Čundr - vrchol sezóny    

Cesta kolem Čech III.

                                 kronika akce, den za dnem...

      Ve zběsilém tempu začínají nové příběhy a na starých místech necháváme cáry své kůže. Ano, všechno milované v nás trvá nezkráceně dál.

     Ať už se později odehrálo cokoliv, do elastického pytle podvědomí pořád přidáváme - ale nic neubývá.

     Milovat znamená zvyknout si na tuto možnost a žít s ní 24 hodin denně. Toužit po stabilitě a zároveň ji muset znovu a znovu rozvracet.

     Štěstí je záblesk, záchvěv, a celá naše tragédie spočívá v tom, že se nám v té chvíli zdá příliš nicotné a bezvýznamné, pomíjivé a prchavé, než abychom si řekli:

                                                    TEĎ TO JE!!!

                                                                                               J. Pelc

     Je 3. července 1989, pět hodin a třicet minut ráno. Vůbec se mi nechce vstávat, ale brácha mnou cloumá jako blázen. Obloha má olověnou barvu a to vůbec nevypadá dobře. Právě v tento den totiž začíná

CESTA  KOLEM  ČECH  III.

                             Ještě jednou okusit

                                    tu strašlivou drogu!

                            Vzít do ruky rukojeť plynu

                                    a otočit s ní nadoraz.

                                        (Poslední přání před smrtí)

                            Celým srdcem a naplno,

                                    jakoby to mělo být naposled.

                                          Alespoň jednou ten život neošidit

                                                                                          J.K.

     Naše stroje už stály připravené v garáži. Není tedy důvodu spěchat, jako tomu bylo v minulých letech, kdy jsme nějakou přípravu absolutně podceňovali. Ach, příprava! Toto magické slůvko bylo před startem Akce skloňováno nejméně v osmi pádech. Základ sestavy vykrystalizoval přibližně měsíc před odjezdem. Zájemci o účast pak už jen odpadávali a odpadávali - prostě jako vždycky!

     Action III., jak jsme Čundr vznosně nazvali, měla být tento rok vůbec zajímavá. Poprvé v historii Velkého gangu se jí měly zúčastnit i ženy. Poprvé bylo při její přípravě využito moderní počítačové techniky, když byl sestaven, vytvořen a namnožen text instruktáže, který se rozeslal účastníkům. Tato Cesta kolem Čech měla být dosud nejdelší a to jak počtem kilometrů, tak i délkou trvání. Měl se jí, i přes veškeré obtíže, zúčastnit dosud největší počet lidí i strojů. A naposled měly jet staré dobré simsony.

     Kámen úrazu byl ale v tom, že jsme měli poprvé vyrazit bez Radka Čihuly. Nemohl si totiž vzít dovolenou, jelikož byl údajně nepostradatelný v zaměstnání. To byl pro mě dost velký šok. O Radka jsem totiž vždycky v minulosti mohl kdykoliv opřít a mohl jsem vždy počítat s jeho pomocí při řešení problémů, kterých se při pořádání akcí takového druhu vyskytne nekonečná řada. On byl prakticky takovým mým druhým já a mnohdy to dokonce vypadalo tak, že spíš já pomáhám jemu. No a teď jsem se bez něho musel obejít...

     Měl jsem z toho těžkou hlavu, protože letos mělo jet plno lidí, kteří nikdy nebyli na motorce dál, než v okresním městě. Nebo se alespoň nikdy nezúčastnili některé z našich akcí a navíc: polovinu zájemců o start jsem vlastně vůbec neznal. S jakou jistotou jsem tedy mohl počítat? S žádnou. Počítal jsem tedy raději se vším.

     Letos se vyskytly veliké problémy se stroji účastníků. Já jsem chtěl původně jet s na jaře  zakoupenou Jawou 500 OHC. Ta ale bohužel do Čundru nebyla náležitě připravena, ač především brácha na ní dělal jak mohl. Rozhodl jsem se tedy pro Starouše simsona (pokolikáté už?). Nakonec ale nejel Radek a jednou mi tak mezi řečí, možná nechtěně, nabídl svou Máňu, Jawu 250. To mě zaujalo natolik, že jsem jeho nabídky téměř ihned využil. Máňu mi tedy “pronajal“. To je charakter! Starouše pak vyfasoval můj bratr. A emzety? Jeden velký problém! Petra to asi měsíc před startem napálila do auta a Jana zadřela pouzdro v převodovce. Takže práce jako na kostele!

     Petřinu emzetu jsme nakonec v hodině dvanácté “uschopnili“, ovšem Janinu bohužel nikoliv.

     Dost už ale chození kolem horké kaše a vraťme se k onomu zakaboněnému a chladnému jitru.

     Je tedy 3. července 1989. V šest hodin jsem se po velkém přemlouvání zvedl z postele a pak už šlo všechno jako na drátkách. Byli jsme domluveni s bratry Mašíny, že přijedou na svém čerstvě zrenovovaném simsonu kolem půl sedmé. A skutečně! V 6.30 se vynořil z lesů kerských červeno bílý simson s oběma Písťáky na palubě. Já jsem skočil do rodinného žigula a jel jsem do Sadské pro Věrouše Boumu, pro něhož se pak, v průběhu akce, rozšířila bráchova přezdívka Skot. Když jsme se vrátili (i se Skotovou ukrutnou krosnou), byli už simsonáři George a brácha pryč. Zato však přijel Jirka Brožek z Zelenče na své vyparáděné třistapadesátce. Nebyl příliš nadšen pohledem na zavazadlo svého spolujezdce a skutečně - jet se s tím nedalo. Takže to nakonec vodsral chudák mladej Peťan, můj spolujezdec! Stal se tak vlastně mučedníkem expedice, protože se Skotovou krosnou prožil prakticky celý týden. Nevšiml jsem si ale, že by mu byl Skot později aspoň poděkoval...

     Naložili jsme věci a jedeme. Tedy Jirka, zvaný Bobby, by jel, ale Máňa začala trucovat. To bylo přinejmenším zajímavé, protože v minulosti si takhle „nevymýšlela“. Tlačili jsme sem a tam, doslova jako hovada. Úplně z nás lilo a tu náhle si starý zkušeňák Bobby povšiml páčky chcípáku na řidítkách. Jen tak, jakoby nezávazně, se mě zeptal, není-li třeba zapnutá. Ehm, byla. Nejsem totiž na podobné patenty zvyklý! Kdybych jen tušil, že se mi tohle během Čundru stane ještě asi třikrát... Tak jsme konečně vyjeli.

     V Lysé nad Labem jsem byl nucen natankovat. Poděkoval jsem pumpařce za přání příjemné dovolené (vzhledem k nepříliš příznivému počasí jsem to bral spíš jako ironii) a vzhůru za simsony!

Svědectví Jiřího Mašína

     Ze Semic jsme vyjeli v 6.45. V Lysé nad Labem jsem natankoval po okraj. V Benátkách nad Jizerou jsme najeli na dálnici a pokračovali směrem na Mladou Boleslav. Tam Aleš nepochopitelně zazmatkoval a sjel z dálnice směrem do centra. V tu chvíli se mi už podruhé během deseti minut zatavila svíčka. Teď jsem ji však vyměnil za jinou, kterou jsem měl v kapse. Ani mi nepřišlo, že jsem ji utáhnul jen tak, holou rukou, a ne svíčákem. Aleš pak mohl puknout smíchy, když jsem se upřímně podivoval nad tím, že to přestalo jet!

     Po chvíli jsme se tedy opět vrátili na dálnici a jeli směrem na Turnov a Liberec. U Lomnice nad Popelkou nás předjeli obě jawy našich kámošů. Kousek před Libercem však začal zlobit Alešův Starouš. Netáhnul, nejel, prostě zlobil. Zastavili jsme, vymontovali karburátor, ale ten byl naprosto v pořádku. Potom Aleš vyšrouboval svíčku a ejhle, ona osmička! Strašně se rozčiloval, kterej vůl ji tam dal, ale vzhledem k tomu, že posledních pár měsíců se v simsonu hrabal jen on sám... Jo a to s sebou ani neměl pořádný vercajk!

     Zbývající část cesty se už obešla bez problémů. Výstup na Ještěd byl ovšem velice obtížný. Mlha, chladno, malá viditelnost. Jaká úleva, když se z mlhy vynořily mašiny našich kamarádů, zaparkované u hotelu!

   Cesta probíhala až překvapivě hladce. U Lomnice jsme za ukrutnýho troubení předjeli naše “bouchače“ na simsonech. Čím blíž jsme byli Liberci, tím hustší byla mlha. Na Ještěd jsme ale trefili bez problémů. Výstup na vrchol jsme byli nuceni absolvovat bez brejlí, protože se neustále zamlžovaly, a na jedničku. Motory řvaly až hrůza.

     Konečně jsme se dokodrcali na horní parkoviště. Byla tady zima jako v psírně. Vůbec se nedalo říct, že je právě červenec - fakt strašný! Po chvilce dorazili i simsonáři. Hrozná “kláda“ nás donutila odebrat se do restaurace na čaj. Pak už jsme čekali na osádky emzet. Jana Kříča si totiž půjčila mašinu od laskavého kamaráda (pozn. J.K.: od Martina Lankaše z Tanvaldu, později slavného Joea, hvězdy Prasince 1992, se kterým tehdy JEŠTĚ chodila Petra a nepřála si, aby se Čundru zúčastnil - jistě chápeme proč, že), takže tím se mohla Čundru zúčastnit taky. Obě emzety se nám přijely ukázat v plné zbroji den před startem. Jejich navigátory Majdu a Fila jsem ten den viděl úplně poprvé a to jsem jistě nebyl sám. To byla ale právě ta nejzajímavější situace letošního Čundru! Měl jsem totiž vést akci, již se zúčastnili lidé mně naprosto neznámí. Docela jsem se toho bál. Musím však už teď předeslat, že všechno dopadlo na výbornou.

     Posádky emzet tedy odjely 2. července v podvečer ze Semic směrem na Liberec, tam přespaly u kámoše (pozn. J.K.: u již jmenovaného Joea) a druhý den zahájily výstup na Ještěd. Emzety dorazily na horní parkoviště na poslední chvíli. Už už jsme chtěli vyrazit bez nich! Po osvěžení v restauraci byly tedy i jejich osádky připraveny vyrazit Teď jsme tedy byli konečně pohromadě:

Jaroslav Vrána - Petr Mašín                     Jawa-ČZ 250

Jiří Brožek - Věroslav Bouma                  Jawa 350

Jiří Mašín                                              Simson

Aleš Vrána                                             Simson

Petra Šedinová - Majda Brzobohatá         MZ 150

Jana Křičková - Robert Freiwillig            MZ 150

A později, na Slovensku, se k nám přidali i Příbramští matadoři:

Karel Lenkvík                                        Jawa 350-638

Petr Novák                                           Jawa 350-638

Filip Petričko                                        Jawa 350-638 

     Tajný závod byl tedy odstartován z vrcholku Ještědu v 10 hodin. Za stávajícího počasí se ale závodit rozhodně nedalo. Sfrčeli jsme na neutrál až dolů. U dolního parkoviště stál jakýsi “důležitý“ starochlap a pravděpodobně nám dával najevo svou nespokojenost s faktem, že se pohybujeme po Ještědu jakoby se nechumelilo. Svým úsměvem jsem ho ale ujistil, že ho máme v kozách.

Svědectví J.M.

     Začátek Tajného závodu vedl po příjezdové trase Liberec, Turnov, Jičín. Libercem jsme projeli bez problémů, ale před Turnovem jsem málem přišel o život. Jak k tomu došlo? V táhlém padáku roztočil Aleš svého simsona na maximum, předjel mě a začal se mi vzdalovat. Když byl přede mnou asi 150 metrů, tu náhle mu z báglu vyskočily dvě masivní montpáky a mohutnými skoky se mi blížily vstříc! Naštěstí mě ani jedna netrefila a po jejich sesbírání jsme mohli pokračovat dál.

    Na Máně jsem se teprve učil jezdit a zvlášť, když byla takhle přetížená, stálo mě její zvládnutí mnoho úsilí. Nikdy mě totiž nenapadlo, že s ní měl Radek v minulých letech takovouhle práci. Ale teď vzdávám hold!

     Počasí se jakž takž začíná lepšit. Zpočátku však pouze tím, že zmizela mlha. Obě emzety a Bobbyho třiapůle měly jasně navrch a tak mi, po vyjetí z Liberce, zmizely z dohledu. Po chvíli se však nechaly dojet a tak se to pořád střídalo.

     Projeli jsme Hořicemi. V Hradci Králové, kdy jsem byl ve vedení já, se trošičku zazmatkovalo (tedy, konkrétně já), ale v podstatě se nic nestalo. Jen jsem chtěl, podle cedulí, projet městem směrem na Holice, ale Petra, která to tam znala, se ujala vedení a dokázala nám, že se Hradec dá i krásně objet.

     Holice. Stále se držíme pohromadě, ačkoliv se jede Tajný závod. A proč vlastně ne. Tento způsob “závodění“ se nám vcelku zamlouvá. Ve čtyřech mašinách se nám jede opravdu příjemně. Průjezd městem je ale poměrně technicky náročná záležitost: dlažba, výmoly, semafory, chodci, silný provoz. V čele jede Petra, za ní Jana a Bobby. Kolonu uzavírá poklidně “plovoucí“ Máňa. Tu jsem spatřil v protisměru jedoucího četníka na žlutý mašině. Chtěl se otočit a pokračovat v našem směru jízdy. Velkoryse jsem zastavil a pokynutím ruky ho pustil. Úsměvem mi poděkoval, kop´ tam za jedna a zmizel kdesi vpředu. V tu chvíli jsem ale pojal neblahé tušení: kurva práce, že on si všiml našich zmatkujících ženských na emzetách a teď uhání za nima! Přidal jsem plyn a spěchám zabránit nejhoršímu. Proč ty obavy? Holky totiž nemají řidičák na mašinu!! Já sice taky ne, ale mám „placku“, služební průkaz příslušníka SNB. Petra sice má papíry, ale jen  na auto a na motorku s omezením do 50ccm a Jana nemá s sebou pro jistotu vůbec nic. Svůj řidičák (pouze na pionýra) raději nechala doma, stejně jako občanku. Techničák sice má, ale od svojí motorky, která stojí rozmontovaná v Semicích... Ach jo, vpravdě infarktová situace! Teď se tedy ukáže, jestli dovedu aspoň něco ukecat, nebo stojím úplně za hovno.

     Zpoza zatáčky  mě stopuje četník, co jsem ho před chvílí pouštěl. Holky a Bobby už jsou “odchyceni“. V duchu jsem si připravoval řeč hned v několika variantách, ale především se musím snažit zachovat klid, abych nepřenesl nervozitu na ostatní. Teď si uvědomuju, že vlastně všechno závisí na mě!! Prokristapána, to je ale hnusnej pocit! Tak jsem zastavil, vypnul zapalování a sundal jsem si helmu. Policajt už mezitím kontroloval Petru. Držel zánovní řidičák-kartičku a přesně podle jejího vyčuranýho plánu, kterej nám předvedla na Ještědu, byl línej vytáhnout zezadu, do pouzdra zastrčený různý papírky, složenky a jiný nesmysly. Kdyby tak učinil, praštilo by ho do ksichtu ono omezení! To ale netušil a chystal se vybrat papíry i od ostatních. Jana zase, taktéž podle “ještědskýho“ plánu, začala „jako“ nervózně prohrabávat bágl a bědovat, že má papíry až někde na dně. Policajt mezitím dokormidloval až ke mě. Vrazil jsem mu svou placku před oči: “Pane KOLEGO, nešlo by to, prosím, nějak urychlit? Jedeme až na Slovensko a strašně pospícháme“. Překvapením mu zjihnul knírek, ovšem vědom si nutnosti zachovat glanc a dekórum,  začal hrát neoblomného. Pořád čekal, až Jana vyhrabe z báglu neexistující papíry. Ta hrabala a hrabala a vyděšeně na mě při tom mrkala, abych jako honem něco udělal! Začalo mě polejvat horko ale zařadil jsem “dvojku“. Začal jsem s KOLEGOU vyjednávat. Záhadným způsobem se mi podařilo navázat s ním neformální hovor. Poodešel stranou a kývnutím hlavy mě přivolal k sobě. Řekl jsem si, že teď ho ukecám, i kdybych se měl „na ucho postavit“! Počal mi domlouvat, že i když mám placku, nesmím podlehnout dojmu, že si můžu všechno dovolit, že lidi ho tam znaj a musí zkrátka aspoň předstírat, že nás fakt hrozně kontroluje - to přece chápu, ne? A kde že dělám, a že on byl tři roky v Praze u PMJ (Pohotovostní motorizovaná jednotka alias Rychlá kola nebo Lovci lebek). Odtud plyne jeho aktivita, pomyslel jsem si. Začali jsme si celkem normálně povídat. Jana pořád hrabala v báglu, ale jen když po ní kolega hodil okem. Jinak napjatě čekala, co bude. Petra si nervozitou okusovala nehty a vysmátej Bobby dělal vtípky. Atmosféra jako před popravou.

“A má to stvoření“, hodil kolega hlavou směrem k Janě, která opět začala divoce hrabat, “má vůbec papíry??“ Babo raď, co teď?! Ale na přímou otázku přímá odpověď:

“Samozřejmě...“ odvětil jsem, aniž bych hnul brvou. „Dělali jsme je spolu předloni v nymburský autoškole, jóó to byly časy, ale to víš, ženská! Šminky by určitě našla hned a bůhví, jestli je v tom chaosu při balení nezapomněla doma!“ Začal se usmívat (sláva), přičemž si asi představil svoji manželku, nebo co já vím. Každopádně mi to zblajznul i s navijákem. Podal mi posbíraný řidičáky a s přáním šťastné cesty zmizel v prachu holických silnic. Ufff! Myslím, že v tu chvíli mi spadnul ze srdce mnohem větší kámen, než všem ostatním dohromady. Všichni mě teď plácají po zádech, jako hrdinu socialistický práce, ale řekněte sami, přece si nenechám rozbít expedici hned na začátku nějakým venkovským poldou!!

     Po chvilce vzpamatovávání - a vykouření nezbytných cigaret našimi dámami,  vyrážíme dál. Pak jsem si ale uvědomil, že prožitým napětím a nervozitou nám poněkud vyhládlo, takže jsme zastavili hned u první restaurace na oběd. Byl to motorest v Milovicích. Uvnitř ale obědvalo hodně lidí, takže jsme si sedli ke stolku na terase. V kiosku jsme si koupili párek a to nám bohatě stačilo. Aspoň prozatím. Skot se však nechtěl za žádných okolností vzdát svého guláše a otravoval tak dlouho, dokud nepochopil, že uvnitř je plno a venku se jídlo nepodává. Byla to vážně fuška!

     Tahle příjemná zastávka nám dodala dalších sil. Pokecali jsme s chlápkem z kiosku i s dědou, co na terase opravoval stolky. Zdržení nebylo nijak tragický a tak asi po hodince pokračujeme dál.

     Projeli jsme Vysokým Mýtem a Litomyšlí. Opět zastavujeme. A proč ne. Nemá smysl hnát lidi pořád vpřed a navíc, času máme relativně dost. Stojíme na klidném místě, prakticky v centru města. Mlaďas, jak jsem pojmenoval svého spolujezdce Peťana, funí jako sentinel. Skotova krosna mu dává zabrat. Sedíme na chodníku, opřeni o plakátovací plochu. Holky báňaj. Potom vyrážíme s mým “navigátorem“ do města koupit baterie. Osvěžujeme se zmrzkou a po nás vyráží Bobby. Vzpomněl si totiž, že si musí koupit spacák. Vetřel se k němu Skot. A skutečně, po chvíli se vrací se spacákem! Obdivuhodné. Uběhla hodinka a my opět sedáme na stroje.

     Svitavy. Samotným městem neprojíždíme a míříme na Moravskou Třebovou. Po několika minutách ale zjišťujeme, že chybí jedna emzeta. Jana  s Filozofem. A jéje, co se zase děje? Dokonce i po Bobbym a Skotovi, jakoby se slehla zem! No tohle, že by pozvolné odpadávání soupeřů v Tajným závodě? Zastavili jsme tedy na nejbližším odpočívadle a čekáme. Po čtvrthodince se na obzoru objevila Bobbyho metalízovaná krasavice. Konečně. Co se stalo? Vyšlo najevo, že díky Skotovu “odbornému“ posezu na tandemu se ulomil držák sedla. A to ještě neměl na hřbetu svoji krosnu! Motorka pak v zatáčkách hrozně plavala. Nedalo se ale nic dělat a i s tímhle poškozením jsme museli pokračovat dál. Z důvodu lepšího tahu motoru Bobby vytahal z výfuků tlumící drátěnky - a to byl potom zvuk! Konečně se přihnala i Jana s Filem. Byli ve městě...

     Rozhodli jsme se poněkud zrychlit jízdu, protože jsme zjistili, že najednou máme docela slušný zpoždění. Mohelnicí jsme prolétli, Olomouc ani pořádně nezaregistrovali a v Lipníku nad Bečvou bylo oficiálně rozhodnuto, že Tajný závod pro letošek zrušíme. Proč? To vlastně nikdo ani pořádně nevěděl. Je ale fakt, že se do závodění nikomu z nás nechtělo a tak nějak jsme tušili, že budeme rádi, když vůbec zvládneme dojet do cíle dnešní etapy. Kvůli ušetření času jsme se rozhodli, že přespíme v kempu na Bystřičce. Se simsonáři jsme se na tom dohodli už před startem etapy. Tehdy jsme ale ještě měli v plánu jet nejdřív do cíle závodu, do Rožnova pod Radhoštěm. Řešili jsme tak problém, jak a kde doženeme simsony. Jestli v Rožnově nebo na Bystřičce...

     Projeli jsme Hranicemi a ve Valašském Meziříčí se vedení ujaly holky, protože už na Bystřičce jednou byly. S podivem tak zjišťuju, že byly snad všude! K přehradě jsme se tedy dostali bez potíží (známe ženský, že), ale teď se naplno projevil problém: jak najít simsonáře? Kde pak asi jsou? Jsou v některém ze zdejších tábořišť a nebo ještě sedí, celí zdřevěnělí, v sedlech a jsou někde na trase? Rozhodli jsme se prohledat celý okolí, kempy, parkoviště a podobně. Petra skočila na “Bzuka“, Mlaďas na druhýho, ale po dvaceti minutách se vrátili s nepořízenou. Nedá se nic dělat, zatím se tedy ubytujeme.

     K tábořišti jsme tedy přijeli kolem 21. hodiny. Šel jsem objednat místo. S dědou v budce jsme se dohodli, že mašiny dáme na parkoviště a potom to dojdu vyřídit. Postavil se velkej Mašínovic stan, vybrali se občanky (až na Janinu ovšem) a šel jsem nahoru, na recepci, vyřídit formality. Petra šla se mnou. S lidmi v recepci jsme si rozuměli. Zvlášť, když se ukázalo, že jsem od policie...

     Bylo zaplaceno. Vracíme se a přemýšlíme o tom, jak to vymyslet dál. Na recepci jsme totiž získali řadu cenných informací o tom, co s načatým večerem. Ale nejdřív musíme najít simsony.

     Právě jsem se myl, když tu náhle se od recepce ozvalo prdlání fichtlů a Petřin jekot, že už jako jsou tady! Rozběhli jsme se všichni nahoru. Jasně, simsonáři dorazili! Byli utahaní jako psi a nebylo divu. Vždyť právě absolvovali nejdelší etapu v historii Velkého gangu a NA SIMSONECH! Georges na mě upřel svůj vyčítavej a utahanej pohled:

“Kde jste? Dyť mi tady jezdíme dokolečka jako kokoti už jakou dobu a nemůžeme vás najít!!“ “Ale Georgi, to je přece úplně normální, že se takhle hledáme! Dyť to samý můžu vyčítat já vám! Dyť my vás taky hledali!“ Ale k hádce nedošlo, kdepak. Uznávám, že tentokrát jsme na vině spíš my. Podle plánu jsme měli být v cíli kolem osmnácté hodiny, ale vzhledem k tomu, že jsem řadu účastníků vlastně vůbec neznal, bál jsem se být na ně příliš přísný a proto časové manko tolik narostlo. A tak zatímco simsonáři „bzučeli“ téměř bez přestávky, my jsme se v jednom kuse poflakovali a pokuřovali!  

Svědectví J.M.

     První etapa je první etapa a my jsme se během ní s Alešem teprve sehrávali. Před Hradcem Králové jsme si udělali malou přestávku v polích a pojedli jsme řízky. No pojedli, Aleš jich pár doslova nasál jako vysavač a to se ještě chechtal, že ten můj je nějak velikej a že mi bude špatně. Za Hradcem mě předjel náklaďák a jeho osádka mi posunky naznačovala, že za mnou něco není v pořádku. Ohlédl jsem se tedy a v dáli jsem spatřil na silnici svůj spacák! Zjistil jsem, že praskla upínací guma a spacák se odporoučel vstříc asfaltu. Zbytek cesty do Bystřičky už se obešel bez problémů. Jeli jsme vlastně téměř bez přestávky. Jen Aleš každou chvíli tankoval...

     Před devatenáctou hodinou jsme dorazili do Bystřičky ale zbytek výpravy nikde, ačkoli tady měli být už nejmíň hodinu. No nic, čekáme.

      Hledáme, bloudíme ale naši milostpáni nikde. Dokonce nás zastavila i policejní hlídka s pomocníkem VB. Vytáhl jsem placku a dali jsme se s nima do řeči. Obdivovali naše „statné oře“. Poradili nám s orientací a tak jsme se vydali k tábořišti. A tam už, světe div se, stál náš „maxistan“, kolem něhož pobíhaly tupé postavičky našich kamarádů!

    Konečně jsme tedy zase všichni pohromadě. No a co dál? Po postavení stanu jsme se nemohli dohodnout, kam půjdeme pařit, i když jsme se moc těšili, až se „prach cest v pivu rozplyne“. Nakonec se někteří z nás vydali na obhlídku okolí. Kříča, Petra, Majda, Filozof, Mlaďas, Skot a já jsme došli k hospodě. Byla tady ale nějaká zábava, nebo co a navíc už končili. Zakoupili jsme tedy kupu lahváčů a vydali se k nedaleké přehradě. Rozložili jsme se na hrázi, popíjeli a kecali. Sdělovali jsme si dojmy z první etapy a vlastně jsme se navzájem poznávali. My (tedy pokud mám mluvit za sebe, tak já určitě!) jsme byli docela vyvalený z holek a ty zase ze Skota. Nakonec se rozproudila docela slušná zábava, do níž holky přispěly nemálem svých neuvěřitelných historek!

     Vychroustnul jsem pět piv, ostatní zbytek, a vydali jsme se nazpátek. Na tábořišti se nám naskytnul vcelku srandovní pohled na Bobbyho, Georgese a Aleše, kteří hnípali pod širákem, ačkoli stan byl úplně prázdný! Položili se mezi motorky, přes které natáhli ubrus. Nechtěně jsem je probudil, i když to vypadalo, že spinkají jako nemluvňata. Prohodili jsme ale jen pár slov a oni chrupkali dál. My jsme se tedy nacpali do stanu. Vůbec nevím, jestli jsme se tam vešli všichni, vím ale, že v noci pršelo. A taky si pamatuju, že na mě přišlo chcaní a než jsem se vypotácel ven z toho brlohu, šláp´ jsem někomu na lebku. Myslím, že to byl můj navigátor Mlaďas...

Tábořiště Bystřička u Rožnova pod Radhoštěm, 4. července 1989,  jasno, slunečno

     Ráno jsme se, pomaloučku, polehoučku, probudili do krásného, slunečného dne. Jakoby nám počasí chtělo splatit dluh ze včerejšího, zamlženého jitra. Byli jsme tím příjemně překvapeni a začali jsme doufat, že nám snad nakonec i to počasí vyjde.

     Několik lidí vlezlo malátně na emzety a jeli se nasnídat. Většina nás však zůstala na tábořišti. Usedli jsme k velikému stolu poblíž stanu. S úsměvem jsme vyzvali Skota, co že nám připravil za slavnostní tabuli. S výjimkou protestujícího Skota jsme se totiž všichni dohodli, že mu zblajzneme co nejvíc proviantu, aby jeho ukrutná krosna, která se mezitím stala strašákem výpravy, nebyla tak těžká. Kromě několika paštik, které mu potají během cesty užíral Aleš, různých jiných konzerv a kompotů, polévek a škubánků v prášku, hroznového cukru z Metalexu(!!!), zvyšujícího výkonnost o 5%(???) a obrovských holínek-filcáků, se v krosně nacházela i maxikonzerva, nebo spíš plechovej sud se švestkovým kompotem! Měla snad deset kilo ale spořádali jsme ji během půl hodinky. Sice jsme se přežrali, nicméně se sudem byl ámen. Jako moučník jsme si pak dali mandarinky ve sladkém nálevu, taktéž vylovené z krosny...

     Kolem desáté hodiny jsme sbalili stan, sbalili zavazadla a vyrazili směrem k Rožnovu. Tak byla započata druhá etapa Cesty kolem Čech. Naším dnešním cílem je Strečno na Slovensku.

     Do Rožnova jsme jeli po krásné, zatáčkovité silnici a nechali se vést simsonáři, kteří tudy jeli projížděli už včera, když nás hledali. V Rožnově jsme zaparkovali na hlídaném parkovišti u vchodu do skanzenu. Holky s emzetami jely kousek před námi, protože musely natankovat. Když říkám holky, mám na mysli i Filozofa, samozřejmě.

     Poblíž parkoviště stál jakýsi komplex starých dřevěných baráků.  Byly v nich umístěny kiosky s občerstvením, toalety a podobně. Před nimi stály příjemné stolky s lavicemi, kam jsme zasedli. Rozhodli jsme se odeslat nějakou tu pohlednici. Poslal jsem bratra zakoupit dvě. Jednu jsem zaslal domů, aby rodiče neměli starost. Druhou jsme podepsali všichni a odeslali ji na adresu čekobudějovické novoromantické kapely Oceán, která teď hrozně „letí“ a já s Georgem jsme se před časem stali členy jejich fanklubu. I ostatní čmárali pozdravy do pohlednic. Jana Kříča se kvůli čemusi hádala s Petrou. Pak spolu s Majdou a Filem “soudili“ berušku, lezoucí po stole “nikoli v souladu s dopravními předpisy“. Dali jsme si ještě nějakou tu limču a zkompletovali chybějící členy výpravy, čekající u blízké pumpy. Vyrazili jsme směrem ke slovenským hranicím.

     Těsně před jejich překonáním jsme však byli nuceni zastavit. U Horní Bečvy se vyskytly technické problémy. Janině emzetě chyběla hadička pro odtok z baterie a ten humus tekl do kaslíku. Petře se zase zasekával řetěz o zadní blatník. Ale nebyli bychom to my, kdybychom si neporadili. Závady jsme odstranili a tak nám bylo dopřáno vjet poprvé v historii Velkého gangu na slovenské území.

     Na hraniční čáře jsme si udělali malou přestávku. Nějaký domorodec tam pískal na píšťalu a prodával proutěné koše, mísy a podobné věci. Po půlhodince dřepění na obrubníku u silnice v parném letním poledni jsme se vydali dál do vnitrozemí. Ujeli jsme ale jen několik kilometrů. Na křižovatce žilinské a vsetínské silnice stojí motel Bumbálka, chalupa ve stylu slovenské lidové architektury. A protože se blížil čas oběda, rozhodli jsme se ukojit hlad právě zde. Vtrhli jsme dovnitř tak „nenápadně“, až obědvajícím hostům vypadlo sousto z huby. Obsadili jsme tři stoly. Co si dáme? Volba nebyla složitá: guláš nebo vepřo-knedlo-zelo. Já osobně jsem zachoval věrnost české klasice, ale většina členů výpravy se rozhodla experimentovat. Experiment představoval guláš, podávaný v jakémsi kotlíku s hořícím kouskem lihu pod dnem.

    Hmm, vypadá to lákavě, ale nepodlehl jsem. Zanedlouho jsem zjistil, že jsem udělal dobře. Zdejší guláš vypadal spíš jako gulášová polívka, ve který plavaly kousky špeku s chlupama, nebo čeho vlastně, a brambor. K tomu chleba. Chudáci “experimentátoři“ se moc nenajedli. Zato mně a několika málo dalším, bylo dobře. Jen Bobby se odvážil dát si ke “guláši“ i vepřovou. Není divu, takovej chlapák...

     Teď to možná vypadá, že se na Bumbálce vlastně nic zvláštního nestalo, ale to je omyl. Ještě není konec vyprávění! Vyznamenali se zde především můj žravý bratr a Petra s Janou svým poněkud “lidovějším“ chováním. Dávali totiž najevo svou značnou nelibost nad předloženou stravou a nad obsahem jídelního lístku. Aleš u stolu počal pronášet nejrůznější nepříliš lichotivé poznámky na adresu zdejšího, jinak ovšem poměrně snaživého, personálu. Kupříkladu: “To je nejlacinější z těch humusů, co tady maj!!“ a podobně. Tyto invektivy, pronášené jeho halasným barytonem, museli jistě slyšet až v kuchyni. A vůbec, bratrův stůl se choval jako v nejhorší putyce. Personál po něm šlehal ohnivými pohledy a já se snažil bejt úplně malinkatej, protože toho debila (bratra) nemělo smysl napomínat. Doposud jsme se totiž při akcích neměli možnost setkat s něčím podobným, jako je hádka s personálem hospody, kempu nebo čehokoliv jiného. S nástupem nových tváří si na to asi budeme muset zvyknout. Zvlášť, když se přidají i některé „staré“ tváře. Tak jsme radši vypadli.

     Pokračovali jsme na Makov a Bytču. Jeli jsme všichni pohromadě, nikam jsme nepospíchali, protože cíl dnešní etapy byl již v dohledu. V pohodě jsme tak vychutnávali krásu zdejší přírody.

     Pomalu se blížíme k Žilině, ale když těsně před městem řadím expedici do kolony, zjišťuju, že jedna ovečka chybí. Co to? Chybí Bobby se Skotem! Že by zase nějaký technický problémy? Asi jo.  Na okraji města tedy zastavujeme na plácku před mostem. Stojí tady i nějaká bílá volha se strašně důležitě se tvářícím příslušníkem za volantem. Pro jistotu se jdu poměrně drze zeptat, zda nepřekážíme. Nepřekážíme.

     Sedíme na schodech blízkého domku a  relaxujeme. Slunce ustavičně neúprosně pálí. Počasí nám přeje až moc. Po slabé půlhodince se ozve brumlavý rachot a za zlomek vteřiny se zpoza rohu vyřítila modrá jawa. To je dost! Bobby totiž před chvílí přidřel motor. No, to je dost nepříjemný, ale nezmara Bobbyho nějakej přidřenej motor nerozhází. Ani na chvilku nezaváhal, jestli pokračovat dál v cestě, nebo ne.

     Naskákali jsme na mašiny a vydali  se do centra Žiliny. Přejíždíme most přes Váh. Georgův simson jede přede mnou, když tu pojednou vidím, jak mu vypadlo zrcátko z obroučky, třísklo sebou o asfalt a rozlítlo se na tisíc kousků! Jezdec pouze ležérně mávl rukou, pcháá. Bobby přidal plyn a zmizel ze horizontem. Tehdy jsme jeho a Skota MÁLEM viděli naposled...

     Přejeli jsme kruhový objezd, promotali se několika ulicemi a po chvíli jsme byli ze Žiliny venku. Jedeme v koloně po silnici, vedoucí překrásným korytem Váhu. Jsme přímo unešeni nádhernou přírodní scenerií. Radost z nádhery nám ale poněkud kazí Bobby. Od té doby, co v Žilině zmizel z dohledu, jsme ho nedojeli. Že by jel o tolik napřed? Ale proč? Určitě by na nás počkal za městem. A kdyby měl problém, museli bychom ho dojet... Plni starostí jsme zastavili na krásném místě u okraje lesa pod Starým Strečnem. Bylo krásně teplíčko a pod silnicí zurčel Váh. Leželi jsme v trávě a vychutnávali plnými doušky blažený pocit uvolněnosti, daný spočinutím v lůně téměř panenském. Bobby ale nejede a nejede. Někteří se jali opalovat. Jako například Petra, která si bez uzardění svlékla triko, otočená do silnice, nemaje však oblečenou podprsenku, což projíždějící tiráci kvitovali mohutným troubením! Jiní se naopak schovávali ve stínu, jako například Filozof, jenž (věrný své přezdívce) slunění odsoudil přednáškou o škodlivosti slunečního záření, mající vliv na rakovinné bujení a o tom, že voda v řece je vlastně pouze jedna hnusná průmyslová zplodina.

     Nedá se tady ale čekat věčně. Musíme najít kemp a utábořit se. To je základ. Sedli jsme na mašiny a v podvědomí spoléhali na Bobbyho zkušenosti a instinkt. Musí nás najít. MUSÍ!

     Pokračujeme tedy dál směrem na Martin. Simsony jedou jako vystřelený z praku. Dívám se po nějaké ceduli, ukazateli, či poutači, upozorňující na odbočku na Strečno, ale nikde nic. Kilometry ubíhají a ani náznak nějakého kempu. A najednou koukáme -  jsme v Martině! No, to už jsme asi trošičku přetáhli, tady jsme vůbec bejt nechtěli! Tou dobou si místo za mnou Mlaďas vyměnil s Janou, která byla utahaná jako kotě a ještě k tomu ji nervoval její navigátor (kterého zase ona na oplátku nervovala svým způsobem jízdy). Na okraji Martina je pumpa. To se mi hodilo, protože v Mánině nádrži už bylo jen pár kapek...

     Otázal jsem se pumpaře, kde je nejbližší kemp. Nevěděl nic ale poradil nám zajet do jakýchsi Turan. To by sice bylo hezký, ale my jsme museli mít na paměti ztracenýho Bobbyho. Byla by veliká náhoda, kdyby dojel taky až sem a stejnej pumpař by mu poradil totéž, co nám. Musíme se prostě vrátit zpátky. Co budeme dělat dál se rozhodneme, až dorazíme do vsi pod Strečnem.

     Vyrazili jsme nazpět. V místech, kde jsme předpokládali odbočku ke hradu, jsme zastavili u nějakého kiosku. Dobrá žena, která tady prodávala, nám poradila. Nejprve jsme sice z její odpovědi na otázku, kde je kemp pod Strečnem, dostali šok. Kemp zrušili! Poté nám ale vrátila dobrou náladu sdělením, že kdesi nahoře, nedaleko odsud, pronajímá jakýsi soukromník tábořiště trempům. Možná ani nás neodmítne. Poděkovali jsme a řekli si, že nejdřív projedeme vsí, neuvidíme-li někde vhodný flíček. Otočili jsme tedy stroje s rozhodnutím prověřit situaci. Jedu poslední, když tu náhle, někde uprostřed vsi, po přejetí terénní vlny, zaslechnu zadrhnutí blatníku o zadní kolo. Myslel jsem si, že to po tom skoku, tlumiče jsou přece jen nadoraz. Ale přesto je mi to nějaký divný a mou nejistotu prohloubila i  Jana, když na mě křikla, že jsme ASI něco ztratili. Pomyslel jsem si ale, že se jí nejspíš něco zdálo, a uháněl za zbytkem výpravy.

     Najeli jsme na úzkou kamenitou cestu, vedoucí do kopce. Náhle jsem si všiml lidí, převracejících seno. Zeptali jsme se, jestli nevědí něco o trempským plácku. Díkybohu věděli! Je údajně dvě stě metrů odsud. Byli to velice srdeční lidé a dali jsme se s nimi do řeči. Řekli nám, že by ale o našem noclehu měl vědět místní hajný. Šli jsme se tedy na ten flek s Georgem podívat. To, co jsme spatřili, nás málem složilo do kolen. Jedním slovem PARÁDA! Maličké údolí uprostřed lesů, jímž se vine stužka horské bystřiny. Hajného jsme však nesehnali...

     Po návratu k motorkám jsme našli jen Mlaďase. Ani jsme se nemuseli ptát, kde jsou ostatní. Jeli dolů do hospody. To snad není možný, to je disciplína! V tom však scházel dolů jeden z lidí, co převraceli seno, a já se mu svěřil s neúspěšným hledáním hajného. Řekl mi, že ten bydlí dole ve vsi, že se můžeme utábořit a on mu o nás řekne. Poděkovali jsme a rozjeli se zpátky na tábořiště.

     Sundáváme bagáž z Máni, když tu najednou George zbledl jako stěna: “To snad... kde je můj spacák??!“ A kurva, tak to je v prdeli. Jakoby nestačili ztracení Bobby se Skotem. Teď ještě spacák. Uvědomil jsem si, že to předešlý vrznutí blatníku byl ve skutečnosti padající spacák. Tak, a co teď? George skočil na simsona a jel o všem vyrozumět naše lidi do hospody. Po chvíli se ale vrátil, že ho prej mají na salámu. Jen Aleš jel dolů pátrat po spacáku. Projel ves křížem krážem ale bez úspěchu. Mezitím jsme dolů vyrazili i my s Georgem na Máně. Ptali jsme se tamějších obyvatel, ale poradili nám jen, abychom to nechali vyhlásit obecním rozhlasem. Na národním výboru už ale měli zavřeno, tak jsme pátrání vzdali. Se spacákem jsme se sice neradi loučili, nebylo však jiné východisko. To už se ale konečně rozhoupali ti z hospody. Přijela Jana se zprávou, že se konečně objevili Bobby se Skotem. Sláva! Nemáme ale prej předčasně jásat, protože v Žilině měli bouračku. No tak to nám ještě scházelo!, Tě pic, to je MRDEL. Naštěstí jsou ale schopni další jízdy. No aspoň že tak...

     Koupili jsme lahváče a zelený buřty s hořčicí a urychleně se vracíme zpátky. U hospody se utvořila valná hromada. Objektem číslo jedna byli Bobby, Skot a jejich třiapůle. Seskočil jsem z mašiny a jal se blahořečit osudu za to, že jsou konečně zase s námi. Nechali jsme si všechno vyprávět. V Žilině nám trošičku ujeli, projeli kulaťákem a po zjištění náskoku na nás čekali. Jenomže za záhadných okolností jsme je minuli. Vydali se tedy opět na cestu. Při přiblížení k jedné z křižovatek Bobby náhle zaregistroval zleva se rychle přibližující, velký stín. Instinktivně stačil jen vykopnout nohu nahoru a prásk! Rána, náraz, pád na asfalt a ticho. Co se vlastně stalo? Bobby přijížděl ke křižovatce pruhem, určeným pro jízdu přímým směrem. Zleva se ale blížila tatra 815, od betonu zaflákaný sklápěč. Ten debil za volantem, co jel v pruhu pro odbočení doleva, se začal srát do Bobbyho pruhu, aniž by si ho ovšem všiml. Navíc blinkr zapnul až na poslední chvíli a stejně byl zapatlanej maltou. Bobbyho pak nemilosrdně nabral z boku a odhodil ho stranou jako věchýtek! Bobby levou nohou ohnul tatře stupačku(!) ale ta mu za to udělala do holeně vcelku solidní díru. Asi to dost bolelo, ale Bobby je borec. Vůbec nic nedává znát. Po zbytek Čundru trpěl jako vůl, když ránu léčil jitrocelem, ale za svůj přístup získal naše nezměrné sympatie. Zkušenej “bourák“ Skot těsně před srážkou raketově katapultoval svou tělesnou schránku stranou a vystoupil tak za jízdy. Nic se mu tedy nestalo. Zato Bobbyho vyparáděná krasavice jawička dopadla o poznání hůř: naražená a odřená nádrž, levej kaslík, utržený zrcátko, ulomenej blinkr a to nemluvím o dalších poškozeních. Chudák Bobby. “Tak takhle dopadneme taky...“, neodpustil si jízlivou poznámku Filozof a Jana myslela, že ho snad praští. “Ještě hůř, vole!“, okřikla ho. A tím se mezi nás konečně vrátil humor. Bobbyho se Skotem jsme pak zavedli na naše nové tábořiště. Počkali jsme, až si vybalí věci a pak hurá do blízké a navíc tak sympatické hospody.

     Scházíme po kamenité cestě. Najednou slyšíme odněkud ze zdola, zpoza zatáčky, brumlání třiapůle a hned nás napadá: asi nějakej místní frajer, kterej nám jede ukázat, že nás strčí do kapsy. Ale to už ho vidíme, zaostřujeme zraky a něco se nám nějak nezdá. Stříbrná “osmička“ s červeným sedlem a na ní maník celej v kůži. Vyděšeně jsme se na sebe s Georgem podívali a on šokovaně vykřikl: “To je Ben!“ “Ale hovno“, oponovali někteří, “kde by se tady vzal?“ Já jsem se ale na jezdce podíval pořádně: „Ty vole, TO ALE JE BEN!!!“

     S Benem jsme totiž už dávno přestali počítat. On a jeho dva kámoši z Příbrami totiž vyrazili na svou dovču ve stejném termínu, jako my na Čundr. Při loučení na “Pakárně“ jsme si řekli, že se možná uvidíme. Že on MOŽNÁ kámoše ukecá a sejdeme se. Dohodli jsme se, že pokud bychom se opravdu sešli, tak včera na Bystřičce. Pokud tam nepřijedou, už se neobjeví.

Včera jsme se tedy smířili s tím, že Ben kámoše neukecal. A teď vidíme, že jo! Musíme se mu v duchu všichni omluvit, protože jsme ho po včerejším zklamání trošku pomluvili. Ale teď - vše je odpuštěno aspoň na padesát let dopředu!

     Bena jsme všichni přivítali s velkým jásotem. Přirazil k nám, zvedl hledí helmy a zjevila se jeho doširoka rozesmátá huba. Ano, teď už není sporu, je to skutečně Ben, i když tomu stále nemůžeme uvěřit. Ale jsme strašně, fakt strašně rádi. Ben nám říká, že jeho kamarádi Meďul a Filis, které jsem poznal před několika dny v Pacově, jsou dole u vsi a opravujou Filisovu převodovku. Ben se k nim vrátí a až to dají dohromady, přijdou za námi do hospody. Ujednáno! Ben otočil brumlající “třindu“ a zmizel za zatáčkou.

     Hned nám bylo veseleji. Bráchové Mašínovic si ještě odskočili mrknout se nahoru, na hrad. Ostatní však, v čele se mnou, spěchali na omamně orosené pivečko!

     Konečně jsme dorazili do místního výčepu. Byla to v podstatě střecha, pod ní stolky s židlemi a pivo se čepovalo v jakémsi kiosku. Něco jako kempová restaurace. A právě tady a v tuhle chvíli začalo něco hroznýho. Něco hrozně krásnýho. Opravdickej Čundrovej tah...

     Ach jo, Strečno. Waterloo mé dobré pověsti! A přitom všechno začínalo tak nevinně. Dali jsme si první pivo, druhý, třetí, po čtvrtým se už začaly ztrácet veškerý zábrany a rozjela se skvělá zábava. Alkohol rozvázal ústa i takovým nemluvům, jako třeba Majdě. Po všech těch útrapách, jež nám dnešní etapa přinesla, je nám teď mezi místními ochmelky vskutku krásně.

Po půlhodince přišli z hradu Georges s Mlaďasem a po nich i Aleš s Bobbym. A pak už jsme jen chlastali a čekali na Příbramáky. Jak plynuly minuty, zvrhla se nevinná zábava v nekontrolovatelnou ožrávačku první třídy!

     V nejlepším konečně dorazilo trio z Příbrami. Kluci mezi nás až nečekaně skvěle zapadli. Najednou všichni - i nejvytrvalejší abstinenti, pili pivo, až se octli ve stavu “na plech“. Především Skot! To byla sranda. Pobyt v restauraci probíhal podle obvyklýho plánu, jen mě se to trošku vymklo z rukou. Nepamatuju si toho zrovna nejvíc a proto raději předám slovo Georgovi Krhovi, kterému naopak uniklo jen minimum detailů.

Výpověď J.M.

     Po našem příchodu z hradu jsme zaregistrovali “šéfa výpravy“ již ve značně rozjařené náladě. Petra s bráchou koupili jakési bramborové nesmysly v pytlíku a nabídli i spolusedícím ožralům. Každý si, v tu dobu ještě vcelku decentně, vzal jeden dva kousky. Avšak Skot, kterému již nechybělo mnoho do bezvědomí (po dvou pivech!) se vůbec nerozpakoval a natočil pytlík k sobě. Pak už jen žral a žral, protože výraz “jedl“ vůbec neodpovídá skutečnosti. No co, nebylo to za jeho, ne?!

     S našima holkama se dal do řeči nějakej místní stařík s jediným zubem. Ukázalo se, že je to bejvalej partyzán. Holky byly už dost „stříklý“ a tak mu začaly zpívat český lidovky. On jim za to koupil rundu. Měl radost, že holky mají radost a nakonec se dal do zpěvu s nima! Žvanilo mu to, až hrůza. Aby se zábava rozproudila ještě víc (což bylo celkem zbytečný), přinesla Petra “šéfovi“ velkou vodku. Ten však tímto činem nebyl příliš nadšen (pro mě z nepochopitelných důvodů) a nápoj jemu tak blízký rozlil do piv svých spolustolovníků. Zbytek vodky brácha Peťan nalil do půllitru, ve kterým byly slitky z celýho našeho stolu. Tuhle “pochoutku“ pak kamarádsky nabídl partyzánovi. Ten ji s díky přijal, vychrupnul a pak se zeblil jako alík!!

     Zábava se stupňovala. Konečně dorazili i tolik očekávaní Příbramáci. S vervou se pustili do konzumace zlatého moku s námi, namnoze již odepsanými. V mžiku byli ve varu! Večer se chýlil ke konci a v tu dobu se přesto odehrálo ještě několik zajímavých výstupů. Například “náčelníkův“ odchod na malou do křoví s Janou, kdy navzájem se o sebe opírajíc, upadli na (třech!) schůdkách při cestě tam i zpátky, přičemž ještě málem porazili plůtek. Mezi další skvělý scénky patřila  i ta, kdy poblitej partyzán vyprávěl, nebo spíš huhňal Benovi cosi o zákopech, načež mu po chvíli Ben svým typickým “hláskem“ odpověděl na celou hospodu: “Ale dědku, dyť já ti vůbec nerozumííím!“

     Nadešla zavíračka a my se pomalu začali připravovat na ústup do předem připravených pozic. Výprava se rozdělila na několik potácejících se skupinek. Zpravidla se vždy v každé z nich našel jedinec méně zpitej,

než ostatní, kterej tak “pochodující záchytku“ vedl. Potácející se skupinky skutečně stály za pohled! Jen matně si teď vybavuju sestavu: Skot, Ben, Havran, kteří nepříčetně řvali na celý kolo. Filo, Mlaďas a Filis se nejprve vlekli na tábořiště, aby rozdělali oheň, ale uvědomujíce si riziko, vrátil se Filo raději pro Janu a v bezvědomí ji odnesl do kopce. Sranda s rozděláváním ohně ale jen tak neskončila. Filis odčerpal asi litr benzínu ze svojí mašiny. Po půlhodinovém úsilí opilci uznali, že nejsou ve stavu oheň podpálit a tak několik zoufalců sežvejkalo buřty studený.

     Další krutý zjištění přišlo záhy. Petra s Majdou se ztratily! Vydali jsme se je tedy s Benem a bráchou hledat. Našli jsme je asi v polovině cesty. Petru, velmi silně “společensky unavenou“, jsem vlastnoručně uložil do spacáku a v mžiku usnula. Mezi stromy byl pak nalezen i sám šéf výpravy. Ležel nepřirozeně natažen a vůbec nereagoval na vnější podněty. Dokonce to i chvílemi vypadalo, že je bez života! Přivolal jsem Bena a šéfa jsme v poloze “ležícího střelce“ přenesli k potoku. Ledová voda ho jakž takž probrala. To jsme ale možná neměli dělat, protože jak nabyl vědomí, zasek´šavli rovnou doprostřed bystřiny!! Tak to byl skutečnej vrchol večera. Chechatli jsme se jako blázni. Potom už všechno usínalo a usínalo a ticho rušilo jen nelidský Skotovo chrápání. Ten se dokonce stačil ještě vetřít do stanu, kterej si vpodvečer rozdělali Příbramáci. Jim by to snad ani nevadilo, kdyby tam ovšem nevtáh´i svoji ukrutnou krosnu...

     Brzy ráno, někdy kolem 3. hodiny, se ze stanu vydrápal Meďul a začal se naprosto nesmyslně škrábat na kopec, tyčící se v sousedství tábořiště. Drápal se nahoru, motal se a padal, kutálel se dolů a zase se škrábal nahoru, protože ještě nestačil vystřízlivět. Po chvíli ale marných pokusů zanechal a zmizel ve stanu. Koukal jsem na něj, pak jsem se štípal, jestli se mi to nezdálo - au!... Nezdálo. Smysl jeho jednání jsem fakt nepochopil. Alkohol je prostě hrozná metla.

     Tak dost!! Zde přebírám slovo opět já, protože těch lží, fám a polopravd už bylo přespříliš! Nebo to přece jen byla pravda? Kdo ví, ale lidi nemusej vědět všechno, že?!

Strečno, soukromé tábořiště pod hradem, jasno, slunečno, velmi poalkoholno

     Otvírám oči. Moc mi to nejde. Cítím se nějak divně po těle. Odhrnuju spacák s tváře. Slunce už je hodně vysoko. Někde vedle mě bublá bystřina a nad hlavou šumí les. Odněkud zezadu se ozývají lidské hlasy. Pojednou mě napadlo: kde to vlastně jsem?? Záhy jsem ale pochopil, k čemu došlo. Musel jsem se tak chtě nechtě smířit s tím, že jsem se večer zase jednou pěkně předvedl! S potížemi si vybavuju průběh včerejšího tahu. Ach jo, to to dopadlo...

     Uznávám za vhodné vstát. Lépe řečeno se o to spíš pokouším. Smích. Ve směsici nadšených ovací rozeznávám hlas svého „dobrého přítele“ Jiřího Mašína: „No né, to je dost! Koukněte se na něj! No ty zase vypadáš! Víš, vůbec, co jsi včera prováděl? Néééé??! No to byla hrůza, kamaráde!“ Atakdáleatakdáleatakdále........ Jeho pichlavým kecům nevěnuju pozornost. Za provolávání nehynoucí slávy (což je zatím nepřestalo bavit) se potácím k báglu. Hledám ručník. Voda je nádherná, áááách! Konečně je mi o něco líp, ale stejně se cejtím jako „praštěnej pavlačí“.

     Pravdu o včerejším večeru se dozvídám hned, jak se trošku probírám. Další pecka. Je to totiž velmi nepříjemná pravda, ale pozdě bycha honit. Poté, co mě přátelé dovlekli na tábořiště a uložili do spacáku, jsem vyskočil a mohutnou šavlí zneuctil zdejší pohádkovou bystřinu. Fuj, hanba! No to jsem to vyved´. Co si teď o mě pomyslí ti, co mě znají teprve den, dva, tři?? Jistě jen to „nejlepší“... Teprve teď si uvědomuju, že jsem se probudil zabalenej do spacáku. Jsou hodný. Aspoň jsem nezmrz´. Maně se kouknu na lahváče, který jsem včera uložil do potoka. Jsou sice krásně ledový ale... jaksi nemám chuť...

     Začínáme balit. Můj navigátor Mlaďas vypráví, jak se ve tři ráno probudil a byla mu taková kosa, že se, kvůli zahřátí, vyškrábal na nejbližší kopec, kde se během snažil rozproudit krev. No vida, kdyby se ožral jako já, o ničem by nevěděl! Mlaďasův problém tkvěl v tom, že na něj „vyzbyl“ ten ztracenej spacák... Nemaje ani čepici, nasadil si na hlavu z nouze aspoň helmu!

     Teprve teď mám kloudnou možnost popovídat si s Příbramáky o jejich cestě za námi, o útrapách, nedorozuměních i humorných příhodách, jichž byli svědky a aktéry zároveň. O všem, co uplynulé dva dny prožilo trio harcovníků “z jihu“, vypráví Ben.

Svědectví K.L.:

     V pondělí, 3. července, jsme chtěli vyjet už v dopoledních hodinách. Nakonec jsme ale, díky různým potížím, vyrazili až v 15 hodin. Chtěli jsme jet po hlavních silnicích, aby nám cesta líp utekla. Filis se ale nabídl, že nás provede zkratkama. Jenže po chvíli jsme s Meďulou zjistili, že bloudíme pořád dokola! Filise jsme tedy zmrdali a raději jsme najeli na dálnici. Tam jsme s Meďulou nasadili pekelný tempo 120 km/h, kdežto Filis se furt sral osmdesátkou. Proč? Prej mu tachometr ukazuje ve skutečnosti o 20 km/h víc a že prej nějak přičítá a odečítá, uuáááá - mysleli jsme, že ho zabijeme!! Nakonec z něj vylezlo, že mu mašina nějak nejede a že ji nechce uhnat. Kulili jsme to až k Devíti křížům. Tam jsme pojedli. Původně jsme chtěli pokračovat až do cíle Tajného závodu, do Bystřičky, ale tento plán nakonec schválen nebyl, protože by toho prej „bylo moc najednou“. Navrhl jsem tedy, že výpravu Cesty kolem Čech doženeme zítra na Strečně. Meďul souhlasil, Filis zase ne. Nakonec jsme se aspoň dohodli, že se dohodnem zítra. Přijeli jsme do Brna. Tam jsme něco snědli, prohlédli si město a těsně za Brnem jsme se, u nějakýho sídliště, uložili k spánku.

     Ráno, 4. července, jsme se rozjeli na nový závodní okruh, kde jsme si chtěli trošku zařádit. Měli jsme ale smůlu, protože po okruhu se právě proháněl Jirka Moskal se závodní  Liazkou. To nás docela nasralo. Alespoň se nám pak podařilo ukecat Filise a vydali se na Strečno. Kousek za slovenskými hranicemi jsme zastavili a málem došlo k tomu, že jsme se na to vysrali. Nakonec jsme ale odolali chmurným náladám a dokonce jsme se dohodli na tom, že zrychlíme.

     Projeli jsme Žilinou a konečně jsme dojeli až ke Strečnu.  Odbočili jsme do vsi, podjeli pod nadjezdem a zjišťujeme, že se nám ztratil Filis. Vracíme se tedy a co nevidíme! Chudák Filis jen tak tak držel mašinu, nacpanou pod svodidlem na boku a křičel na nás: “Klucíííí, poďte mi pomóóóct!!“Byl celej vyplašenej a my mu ještě vynadali do blbejch frajerů, že nemá machrovat, když umí hovno atd. On se ale vymlouval, že nemachroval, že se jen otáčel ale  NÁM TO BYLO JASNÝ! Co se ale nestalo dál! Filis nesměle hlesl, že mu nějak nejde řadit. Tak to nám ještě scházelo! Domluvili jsme se tedy, že se aspoň pojedu podívat dál po silnici. Dojel jsem až ke Starému Strečnu. Tam jsem se pokochal krásnou přírodou a rozhodl se k návratu. U hospody, kde stáli Meďul s Filisem, jsem si ale povšiml nenápadné odbočky. Ač jsem nevěřící pes, tvrdím dnes, že boží prozřetelnost v tu chvíli vedla mé kroky. Zařadil jsem jedničku a pomalu  se vydal úvozem nahoru. Po několika stech metrech potkávám skupinku lidí. V příští vteřině už mě ale zaplavil pocit neuvěřitelnýho štěstí, protože  jsem ve skupince lidí poznal naše kamarády ze Severu, lidi, který hledáme už dva dny po celý republice!!! Byl jsem skutečně nevýslovně šťastnej, protože jsem marně přemýšlel, co mi asi řeknou Meďul s Filisem, až se vrátím s nepořízenou a řeknu jim, že jedeme zpátky do Čech. Asi by mě pěkně nakopali!

     Domluvili jsme se, co a jak a já se vydal nazpět za klukama, sdělit jim tu radostnou zvěst. S opravou převodovky jsme byli asi za hodinku hotoví, protože to nebylo nic vážného. Potom jsme se přesunuli nahoru na tábořiště, kde jsme se nadšeně přivítali s Alešem a Bobbym. A pak už jsme spěchali do hospody!

    Máme sbaleno a konečně vyjíždíme. Kolem desáté jsme se zformovali a vracíme se po včerejší trase. Teď je nás ale o něco víc: devět motorek a třináct lidí. To je náš další rekord! Cesta probíhá v poklidu a my se sehráváme s Příbramáky. Vše jde bez problémů a hladce.

     Na okraji Žiliny zastavujeme. Jsme totiž v nejvzdálenějším větším městě od místa odjezdu a já s Benem musíme najít nejbližší policejní stanici a zařídit si razítko na cesťák. Po jeho předložení na “Pakárně“ nám vnitro cestu proplatí, heč. To George, přesně podle salámistický teorie (nebo spíš z lenosti) měl cesťák na háku. Meďul navíc projevil potřebu sehnat nějaké pohlednice. Naskakuju za Bena a jedeme do centra. Ani moc nebloudíme. Dojeli jsme k okresní správě a na vrátnici nám řekli, kde hledat obvodní oddělení. Po chvíli, po menším ptaní, nacházíme ono oddělení. Stálá služba po nás blejskla pohledem, myslíc si: špinaví otrhanci v koženejch bundách - s čím pak asi budou otravovat. Ale “otrhanci“ šáhli do kapes a vytáhli placky. Stálá služba vykulila oči, řekla si, že dneska už daj placku opravdu každýmu a bez odmlouvání splnila naše přání.

     Vrátili jsme se do našeho ležení na okraji města. Přiopilá Petra usnula a Meďul  stále neuznal za vhodný se vrátit. A to jel jen do jediný trafiky, stojící kousek odsud, zatímco my sjezdili půlku Žiliny! Meďul je prostě Meďul a já teď už Benovi věřím, že s Meďulou to občas bývá docela zajímavý! Čtvrt hodinky po nás ale vysmátej Meďul konečně dorazil. Asi tušil, že budeme nasraný, tak nám přivezl mošt - jako úplatek.

     Bez problémů jsme projeli Žilinou a pak dlouhou kolonou sjeli do Bytče (dobytče:-). Původně jsme chtěli stále pokračovat po včerejší trase, jen v opačném směru. Vinou nedostatečného dopravního značení (určitě nikoli vinou mé nesoustředěnosti!) jsem však expedici zavedl na poněkud jinou odbočku. Po několika stech metrů, jsme sice vytušili, že jedeme špatně, ale řekl jsem si, že pojedeme dál a uvidíme.

     Obec Pšurnovice je poměrně dlouhá. Pomalu jí projíždíme, motorka za motorkou, a já si můžu oči vykoukat, jenže žádnou ceduli ani ukazatel prostě nevidím. A najednou jsme dojeli na konec vsi, kde končila i silnice. No tě péro! Trošku mi to připomnělo jednu vesnici v našem okrese - Písty, cha cha! (pozn. autora: zde kdosi z rodiny Mašínů na originální list kroniky později tužkou připsal: vole!) Otáčíme se. Co teď? Ještě si musím vyslechnout několik poznámek, jako například: “Já  věděl, že to takhle dopadne, když nás vedou policajti!“ Kdo byl autorem už nevím, ale pozadu nezůstal ani Aleš: “Můj ´bengoidní´ bratr to prostě zkurvil, je to vůl...“ Myslel jsem si o něm svý, ale nedělal jsem dusno. Radši se snažím soustředit na zmatenou orientaci. Uvědomuju si, že jsem před chvílí zahlédl prodejnu potravin. Jsem rozhodnut a návrh konzultuju se svým navigátorem. Mlaďas souhlasí.

     Před krámem je plac, na kterej stavíme motorky. Bez rozmýšlení vstupuju do dveří. Za pultem stojí na první pohled příjemná vedoucí, které se ptám na správný směr. Ochotně mi radí, tužkou jezdí po autoatlasu a já se přistihuju, že se snažím tvářit strašně důvěryhodně (ačkoliv nevím, která bije). “Moc vám děkuju za radu!“ a v duchu si říkám, že když už jsme tady, tak posvačíme. Celá banda se vrhá do kšeftu až  chudák vedoucí musela přivolat pomocnici ze skladu.

     Nakonec jsme strávili příjemnou půlhodinku se svačinkou před krámem. Jen jsem si ještě musel vyslechnout něco infantilních poznámek o “inteligenci“ policajtů...

     Zarachotily motory a já zatroubil k odjezdu. Nejdřív se musíme vrátit do Bytče a tam se napojit na tu správnou odbočku. Vracíme se k Bumbálce. V Makové je další krátká přestávka, při které se usnášíme, že i přes nedobré zkušenosti ze včerejška se opět zastavíme na oběd na Bumbálce.

     Vyjeli jsme. Než jsme dojeli na Bumbálku, Meďul vzal za plyn a zmizel kdesi vpředu. Až později jsme se dozvěděli, že ho pak někde v lesích chytli policajti, kteří mu napařili stovku pokuty za rychlost! To má z toho, že se nedrží “stáda pod ochranou statného ovčáka“!!

     Cesta je příjemná a ubíhá vcelku rychle. Simsonáři jsou někde vpředu a už se blížíme k Bumbálce. Aleš s Georgem později vyprávěli, že zaparkovali před motelem, když tu náhle slyší zezdola, z údolí, tlumený hukot kolony. Jasně rozeznávají brumlání Bobbyho „třindy“ a pištění Mánina vyběhanýho futra. A už nás vidí! Stalo se však něco naprosto neočekávaného. V čele jede Příbram. ZÁVODNÍCÍ POPRVÉ V AKCI! Meďul podřadil, prudce přidal plyn a za strašného řevu a oblaků kouře se přehnal kolem Bumbálky i užaslých simsonářů, kteří na něj mávali jako o život, aby zastavil!!! Meďul je SAMOZŘEJMĚ vůbec nezaregistroval. A už je tu Ben! To by nebyl on, aby se nenechal Meďulou vyprovokovat, a tak i jeho “Stříbrná raketa“ teď letí zákrutou před Bumbálkou. Ben si ale mávajících simsonářů všiml. Jejich gesta si však vysvětlil jako povzbuzování! Bohatýrsky jim pokynul, nasadil svůj typicky přihlouplej úsměv „číslo 6“, vzal za plyn a za kouřových efektů i on zmizel v dáli!!! Přece se nenechá “posekat“ Meďulou, že. Oba simsonáři teď stojí sklesle na parkovišti. Kolem nich zvolna usedají oblaka dýmu z obou příbramských jawiček. Sesedáme z motorek. Nevíme, jestli se máme smát nebo zuřit. Nějak nemůžeme pochopit, že oba “závodnící“ zapomněli během několika minut, kde budeme obědvat a že pak přehlédli hospodu, stojící na samém okraji silnice. Uklidňoval jsem se, že to byl první, ale zároveň POSLEDNÍ  úlet příbramských jezdců. Bohužel, tak jako již mnohokrát, i tentokrát jsem se mýlil...

     Zastávku u Bumbálky se rozhodli ignorovat ještě Filis (je to přece taky Příbramák) a Petra (ta je po těžkém deliriu). Petra se později vymlouvala, že si mávání simsonářů vysvětlila tak, že ji posílají dál. Ach bože! Co nadávek mě to pak stálo, když jsem všem domlouval, že jim simsonáři naznačovali, aby ZASTAVILI tam, kde jsme se přece DOHODLI. Ale nechejme toho, vždyť se vlastně, na druhou stranu, zase tak moc nestalo.

     U Bumbálky tak nakonec čekalo jen torzo výpravy. Sedli jsme si na asfaltový parkoviště k motorkám a s úsměvem se podivovali nad blbostí lidskou. Někteří pak, jakoby v předtuše věcí příštích, vybalili svačinu. Kříča úplně suše krájela chleba přímo na asfaltu, olej neolej, chcanky nechcanky. Ale vlastně proč ne? Takový drsňáky, jako jsme my, přece jen tak něco nerozhází! Prvním zájemcem o Janin chleba byl samozřejmě Skot...

     A tak jsme svačili a čekali, až závodníky napadne, že by se mohli vrátit. Ale slunce pěkně připaluje a tak to George nevydržel, půjčil si Janinu emzetu a vyrazil za nima. Když se po chvíli vrátil, říkal, že ti troubové čekají na hranicích a v pohodě píšou pohledy mámě. No výborně, tak jen doufejme, že nebudou psát celýmu příbuzenstvu!

     Asi po půlhodině se konečně uráčili přijet. Uvítací projev,. skládající se z nadávek všeho druhu, za mě obstarali především oba notně vyhladovělí simsonáři. Já jsem jen obracel oči v sloup a ptal se pánaboha, zač mě trestá...

     Vcházíme do restaurace. Obvyklý šum v lokále utichá a hosté na nás upírají ostříží zraky. Z kuchyně nám vychází vstříc paní vedoucí. Nikoliv však proto, aby nás uvítala ve svém podniku, nýbrž proto, aby nás sprostě vyrazila! Počala se ohánět poněkud absurdním argumentem, že jsme prej seděli venku na silnici a zašpinili bychom židle! V první chvíli nás napadlo, že si dělá srandu, protože zase tak nóbl podnik to fakt nebyl.  Po pár vteřinách jsme si ale, při pohledu na její sveřepej výraz, uvědomili, že to myslí kurevsky vážně. Přišlo nám zajímavý, že šoféři kamionů v zasviněných montérkách jí nevadí. Nechtěli jsme se ale jakkoli doprošovat. Svůj odchod „středem“ jsme tedy aspoň doprovodili několika jadrnými, ryze českými výrazy, na adresu zdejšího personálu. V duchu jsme pak děkovali aspoň za ten žvanec na asfaltu od Kříči. Smířili jsme se s tím, že nás tu prostě po včerejšku nechtějí. Ale zase na druhou stranu nám to, při vzpomínce na jejich “široký“ sortiment, vůbec líto nebylo.

     Opustili jsme trasu včerejší etapy a vydali se směrem na Vsetín. Asi po patnácti kilometrech, už na českém území, jsme zastavili před restaurací v Novém Hrozenkově. Petra, George, bratr a já jsme se posadili ke stolu hned za dveřmi, ostatní k velkému stolu u okna. Náhle do lokálu vběhl Skot a my zahlédli jeho obličej. Oči měl vykulený jako tenisáky a začal strašně zmatkovat! Hned, jak proběhl kolem nás, aniž by si nás ovšem všiml, jsme se začali tlemit v předtuše Skotova výstupu. S trochou zlomyslnosti jsme čekali, co se bude dít. Skot stál uprostřed výčepu zády k nám a nechápal, co se děje. Pojednou si zmateně sedl ke stolu místních strejců, kterých se na něco začal ptát. Možná na to, jestli nás tady někde neviděli. S hlasitým smíchem jsme na něho zavolali. Trhnul sebou, otočil se a upřel na nás svůj vyvalenej pohled. Další výbuch smíchu! Zmatkovitě doskákal k nám a co se jako děje. Řekli jsme mu, že kluci u okna mají ještě jedno místo volný. Skot se neznatelně ohlédl a pak se podíval zpátky na nás. Náhle sebou ale nečekaně škubnul a rozběhl se ke klukům u okna! On totiž až teď zaregistroval zbytek výpravy!! To už se ale s námi smáli i místní strejci.

     U tlusté hospodské jsme si objednali jídlo. Letos poprvé jsem si dal klasickej trempskej pokrm - guláš. Aleš, jistě ovlivněn starším a zkušenějším bratrem, taky. Petra s Georgem, vyléčeni z „guláše“ na Bumbálce, zvolili vepřo-knedlo. Ovšem českej guláš zklamat nemůže a napral jsem se k prasknutí. Opět jsem měl tedy šťastnou ruku. Nepřející Petra se začala šťourat v Alešově talíři, což ho ovšem přivádělo k nepříčetnosti! Ač se jí tomu snažil zabránit, nakonec mu uzmula knedlík! Byl to úchvatnej pohled, na ty dva chrty, tahající se o sousto.

     Pomalu jsme dojedli a došlo na placení. Bratrovi hostinská účtovala guláš a sodovku. Aleš se však zarazil a nesměle namítl:

„Já jsem ale měl limonádu, ne sodovku.“

„No šak, sodovku!“ souhlasí s ním hostinská

„Ale, ale...?“ blekotá Aleš, neboť jako dosud světem neprotřelý nemohl pochopit, že ve zdejším kraji LIMONÁDĚ říkají SODOVKA a SODOVCE fikaně - SIFÓN! Bratrův nechápavý výraz nás opět velmi pobavil!

     Vyšli jsme před hospodu. Simsonáři opět vyrazili napřed. Netušíme ovšem, že dnes je už vidíme naposled... Jedeme na Vsetín. S Georgem a Alešem jsme domluveni, že na nás počkají před Slušovicemi.

     Ve Vsetíně jsme odbočili vlevo. Cesta v horkém odpoledni opět ubíhala hladce a bez problémů - až do Vizovic. Před vjezdem do této obce, proslulé výrobou „jakési“ lihoviny, se stalo něco, s čím jsem doposud neměl tu čest se seznámit: píchnul jsem kolo za jízdy. Jedu si takhle v čele kolony, když tu najednou cítím, že se zadním kolem není něco v pořádku. Motorka začala podivně plavat. Zprvu sotva znatelně, avšak s každým ujetým metrem se vlnění zhoršovalo. Nejdřív jsem nabyl dojmu, že to má na svědomí kolej, vyjetá v horkem rozměklém asfaltu, ale vbrzku mi došlo, že to nebude kolejí. Okamžitě jsem zastavil u vjezdu na pole. Při pohledu na zadní kolo mě obešla hrůza. Pneumatika byla úplně zdeformovaná a tíhou nákladu slisovaná na placku! Ještě že mi na vše myslící Hulouš na cestu přibalil i rezervní duši se slovy: co kdyby. A já mu teď v duchu blahořečil.

     Nejdřív jsme tedy museli sundat veškerou bagáž. V duši zela díra jako do prdele. O opravu se nejvíc zasloužili Ben, Meďul a můj navigátor Mlaďas. Zbytek znavené expedice odpočíval ve škarpě, kde si někteří dali šlofíka, jiní, či spíše jiné kouřily, Skot se krmil svým povzbuzujícím hroznovým cukrem z Metalexu (dokonce se podělil i s mravenci!), Bobby si z něho utahoval a Filis to všechno fotil. Po třičtvrtě hodince je Máňa připravena k jízdě.

     Vyrážíme na Slušovice. Simsonáři tam na nás ale nečekají. Aby taky jo, to by se načekali. Vjíždíme do Slušovic. Ještě včera jsme domnělým fámám o dálnici, procházející touto obcí, ani zbla nevěřili. Teď však kola našich ořů zálibně šumí po šedém asfaltu olbřímí autostrády a kdybychom se nebáli, že nám do huby vlítne moucha, či jiný obtížný hmyz, měli bychom je doširoka otevřené údivem! Tak tohle je tedy ta výkladní skříň československého socialistického národního hospodářství, o které jsme tolik slyšeli... V protisměru nás míjejí auta nejrůznějších západních značek, ovšemže s gottwaldovskou státní poznávací značkou. Tedy žádní valutoví cizinci, nýbrž místní družstevníci! Všude pořádek, čisto, nové fasády okolních budov svítí do dálky a nám to připadá, jako bychom projížděli nějakou neuvěřitelnou, pokusnou oblastí. Vůbec jsme nemohli pochopit, že je něco takového možné. Hlavy nám to prostě nebraly!

     Projeli jsme Otrokovicemi, Hulínem a Kroměříží. Cesta vedla po nádherných silnicích, plných klesání a stoupání, zatáček i adrenalinových úseků. A my za to brali, co to šlo - to bylo něco! Jenomže rychlá jízda v letním vedru nás po čase unavila a tak jsme si dali v Nezamyslicích dvacetiminutovou občerstvovací pauzu. A pak zase dál a zase na plnej plyn!

Prolétli jsme Vyškovem. Za Rousínovem, těsně před najetím na dálnici, jsme s Kříčou museli čekat na ostatní jezdce, kteří se zase bůhvíkde zdrželi. V tomto období nastaly různé přesuny osádek. Petra chvíli řídila Meďulovu jawu a ten zase její emzetu. Jana Filisovu a naopak. Na chvíli se za řidítky emzety objevil dokonce i Ben. Skoťák přestoupil za Meďulu, protože Bobbyho mašina už by ho, s přidřeným motorem a nalomeným blatníkem, neuvezla.

Ale protože je Petra po včerejším tahu dost unavená, veze se teď za Meďulou ona. Jejího Bzuka tak musí řídit můj navigátor Mlaďas. Skotovi ji nepůjčí. Je to střevo a navíc má „papíry v čistírně“. No a tak jsem Skota vyfasoval já. Loni jsme spolu absolvovali celej Čundr a právě proto se teď vůbec netvářím nadšeně!

     Konečně jsme se tedy dostali na dálnici. A tady se opět do akce dostávají “závodnící“. Chvilku jeli všichni způsobně za mnou, ale protože Máňa nemůže do kopce víc jak osmdesátkou, přestalo je to brzy bavit. Jeden po druhém tak přesvištěli kolem mě a zmizeli kdesi vpředu. Není to moc dobrej pocit, sunout se sám po dálnici a nemít možnost věci ovlivnit, ale co se dá dělat.

     Před najetím na dálnici jsme se dohodli, že pojedeme směrem na Rosice u Brna. To proto, že tohle je přivaděč na dé jedničku a tam máme namířeno. Dokonce jsem to dvakrát opakoval:

„Pojedeme na Rosice! Praha, Rosice, je to jasný?!!“ Bylo.

Výsledek jsem ovšem měl možnost spatřit za pár minut. Pomalu jsme se blížili k odbočce. Avšak poté, co se Máňa vyšplhala na horizont, naskytl se mi tristní pohled. V dáli vidím onu křižovatku a k ní se blížící skupinu našich, docela titěrných motorek. A jako bych tušil, co se vzápětí stane, uzavřel jsem sám se sebou sázku: tvrdím, že neodbočej, co ty na to, mé druhé, poněkud idealistické já? Vždyť je přece vede Ben a ten už má něco najeto. Jenomže v posledních hodinách už několikrát prokázal, že i tak dokáže stvořit pěknou minelu. A taky jo! Vstávám ve stupačkách  a nevím, zda se mám smát nebo brečet. Celá kolona to v klidu prohulila kolem ukazatele s nápisem Rosice, jakoby nic! Cedule jako kráva! Do prdele práce!! Tahám teď za plyn, co to jde a ždímu z Máni poslední zbytky výkonových rezerv. K tý zatracený koloně se přisávám snad i očima, ať jsem u nich co nejdřív, než dojedem až do Brna. Kdyby aspoň ti tupci trošku zpomalili!

     Mlaďas později tvrdil, že ceduli viděl velmi dobře, ale jako nezkušenej elév poslušně čekal, co udělají matadoři. A když pokračovali dál, držel s nima disciplinovaně basu.

     Daleko za nimi jsem supěl já a pomaloučku, sotva znatelně, jsem je doháněl. A už je mám! Blikám, troubím, mávám rukama jako blázen a nadávám hůř než dlaždič. Moji drazí přátelé se upřímně podivují, co se stalo.

„Vy blbouni!“ řvu na ně, “jedete úplně blbě! Já se z vás snad poseru! Na čem jsme se dohodli? Na odbočce na Rosice, ne?! Kam jste dali voči???“

Omluvné výrazy, zahanbené pohledy a nebo taky možná, jen tak pro sebe, v duchu: ty idiote, si myslíš, že když jsi šéf, tak žes sežral Šalamounovo hovno, seknout se může každej, no bóže! Nebo si to opravdu nikdo nemyslel..?

     Ať tak nebo tak, faktem je, že jsme úplně jinde, než jsme původně zamýšleli. Co teď? Placka v kapse mi však dovoluje nezdržovat se přílišným přemýšlením. Počkali jsme, až provoz trošku zeslábne a v místě, kde je přerušenej dělící pás, jsme přejeli do protisměru. Je to strašný, ale je to tak!

     Jedeme tedy tím správným směrem, na Prahu. Závodníci zpočátku poslušně vrčí za mnou ale po čase jim otrnulo a postupně, hlavně nenápadně, začínají mizet vpředu. Čekal jsem, jaký si vzali ponaučení, ovšem to, co jsem v příštích okamžicích zažil, mě málem srazilo ze sedla. V záři zapadajícího slunce se v dáli tyčí cedule jako barák: ROSICE. A ti kreténi ignorantský jedou zase ROVNĚ!!! Vzteky skřípu zubama a poskakuju ve stupačkách nahoru a dolů! To nemůže bejt pravda, oni mě dozajista chtějí oddělat, aby měli ode mě pokoj!! A aby toho všeho nebylo dost, mám za sebou  mimoně Skota, kterej samozřejmě vůbec netuší, která bije. Klid, klid, hlavně KLID.

     Rvu za plyn jako šílenec a prosím chudinku Máňu, aby vydržela. Na blby před sebou dštím síru a oheň. Kdo je vede? Samozřejmě Ben! Úlet číslo... ech, to nemá  cenu. Jenomže tohle už přestává bejt sranda, protože takhle tady můžeme kroužit do zítřka. Cloumá mnou nepříčetnost! Po nekonečným stíhání je dojíždím. Řvu na ně:

„To snad nemyslíte vážně, kurva píča! Takhle se dneska dostaneme akorát tak DO PRDELE!!

A vůbec, koukejte se vysrat na to závodění, nebo toho rovnou můžeme nechat! A za mnou!“

Ano, opět jsme projeli dělícím pásem do protisměru. Boží! Jako správný piráti silnic, cha! To jsem drsoň, to jsem jim to nandal. Jsem spokojen sám se sebou...

     Ač je to k nevíře, konečně jedeme směrem na Rosice. Co se ale nestalo dál. Při regenerační zastávce vnukl sám ďábel rebelce Petře proklatej nápad: co kdybychom se jekli vykoupat na Brněnskou přehradu? Všichni nadšeně souhlasili. Já ne. Tušil jsem, že tímhle je to dneska zazděný a že do Březníku dojedeme za tmy. Ale přece se na ně nevyseru a nepojedu sám. Zkoušeli to na mě všelijak:

„Podívej, jak jsme zapařený, potřebujeme se vykoupat“, nebo „Musíme se trochu osvěžit, víš jak jsme utahaný?“

Marně jsem je přesvědčoval, že Larry má v Březníku dozajista i koupelnu. Ale když do mě začal hučet i Ben (což byl jeho bůhvíkolikátej úlet v řadě), uznal jsem, že stát v opozici nemá smysl a podlehl jsem. Kdo chce kam... Však vy poznáte, jak jste pošetilí, trpět budete nakonec stejně jenom vy, protože do Březníku musíme dojet tak jako tak .

     Petra sedla za Meďulu a vedla nás, protože už tady se “ségrou“ Janou několikrát byly. A vůbec, pomalu zjišťuju, že holky byly snad  úplně všude. A taky úplně všude (vyjma Bystřičky) nám to bylo hovno platný. Jako právě teď. Přijíždíme k nějaké křižovatce. Cedule ukazuje na přehradu doleva, ale Petra vede chudáka Meďulu na opačnou stranu. Aha, to bude asi nějakej fígl, nějaká zkratka. Ovšem po chvíli naše „navigátorka“ zjišťuje, že jedeme někam do horoucích pekel a dává nám najevo, že se musíme vrátit. Jo tak to je ten fígl! To ovšem dokážu taky, pomyslel jsem si a raději se zařadil do čela kolony, protože cedule přečíst umím - k tomu nepotřebuju, abych tam už někdy byl.

     Dorazili jsme k přehradě. Po delším hledání pak nalézáme onen „zázračnej“ flek. Mašiny jsme postavili na okraj silnice a sešli dolů k vodě. Je půl devátý a už dávno jsme měli být u Larryho, na jeho statku v Březníku.

     Aspoň jsem se opláchnul. Půlka výpravy se plácá ve vodě. Jana dokonce v džínách! Určitě ne proto, že by se styděla (to fakt ne!), ale prej je tak zvyklá. To je skutečně originální, pomyslel jsem si a smiřuju se s tím, že holky nás asi budou ještě nějaký čas šokovat, než si na jejich „výmysly“ řádně navykneme. Nakonec se vykoupal dokonce i Skot. Jak k tomu došlo?

     Asi po půlhodince pobytu u vody ho napadlo, že by se taky mohl trochu osvěžit. Sundal si helmu, svářečský rukavice a koženou bundu, popad´ ručník a sešel se svahu. Odložil brejle na kámen a ošplíchnul se. Pak vylezl zpátky nahoru. To všechno by bylo úplně normální, vyjma toho, že chvíli tápal poslepu, nemoha najít brejle. Ale nějak podvědomě jsme tušili, že Skotovo představení ještě není u konce.

     Nahoře na svahu se Skoťák chvíli neklidně ošíval. Najednou zcela nečekaně prudce vstal a seběhl dolů k vodě, aniž by k tomu měl sebemenší důvod. Právě v ten moment jsem všeho nechal a kouknul se po něm. Na ten pohled do smrti nezapomenu. Skot se chvíli motal podél okraje vodní hladiny, jakoby nevěděl, do čeho píchnout. V jednu chvíli se natočil k vodě levým bokem, sehnul se pro cosi a... podklouzly mu nohy! V letu vyvalil oči tak, že skrze brejle vypadaly jako posvícenský koláče, nahodil hrůzyplnej ksicht a pěkně po zádech sebou plácnul do vody! Skot ale tak vyšokoval sám sebe, že se mu podařilo doslova se odrazit od hladiny a zpět na břeh vyskočil jako srnka! V tu ránu jsme řvali smíchy. Nepřetržitě, asi dvacet minut, jsme si doslova rvali tlamy! Váleli jsme se po zemi, slzeli jsme, až nám bylo špatně od žaludku. Pohled na Skota byl zkrátka neopakovatelnej: s vyplašeným výrazem hrající si na suveréna, kterej má všechno pod kontrolou, přičemž ale nekontroluje vůbec nic, s levou polovinou těla promočenou a pravou suchou... prostě bez komentáře.

     Bobby nám ve vodě předváděl různou zvěř. Šlo mu perfektně. A když se osazenstvo vyčvachtalo, tak se ještě půl hodiny sušilo. Ach ty ženy...

     Od vody jsme vyrazili asi v půl desátý. To ale neznamená, že jsme se vydali konečně do Březníka! Naopak, ještě jsme se museli zastavit u zdejší výletní restaurace. Nakoupili jsme několik piv. S těma ze Strečna, co jsme měli poschovávaný ve stanu a v báglech, to byla vcelku slušná baterie.

     Už byla tma jako v pytli. Přesto jsme ještě poseděli při cole a sušenkách, což byla vlastně naše večeře. Bezděky jsme se tak stali svědky podivného úkazu, když (úplně střízliví) Filozof, Mlaďas a Kříča začali zasedat v „komisi“ a volit „nejkomisnějšího komisaře celýho komisariátu“. Usoudili jsme, že to bude tím přestálým vedrem...

     Ben přišel se zprávou, že se bude muset mrknout na převodovku. Nic vážného se údajně neděje, je to spíš jen taková prevence. No jasně, teď, někde u Brna, ve škarpě, po tmě, montovat převodovku. Nechápavě kroutím hlavou, ale při pohledu na Příbramáky a konkrétně Bena, profesionálně se šťourajícího po tmě svým dlouhým ukazovákem v  jawině převodovce, musím uznat, že se vskutku mám ještě čemu učit.

     Navzdory obrovské časové ztrátě sedíme před kioskem, kecáme a máme dobrou náladu. Meďul si koupil džus v plechovce. Do jednoho z vík udělal nožem dvě díry a s chutí se napil. Plechovku pak položil na stolek před sebe. Najednou sebou, z ničeho nic, trhne, jakoby se něčeho lekl, zamává rukama a milej džus padá k zemi. Meďul se pro něj ale bleskurychle shýbne a chce se znovu napít. Ale ouha... udiveně kouká na plechovku, ovšem díry nikde! Co to má znamenat, kam zmizely?? Jenomže v té chvíli už celý stůl řve smíchy! Meďul totiž zvedl plechovku ze země otvory dolů a z těch mu džus chčije na kalhoty! Moc mu toho tam věru nezbylo...

     Ve 22.30 h je tedy konečně všechno připraveno ke startu na dojetí zbytku dnešní, nervydrásající etapy. Z důvodu neznalosti terénu a chybějícímu značení jsme v jednu chvíli špatně odbočili. To jsme ale brzy napravili. Jenomže pak mi došel benzín. Zapnul jsem tedy rezervu a pevně doufal, že narazíme na nějakou pumpu.

     Snažíme se dostat do těch zatracenejch Rosic. Jedeme po úzkejch okreskách, plnejch děr a zatáček. Rychlost jízdy je nevysoká. Vlivem nákladu svítí Mánino světlo kamsi do korun stromů. Mlaďas, jedoucí za mnou na Petřině emzetě, to naštěstí pochopil. Nalepil se těsně za mě, přičemž mi svítí na cestu svým dálkovým světlem. Halogen je holt halogen, díky příteli! Navíc jsem musel jet na půl plynu, aby ten žejdlík benzínu v nádrži vydržel co nejdýl. Ke všemu jsem jel bez brejlí. Ostatní měli integrálky s hledím, což moje mazácká chopperka postrádala, a čirý brejle jsem s sebou nebral. Nenapadlo mě totiž ani ve snu, že nás o Čundru očekávají noční dojezdy. Mušek a komárů tak mám plnou držku. Počasí taky už zdaleka není tak příjemný a maličko kape. No a k dovršení všeho zlýho za mnou sedí mokrej „antinavigátor“ Skot!

     Přiznám se, že jsem chvílema absolutně ztrácel přehled. Místy jsem vůbec neměl tušení, kde se nacházíme a kam to vlastně jedeme. Na několika křižovatkách jsem dokonce směr postupu volil stylem hop nebo trop! Možná to bylo trochu nezodpovědný, ale kupodivu to vycházelo. Nevyhnul jsem se však několika zastávkám, abych nahlédnul do mapy. Při hledání správného listu Skot strašně zmatkoval, protože i s brejlema je slepej jako patrona a mě tím přiváděl k šílenství. Přesto jsem se snažil zachovat klid. Aspoň navenek. A když už jsem byl úplně v koncích, musel jsem se na cestu zeptat chlápka, stojícího na chodníku. Naštěstí ochotně poradil. Jedeme tedy dál a blížíme se k velké křižovatce. V tom vedle nás zastavuje auto s oním chlápkem, že prej jede směrem na Rosice a že nás povede! S radostí souhlasím. Do konce dne již zbývá necelá půlhodinka a naše kolona projíždí Rosicemi. Teď by to už mělo bejt v pohodě.

     Kralice nad Oslavou. Tady jsem udělal chybičku, když mým očím, zalepeným hejny mušek, unikla cedule s odbočkou na Březník. Neviděl jsem na cestu, natož na ceduli! A Skot?? Jako loni: vůbec nevěděl, kde jsme! Naštěstí za mnou stále jedoucí a svítící Mlaďas prokázal svoje kvality a na odbočku mě upozornil. Opět díky! 

     Do cíle nám zbývají čtyři kilometry. Je půlnoc a třetí den Cesty kolem Čech končí. Ještě však zdaleka není konec našim útrapám!

     Uprostřed polí, na jakémsi mírném návrší, mi definitivně došel benzín. Od Brna jsme totiž žádnou pumpu nepotkali... Kolona zastavuje.  Slézám z motorky a ptám se, kdo z jezdců se se mnou podělí. Ihned se nabízí „fair play man“ Bobby. Sám sice nemá benzínu nazbyt ale přesto neváhá. Čím ale benzín přelít? Navzdory tomu, že řídím, zbavuji náš „příruční sklad“ jednoho piva. To mě přece nezabije!! A už blahodárná tekutina proudí do mých útrob - a později jiná do nádrže Máni.

     Nad krajinou se rozlévá hrobové ticho. Ze tmy se ozývají tlumené hlasy členů osádek a Filozofův zpěv(!), který se tak snaží svou pilotku Kříču udržet při vědomí. Rozpálené motory tiše praskají a hřejí na dálku...

     Vjíždíme do obce Březník. Nebyl jsem tady celej rok a navíc takhle ve tmě vypadá všechno absolutně odlišně. Jsem mírně zmaten a nemůžu si za boha vzpomenout na tu správnou odbočku, vedoucí k Larryho statku. A Skoťák, kterej se nedávno nehorázně kasal, že to tady tenkrát projezdil křížem krážem, byl OPĚT úplně mimo. Na správnou cestu si vzpomněl, až když jsme kolem ní pětkrát projeli...

     Bože, už poznávám eternitový plot a šedá vrata! Není možná, jsme tady!! Na dvoře se rozsvítilo a ze vrat se vykolíbal ospalý Larry. Vylézt se obtěžoval i George, ale jen proto, aby nás sprdnul, kde se tak dlouho flákáme. Simsonáři totiž dorazili už v sedm hodin. Člen naší pomyslné, fiktivní “firmy“ AMS (Auto-moto-service, sídlící ve Skotově garáži v Sadské, kde jsme si hráli na „podnikání“), účastník loňské Cesty kolem Čech a bráchův bývalý spolužák Larry přebývá o dovolené na místním statku, patřícímu jeho otci, takto zástupci šéfa zdejšího polesí. I letos jsme totiž využili jeho nabídky a Březník zařadili do plánu Čundru.

     Je 6. července 1989, 0:30 hodin. Larry se však, navzdory našemu poněkud pozdnímu příjezdu, chová velice přívětivě a je vcelku v pohodě. Toho jen tak něco nezaskočí! Sděluje nám ale, že srub, kde jsme měli nocovat, nedávno lehl popelem! Sakra, to je teda gól, ta smůla snad nemá konce!! No a co, přece se neposerem, ne?! Larry nám tedy navrhnul, že nás odvede na jednu loučku v přilehlým lese, kde si můžeme rozdělat stany. Rádi souhlasíme. Je tři čtvrtě na jednu a my vyrážíme do posledního úseku dnešní etapy.

     Ale ani těch pár set metrů nám nebylo dopřáno prožít v klidu. Larry sedá na Alešova simsona a vede nás do lesa. Nasazuje přitom pekelný tempo - až se divím, jak je to možný. Těsně za vsí ale opět zastavuju se suchou nádrží. Přijímám to s klidem. Z báglu vytahuju již použitou pivní lahev:

„Přátelé, kdo bude té laskavosti a oželí hlt oné vzácné tekutiny?“ Opět Bobby. Nebejt jeho, asi bychom byli nahraný. Potom Máňa trucuje a nechce chytnout... kurva! Tlačím ji sem a tam, až je mi mdlo. Zapnutej chcípák............... Larry se vrací. Zjišťujeme, že několik mašin nám chybí. Vjíždíme do lesa. Jedeme po nádherný lesní cestě. To by se to závodilo, mít tak solidní endurko! Ale teď rozhodně nemám šanci si to užít, Máňa je moc těžká a světlo svítí pánubohu do oken. Jedu tak spíš podle instinktu. A „špičkovej soutěžní jezdec“ Skot, kterej tady ÚDAJNĚ loni řádil se svou škodovkou, mi byl úplně prdlajs platnej. Párkrát mi v zatáčkách ujely obě kola na písku a já vyjadřuju obdiv sám sobě, že jsem s tím ještě nepraštil. Skot mě vždycky dojal až k slzám (vzteku), když zahlásil zatáčku až poté, co jsme jí na plnej plyn probruslili! Ostatní nám mezitím ale stejně ujeli. Blboun Larry jel skutečně jako z praku. Místy mezi stromy probliklo světýlko, ale to bylo asi tak všechno, podle čeho jsem se mohl řídit. Letíme temným lesem, za dva, za tři, zase za dva a plnej a furt dokola. Větve borovic nás šlehají po helmách a polykám při tom kila komárů. Nic moc, ale přesto jsme nebyli poslední. Těsně před vjezdem do lesa jsem poměrně odvážným způsobem předjel Filise a pak už jsem jen viděl v zrcátku zmenšující se světlo jeho jawy. Modli jsem se, aby nezabloudil. Nemohl jsem totiž dělat nic jinýho, protože kdybych na něj čekal, nenašli bychom správnou cestu ani jeden. Takže jsem se snažil mít v dohledu kolonu před námi a sám být na dohled Filisovi. Pak jsem si všimnul, že světla kolegů se přibližujou. Že bych byl tak rychlej? To asi ne. Ale jo! Jenomže mi  ZASE DOŠEL BENZÍN! Naštěstí se ukázalo, že se tak stalo těsně před cílem, v podobě palouku  na okraji lesa. Těch posledních dvacet metrů jsme už v klidu dotlačili. Hodil jsem Máňu na stojan a konečně mi bylo dopřáno pronést ono slastné:“A je to za námi, přátelé!“

Larry se musel vrátit pro šneka Filise. Za chvíli ho přivádí. Je čtvrt na dvě a my se zvolna vzpamatováváme z patnácti(!) hodin jízdy. Jo a na závěr etapy ještě jeden šok: Skot odjíždí s Larrym na statek, že prej radši bude spát v seně, než s námi na louce!! Při odjezdu na ně ale byl dost dobrej pohled! Larry, jen v montérkách a s vlající hřívou vlasů - a na tandemu Skot v bundě, helmě, rukavicích a filcákách, cha cha!

    Rozmýšlíme se, zda postavit stan. Všichni se ptají mě, jako bych byl ta nejvyšší inštance, že.

Když jsem si ale vzpomněl na roje komárů a mušek, doporučuji výstavbu obydlí provést.

     Posilňujeme se pivem a dáváme se do práce při světle halogenů. Stavíme hlavně my s Benem. Jde nám to hezky od ruky a za chvíli jsme hotovi. Stan stojí trošku nakřivo, ale to je těmi ztíženými podmínkami.

     Naskládali jsme se dovnitř. Riskly to i holky. I Příbramáci - i já. Bobby spal mezi mašinama před stanem a Mlaďas s Filozofem si ustlali na kraji lesa, pod bukem. Docela ale riskovali, vzhledem k Larryho varování, že se okolím potulují tlupy divočáků. Písteckýho drsňáka a „americkýho vojáka“ přece ale jen tak nějakej kňour nepřekvapí!

     My ve stanu jsme zapálili svíčku a kecali, popíjejíc při tom lahvoně, na které jsme se těšili po celej, úmornej den. Když se Petra trošičku, opravdu trošičku přiopila, vylezla ven a úplně nesmyslně nastartovala svou emzetu. Nevycházeli jsme z údivu, co všechno dokáže alkohol s člověkem udělat. Po chvíli se ale z trávy ozvalo lamentování chudáka Bobbyho, kterýmu vejfuk kouřil rovnou do obličeje! A tak jsme se bavili, chechtali a pili, až byli čtyři ráno. Teprve tehdy jsme se konečně, důkladně uondáni, uložili k spánku.

 pokračování článku