(pokračování článku)
Březník, palouk v
lese za obcí, 6 července 1989, jasno, slunečno
Jako první jsme se probudili my ve stanu. Bylo opět nádherné letní počasí a vzduch voněl po obilí, vedle něhož stál náš příbytek. V noci jsme netušili, kde jsme, ale denní světlo dodalo krajině opravdovou, romantickou krásu.
Nad ránem projížděl kolem nějakej chlápek na traktoru a rozumným způsobem nás upozornil, abychom moc nepošlapali okolní trávu. Měl v úmyslu ji pokosit.
Pomalu se probral i Bobby. Zato oba mlaďasové měli pod bukem sakra tvrdý spaní. Nejevili nejmenší vůli po probuzení, tak jsem jim musel trošku pomoct.
Přijel se na nás podívat Larry. Vyprávěl, kterak odrodilec Skoťák vrazil ráno do baráku rozcuchanej, celej od slámy a vypadal prej příšerně. S sebou přitáhl i krosnu. Museli jsme se smát. Odčerpal jsem z několika mašin trochu benzínu, abych se vůbec dostal na statek. Larry řekl, že na nás budou čekat a odjel.
Ženský se rozhodly, že poté, co se proberou ze včerejšího záhulu, pojedou pro snídani. Počasí bylo až ošklivě krásné. Ještě, že dnes máme v plánu poměrně krátkou etapu. Cílem je Pávov, vzdálený asi 90 kilometrů.
Čekáme na holky, kecáme a pomalinku začínáme balit. Bobby stále léčí zranění ze Žiliny jitrocelem. Sami sebe se ptáme, jestli bychom se zachovali jako on, nebo spíš fňukali někde na chirurgii..
A holky už jsou tady! Přivážejí trochu proviantu a po skromné snídani (v trávě) ještě diskutujeme s Filim o jeho U.S. Army. S velkým nadšením nám vypráví o nejrůznějších válečných operacích, především však o válce ve Vietnamu. Příbramáci ho poslouchají tak bedlivě, až je napadlo, že by si americký mundúry koneckonců mohli vyzkoušet...
Nádhernou louku opouštíme kolem jedenácté hodiny. Pomalu projíždíme klidným lesem a tipujeme, která cesta nás dovede na statek. Z nočního sprintu si toho totiž mnoho nepamatujeme. Mlaďas za jízdy žvejká suchej chleba a kousek podává i Benovi, kterej jede podél nás.
Blíží se rozcestí, u kterýho si nejsme příliš jistí. Volíme tedy jeden směr, ovšem po pár metrech se z lesa vynořuje pionýrskej tábor. Právě na to nás Larry upozorňoval, takže zpět. V klídku se otáčíme a vracíme se na rozcestí. Najednou rána, skoro výbuch! Co se děje? Ohlížíme se a nic nechápeme. V mžiku však přichází vysvětlení: Bobbyho mašině vyletěla koncovka vejfuku a za ním jedoucí Kříče ustřelila zrcátko!!
Konečně jedeme po správný cestě a já nechápu, jak jsme tudy v noci mohli jet dvakrát rychleji. Vjíždíme do Březníka a opět míjíme správnou odbočku. Ach jo. Napodruhý se ale už strefuju! Bobby musel při odjezdu z louky mašinu tlačit (i s poraněnou nohou!) a teď ji tlačí zase, ke všemu do kopce. Nechce chytnout. V duchu před ním smekám.
Dvůr je plný motorek a lidí. Sdělujeme si své dojmy ze včerejška. Pět hodin zpoždění při dojezdu do cíle včerejší etapy, to už jde! V budoucnu se tohle nesmí opakovat. Já, nebo kterejkoliv jinej šéf výpravy, si nebude moct dovolit tak hrozný zpoždění vinou podobnejch nápadů, jako byla návštěva Brněnský přehrady!
Rozmlouvali jsme s Larrym o slastech a strastech všedního života na statku, zatímco zbytek výpravy se nastěhoval do “soukromé ZOO“ jeho táty. Obdivovali tam různou lesní zvěř i domácí živočichy. V baráku jsme našli konzervu „jablkový nákyp s tvarohem - dieta č. 7“, pocházející ze Skotových zásob. Projevil natolik velkomyslnosti, že ji tu ponechal pro dobročinné účely.
Z bratrova simsona jsem odtočil flašku benzínu. Měl sice plnou nádrž, ale mé počínání doprovodil nekonečným mumláním. Po chvíli přijel i sám pan Pikora překrásným zeleným árem 240. Zachoval se k nám velice slušně a ani ho nenapadlo vyčítat nám noční přepadovku. Hned ale zase musel odjet. Nasedl tedy do ára, otočil klíčkem a... nic! Ta stará potvora prostě nechtěla chytnout. Tak jsme se do ní bez váhání opřeli a snažili se ji roztlačit na zpátečku. Chvíli nic a pak rána jako z děla: prásk!! A áro se rozběhlo jako zamlada. Mysleli jsme ale, že motor nám tím výbuchem vykročí vstříc. A pan Pikora, s děkovným úsměvem, odjel za svými povinnostmi.
Když se holky nabažily divokejch prasat a podobnejch tvorů, zařazených do inventáře březnický ZOO, uznali jsme za vhodný vyjet taky. Hodiny odbíjely poledne, když jsme Larrymu poděkovali za všechno, co pro nás udělal, rozloučili se a vyrazili směrem na Náměšť nad Oslavou. Příliš jsme nepospíchali, protože s námi jedou simsony, ale i proto, že mám bobky, aby ten hlt benzínu v nádrži vydržel až k pumpě. Ale Štěstěna tentokrát stála při mě. Dokodrcal jsem až k náměšťské pumpě, kde jsem tankoval i loni. Konečně se zase, po dlouhé době, mrská hladina benzínu až těsně pod víčkem. To mi dodalo natolik sebevědomí, že když jsem dotankoval, otočil jsem plynem na doraz a jel, co to šlo. Máňa se rozběhla jako zamlada! Tak takhle jsem ji neznal, protože sto nebo sto deset najednou nebyl problém...
Cesta byla nádherná. Kvalitní zatáčky, pěkná krajina. Aut jsme potkávali málo a tak jsem uháněl, jako o závod. Přišlo mi tak docela divný, že příbramští závodníci o sobě zatím nedávají vědět. Kde jsou jejich kouřové efekty a řev dvouválců??
Do Vladislavi tak naše osádka přijela jako první. Tomu jsme se s Peťákem hodně divili, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme závodníky pokořili. A další šok: jako druhý přijíždí Bobby! S přidřeným motorem...to snad není možný..! Ale co je se závodníky? Buď jedou na dvojku, nebo zabloudili. Ani bych se nedivil. Ale už jsou tady! Koukají nějak vyjeveně. Cha cha, to čučíte, co?! Ben nesměle hlesl, že si mysleli, že prdláme někde vzadu a proto nikam nepospíchali. Beník „má zkrátka přehled“.
Počkali jsme na simsonáře a vjeli do Vladislavi. Zastavili jsme u jakési restaurace a vešli dovnitř. Obsadili jsme dva stoly a perfektně poobědvali.
A jedeme dál! Opět nasazujeme pekelný tempo, u vědomí permanentního časovýho skluzu. Cesta ubíhá nádherně. Všechno jde jako po másle. Jo, to se to jede, když je benzín! Překvapivě nás ale stále nikdo nepředjíždí. Dokonce ani závodníci.
Cedule Třebíč. Zastavujeme. Jsme tady první a tak zase čekáme. Deset minut po nás už je tady první jezdec. Bobby! No tak to už je fakt zvláštní. Po přiharcování zbytku výpravy vyrážíme na Telč. Máňa dneska jede jako divá. Uháníme krásnýma zatáčkama. Jedu jako drak a plyn neubírám ani za mák. Už to není jako předevčírem, kdy jsem měl přece jen trošku strach!
A v Telči jsme zase první! Čekáme a válíme se s Peťanem ve škarpě. Popálil jsem se o kopřivy. Po chvíli slyšíme z dáli brumlot mašiny. Tak kdo pak je to - - - no to je neuvěřitelný, zase Bobby! Veteránský mašiny dneska slaví úspěch. A nebo je to tak, že nás závodníci nechávají trošku namlsat, abychom netrpěli komplexem méněcennosti? Určitě ne! Já si spíš myslím, že na dálnici to umí otevřít každej, kdo se udrží v sedle, ale v zatáčkách, pánové, v zatáčkách to chce RUCE a HLAVU!
Po příjezdu zbytku výpravy se domlouváme, co dál. Jana tvrdí, že to tady zná. A jejda, to už tady bylo. S obavami jí svěřuju vedení výpravy. Vjíždíme do města. Párkrát jím projíždíme křížem krážem, čímž zjišťujeme, že Janina se nějak nemůže „soustředit“. Do čela se tedy protlačil George a pokouší se vyvést kolonu z bloudění. Hledáme totiž parkoviště pod zámkem. Pojednou to vypadá, že správný směr je konečně nalezen. Za simsonáři jede Bobby, Ben s Majdou, ale zbytek výpravy nikde. Čekáme s Meďulou na krajnici, jestli se neobjeví Filis. Už jede! posíláme ho dál. Ale co ostatní? Mlaďas seskakuje a já jedu napřed, jestli na ně náhodou nenatrefím. Přesně tak, ani náhodou! Tak tohle teda nechápu. Krucifix, jak je tohle možný?! Copak neviděli, kudy jedeme, vždyť se drželi těsně za námi?? Zírám, kroutím hlavou a vracím se s nepořízenou. Mlaďas nasedá a vydáváme se hledat Bena a spol. Byla by sranda, kdyby se nám ztratili i oni. Ale to je blbost! Ha, jedeme správně, parkoviště na levoboku! Naši na nás už mávají. Přijíždím pomalu a rozvážně, jako KING! Záhy mě však zpražuje nemilá zpráva: Ben píchnul. To mi teda poser nohu... Na oplátku sděluju osazenstvo jinou nemilou zprávu, že totiž naši milí kolegové s mimořádně vyvinutým orientačním smyslem, tedy Meďul, Skot, Kříča, Filo a Petra se ztratili a jsou neznámo kde. Chvíli ještě věříme, že se snad objeví, ale je to marný.
No a teď co s Benovým kolem? Já osobně jsem připraven se na to vrhnout. Teď je tady naštěstí i bratr se svářečkou na duše, protože Ben žádnou náhradní nemá. Tak to je z prdele klika! Začíná složitá operace. Snažím se Beníkovi oplatit jeho pomoc při opravě Máni. Svařujeme duši. Filis s výrazem divocha z buše, poprvé spatřícího televizi, se upřímně podivuje nad tím, jak ta záhadná svářečka funguje. Řveme smíchy a Filis je úplně konsternován! Napoprvé záplata sice nechytla ale napodruhý už drží jako přibitá. Duše je tedy v pořádku, ale zjišťujeme, že totéž se nedá říct o plášti. Zevnitř a z boku je dost popraskanej a to je asi příčina týhle patálie.
Mezitím jsme se ale stali středem pozornosti několika zájezdových autobusů a místních mrňousů na bicyklech. Těm půjčili Bobby s Filisem svý helmy a oni v nich lítají kolem nás, k pobavení všech přítomných. Parkoviště je hlídaný. Hlídač sedí na židli kousek od nás. Dali jsme se s ním do řeči. Byl to takovej příjemnej děda a tak jsme se ho zeptali, jestli by se tady někde nedal sehnat plášť na motorku. On, že snad jo.
„Tam a tam bydlí chlápek, kterej má na starosti místní Svazarm“, odpověděl hlídač. Filis vzal mašinu a hned to jel omrknout. Bohužel nebyl doma. Děda ale říkal, že by se snad do pěti měl vrátit. Filis ho ale ani na druhej, ani na třetí pokus nezastihnul...
Dohodli jsme se tedy, že když už jsme v Telči, tak si prohlídneme město. Eventuelně se pak ještě podíváme po tom “svazarmovci“. Požádali jsme dědu, aby se nám chvílemi mrknul na mašiny a vyrazili jsme pěšky nahoru, na náměstí.
Osm zaprášených drsňáků kráčí malebným telčským náměstím. Je překrásnej, horkej letní podvečer. Potkáváme minimum lidí a tropíme bordel svým smíchem na celý kolo. Procházíme kolem obchůdků pod podloubím. Mému bratrovi zde padla do oka výloha řeznictví, v níž visely šišky salámů. Alešovi se rozzářila očka, jako malému dítěti při pohledu na vánoční stromeček:
„Jééé, podívejte, samý štangle - týý vole!!!“ Nenažranec jeden...
Koupili jsme špekáčky, hořčici a chleba k večeři. Pak jsme se mrkli do kostela, ale na místní zámek už jsme se nedostali, protože bylo pozdě. Tak jsme po sobě cákali vodu z kašny na náměstí a bylo nám docela divný, že na nás nikdo nevletěl. Provedli jsme menší okruh historickým centrem města a pomalu jsme se vraceli zpět na parkoviště. Dědovi jsme koupili za hlídání pivo, takže spokojenost byla oboustranná.
Filis se jel ještě jednou podívat po tom chlápkovi ze Svazarmu, ale opět nepochodil. Museli jsme si tedy poradit sami. Kolo s poškozeným pláštěm jsme namontovali dopředu, kde nebude tolik namáháno. To nejpoškozenější místo Ben navíc vypodložil kouskem gumy. Snad to vydrží.
Je 19 hodin a vyrážíme dál, směrem na Jihlavu. Přemýšlím, kde asi jsou naši zmatení kolegové. Ale co, kde je cíl dnešní cesty vědí a kudy se tam jede snad taky. Tak mi nezbývá, než doufat. Simsonáři zase vyjeli napřed. Domluvili jsme se na setkání před Jihlavou. Těsně za parkovištěm je křižovatka a my odbočujeme doleva. Cesta nám ubíhá pohodově a bez potíží projíždíme Třeští. Blížíme se k Jihlavě. Ben nemůže jet tak rychle, jak by chtěl a tak získáváme s Máňou mírnej náskok. V Jihlavě jsme první. Simsonáře ale nikde nevidím, přitom tady už dávno měli čekat. To je divný. Jedu se tedy mrknout dál do centra, nejsou-li tam, ale bezvýsledně. Vracím se k ceduli a čekáme na zbytek expedice. Radíme se, jak dál. Usnesli jsme se na tom, že pojedeme až do Pávova a tam se uvidí. To jsou tedy fakt skvělý zmatky. Výprava se rozpadla na tři části a jedna o druhý neví vůbec nic!
Projeli jsme Jihlavou a míříme k dálnici, u níž kemp Pávov leží. Už dlouho se této fáze trasy docela upřímně děsím. V Pávově jsme totiž už několikrát v minulosti tábořili, ale vždycky jsme se nějak záhadně motali kolem a nemohli jsme se do kempu trefit. Například při první Cestě kolem Čech jsme okolím Jihlavy bloudili celou hodinu! V předtuše nevídaného kufrování, což by dozajista mělo vliv na pokles mé autority, jsem byl rozhodnut ptát se místních lidí ostošest!
Na konci Jihlavy kráčí po druhý straně silnice metalista. Bez rozmýšlení k němu najíždím. Chudák “mánička“ z toho byl si pěkně vyvedenej z míry! Z ničeho nic ho obklíčila banda mašin a ještě k tomu jsem na něj vybafnul:
„Čau vole! Nevíš náhodou, kudy do Pávova, vole?!“ Když se po chvilce vzpamatoval, vysoukal ze sebe, že se musíme vrátit.
„Díky a čau!“ a no to kouzelný slůvko ´vole´ mi ani nezbyl čas.
Jedeme tedy zpátky. Na chodníku spolu žvaněj nějaký místní báby přes plot. zastavujeme u nich a ptám se:“Dobrý den, promiňte, že vás ruším, ale mohl bych se na něco zeptat? Víte, hledáme totiž kemp v Pávově a nějak se nám nedaří. Nevíte náhodou, jak se tam dostat?“
Báby užasly nad tou spoustou slušnosti a rázem byly ochota sama. Radily jedna přes druhou, až mi z toho šla hlava kolem! Vydali jsme se tedy podle jejich návodu a asi po pěti kilometrech se zpoza zatáčky vyhoupla krajina, kterou poznávám. Ano jsme v Pávově - a celkem bez problémů!
Přijíždíme k bráně kempu, kde zastavujeme. A koho nevidíme? Naši zbloudilci už jsou tady! Počáteční nadšení ale v zápětí zchlazuje přišouravší se dědek, holkama označenej jako “nejhorší komisař nejvyšší komise“, kterej tady vybíral peníze za ubytování. Přijíždí Petra na emzetě a s dědkem se ihned po vypnutí motoru chytne. Koukáme jako blázni, co se to děje. Je nám jasný, že se tady, před naším příjezdem, odehrálo něco nepěknýho a tuším, že nám asi ještě bude pěkně horko. A taky jo! Dědek recepční hulákal na Petru, že ji tady nechce vidět, a nás taky ne a ať se ihned sbalíme. Hulákal i nějaký další nesmysly, na který se mu dostávalo řádně opepřených odpovědí, především od Petry. Přesto jsme vjeli do kempu a se smíšenými pocity se přivítali s ostatními. Nejdřív na nás zkoušeli takový ty věci, jako:
„Áááá, konečně jste se uráčili přijet!“ a podobně,
ale poté, co jsem je usadil, že zastávka v Telči přece byla dávno domluvená a jak to, že se ztratili, zvolnili a začali nám vyprávět, co se tady dělo před naším příjezdem.
Jana s Filozofem, Petra a Meďul se Skotem se nějak záhadně ztratili v centru Telče. Jenže si mysleli, že jsme se ztratili my! Tak zastavili na jiným parkovišti a šli se taky podívat do města. Asi jsme tam bloumali stejnýma ulicema, ale nepochopitelně jsme na sebe nenarazili. Dali si tam zmrzlinu a doufali, že nás někde potkají. Po hodině marného čekání se rozhodli zvednout své tělesné schránky z telčské dlažby a vydat se do Pávova. Byli přesvědčeni, že už jsme dávno tam a doufali v setkání v cíli etapy.
Po příjezdu do Pávova prošmejdili kemp křížem krážem, ale nenašli nás. Navíc na ně vlítnul nějakej starej blb, kterej žil v domnění, že je ředitelem zeměkoule a ještě z nich tahal prachy. To bylo na holky trochu moc. Nejdřív se (údajně) chovaly slušně, ale po chvíli to přestalo bejt k vydržení. Nebejt Skota, kterej se jim, ve vypjatých okamžicích, staral o zábavu, bůhví jak by to dopadlo.
Naši “ztracenci“ seděli v kempu, na lavičce u vody, a starostlivě diskutovali o tom, kde se asi touláme. Pojednou si povšimli Skota, neustále se motajícího při okraji vodní hladiny. Jana mu povídá:
„Hej Skote, nechceš se jít se mnou vykoupat?!“
On na to, že prej jo a začal obnažovat svoje rachitický tělo z hnědých montérek. Ještě je ani neměl dole a v Janině hlavě se vylíhnul nápad. Než se stačil svlíknout, mrkla Kříča na Petru. Byla to vážně sehraná dvojka. Přilákaly Skota blíž k vodě a když už měl montérky někde u kotníků, Kříča do něj lehounce šťouchla. Skoťák vyseknul parádní salto mortále a s nepopsatelným výrazem v ksichtu sebou plácnul do rybníka!
Nevydrželi to. Filozof se válel po zemi v křeči, Meďul o sobě málem taky nevěděl a řvoucí Jana s Petrou jen moc litovaly toho, že není přítomen Filis s foťákem. Skot se po chvíli vysápal na břeh a místo toho, aby se rozčilil a náležitě holkám vynadal, jen se blbě uculoval a neřek´ vůbec nic! Jen se malinko pohoršoval nad tím, že má mokrou kombinézu...
Poté, co trochu vystřízlivěli z šoku ze smíchu, vzala si Kříča mejdlo a šla se opláchnout. Počala umývat své špinavé tělo ještě špinavější vodou (jak se pak dozvěděli, ještě před časem se v tomhle kačáku nesmělo vůbec koupat).
„Hlavně mi neztrať to mejdlo!“ volá na ni ještě se smějící Petra a dodává, že to mejdlo hrozně krásně voní. Zdánlivě blbost, ale ono opravdu vonělo...
Jana vlezla do vody. Samozřejmě v džínách. Voda je sice jako dobytek a navíc neví, jak je hluboká. Ale po Skotovi se objektem smíchu stává i ona, protože se odhodlala skočit šílenou šipku, načež zjistila, že voda je asi jen půl metru hluboká a to, co jí chybělo do kilometru, je bahno!! A navíc právě v tom okamžiku jí z igeliťáku vypadlo Petřino voňavý mejdlo. Aby Kříča nevypadala úplně blbě, předstírala, že plave. Kozama přitom drhla o bahno. Na břehu ji uvítali rozesmátí kamarádi a Petra se hned ptá na mejdlo.
„Támhle plave..!“ říká Kříča a ukazuje přitom směrem k nepatrné tečce na hladině rybníka.
„Ty mě sereš, přece jsem ti říkala..!“ a už to jede. Jana pro něj prostě bude muset doplavat. No dobře, povídá jí na to a už kouká po sušícím se Skotovi. Zpátky do toho bahna se jí fakt vůbec nechce:
„Hele, Skote, prosím tě, nedoplaval bys nám pro to mejdlo? Víš, je mi zima a tak...“ a když vidí, že Skotovi to kupodivu není proti mysli, dodává ještě:
„A dávej pozor, je tam hloubka!“
Za malou chvíli se už Skot vrací, jako věrnej Azor, s mejdlem v zubech(!) a mocně rozráží hladinu s představou o úděsný hloubce, přičemž bez povšimnutí míjí svou kombinézu, kterou mu ti dobráci právě před chvílí hodili do vody! Opět tak byli smíchy bez sebe. To už jsme ale stáli u brány kempu...
George s Alešem vyrazili omylem z Telče jinou cestou, než my, ale do Jihlavy taky dorazili bez problémů. U cedule na nás sice čekali, ale zákonitě se nás nedočkali. Kolem však projížděl, zcela nečekaně, Meďul! A to směrem z města... George si vyzkoušel jeho mašinu a pak Meďul na hodinu zmizel z povrchu zemského. Hlavně, že mu holky říkaly, že hledat nás nemá smysl.
Simsonáři se tedy jako poslední vydali hledat Pávov. V kempu ale mezitím vrcholil spor mezi námi a “nejvyšším komisařem“. Dědek s kasírtraškou přiběhl za námi a spustil jako kolovrátek, že nám ubytování prostě nepovolí, a že musíme okamžitě odjet, atd., atd. Vzal jsem ho stranou a snažil jsem se ho přesvědčit, seč to šlo. Ostatní členové výpravy ho ale točili, až hrůza. Hlavně holky a k mýmu překvapení i Mlaďas, kterej si už vůbec nebral servítky! Dědek byl rudej vzteky. Ale přece se mi ho podařilo nalomit. Nejdřív slevil, že by teda vyhodil jenom Petru. To jsem ale nemohl dopustit. Vytáhl jsem tedy placku a ukecával ho dál. Za nepochopitelnýho remcání všech členů expedice tedy, ještě vytočenej dědek, začal vyplňovat účtenku a já mu podával peníze. Ve vzduchu ale visel průšvih. A je to tady! Ben, kterej byl do tý doby celkem v klidu, náhle pronesl do dramatickýho ticha neuvěřitelnou věc:
„Tak my teda klidně můžeme jet přespat jinam.“
To už bylo na dědka trochu moc. Vrátil mi peníze a účtenku roztrhal. Pochopil jsem, že je to v prdeli a že už nemá smysl cokoliv napravovat. Mým přátelům se tady evidentně nelíbilo. Je fakt, že ani já jsem nebyl kempem příliš unešen. Od dob, kdy jsme sem s Velkým gangem zavítali poprvé, se mnohé změnilo. K horšímu, bohužel. Jsem toho názoru, že jsme nevypadali zase až tak hrozivě a trocha pochopení a taktu v jednání personálu s hosty by neuškodila. Holky jistě dědkovi nezačaly nadávat samy od sebe...
No nic. Stalo se a my se musíme poohlédnout po náhradním noclehu. Sbalili jsme si věci a beze slova rozloučení jsme vypadli. Museli jsme ale počkat na Meďulu a simsonáře. Zastavili jsme tedy na parkovišti před kempem. Vyndal jsem automapu a začal jsem hledat nějakej vhodnej kemp. Byl jsem docela nasranej. Ani nevím proč, protože se mi tady taky nelíbilo. Kdyby ten dědek večer pořád šmíroval kolem našeho ležení a hlídal, co provedeme... Prostě tam nebyla dobrá atmosféra. Do oka mi padl kemp v nedalekých Štokách. Je rozhodnuto. Po zformování výpravy můžeme vyrazit.
Meďul přijel! No to je dost. Přesunujeme se o kousek dál, k obchodu, a čekáme na simsonáře. Začínám bejt nervózní. K výtoči z kempu, kde jsem se snažil jako hovado a kvůli kámošům úplně zbytečně, se přidala i nasranost z toho, že simsonáři jsou zase někde v hajzlu.
Je 21 hodin a simsonáři nikde. Čekáme a čekáme a mě najednou napadá, že bych se měl vrátit do kempu, najít toho dědka a požádat ho, kdyby náhodou přijeli naši simsonáři, aby jim vyřídil, že budeme ve Štokách. Sedla si za mě Jana a popojeli jsme zpátky ke kempu. Vydal jsem se pěšky projít areál. Dědka jsem ale nenašel. Všichni rekreanti se stany jako baráky, dřepící ve skládacích křesílkách a odpudivě lelkující, na mě čučeli jako na vyvrhela. S nadšením jsem jejich pohledy opětoval. Asi fakt není škoda, že tady spát nebudeme...
Už jsem dost solidně nervózní. Přijíždíme ke krámu a vidíme, že simsonáři jsou tady! Uf, to se mi ulevilo! Přesto jsem na ně ale vyštěkl:
„Vy inteligenti, kde se flákáte?! Vysvětlete mi, jak je možný, že jste mohli zabloudit?! To snad ani neni možný!!“ Až později se ukázalo, že jeli v podstatě správně, jenom jinou cestou. Byli v tom tak trochu nevinně a já se jim za ten výstup potom omluvil.
Vydali jsme se na cestu. Úplně bezmyšlenkovitě jsem ale na hlavní silnici odbočil zpátky do města! No kurva, klid, koukej se uklidnit, říkám si, a po několika metrech otáčím kolonu správným směrem, na Havlíčkův Brod.
Stmívalo se. Cesta probíhala bez problémů a po chvíli jsme v obci Štoky. Parkujeme před místním kempem. Vydávám se k recepci, kde sedí starší paní. Sděluje mi to, co potřebuju. Konverzaci jsem začal osvědčeným a slušným způsobem. Paní je viditelně příjemně překvapena. Dohodli jsme se, že motorky si dáme na určený místo a potom vyřídíme formality. Vybral jsem tedy občanky od těch, co je měli a šel jsem nás přihlásit. Mlaďas šel se mnou. Nadiktoval jsem jména a pak jsem musel za milostpány do hospody vybrat prachy, protože už mě nebaví donekonečna cálovat za ně. Dál jsem musel běžet na parkoviště, opsat espézetky, potom zpátky do recepce, diktovat, optat se na různý věci, jako občerstvení, koupání, záchody atakdále... Konečně je to hotový. Jsem utahanej jako kráva a moc se těším na pivo.
Vcházím do výčepu. Kompletní osazenstvo Čundru sedí za stolem, popíjí pivo a dělá bordel. Ostatně jako vždycky. Vládne tady těžká pohodička a nějakej debil, pachtící se s vyřizováním jejich noclehu, je nezajímá. Paráda. Koukám, kam bych si sednul, ale kde nic, tu nic. No to je bezvadný! Tak jsem se urazil. Tehdy jsem to ale nepřiznal, to až při psaní rukopisu kroniky. Přišlo mi totiž hrozně nespravedlivý, že já, starej vůl - a navíc ŠÉF, nemám místo u stolu a takovej, kupříkladu Filozof, mladej koláč, kterej ještě nezařídil vůbec nic, tady má sólo! Sednul jsem si tedy, vcelku opomenut, k vedlejšímu stolu. Přátelé se pojednou velmi podivovali, proč nesedím s nima, ale jaksi si nepovšimli, že to nejde, protože bych si musel kecnout někomu na klín. V klidu jsem tak popíjel pivko, ostentativně ignoroval jejich přivolávání a “dělání“ místa. Dojímalo mě, jak se ještě někteří z nich pohoršovali nad tím, že nechci k nim! Potřeboval jsem trochu vychladnout, protože už od Pávova si připadám jako přetopenej kotel.
Po chvíli trucování jsem ale vzal rozum do hrsti. Jedna má polovina už už chtěla vstát a jít se zkusit vecpat do těch deseti centimetrů volnýho místa. Druhá chtěla dál odolávat. Ovšem pak jsem si řekl, že je to sice banda nevděčníků, ale přece je nenechám napospas osudu. Tuhle akci jsem si vymyslel a nechci se podepsat pod jejím rozsudkem smrti. Nakonec jsem se tedy, trochu neochotně, zvedl a přesedl si k NIM. Objednali mi párek. Snědl jsem ho tak, že jsem, stěsnán na krev, talířek držel v ruce daleko před sebou. Budiž ale spravedlivě řečeno, že jsem v téhle poloze zdaleka nevečeřel sám.
Horká hlava pomalu vychládala, ale nebylo to vůbec jednoduchý. Vždyť si to zkuste sami, opravdicky se urazit a pak si najednou, z ničeho nic říct, DOST a odteďka už budu klidnej! To není jen tak. Postupem času, a s přibývajícími pivy, jsem na to ale zapomněl a u stolu převzala vládu dobrá nálada. Když nadešla policejní hodina, odebrali jsme se k motorkám. Hned vedle je prostor pro stanování. Stojí tady jen jeden cizí stan, jinak volno. Veškerý svoje krámy jsme tedy přenesli do toho nejzazšího rohu tábořiště (ze zvyku) a pak se většina osazenstva odešla koupat dolů k vodě. Zbytek se svalil do voňavý trávy a vychutnával pohodu letního večera. Asi za hodinu se “koupálisti“ vrátili a přitáhli s sebou dříví na oheň. Mlaďas s chechtáním vypráví, kterak tam prej v jednu chvíli zvolal na Janinu:
„Chytej!“ a hodil jí krásnej kus polena. Jenže ona byla v tu chvíli trochu mimo (to ty piva!) a dostala to přesně mezi oči!
Na stavbu stanů jsme se vyprdli, byli jsme moc líný. Civěli jsme do mihotajících plamenů a opékali buřty z Telče. Měl jsem toho dneska dost a tak jsem se tentokrát do debaty příliš nezapojoval. Zato Filozof, ke všeobecnému překvapení, měl u ohně hlavní slovo. Všechno, co doposud během Čundru pronesl, by se vešlo na stránku, velkou jako občanka a teď - nestačíme zírat! Ti, co ho znali líp, to přičítají faktu, že je pořádně pod obraz. A Filo důkladně baví svoje okolí už jen tím, že vůbec mluví! Ben mi pak, několik měsíců po Čundru, pověděl, že v jednu chvíli, už pozdě v noci, došlo mezi ním a Filozofem k jakýmusi nesmyslnýmu konfliktu (ovšem vlivem alkoholu na obou stranách) a Filo na něj vytáhnul kudlu. Naštěstí Ben zachoval chladnou hlavu a všechno dobře dopadlo. Ben povídal, že nevěděl, jak dobře či málo Fila známe, že mu nechtěl ublížit, i když by si to zasloužil. Stát se to někde na zábavě, tak mu Ben urazil palici!!
Jeden za druhým pak, ponořeni do letní noci, příjemně přiopilí zvolna usínáme...
Autokemp Štoky, 7.
července 1989, jasno, slunečno
Probudila mě zima. Rozkoukávám se a zjišťuju, že jako prvního. Jako vždycky. Nasranost ze včerejšího večera už byla dočista tatam. Už mě to taky sralo, bejt furt nasranej, ale nesmím to dát moc brzo najevo, aby jim neotrnulo! Pozvolna a beze spěchu začínám balit. Slunce stále víc a víc připaluje. Zase bude pařák jako včera. Tak to mě teda potěš...
Dneska nás čeká dlouhá cesta. Cílem páté etapy Cesty kolem Čech je Lipno. No, nevím, jestli cestou někdo z nás nepadne a nevypustí duši! Ono totiž není vůbec jednoduché zdolávat v tomhle vedru trasy, jako 150, 220 nebo 450 kilometrů. Například na holkách je docela vidět, že už toho mají plný brejle. Nestěžujou si sice a nedávají únavu znát, ale nejsem slepej.
Jana se odebrala na parkoviště ke svýmu „bzukovi“. Nevěnovali jsme tomu pozornost, jelikož jsme živě debatovali na téma cíl dnešní etapy. Najednou se od mašin ozvala rána: ŽUCH! Vyskočil jsem, co se to děje! No to snad ne?! Chudák Ben se tak nějak instinktivně chytil za hlavu, aniž by ještě cokoliv věděl a začal bědovat smutným, tichým hlasem:“Proč zase já, proč..?“ A skutečně, jeho jawička se válí na zemi! Janina se přiblble omluvně usmívá a snaží se ji zvednout. Moc se jí to ale nedaří. Ben jí pomáhá a s vytřeštěným zrakem kontroluje, zda se něco neulomilo. Naštěstí se jen odřely padáky. Uf!
Jenže to ještě nebylo všechno. Během půl hodinky spadla Janě i její emzeta a znovu i Benova krasavice!! Nebohej Ben byl na mrtvici. My se ale mohli pochcat smíchy při Janině následující hlášce:“Kurva, tady to mrdadlo se mi urvalo!!“ maje tím na mysli páčku přední brzdy své motorky.
Zde musím dát slovo i Janě Kříče, která, když můj původní rukopis této kroniky přepisovala na stroji, vložila do těchto míst své vysvětlení, svou verzi právě popsané příhody. V zájmu zachování historické autentičnosti a objektivity jsem se rozhodl její „vysvětlení“ zachovat:
K této kapitole Jardy Vrány bych měla
svoje osobní výhrady. Je sice pravda, že nepatřím mezi zrovna nejšikovnější
lidi, ale to, co popisuje Jarouš v této kapitole je taková trochu dost upravená
pravda. Prostě to vypadá, jako bych celou tragédii, kdy Benovi několikrát
spadla motorka, zavinila jenom já a to není tak docela pravda. Vlastně to není pravda vůbec a já to hned
uvedu na pravou míru. Ráno totiž vylezl Filo ze spacáku přede mnou. Kamsi
odešel a vypadalo to, že jde do umývárny. Jeho cesta k umyvadlu však byla
přerušena zastávkou u motorek, které stály vyrovnány v řadě vedle sebe.
Štrachal tam zřejmě ve věcech, přivázaných na naší emzetě a asi hledal kartáček
na zuby, neboť jsem večer bágly nesundala. Důsledkem jeho neodborných,
opileckých pohybů a možná i důsledkem faktu, že je levák, začaly motorky padat!
Já jsem byla v tu dobu někde na polovině cesty mezi spacákem a motorkama, ale
to už autorovi uniklo. Když jsem viděla, co se stalo, rychle jsem přiběhla k
Filovi, kterej vzteky bez sebe a bezradně, nechal motorky prostě padat a sedl
si opodál na svah. To mě rozčílilo! Zařvala jsem na něj a pak jsme společnými
silami začali motorky stavět. Chyba byla pouze v tom, že když jsem já sama
stavěla svoji emzetu, nedomyslela jsem, že ji stavím na nerovnej terén a proto
vlastně spadla Benovi mašina podruhý! Tak a to je celá moje zpověď! Teď dám
slovo opět velkému a jinak neomylnému náčelníkovi Jaroušovi Vránovi.
Všude kolem nás je ticho. Turistů je tady málo a to málo ještě spalo. Takže jsem měl na přemýšlení o cíli dnešní etapy krásnej klid. Po chvíli jsem svolal ostatní a společně jsme se přesunuli k poradě na schody před umývárnu. Musel jsem totiž zohlednit fakt, že Příbramské trio by tak jako tak dneska vyrazilo do Znojma, což mělo stejně původně, ještě před setkáním s námi, v plánu. Sám Ben mě před startem upozorňoval, že neví, jestli se klukům s námi bude líbit a neví, jak dlouho s námi pojedou. A že se taky může stát, že do svýho oblíbenýho Znojma vyrazí hned druhej den! Nakonec se jim sice s námi moc líbilo, ale přesto teď kluci podali návrh jet do Znojma. Loni tam totiž byli na dovolený a jeden tamější chlápek je pozval do sklípku. Prej to tam bylo fantastický. Do Znojma na vínko se prostě těší. Musím se přiznat, že při tom všem mi bylo docela líto lpět na původním plánu a tuhle nádherně a překvapivě sehranou partu rozdělovat. Takže co teď? Jsem na rozpacích. Zítra totiž máme v plánu etapu Lipno - Babylon. Má se jet přes Sušici, kde je na vojně můj dobrý přítel a bývalý spolužák Pavel Šlapák. Dohodl jsem si tam s ním setkání. Neviděli jsme se rok a půl. Jak to ale vypadá, budou muset soukromý zájmy stranou. Je mi jasný, že pokud pojedeme s Příbramáky do Znojma, těžko asi zítra zvládneme 300 kiláků na Šumavu v tomhle vedru.
Jsem tedy rozhodnut. Musím setkání s kámošem obětovat v zájmu zachování celistvosti výpravy. Věřím, že přítel Uň to pochopí. Však to nebude dlouho trvat a přijde konec září. S ním i konec vojny a pak se jistě sejdeme! Všichni moje rozhodnutí, jet do Znojma, uvítali s nadšením.
Holky se dohodly, že pojedou na snídani. Brácha vzal simsona a Skota a jel za nima. Zbytek lidí se šel vykoupat. Filis odvezl Bena do Jihlavy, kde musel koupit novou pneumatiku. O popraskaný ale pořád tvrdil, že je jako nová a velice ho dráždilo, když mu někdo oponoval!
Seděli jsme na stráni pod stromy a zjišťovali, že slunce připaluje čím dál víc. Dobře, že jedeme “jenom“ do Znojma. Po chvíli přišel Filo. Sedl si nedaleko mě a taky asi o něčem přemítal. Možná o tom, jakou šanci na přežití bude dnes mít. Ono totiž sedět na horký sedačce za „Kamikadze Jane“ není vůbec žádná slast! Už od startu Čundru můžeme Filiho za jízdy vidět, kterak neustále vystrkuje hlavu zpoza Janiny helmy a s hrůzou sleduje situaci před motorkou.. Radí, upozorňuje na semafory, na značky a vůbec s klidem můžu říct, že emzetu tak vlastně pilotujou oba současně. Jana rukama a Filo hlavou.
Vrací se Aleš se Skotem a s proviantem. Posnídali jsme. K našemu údivu to platil Skot, ovšem ještě po čtrnácti dnech bráchovi připomínal, že mu stále dluží 18,90Kčs!
Pozvolna se trousí i ostatní od vody. Jsou nějak rozjásaný. No, jen aby jim to vydrželo, říkám si. Přijel i Meďul s Benem a s novým pláštěm. Díkybohu. Zvedli jsme se a dali se do práce, ať můžeme konečně vyjet. Jako včera v Telči, tak i teď jsme sundali obě kola. Provádíme různý další machinace a zkoušíme, jak by to či ono asi bylo nejlepší. V jednu chvíli se Ben rozhoduje, že motorku odtlačí do stínu. Vezme za řidítka, mašina seskočí se stojanu a buch! Zadek žuchnul rozetou a řetězem do prachu!
„Bene, dyť máš sundaný zadní kolo!!“ řveme smíchy všichni při pohledu na nechápavej Benův výraz. Za slabou hodinku ale před námi stojí stříbrná jawička v plné kráse.
Nezbývá nám, než přivázat bagáž a vyjet. Simsonáři i tentokrát vyrazili napřed. Vracíme se směrem na Jihlavu. Jedeme kolem pávovského kempu a na toho včerejšího dědka děláme paroháče. Asi nás stejně neviděl... Vedení se ujímají Příbramáci. Samozřejmě, že ne navždy! Co bych to byl za šéfa, že (aby to snad nevypadalo, že netrefím do nějakýho blbýho Znojma)!
Cesta probíhá docela normálně a bez závažnějších událostí. Samozřejmě, že jsme se kvůli JISTÝM členům výpravy nevyhnuli menším zmatkům, ale to už jsme brali jako nezbytnost.
Jsou dvě hodiny po poledni a my se, po nádherný silnici, blížíme ke Znojmu. Musíme dobře koukat, abychom nepřehlédli naše simsonáře, kteří na nás mají čekat, jako vždy, u cedule. A vida, támhle stojí! Vlevo od silnice, ve stínu letitých stromů u plotu nějakého sadu,
na nás už oba naši souputníci mávají. Protože Máňa je opět ve formě, jsme tady s Mlaďasem první. Od výpravy jsem se oddělil před chvílí, když už bylo Znojmo na dohled a já tak věděl, či spíše doufal, že teď už nezabloudím. Natáhli jsme se na trávník ve stínu a bylo nám krásně. Ten pocit nám ale trošku kazila dvojice policajtů, stojící asi sto metrů od nás a vyvíjející činnost tím, že stopujou auta a „obtěžujou“ slušný řidiče kontrolou dokladů.
Konečně se přihrnuli ostatní. Nějaká paní, pravděpodobně majitelka vedlejšího sadu, se ptá, jak dlouho se hodláme zdržet. Chtěla by totiž začít s prodejem třešní a ten flíček, kde se válíme, by se jí zamlouval pro stánek. Ujistili jsme jí, že to dlouho nepotrvá a pokračovali jsme v bohapustým krafání na téma počasí, dovolená atakdále.
Když jsme se cítili dostatečně odpočatí, vyrazili jsme dál. První jedou simsonáři, přesněji řečeno George. A už se zvedá ruka zákona s plácačkou! Simsony zastavují. Je nám jasný, že to George nějak skoulí a vyrážíme i my, těžká vozba. Policajti se usmívají, George, tasící placku taky a tak projíždíme kolem nich a zatroubením a pokynutím ruky děkuju našim kolegům, že nás zbytečně nezdržujou. Dopředu pouštím Příbramáky. Nevím totiž, kam přesně to máme vlastně namířeno a jen doufám, že oni to za ten rok nezapomněli. Zdá se ale, že ne.
Městem projíždíme naprosto hladce. Na jeho konci, na jakési periférii na kopci, zastavujeme u kempu. Brána je sice otevřená, ale je tady podezřelej klid. To se nám vůbec nelíbí. Loni tady Příbramáci stanovali a prej to bylo skvělý. Ben, Meďul a já tedy vcházíme dovnitř. Zpoza rohu vykukuje malá holka a volá kamsi dozadu:
„Mamííí, jsou tady nějací páni!“ Ve dveřích chaty se objevuje sympatická třicátnice a kráčí nám v ústrety. Ptáme se jí, zda tady můžeme rozbalit svůj stan. Její odpověď nás ale dokonale zmrazila. Stanování tady nedávno bohužel zakázali! Ano, napadly nás třeba chatky, ovšem do toho se nám moc nechtělo. Ale co se nestalo. Jak tam tak stojíme, nedaleko brány kempu, a přemýšlíme, jak to vymyslet, slyšíme Janin „libozvučný hlásek“:
„Kurva, já mám ruce spálený jako mrdlák!!“
Takhle nasupenou jsem ji snad ještě neslyšel. Nás by tohle její sdělení zase tolik z míry nevyvedlo (teď už ne), ale pro tu místní třicátnici to byl evidentně ŠOK! Zůstala stát jako opařená a my rázem pochopili, že tady už se neuchytíme. Potichu jsme vycouvali ven. Opět “správnej projev ve správnou chvíli“...
Zůstali jsme stát před zamčenou branou prázdnýho kempu. Co teď? Zase jsme se ocitli tváří v tvář nástrahám osudu. Zase jsme byli nuceni řešit důležitej problém: kde přespat.
Padaly různý návrhy, úvahy a řešení. Nakonec jsme se dohodli následovně. Ben a já pojedeme dolů do Dobšic sehnat někoho, u něhož bychom si mohli přes noc schovat mašiny a věci. Meďul s Petrou pojedou s námi a v případě, že uspějeme, vydají se dál, do Znojma, pro chlápka, kterej má právě v Dobšicích ten slíbenej sklípek. Obec Dobšice je totiž vlastně znojemským předměstím...
Skočil jsem za Bena a za pět minut jsme doletěli do Dobšic. Pomaloučku projíždíme vsí a můžeme si hlavy vykroutit, jak hledáme nějakej rozhlehlejší dvůr, kam by se naše “technika“ vešla. A teď mi do oka jeden takovej padnul! Ben si ho všiml taky a už otáčí mašinu. Stojíme před stavením s přilehlým dvorem, obehnaným vysokou zdí. Seskakuju z jawy, dlouho se nerozmýšlím a mačkám zvonek u vrat. Jmenovku nemůžu rozluštit ani za boha, takže nám dodnes nebylo dopřáno vyzvědět jméno zdejšího statkáře, našeho dobrodince. Ve dveřích se objevuje kluk tak v našich letech. Asi se zrovna oddával siestě. Usmál jsem se:
„Ahoj! Nezlob se, ale my máme takovej problém. Chci tě totiž poprosit, jestli bychom si u tebe na dvoře mohli nechat přes noc motorky“. To byla ovšem jen úvodní pasáž. Nechtěl jsem dlouho chodit kolem horký kaše, tak jsem to na něj vybalil rovnou. Nejdřív koukal jako blázen a notnou dobu mu trvalo, než se vzpamatoval. Na druhou stranu ale musím uznat, že zase tolik z míry ho moje žádost nevyvedla. Pravděpodobně se jednalo o “kvítko“ nám podobné! Potom už jsme začali mluvit méně oficiálně. Upozornili jsme ho, aby nebyl překvapen, až nás přijede trošku víc, že kamarádi čekají kousek odsud. Zdálo se, že je připraven na vše.
Tak tohle se nám tedy kupodivu podařilo! Meďul s Petrou odjíždějí do města a my s Benem se vracíme nahoru pro zbytek výpravy. Zastihli jsme je zrovna při odpolední, jistě plodné, diskusi. Jó, pohodička, klídek, zatímco my se staráme a plahočíme! Mlaďas vypráví, jak si sedl na jakousi poštovní schránku, přibitou na zdi kempu, když se najednou ozvalo křupnutí a milá schránka se, i s ním, svezla o kus níž! Nenápadně se tedy přesunul o kousek vedle a dělal, jakoby nic. Milá schránka ale padla do oka Skotovi, kterej si asi řek´, že už dlouho nic nevyved´. Usadil se na ni jako paša a Mlaďas pozoroval, co se stane. Skot skutečně neseděl dlouho. Schránka pojednou rupla už dočista a Skot se, s vyvalenými zraky, sesul k zemi za strašného smíchu okolostojících diváků! Pomalu se tedy dáváme dohromady a přesunujeme se do Dobšic.
Stojíme opět před statkem s velkým dvorem, tentokrát však v poněkud větším počtu. Náhle ale zjišťujeme, že nám někdo chybí. Není tady Bobbyho třpytící se metalíza! Jak je to možný? Kdo jel před ním, ať se přizná! Janina... ach jo. Takhle to přece nejde. Když má někdo vzadu potíže, osádka jedoucí před ním musí dát najevo ostatním, že se něco děje a ne se na něho vykašlat. Já totiž v čele kolony vidím v zrcátku maximálně tři čtyři motorky a netuším, co se děje vzadu! jenomže Jana si zřejmě Bobbyho mávání, troubení a blikání vyložila poněkud jinak a teď nevíme, kde se vlastně nachází. Musíme ho okamžitě najít! Sedám si znovu za Bena. George skáče na Janina bzuka a letíme zpátky, na záchrannou misi. George prošmejdil prostor mezi kempem a vsí a pak čekal na křižovatce. My jsme jeli nahoru ke kempu. Nic. Jedeme tedy směrem k Dobšicím. Před vsí uhýbáme do centra Znojma - co když jel právě tudy?! Ben rve za plyn, co to jde a do zatáček se skládá s takovou vehemencí, až stupačkama brousí o asfalt! Ne že bych se bál, ale nezbývá mi, než věřit, že Ben je mnohem zkušenějším pilotem, než já. Nějaká ta zatáčka ho určitě nerozháže! Hledáme až v samém centru Znojma, ale po Bobbym se snad slehla zem. My ho ale musíme najít za každou cenu, vždyť nemá tušení, kde budeme tábořit! To je v prdeli. Pokouším se vžít do Bobbyho situace: někde uprostřed neznámý krajiny mi nejede mašina, kámoši se na mě vysrali a co jako budu dělat. Bobby sice není žádnej zelenáč (ze Zelenče, chacha), naopak má zkušeností víc, než my všichni dohromady. Bude se ale určitě motat někde kolem toho zpropadenýho kempu. No jo, ale tam už jsme přece byli. Moment! Nepodívali jsme se ale na silnici mezi kempem a Znojmem! Řvu Benovi do helmy:
„Na příští křižovatce doleva!“ ale ten už taky určitě tuší, co se mi honí hlavou. Svištíme to po cestě, po který jsme před chvílí jeli, ještě všichni pohromadě. Blížíme se k zavřenýmu kempu. Poslední křižovatka... Bobby klečí u mašiny, opřený na krajnici a zápasí se zlobícím zapalováním! Určitě byl taky rád, že jsme ho tady nenechali, ale možná byl i trošku naštvanej, kdo ví. Nic však nedal znát. Roztlačili jsme ho a upalujeme do Dobšic. George už na křižovatce nečekal. Neměl jsem mu to sice nijak za zlé, ale já osobně bych tady čekal třeba do večera. Takovej jsem já vůl...
Přijíždíme ke statku. Tam je už všechno vzhůru nohama. Kde jsou ale všichni? Většina lidí a několik motorek jsou pryč. Podle slov těch rozumnějších, co zůstali na místě, se jeli poohlédnout po nějakým koupání. Pane bože! Ono se sice zase tak moc nestalo, ale proč mi několik nedočkavých živlů neustále komplikuje život. To nemohli tu chvilku počkat, až se vrátíme i s Bobbym a pořádně se domluvíme, co a jak dál? Teď tady budeme čumákovat kdovíjak dlouho! Odnesu si tedy aspoň svoje věci do kůlny, kterou nám nabídl náš „dobrodinec“. Budu mu tak říkat, protože jsme se ani nezeptali, jak se jmenuje. Teď tady byl i jeho starší brácha. Ale jak jsme tak kecali, zjišťuju, že nevidím Máňu. Jak to, kde je?!! Bráchova slova vnímám jakoby z povzdálí, neboť v následujících vteřinách se o mě pokoušejí mrákoty:
„Pučil si ji Skot.“ No to néééééé!!! Po probrání z klinický smrti se velmi nerad počínám smiřovat s faktem, že zbytek Cesty kolem Čech budu muset urazit po svých. Byl jsem si totiž jist, že Skot přiveze chudinku Máňu v ruksaku, rozloženou na molekuly. Vynadal jsem úplně nevinnýmu bráchovi, že to neměl dovolit, protože Máňa toho má už takhle dost a ještě na ni skočí takovej vůl, jakým Skot bezesporu je! Bráchu teď mám za úplně nechopnýho...
Tak jsme seděli v trávě před vraty, povídali si s oběma bratry “dobrodinci“ a čekali na návrat našich povedených kamarádů. Náhle slyšíme brumlání motoru. Máňa!! Připravuju se na nejhorší a přistihuju se, že mám opravdu strach z toho, co uvidím. Tuším z kola osmu, proraženou nádrž, zlámaný blinkry, zrcátka... Skot ať se dobije jak chce, ale Máňa... Na pohled, jenž se nám v příští chvíli naskytl, nikdy nezapomenu. Zpoza rohu se vyřítil černý chopper, za jehož řidítky, v kotoučích šedýho prachu, vlaje “hlavní navigátor“ loňskýho Čundru a vyvalenými zraky těká z pod helmy z jednoho výmolu na druhej, zmatkovitě podřazuje a smykem brzdí těsně u nás! Odevzdaně vstávám, jsa rád, že nás ten blb nepřejel, a jdu zjistit rozsah napáchaných škod. Máňa sotva dýchá, je umolousaná a ztrhaná, jako kobyla po dostihu. Skot nám oznámil, že zbytek lidí, co se odjeli koupat, nenašel. Aby taky jo, ty pitomče, říkám si. Vidím, že jeden z kufrů na boku motorky, je zválenej od prachu. Prej Skotovi za jízdy spadnul. Ježíšikriste!!
„Aby taky nespad´, když jezdíš jako střelený prase, ty vole! Tohle není kroska! Máňa musí ještě pár dní vydržet! Vidět tohle Hulouš, tak tě nakope do prdele!!!“ řvu na Skota a říkám si, že já ovšem těch pár dnů asi nevydržím. Jestli to takhle půjde s disciplínou účastníků dál, nervově se zhroutím a budou mi pak vozit pomeranče do sanatoria.
Konečně se vracejí ostatní. Z “koupání“ sice nejsou nijak nadšený, ale to je mi srdečně jedno. Musíme vyřešit daleko složitější problém, než je koupání, který už nás letos uvrhlo do tolika průserů, sakra! Dohodli jsme se s domácími, že si k nim na dvůr schováme mašiny a věci si dáme do kůlny. Jenomže co se nestalo. Ze záhadných důvodů většina osazenstva jen tupě čučela a nechápala, co se děje a jak to vlastně myslíme! Ptali jsme se jich s Benem, co to s nima je, jestli jsou normální - prostě si sem dáme mašiny a věci, vezmem si spacáky a půjdem do hospody! Nakonec se vychrápem někde za vsí a hotovo! Po chvíli pochopil Meďul, Skot a nakonec i naše dámy. Sláva!! Stejně jim ale pořád vrtalo hlavou, proč s sebou do hospody potáhneme spacáky...
„Ale to je přece jasný, vy tupouni!“ hulákám. „Abysme v noci nebudili obyvatele statku, když budeme na sto procent nalitý a hlučný, proto!!“
Myslím, že jsme na přihlížející venkovany udělali dost rozporuplnej dojem. Na jedný straně drsný motorkáři z daleký Prahy a na straně druhý naprosto neorganizovanej shluk individuí - což je ovšem pěkná vizitka pro šéfa. Konečně jsme ale byli připraveni vyrazit do hospody do města a pro chlápka se sklípkem. Meďul se jel před chvílí po něm ještě podívat, ale už bez Petry. Tu zlákala vůně piva!
Vešli jsme do klasický venkovský hospody. Na sále byl i biliár. Náš „dobrodinec“ už tady nasával taky. Chceme si dát jídlo, ale to tady nevedou. Hmm, to je smůla. „Dobrodinec“ na mě volá, že o kousek výš stojí druhá hospoda, kde normálně vaří. Ano, i Příbramáci se na ni rozpomínají a my se tedy stěhujeme.
Přicházíme k o poznání lepšímu podniku. Moderní restaurace s moderním prostředím. Je tu ale strašný vedro. Mlaďas dostal poprc od vedoucího, že si dovolil věci odložit na stůl, od čeho jsou věšáky!? Kupodivu nám ale tahle „šikana“ tentokrát vůbec nevadila. Všechna příkoří totiž vynahradila krmě, kterou jsme si objednali a která byla vskutku báječná! Z velkých porcí a nízké ceny jsme málem dostali tik. Jedinej, komu porce nestačila, byl samozřejmě můj nenažranej bratr...
Popíjíme - ale jen tak lehce. Čeká nás přece sklípek! Nedočkavě proto vyhlížíme Meďulu. Vzhledem k hroznýmu dusnu jsme ale zaplatili a raději ulehli na trávník před hospodou. Lidi v klidu kráčeli kolem nás a bylo s podivem, že jsme tentokrát nikomu nepřekáželi. Že by byli zvyklí?
A tak ležíme a ležíme a čekáme a čekáme. Jenže Meďul s návratem evidentně nepospíchá. Někteří z nás, majíce slabší vůli, či větší žížu, nevydrželi poslouchat cinkot půllitrů, linoucí se z restaurace, a odkvačili zpátky dovnitř...
Asi po půldruhý hodině Meďul konečně přijíždí. Ovšem sám, bez vinaře. Nesehnal ho. Sklípek se tedy odkládá naneurčito. Je fakt, že jsme změnili trasu Čundru právě kvůli sklípku (a Ben se taky tváří dost rozmrzele), ale to přece nám, pivařům, nemůže vůbec vadit, ne?! Půjdeme se prostě opít do hospody. Shodli jsme se ale na tom, že pro naši klasickou “pařbu“ se spíš hodí ta druhá hospoda a vyrážíme tedy zpátky dolů.
Vcházíme do “svatyně“ asi hodinu a půl před zavíračkou a ihned kráčíme za svým “posláním“ se vší důkladností a poctivostí. Likvidujeme zlatý mok litr po litru a řveme při tom, až duní skleněné tabule v oknech. Tohle místní vidloňové jistě ještě nezažili! Hostinskej kmitá jako hadr na holi. Od pípy k našemu stolu, od stolu k pípě a pořád dokola, až se z něho kouří. A my se dostáváme do varu. Je tu ta správná nálada, která nás prostě “dostává“! To se to chlastá!!
Blíží se dvaadvacátá hodina. Myslíme na zadní kolečka a tak kupujeme lahváče. Pomalým, nejistým a váhavým krokem se vytrácíme do tmy. Ploužíme se kamsi za ves s úmyslem praštit sebou do trávy. Podpíráme jeden druhého a nechtěně budíme místní voříšky, kteří spustili hroznej rámus. Jen si klidně řvete, potvory, nám je to stejně fuk...
Je nádherná, vlahá noc. Ostatně jako všechny předešlé. Přecházíme po jakémsi můstku. Pod námi víří řeka. Čert ví jak se jmenuje. Vcházíme do lesa. Hledáme, kam bychom se uložili. Nacházíme poměrně příhodnej plac a shodujeme se, že to zapíchneme právě tady. Roste tady mohutnej strom, kolem něhož je místa habaděj a tak padáme k zemi. Poblíž stromu je do země vetknuta železná tyč, asi ke šplhání, či co. Skot, protože už má solidně v řepě, nám předvádí, že není pravda, že je ožralej (je to pravda!) a sápe se po tyči nahoru. Při pohledu na toho sokola řveme smíchy a opět tušíme, že nadchází Skotova chvíle.
Tu noc totiž, zcela bez důvodu, vyšplhal nahoru ještě asi třikrát. Občas si někdo zaťukal na čelo, ale to se musel přestat smát, aby si nevypíchl oko. Já jsem sice poté upadl “do bezvědomí“, ale ráno jsem se doslechl, že Skot perlil. Stal se hvězdou večera! Holky s ním zapředly hovor na téma: co je lepší, zda vejfuk, nebo ženská.
„Vejfuk, to je základ!!“ odvětil téměř dotčeně automechanik Skot, načež se rozpoutala bouře smíchu. Tato jeho hláška stala se později vpravdě legendární!
A ještě později se ti, co neusnuli, dozvěděli od Bobbyho další příběh o Skotovi.
„To jednou“, vyprávěl Bobby, “když jsme do dílny přinesli velkej kalendář s obrázkama nahatejch holek, se k tomu přitočil i Skot. Ihned jsme ho chytli a ptali se ho, co tomu říká a jak se mu baby líbí. Byli jsme si jistí, že ze Skota vypadne něco, co nás zaručeně pobaví Skot přišel blíž, okem znalce prostudoval, pomačkal v ruce a s výrazem odborníka na slovo vzatého pravil: No, kamarádi, to by šlo, z toho papíru by bylo perfektní těsnění pod hlavu! A nebylo co řešit.“
Dobšice u Znojma, 8.
července 1989, jasno, slunečno, poloalkoholno
Probouzím se opět jako první. Z lesa zatím ještě táhne chladno, ale je jisté, že dnes bude opět krásně. Od můstku se nese zvuk simsonu. Áááá, nějakej místní střelec se jede mrknout na machry z Prahy, myslím si. Jsem ovšem línej vstát. Spíš mám ale strach, abych slabostí hned neupad´. Kocovina je totiž hrozná věc. Simson zastavuje asi dvacet metrů od našeho ležení. Jezdec vypíná motor. Nedá mi to, a jedním okem vykukuju z pelechu. A on je to náš „dobrodinec“! Ještě je ale moc brzy a nechce se mi ven ze spacáku, takže po chvílí odjíždí pryč. Usínám.
Procitám snad po půlhodince. Slunce už pěkně připaluje. Po vedlejší cestě sem tam projde člověk, ale nikdo si nás nevšímá. Jdu k řece. Musím se trošku probrat k životu...
Ostatní už taky procitají. To je dost. Rozkoukáváme se a protahujeme. Náš „dobrodinec“ přijíždí podruhé. Kecáme s ním o všem možným. Balíme spacáky a míříme do vsi, na statek. Táhneme jak vojsko po prohraný bitvě. Nikam nepospícháme a dohadujeme se, kam dneska pojedeme. Původní plán je stejně v tahu a tak máme volnou ruku. Nakonec vítězí návrh vydat se na Vranovskou přehradu. Prej je to tam pěkný a není to daleko. Už se na nás holt začíná projevovat lenost.
Na statku se připravujeme k další etapě. Nevím, jak se našim hostitelům odvděčit. Moc toho nemám a tak jim na dvoře nechávám alespoň dvě piva, co nám zbyly od večera.
Loučíme se a přesunujeme o pár metrů vedle, k prodejně potravin. Tady posnídáme. Jíme. Co jíme - žereme a ládujeme se! Nejvíc Meďul. Koupil si asi dvě kila salátu, sednul si obkročmo na lavičku před krámem a cpe se ostošest.
Asi v půl dvanáctý konečně vyrážíme. Opouštíme Dobšice a vyrážíme tedy na Vranov. Ti blbouni mě nechávají jet prvního, ačkoli vůbec nevím kudy. A tak jedu, schválně zpomaluju a čekám, že mě někdo předjede, aby nás vedl - ale ono nic! Příbramáci jakoby spali, banda nezvedená! Musím si tedy opět poradit sám... Po chvíli se ale rozhoupává Filis. Aspoň ten mě v tom nenechá.
Tankujeme. Slunce pálí jako blázen. U pumpy si dáváme kolu. Je perfektně vychlazená a náramně nám bodne. Zase odpočíváme. Jsme teď docela rádi, že před sebou máme jen pár desítek kilometrů.
Petřina emzeta nejede. Vrháme se na ni. Tedy na emzetu, samozřejmě! Blbej drátek se připletl mezi sedlo a rám a došlo ke zkratu. Náš servis opět odvedl dobrou práci.
Po menších zmatcích konečně vyrážíme na další cestu. Jedeme v klidu, v pohodě a beze spěchu. Vždyť jsme na dovolený!
Jedeme po pěkných, zatáčkovitých silnicích. Simsonáři už jsou kdesi vpředu. Máňa se řítí s kopce v čele kolony a na tacháku je 110! Maximum!! Předjíždí mě Petra, blázen. Teď přichází táhlá levá zatáčka a pořádnej sešup. Napravo skály, nalevo strž. Následuje pravá zatáčka, asi esíčko. A je to tak! Ale kurva, KURVA! Zatáčka se nečekaně utahuje! Přesvědčuje mě o tom zářící brzdový světlo Petřiny emzety. Prdel se mi stahuje úzkostí - teď nebo nikdy! Buď teď dokážu, že už taky něco dovedu, nebo už nikdy... Brzdím, co to jde, ale Mániny brzdy neposlouchají, ani když je v duchu opravdu moc prosím. Jsou téměř nefunkční! Snažím se mašinu do zatáčky co nejcitlivěji naklonit, ale to není jen tak, položit ty dva metráky. Navíc na silnici leží štěrk! Kola ustřelují, gumy „lížou“ krajnici, nacházíme se na hranici pádu a já trnu hrůzou! Okem rychle mrknu doleva, do propasti. Fuj! Nechybělo moc a mohli jsme skončit na jejím dně. Ještě že Peťan je nad věcí a vzadu nezmatkoval. Nechal mě prostě soustředit se a to momentálně stačilo. Sedět za mnou Skot, bylo by po nás. Zase jednou jsme unikli smrti o vlásek! Budu se muset krotit.
Ono se to ale řekne. Tak nádherná silnice přímo láká rvát to na plnej plyn. Přece se těm „závodníkům“ z Příbrami jen tak nedám!
Vjíždíme do města Vranov nad Dyjí. Mají tady na nás čekat simsonáři. Nikoho ale nevidíme. To je docela divný. Za stálého zpomalování, protože silnice vede serpentinami zase do kopce, dojíždíme na konec města. Tady něco nehraje! Otáčíme se a jedeme zpátky. Pomalu a s očima „na šťopkách“. Tu najednou se proti nám do kopce šinou naši simsonáři! Krhův vyčítavej pohled, za nímž se skrývá „velevýtoč“ a bratrova gestikulace a nadávky z pod helmy nás ujišťují, že jsme asi něco posrali. No to je scén pro jedno přejetí a minutí čekajících simsonářů! Musím se smát. Chyba byla totiž asi (výjimečně) na mojí straně. Neměl jsem se nechat unést vášní a měl jsem mít na mysli úplně jiný věci. Asi jsem se nakazil od Příbramáků...
Zajíždíme na rozlehlé parkoviště a mašiny stavíme na jeho okraji do řady. Simsonáři, už trošku vychladlí, nám líčí, jak stáli na placu u silnice a čekali na nás. Najednou z dálky slyší rachot motorek. Už jedou! Kolona motorek se však kolem nich přehnala jako vítr. Rámus zmizel v dáli, kouř z vejfuků se rozplynul. Mašiny byly v prdeli. A simsonáři stáli u silnice opět sami dva, jako předtím. Koukli se na sebe. George procedil skrze zuby:
„...banda tupců!“ a skočil na fichtla takovou rychlostí, že mu brácha sotva stíhal!
Na okraji parkoviště leží mohutné kmeny pokácených stromů. Sedáme si na ně, protože je tu příjemný stín. Rozmýšlíme co dál. Filis nás ale dokopal zpátky na plac, k rozžhaveným mašinám. Nedal jinak, než se musíme vyfotit. A „hlavní fotograf“ úřaduje. Rozestavuje nás podle svého a vzniká tak asi nejkrásnější skupinová fotografie téhle akce.
Rozhodli jsme se navštívit Vranovský zámek. Kupodivu chtějí jít všichni, takže vyvstává problém, kdo bude hlídat naše věci. Takže je to nakonec jako v Telči. I teď běžíme za hlídačem parkoviště a domlouváme se s ním. Naštěstí je ochotný. Pěšky se vydáváme asfaltovou silnicí nahoru k zámku. Cestou nás Skot “oblažuje“ svým teoretizováním o Ropácích. Dílko režiséra Svěráka ho nadchlo natolik, že ten blb snad opravdu věří, že Ropáci existujou! Nebo si z nás dělá srandu?? Občas se v něm vážně nevyznám...
Je parno. o silnici míří jeden proud turistů nahoru a druhej dolů. Kvanta lidí. Šlapeme asi půl kilometru a jsme u cíle. Už jsme tý túry měli celkem dost. V takovým vedru se není čemu divit! Vcházíme na zámecké nádvoří. Asi bychom si měli koupit lístky. Ale kde? Ááá tady jsou dveře a za nimi... Ocitám se v příjemně stinné místnosti. Tady je pokladna. Čekám, zda někdo z přátel převezme iniciativu a zbaví mě starostí s objednáváním lístku. Přirozeně marně. Kupuju tedy třináct lístků a pro jistotu je nechávám u sebe.
Čekáme, až si nás vyzvedne nějakej průvodce. A už je to tady. Dveře se otvírají a lidi se hrnou dovnitř. Oslovuju chlápka, stojícího stranou, v domnění, že se jedná o průvodce:
„Třináct kusů!“ a podávám mu pečlivě složené lístky. Vyvalil na mě nechápavě oči. To už jsem ale podle dušeného smíchu mých povedených přátel poznal, že se jedná o obyčejnýho turistu, jako jsme my! Vy blbci, příště se na vás vyseru, říkám si. Ještě že je vedro a není tak vidět, jak se červenám!
Podávám lístky pravému zřízenci. Pohlcuje nás příjemný chlad Vranovského zámku. Ujímá se nás mladá a příjemná průvodkyně. Mají to tady nádherný. Pohádkový prostředí působí nějak zázračně i na ty naše „zvířata“, takže se, až na pár výjimek, chovají vcelku slušně.
Po prohlídce
jsme opět vystaveni na milost a nemilost rozpálenýmu slunci. Přesunujeme se
na nádvoří. V čísi hlavě se zrodil nápad vykoupat Skota v zámecký kašně.
Meďul se tak Skota snažil zabavit a holky s Mlaďasem byly připravený po něm
skočit. jenomže se to nepovedlo. Skot totiž něco tušil. Netušil ale, že
svýmu osudu stejně neujde!
Naše máma měla těsně před startem Čundru narozky a my s bráchou jsme ani nestihli jí pořádně popřát. Tak jsme jí ve stánku na nádvoří koupili nějakej drahokam na provázku, jako dodatečnej dárek.
Za branou stojí kiosek. Usedáme kolem stolků, do stínu stromů. většina si dává pivo. Já ne. Zvítězil totiž zdravej rozum a tak blemtám limču, brrr! Ještě přece jedeme hledat nocleh a v tomhle horku by jeden po pivu lehl na hadr a viděl přinejmenším dvě silnice...
Cestou zpět na parkoviště si uvědomujeme, že jsme vlastně ještě neobědvali. Možná to bylo tím Skotovým nekonečným žvaněním o Ropákách. Pojedeme tedy dolů, do města, na oběd. Z hlídačovy boudy si tedy s poděkováním bereme bágly. jako poslední se své krosny chopil Skot. Moc se mu do ní nechce, vždyť ještě stále váží aspoň dvě tuny! Skot přivázal na krosnu svou somračku s několika lahváči. Pravou ruku navlékl do popruhů, levou si pomáhal a mocným máchnutím si zavazadlo hodil na záda. Jenže v tu chvíli se smyčka somračky uvolnila a ta se rozletěla nadzvukovou rychlostí doprostřed parkoviště! Tam, s mocným třísknutím, dopadla na asfalt. Zmatenej Skot k ní doběhl a za našeho strašnýho smíchu zvedl. Chcalo z ní teplý pivo a cinkalo v ní asi deset kilo střepů. Mohli jsme si urvat huby!
Na parkovišti se vyskytovalo množství lidí. Samý zájezdy z domovů důchodců, jejichž účastníci na nás vrhaly opovržlivý pohledy. My jsme je ale nevnímali, neboť jsme s neskrývaným zájmem pozorovali zblblýho Skota, lovícího střepy ze somračky. Kdo ví, proč se říká, že střepy znamenají štěstí..?
Opět v plné zbroji sjíždíme dolů do města. Vcházíme do restaurace. Tam se ale dozvídáme, že otvírají až v 16 hodin. Teď je teprve půl třetí a my máme hlad jako herci. Někdo z osazenstva si však vzpomněl, že o něco výš, na kraji města, je další restaurace. Myslím, že to byl někdo z Příbramáků. Rozdělujeme se tedy. Příbramáci, můj bratr, Skot a já sedáme na motorky a jedeme na oběd. Mašínovi, Bobby, Filo a holky zůstávají dole u Dyje.
Vyjíždíme ukrutánský stoupání. Máňa jen tak tak brnká předním kolem o rozteklý asfalt, těsně před překocením! Mašiny necháváme na malém parkovišti se sklonem k silnici. Vcházíme do rozlehlé jídelny. Žereme si jako páni. Ani teď si ale neodhodláváme dát si po dobrém jídle pivíčko a přitom by tak bodlo. Asi stárneme.
Po návratu k motorkám nás obešla děs a hrůza. Jejich stojany jsou skoro do poloviny zabořené v asfaltu, nebo spíš v rozbředlé, černé břečce! No to je teda paráda. To stojí za fotku, tvrdí Filis s nadšením, ale my zrovna příliš nadšeni nejsme. Do pádu totiž motorkám moc nechybí!
Sjíždíme zpět k řece, k ostatním. Pokolikáté už... Slézáme z mašin a zíráme jako blázni. Vítá nás nadšený křik holek. Díváme se směrem, kterým ukazují a vidíme... Vidíme v podstatě hroznou věc: Filozof v americký uniformě a nezbytný čepici z Vietnamu se brodí ledovou vodou uprostřed toku dravý řeky a předvádí nám, jak to dělali za starejch časů v indočínský džungli! Svůj výstup zakončil efektním „sandokanským“ skokem, samozřejmě stále se nacházejíc ve vodě. Ty tam byly jeho řeči o škodlivosti choroboplodných zárodků v řekách a rybnících, plných průmyslových zplodin! Zvláštní. To ho musely holky pěkně žrát, když se odhodlal k takovýmu činu. Ono by na tom výstupu fakt nebylo nic divnýho, kdyby nešlo o právě o Fila. Už jsem to jednou zmínil, ale celej Čundr vede divný řeči. Na Janinu nedávnou otázku, proč si aspoň nesundá tu vojenskou bundu, když se všichni koupou a on sedí pod stromem, zabalenej jako pumpa, odvětil Filo, že i přes chlorofylový obal listů stromu může proniknout sluneční záření, vyvolávající rakovinotvorné bujení a to on nemá zapotřebí. A máš to!
Z vyprávění
se dále dozvídáme o problému, který se zde vyskytl ve vztahu k policejnímu
aparátu zdejšího kraje. Georgova placka však na poslední chvíli zabránila
nejhoršímu. Museli jsme se chechtat, když holky povídaly, jak si místní
esenbáci, za ustavičného Janina
Sedíme u vody, pozorujeme divoké peřeje a dohadujeme se, co dál. A protože naše dámy jsou dnes ve formě, dostaly nápad. Během Čundru se Skot koupal už dvakrát. Což takhle vymáchat ho potřetí?! Nikdo nebyl proti. Kupodivu...
Dali jsme se do práce. Smrskli jsme se k sobě za účelem fingovanýho společnýho fotografování, a to naschvál těsně u okraje písčitýho srázu nad vodou. Usuzujeme ale, že by bylo nelidské namočit se Skotem i jeho proslulou koženou bundu. Meďul tedy zahrál divadlo:
„Člověče Skote, počkej, ty máš stejně perfektní bundu, nemohl bych si ji vyzkoušet?“
A Skot, nic zlého netuše a potěšen Meďulovým zájmem o jeho „špičkovou“ výstroj, zapředl s ním důvěrný hovor. Během chvilky tak bunda změnila svého nositele. To už jsme ale byli semknuti těsně kolem nebohé oběti. Tři, dva, jedna - DRC!! A chudák Skot se kutálí se svahu! Zachytává se ale ještě a Petra s Bobbym ho rychle běží “dorazit“. Dostrkávají ho až dolů a PLÁC! Je tam, zní výkřiky nadšení! Petra si sice mírně odřela prdel o šutr (musel jsem jí to pak zalepit...), ale účelu bylo dosaženo.
Chystáme se k odjezdu do kempu. Vyfasoval jsem mokrýho Skota. Prokristapána, to je radost! Startujeme. Skot s kapajícím šosem, ve svářečských rukavicích a přílbě, dočvachtal k Máně a s mohutným cáknutím dosedl. Za jízdy mi pak zatékalo pod prdel, z čehož jsem se mohl zjevit!
Podle informací Příbramáků jsou v okolí dva kempy. Ten jeden je spíš tábořiště a tam máme namířeno. Druhej je prej dost komisní a jelikož s ním kluci nemají nejlepší zkušenosti, byl ihned zavržen.
Stoupáme serpentinami až k odbočce na tábořiště. Teď zase pro změnu sestupujeme, či spíš sjíždíme. Cesta je dost prudká a přivádí nás až k recepci. Všude plno lidí a to se nám, přirozeně, moc nelíbí. Každej čumí jako sůva z nudlí. Kurva lidi, to jste ještě neviděli pravý, nefalšovaný, větrem ošlehaný mototuristy? Z recepce nám vybíhá v ústrety bába. Neodpustím si tohle slovo, neboť onou bytostí byla nejspíš čarodejnice v lidský podobě, jinak asi recepční. Hergot, to je ale rychlá obsluha, říkám si. Přijíždím mezi posledními a tak mi uniká, co bába povídá našim v čele kolony. Z pozdějšího vyprávění ale vím, že na Peťana, kterýho si zvolila za terč, spustila německy. Bába se asi zbláznila, pomyslel si Mlaďas a odvětil jí:
„Nezlobte se, ale já vám nerozumím“, a v tom okamžiku, jako by se bába zasekla. Mlela sice ze setrvačnosti dál germánsky, ale když jí po pár vteřinách došlo, že jsme Češi, začala hrozně hartusit a vyhazovat nás pryč, že prej děláme rámus a smrdíme tady lidem pod nos. Prostě argumenty chorýho mozku v důchodovým věku! Mlaďas se ovšem, navzdory svýmu věku a primátu nejmladšího člena výpravy, nasral taky (a snad ještě některá z holek) a začali se tam štěkat, až hrůza! Všechno sice trvalo jen pár chvil, ale my jsme rychle pochopili, že zde nejsme vítanými hosty. Zvedli jsme tedy kotvy.
Při zpáteční cestě nahoru, na silnici, ale musíme zdolat ten strašlivej kopec. Skota s krosnou tak musím poslat ten kousek pěšky, protože by se Máňa strhla. I tak, chudinka, sotva funí. Brácha má se Staroušem tytéž problémy. Byl to na nás asi pohled! Odtáhli jsme zkrátka jako odmítnutý „Kazisvět VI., z Boží vůle král“ v jedný pohádce. Tohle nám ale jako pohádka rozhodně nepřipadalo...
Nahoře, na silnici, jsme se vzpamatovali. Devět mašin stojí vedle sebe a jejich osádky se radí, co dál. V tom se ohlížíme a co nevidíme! Zezdola se po cestě blíží opěšalý „jezdec“ Skot! Ve filcákách, svářečských rukavicích, kožený bundě, s přílbou na palici a krosnou na zádech, pod jejíž tíhou se znatelně prohýbá a se zamlženýma brejlema, kráčí jako „astronaut Cvoček“ a je na něj natolik ÚCHVATNEJ pohled, že se i v tak svízelný situaci smíchy válíme po silnici!
Jelikož tím druhým místním kempem, na radu Příbramáků, opovrhujeme, vítězí návrh vydat se dál nahoru, do obce Bítov, kde snad nějakej ten plácek najdeme. Projíždíme vsí. Za posledním domem objevujeme cestičku, vedoucí podél plotu kamsi do lesa. Vydáváme se tedy po ní v naději, že nás dovede, kam si přejeme. Chudáka Máňu nutím na starý kolena hrát si na enduro, skoro jako včera Skot. Na okraji lesa se cesta stáčí a po několika desítkách metrů ústí do překrásnýho paloučku, přesně podle našeho gusta! To snad není možný, taková nádhera! Okamžitě tedy shazujeme bágly a rozbalujeme menší, Filisův stan. Ten bude stačit.
Slunce pomalu zapadá. Odkudsi zespodu, od přehrady, k nám doléhá křik rekreantů, plácajících se ve vodě v nám zapovězeném kempu. Tomuto plácání ale většina členů výpravy podlehla a věrna své nenapravitelné, koupálistické vášni, se vydala dolů.
Na paloučku tak vládne poklidná nálada. Tu pojednou ale ticho lesa protrhne čísi hlas. Kde se vzala, tu se vzala, uprostřed paloučku stojí jakási cizí ženská a cosi kdáká! Zdá se, že něco v tom smyslu, že co si to jako dovolujeme, že ONI tady sekají trávu a... a že sem jezdí policajti a ti nás stejně vyhodí... a ať se radši sbalíme hned, než je na nás zavolá! Protože už jsme však byli zvyklí na zdejší baby-hysterky, bleskurychle jsme se přeladili na její vlnovou délku a podařilo se nám ji tak ukolébat ujištěním, že si určitě žádný problémy nepřejeme. Pravda mohli jsme ji poslat do hajzlu, ale my jsme fakt toužili po klidným místečku, jež by nám posloužilo coby bezpečnej přístav při návratu z noční kalby, a ne se strachovat, jestli nám místní burani nerozbijou mašiny. A nechtělo se mi ani takový „superinteligentní“ bytosti vysvětlovat, že na nás žádná policie neplatí, že. Když baba zmizela, a nás stále brněly obě uši od jejího spílání, skočil jsem na bráchova Starouše a strmou lesní cestou jsem se vydal k vodě, poinformovat zbytek výpravy o změně situace. Kupodivu je nacházím rychle. Úplně bezstarostně se cachtají! Jen já, starej blb, tady lítám s pěnou u huby - to bych do toho kop´! Oznamuju jim tedy, že máme další vyhazov a budeme tak asi nuceni spát ve škarpě. Při vyslovení slova škarpa se koupálistům křiví huby a snižují se k návrhu zkusit tenhle, poblíž ležící, původně dopředu zavrhnutej kemp. Padá návrh, že to možná nebude až tak krutý. Rozhlížím se kolem a musím říct, že na první pohled na mě kemp působí poměrně sympaticky. Dobrá, zkusíme to. Vrátíme se nahoru, sbalíme si saky paky a přesuneme se sem. Ze všeho nejdřív jsem se ale musím přesvědčit, jestli vůbec mají místo.
Dojíždím k boudě, sloužící za recepci. Chcípám fichtla a ptám se recepční, slečny asi v mých letech. Samozřejmě co nejslušněji a nejuctivěji, jako pravý gentleman. Nad mým šarmem zůstala, chudák, civět s otevřenou pusou (asi jsem to fakt trochu přehnal). Záhy se nechala slyšet, že místo pro tak slušnýho a unavenýho pocestnýho se vždycky najde. Och, tetelil jsem se blahem, jak jsem to výborně skoulel! Bohužel jsem ale musel s pravdou ven a povědět jí tak, ač velmi nerad, že nejsem sám. Ona ale na to, že to vůbec nevadí a že se můžeme hned přijet přihlásit! Spadnul mi kámen ze srdce...
Při cestě nahoru, na palouk k mašinám, se mezi koupálisty rozpoutala srandabitva o druhé místo na simsonu. Zvítězila Petra. Ostatní museli šlapat po svých. Ve spěchu jsme pak zabalili svých pět švestek a sjíždíme dolů. Toto “rychlobalení“ se ovšem trošinku protáhlo díky Meďulovi, kterej se nějak nemohl probrat...
Naše kolona vjíždí zadní branou do autokempu Bítov-Horka. Do kempu, kterej byl ještě před chvílí našimi kolegy z Příbrami prohlašován za peklo na zemi a kterej se nakonec stal pro výpravu spásným rájem. Recepce se nachází až na druhé straně zátoky a tak pomalu a důstojně proplouváme celým kempem, za obdivných pohledů zdejších rekreantů.
U boudy zastavujeme. Vcházím dovnitř v plné zbroji. Skot naštěstí zůstává venku. Holka za stolem mě málem nepoznává. Její kolegové a kolegyně jsou upřímně zděšeni: něco takovýho tady letos ještě neměli! A to netušili, že to je teprve začátek...
Při vypisování
účtenky vychází najevo, že jsem policajt. Když se holka probrala z bůhvíkolikátýho
šoku, dala mi najevo, že tady máme dveře otevřený. Znamená to, že ve škarpě
skutečně spát nebudeme!
A tak proplouváme kempem v koloně opačným směrem až do míst, kde jsem před chvíli našel čvachtající se kamarády. Je tam něco volnýho a i blízkost silnice, coby parkoviště, nám vyhovuje. Blíží se osmnáctá hodina a my se radíme, co s načatým odpolednem. Filis rozdělává svůj stan. Po chvíli na to kašle a tak nakonec stavíme jen stan bratří Mašínů, protože je větší. Stan stojí blízko břehu a nad ním vede do kopce štěrková cesta, kde máme zaparkovaný oře. Házíme všechny své věci do stanu a zamykáme ho. Vydávám se směrem k výletní restauraci, stojící v zátoce, poblíž recepce. Máme totiž hroznou žízeň!
Ve výletní restauraci “V zátoce“ už vládne čilý ruch. Hledáme nějaký volný místo. Pár by se jich skutečně našlo, ale nejsou u jednoho stolu, což je příčinou toho, že se vydáváme o dům dál. Blízko restaurace totiž stojí kiosek s výčepem. Je tam pár stolů s lavicemi, k nimž usedáme. Tak je nám konečně dopřáno zchladit svá, prachem a žárem rozdrásaná hrdélka, zlatavým mokem. Óóóóch, jaká to lahoda po celodenních útrapách a odříkání!
Pivo se tady sice čepuje do papírových kelímků a není zrovna ideálně vychlazený, ale to jsme za daný situace ochotni přehlédnout. Starší štamgasti sice mají nějaký výhrady k našemu hulákání, ale na to my serem. Všímáme si však jejich skleněných půllitrů... kurvy! Z toho blbýho navoskovanýho papíru se nedá pořádně chlastat. Všelijak se kroutí v ruce - ale čert to vem´!!
Lejeme do sebe jedno pivo za druhým a opět děláme, pro nás tak typickej, virvál, na kterej jsme zvyklí z domácích hospod. Někteří hosté to chápou, jiní se tváří pohoršeně. Asi přišli v tichosti rozjímat a rozmlouvat s Bohem. To si ovšem poněkud spletli adresu. Tak ať si TRHNOU PROTÉZOU!!!
My pokračujeme dál! A už „ji“ docela cejtíme. U stolu tak s námi dřepí celý stádo vopic. Najednou ale zlá zpráva z výčepu: DOŠLO PIVO! Krucifix, to je ale pech. Vyslopeme pár lahvoňů, ale to není ono. K večeři jsme dali párek a klobásku. Bylo to docela dobrý, ale nebyla to večeře jen tak lecjaká. Váže se k ní jedna vpravdě historická hláška, o níž se tentokrát postaral Ben. Při objednávání klobásy požádal prodavačku v kiosku, aby mu dala “tááámhletu patičku chleba“. Bez problémů mu bylo vyhověno a Ben si vítězoslavně odnesl svou porci ke stolu. Pak si ještě skočil pro pivo, ale když se vrátil, natěšenej na klobásku a na “patičku“, k jeho úžasu byla patička v prdeli.
„Kdo sežral moji patičku?!!“ Beník začal, se zničeným kukučem, nabírat, jako když děcku seberou jeho oblíbenou hračku. My se samozřejmě mohli v první chvíli potrhat smíchy, ale když jsme viděli, že ztráta patičky Bena dokonale rozladila, donutili jsme nechápajícího pachatele k přiznání. Mlaďas samozřejmě nemohl tušit, že patička předvčerejšího chleba o rozměrech 3x5 cm(!) je speciálně vyžádaná a tak o ni, zcela bezelstně, Bena připravil. Beník to pochopil a všechno bylo v pořádku.
Vzhledem k nedostatku piva jsme se rozhodli, že přece jen dobudeme dosud nedobytou baštu - tu první restauraci, kde bylo prve plno. Sláva, jeden stůl je tu volnej! Ve značně podroušeným stavu jsme tedy zasedli a vesele pokračovali. Ovšem i tady po nějaký chvíli pivo došlo!! No to snad ne?! Zdejší výčepáci si z nás buď dělají prdel, nebo jsou to naprostý amatéři. Už jsme ale docela nalitý a každou chvíli odbíháme „s pískem“. Takže aspoň kupujeme lahvoně na doražení. Meďul už přes chlast neviděl na cestu a několikrát se svalil na schodech od hospody. Hospodu navštívili i místní ochránci zákona. Filozof, spatřiv esenbáckej mundúr, vytratil se „po anglicku“ do přítmí toalet. Nechtěl nám prostě uvěřit, že i když mu ještě nebylo osumnáct a chlastá alkohol, na naši přímluvu by mu stejně nic neudělali. Zelený panáci chvíli pouštěli hrůzu na místní vandráky a pak zmizeli, aniž by si nás všimli. Bratr už neví, co dělá, bere lahváče a za opileckého chechtání jeho dnem chvíli co chvíli křachne
o hrdla našich plzniček, čímž tyto rázem efektně vypění.
A my taky.
Když jsme zrovinka v nejlepším, přiblížila se zavíračka. Ostatně jako vždycky. Ale my ještě
přece nemáme dost! U dveří výčepu se tvoří fronta opilců a čas od času některý z nich vyžebrá flašku. Řadíme se s Benem do fronty závisláků. Panuje tu pěkná vřava. Po chvíli bezvýslednýho zevlování ale zjišťujeme, že personál už tuhle frontu ignoruje. Přesouváme se tedy za roh, pod okno. Tady nikdo nestojí a to by v tom byl čert... Musím teď uvést, že ačkoliv jsem vždycky odsuzoval zneužívání služebního průkazu příslušníka SNB, alias placky, k pochybným účelům, jako je například vymáhání alkoholických nápojů - a na “Pakárně“ nás před tím varovali, zavedla jakási neznámá síla mou ruku do kapsy, poručila ji pevně sevřít placku a vystřelit ji prudce vzhůru, přímo před oči právě vykouknuvšího personálu se slovy:
„Ani takhle by to nešlo..?“ No fuj, jako bych to snad ani nebyl já! Jindy bych toho samozřejmě nebyl schopen, ale kdo to nezažil, nepochopí. Alkohol dokáže se zásadovým člověkem divy! Personál kamsi odběhl a po chvíli se v okně ukázaly dvě lahve plzně. No to je teda úroveň! Dvě blbý piva! Ale záhy jsme si uvědomili, že jsme taky nemuseli dostat vůbec nic a že je docela možný, že si tyhle piva personál sám „utrhl od huby“.
Nejistou chůzí klopýtáme ke stanu. Jen Meďul běží nějak zvláštně. Když jde totiž normálně, tak zakopává na schodech, o krtince, padá do dveří, uklouzává po lahvoních a tentokrát nic. Běží bez škobrtnutí, jako srnka, až ke stanu.
Dopajdali jsme se až na naše nocležiště. Všichni jsme pořádně sťatý, ale to nemůžu pořádně posoudit, neboť se mi tmí před očima. Ovšem když je ožralej i Skot, tak jsou pod parou asi fakt všichni!
Porůznu padáme do trávy kolem našeho stanu. Uléhám. Tedy, snažím se. Ovšem když se mi, po zavření očí, spustí kolem hlavy kolotoč, honem si to rozmýšlím. A jéje, honem vztyk a rozdejchat to! Nerad bych se zkompromitoval, jako na Strečně. Jednou to fakt stačilo!
Vedle mě žuchnul Meďul. Kecáme. Po chvíli se připlazil i Skoťák Věrouš. Ostatní leží na druhý straně, za stanem. I když je tma jako v pytli, je stále velmi teplo. Zvedá se vánek, přecházející poznenáhlu ve vítr. To se nám nelíbí. Tušíme něco nekalýho, nějakou „vodu shůry“. Proto uzavíráme opilecky furiantskou dohodu se zbytkem expedice. Kdyby začalo pršet, tak nikdo z nás do stanu ani nepáchne. Jsme přece nějaký drsňáci, ne?! Platí? Ujednáno! Všichni nadšeně souhlasí.
Za nějakou chvilku náš debatní kroužek navštívila Petra. No, navštívila... Padla mezi nás jako z čistýho nebe, div nám nepolámala žebra! Chvíli ležela bez hnutí, až jsme si mysleli, že se jí něco stalo. Pak se však probrala a pletoucím se jazykem nás ujistila, že žije. Zatím. Co chvíli vstává a motá se kolem. Dokonce se v jednu chvíli málem utopila! Ztratila prostě balanc zrovna v momentě, kdy byla těsně u hladiny... Skot už odpadnul a Petra teď leží mezi námi dvěma. Povídáme si o všem, co slina přinese na jazyk. Petra se odpotácela za stan pro cigaretu a jak tak s Meďulou na sebe koukáme... Ani jsme nemuseli moc mluvit, prostě jsme se v mžiku dohodli, no - jaksi, jak bych to... Zkrátka nás napadlo Petru zprznit. A protože byl Meďul starší, dal jsem mu přednost. No co?! Chodila sice s nějakým Joem, ale toho jsme neznali a navíc byl daleko. Pro nás tedy Petra byla volná a navíc je tak dobrá a kamarádská, sakra! Jenomže jsme se přepočítali. Petra sice na Čundr odjížděla jako Joeova přítelkyně a je pravda, že byli v podstatě „ve stádiu rozchodu“, ovšem ve stejným stádiu byli už nějakou dobu i George s Janou Kříčou. Tahle situace nebyla příliš příjemná a i když jsme si to moc nepřipouštěli, byla to jedna z mála slabších chvil téhle akce. No a všechno dění v posledních dnech nasvědčovalo tomu, že Janino „místo“ zaujme právě Petra. Tak.
Takže nic nebylo, fakt. Petra už zůstala za stanem, u Krhy, pročež jsme ostrouhali... A tak kecáme o všem možným a ani jsme si nevšimli světélkujících záblesků nad našimi hlavami. Téměř všichni už spali, jen nám s Meďulou se podařilo tím kecáním skoro vystřízlivět. Ve tři hodiny ráno se zahřmělo a spadly první kapky. Krucinál - a je to tady! Vědomi si dohody vstáváme z trávníku a koukáme po nějakým, nepříliš vzdáleným, přístřeší. Jana, Filozof,
Bobby a Filis déšť ignorují a dál chrápou, jako by se nechumelilo! Pardon, nepršelo. Jen se zachumlali hlouběji do spacáků. Co však provádějí ostatní je neskutečné a trestuhodné. U vchodu do stanu nastala hrozná tlačenice! Každej chtěl bejt první ve stanu, dohoda nedohoda! Vy mrchy zrádný! Jen Peťan Mlaďas naše řady rozšířil na trio. Je nejmladší a všichni tzv. mazáci by si z něj mohli vzít příklad. Styďte se!
Bratr později vyprávěl, že ihned, jak ve spánku ucítil první kapky na obličeji, vstal jako prkno a tak, jak byl, tedy zabalenej ve spacáku, se chystal odcupitat do stanu. Už se shýbal před vchodem, když tu náhle dostal strašlivou ránu do zad a drtivá síla jím mrštila dovnitř. Ve vchodu stál udejchanej Skot s vyděšeným pohledem, jako ostatně vždycky! V jedný ruce boty a helmu, v druhý svou ukrutnou krosnu a šokovaně vykřikuje:
„Neviděli jste někde moji bundu?!!“ Bratr, s hekáním se sbírající ze země, opáčil něco o kreténovi a vylízaný prdeli. Skot bundu ale našel a cpal se do stanu i s krosnou. To už tam byli naskládaní i ostatní a vznikla tak naprosto nepřehledná situace, kdy si stanoví spáči jistě připadali jako sardinky. A dobře jim tak!
Kvarteto odvážlivců spalo venku před stanem a my tři jsme se prodírali noční bouří a deštěm zpět k výletní restauraci V zátoce.
Sedli jsme si
k „našemu“ stolu. Do vlnité střechy nad terasou vydatně bubnuje déšť.
Občas noční oblohu pročísne blesk a práskne hrom. Jinak je všude klid.
Jen tady, na terase, kde se stále ještě svítí, sedí ve skrumáži převrácených
židlí, zmačkaných papírových kelímků a rozlitého piva a kafe tři trosečníci,
tři nebohé duše, odevzdané na milost a nemilost síle živlů...
copyright©1989:
Jaroslav Vrána