Čundr - vrchol sezóny 

Zrození Čundru

Jednoho sychravého, listopadového podvečera roku 1986 jsem byl nucen odebrat se na toaletu z důvodu vykonání velké potřeby. Na tom by ostatně nebylo nic tak výjimečného. Kdybych si ovšem s sebou, pro ukrácení dlouhé chvíle, nevzal autoatlas. Odedávna totiž trpím podivnou úchylkou: miluju mapy všeho druhu a co víc, neustále do nich civím!

     Bylo nám šestnáct sedmnáct a již téměř dva roky jsme se s kamarády ze střední školy v Čelákovicích proháněli naším rodným Polabím na simsonech. Právě tou dobou jsem však měl  takový neurčitý pocit, jako že bychom měli po blížící se maturitě uspořádat nějakou mimořádnou akci. Něco opravdu velkého. Většího, než dosavadních pár výletů do Mnichovic, Příbrami či Jihlavy.

     A najednou to přišlo! Onoho podvečera mě náhle zčistajasna napadlo, stále trůnícího na míse - což takhle po té naší maturitě, o posledních prázdninách, podniknout okružní jízdu podél hranic státu? Vskutku šílený nápad, řekl jsem si! Ale právě proto se mi zalíbil natolik, že už jsem se ho nepustil.

Nikdy.

     Se svým nejnovějším nápadem jsem hned druhý den seznámil ve škole kluky, kteří, ač s nevěřícným výrazem, doprovázeným slůvky typu blázen, magor a šílenec, kroutili hlavami. Ale přesto prakticky ihned byli pro!

     Tak tedy začala na sklonku roku 1986 vznikat první Cesta kolem Čech, první ČUNDR. V návalu prvotního nadšení za svého nejnovějšího nápadu jsem okamžitě začal tužkou do autoatlasu črtat první podobu trasy. Po letech se při pohledu na ni neubráním pousmání nad naivitou mladické nezkušenosti, neberoucí v potaz nic. Ani fyzikální zákony, ani hranice lidských možností, ani syrovou skutečnost totalitního státu a  železné opony v podobě tzv. hraničního pásma se zákazem vstupu při západní hranici státu.

     Tehdy jsem si také, při svém nezměrném optimismu uvědomil, že by se mohla v budoucnu každým rokem opakovat. Byla by to přece paráda, kdyby se Čundr „dožil“, dejme tomu, roku 2000! Taky jsem potají hýčkal myšlenku, nebo spíše pevnou víru v to, že jednou přijde čas, kdy na Cestu vyrazí kolona krásných mašin s výbornou partou v sedlech. Tyto prognózy však tehdy, jak jsem musel uznat, hraničily spíše s oblastí snů. Jenomže na druhou stranu, nejsou náhodou sny od toho, aby si je člověk občas plnil..?

Ano, to je to místo, jež se zasloužilo o nesmazatelný otisk v každém, kdo se kdy zúčastnil kratochvíle, výstižně nazvané Čundr. Místo, kudy kráčela historie: toaleta ve zvýšeném přízemí nenápadného rodinného domečku na okraji středočeských Semic. Zachycená podoba však není zcela autentická, neboť, jak patrno, v současné době prochází náročnou rekonstrukcí.

Cesta kolem Čech I  2. - 5. července

     Po úspěšně zvládnuté maturitě, k čemuž došlo na přelomu května a června 1987, jsme si poměrně rychle uvědomili, že tímto je veškeré naše vzdělávání konečně za námi (óóó, jak jsme se tehdy mýlili!). Teď už nás očekávaly poslední prázdniny a myšlenka uskutečnění Cesty kolem Čech začala být více než aktuální.

     Její první projekt počítal s doslova “mazáckou“ trasou těsně podél hranic. Ukázalo se však, že vzhledem k podmínkám by akce trvala neúměrně dlouho. Ze svých idealistických představ jsme tedy byli nuceni poněkud slevit. Postupem času, a za spolupráce všech budoucích účastníků, se tedy začala rýsovat definitivní podoba první Cesty.

     Start akce by se odehrál ve čtvrtek, 2. července a jeli bychom do kempu Babylon poblíž Folmavy na Šumavě. To byl tip Pavla Pěčka, přezdívaného Pěča.  Druhá etapa by měla cíl v nám již známém Pávově u Jihlavy. Tam se mi před rokem hodně líbilo. Třetí den by obnášel cestu do Českého Dubu v krajině pod Ještědem, kde naši spolužáci a kumpáni Martin Hubička zvaný Vejce a Libor Čapek, jemuž jsme říkali Kapek, budou dělat praktikanty na pionýrským táboře. Poslední den byl vyhrazen na návrat domů. Čtyři dny se nám tehdy zdály tak akorát.

     A jak to tehdy bylo se složením osádek? Já jsem byl stoprocentně jistej. Mým spolujezdcem a zároveň hlavním navigátorem expedice se měl stát Míra Urban, zkráceně Ur. Jistá byla i účast spoluautora Čundru Hulouše, jinak Radka Čihuly a kupodivu i Pěči, kterej tentokrát neměl připravenou žádnou výmluvu. Svou účast přislíbil i můj brácha Aleš, který měl sedět za kámošem ze Sadské Věroušem Boumou, zvaným Skot. Jenomže osud tomu chtěl, že oba posledně jmenovaní museli svůj debut v sestavě Čundru o rok odložit. Dva dny před startem těžce havarovali. Skot totiž dojížděl do pražského Metalexu, což byl podnik ÚV Svazarmu, produkující závodní automobily nejrůznějších kategorií a jejich úpravy. Tam se jim vtíral tak dlouho, až ho nechali sednout do kokpitu závodního žigula. Jenomže v jeden okamžik Skot přecenil svoje síly a při kolizi prolítnul čelním sklem. Od tý doby byl nějakej divnej.

     Tehdy, 30. června se Skot vydal na svým simsonu do Lysé nad Labem. Cestou se zastavil pro bráchu. Ještě si půjčil moji helmu, že prej mu táhlo na hlavu. Při zpáteční cestě se pak blížili po vedlejší silnici ke křižovatce. Značka sice svítila do dálky, ale spící panna Skot jí nevěnoval za mák pozornosti... PRÁSK!!!

     Na to, že v plný rychlosti napálili do boku škodovky, přijíždějící zleva po hlavní silnici, byly následky minimální. Brácha auto střemhlav přelít´, ošklivě si pochroumal nohu a rozsek´ si hlavu. Skot, ještě že měl tu moji helmu, protože si „jenom“ zlomil klíční kost a rozbil brejle. Brácha později líčil, kterak pachatel nehody ležel po nárazu chvíli pod autem a nechápal, která bije. Pak vstal, ohlásil, že se mu hejbou zuby(!) a zmateně začal po kapsách hledat hodinky. Nato popošel opodál a hleděl do korun stromů. Asi mu dočista hráblo!

     Když pak přijeli policajti, nebyl jim Skot s to odpovědět, odkud a kam vlastně jel... A brácha ležel polomrtvej v trávě a při vší tý bolesti se musel smát jako blázen. Tohle tedy byla na dlouhou dobu nejvážnější havárie v partě.

     I když měli oba z prdele kliku, přesto byli dost pomlácení a s jejich účastí byl amen. Tím pádem bylo o dva lidi míň a my jsme s Huloušem v předvečer akce objížděli své, teď už bývalé spolužáky. Jenomže každej už měl dočista jiný plány...

     A tak konečně nadešel den, kdy se čtyři mušketýři v sedlech svých ořů vydali zdolat téměř sedm set  kilometrů za čtyři dny.

     Ve čtvrtek, v den startu, jsem byl od rána poměrně dost nervózní. Trápila mě otázka, jestli máme na to, zvládnout za pár dnů bezmála tisícovku kilometrů, vedoucích převážně místy, kde jsme v životě nebyli. Ale říká se přece, že člověk má zkusit všechno, Zvlášť když je mladej. A navíc - neuspějeme-li, nic se přece nestane...

     Raďouch s Urem ke mě přijeli před devátou. Hned hlásili, že v Nymburce trochu zmokli. A skutečně. Pohled na kabonící se oblohu nás přílišným optimismem nenaplňoval. Nic naplat, skáču na Starouše, Ur se přesunuje na tandem za mě a jedeme do Čelákovic k Pěčovi. Tam nás ale čeká nemilé překvapení v podobě prasklýho plynovýho lanka Pěčova létadla. Co teď? Majitel porouchaného stroje ale už zaúkoloval kolegy z fabriky. Ti po chvíli dorazili prehistorickým embéčkem, svírajíce v ruce pionýrácký lanko. Našli ho kdesi v kurníku, kde na něj po léta sraly slepice. Ovšem i tak zůstalo plně funkční!

     Po zprovoznění trucujícího létadla jedeme ještě s Urem do drogerie pro filmy do foťáku (taktéž prehistorickýho), poté, už i s Pěčou, na skok za pantátou Pěčkem do práce. A pak už nám dočista nic nebrání v zahájení CESTY KOLEM ČECH! 

1. etapa: 2. července 1987, Čelákovice - Babylon

     Naše první kilometry vedouc přes Brandýs nad Labem a Kostelec nad Labem do Neratovic, kde nastalo první zdržení, vinou spuštěných závor. A jen se jedny zvedly, spadly hned za nima další! Ajznboňáci prostě měli zrovna teď nejvíc šibování!

     Projíždíme Mělníkem a na obzoru se v oparu zvedá mýtická hora Říp. V jedné ze vsí na jeho úpatí bydlí moji příbuzní, s nimiž se už pět let úplně nesmyslně nebavíme - kvůli dědictví. Projíždíme kolem jejich vrat a je mi tak nějak divně...

     Ocitáme se v Roudnici nad Labem a hledáme cestu na Louny. Nějak se nám to ale nedaří. Motáme se pořád kolem náměstí a po chvíli se zdá, že tady snad zapustíme kořeny. Proti tomuhle blbýmu bloudění je tedy nepatrný kufrování v Mělníku a Cítově úplný nic! Konečně se ale zdá, že jsme našli správnou cestu. Po chvíli jízdy však zjišťuju, že se vracíme na Mělník, i když, pravda,  po jiný silnici! Zklamal jsem. Můj tolikrát osvědčený navigační smysl poprvé, a snad NAPOSLED, totálně selhal. Vedení přenechávám Pěčovi, jenž se ho ujímá s razancí jemu vlastní. Ihned zastavuje kolemjedoucího cyklistu. Vydáváme se dle jeho rady..... ovšem zase bloudíme!! K mému velikému a škodolibému potěšení tedy zklamal i Pěča!

     Je poledne a my trčíme pár kiláků za humny, přičemž čtyři pětiny cesty máme ještě před sebou. No to jsme teda jezdci! Zdá se, že jsme si přece jen vzali příliš velký sousto. Čekám, kdy kluci začnou o úspěchu Akce pochybovat. Leč nestalo se tak. Naopak! Dál zarputile hledáme správnou cestu na Louny. Opět projíždíme náměstím. Huloušovi ale padá z nosiče Urův baťoh! Ještě, že jedeme za ním...

     Kousek za městem, směrem na Litoměřice, převazujeme Huloušův náklad mojí rezervní prádelní šňůrou. Pak se skláníme společně nad mým autoatlasem, co jsem ho měl tenkrát s sebou na záchodě. Nad naší „Bilblí svatou“, neboť víc hlav víc ví. A skutečně. Půl hodiny po poledni dáváme Roudnici sbohem a kalíme to na Louny!

     Vjíždíme do Libochovic a po chvíli zastavujeme u malého obchodu s potravinami. Uvědomujeme si totiž, že nás přepadl hlad. Raďoucha navíc zlobí jeho Máňa. Ta se později

stane  (spolu s mým Staroušem) jakousi „legendou z plechu“ a tahle zlobící svíčka bude jedinou její poruchou ve službách Velkýho gangu...

     Po jakéms takéms obědě se vydáváme na další cestu. Je 13.20 h a máme za sebou prvních Čundrových 100 kilometrů. Zastihuje nás lehký deštík. Schováváme se tedy, po osvědčeném způsobu, do autobusové čekárny v jakési vsi. V Lounech mám dojem, jako bych píchnul gumu. Ukázalo se však, že to byla autosugesce, nebo spíš v asfaltu vyjetá kolej. Před Akcí jsem se totiž asi tři neděle pachtil s kolama Starouše. Nejdřív jsem asi pětkrát montpákou proseknul duši, pak jsem zdeformoval východoněmecký ocelový ráfky a k dovršení všeho mi  praskla výztuha v krásným krosovým plášti! Ten se pak za jízdy neustále zouval. Už jsem nestihnul sehnat novej, takže jsem to vymyslel tak, že jsem obul původní, již notně sjetou originálku. A aby mi policajti nesebrali techničák, přivázal jsem na nosič onen zničenej plášť s připravenou výmluvou, jako že jsem ho zničil právě před chvílí a byl jsem nucen obout rezervní, sjetej.

     U Mutějovic najíždíme na karlovarskou státovku. Začíná taky nesměle vykukovat sluníčko. Konečně! Před nedávnem jsme se s klukama dohodli, že se podíváme do míst, kde jsme vloni brigádničili na chmelu.. Sjíždíme tedy ze státovky a projíždíme Petrohradem, Jesenicí a Chotěšovem, kde si na našem oblíbeném místě z tehdejších časů dopřáváme odpočinku. Vzpomínáme na úsměvný příhody “z mládí“ a je nám dobře. Zvlášť, když sluníčko už hřeje na plný pecky!

     Vjíždíme do Karlových Varů. Ačkoliv jsme tady poprvé, proplétáme se městem bez problémů. A jsou tu další města: Chodová Planá se známým pivovarem, Planá, Tachov, Bor, Horšovský Týn a konečně Domažlice. Tam jsem si, při pohledu na ukazatele s nápisem Babylon, poprvé a naplno uvědomil, že my snad tu první etapu opravdu zvládneme.

     Jasně že jo! Je tady Babylon!! Jsme štěstím bez sebe a troubíme jako blázni. Nějak nemůžeme uvěřit tomu, že jsme to skutečně zvládli. No vida a to bylo keců, že jsme se zbláznili, takovou dálku a podobně!

     Podle cedulí jsme našli jakýsi kemp a zastavujeme u brány. Je po dvacátý hodině a Pěča, kterej má docela solidně “proříznutou“ hubu, vyřizuje ubytování. Kemp je zaplněn jen asi z poloviny, ale až na jeho konci se nám zalíbila volná louka. Ta však byla z větší části podmáčená. Konečně nalézáme vhodnej flíček a stavíme oba stany. Pak jsem skočil na Starouše a spolu s Urem, divoce mávajícím nad hlavou svou pověstnou sekerkou v koženým futrálu, projíždíme mezi stany s vyjukanými rekreanty, s hrůzou čekajícími, kdy náš “dřevorubec“ propukne v bojový povyk: “Na Pražákýýýý!“

     V lese za kempem se pak strhlo hotový peklo. Kdybych byl Ura neusměrnil a nevytipoval nějakou tu soušku, porazil by v mžiku něco statných smrků a byl by spokojen. A to nevím, zůstalo-li by jen u nich!

     Projíždějíce vstupní branou na zpáteční cestě cítíme v zádech  nepříjemné pohledy šokovaných obyvatel. Ur totiž, sedíc na tandemu, táhne za simsonem dva tři suchý stromy, tedy dříví, který by v klidu vydalo na pořádnou vatru a ne jen na ohníček k ohřátí večeře!

     Poblíž stanů hoří oheň  a svými plameny olizuje konzervy, porůznu rozestavěné na kamení. V Pěčově konzervě náhle vzplál tuk! Po překotným hašení krmě se její majitel potom vytahoval, že prej flamboval...

     Po vypití několika lahví piva, který kluci přivezli z nedaleký restaurace a pečlivým zhodnocení situace, vesměs kladným samozřejmě, se odebíráme do hajan. Nastává první Čundrová noc...

2. etapa: 3. července 1987, Babylon - Pávov

     Časně ráno, kolem sedmé, jsme se probudili. Jelikož nás dnes čekalo dalších náročných téměř dvě stě kilometrů - a navíc je pátek, tedy zvýšený provoz, zbytečně se nezdržujeme. Po „lehké“ snídani vyrážíme na cestu.

     Míříme dál ke státní hranici. V duchu naší idey, s níž cesta na podzim vznikla, chceme alespoň část trasy pojmout doslovně   k o l e m   Čech a kopírovat hranici. Projíždíme obcí Folmava, za níž máme v plánu sjet z hlavní a pokračovat po rozbitých, příhraničních okreskách na Železnou Rudu. Leč člověk míní... Pojednou nás uprostřed hvozdů, zastavuje „akýsi čudný vojak, hovoriaci po slovensky a že vraj, kam ideme“!? Po naší odpovědi nám desátník se samopalem kolem krku sdělil velice nepříjemnou zprávu. Tam, kam chceme jet, je hraniční pásmo a tudíž vstup možný jen na zvláštní povolení. To ale nemáme a s jistotou ani nedostaneme. Všímám si pruhovaný závory v dálce, za níž z lesa vykukují naši udatní, ale jinak v podstatě zbyteční pohraničníci a  pak už jen odporný, zahnívající kapitalismus s nelidskými imperialisty, v jednom kuse usilujícími ztrpčovat život pracujícímu lidu naší vzkvétající, socialistické vlasti. Zjišťujeme tak, že Čundrovat v časech „železný opony“ věru není  žádná prdel a že původní plán, vést trasu těsně kolem hranic, byla asi pěkně naivní hloupost. S povzdechem se tedy obracíme zpět, do vnitrozemí. Jsme tak nuceni zvolit náhradní trasu, vedoucí přes Domažlice a Kdyni.

     V Domažlicích se zastavujeme na svačinu, protože těch pár drobků od večeře nám ráno fakt nestačilo. Nejprve mašiny hlídal Hulouš a my jsme nakupovali. Potom, když i on zmizel ve dveřích prodejny a my jsme se venku cpali ostošest, projevil se Pěča jako pravej, záludnej had. Vytáhl Raďouchově Máně fajfku ze svíčky. Jaké bylo jeho škodolibé potěšení při pohledu na vyděšeného majitele, při našem odjezdu marně startujícího jako blázen!

     V Nýrsku jsme se napojili na původní trasu. Cesta vedla přes hory a doly - a to doslova. Místy měl Starouš opravdu co dělat! Kolem Černého a Čertova jezera a nejvyšších vrcholů Šumavy, se dostáváme do Železné Rudy, kde se napojujeme na plzeňskou státovku. Z té, po několika kilometrech, sjíždíme, abychom po chvíli zastavili v obci Velhartice, nad kterou se tyčí impozantní zřícenina hradu stejného jména. Rozhodli jsme se k její návštěvě. A protože je Pěča šílenej lenochod, jdeme nahoru jen my tři.

     Na hradě se to hemží samejma ženskejma. Hrabou trávu a uklízejí nádvoří. Asi nějaký archeoložky nebo ochránkyně přírody, usoudili jsme. Poseděli jsme na lavičce. Chvíli jsme si hráli se štěnětem, který pobíhalo kolem a rozhlídli se po areálu. Pak jsme pokračovali v cestě.

     Ovšem po chvíli nás chytlo chcaní a tak jsme zastavili mezi pastvinama, kde jsme se do sebe s karatistou Pěčou pustili. Ze srandy, samozřejmě! V jednu chvíli jsme taky museli zastavit a dát přednost kravkám, přecházejícím přes silnici. Je fakt, že jsme do nich málem vlítli. Stojíme, civíme na ten výjev, Ur fotí a povídá:

„Ty vole, to je jako ve středověku...“

    Sušice. Je poledne a čas na oběd. Zastavujeme v restauraci, cpeme se gulášem a uvědomujeme si, že je to naše první pořádný jídlo na týhle Cestě. „Naobědvat“ se ale potřebují i naše stroje. Podle mapy by tady někde měla bejt pumpa. Projíždíme tedy městem a hledáme ji. Překvapuje nás však uzavírka hlavního tahu s objížďkou, ústící kdo ví kde. Nedá se nic dělat - rozhodli jsme se zariskovat a porušujeme zákaz vjezdu. Modlíme se, aby nás tady někde nevyhmátli policajti. Jako kupříkladu včera před Karlovými Vary. Jeli jsme s Urem v čele, když auto, jedoucí před námi, zastavila hlídka. Jako správnej zblbloň jsem úplně samozřejmě zastavil taky. Kluci ale pokračovali dál a měli mě za pěknýho troubu. Policajti se

upřímně divili, protože nás přece nestavili, ale aspoň jsme přátelsky pokecali.  Tenhle Čundr je tak sice první, ale taky poslední, kdy v sestavě nefiguruje ani jeden policajt. V dalších letech už se hlídek obávat nebudeme!Jedeme na Kašperské Hory, ale nějak se nám nedaří. Bloudíme, což je ale tentokrát kolektivní vina. Zajíždíme si asi deset kiláků a vedení se pak ujímá Pěča. V Kašperských Horách na náměstí si dáváme krátkou přestávku a osvěžujeme se zmrzlinou, protože slunce už zase pěkně připaluje. Pak si ale uvědomujeme, že bychom měli trochu přidat, neboť před sebou máme ještě pořádnej kus cesty.

     Stachy, Strakonice, Vodňany, Týn nad Vltavou. Letíme, co to dá, nikde se zbytečně nezdržujeme. Veselí nad Lužnicí, Soběslav, Kardašova Řečice, Jindřichův Hradec. Za městem zastavujeme kvůli Pěčovi. Dle jeho divoké gestikulace usuzujeme, že na benzín, zbývající v jeho nádrži, dojede maximálně tak k nejbližší vsi. A skutečně. V plechových útrobách jeho „létadla“ mlaská, kdesi u dna, poslední hlt paliva! To snad není možný, tankovali jsme společně, navíc jedu ve dvou a benzínu mám přesto dost. Ten jeho přístroj sice docela dobře jede, ale taky žere jako tank. Zjišťujeme, že nejbližší pumpa je v Kunžaku. Jenomže v Kunžaku je to v „kunďaku“, protože už mají zavřeno. A ani se nedivíme, vždyť už je po 19. hodině. Další pumpa je až dvacet kilometrů odsud, v Telči, kde by podle naší “bible svaté“ mělo být otevřeno. Protože sebou musíme mrsknout, přesedá můj navigátor k Huloušovi. A teď teprve letí Starouš jako blesk! V Telči jsme tak coby dup. Tankujeme pro jistotu všichni a jelikož slunce dávno zapadlo a obloha se zatáhla, letíme dál na Jihlavu. Ani si nevšímáme, že projíždíme Třeští. Za kopcem už leží náš dnešní cíl...

     Asi v půl devátý se doštracháváme do Jihlavy. No jo, ale kam teď? Kde leží naše “země zaslíbená“, Pávov? Věděli jsme jen, že kemp leží u dálnice D-1, musíme se tedy na ni dostat. Jedeme!

     Už jsme dávno za Jihlavou, ale asi jsme zapomněli odbočit. Protože všechno byla moje vina, neboť jsem tehdy byl z neznámých příčin skutečně dost zmatenej, jsem dodnes klukům vděčen za to, že zachovali klid a drželi pomyslnou bárku dobrý nálady stále nad vodou. Naopak, sranda byla dokonce větší, než kdy jindy! Na můj účet ovšem. Přesto jsem byl ale “diskvalifikován“ z vedoucí pozice. Do čela jdou Raďouch s Urem. Před Pávovem jsem však opět v čele já, protože cítím, že tohle už je moje parketa a že už nemůžu nic zkazit. Vjíždíme do našeho oblíbenýho kempu. je 21.00 h a nebýt lidí, jichž jsme se ptali, asi bychom bloudili ještě teď...

     V kempu je o poznání živěji, než před rokem. Opodál hrajou u stanu nějací trempíři. Vládne zde nádherně poklidná atmosféra. Protože je tady zákaz rozdělávání ohně, ohříváme si večeři na vařičích v buňce, kde tenkrát bydleli stavbaři.

     Kemp pozvolna utichá. Utichají i stany čtyř pohříchu utahanejch mušketýrů... 

3. etapa: 4. července, Pávov - Český Dub

     Probrali jsme se přesně v 7.50 h a už půl hodinky nato jsme vyrazili do třetí etapy. Projíždíme Havlíčkovým Brodem. V Čáslavi musíme natankovat. I tady ale mají zavřeno. No to je snad zlej sen! Naštěstí má cisterna co chvíli odjet, takže způsobně čekáme. Pěča se nudí a tak, zcela nahodile a bezmyšlenkovitě, kontroluje zadní gumu svýho “létadla“. Po chvíli nám, s vyvalenýma očima, ukazuje hřeb, kterej vydloubal z jejího vzorku! Nález častuje nekomentovatelnými názvy. Nechybělo moc a už by lepil v gumě díru jako kráva.

     Po doplnění paliva pokračujeme v cestě. Ur už od rána opět sedí za mnou. Hladce zdoláváme Chrudim. Počasí dnes ale není nic moc. Je zataženo, chladno a déšť na spadnutí. Před Pardubicemi zastavujeme v motorestu na oběd. Dáváme si tradičně gulášek... Ur potom přesedá zpět za Raďoucha. Chtěli jsme totiž jet rychleji, protože jsme se báli deště.

     Hradec Králové. Pěča má menší problémy se svíčkou. Hořice, Jičín. Tankujeme už na zítřek. Začíná drobně pršet. Protože potřebuju svoji helmu, aby mi nezmokla kebule, musí mi ji Ur vrátit a přesedá tak proto opět za mě (pozn. JV: tehdy platila vyhláška FMV č. 100/75 Sb., která řidičům a spolujezdcům na motocyklech do 50 ccm dovolovala jezdit bez přílby).

     Jsme v Turnově. Lehce prší, ale my pokračujeme v cestě. Cíl etapy už je nedaleko a my se nemůžeme dočkat. Jedu v čele a docela to mastím. Projíždíme levou zatáčku. Zatáčky, to je moje! Naklopit a plnej plyn! Ale sakra - co je to?!! Cejtím, že je to v prdeli. Sjetá zadní pneumatika ztratila na navlhlý silnici přilnavost a - BUCH, KŘÁPSSSsss...! Dosmýkali jsme se po zádech až k protější krajnici. Ztěžka se s Urem zvedáme z mokrýho asfaltu. Krucifix, to je pech! Kluci nám běží na pomoc, ale když vidí, že jsme v pořádku, pořádně se mi chechtají. Mám rozbitý zrcátko, ohnutou stupačku a trošku jsme si sedřeli bundy. Tak to je první pád při akci Gangu a připadá na vrub zrovna mně - taková vostuda! Ale co, takhle jsem sebou seknul už podevatenáctý, takže mi to ani nepřipadlo jako nějakej strašidelnej zážitek. Pády přece k motorce patřej, ne?!  Posbírali jsme střepy a jede se dál. Chudák Ur se na tandemu třese jako osika. Jedu totiž stejně rychle, jako předtím! Až se sám sobě divím...

     Začíná nesměle vykukovat slunce. No to je dost! Je kolem pátý odpoledne a my vjíždíme do městečka Český Dub, cíle dnešní etapy. Jedu zase první. Ur už opět raději sedí za Huloušem. Moc mi totiž nevěří a jak se ukáže, dobře dělá. Koukám po cedulích, který by nás dovedly k pionýrskýmu táboru TOS Čelákovice. Tím pádem nevěnuju příliš pozornosti dopravnímu značení. Jinak bych totiž zjistil, že hlavní silnice uhýbá za roh, zatímco já, nic zlého netuše,  pokračuju rovně, tedy na vedlejší! Na poslední chvíli, jen koutkem oka, registruju zprava se blížícího modrýho moskviče. Instinktivně dupu na brzdu, smyk na vlhký dlažbě, pád - BUCH, lehounký ťuknutí stupačkou do moskalova blatníku - a můžu slavit jubileum! Dvacátá havárie! Já se snad poseru! Kolikrát to ještě dneska složím?! Z „Leninovejch saní“ startuje chlap a řve jako svázanej na kolejích:

„Když to neumíš, tak na to nelez, vole!“ ulevil si na mou adresu. Tím se mě strašně dotknul, Pche, křupan, kdyby věděl, s KÝM má tu čest! Musel jsem ale uznat, že v tu chvíli měl pravdu. Kluci se řechtaj, až se za panděra popadaj. Nejvíc Ur, kterej je přesvědčen, že právě slez´ hrobníkovi z lopaty. Můžu se spolehnout, že za mě už si nesedne! Chlap s moskalem zmizel za zatáčkou.

„Bez ztráty řidičáku do další desítky!!“ parafrázujou ti kreténi hlášku Přemka Podlahy z legendární TV soutěže Deset stupňů ke zlaté a mají na mysli další desítku mých bouraček (stav do konce sezóny 1991: 33 pádů...) Teď už se teda ale opravdu STYDÍM...

     Když se “kamarádi“ dostatečně nasmáli, vydali jsme se dál. Ještě chvíli jsme bloudili po různých odbočkách, než nás hodní lidé poslali správným směrem.

     Stojíme u brány tábora. Nějakej vedoucí nám povídá, že v areálu se bohužel ubytovat nemůžeme. Ale vono by to šlo, kdyby se chtělo, ty hovado, říkáme si, a ptáme se na Vejceho, tedy Martina Čubičku, pardon Hubičku. Je prej na hřišti, v lese nad táborem. Jedeme tam a vidíme Vejceho uprostřed bandy harantů, kterýžto pohled v nás vyvolává pocit značné nejistoty: je to skutečně onen bouřlivák, anarchista a průserář Martin Hubička? Následuje radostné přivítání. Ocitáme se v palbě otázek, doslova jako na tiskovce! Přichází i další náš bývalý spolužák Libor Čapek z Benátek nad Jizerou, což je pro nás překvapující a o to radostnější!

     Hřiště tvoří louka na jinak zalesněným kopci. Ubytováváme se v jejím rohu, s nádherným výhledem na panorama hor, jimž vévodí majestátný Ještěd. Opodál už stanujou nějaký lidi. Prej to jsou muzikanti z Brandejsa a dneska večer budou dělat pro haranty v táboře zábavu. Rozbíjíme stany. Jdu s Urem na kraj lesa pro dříví. A opět jsem byl svědkem koncertu pro dvě ruce a sekerku. Ur kácel jako divej, lez´ po stromech a furt se ptal, jestli už to stačí. Když jsem mu asi podesátý řek´, že určitě jo, uznal i on za vhodný přestat. Po postavení hranice ale Pěča Ura popíchnul, že je dříví málo. To neměl dělat. Po chvíli se z lesa drahnou dobu ozývaly tupé údery sekyrky, rámus padajících stromů a Urovy nadávky...

     Dolů do hospody jsme si pak zajeli pro pivo. Hulouš s Pěčou se vykoupali v nějaký obecní požární nádrži, ze který předtím odehnali kachny. My dva jsme neměli odvahu. Radši si budeme navzájem pěkně smrdět. Potom jsme povečeřeli u ohně.

     Po setmění jsme zaslechli hudbu, znějící odněkud z tábora. Zvědavě shlížíme ze zalesněnýho svahu a zjišťujeme, že dole muzicíruje právě ta kapela, co táboří vedle nás. “Ninja“ Pěča si na výzvědách pohrává s Urovou sekerkou, nedbaje varování, že je ostře nabroušená. O pravdivosti Urových slov se však mohl přesvědčit vzápětí, když mu to trošku ulítlo a on se šmiknul do pazoury! Exhibicionista byl pak odměněn naším bouřlivým aplausem! Ur však, jakoby se v Pěčově hovadění zhlédl, začal si pohazovat s jeho nožem a hádejte, jak to dopadlo? Ano, i tentokrát byly lékárničky z povinné výbavy našich strojů v pohotovosti! A my s Raďouchem jsme se mohli pochcat smíchy...

     Za praskotu ohně popíjíme a pějeme do noci. Sedí tady totiž s námi jak Vejce s Liborem, tak i oni muzikanti a dokonce i nějaký vedoucí z tábora. Je nám opravdu fajn a skoro se ani nemůžeme všichni k ohni vměstnat. Alkoholem rozmlženými pohledy pozorujeme jiskry, vzlétající k hvězdné obloze. A vůbec nám nepřichází na mysl, že první Čundr je už vlastně minulostí...

poslední den: 5. července, návrat

     Kolem devátý hodiny ranní, ještě v polospánku, slyším zvenku kluky, diskutuiící o výletu na Ještěd. Na mou odpověď ve stylu: dobrej nápad, šéf souhlasí, nám Pěča s Urem shodili stan na hlavu se slovy: my ti dáme „šéfa“, ty „šéfe“! A měli recht, protože za šéfa jsem tehdy prohlásil sám sebe.  Hulouš ale ještě spinkal jako jezulátko a přetrženej sen ho hrozně rozzuřil. Urovi pohrozil, že domů půjde po svejch. Přitom ale všichni víme, že to nemyslí vážně. Zato mně se ze zbořenýho stanu vůbec nechce. Motá se mi palice a hnípal bych klidně až do oběda.

     Ur zakopává prázdný lahve od piva do země opodál stanů. Tvrdí, že si je napřesrok, při dalším Čundru, vyzvedneme. Přece takovejch peněz..! Díky poopičnímu stavu a nejistý ruce se mu ale podařilo několika flaškám, při kopání „hrobečku“ sekerkou, utnout hrdlo. Je krásně slunečno, viditelnost výborná. Koukáme na Ještěd, kterej se zdá strašně blízko a říkáme si, že když už jsme tady, mohli bychom se opravdu na ten kopec zajet podívat. No jasně!

     U silnice pod Ještědem stojí nějakej dědek. Hubatej Pěča ho ukecává a tak nemusíme platit mýtné. Motorky jsme nechali u restaurace, těsně pod vysílačem. Pěča tradičně odmítá šlapat až nahoru, tak ho necháváme u motorek, jako hlídacího Azora.

     Opíráme se o zábradlí před vchodem do špičatýho hotelu a díky krásnýmu počasí vidíme dokonce i tu louku, na který jsme v noci spali!

     Do Doks, kde obědváme, dorážíme něco po třinácté hodině. A právě tady započala moje tragická kalvárie. Člověk by řekl, že Čundr vlastně skončil a cesta domů už je jen taková maličkost. A taky, že už těma dvěma držkopádama jsem si všechnu smůlu vybral. A ono ne.  Před restaurací nasedáme na oře. Jelikož však na zahrádce sedí několik hostů v tichým údivu nad našimi „plnokrevníky“ a já měl dobrou náladu, rozhodl jsem se, že jim ukážu něco ze svýho repertoáru. No prostě „jako“ blbej puberťák! Bleskově pouštím spojku, Starouš se vzepjal na zadní a já si říkám: to čumíte, blbečci. Jenomže mé nadšení z vlastní exhibice opadlo ihned poté, co Starouš stanul opět na obou kolech. S hrůzou jsem totiž zjistil, že naprostá většina drátů v zadním kole popraskala!!! Kolo tak ihned začalo odporně šmajdat a hrozilo brzkým vypovězením poslušnosti.Po ujetí několika stovek metrů zastavujeme a podstatnou část mého nákladu překládáme na ostatní motorky. Opatrně pak pokračujeme v cestě k domovu...

     Výletním tempem jsme se dokodrcali do Bělé pod Bezdězem. Na zdejším železničním přejezdu se ale situace natolik zhoršuje, že preventivně obě kola prohazujeme. Vpředu nebude pochroumaný kolo tolik zatěžovaný. Úsek mezi Bělou a Mladou Boleslaví zdolávám jen s vypětím všech sil. Jakýmsi zázrakem projíždíme i Boleslaví a hlemýždím tempem pokračujeme k dálnici. Domů mi teď zbývá nějakých třicet čtyřicet kilometrů.

     Pojednou se ale zezdola ozval strašnej zvuk: CINK, CINK! Tři čtyři kiláky za městem, na dálnici směrem na Prahu, se ozvalo tohle zacinkání, což byl poslední zvuk, kterej Starouš vydal. Milý kolo se začalo kroutit kolem všech os. To je konec, prolétlo mi hlavou. I když už jsem to očekával někde před Bělou, přece jen mě to nepříjemně překvapilo. Tak trošičku jsem totiž začal doufat, že bych snad přece jen mohl dojet až do cíle. Ale to bych nebyl já, abych měl takový štěstí. Kluci na mě upřeli tázavý pohledy.

„Přátelé, já jsem skončil...“ říkám smutně a svoje frajerský rukavičky pokládám na nádrž. A skutečně, při pohledu na kolo všichni uznávají, že už neujedu ani metr. Zbývá jediný řešení. Posílám kluky k nám domů, aby sehnali tátu a seznámili ho s mojí patálií. Loučíme se tedy.

     Zůstávám sám, pod rozžhaveným sluncem, s porouchaným strojem na okraji dálnice. Sešel jsem s náspu a natáhl se do voňavýho obilí. Nade mnou trilkuje skřivan, zezadu temně hučí dálnice, kdesi vpředu šumí les... Usínám.

     Nevím, jak dlouho jsem spal, ale předpokládám, že táta doma příliš neotálel. Probouzí mě klakson. Vstávám a mžourám skrze klasy do odpoledního slunce - nezdálo se mi to? Opět zatroubení. Nezdálo! Běžím k náspu a vybíhám nahoru. Na druhý straně stojí náš rodinnej žigul i s valníkem! Díky bohu!! Z okýnka volá táta, že za chvilku je u mě. Přijela i máma s malým bratránkem Víťou. A tak jsem poslední etapu  dokončil v „servisním voze“.

     Doma se brácha vybelhal s napuchlou nohou na balkón:

„Čau! Cos   dělal, ty vole?!“  Tak tedy, nepříliš slavně, skončila „slavná“ první Cesta kolem Čech...

     Ve skutečnosti jsem byl ale  moc rád, že i přes závěrečný problémy jsme Cestu zvládli a nejen sami sobě tak dokázali, že to jde! Že takovou nesmyslnost a bláznovinu, jakou Cesta kolem Čech bezesporu je, uskutečnit lze a stačí opravdu jen a pouze  c h t í t .

copyright ©Jaroslav Vrána 1990