostává. Výčitky srší oběma směry a Ben mě  nasírá ještě víc tím svým neustálým: „Ale Jarouši, ty jsi vytočenej, proč jsi vytočenej?!!‘ Nebylo mi totiž jasný, proč nechápe, v jaký se nacházím situaci. Zrovna on, s kterým jsem toho tolik zažil! Odvíjí se nejdramatičtější minuty v dosavadní historii Velkýho gangu. Situace se vyhrocuje tak, až to chvílema vypadá, že si dáme do držky. No, to jsme to dopracovali.

   Ale naštěstí se v nás na poslední chvíli něco zlomilo a v hodině dvanáctý jsme si uvědomili, co jsme a kde jsme a vášně pomalu utichají. Panuje chatrný příměří. Všem trablům však zdaleka není konec. Mrcásek s Kódlem se totiž z Kvildy vracejí se zprávou, že kluci už tam nejsou a nikdo o nich neví. Tak to je další „skvělá““ zpráva do sbírky! Dalších pět lidí tedy od nejspíš odjelo domů…

   Zábava se však se skřípěním rozjíždí. Daří se nám přestat myslet na tu hromadu problémů, co nás tíží a dokonce se začínáme smát! Zpočátku sice trochu škrobeně ale jak plynuly minuty, tak sranda nabývala na upřímnosti a srdečnosti. Naštěstí!

   Ben, Eiffel a další se rozhodli vydat se do blízkýho pionýrskýho tábora a ukrást tam vlajku. To mi sice připadlo poněkud dětinský, ale budiž. Po chvíli se však vrátili s nepořízenou. Dáváme si večeři a jedno po druhým v nás mizí další pivča. A zase děláme ostudu a je moc dobře, že to ještě pořád dokážeme.

   Sálem se rozkřiklo, že prasák Miki venku balí nějakou holku. Dle očitých svědků byla dost dobrá a Miki na ni šel svým typickým, traktoristickým způsobem, což v nás vyvolalo salvy smíchu. Není divu, že mu zmizela ve tmě! Po delší době se zkouřil i loňský „objev“ Peťan. Kouká šejdrem a mele nesmysly.

  Dnešní „dýchánek“ ale pomalu končí. Při placení opět a zase vznikají zmatky, protože nám nějak nevycházejí prachy z fondu. S tím se napřesrok musí něco udělat.

  Taky si všímám, že Petra je teď nějaká divná. Prej se nějak nesmyslně pohádala s Georgem. Pak odešla. Dozvídám se taky, že se pohádala i s Alešem. K mýmu upřímnýmu údivu právě  právě kvůli mně a mýmu chlumeckýmu „románku“ s Adélou, kdy do mě Petra ryla možná poněkud hloupě (dyť Adéla rozhodně neměla v úmyslu lízt jí, jako „první dámě gangu“ do zelí) a Aleš, jako správnej bratr, si to vzal osobně a všechno jí teď vyčetl. Snažím se mu vysvětlit, že si jistě vážím jeho postoje, ale jejich spor postrádá jakýkoli smysl. Ale diskutujte s ožralýma! A vůbec, proč se, sakra, lidi pouštěj do závažných debat zrovna při chlastání, když stejně nic nedohodnou a ještě se porafou?! Kdybych tehdy tušil, že jejich spor přetrvá ještě čtvrt roku, asi bych jim oběma nafackoval! 

   Odcházíme do Krušce. Táhneme tmavou nocí. Docházíme Petru, sedící u cesty. George u ní zůstává a my jdeme dál. Mají si zřejmě co vysvětlovat.

   Už skoro usínáme, když tu náhle George vchází do pokoje s tím, že Petra tam zůstala. Majda se zhrozila, protože Petru zná už řadu let a ví tak, že je v podroušeným stavu velmi podobna Saddámově raketě (nevíte kam dopadne a co způsobí). Tak klopýtajíc o svou opici odbíhá Majda do neznáma. Možná, že její starost byla přehnaná, Petra přece není malá holka, i když se tak občas chová, ale na druhou stranu, kdo ví. Po nějaké chvíli se však Majda vrací s nepořízenou. Pak ji ale napadá, že by mohla být u Benových příbuzných a tak opět odběhla. A my, jisti si tentokrát Majdiným úspěchem vedeme bouřlivou diskusi na téma Cesta kolem Čech 1990. Bilancujeme, rekapitulujeme a začíná se tak pozvolna rýsovat podoba příštího Čundru „nové generace“. Je nám totiž jasný, že takhle to dál dělat nemůžeme. Mnohé se musí změnit. Teprve teď se taky dozvídám, že předtím, než se Belek. Pitkin a Íka vydali na cestu domů, řekli Járínkovi: „Ty pojedeš až ráno, tobě to jede jenom padesát!“ Zhrozil jsem se nad úrovní cynismu, jehož může být schopen člověk v tak mladým věku. Marně pak přemýšlím nad tím, jak se asi budou chovat výše jmenovaní za pár let, ve dvaceti, ve třiceti… Nevím, mám-li se smát nebo brečet ale jedno je jistý. Ať už tenhle výrok mysleli vážně nebo z prdele, tak si to polepili na sto let dopředu.

   Naši debatu však přerušuje zoufalej Majdin obličej, zjevující se náhle ve dveřích pokoje: Petra se ztratila! Vyskakujeme z pelechů a vydáváme se do polí. Procházíme celý Hartmanice i okolí. Nahlížíme do všech zákoutí, tmavých rohů a i přístřešku. Prohledáváme i ty nejnesmyslnější skrýše a úkryty, ale Petra není k nalezení. Nejdřív Peťan a po něm i George projížděli na emzetě široký okolí. Bezvýsledně. Prošmejdili jsme i místní kravín, seník a ostatní hospodářský budovy.

   Už dvě hodiny se tady nervujeme a pořád nic! Mně u některých lidí strašně vadí impulzivnost v jednání. Proč nedokážou zachovat klid a chladnou hlavu, když jde o takovýhle situace, dyť tohle není žádná sranda! Petra  je ožralá jako zvíře, co když spadne pod auto nebo do rokle? Nebo ji znásilní nějakej Král Šumavy?? Mohla by pak poděkovat akorát tak sama sobě.

   Svítá a my se rozhodujeme jít spát. Tiše doufáme, že Petra trucuje někde poblíž a ráno se přece jen vrátí. A taky, že uprchlý simsonáři neležej někde v krvi ve škarpě a že mladej Járínek přespal u Uně v Příbrami.

7. července 1990, 7. etapa: Hartmanice – Trhovky (hospoda Las Vegas)

Po probuzení nás George vítá zprávou, že se Petra v pět hodin vrátila, vzala si věci a šla na vlak. Bum! A je to – další „skvělá“ zpráva! Ovšem přes její celkovou nepříznivost jsem rád, že je ta kravajzna vůbec naživu.

  Pozvolna tedy balíme věci, rozvěšený už třetí den po celý místnosti. Dozvídáme se ale další překvapující zvěst. Petra sedí dole v kuchyni! Ona asi fakt není normální. Ví vůbec, co dělá? Krha krčí rameny. Takže je jistá naděje, že přece jen pojede s námi dál…

   Přijíždí Ben. Domlouváme se na průběhu dnešní etapy, kterou má vést on. Pak ale nemůže nastartovat svou jawičku a snad poprvé v životě jí nadává do „sviní zkurvenejch“. Po delší době se mi tak vrací LEPŠÍ nálada a s úsměvem tlačím ze dvora Lízu. Natahujeme dráty od akumulátoru. Tentokrát asi Benovi nikdo kazeťák nezapínal, che che…

   Před barákem stojí dvanáctsettrojka. Přespali v ní další příbuzní Mašinových, vracející se z výletu do Německa. A tak si v průběhu předstartovních příprav prohlížíme jejich prospekty, sníme o nádherných japonských motorkách a srkáme čaj. Obloha je sice taková divná, nečitelná, ale dneska by snad pršet nemuselo.

   Petra sedí na zápraží. Tváří se, jako by kousla do citrónu a obírá seno ze svetru. Přespala totiž v seníku, kde jsme ji v noci přehlídli. Nechává se slyšet, že s těma příbuznejma ve dvanáctsettrojce odjede domů. Nijak na ni nenaléháme, stejně to nemá smysl. Bez ní to ale nebude ono, protože se dá říct, že už vlastně tak nějak patří k inventáři. A jako taková by mohla pochopit, že se od ní očekává mnohem víc, než jen neustálý komplikování už tak dost složitý situace. Něco tady visí ve vzduchu a já mám sto chutí praštit do stolu a zařvat: „Co to s vámi je, kurva, proberte se už konečně, Mašinovi!!“ Ale to je nesmysl a tak mlčím a přivazuju bágly. A taky si říkám, že nic se nejí tak horký, jak se uvaří.

   Kolem desátý hodiny se začínají trousit „Benovci“. Loučíme se s příbuznými, kterým jsme fakt hodně vděčni a s Petrou, které pořád nevěřím, že to myslí vážně. Motory burácí, ale dřív, než stačíme zařadit a vyjet, přetrhává Peťan plynový lanko. Vyřazujeme tedy z činnosti olejový čerpadlo a lanko zkracujeme.

   Motory opět burácí a na druhej pokus konečně vyjíždíme. Opouštíme Hartmanice s tím, že máme domluveno tankování v Sušici. Kolona poněkud prořídla. Čítá teď  „jen“ čtrnáct mašin. V čele jede Ben, já jedu jako jeden z posledních. Asi po dvou kilometrech jízdy přiráží Peťan a  ptá se mě, kde je Krha. A kurva! Beru za plyn, letím dopředu informovat Beníka a pak to otáčím zpátky do Hartmanic. V hlavě se mi honí všelicos, ale je nad slunce jasný, že buď se  rozbil jejich Bzuk, nebo si George s Petrou vyříkávají to, co si vyříkat potřebujou. Ovšem ještě  než stačíme cokoli zjistit, potkáváme Meďulu, stojícího uprostřed Hartmanic a snažícího se  přesvědčit svou jawu k jízdě. Že Meďul chybí, nepostřehl nikdo z kolony. Ani já. Ach jo. Příbramskej matador evidentně čeká na naši pomoc. Nejdřív se ale přesvědčuju, že co se Písteckých týče, platí varianta „B“ a pak se vracím s Majdou k Meďulovi. Tlačíme. Jawa párkrát škytne a už ji Meďul točí za typických kouřových efektů! Spěcháme zpátky za pelotonem. Sděluju Beníkovi, že George za námi přijede do Sušice. A možná i s Petrou. 

   Po nějakých deseti kilometrech si ale najednou Mrcásek vzpomíná, že u Benových příbuzných nechal boty, Proboha, to je pako!!! Bůhví, na co při balení myslel - ha! Že by na  Meďulku?? J  Pročpak mu asi Meďul po včerejšku pozměnil přezdívku na Prcáska? J  A tak  letí zpátky a já se znovu ptám sám sebe, co jsem komu udělal.

   Čekáme s Majdou na toho troubu ve škarpě a cucáme bonbóny. Zbytek kolony jsme poslali do Sušice. Po chvíli vidíme v dálce světlo mašiny. Zář tyrkysový modři kapotáže napovídá, že je to písteckej Bzuk a na něm… George i Petra! No tak sláva, ukecal ji! Snad se konečně všechno v dobrý obrátí. Po několika minutách se objevuje i Mrcásek. Se smíchem ho ujišťuju, že kdybychom o Čundru pokračovali ve svým oblíbeným zapisování úletů, neměl by konkurenci.

   Pelášíme za ostatníma. V Sušici se jen tak kondičně ptám místních, kde zeje pumpa a prakticky bez problémů se tak setkáváme s naší kolonou.

   Po natankování pokračujeme dál na Horažďovice. Spolu s Marcelem a Eiffim tvoříme zadní voj a kolona teď jede co to dá! Silnice je krásná, samý zatáčky a my tak postupujeme velice rychle vpřed. Kousek před Lnářemi Ben s Marcelem zastavujou a mění si mašiny. Na jejich znamení ale pokračujeme dál. Přebírám vedení, protože šéf etapy má teď „jiný starosti“. Odbočujeme na Příbram a zvolna pokračujeme dál, čekajíc na oba opozdilce. Záhy ale zjišťuju  že nás jede jenom pár. Co se to zase, proboha, děje?! Atak čekáme. Přijíždí Meďul a říká, že prej Ben a Marcel odbočku přejeli a mažou to dál na Plzeň, ačkoli je Meďul upozorňoval!! Mě snad vomejou! Já ty voly zabiiu! Je to sice neuvěřitelný, ale přesně v duchu tradice. Copak si  tohle může šéf  etapy dovolit?! To nemohl počkat s výměnou mašin na nějakou větší zastávku nebo aspoň pokusit se NEZABLOUDIT kousek od svýho rodnýho města? Protože se tohle stalo už asi po padesátý, tak mě pomalu přestává bavit vysvětlovat furt dokola, že tohle blbnutí se při takovým počtu lidí zkrátka nevyplácí. A navíc kousek za námi visí Aleš – opět vypadlej vejfuk. Na pomoc mu odjíždí Georgie s Petrou ale on je odmítá a nechce je ani vidět, pitoma.  Eiffi se, sedíc stále na motorce a s helmou na palici, opřel o sloup elektrickýho vedení a usíná.

   Po nějaký době se objevují „závodnicí“ i s ostatníma. Soptím a nadávám jako špaček! Diktátorsky nařizuju, že jíst se bude v Březnici, žádný měnění mašin, žádný ptákoviny a závodění a konstantní tempo 90 km/h, jinak BĚDA!! Zdá se, že Beník rozumí, nic neříká, jenom přikyvuje. Až si myslím, že jsem to s tím řevem možná trochu přehnal.

   Vjíždíme do Březnice. Obkružujeme náměstí a parkujeme přímo v jeho středu. Mašiny stavíme do dlóóuhý řady a jdeme na oběd. Příbramáci jsou tady jako doma a jdeme tedy najisto. Ale v první hospodě je zavřeno, takže míříme do druhý. Obsazujeme asi dvacet stolů objednáváme snad milión položek. Příbram je ve formě. Zvláště Ben, kterej se rychle oklepal z  ,pomrdu“, teď září štěstím a hýří energií! Po dobrým obědě Meďulka celkem zbytečně protestuje ohledně kvality kávy a odmítá za ni zaplatit, přičemž se dohaduje s personálem. Po návratu k mašinám Bochan šplhá na obelisk, stojící na náměstí. Mašiny přestavujeme do kruhu, shlukujeme se uprostřed a vyvýšenej Bochan fotí a fotí.

   Nasedáme a jedeme dál. Naším cílem je Brod u Příbrami, centrum Jižní sekce Velkýho gangu. Cesta probíhá vcelku bez problémů a ve Brodě děláme hrozivej a ukrutnej brajgl. K tomu nás vyprovokoval opět hlavně Ben, kterej fakticky řádí jako pominutej! Zastavujeme u Meďulovic statku. Tam se domlouváme, co dál. Meďulka nachází v poštovní schránce na vratech lístek. Je na něm vypsanou propiskou vyryto: Porucha převodovky, vracím se od Strakonic, Bobby. Jo tak takhle to tedy je! Je fakt velká škoda, že za námi Bobby nedojel.

   Ben si odskočil domů, kde se dozví, že celý to peklo, na který se jižani celej rok těšili, bylo přijato s obdivem a uznáním! Ta Příbram je vážně zvláštní. Místo vynadání „za rušení veřejnýho pořádku“ čekala Bena doma pochvala…

   A už jsou tady i Zdaboráci Jozo a Láda. Říkají, že tehdy na Kvildě přišel časně ráno vedoucí řka, že čeká kontrolu a že musej vypadnout. Kluci tedy byl nuceni vydat se domů. Je mi sice trošku divný, že bez problémů  trefili do sto dvacet kiláků vzdálený Příbrami a ne přes kopec, do Hartmanic, ale vem to čert. A Járínek se prej, po občerstvení u Uně, ještě ten den vydal sám domů. Cože?! Pokoušejí se o mě mdlo

Sám a přes Prahu!  Tohle asi fakt nepřežiju. Tak jestli to opravdu dokázal, je u mě Járínek king! Uň prej, chudák, z celýho Čundru onemocněl a leží v posteli. Ten se asi pěkně dlouho neukáže. Ani mi nezbyl čas na jeho návštěvu.

  Vydáváme se na exhibiční jízdu po Příbrami. Lidi jsou jako u vidění. Šestnáct mašin teď za ukrutánskýho řevu a troubení krouží už třetí kolečko na kruháku. Řidiči kolemjedoucích aut valili oči, nám se motaly palice. Zastavujeme u cukrárny, kde způsobujeme menší dopravní kalamitu. Už bůhví kolikátou za uplynulých devět dní.

   Míříme na Trhovky nad Orlickou přehradou, kde stojí hospoda Las Vegas, cíl letošního Čundru. Cestou Mrcásek bere za plyn a ačkoli kolona stojí, on jede dál. Letím za ním, troubím, blikám, ale ten janek jede furt dál! On si určitě myslí, že s ním závodím – svatá prostoto! Cloumá mnou vztek jako kráva a když se mi ho konečně daří zdolat, vysekávám před ním takovou myšku, že jsem se až lek‘, aby sebou nepraštil. Ale zvládnul to – halt moje škola!

  V další vsi si málem na křižovatce namlátil Eiffi – nějaká „přetahovaná“ s traktorem, či co. Pak jsme potkali Kozla, ženoucího se s kopce na kole do práce. Kozel, bratránek Bochanův, bývalý majitel jeho Bizona a bývalý spolužák Uňův, je druhej smolař roku, po Habrdovi. Už podruhý se těšil na Čundr – a nic. Nemá na čem…

   Cesta na Trhovky vede nádhernými lesními serpentinami. Letíme s Benem na plný koule a všichni za námi! Je znát, že tuhle trať má skvěle najetou, ale nesmím se přece dát zahanbit. A jsme na místě: kemp Trhovky.

     Pozvolna jedeme úzkou, prašnou cestou směrem k hospodě. Proplétáme se mezi rekreanty a schyluje se k dalšímu úletu Příbramáků. Kdysi, před několika měsíci, když se upřesňoval plán Čundru, se mi sice Ben svěřil, že by bylo perfektní, kdyby celá kolona zajela až k hospodě Las Vegas. To by všichni jejich kumpáni čubrněli! To jsem sice chápal, ale nenapadlo mě, že má skutečně v plánu zajet až přímo před hospodu, kde je extrémně málo místa a takový množství  mašin se tam musí zákonitě porubat mezi sebou. A stalo se! Ben skutečně vede kolonu až před  hospodu! Proboha proč? To mu skutečně obdivné uznání jakýchsi násosků stojí za takovej zmatek a OPĚT zlou krev mezi námi?? Copak nedokáže uvažovat realisticky?

    Před hospodou, kde končí příjezdová cesta, vzniká nepopsatelnej chaos. Není se kde otočit, zadní jezdci tlačej na přední, ti přední by rádi zpět, ale nemůžou. Vůbec nechápu situaci.  Musíme teď vypadat jako stádo zmatenej ovcí, jejichž beran totálně ztratil rozum! Já, na místě přihlížejících hostů v hospodě, bych si spíš  ťukal na čelo. Navíc Marcelovi právě teď došel benzín! George nevěřícně kroutí hlavou a zlověstně blejská očima. Ptám se tedy Bena dost nasupeně, co tohle jako má znamenat. Takovej tyjátr! No, prej Příbramáci se mezi sebou dohodli… Tak jestli si páni Jižani myslí, že takhle můžou postupovat bez porady aspoň se mnou, tak to teda ne!! Je sice pravda, že něco podobnýho se dělo při startu Čundru v Semicích, ale při šou pro Občanský fórum bylo na hřišti nesrovnatelně víc místa a vzniklej  zmatek šel na konto některých z nás. Ovšem tohle… Recese je recese, to uznávám, ale taky jsem toho názoru, že všechno má svý meze a nic se nemá přehánět. Tak na sebe s Benem  ZASE hulákáme jako blázni, ach jo.

   Príbramáci odešli mezi hosty, hledat nějakou holku. Nepochodili však, tak jedou zase na druhou strany areálu objednat kemp. To se jim naštěstí daří a tak se konečně stěhujeme do kempu. Rozbalujeme bágly a uvědomujeme si, že se blíží poslední večer Cesty kolem Čech IV. (´90). Emoce opadávají v předtuše poslední čundrový kalby. S Beníkem se udobřujeme, protože jsme přece ROZUMNÝ lidi, no ne? Po postavení stanů a dalších úkonech, obvyklých při utáboření, jdeme do Las Vegas. Meďul se dostává do formy a téměř celou cestu mě nese na zádech. Nejsem proti…

Zabíráme flek na samým vrcholu svahu naproti hospodě, pokrytým skupinkama trempířů, svlažujících svá hrdla. A pijeme a pijeme! Přidává se k nám několik místních holek a kluků, kamarádů „našich“ Jižanů. Jednu z nich oslovují „Máma“. Ta tvrdí, že všichni okolo jsou její děti a mě se dostává té cti, že mě prohlašuje za své „dítě číslo l“.

   Je tady ale i jistá Michala, která se měla původně Čundru taky zúčastnit, ale asi jí chyběla dostatečná dávka nadšení a odhodlání. Vcelku si rozumíme a odcházíme spolu do lokálu pro dvě lahve šampusu. Těmi pak vítězové Tajnýho závodu, Marcel s Monikou, zkrápějí okolní publikum při vyhlašování výsledků.

   Michala má s sebou psa, statnýho vlčáka, kterej je snad ještě větším pivařem, než všichni Zdabořáci, Ben a Miki dohromady! Večeříme bramboráky z kiosku a mocně je zalejváme pivem. A taky si vyříkáváme všechno, co v nás všech už pár dní bobtná. Povzbuzeni alkoholem do sebe šijeme, jak to jen jde. Ale tentokrát tak nějak jinak, bez oněch krajních emocí, protože všechno už je za námi. A když už cejtíme, že spor vrcholí a že teď se stejně nedohodnem, odkládáme „jednání“ na jindy a typickým stiskem rukou a přípitkem, při němž pivo vystříkne na všechny strany, uvádíme všechno do nejlepšího pořádku.

    A sranda vrcholí. Filis už ani nemůže fotit a plete se mu jazyk. Miki se culí jako měsíček na hnoji a je ve svým živlu. I Petra je už zase normální a chová se tak, jak ji známe a jak se nám to líbí.

    Zavíračka. Personál odkudsi vytahuje hadici a betonovou plochu před hospodou čistí od plivanců a blijanců proudem vody. Odcházíme na tábořiště. Motáme se tady porůznu a blbneme. Filis honí nějakou holku a neustále ji obtěžuje: „Poď sem, víš, já jsem voják, já to potřebuju!!“ Chudák holka ale zdrhá, až sejí za patama práší! Marcel se v trávě pokouší přemoct další holku, kterou poté taktéž honí po okolí! No prostě nestačím zírat na tu sodomu gomoru!!

   I já se, spolu s jedním ze svých kámošů (vážně už nevím, se kterým!), dávám do řeči s dvěma neznámýma holkama a slibujeme jim, zeje ráno svezeme na mašinách. Samozřejmě nevěříme, že bychom je ještě kdy spatřili. Ale co kdyby, že..? (ráno jsem o tom ani nevěděl…)

   Všeobecné veselí zvolna utichá. Blíží se půlnoc a my, jeden po druhém, padáme kamsi do hlubin vesmíru…

8. července 1990, návratová etapa Trhovky – Brod - Semice

Probouzím se asi jako úplně první z celýho kempu. To už se pěkně dlouho nestalo. Dnes je poslední den nejnamáhavější akce v dosavadní historii Velkýho gangu. Tohle probuzení ale není zrovna z nejradostnějších i proto, že zase mrholí. Zjišťuju ale  taky ulomený zrcátko u svojí Lízy!! Co se tady stalo? Koukám a vidím, že Otíkova emzeta má ulomenej brzdovej spínač a ohnutý řidítka a Bochanův Bizon překroucenej blinkr a odtrženou lemovku na kapotáži. Tak tohle fakt nechápu! Patrně se nám tady prošlo stádo cizích ožralů. Škoda, že jsme byli v bezvědomí, utrhli by jsme jim koule!! Ale co, přece se nezblázním…

   Pomalu se probouzí ostatní a dozvídám se, že Otíkovu mašinu v noci porazil zpitej Ben, ulomil mu zrcátko – a pak mu to zaplatil! Ale kdo zprasil Lízu a Bizona? Otík ani Ben o ničem nevědí. Pane bože, tady se asi děly věci!

   Objevuje se Jozo, kterej hnípal u nějaký ženský. Nabízí mi, že vezme někoho s sebou domů, usušit se. Nejsme ale ještě pohromadě a musíme se teprve dohodnout, co a jak. Jozo tedy odjíždí do Příbrami.

  Koukám, kde všichni jsou. Petra s Georgem ještě chrní ve stanu, stejně jako příbramský ,špičky“ a Majda s Meďulkou. Otík, Miki, Marcel, Monča a já jsme spali pod širákem. Nějak jsme si zpřeházeli spacáky, v noci tady musel bejt asi pěknej mumraj! Peťan s Mrcáskem leží opodál, na stropě nějakých záchodů, kde se skryli před deštěm pod visutou střechou. Oni sice posléze budou tvrdit, že to nebyly hajzly, nýbrž malej sklad, ale my víme svý a přezdívka „Hajzlaři“ už jim zůstala.

   Bochan, brácha, Eiffel a Kódl v noci zmizeli na proslulej Kozlův hausbót, usazenej asi kilák pod námi, u vody.

     Rozhodujeme se projet parníkem no jezeře. „Hajzlaři“ na nás pokřikují ze svého pelechu, až ostatní rekreanti vyděšeně pokukují jejich směrem. Je mi natolik „poalkoholno“, že za účelem vykonání potřeby lezu na dámské WC, aniž by mi přišlo divný, že tam absentujou mušle. Nutno ovšem podotknout, že totéž se v jednom z minulých dnů zdařilo i příteli Uňovi.

   Nakonec kráčíme dolů, k přístavišti, jen s Filisem a Peťanem. Nelitujeme však. Orlická přehrada je krásně, smutně zadumaná a nad okolními lesy se válí chumly páry.

   Asi po hodince se vracíme zpět do ležení. Cestou nahoru úplně náhodou potkáváme zástupce mýho šéfa z Místního oddělení Veřejné bezpečnosti Jižní Město II., kapitána Jirku Klabana, kterej mě, pln nadšení a radosti ze setkání, upozornil na to, jak mě před dovolenou varoval, že mě přijede zkontrolovat! Ani já, ani on však netušil, že se mu to fakt podaří. Svět je prostě malej…

    Všichni už se motají kolem mašin. Malej Žok, brácha Meďuly a Meďulky, se projíždí na Mumlove emzetě. Zvolna se balíme a loučíme s naším posledním nocležištěm.

    Míříme zpět do Brodu. Cestou bráchovi zase výpad‘ vejfuk. Už jsem ale úplně apatickej, takže v klidu čekáme, až bude oprava hotova. Z Brodu jedeme přes Zdaboř. U Joza čekáme pro změnu na Mrcáska, Meďulku a Marcela. Kde zase jsou?! Bochan jel k Ládovi pro helmu, kterou mu mám nastříkat. Ten ale není doma, ač už před notnou chvílí odjel napřed – to je prostě „Příbram“… A tak jedeme do motorestu Halda na strakonický státovce. Tady už na nás Mrcásek a spol. čekají. K neuvěření! Nijak se ale nerozčiluju, je přece konec Čundru! Přijíždí i Jozo a Láda. Ten ale ještě maže zpátky odstrojit helmu.

      Na Haldě je plno. Vedle ve Formance taky a tak končíme pod slunečníkem u kiosku, před motorestem. Mají tady aspoň skvělou klobásu a ještě skvělejší rohlíky ze soukromý pekárny. Petra krmí odněkud přiběhnuvšího psa…

   Potom probíhá závěrečný fotografování Každá posádka se fotí zvlášť. Na parkoviště přijíždí překrásnei Norton ES2, obloženej báglama Jeho pilot, asi pětačtyřicetiletej chlápek od Berouna, prej jede ze srazu asi dvaceti tisíc mašin v Alpách! Na to teda čumíme s otevřenejma hubama! Tak tohle je ten správnej drsoň, kterej sere na všechny prognózy a varování a jede úplně sám takovou dálku. Někteří z nás se, pří srovnání s ním, můžou akorát tak červenat. Kéž by i nám jednou bylo dopřáno prohánět čtyřtaktni mašiny nekonečnýma dálavama!

    Tenhle náš drsnej kolega nás potom fotografuje Gulisovým foťákem na skupinový foto a po zjištění, že motorest je plnej, vyráží za ohlušujícího rachotu čtyřtaktu o dům dál.

    Eiffel s Otíkem už taky vyjeli. Sám vlastně nevím proč. Prej by nám nestíhali. Je sice fakt, že jejich mašiny nejsou v poslední dny v nejlepší kondici, ale copak mají strach, že jim ujedeme a necháme je napospas „divočině“?

   Neodkladně se blíží definitivní konec. Konec cesty kolem Čech IV. Je nám tak nějak divně, Uplynulých deset dnů bylo sice prodchnuto bezpočtem hádek, konfliktů a nesrovnalostí ale i spoustou krásných a nezapomenutelných zážitků.

Poslední hromadný startování, posledních pár metrů společný jízdy, poslední mohutný troubení a stisky rukou za jízdy. A pak už jen plnej plyn a v zrcátku mizející Příbram!

   Čeká nás posledních necelých sto kiláků. Já s Majdou, George s Petrou, brácha, Peťan, Mrcásek a Kódl s Mikim. Dálnicí letíme extrémně rychle a v Praze jsme tak cobydup. Na jejím okraji sice Peťan zjistil spálenou pojistku a cestou taky už opravdu NAPOSLED výpad‘ bráchovi zpropadenej vejfuk – ale pak už nás vítají Semice. Po krátký návštěvě u Habrdy stavíme mašiny před Baráčkem. Čeká tady na nás Eiffel. Objevují se i simsonáři. Uprchlíkům za čerstva říkám, co si myslím o jejich „hrdinství“, ale nezdá se mi, že by se zrovna styděli. No nic. Ovšem při pohledu na živýho a zdravýho Járínka mi ze srdce padá šutr jako kráva! Jsem totiž přesvědčen, že právě on – a to zcela ve shodě s ostatníma – je největším překvapením letošního Čundru. Těch „objevů“ letos bylo víc ale on přesto hraje prim. Když si vzpomenu, jak jsem se já v patnácti letech úpěnlivě držel máminy sukně… Tak se loučíme a já pak ještě odvážím Majdu do Kostomlat.

Je nedělní večer a uvažuju nad tím, jakej ten letošní Čundr vlastně byl. Bezesporu úspěšnej. O tom jsem přesvědčen. Jsem vlastně docela rád, že nakonec byl takovej, jakej byl. Stal se tak vskutku náročnou prověrkou fyzických ale i psychických schopností účastníků. Ovšem i dokonalou prověrkou lidských charakterů. Někteří uspěli, jiní v mých očích neobstáli a já tak vím, jak mám ke komu v budoucnu přistupovat a na koho se můžu bez obav spolehnout. Nemá smysl, abych na tomto místě uváděl nějaká jména. Každý určité sám dobře ví, jak obstál. Tedy pokud je aspoň částečně soudnej. A věřím taky, že každej ví, jak se zachovat příště. Jde jen o to, aby vůbec nějaký příště bylo.

   Je možný, že někoho tato akce zklamala. Minulá Cesta kolem Čech III. (‚89) se totiž stala, i přes všechny problémy a těžkosti, určitým mustrem, vzorem a ideálem a my jsme z ní ve svých myslích vytvořili jakýsi mýtus, legendu a pohádku. Během roku se však nakupila řada nečekaných obtíží, které jsme nakonec museli řešit až při právě uplynulé, čtvrté Cestě kolem Čech. Ta proto, ve srovnání se svou předchůdkyní, nevypadá jako zrovna ideální. Ujišťuju ale všechny, že za rok pojedu klidně sám. Protože určitě nebudu sedět doma na prdeli a lkát na nepříznivej osud! Po letošních zkušenostech udělám všechno pro to, aby ten příští Čundr splňoval maximum požadavků účastníků. Všichni si ovšem musí uvědomit, že Čundr netvořím já, ten nebo onen, ale KAŽDEJ z účastníků! Všichni do jednoho jsme pevnou součástí Cesty kolem Čech a podle toho se musíme zařídit. 

   Jak jsem již napsal, jsem šťastnej. Že Cesta kolem Čech IV. (´90) byla taková, jaká byla. Ano, vyskytla se rada obtíží, ale CO NÁS NEZABILO, TO NÁS POSÍLÍ. Nebýt jí, žili bychom i nadále v jakémsi iluzorním světě snů a odmítali sami sobě přiznat, co je vlastně v nás, v našich nitrech, skryto. A že i mezi skvělými kamarády to může zaskřípat. Ale jen opravdu pevný kamarádství dokáže všechny těžkosti překonat.

Čtvrtá Cesta je tedy za námi. Stala se minulostí a z té musíme vycházet. Pevně věřím, že na té příští, páté v pořadí, přece jen nebudu stát sám!

Havran

                                                              K O N E C

Copyright © 1990-2007 Jaroslav Vrána jvhavran@centrum.cz