Čundr - vrchol sezóny    

Čundr 1991

 (pokračování článku)

5. den, úterý, 9. července, 4. etapa: Tajný závod Olbramkostel - Moravany

     Slunce mě lechtá v rypáku. Pavlínu ne. Nic naplat, vysrat se, umejt a jít pro snídani - jako každý ráno. Mlíko a koláče přicházejí vhod. Blíží se devátá hodina a osádky z první poloviny startovní listiny se pomaloučku začínají sbalovat. Startovní čílo 1: Martina sekýruje Kudrnu: „No tak, Kubrte, kudy je to nejkratší?“ Startovní čílo 2: Kolda pobíhá po tábořišti: „Neviděl jste někdo moji fusekli??“ Startovní číslo 3: „Marie, kde mám kartáček na zuby?!“

Ben má tradičně dost času. Startovní číslo 4: Kozel z neznámého důvodu tluče kladívkem do motoru. Startovní číslo 5: jezdec Gulis, tak jako každé ráno, proměňuje svůj stroj v pojízdný fotolab. Jen osádky startovních čísel 6 a 13 jsou v klidu a spiklenecky se usmívají...

     První mašiny opouštějí kemp. Vydávají se na okraj obce, ke státní silnici, kde je pomyslná startovní čára. My, co vyjíždíme až za hodinu, ještě v pohodě čumíme do mapy. Tak jak to dneska asi dopadne, ptám se sám sebe. V zádech cejtím takový divný mrazení. Ne snad proto, že bych dneska konečně rád vyhrál ale proto, že se jede   z á v o d   a to za plnýho silničního provozu a ještě navíc naprosto neznámým terénem. Mám tak trochu strach. Obyčejnej strach. Stejně jako každý ráno před etapou, tak i teď - a právě teď - se bojím, aby se nikomu nic nestalo. Strašně se mi uleví, až se za pár hodin všichni sejdeme v cíli a půjdeme to zapít. Sakra, dyť já se vo ty blbouny opravdu bojím!!

     Je 10 hodin. Tam někde za vsí právě vyjíždí Kudrna s Martinou. Na řadu přichází Kolda, po něm Ben s Mary, Kozel a další a další mašiny mizí v dálce za horizontem. Naposled kontroluju připnutý bágly, naposled se ptám Pavly, má-li v pohotovosti itinerář. Opouštíme kemp a pomaloučku se přesouváme k místu startu. Právě vyráží Eiffel. Po něm se na start řadí Peťan, jemuž Miki přenechal řízení žlutýho Čmeláka. Ani jeden z nich nemá papíry, proto pět minut po nich vyráží na trať loni stříbrná osádka “manželů“ Mašínových.

     Beze spěchu si nasazuju helmu. Pavlína konverzuje s Mrcáskem. Říká mu, že  jako poslední startující to bude mít nejhorší. Co když ho na trati stihne porucha, nebo, nedejbože, něco horšího? On a Gábina se prostě budou muset spolehnout sami na sebe. Mrcásek nás však vyprovází se zlehčujícím úsměvem. Dělá si srandičky a všechno komentuje typicky “mrcáskovsky“.

     A my jedem! Je 10.55 a vyrážíme vstříc neznámu. Hned po startu se nám do cesty připlétá ifa ale Líza ji zvládá s přehledem a pak už je jen dlouhá rovinka až do Znojma! Jedu na plnej plyn vědom si toho, že dokud je rovina a Líza tempo zvládá, musíme nahnat čas. Co kdyby se později dostavily problémy? Každá setinka pak bude dobrá. Rychlost jízdy se pohybuje kolem sto dvaceti, sto třiceti, provoz je celkem slabej. S plynem nadoraz vlítáváme do Znojma, jako rozzuřenej bejk do arény. Na kulaťáku v centru se nám do cesty připlet posranej fiátek, což mě tak vyvedlo z konceptu, že jsem málem odbočil na Vídeň!

     Rveme to na Pohořelice. Zapnout dálkový světlo, všechny smysly do střehu a “olověná“ ruka! Za Znojmem je rovina jako vymalovaná. Líza letí bez zakolísání. Připadám si jako smyslů zbavenej a nemůžu se dočkat okamžiku, kdy předjedeme první soupeře. A už je vidíme! V dálce stojí dvě mašiny. To budou Pístecký s Mikim, že by porucha? Ubírám plyn - co když budou potřebovat pomoc. Ukazujou ale, že máme jet dál. Zatroubit, podřadit, plnej a pryč!

     Vjíždíme do obce Lochovice, silnice tady klesá a ústí do mírný zatáčky. Jeví se jako naprosto neškodná ale já hovado jsem to v ní málem spálil. Dojížděli jsme zrovna nějakýho tiráka, když tu náhle opět přišel zkrat v mozku. Jako předevčírem v Dačicích. Zase úlet v podobě blbýho odhadu. Jdu tvrdě na brzdy, protože zatáčka se ke vší smůle zavírá! I tentokrát jsme ale měli kliku... Nesmím však polevit. Dávám teď dvojnásob bacha ale jedeme stejně rychle!

     Pálíme to překrásnou jihomoravskou krajinou se všemi jejími půvaby v podobě malebných vesniček, zelených vinic a kvetoucích sadů. Jenže na to všechno já teď, sakra, nemám čas. Musím civět na tu zpropadenou, šedivou silnici, jinak jsme v prdeli. To moje navigátorka je na tom jinak, jen nevím, jestli má na ubíhající krajinu náladu. Při pomyšlení, co všechno se nám za těch pár dnů už mohlo stát a především - co nás teprve čeká, mě svrbí v zátylku. To jsem se ovšem v Pavlíně šeredně zmýlil! Uprostřed šílenýho vypětí nervů, pekelnýho soustředění a závratnýho tempa, mi za jízdy zničehonic začala vyprávět. Něco jako veselé historky z natáčení. Ovšem v poněkud nepatřičnou chvíli. Ta ženská se snad vůbec nebojí?! Zato já bych strachy přeštíp drát´. Ale plyn je furt nadoraz!!

     Před námi se po krajnici sune jezdec. Áááá, další kořist! Kozel se svým “mixem“! Záhy si ale uvědomuju, že Kozel není žádná kořist. Bez brzd a s nezajetým motorem, plazící se šedesátkou, pro nás není soupeřem. Tedy momentálně... Tak troubím svůj oblíbenej Q-znak a prosvištěli jsme kolem něj takovým švunkem, až mám strach, jestli z toho, chudák, nespad´!

A jedeme dál! Jsou tady Pohořelice. Pozor, vzpomínám si, že tady to má bejt složitější. Pavlína mi proto honem ukazuje itinerář: jo, jo, druhá odbočka doprava, silnice číslo 54, směr Vranovice, Kyjov a aniž bychom zastavili, odbočujeme přesně podle plánu. A plnej!!

     Tahle silnice už zdaleka není tak ideální. Správně jsem předpokládal, že se ještě zahřejeme. To ale neznamená, že bych polevil -  v žádným případě! Zatáčky zbožňuju, takže levá, pravá, naklopit, ťuknout na brzdy, vyrovnat a plnej. A levá a pravá a furt dokola, až se mi z toho točí palice! A co je tohle!? Silnice se láme do ukrutnýho padáku a my letíme a letíme, pořád na plný koule a já jen tak letmo mrkám na tachák. Zmocňuje se mě při tom takovej zvláštní, ohromnej pocit. S námahou otáčím hlavu, vzdušnej vír mi rve helmu a skrze fičení vzduchu řvu na Pavlínu: “Podivej se, jedeme 140!!!“ Takhle rychle Líza ve dvou ještě nejela. Tak a teď nám třeba bouchne guma... Ale fuj, zase blbnu!

     Projíždíme Přibicemi, míjíme Vranovice - jeden z orientačních bodů a jsou za námi i Velké Němčice. A pořád po silnici čílo 54 a pořád na maximální výkon. Jenomže kvalita vozovky se rapidně zhoršuje. V zatáčkách, stále častějších a ostřejších, přibývá štěrku a výmolů a já musím, chtě nechtě, občas i zpomalit. Ale i navigace je stále obtížnější a já teď čumím víc do itineráře, než na cestu. Držíme se jako klíště silnice číslo 54 a snažíme se neudělat chybu. A prop'os, silnice. Místy nabírá dimenzí úzkýho, rozbitýho polního úvozu, kterej viděl asfalt naposled za Marie Terezie (takže nikdy). Nechali jsme za sebou Křepice a jsme v Nikolčicích. Silnice mi tady silně připomíná tobogán, ovšem s tím rozdílem, že se plazíme na dvojku a ještě mám plný ruce práce. Představte si prudkou, klesavou vracečku, plnou děr, prachu a štěrku. Vlítnout do ní jen o malinko rychlejc, než právě jedeme, jsme na zemi. Obě kola podjíždějí, Líza sebou trhá jako splašená kobyla a mě chvíli co chvíli hrůzou vylejzaj voči z ďůlků! Tak jsem zvědav, kdo si tady dneska namele hubu...

     Hostěrádky, Dambořice. Tyhle šílený úseky se téměř pravidelně střídají s obstojnou okreskou, kde se dá jet aspoň trochu “v normě“. Teď zase bacha na navigaci. Naše spasitelka čtyřiapadesátka se tady asi na tři kiláky “ztotožňuje“  se státovkou 419. Naštěstí, a to se docela divím, značení je tady výborný, takže doleva a po chvíli doprava a přes Žarošice a Archlebov to pálíme po vcelku ucházející cestě na Kyjov. Nad hlavou nám v nízký letový hladině proplouvá čáp. Nádhera! Bez problému prolétáme Strážovicemi. Čas máme zatím vynikající. Vždyť celou cestu jedeme s maximálním nasazením!

     V dálce vidím malou tečku. Další ze soupeřů! Tahám za plyn v touze pokořit i tohohle čtvrtýho a mám velkou radost z toho, že nás ještě nikdo nepředjel. Všechno vypadá dost nadějně a v duchu se už vidím na stupni nejvyšším. Aaach! Zkracujeme náskok neznámýho jezdce. Už můžeme rozeznat černou helmu za obrovskou horou báglů: Starej kocour Eiffi!

Navzdory nefungujícím tlumičům to docela práská. Právě číhá za náklaďákem, funícím do prudkýho kopce. Přirážíme těsně vedle něj: “Čau, jak to de?“ “Áále, stojí to za hovno!“ odpovídá. Podřazuju a kopec nekopec, cíl je nadohled a my musíme vpřed!

     Na obzoru Kyjov. V poslední zatáčce ještě zdoláváme Gulise a jsme ve městě. Jenomže pak se stalo něco, co se stát nemělo. Napřed musím uvést, že jsem výstavní IDIOT a potom můžu napsat, že jsem zabloudil jako diletant. Prostě: ZKRAT! Hlavně, že do itineráře jsem si výslovně poznačil až třetí odbočku v Kyjově. A samozřejmě, že jsem to vohnul už na tý první! ...a vítězství bylo v prdeli. Chudák Eiffi, kterej sice původně chtěl jet tou správnou cestou ale v bezmezné důvěře v mou „neomylnost“ teď jede s námi. A já vůl to rvu ven z Kyjova - ale úplně blbým směrem. Naštěstí si ale už po chvíli všímám, že tady něco nehraje, že je v tom nějakej bordel. Pavlína mi podává atlas. Civím do mapy a po zjištění, co jsem právě proved´, se o mě pokoušejí mdloby. Připadá mi, jako by v mapě místo názvů měst a obcí, byl jeden nápis JSI HOVADO vedle druhýho. Zcela zřetelně cejtím, jak mi vítězství uniká mezi prsty. Do hajzlu! Ale protože jedna z mých nemnoha kladných vlastností zove “nikdy neházet flintu do žita“, rozhod´ jsem se bojovat dál. Ať ta vostuda není aspoň tak velká!

     Eiffi teď už jede s námi a společnejma silama se snažíme najít cíl. Šraňky... Tak to je konec! Poslední jiskřička naděje pohasla. Já imbecil, co jsem to vybral ze kreténskou trať?! Šraňky jsou nahoře a v koloně aut v protisměru přehrkávají koleje Íka a Ben s Maruš! Řveme na ně, kam to jedou, že tam už jsme byli ale vůbec nereagujou. My tedy jedeme do centra. Ptáme se nějakýho chlápka na cestu do Moravan. Kurva fix, jak je to jednoduchý! A tak se na kraji Kyjova s Eiffim loučíme a i když vím, že je to nesmysl, rvu za plyn a snažím se během posledních několika kiláčků dohnat nedohnatelný.

     Za poslední zatáčkou nějaký výrostci rvou u silnice třešně. Ale hovno, to jsou Bochan, Kudrna a Kolda! Tak to je cíl!!

     Už tady čeká asi polovina osádek. Kontroluju čas. Je 12.28 hodin, což znamená, že jsme  na trati  byli hodinu a 33 minut. Minutu po nás přijíždí Eiffi, pak Gulis. Po nich se přiřítil Meďul. Ve 12.39 se za zatáčkou ozývá rachot a jsou tu hned tři mašiny najednou: Miki s Peťanem, Krha s Petrou a Kozel. Tak to nám zbývají ještě Ben, Íka a Mrcásek.

     A tak čekáme, sedíce ve škarpě u úzký silnice, prudce se stáčející dolů k vesnici. Mašiny jsou postavený na krajnici a já počítám výsledný časy. Kudrna tady byl za hodinu a 27 minut. Hmm, je to jasný. Ani letos se vítězství nedočkám. Bochan je ale ještě o minutu lepší! Ach jo, ani to stříbro... Jenomže moment, kde má Bochan Ditu a Meďul ségru??! „No, vysadili jsme je na vlak“. To snad... To snad ne! Naprázdno lapu po dechu a nevím, co na to říct. „Kurva chlapi, to snad nemyslíte vážně?!“ A dodávám, že všude na světě se právě tohle považuje za nejhorší přestupek proti pravidlům fér soutěže a „odměňuje“ se diskvalifikací! Je pravdou, že tehdy jsem to vzal snad až příliš vážně, ačkoli tenhle závod má bejt sranda, zpestření. Přesto si i teď, po několika týdnech, myslím, že dojet do cíle ve shodným složení, v jakým odstartovala, má patřit mezi priority každý osádky. Kdyby kluci odstartovali už bez holek, to by byla jiná! Když je ale pár kiláků po odstartování potají vysadili na nádraží s tím, aby do Kyjova dojely vlakem, mohli si uvědomit, jakýho podrazu se dopouštějí vůči ostatním. Třeba takovej Kudrna. Jede ve dvou a přesto je jen o minutu horší, než Bochan! No ale na druhou stranu, když to ani Kudrnovi nevadí, tak proč bych se měl rozčilovat právě já. A tak se chvíli dohaduju s Bochanem, kterej se ohání tím, že před startem se nic podobnýho nezakázalo. To je sice pravda, protože já vůl, v bezmezný víře v „rytířskou čest“ svých přátel, jsem ani ve snu nepomyslel na to, že by něco takovýho mohlo někoho napadnout!! Bochan odpovídá, že mě má v prdeli... A je to. Určitě si myslí, že mě sere, že jsem nevyhrál a proto je chci ze závisti opepřit. To je ovšem nesmysl. Moje vlastní hloupost mě připravila o vítězství a já fakt nemám ve zvyku si svý mindráky léčit na druhejch Věřím ale, že jednou pochopí, o co mi kráčí. Jen s Meďulou se domlouváme na rozhovoru, až vášně opadnou a bude vhodná chvíle...

     A  počítám dál. Lepší než my jsou i Bobby s Radkou. Tak to jsem fakt nečekal! Jen o chlup horší je čtvrtej Meďul. Takže ani ta bramborová, jako loni... „Jen“ pátý místo na nás vyzbylo! No co, taky dobrý. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že mě to nesere. Sere mě, že těch 7 minut, který ztrácíme na vítěznýho Bochana, jsme promrhali debilním blouděním v Kyjově. Takže - někdy příště.

     Rachot za zatáčkou - a jsou tu Ben s Maruš a v závěsu Íka! No to to trvalo. Přesně podle našich předpokladů měli Lenkvíci asi  šedesát poruch. Většinou se jednalo o pojistky... Proto závodění záhy vypustili a soustředili se  na to, aby dneska vůbec dojeli do cíle. Časem je dojel Íka, kterej, vědom si svýho navigačního antitalentu, se k nim připojil, protože víc hlav víc ví.

     Petra mezitím vysondovala, že za vsí stojí dobrá hospoda. Domlouváme se, že se všichni přesunou tam a my s Pavlínou a Eiffim tady počkáme na Mrcáska s Gabčou. Kozel nám po chvíli přiváží limonádu. Zaplaťpámbu za ni!

     Od příjezdu Bena s Íkou uplynula už téměř hodina a nám je jasný, kolik uhodilo. Mrcásek to určitě složil. Není možný, aby jedna z největších nadějí Severní sekce v tomhle závodě, jezdec z nejlepších, tělem i duší pošuk, měl takovouhle ztrátu! Jistě, mohli mít poruchu ale jejich Linda se už z dětskejch nemocí dávno vylízala a Mrcásek je navíc všema mastma mazanej automechanik (s vyznamenáním a maturitou!). Maně si  vybavuju onen záludnej a nebezpečnej úsek u Nikolčic. Mrcásek je starej závodník. Docela určitě letěl jako střelený prase a v těch zasranejch, rozbitejch serpentinách to hodil do roští. Znám Mrcáska už dlouho a proto je podle mě tahle verze nejpravděpodobnější. Vždyť i my jsme tam měli namále!

     Jenomže co teď. Můžeme vyslat rychlý posly nazpátek... ale kam vlastně? Jak můžeme vědět, že jeli právě po tý naší trase a stejně tak netušíme, kde vůbec touhle dobou jsou. Můžeme i zajet na policii, pokud se nám tady, na konci světa, nějakou podaří najít a obtelefonovat všechny nemocnice v kraji. No jo, ale  tím jim vůbec nepomůžeme! A tak, ať to zní jakkoli podrazácky, soudím, že nejlepší bude nedělat vůbec nic. Hned to vysvětlím: právě v takovouhle chvíli je nejdůležitějsí nepodléhat panice a  nezmatkovat. Uvažujeme, že Mrcáskovi s Gabčou je právě teď asi dost zle a my jim nemůžeme nijak pomoct. Proto se musíme držet původního plánu, se kterým dozajista i oni počítají. Opouštíme proto naše stanoviště ve škarpě a odjíždíme za zbytkem expedice do hospody s tím, že  kemp v nedalekým Ježově Mrcásek bezpochyby najde a pokud se neobjeví do rána, pak teprve bude důvod podniknout další opatření.

     Hospoda Kameňák stojí na okraji Moravan, v zalesněným svahu. Je tady terasa a příšerný vedro. Musím si dát pivo, nebo shořím. Stojím u výčepu a kecám s hostinským a  majitelem v jedný osobě. Je to velice příjemnej člověk a docela si rozumíme. Petra objednala klobásy. Jsou vynikající! Na našich lidech je znát velká únava. I já toho mám za dnešek akorát tak dost. Musím si dát druhý pivo... Meďul s Bochanem jedou na nádraží pro svý „bejvalý“ spolujezdkyně. Písty zjišťujou u vedoucího možnosti vykoupání. Vzniká tady definitivní pořadí Tajnýho závodu 1991:

  1. Pavel OUDA                                                      Jawa         1:26 h

  2. Jiří HAJNÝ - Martina POTUŽÁKOVÁ                      Jawa         1:27

  3. Jiří BROŽEK - Radka VENCLÁKOVÁ                        MZ           1:30

  4. Petr NOVÁK                                                      Jawa         1:31

  5. Jaroslav VRÁNA - Pavla NAJMANOVÁ                     MZ           1:33

  6. Jaroslav CHRASTINA                                          Jawa         1:39

  7. Petr NAJMAN                                                     MZ           1:49

  8. Petr MAŠÍN - Josef MIKLUŠČÁK                           Jawa         1:49

  9. Jiří MAŠÍN - Petra ŠEDINOVÁ                               MZ           1:49

10. Filip PETRIČKO                                                 Jawa         2:10

11. Jiří HRONEK                                                     Jawa         2:11

12. Petr BLÁHA                                                      Jawa         2:24

13. Karel LENKVÍK - Marie ADAMEKOVÁ                     Jawa         2:46

14. Roman KROVOZA - Gábina HEJLKOVÁ         MZ            nedokončili

     Je půl čtvrtý a my uznáváme za vhodný vyrazit do Ježova. Kempem je areál na konci vsi. Stavíme mašiny na malý parkoviště a hledáme recepci. V kuchyni nacházíme kuchtíka, jenž nám slibuje zatelefonovat ženský, která vyřizuje ubytování. Mimoděk si všímám teploměru na venkoví zdi: 40°C ve stínu!!! Tak to mi teda poser nohu...

     Asi po půlhodině si to na kole přikvačila paní, která se představila jako recepční. Vcházíme s Petrou do její kanceláře. Je v ní příšerný dusno. Když jsme vyřídili formality a zaplatili, přilítli do kanclu Příbramáci a že prej se dozvěděli, že tady není koupání a že tedy pojedeme o dům dál! “To je absolutní nesmysl, teď jsme zaplatili!“ odpovídám a chytám se s Kozlem a Kudrnou. Naštěstí se mě zastává Petra a zjednává klid. Spát budeme tady  a vykoupat se pojedeme na blízkou přehradu! Ono udržet tyhle horký “jižanský“ hlavy na uzdě dá někdy pořádnou fušku. A taky by mě zajímalo, jak by nás pak hledali Mrcásci. Ovšem to naši příbramský letci neřešej...

     Takže sundat bágly a nanosit je pod stříšku vedle ubytovny, kde je s Eiffim budeme hlídat, zatímco ostatní pojedou k vodě. Kolda se mě opatrně ptá, co bych říkal tomu, kdyby odjel navštívit svýho strejdu a přivez´ od něho nějakej šnaps. Jak známo, podobným návštěvám příbuzenstva nejsem příliš nakloněn od loňskýho ročníku, kdy jsme málem ztratili jihočeskými luhy bloudivšího Kódla, jenž zatoužil pozdravit se s tetičkou. Strejc ale údajně bydlí asi 3 kilometry odsud, v Ořechově. Odpovídám, že ať si každej jede, kam se mu zlíbí ale JÁ zejtra ráno startuju na Slovač a na NIKOHO nečekám. Ovšem  Koldovi přesto věřím. Věřím, že se ještě dnes vrátí a nikoliv s prázdnou!

      Ze vsi pod námi je slyšet bublání motoru. Zpoza chalupy se vyhoupla mašina. Černožlutá Linda!! Projíždí branou kempu a míří na naše parkoviště. Napětím ani nedutáme a čekáme, co z její osádky „vypadne“. Na první pohled je nám jasný, co se stalo. Mrcásek s Gabčou jsou zafačovaný od hlavy k patě a Linda je bez blatníku a osmýkaná. Já to věděl... Mrcásek slejzá z mašiny a má toho evidentně plný brejle. Klepe se jako osika. Naprosto přesně vím (se svejma třiceti haváriema), jak mu je. Pomáháme Gabče z mašiny. Oba jsou dost zle sedřený. Postupně se pak dovídáme pravdu o osudu startovního čísla 14...

     Mrcásek s Gabčou vyjeli přesně podle plánu. Závod probíhal vcelku normálně a bez zvlášť vyjímečnejch situací. Ovšem kvalitní státovka přešla za Pohořelicema v rozbitej tankodrom. U Nikolčic, na tom ďábelským tobogánu, kde měla potíže většina osádek, to přišlo. Pomalej nájezd a nečekanej smyk obou kol!  Zde je ale třeba si uvědomit, že „pomalej“ je podle Mrcáska 40 km/h, což je ovšem dvakrát tolik, než kolik jsem tam jel já! A pak se nesmíme divit poněkud blbýmu výslednýmu dojmu, když jednou zatáčkou projede třináct mašin a čtrnáctej střelec to v ní spálí.... Následoval pád, rána, skřípot a krev! Gábina šílenou bolestí a šokem upadla do bezvědomí. Naštěstí se ale našli dobrý lidi, který oběma poskytli rychlou pomoc v pravou chvíli. Odvezli je do nemocnice v Hustopečích, kde byli zašiti (teda snad ne úplně všude) a obvázáni. S obrovským sebezapřením a značnou časovou ztrátou pak pokračovali do cíle etapy.

     Tyčí od dopravní značky rovnáme pádem pokřivený stupačky smůlovatý “čtrnáctky“. Při vší tragičnosti těchto okamžiků se ale nemůžeme ubránit smíchu při pohledu na dvě postavy, pajdající k umývárně. Nazvali jsme tedy tuto osádku “Šejnoha team“. Jsem ale strašně rád, že jsou tu zase s námi! Oběma patří obrovský uznání za to, že nerezignovali, nesesypali se a dojeli. Zvlášť chování Gábiny je obdivuhodný a mít klobouk, smeknul bych před ní.

     Kolda tedy naskakuje na svou historickou kobylku a uhání ke strejcovi. Většina ostatních vyráží na přehradu. Eiffi a já tady zůstáváme coby hlídací psi. Zdá se nám, že s příjezdem Lindy snad i to tropický vedro polevilo, přesto však podléháme touze smýt ze sebe prach cest. Zvláště poté, co objevujeme sprchy. Ujednáno a vykonáno!

     Šejnoha team bivakuje pod schodištěm v hlavní ubytovací budově. Nebudeme je votravovat, maj toho víc než dost. Tak vida, Pavlína měla ráno pravdu: co když to Mrcásek položí? Že by skutečně něco tušila..?

     K ubytovací budově přiharcoval robur brněnský televize. Dovnitř vešlo několik lidí. Prohlížejí si pokoje, jejichž okna vedou právě k našemu skladišti báglů. Skrz sklo slyšíme, jak se někdo z komise hlasitě obává toho, že jim budeme v noci čumět do oken. Podívali jsme se s Eiffim na sebe. No to bysme toho teda viděli, takový starý, otylý svině! Pcha!! Eiffi jde po chvíli na záchod a vrací se se zprávou, že nějaká kráva z tý televize se do něj pustila, že co si to dovolujeme, válet se u jejích oken! Eiffi ji poslal do prdele. Jenže za chvíli tady ta megera byla!  Řve jako zavalenej horník. Povídám: „Helejte se, osobo, co na mě řvete! My tady byli dřív! A spát nakonec budeme stejně úplně jinde!!“ Jenomže zjišťuju, že ta kráva je silně omezená. Tak jí v klidu oznamuju, ať mi vleze na hrb. Nato propadá hysterickýmu záchvatu a odbíhá s tím, že si bude stěžovat. Ale pak už se nic nedělo (popříbramsku: nedílo). Recepční to asi nějak urovnala..

     Ležíme na báglech a klížej se nám oči. Ač zážitků je tolik, vůbec se nám nechce mluvit. Zvlášť u ukecanýho Eiffiho je to nezvyklý. Usínáme... Slunce se schovalo za mraky, který se přihnaly bůhvíodkud. Zvedá se vítr. Za celej Čundr je to dneska poprvé, co hrozí déšť. Nakonec ale svlažilo vyprahlou zem kolem nás jen pár kapek. Zato v dálce nad lesem, tam, kam zmizeli naši přátelé, se válej olověný mraky. Koupálisti se tedy nejspíš vykoupou se vším všudy!

     Většinu sestavy expedice, lačnící po cachtání ve vodě, vedla po odjetí z kempu Příbram. A taky to podle toho vypadalo: přehrada byla nalezena až po delším bloudění. Tam jim však zkřížil plány zákaz vjezdu. Ovšem nebyl by to Velkej gang, kdyby si neporadil! Jedna mašina za druhou počala zdolávat umělou hráz koupaliště, což ovšem dost šokovalo místní rybáře. Rázem přiběhli projevit svůj nesouhlas s počínáním našich „neviňátek“! V tu chvíli ale Beník nejspíš překvapil i sám sebe, když  milý rybáře vypíčoval a poslal do hajzlu!

     Konečně ve vodě. Chudák George Krha je málem utopen hrochem v lidský podobě Mikim. Po koupeli však vyhládne  a tak se výprava jala hledat hospodu. V jedný ale nebylo místo, ve druhý nevařili a tak podobně. Uprostřed hledání hospůdky zaslíbené však výpravu zastihl chcavec lijavec. Schouleni, jako hovádka boží, přečkávají hladovci průtrž pod jakýmsi přístřeškem. Přesto se však našel jedinec, kterýho jen tak něco nevyvede z míry, kterýho hned tak nějaká průtrž nepřekvapí, kterej je prostě nejlepší za všech okolností a za každý situace - filuta Kozel! Jal se, jen tak, v plavkách, za nejprudšího lijáku trhat třešně se stromu! Dámské části výpravy tak náš Tarzan dozajista zaimponoval, pánské části se prý ale jevil spíše jako olbřímí pohlavní úd, lezoucí po stromě...

     Po ztišení živlů a Kozlově exhibici se Miki rozhoduje, že výpravu teď povede právě on a bude  hospodu hledat po čuchu. A tak Miki, lačnící spíš po pivu, než po žvanci, nasál rypcem vzduch, pročištěný deštěm a výprava se dala do pohybu. Tak jí po chvíli bylo konečně dopřáno, ukojit v asi osmdesátý šestý hospodě svůj chtíč. Miki, to starý prase, se však nabízený šance chopil s vervou sobě vlastní a stihnul se vožrat jako to hovado! Řízení Čmeláka tedy opět převzal Peťan. Íka pak ještě stačil předvést jedno ze svých typických čísel. Došel mu benzín ale on se přitom snad půl hodiny snažil uprostřed silnice přivést svou jawu k životu. A Mikimu zbuchla mašina...

     Probudilo nás vrčení motorky. Ze vsi k nám uhání Kolda! Z baťohu vytahuje jednu flašku za druhou. Svěřuje se nám, že z Ořechova musel doslova prchnout před pohostinným strejdou, protože by ho, chudáka nevinnýho, úplně opil! Musíme se jeho vyprávění smát, protože dobře víme, že Koloušek by ve skutečnosti vypil mrtvýmu voko! Eiffi ochutnává zásilku v podobě broskvovice. Hmm, mňam, je vynikající. Do ruksaku schovávám domácí šampus. Předáme ho na konci Čundru Bochanovi, vítězi závodu. Na to je ale ještě dost času. Teď čekáme na ty naše blbouny, až se uráčej přijet a konečně vyrazíme do hospody. Nerad bych si před místním hostinským udělal z huby sráč. Před chvílí jsem se totiž, při zkoušení Eiffiho mašiny, zastavil dole v hospodě, abych zamluvil místa.

     Blíží se půl devátý a můžeme s úlevou konstatovat, že koupálisti kupodivu našli cestu zpátky. Miki padá z mašiny a páchnouc z něho alkohol na osum metrů se ptá, kde je tady hospoda, že prej dostal žížeň. Kolda, řečený Lahváč, se k dotazu připojil a pozadu nesměl zůstat ani Bochan. Nastává zmatek a chaos, přenášení báglů, stavění stanů a podobně. Nakonec jsme ale stan postavili jen jeden. Na další sereme, poněvadž žízeň je veliká! 

     V hospodě obsazujeme dlouhej stůl uprostřed výčepu. Vedle mě sedí Meďul a  bavíme se o dnešním závodě. Tvrdí, že vůbec neměli v úmyslu s námi jakkoliv vychcat, že to měla bejt sranda. Představovali si, jak se asi budeme divit, až do cíle přijedou bez holek! Jo, tak to jsme se teda divili... No ale co, tohle mi už tolik nevadí. Víc mě mrzí chování Bochanovo. Proč se s Meďulou dokážu bavit úplně normálně a s ním ne? A prop'os, holky. Dita s Meďulkou tady už seděj s námi, protože před chvílí dorazily z Kyjova. Pěšky. Cestou navíc navštívily asi devět  hospod, takže už maj solidní “náskok“. V souvislosti s tím moc nechápu Meďulovu a Bochanovu bezstarostnost. Je sice pravda, že pro holky byli asi dvakrát nebo třikrát na nádraží ale pokaždý se vrátli bez nich. A já se ptám: co by pánové dělali, kdyby se holky nevrátily ani do rána? Věřím sice, že i na tuhle otázku by měl Bochan pohotovou, “duchaplnou“ odpověď. Myslím si ale, že je třeba rozpoznat okamžik, kdy sranda přestává bejt srandou a vyplatí se spíš přemejšlet hlavou. Taky zjišťuju, že jsem asi jedinej, kterej ráno před startem neměl o ničem ani páru, protože snad všichni tušili, co Meďul s Bochanem chystá! Ale už je všechno za námi, vem´to čert. Teď sedíme v hospodě, popíjíme pivko... Člověk má umět odpouštět. Jenom až jednou bude z ňákýho srandování průser, tak budu dozajista na vině já. Ale sereme na spory a hádky, teď se budem bavit. Tenhle večer patří nám!   

            A pak už má náhodný pozorovatel možnost spatřit jen průvod škytajících, zakopávajících mátoh, ploužících se tmou za ves, ke kempu. A psi za vratama se můžou strhnout! Nejvytrvalejší opilci, Ben, Miki, Kolda a spol, opodál řvou do noci. Později usuzuju, že to asi bude zpěv ale to už nevnímám. Chrápu..........

6. den: středa, 10. července, 4. etapa Ježov - Strečno

     Něco mi padá na hubu. Kurva, co to je? To prší, nebo... ptačí hovna..? Neochotně otevírám oči a mžourám do zářícího slunce. Ne, ani jedno, ani druhý. To jen moje spolujezdkyně se poprvé probudila dřív než já a teď po mně hází třešně se stromu nade mnou. Po včerejší vopici docela chutnaj.

     Začínáme se pozvolna balit. Eiffi pracuje na mašině. Snad se mu to konečně povede. Mrcásek povídá, že odtud vyjedou s Gábinou asi rovnou na Bystřičku a Slovensko tak vynechaj. Dávám mu za pravdu. Proto rozkládáme mapu a vysvětluju mu cestu.

     Šejnoha team odjíždí. Nám nezbývá, než doufat, že se zejtra na Bystřičce zase najdeme. Eiffimu se povedlo dát mašinu zase dohromady. No a vyrážíme!

     Pěkně zvolna, beze spěchu. V čele jsou ti, kteří tady včera bloudili za koupáním. Cesta ubíhá v naprostým klídku, což je ve značným kontrastu s tempem včerejšího závodu. V Uherským Hradišti mají někteří z nás v úmyslu natankovat, za kterýmžto účelem odbočují na Zlín, co byl ještě předloni Gottwaldovem, kde po pár metrech stojí pumpa. Leč ukazuje se, že pumpa je funkce neschopná, pročež po znovuzformování výpravy pokračujeme dále do centra, kde, stranou od hlavní silnice, stojí pumpa jiná. Po sjetí z velice frekventovaný tepny však zjišťujeme, že ani zde své žíznivé oře nenapojíme a nastává strašnej chaos. Chceme se vrátit zpět na hlavní ale provoz je tady horší než na Václaváku. Jednu naši mašinu za druhou pohlcuje dravej proud spěchajících auťáků, do jejichž nekonečný kolony se prostě nemůžeme vetřít všichni najednou. Ježíši, to je bordel! Teď prej ještě někomu vzadu došel benzín a já jsem zvědav, jestli se vůbec dneska všichni shledáme. A tak i nás pohlcuje proud aut a tahám za plyn, co to jde, protože musím předjet všechny naše motorky, nepřehlídnout odbočku na Uherský Brod - což by se mým přátelům dozajista přihodilo a zastavit na příhodným místě, kde počkáme na opozdilce. Miki však zjišťuje, že jeho Čmelák není v nejlepší kondici. Trubky v zadní části rámu, držící sedlo, se ohnuly, protože Miki se celej včerejší závod a ještě při koupacím výletu, vezl vzadu. No a jak známo, Miki není z nejlehčích. Však také po zdolání dvou sudů piva nabývá rozměrů zvících hrošíka liberijského a pak se není čemu divit! To by nevydržela ani švédská ocel. Čmelák, krycího jména „Lady“, jež mu kdysi udělil jeho majitel, nenacházející se tou dobou zcela při smyslech, patrně vlivem alkoholu, se tedy podrobuje léčebné kúře, uskutečňované pomocí lešenářské roury, hydraulického bucharu a dvou pontonových jeřábů, jež nám poskytli dobří lidé z blízké stavby. Kozel byl ve chvíli volna přistižen, kterak si zálibně prohlíží míchačku, stojící opodál. Nic mu nepomohly jeho výmluvy, že žádný další únos stavebního stroje neplánuje a byl vykázán z míchaččiny bezprostřední blízkosti! Pozorné oči členů expedice si poznenáhlu všímají  restaurace v protilehlém bloku domů. Bylo zjištěno, že se tam vaří a padl tak návrh poobědvat zde. Všichni souhlasíme a tak zcela zaplňujeme lokál.

     Uherský Brod, Luhačovice, Slavičín, Valašské Klobouky. Za obcí Střelná překračujeme federální hranici a děj se tak vůle boží. Kvalitní silnice nás Púchovem převádí přes Váh a poté, přes Povážskou Bystricu, jedeme překrásným údolím této řeky na severovýchod, k Žilině. Poklidnou atmosféru  etapy narušují pouze ojedinělé poruchy příbramských jawiček, na něž jsem upozorňován zadním vojem Eiffim. Vpředu se střídáme s osádkou „manželů“ Mašínových a díky této spolupráci cesta vcelku ubíhá. Ale i to je chvílemi problém, protože příbramští a Miki si za jízdy předávají vlajku, což je sice mazárna a vypadá to náramně efektně ale tohle zdivočelý komando se chvíli co chvíli roztáhne přes celou silnici a nepochopitelně zpomalí. To naši jízdu samozřejmě dost zbržďuje. George tyhle výkony našich kolegů jen komentuje rezignujícím kroucením hlavy a obracením očí v sloup. A vůbec, mimická gestikulace Petry a George ve mě za jízdy čas od času vzbuzuje záchvaty smíchu!

     Projíždíme Bytčou a před námi je Žilina. Jsme dohodnuti udělat v tomto městě zastávku k nakoupení filmů a něčeho k večeři. Jenomže od naší poslední návštěvy, ještě za „totáče“, se tu leccos změnilo a silnice nás navádí na obchvat, z něhož, jak se zdá, není úniku! Ještě před najetím na jeho hlavní tah nás však opět zastavují zezadu přispěchavší kolegové a že prej Guilisovi upad´ vejfuk. ´Vejfuk, to je základ´, řekl kdysi náš přítel Skot a tento citát vešel do historie. Gulisův problém zjistil za ním jedoucí Bobby. Začal   za jízdy troubit, s úmyslem upozornit ho na právě vypadlý šrouby, držící jeden ze čtyřiadvaceti jawáckejch vejfuků (nebo kolik jich ten stroj vlastně má). Leč náš hlavní fotograf, právě nad čímsi snící, jen ležérně kejvnul a prdlal si to dál! A Bobby troubí a mává rukama, div že z mašiny nespadne - a Gulis stále sní. Asi po osmi hodinách došlo pilotovi pojízdný krabičky winstonek, o co jde. A tak se čeká... Žilinu tedy, díky obchvatu, zdoláváme oproti předloňsku bez potíží. Pak následuje honička s tirákama a po nějakejch deseti kilometrech už očima bloudím povědomou krajinou a čekám, kdy se za zatáčkou vyhoupne cedule s nápisem STREČNO. A už je to tady! Velkému gangu je tak po dvou letech dopřáno stanout v místech, kde se de facto zrodil. „Posel dobrých zpráv“ Bambrník před časem přinesl Jobovu zvěst v podobě informace, že prej v okolí Strečna byly povodně a abysme s tím jako počítali. Zatím však přehnavší se povodni nic nenasvědčuje. Zastavujeme na parkovišti pod skálou u silnice a spolu s Benem a Georgem (tedy tři nejpovolanější!), se vydávám štěrkovitou cestou do kopce, kolem hospůdky, nám důvěrně známé, dál nahoru, obhlídnout náš legendární flek. Kolem potoka ale pozorujeme podivný naplaveniny. Kurva, že by měl ten žvanil Bambrník pravdu?? A blížíme se k plotu podél cesty, za jehož rohem, pod svahem, už musí bejt ON - náš flek! Z něho jsme za ty dva roky vytvořili téměř mýtus, kterej si to ale tak jako tak zasloužil. Cestou teď kráčejí tři struny - tak jsme napnutý očekáváním...

B U C H  !!!

Stojíme jako solný sloupy a krve by se v nás nedořezal v okamžiku, kdy kdy nám končící plot nabízí pohled na rozbahněnou stoku, rozplizlou mezi nánosy písku a štěrku, jež rozryly a překryly i ten nádhernej trávník doširoka, dodaleka. Pohádková bystřina, do který jsem tenkrát hodil šavli, by si ve stavu, v jakým se teď nachází, ani takovou “čest“ nezasloužila. Bloudíme po “našem“ fleku a uznáváme, že legendy jsou jen legendy, který vytváří člověk akorát sám sobě k zlosti. Prostě všechno je jinak...

     Stojíme tedy na svahu nad naším zuboženým flíčkem a přemýšlíme, co řekneme našim dole. Naštěstí se ale dycinky najde někdo, kdo ve správnou chvíli dostane ten jedině správnej nápad! Krhu totiž napadlo podívat se trochu výš proti proudu. Rezignovaně tedy ťapeme dál a  - - -

naše nadšení nezná mezí! TO JE ONO!!!

     Jedeme do Stráňan, což je obec, ležící pod Strečnem, sehnat něco k jídlu. Připadám si jako loupeživý rytíř, cválající na svém oři hrůzou se třesoucí vesnicí a nenasytným zrakem si, mezi ustrašenými pohledy za záclonami, vybírající svou příští oběť. Chvíli co chvíli se kolem mě přežene kůň s některým z kumpánů, lačnících taktéž po nevinné panně... Fuj! Ze sna mě teď probral nelidskej smrad Koldovy mašiny, ženoucí se za večeří! 

     Večeříme paštiku s rohlíkem na chodníku před krámem a kolem nás pobíhají haranti a čoklové. Jo, takovouhle romantiku já můžu. To je pravej Čundr!

     Se zapadajícím sluncem stavíme mašiny u našeho novýho fleku, pravým dvojníkem předloňskýho přístaviště. Skutečně nádhernej palouček na břehu zurčícího potoka, s prostorem pro stany, kamennou hrází, ohništěm a my rázem zapomínáme na ten první šok. Po chvíli ale hledači nacházejí o pár metrů výš ještě pohádkovější koutek, kam se všichni postupně přesunujeme a říkáme si: co víc si ještě přát!

     Ben se, při pohledu na poměrně hlubokej potok, rozdováděl a počal se ve vodě čvachtat jako slon. Pak se jal dorážet na mou spolujezdkyni, což se mu ovšem nevyplatilo. Pavlína popadla půllitr plnej vody, jehož obsah bez velkýho rozmýšlení a s úsměvem chrstla do udivenýho a vyděšenýho Beníkova kukuče! Řveme smíchy nad její drzou pomstou, jež je záhy Benem “oceněna“ nemilosrdným stáhnutím do ledový vody.

     Pozvolna se připravujeme na večerní tah. Předloni jsme se tady zcákali jako psi. Zdejší “silnej vzduch“ se asi v největší míře projevil na mě. Onen večer jsem tehdy nazval “Watterloo mé dobré pověsti“, které jsem u svých, tehdy nových, přátel požíval. Jsem zvědav, kdo se stane mým pokračovatelem, kdo naváže na mnou započaté, skutečné odkrývání charakteru!

     I Pavlína se už převlíkla do suchýho. Jen si nejsem příliš jist, zda je světle růžová teplákovka tím nejvhodnějším oděvem k bestiální chlastanici, jež v příštích okamžicích bezpochyby nastane. 

     Pod námi, na našem původním, dneska objeveným místě, zastavilo auto s cizí značkou. Vystoupily dvě mladý holky. Kdo jinej, než filuta Kozel zjistil, že jsou z Holandska a cestujou po Evropě. Kozel zavětřil kundu a valuty a už to šíboval k nim i se spacákem!

     Cestou do hospody spatřujeme v dálce, na vrcholku šílenýho krpálu, mávajícího človíčka. Samozřejmě nás ani ve snu nenapadlo, že je to bláznivej romantik a recesista, chřipkař Peťan!

       Zase tedy sedíme ve výletní hospůdce, jež se chlubí jedním „světovým“ primátem: zde jsme se  s Příbramí poprvé společně vožrali. Jak je to dávno... Ze sentimentálního snění mě však vytrhuje hlahol u našeho stolu. Sourozenci Najmanovi se perou o panáka rumu! Se zaujetím sleduju blesky v očích pavlíny a zlobu v hlase Eiffelově. Famózní! Což je Meďulův výraz. Akorát, že jsem zase všechno vodsral já. Sedím totiž mezi nima každej druhej úder přistane na mojí nebohý palici. Aúúú! Teď zase pro změnu ucmrndli rum na můj drahocennej mundúr U.S.Army! Prokristapána, to je zvěř!! K vedlejšímu stolu usedá hajnej (nikoli Kubrt Hajnej!), kterýho jsme se prve ptali na možnosti táboření a asi tři kluci v našem věku. Poroučím jim pivo. Taktéž má spolujezdkyně je při chuti a tak jí nesu velkej rum. Bůhví kolikátej. Zvláštní je to, že ve zdejším kraji si pod pojmem “velkej rum“ představují patrně skutečně VELKEJ rum, takže ho lejou do dvoudecky na víno!!!A s údivem sleduju, jak rezavej obsah mamutího panáku briskně mizí v hrdle jemné dívčiny, sedící po mé levici...

     Zábava se stupňuje. Pavlína právě dostala opravdovou žízeň a na ex pořádá pivo. Moje pivo, na který se mi právě sbíhaly sliny. Jdu si pro nový a se škodolibým úšklebkem pozoruju lesknoucí se očka mé partnerky. začínám tušit, kdo že se stane mým “pokračovatelem“.

     Právě, když jsem se napil a byl v nejlepším, zachtělo se Pavlínce, která mezitím usnula na mém rameni, vykonat potřebu. Ach jo, co mám s tebou dělat..? Tak jdeme. Zprvu kráčí vcelku obstojně, občas pouze vypomohu najít správný směr. Při podřepnutí se diskrétně otáčím. Všechno probíhá v pohodě, leč jak známo, alkohol je záludná substance, jejíž účinek se projeví až s určitým odstupem. Pavlínka se jala ubírati k tábořišti ale s každým dalším krokem má větší a větší problémy. Teď už nekráčí, nýbrž je mnou vláčena. ta opilá osoba mnou mává tak, že mám co dělat, abych ji udržel na cestě a nespad´ s ní do potoka tak, jako se to tenkrát povedlo Petře!  Chvílema Pavlína odmítá pokračovat v chůzi a projevuje přání skočit do vody, od čehož ji odrazuju, protože by se v tomhle stavu byla s to v tý strouze utopit. A je čím dál tím horší! Promile začínají zle působit a ke všemu si vzpomněla, že se jí chce zase čůrat! Jenomže teď už není schopna tento úkon vykonat samostatně (ženský to maj stejně blbý) a tak se, chtě nechtě (spíš chtě), vtěluju do role chůvy, zcela opilou spolujezdkyni svlékám...... a připadajíc si jako sexuální loudil nejhrubšího zrna ji beru do náručí, jako to dělaj mámy s malejma holčičkama. Ach jo. A ještě mi počůrala ruku a botu..! Proboha, co jsem komu udělal. Pak jsem zjistil, že celou scénu pozorovaly Holanďanky ze svýho tábořiště a velmi se bavily. To je vostuda, říkám si a vleču neposlušný a rezignující balík dál nahoru. Tu se však ubjevuje George Krhounek s nabídkou pomoci. On tyhle transporty provádí zcela běžně, k čemuž mu více než často zavdává příležitost Petra. takže nad stavem, ve kterém se nachází břímě na mých zádech neprojevuje nejmenší údiv. Na rozdíl ode mne...

     Padla tma. V tábořišti plápolá oheˇn, kolem něhož se slézají opilci a opilkyně. Ukládám Pavlínu do spacáku a snažím se ji uspat. Přichází její bratr a snaží se o totéž. Po dvojnásobném šavlovém tanci, což je námi dvěma kvitováno velmi poťouchle, oběť zdejšího “silného ovzduší“ konečně usíná.

     Po večerní koupeli v ledový bystřině usedám k ohni a George mi otvírá pivo. Mezi debatou občas odběhnu zkontrolovat namazanější polovinu naší osádky. Přijíždí Bobby s Petrou. ta se letos docela drží, zato Bobby... Sotva postavil motorku na stojan a slezl z ní, padnul k zemi jako podťatej! U ohně zavládlo pozdvižení: Bobby je totálně na šrot!!!Širokými kruhy se pak dopotácel ke svýmu spacáku. Koukáme na to divadlo jako trubky a nechápeme vůbec nic. Bobby pak chvíli sedí i u ohně ale poté, co poněkolikáté ztrácí balanc a padá z pařezu naznak, odlézá do hajan. Z jeho nesrozumitelného proslovu jsme díky “překladatelským“ schopnostem některých z nás vytušili, že lítal na mašině po okolních chalupách a sháněl kytaru. Jenže v každý tý chalupě si musel dát frťana. Petra se zděšením v očích povídá, že Bobbyho stopla dole u hospody ale kdyby jen trochu tušila, jak je nalitej, šla by pěšky! Ze tmy se ještě chvíli ozývá Bobbyho mručení, klení a chabý pokus o pěvecký part ale v tom ho záhy překřikuje Ben, kterej se, přičiněním alkoholu, prospal Marušce v klíně a teď příšerně falešně skřehotá opilecký songy. Střídá se s mladým myslivcem, kterej s námi pil dole v hospodě. Pak už začínám cejtit, že mám dost a uznávám za vhodný odporoučet se do spacáku. Jak se ale ráno ukáže, zbavuju se tím možnosti být očitým svědkem nastavších událostí. Zábava u ohně totiž ještě zdaleka nekončí!  

7. den, čtvrtek 11. července, 5. etapa: Strečno - Bystřička

     Probuzení proběhlo přesně v duchu legendy! My, starý zkušeňácí, který tady tábořili před dvěma lety, jsme s nadšením vzpomínali, jak na Strečně obyčejně budí opilé trampy pasoucí se krávy, což ostatně byla svatá pravda. Přesto nás teď ohromně potěšilo, že strečnianský krávy nás ani tentokrát nezklamaly. Kráva nalevo, kráva napravo (teď nemyslím naše spolujezdkyně...), kráva čmuchající v čímsi báglu, kráva hamtající v doutnajícím ohništi. Naše tábořiště a přilehlej les je plnej krav! Dita s hrůzou líčí, kterak se po procitnutí pod širákem ocitla tváří v tvář “něžnému tvorečkovi“, přežvykujícímu trs trávy a nemohla za boha pochopit, kde to vlastně je! Tedy Dita, ne ta kráva.

     Vzhůru je už i Pavlína, která celou noc spala na kolíku (stanovým!) a teď bystře pobíhá od potoka ke spacáku s půllitrem v ruce a vodou se snaží smýt stopy včerejšího šavlovýho tance, což u náhodných diváků vzbuzuje bouře smíchu. U mé nebohé navigátorky však spíš pocit nevídaného faux pas.

     Již zcela fit a střízlivý, snaží se starý pirát Bobby přimět jednu z krav ke hře na korridu ale tu evidentně víc zajímá právě to, co zůstalo v trávě po Pavlínině noční „exhibici“...

     A taky se dozvídám jednu z těch „příjemných“ zpráv, který po ránu tolik miluju: Meďul se prej v závěru večera porval se Slovákem! Prásk - to nám ještě scházelo! Teď můžeme čekat, že se z lesa vyřítí půlka dědiny s vidlema v rukou a požene nás minimálně až k Žilině. V duchu Meďulovi nadávám do blbců a agresivních notoriků. Později se ale od něho samotného dozvím pravdu a jako vždy, tak i tehdy jsem Meďulu pochopil. Šlo o to, že přiožralej Slovák se začal srát do Radky takovým způsobem, že to na podobný situace citlivýho Meďulu dopálilo. Do takový míry, že se s ním chytnul. I když nějaká ta strkanice prej byla, spíš ho jen vyřval pryč. Meďul se tehdy zeptal Íky: „Mám bít?“, což je jeho typický. To se ale zeptal toho pravýho, protože Íkovi je v podstatě všechno fuk. Kdyby se ho zeptal, jestli ho může zastřelit, souhlasil by taky. Nakonec jsme se usnesli, že Slovák, i když je tady doma, se měl, jako host u našeho ohně, chovat jinak, než jako křupan, dávající nám okatě najevo, že je tady „lenním pánem“ a ještě se při tom navážet do jedný z našich holek... to fakt ne! Přesto jsem ale toho názoru, že všechno, nebo téměř všechno, se dá řešit i poněkud klidnější cestou. Zvlášť, vezmu-li v potaz fakt, že je krajně nerozumný poštvat si proti sobě obyvatele v místě, kde zrovna vegetujeme. A to nemluvím o tom, že jsme na „divokým východě“ a proti Čehúnom a Pražakom zvlášť jsou v poslední době naši bratia dost nedůvěřiví. Takže je nám jasný, že se Strečnem máme asi na dlouho utrum...

     K ránu prej u ohně seděli už jen Meďulka s Íkou, když napadenej Slovák přivedl posilu v podobě svýho kámoše ale kupodivu k ničemu nedošlo. Naše ležení pak ještě navštívila policejní hlídka, která si zapsala Íkovo nacionále. To pro případ, kdyby v okolí došlo k nějakýmu zločinu. Chudák obětní beránek Íka, kterej už tam seděl úplně sám! Na pomoc mu ale přispěchal Kozel, nocující dole u Holanďanek. Policajti klukům dali dobře míněnou radu: ráno co nejdřív zmizet. Domorodci jsou totiž poněkud prudší nátury a mohlo by se něco semlít. Tak to byla fakt rušná noc. A spolu s klasikem říkám “cherch'ez la femme...“

     Z neradostných úvah mě však vytrhuje smích, nesoucí se od Bobbyho ležení. Smát se pak musím i já a to při pohledu na šavli jako hrom vedle jeho spacáku. Při poslechu “pachatelova“ líčení, jak jej v noci přepadla náhlá nevolnost a jak on jaksi „nemohl najít“ nohy, švihnul šavli rovnou přes  rameno! Neuvěřitelné. Zrovna od Bobbyho nikdo z nás takovýhle představení nečekal  ani náhodou. Bobby teď sedí na svahu mezi stromy a drnkaje na kytaru, jež ho přišla tak draho, doprovází tóny hudby vlastním, narychlo slepeným textem: “Já jsem starý prase, včéééra sem se vožral, dneska zasééé...“, nebo: “Dávej pozor Pavléé, šlapeš do mý šavlééé“ a podobně, což má u obecenstva značnej ohlas.

     Zvláštní je pohled na překrásnou mýtinku se zurčící bystřinou, v níž se blyští odrazy hřejivého slunce, zpěv ranního ptactva, mísící se s cinkáním kravských zvonců a tóny Bobbyho kytary...

     Na romantický snění ale teď není čas. Mám totiž takovej dojem, že nám tady začíná, pomalu ale jistě, hořet půda pod nohama. Leč přání je jedna věc a skutečnost druhá. My se prostě neumíme rychle sbalit! Kozel, s několika dalšími jednici, obtěžuje dole Holanďanky a má dost času. Ještě je potřeba vrátit basy s flaškama, což si berou na triko Písty, a jedeme do vsi na snídani. Pak už čekáme na parkovišti u hlavní silnice. A zase průser! Tentokrát  v podobě píchlý gumy Bochanovy mašiny!  My snad odsud neodjedeme....

     Slunce už začíná pěkně připalovat. Drápeme se na skálu nad parkovištěm, kde je aspoň trošku stínu. Chlapci ale s opravou gumy moc nepospíchají. Odkudsi přivážejí člověka s pumpičkou  a já se jen divím, že je nám tady vůbec někdo ještě ochotnej pomoct. Chlapa pak posílají zpátky do vsi po svejch. To je celá Příbram... To už ale sedíme v jiným stínu, na druhý straně státovky. Odtud pozorujeme příchod včerejšího Meďulova soka. Něco klukům říká a zase odchází. Prej jim doporučil, abysme se tady víckrát neukazovali. Myslím, že se vůbec nemusel obtěžovat...

     Konečně nás ovívá teplej letní vzduch, neklamný to znak faktu, že konečně JEDEME. V Žilině se ještě musí čekat na Mikiho, až natankuje svýho Čmeláka ale pak už cesta ubíhá celkem v pohodě. Překrásný serpentiny nás provádějí kolem Bumbálky, která se předloni stala

svědkem našeho prvního extempore, jejichž řada však od té doby nebere konce. Na slovensko-moravském pomezí děláme zastávku. Máme příšernou žízeň. Sedíme v chladivým stínu budovy prodejny, chlastáme mlíko(!), lížeme zmrzku a pozorujeme strejce, pískajícího na fujaru a prodávajícího proutěný koše - přesně jako tenkrát. Nezměnilo se vůbec nic. Tedy až na cedule, upozorňující na hranici obou republiky, z nichž zmizelo „socialistická“. A na polorozpadlým plotě zapomenutej předvolební plakát Občanskýho fóra blahý paměti se sluncem vybledlým, sebevědomým: s námi do Evropy. Musíme se ale zvednout a jet dál.

     Při překračování hranice mi docela spad´ kámen se srdce, protože jsme se na Slovensku, proti mýmu očekávání, s nikým neservali, i když k tomu fakt moc nechybělo.

     Silnice je dobrá, cesta ubíhá rychle a ani nevíme jak - a jsme v  Rožnově. Městem kolonu provádí Krha s Petrou a zastavujeme na parkovišti za náměstím. Dáváme rozchod a mažeme na oběd. Sedíme s Pavlou a Gulisem v hospodě, kde je strašný dusno. Co by ale člověk nevytrpěl pro kus žvance.

     Naše kolona zastavuje na parkovišti před tábořištěm v Bystřičce. Pro dnešek to máme za sebou! Dole, mezi stany, rozeznáváme černožlutou Lindu a to je moc dobře. Ani jsem nedoufal, že Mrcásek s Gábinou tohle „naše“ tábořiště najdou! Aspoň Mrcásek ukázal, že neumí jenom padat...

      Petra běží do recepce domluvit podrobnosti našeho ubytování a my mezitím sjíždíme dolů, rozšířit řady zdejších rekreantů. Je jich tady o něco víc, než tenkrát a zrovna vedle nás stanujou nějaký mladý lidi, který nás hned zvou k večernímu ohni.

     Vybíráme občanky a slyšíme zvuk mašiny, no mašiny... Vypadá to spíš jako bráchovo Přidřítko, zvané Max - a taky že jo! Nahoře u recepce, tam, kde jsme ještě před chvílí stáli my, stojí teď Mumla a troubí ostošest! Tím se na scéně letošního Čundru konečně zjevuje i můj brácha. Excelentním způsobem zvládnul přes tři sta kiláků v jednom zátahu a až na malý zmatky u Hradce úplně bez problémů. Akorát ho při jízdě pěkně ožehlo slunce. Přiváží zprávu, že blbec Bambrník prej přijede až na Šternberk, protože nesehnal prachy na cestu sem. Myslíme si ale svoje. Bude tam prej i Kříča a Belek (ten už bez byciklu!). Tak to bude, kurva, závěr!!

     Jdu s Petrou zaplatit pobyt. Dáváme se do řeči s recepčním. Bere nás jako starý mazáky, protože když my tady byli už před lety, tak on vegetoval ještě bůhví kde. A pak se někdo odchází vykoupat, někdo hasí žízeň v blízkých zařízeních, za tímto účelem zřízených. My, a několik dalších přátel, dáváme na radu recepčního a jedeme na véču do restaurace, vzdálený asi 3 kilometry. S jídlem, pitím, obsluhou a restaurací samotnou jsme vrcholně spokojeni a sympatickýho číšníka Petra upozorňujeme, že zejtra nás na oběd přijede víc. Ale protože po návratu do tábořiště je už pěkná tma, uznáváme, že nemá cenu trmácet se někam do putyky za chlastem. Zůstáváme tak po tejdnu poprvé střízliví a čekáme na ty “šťastnější“, až nás při svým halasným příchodu budou “nechtěně“ budit. My chytrý se totiž šetříme na zejtřek! A dobře jsme udělali...

8. den, 12. července, pátek: VOLNÝ DEN na Bystřičce

     Ááááách, to jsem se krásně vyspal! A navíc  nemusím nikam pospíchat. Ani ostatní ne, protože na dnešní den jsem milostivě naplánoval volno a každej si před zítřejší superetapou může užívat, jak chce. S většinou lidí jsme se domluvili na hodině oběda a pak se všichni rozutekli. Ale já mám nějaký utíkání v prdeli! Dneska jsem nějakej línej a tak se po třech letech odhodlávám risknout proceduru, zvanou opalování. A to si ještě velice dobře vzpomínám na léto 1988, kdy jsem se nechal na “Pakárně“ ukecat kolegy a skončil jsem na marodce poté, co si mě počali plést s rakem říčním! Jenže tenkrát bylo tenkrát a dnes je dnes. Přece něco vydržím, ne?! Už dopoledne ale slunce šeredně připaluje. Jak se později dozvíme, je právě dnešní den tím nejtropičtějším dnem celýho léta! Takže se vůbec nedivím, když zcela zřetelně cejtím, jak se na mě škvaří chudák kůže...

     Brácha dostal chuť se projet. Mám ale takový zvláštní tušení. Snažím se ho  od projížďky odradit. Dlouho na tom neseděl, není vyježděnej, nezná terén. Po včerejším “úspěchu“, kdy za námi dorazil přes celou republiku, určitě opadne obezřetnost. Možností zařádit si, bude mít přece do konce sezóny ještě víc než dost. Jenže to by nebyl on, kdyby dal na mý rady. Bere helmu a s úsměvem odjíždí. Nad tábořištěm potkává Bena, Maruš a další. Zamával jim na pozdrav, přičemž se prej dost nebezpečně zakymácel. Pak zmizel za zatáčkou... 

    Krátce po poledni se hladovci vrátili od vody a jedeme na oběd do restaurace Na nové. A vůbec nám nevadilo strávit tam půl odpoledne. Tahle hospoda je prostě perfektní a my jsme na ní nenašli chybu. A že jsme setsakramentsky nároční hosti! Jedu potom ještě s Pavlínou a Meďulou do Rožnova a po návratu na tábořiště nás čeká překvapení. Samozřejmě nepříjemný. Dost nepříjemný! Před odjezdem na oběd se mi totiž má spolujezdkyně svěřila s další svou vizí. To poté, co jsme si oba ve stejnou chvíli uvědomili, že brácha už je pryč nějak dlouho a že to není samo sebou. Podívali jsme se tehdy na sebe a oběma nám bylo z pohledu toho druhýho rázem jasný, co se stalo. Pavlína pak jen hlesla: „Položil to...“ A já nepochyboval, že stejně jako v případě Mrcáska a Gábiny, má i teď moje spolujezdkyně pravdu. Nelítostnou a tvrdou pravdu. A teď se tedy vracíme z oběda, vypínám motor, sundávám helmu a koukám na bráchu, ležícího na dece... Něco mi na něm nehraje.

„No co co, složil jsem to, no..!“ a smutnej úsměv.

Obvaz. Bílej obvaz na levý noze, to je to, co mi na něm nehraje. Okamžitě mi musí všechno dopodrobna vyprávět. Kousek za Bystřičkou ztratil jistotu v pravý zatáčce a lekl se auta, náhle se vynořivšího v protisměru. Pak letěl do škarpy, nebe dole, silnice nahoře, skřípot, píchnutí v noze... Ticho a pocit, jakoby něco stejkalo po stehně. Krev! Další události se pak valily jedna za druhou. Strejda ve škodovce, co jel jen tak na ryby a přes cestu se mu přehnala motorka bez jezdce a za ní jezdec sám, ho odvez´ do nemocnice. Tam mu roztržený stehno zašil nějakej španělskej stážista MUDr. Francisco de la Hos(!)  a pak neslavnej návrat sanitkou. Kluci potom zajeli pro Maxe. Ten vypadá vcelku nenabouraně, pominu-li sedřenou kapotáž a ohnutou stupačku. Jinak nic. Jen na levým držáku kufru, přivařeným pod sedlem, civíme na kus sádla, vyrvanýho z bráchovy nohy!! Kdysi dávno, před více než rokem, když brácha držáky přivařoval, vytvaroval je do podoby jakýhosi háku. Bambrník se tehdy hrozně chechtal, že až si jednou rozbije hubu, tak si o to utrhne koule. A my si uvědomujeme, že k tomu skutečně moc nechybělo! Tak to vypadá, že si Aleš z letošního, nádhernýho Čundru asi moc neužije...

     Jenomže my se teď smějeme! Řechtáme se jako šílenci, zajíkajíce se štěstím! Je to strašně krásný, když se stane hrozná věc ale nedělá se z toho drama při vědomí, že to všechno mohlo dopadnout mnohem hůř. A to my všichni velmi dobře víme.

     Právě se připotácelo trio pivních skautů. Miki, Kolda a Bochan se přicházejí pozeptat na nejnovější situaci. Bochanovi se neustále, vinou vedra a alkoholu, spouští z nosu krev. Jako smyslů zbavenej ji rukama maže na Koldovo tělo a oba se chechtají příšerným smíchem! Pak všichni tři mizí v nejbližší putyce. Mezitím, co se ostatní postupně odebírají k vodě, přemýšlím a uvažuju, jak asi bude vypadat zítřejší, nejdelší etapa, když se nám „Šejnoha team“ rozrostl o dalšího člena. Mrcásek je teď „těžce“ na koni, protože Mumla se mu, po svém včerejším příjezdu, vysmál, ukazujíc při tom na obvazy a utrženej blatník. Ovšem uplynulo pár hodin a situace je přesně opačná. Mrcásek s velkou chutí vrací Mumlovi jeho včerejší kritiku a tu brácha nerad! Je pravým požitkem sledovat jejich špičkování, popichování a slovní souboj, kdy jeden na druhýho vyhrabávají a oprašují i ty nezapomenutější historky!

     Jedu se podívat, kam že to zmizela valná část expedice. Beru s sebou Petru a po chvíli opět přichází ke slovu moje placka. To, když nás nad tábořištěm staví policejní hlídka, protože nemáme helmy.

     Sedíme na pláži, cucáme odporně teplou limonádu, zobeme hranolky a čučíme na cachtající se rodinky a Bena, kočkujícího se s Mikim. Ben je poté odvlečen spojenými silami několika opilců k vodě a vhozen do ní... Ach, budiž pochváleno slastné nicnedělání. Může vůbec bejt v tuhle roční dobu něco smysluplnějšího, než páchání hovadin u vody? Jo! Světe div se, může! Značně podroušení Miki, Kolda a Bochan ale i další (i já) jsme dostali chuť na jedno chlazený, čepovaný... Jedeme na večeři do naší oblíbený hospody Na nové. Její prostředí jsme si za těch několik hodin pobytu na Bystřičce oblíbili natolik, že zdejšímu sympatickýmu číšníkovi Petrovi slibujeme, že napřesrok nás může očekávat zase.

     Kráčíme stmívajícím se lesem za našimi kolegy, kteří už paří v nějaký hospodě na okraji Bystřičky, na diskošce. Už z dáli nás vítá rachot a rámus, charakteristický to rys merendy, vstoupivší do obecného povědomí pod zmíněným názvem. Vstupujeme tedy do jámy lvové a záhy jsme pohlceni rozjásanou atmosférou. Dohodli jsme se s Eiffim, že nebudeme moc pít. Jenomže to zkuste, sedět u stolu s násoskama, který chlastaj jako prokoplý a ještě vás nutí k tomutéž! To prostě není v lidskejch silách.

     Velkému gangu, snad z opatrnosti, byl vyčleněn kumbál, jakési přísálí, spojené s hlavním sálem dveřmi, jež si doslova podávají páry, lačnící po tanci. Dokonce i George se nechal Petrou vtáhnout na parket, z čehož nám jdou zraky kolem. Rozdováděná Petra pak připomíná okolojsoucímu koncilu, že jsem před startem Čundru přislíbil předvést své oblíbené číslo, veřejnou exhibici z nejžádanějších - magický oko. Ta potvora! Dobře ví, že jsem celej Čundr tomuhle hnusnýmu mixu unikal ale teď jsem v prdeli. Bobby zcela bezostyšně „působí“ na zdejší servírku, což je důvodem k tomu, že mám sto chutí zatrpknout na celej svět. Je mi totiž jasný, že i kdyby v celý Bystřičce nebyl jedinej půllitr s uchem a klasickej velkej panák, tak tahle Bobbyho nová oběť by byla schopna pro to doběhnout třebas do Vsetína! Dnes se proti mě spiklo samo nebe!

     Tupě čumím do pomalu klesající pivní pěny a tuším svůj brzkej konec. Už mám totiž v sobě pěknejch pár kusů nejrůznějších značek, kalibrů i teploty. A večeři navrch. To bude šavle... No co, aspoň se ty kurvy zvadlý budou mít na čí účet pobavit. Jako v mátohách a za napjatého očekávání beru do ruky panáka. Jeho obsah mi na tvář vrhá zelený odlesky jako předznamenání toho, jakej odstín naberu zanedlouho. Panák klesá i se svým „smrtonosným nákladem“ na dno půllitru a mně začíná bejt všechno jedno. Za cvakání fotoaparátů a šlehání blesků, jako při podpisu mezinárodní smlouvy, pořádám obsah nádoby, do té doby stojící nehnutě na stole přede mnou  a za jásotu publika se mi dělají mžitky před očima. Je mi nad slunce jasný, že teď bych se neměl shodit. Jasně! A just se nepobliju, vy mrchy zlomyslný, šklebící se na mě ze všech stran a plácající mě po zádech!

     A zábava pokračuje. Pozvolna se rozjíždějící Eiffi si nechal přinýst litrovku rumu. A jéjej, tak to nám ještě scházelo! A aby toho nebylo dost, druhdy seriózní Kozel chlastá víno přímo z láhve! Povzbuzeni alkoholem rekapitulujeme příhody dnešního dne. Třeba Meďul - věčný téma. Odpoledne přiběhl odkudsi a záhy odběhl kamsi. Mezitím si ale za plavky, jako striptér, nacpal pětku a že prej plave na pivo. Řveme smíchy při pomyšlení, kterak zmáčenej Meďul plácne na tácek ve výčepu prochcanou bankovkou! Miki teď propukl v nelidský řev, oznamujíc světu, že je mu právě 26 let! Měl tím na mysli, že právě „porazil“ dvacátý šestý pivo. Jeho „druzi ve zbrani“, Kolda s Bochanem, nesmí zůstat pozadu a i oni hlásí svůj „věk“. Dle mého soudu už dnes tihle tři sežrali nejmíň tucet sudů piva i s plechem! A zatímco Eiffi se mazlí se zpola vypitou flašku rumu, jako s milenkou, Íka, obklopen našima holkama, opilecky blekotá s věčným úsměvem na rtu: „Je mi fááááájn“...

     A sranda jede dál. Motá se tady nejakej místní pitomec, šíleně podobnej Peteru Nagymu. Je vožralej jako snop a chce dělat na našem stole striptýz. Toho se chytá Petra, která ho deptá natolik, že  po odhození košile od svého nápadu upouští. My pak pokračujeme v zábavě ale zvolna odpadávají další a další jedinci. Ač je hluboká noc, nasazuje si Miki čísi sluneční brejle a se svými „osmdesáti šesti“ pivy mizí ve tmě. Jeho kamarádi z mokrý čtvrti, Kolda a Bochan, usínají v bratrském objetí na trávníku před vchodem do restaurace. Mě přepadává šílený chcaní a po chvilce marnýho hledání oné místnosti skáču po parašutisticku do náručí noci z nejbližšího okna. Připadlo mi, že dveře asi někdo odnes´ a vůbec jsem je nemoh´ najít! Asi mi

v tu chvíli hráblo a vyskočit z okna vyhodnotil můj pivem zahlcenej mozek jako nejlepší řešení.  Jenže  to jsem si dal. Skočil jsem rovnou do vzrostlejch kopřiv!! Doslova jsem se ztratil ve dvoumetrovým porostu těchle zpropadenejch rostlin a za příšernejch bolestí se brodím, ani nevím kam! Jako U.S. paratroopers ve Vietnamu. Já idiot, že jsem se radši nevychcal pod stůl.

     Bloudím kopřivovým lesem na nějakým ztemnělým dvoře a vůbec netuším, co se to vlastně děje. Celej sežehanej, potrhanej a odřenej nacházím asi po půlhodině správnej směr a ocitám se na osvětlený silnici. Jdu. Běžím, letím! Jo jo, nikdo se nevyzná v myšlenkových pochodech totálně zlitýho a  nasranýho člověka...

     Ještě notnou dobu se ve spacáku svíjím bolestí, než se mi konečně daří oddat se hlubokýmu a všeuklidňujícímu spánku.

9. den, sobota 11. července, 6. etapa: Bystřička - Český Šternberk

     Procitám z komatu. Pomalu ale jistě se rozkoukávám a zjišťuju, že jsem spal úplně někde stranou. I ožralec Miki byl svými spolunocležníky poněkud poodnesen. To ale museli napínat svaly, když Mikiho dozajista tížil ten plech ze sežranejch sudů! Členové „Šejnoha teamu“ musí brzy ráno do blízkého špitálu na převaz. Mumla později procítěně vyprávěl, jak neblaze na něj zapůsobila rakev, nesená nemocničními zřízenci kolem jejich zraků...

     Usnášíme se, že budeme muset změnit složení některých osádek. To proto, že brácha bude moct sedět v sedle jen s velkejma obtížema, natož řídit. Poveze se tedy na Líze, kterou bude pilotovat už uzdravenej Peťan. Písteckej Mlaďas může tento akt považovat za čest a projev vysoké důvěry! Lízu bych jen tak někomu nepůjčil! Já pojedu s Maxem, “vražedným“ to nástrojem. Pavlína si sedne za Mikiho, což je jím kvitováno s velkým uspokojením. Mumlu by prej nechtěl...

     Vyjíždíme do poslední etapy letošní Cesty kolem Čech. Vědom si zásady “to nejlepší nakonec“, připravil šílený autor (?) na účastníky maratón, dlouhý 300 kilometrů. Jsem žádostiv, jak se s touto porcí vyrovnáme.

     V Rožnově pod Radhoštěm tankujeme. Leč po včerejší opici jsme žízniví i my a tak po nás zůstává kontejner, plnej plechovek od pepsicoly. Ubohý pumpařce jsme doslova vychlastali sklad!

     Je krásný počasí. Tohle nám jaksi nehraje, protože na Šternberku jsme pobývali už dvakrát a pokaždý stálo počasí za hovno. Že by dotřetice změna? Nebo snad ne..?

     Bez potíží zdoláváme Valašské Meziříčí. Za městem se ale počasí počíná měnit. K horšímu. Pohled na oblohu hovoří jasně: zmokneme. Na parkovišti před motorestem v Hustopečích zastavujeme a pořádáme módní přehlídku. Každej se totiž navlíká do toho nejnepromokavějšího, co má k dispozici. Nastává strašnej chaos. Rozbalování báglů, hledání nejrůznějších igelitovejch pytlů a tašek, jejich handlování mezi sebou a podobně. Fascinuje mě vychcaná Příbram. Ti lotři se navlíkaj do vojenskejch “atombordelů“, tzv. šprcek!! Kurvy, vojebali stařenku! Tohle “tajemství“ střežili celej Čundr jako oko v hlavě a teď vytáhli trumf. Ale co, aspoň se vám zapařej prdele, vy zženštilci. Jako by jim nestačilo, že se i v těch nejkrutějších vederch soukali do podvlíkaček a koženejch skafandrů... Nejvíc mě ale doráží ta skutečnost, že každej má na svý “prcgumě“ namalovanou přezdívku! Na parkovišti vládne podivně vzrušující atmosféra zvláštní soudržnosti a solidárnosti. Je nám totiž jasný, že zmokneme, že je to neodvratitelná skutečnost a snad právě proto nálada připomíná přípravu na rozhodující bitvu, ve který se má rozhodnout o bytí či nebytí.

     Stále se množící louže na silnici a zmoklý auta, jež potkáváme v protisměru, ve spojení s doslova olověným obzorem, dávají leccos tušit. To bude sprcha. A taky jo!

     Z ničeho nic se z nebe valí provazy vody. Silnice se proměňuje v rozbouřený moře a naše mašiny v koráby. V osamocený koráby uprostřed vodního pekla! Tahle blbá silnice nemá škarpy a tak se doslova prodíráme přívaly mokrýho živlu. Náklaďáky, jedoucí proti nám, vytvářejí svými koly obrovský vlny, hrozící smést nás ze silnice každým okamžikem. Šílenství! Ale přiznám se, že mě ani na chvíli nenapadlo zastavit. A věřím, že to nenapadlo ani nikoho z ostatních. Stejně by to bylo úplně zbytečný. Neměli bysme se kam schovat a vůbec, tohle je jen letní průtrž. Loni chcalo čtrnáct dní v kuse a taky jsme to zvládli. Prostě a jednoduše: Velkej gang ňáká trocha vody NEZASKOČÍ!

     Před vjezdem do Lipníku nad Bečvou déšť ustává. Petra, který je už od rána po zdravotní stránce hůř a hůř, přebírá řízení Bzuka a usedá za ni Gulis, za účelem pořízení snímků za jízdy. Stejně jako před rokem, i teď řídí jeho „Winstonku“ George Krha. Po chvíli ale zase stojíme. Vzadu je prej porucha. Dozvídáme se, že alkoholik Kolda přidřel svoji “stařenku“. Patrně při ranním tankování v rozčilení nalil do nádrže pivo a vypil benzín... Stát se však mohlo i to, že Koldův stroj neunes´ tíhu plechu ze sudů, na jejichž konzumaci se podílel spolu s Mikim. Sudy však žral i Bochan a tak čekám, až se vysere i jeho vítěznej Bizon! Důležitý ale je, že po chvíli může Kolda pokračovat.

     V Olomouci se, před nájezdem na dálnici, stalo to, na co čekám už přes tejden a už už jsem počal nabývat dojmu, že se letos vůbec nedočkám. Příbram se totiž jala závodit a v zápalu boje přejela odbočku! Sláva, plesám v duchu, jsou to oni, naši starý, dobrý Příbramácí, přichyceni při úletu, díky němuž se stali vskutku proslulými!

     Na dálnici jsme ve svým živlu. Silnice už oschla a tak to pereme, co to dá. Max šlape jako hodinky a jede jako z praku. Už to není to loňský “přidřítko“! Celej peloton se nacvičeným způsobem střídá ve vedení. Chvíli jsem na špici, chvíli na chvostu. Mnou nejostřeji sledovaná mašina je ale Líza. Její zadní guma je dost sjetá a na mokru moc nesedí. Leč Peťan je vynikající pilot (moje škola!), což už nejednou prokázal. Letos se konečně, po přestálý nemoci, dostává do formy a prohlašuje, že se večer vožere jako prase. Což už taky nejednou prokázal.

     Honíme autobusy a tiráky a já si libuju, jak cesta ubíhá. Ovšem pouze do chvíle, než mi Bochan dává na vědomí, že vzadu je zase porucha. A hádejte kdo - správně! Ben. George s Petrou a Peťan s bráchou ale pokračujou dál (..?) Po nějaký době je Ben a spol  v ažůru a tak startujeme. Ozývá se ale strašná rána: práááásk! Bochanovi vystřelila koncovka vejfuku a za ohlušujícího rachotu přistála, kouříc jako šrapnel, daleko v poli! Co jsem říkal!? I Bochanovy poruchy jsem se dočkal! Přesně, jako se to stalo předloni Bobbymu v Březníku. Ach ty jawy... Po namontování neposlušný koncovky jedeme dál. Při Bizonově startování se ale radši všichni  z jeho blízkosti kvapem klidí.

     Za plnýho trysku nás předjíždějí nějaký Holanďani na skvělejch japonskejch mašinách. Asi z nás maj pěknou prdel. Ale jen počkejte, vy sračky, nebude to trvat dlouho a natrhnem vám prdel!!!

     Zase začíná pršet. Za sílícího deště vjíždíme do Mohelnice. Před hospodou u silnice stojí Líza. Mumla rve na roztrženou nohu igeliťák. Výčepák se rozčiluje, ať prej nestojíme mezi dveřma. Dáváme mu na srozuměnou, že jestli okamžitě nepřestane prskat, vyneseme ho v zubech na déšť! Ale nedá se nic dělat, musíme jet dál. Zalesněnými serpentinami se šplháme k Moravské Třebové a přes Svitavy a Litomyšl uháníme dál na západ. Déšť teď opět ustává a místy dokonce nesměle vykukuje slunce.  Na okraji Vysokého Mýta stojí motorest. Už z dálky vidíme na krajnici zaparkovanýho písteckýho Bzuka. George se omlouvá, že nám prve, při příbramský “dvojporuše“, ujel ale chtěl bejt co nejdřív ven z deště kvůli nachcípaný Petře. Je jí totiž dost zle. To je v prdeli. Sotva se uzdraví Peťan, chytne to Petra. Vypadá fakt špatně a nám je jasný, že bude nejlepší, vydají-li se hned domů. Chudák Petra by stejně měla ze závěrečnýho večera na Šternberku úplný hovno...

     Stavíme mašiny do řady vedle silnice a okupujeme kiosek u motorestu. Maj tady vynikající klobásky a pivo. Stojíme frontu. Ditě upad´ na zem autoatlas. Jenže než kdokoli stačil něco říct, dupnul na něj nicnetušící Meďul okovanou kanadou a jakoby se nechumelilo na něm dál postává a velice se podivuje, proč na něj všichni řveme! Po chvíli zase vidíme, kterak se kácí Eiffiho mašina a Kozlova k tomu nemá daleko. Kozel, právě stojící frontu přede mnou, spatřiv snahu svého stroje odporoučet se k zemi vykulil oči, zahodil peníze na zem a hroznými skoky odkvačil k místu činu! Odhozený peníze ho v tu chvíli pranic nezajímaly. Na závěr pořizujeme společný foto. Stojíme na druhý straně silnice a musí se čekat, až kolem nepojede žádný auto, aby nevlezlo do záběru. Prostě menší zmatek... A Meďulka s Radkou tancujou...     

     Loučíme se s Petrou a Georgem Krhounkem. Oběma jsem za spoluorganizaci týhle prdlý akce moc vděčnej. Zvlášť Petra, a to bylo pro mě osobně velký překvapení, se snažila HODNĚ MOC a pokud mě loni její chování strašně zklamalo, můžu s klidem říct, že po letošku bych se nebál jí svěřit celou výpravu (a to jsem střízlivej!!!). Takhle nějak bych si prostě představoval „první dámu Gangu“ a patří jí můj velkej ĎÝK.

     Kousek za Vysokým Mýtem odbočujeme na Mikiho, ehm, pardon, Hrochův Týnec, Chrudim a Heřmanův Městec. Po kratším čekání, způsobeném „čísi“ poruchou, vjíždíme do Čáslavi. Pomaloučku projíždíme městem a v čele já na Maxovi. Blížíme se k podivně zmatený křižovatce, která je nějak záhadně značená a já, starej pes, musím sám sobě přiznat, že z ní vůbec nejsem moudrej. Váhavě si namátkou vybírám jednu z odboček. Volným, nejistým tempem ale vjíždíme -  na  autobusový nádraží! Kurva, já jsem vůl! Troubení mašin mých kolegů, rozesmátý ksichty a ťukání na helmy je neklamným znamením toho, že jsem (opět) považován za největšího blba pod sluncem... Jo, teď je chytrej každej ale do poslední chvíle všichni jeli za mnou jako berani, pitomci! Vedení tak raději přenechávám Eiffimu, zdejšímu rodákovi.

     Po několika kilometrech ale zase stojíme. Benova mašina odmítá řadit. Zevlujeme před nějakou vesnicí, trháme třešně a čekáme na příjezd příbramskejch „opravářů“. Nikdo se už nijak moc nerozčiluje a opravy bereme  jako nezbytnej kolorit letošního Čundru. Jenomže čas letí a my uznáváme za vhodný vyslat nějaký rychlý posly, který zajistěj ubytování ve šternberským  hotelu Pod hradem. Při dvou minulých akcích na Č. Šternberku jsme hnípali na hlásce, věži v areálu hradu. Teď však potřebujeme usušit věci a vůbec si odpočinout jako lidi. Proto vysíláme Peťana s Mumlou a Mikiho s Pavlou napřed a nezbejvá než doufat, že v hotelu bude místo.

     A my čekáme dál. Tenhle Čundr by fakt zasloužil nazvat “čekací“! Po příjezdu “opravářů“, když už zase mrholí, se ukazuje, že Kudrnovi taky vylítla koncovka vejfuku, jako Bochanovi a jeho stroj vydává zvuk ne nepodobný bitevnímu vrtulníku! Ke vší smůle jeho zadní kolo taky není zrovna v životní formě a vlní se jako had. Má snad všechny dráty povolený. Ach, ach... příbramský jawy... A tak se vydáváme zdolat posledních dvacet kilometrů Čekací Cesty kolem Čech. Začíná poslední dějství vrcholu sezóny 1991!

     Po chvilce jízdy ale Benova převodovka opět stávkuje (!!!) a tak mi Eiffi za jízdy, skrz helmu, navrhuje, že on a “invalidi“ přijedou za námi a já  odvedu zbytek expedice do cíle. No, vono se to řekne, doveď je na hrad - ale kudy? Já jsem tady nebydlel, jako kdysi Eiffi! Ke všemu se od výpravy oddělili Mrcásek s Gábinou a jali se hledat nejbližší špitál za účelem převazu silničního lišeje.

     Jedu v čele torza výpravy, proplétáme se posázavskýma lesama a vesničkama a já s hrůzou zjišťuju, že často doslova hádám, kam odbočit a jedu vlastně jen podle intuice! To to dopadne.

Íka se nečekaně trhá a mizí kdesi vpředu. Ještě loni bych se kvůli tomu dost čílil ale teď jsem v klidu. Vím, že i on zdejší kraj zná celkem dobře a neměl by zabloudit. Snad. Je to přece jen Íka a kufrování v jeho podání vůbec není ojedinělým jevem. Musím ale jinak říct, že letos s ním nejsou pražádný problémy, ba naopak! Íka je z mýho pohledu jedno z největších překvapení Čundru a to jsem rozhodně nepředpokládal.

     Projíždíme Červenými Janovicemi, Zbraslavicemi a skrze několik malých vesniček se dostáváme do Uhlířských Janovic. Tam se napojujeme na osvědčenou trasu, kterou už známe jako svý boty! Posledních pár set metrů se tak proměňuje v závod. Nádherný serpentiny k tomu přímo svádějí! Zůstává ale stát další jawa, tentokrát Meďulova... Zapečená svíčka. Meďulova mašina je jednou z nemnoha jaw, která vydržela prakticky až do cíle Čundru bez poruchy. A teď, pár zatáček před Českým Šternberkem, taková banalita. Na most přes Sázavu ve Šterneberku vjíždím samozřejmě jako první!

     Před naší “hotelohospodou“ už stojí Líza, Čmelák zvaný Lady, Íkova mašina, kterou, jak se později dovídám, její jezdec po oddělení od výpravy složil v mokrý zatáčce (!) ale nic se mu nestalo. A stojí tady i Bambrníkova Hrkna! A už na mě zpoza záclony cení chrup  Belek a je tady i Kříča! Lehce ovíněný, či spíš opivněný Miki mi sděluje, že na ubytování se zeptal a musíme jen dojednat podmínky s majitelem. A už přijíždějí první opozdilci: Bochan s Ditou, Kolda, Mrcásek s Gábinou a čerstvými obvazy, Bobby s Radkou, Meďul s Meďulkou. Vtrháváme do výčepu jako velká voda, zdravíme se se starým známým, výčepákem Pavlem, usedáme ke stolu  a začíná šílenej hodokvas. Po chvíli strašnej rachot Kudrnovy „helikoptéry“ signalizuje příjezd poslední části naší výpravy. A pro letošek to máme za sebou! Radostný uculování, poplácávání po zádech, smích, sranda a pitomý kecy provázejí dojezd do cíle poslední etapy. Přichází i náš hostitel a dávnej kámoš, zástupce kastelána a světe div se i bejvalej polda Tom Řehoř se svou suitou, tvořenou holkama a klukama, průvodcema z hradu! Vše napovídá tomu, že to dneska „špatně dopadne“.

     Nejdřív ale jdu s Mikim za panem Markem, majitelem hotelu a vedoucím v jedné osobě a zařizujeme ubytování. Ze starý známosti nám dělá cenu, my potom, už řádně nařezaný, převážíme mašiny na dvůr a nosíme bágly nahoru do pokojů. Ještě skočit pod sprchu, kde jsme s ženskejma skoro pohromadě (ohhh!), převlíknout se a...

     Vcházím s Pavlínou do lokálu a zjišťuju, že jsme úplně poslední, protože veškerý osazenstvo už dřepí u asi šedesáti stolů, sražených do čtverce a zabírajícího snad půlku restaurace!  Za aplausu, jásotu a házení konfet usedáme na připravený židle v čele slavnostní tabule. To nemám rád, odevšad je na mě moc vidět. Tak trochu se červenám a  tvářím se jako embryo!

     Po večeři následuje přípitek a pak slavnostní vyhlášení vítěze Tajnýho závodu s předáním ceny, flašky domácího šampusu od Koldova strejce z Moravy. Buch! Perlivý mok stříká na všechny strany,  Bochan řádí jako v extázi a strhává i ostatní! U stolu vypukla vřava, kterou zpovzdálí zděšeně pozoruje pan vedoucí i ostatní hosté. Ať se situace měla jakkoliv, Bochanovi vítězství v závodě patří zaslouženě. Usmiřujeme se. Meďul mezitím předčítá jména osádek podle pořadí v závodě. Po přečtení každé z nich následuje potlesk a okolosedící hosté se klidí do uctivé vzdálenosti od našeho stolu. A už se to rozjíždí! Teď už nám žádná ceremonie nebrání v tom, abysme se vožrali jako zvířata!! Mladá servírka Katka nestíhá nosit chlast a je z nás upřímně zoufalá. Eiffi, starej prasák, jí posléze vyznává lásku a Miki, to hovado, s půllitrem připláclým k hubě, jen hučí: „Hoďte ji na stůl, budeme fikat!!!“

     Přestávám registrovat, co se vlastně děje. Nejen vinou promilí ale hlavně proto, že se všeobecná vřava vymyká mé kontrole. Ostatně proč ne. Jen ať je pořádně veselo! A ono je...

     Jenže jak to tak bejvá, čas při podobnejch příležitostech letí jako splašenej. Je noc a oslavovatelé bez výjimky jeví silné známky opilosti. Zvláště Bambrník, kterej po vychlemstání šestnácti lahví rumu, dvanácti lahví meruňky a osmi lahví ferneta spolu s dvěma basama coly, se teď kymácí na židli, nepřítomným zrakem hledí doblba a rozlejvá jednu sklenici za druhou. Už se ani do huby netrefí! Po chvíli seznává, že déle nevydrží a troubí na ústup. Za nějakej čásek přiběhli přátelé zvenku se zprávou, že ten dobytek chrápe v autobusový čekárně! Zpráva zapůsobila jako blesk z čistého nebe, anžto výše jmenovaný se při každé návštěvě zdejší restaurace ožral příšerným způsobem a pak se vychrápal v čekárně. Jak vidno, táhne jej do ní nějaká neznámá, nedefinovatelná síla. A my se před dnešním tahem vsázeli, navštíví-li onu „nocležnu“ dotřetice! Samozřejmě, že se nenašel nikdo, kdo by pochyboval a Habrda naši důvěru nezklamal. Již ode dveří hospodských jsou v nezaskleným okně plechový čekárny vidět obě podrážky opilcovy, svítící do tmy! Kolem něho se již utvořila stafáž a Gulis pořizuje dokumentární foto. Hnusný alkoholik reaguje na záři blesku pouze mlasknutím a nesrozumitelným mručením.

     A jedeme dál! Část bandy, pod Tomovým vedením, se rozhodla jít se vykoupat do blízké Sázavy. Jen tak, samozřejmě, jak je Bůh stvořil (stvořil-li ovšem Řehoře Bůh...) a sám zástupce kastelána byl posléze viděn, kterak, spolu se svým doprovodem, kráčí nahoru k hradu - úplně  nahatej! Nemusím jistě uvádět, že každýmu z exhibicionistů seděla za krkem vopice jak Kingkong. Miki se z koupání vrátil s koleny a lokty od trávy a na naše vyčítavý pohledy odpovídal ztěžklým jazykem, že je nevinen! Leč nevěříme mu ni slova, zvláště poté, co se Meďulka vrátila se zády od téže trávy!!!

     Pozvolna ale přestávám vnímat. Vřava kolem mě se mění v šum, jenž neustále utichá a utichá...............šššššššššššššš.................š.

10. den: NÁVRAT a závěr Cesty, jež je dnes již historií...

     Zamlženým zrakem registruju na vedlejší posteli Kozla s Radkou. Eiffi leží na zemi, zapasovanej  mezi postelema - co tohle má znamenat? Aha, to asi jeden sukničkář vlez´ do zelí druhýmu! Hrůza. To už je ale vzhůru i má spolujezdkyně. Z jejího pohledu mě ale zamrazilo u srdce a ztuhla mi krev v žilách! Proboha, co se stalo? Je mi vyprávěn příběh o jednom odporném opilci, který se ožral takovým způsobem, že jej, neschopného jakéhokoliv pohybu, jistá chudák dívka vláčela do schodů, svlékala (!) a ukládala ke spánku. Ani nemusím svou, značně zdecimovanou šedou kůru mozkovou namáhat, abych pochopil, že tou chůvou je Pavlína a tím asociálním živlem já sám. Sakra, to jsem zase dopad´. Ale aspoň jsem jí oplatil to Strečno, cha cha!

     Pomalu se probouzí i ostatní kumpáni. Bochan přináší klubovou vlajku, která byla až doposud zapíchnuta uprostřed slavnostní tabule dole v lokále. Ta však po našem nájezdu příliš slavnostní nepřipomínala. Bochan se, ještě značně pod vlivem, odpotácel a začínají přicházet další a další naši kámoši, kteří se touží podělit o své, jistě pikantní, zážitky ze včerejší noci. Tak se dozvídáme, že bezprostředně po „večírku“ byl kdosi přistižen na hajzlu, kterak strašně chrápe. Podezření padlo na Meďulu, jenže přiopilej Belek si čirou náhodou všimnul domnělého pachatele, jak vrávoravým krokem v tutéž chvíli proplouvá kolem. Hajzl byl zamčenej a všichni prahli po tom, dopátrat se pravdy. Teď ráno už probudivší se Eiffi pojal neblahé tušení a se slovy: „Já se du pozeptat, jak to bylo. A stejně se nakonec ukáže, že sem to byl já...“, opustil místnost. Vrátil se po chvíli zcela zdeptán a oznámil, že už si vzpomněl. Šel se totiž v noci na hajzl napít, ovšem náhle jej přepadla únava a kohoutek vodovodu se začal nějak vzdalovat a vzdalovat a Eiffi, ležíc pod umyvadlem, upadl do hlubokého bezvědomí! Předtím však ještě, již značně „společensky unaven“, stačil Kozla s úsměvem varovat, že si to spolu vyříděj, maje na mysli tu situaci, když našel filutu Kozla vedle Radky ve svý posteli!

     Do dveří vtrhávají Habrda  s Kříčou a zahaleni do prostěradel vydávají hrůzné zvuky, imitující tak pravděpodobně hradní strašidla. Bambrník, kterej už je po kořalkový smršti fit, si v prostěradle vypálil díru, aby mohl při strašení kouřit a vypráví, jak jel před tejdnem s Janou domů z Bítova, cestou spolu navštívili asi šest hospod, v každý si Kříča dala jedno „pětipivo“ a v „požehnaným“ stavu jela přes půl republiky. A navíc bez řidičáku. Jak jinak.

     Pokoj je už plnej opilců a opilkyň. Dozvídáme se strašnou zvěst. Miki po probuzení vyhnal všechny své kamarády z cimry na snídani a ti pak měli možnost za hbitě zamčenými dveřmi slyšet, kterak semický Jack Rozparovač nastartoval cirkulárku a zaútočil na zůstavší Meďulku s takovou vervou, že nechybělo mnoho, aby udeřila její poslední hodinka!! Konstatuji, že z Mikiho se vyklubal totální zvrhlík. Kde je to nevinný hovádko z minulýho Čundru?!

     Přichází i exhibicionista/vypitóza Tom Řehoř s přihláškami do Klubu naturistů. Jedna z členek jeho doprovodu, hradní průvodkyně poněkud, ehm, silnější postavy - ale jinak fajn holka, se ptá Eiffiho, zda ví, jaká je nejhorší smrt. Eiffi, při pohledu na její mohutnou tělesnou schránku, s děsem v očích šokovaně kroutí hlavou. Sama si tedy s úsměvem odpovídá, že smrt z vyděšení, což v nás vyvolává bouři smíchu! S notnou dávkou sebeironie pak ona děva dodává, že jestli nevěří, tak se  svlékne a Eiffi sezná, že je to pravda pravdoucí! Nato Eiffi propadá panice a odbíhá pryč!

     Jana, která přiharcovala tentokrát s červeným escortem, Bambrník, Miki a jeho oběť Meďulka, jedou do blízkého Šternova na oběd. Při návratu Kamikadze Jane svým vozem při couvání vyvrátila vrata hotelového dvora, což před zraky zděšeného majitele okomentovala způsobem sobě vlastním: „Kůůůrva, ty volé, já se na to vymrdáám!“ Prokristapána..................

     Sedíme v hospodě a obědváme. Tomáš navrhuje uspořádat zde koncem prázdnin „Poslední letní“ akci, jež by byla jakýmsi rozloučením s létem. S výjimkou pana hostinského je jeho návrh s nadšením přijat!!

     Připravujeme se k odjezdu. Bobby s Radkou a Gulis už jsou pryč. Teď startuje i auto s osádkou Kříča, Belek a Mumla, jehož účast na letošním Čundru lze jednoduše vyjádřit tak, že sed´ na motorku, dojel si na Valašsko pro pár úhledných stehů a hajdy domů. Jeho Maxe bude při návartu pilotovat Peťan, kterej už je úplně zdravej a v takový formě, na jakou jsme u něho zvyklí.

     Vyjíždí Ben a Kudrna. Ben pojede skoro sto kiláků do Příbrami jenom na dvojku a Kudrna bez vejfuku a se šmajdajícím kolem. Loučíme se s kolegy Jižany. Loučíme se s lidmi, se kterými jsme po deset dnů tvořili jakousi rodinu. Ano, rodinu, protože to je to slovo, jež vyjadřuje maximální soudržnost lidí, nesnášejících stereotyp a berou od života plnými hrstmi to, co nabízí.

     Jedeme domů a já vůbec nezávidím personálu šternberskýho hotelu Pod hradem, kterej bude po nás uklízet ten bordel. Po otevření dveří námi opuštěných pokojů se jim naskytne pohled, plný děsu a hrůzy: propálený povlaky, prostěradla potřísněná neznámou látkou, snad                                                                    

kanagomem nebo co, v koberci zašlapaný nedopalky, rozlitý pivo, prázdný láhve od kořalky, pod postelí  zkrvavenej pilovej kotouč, jež tam odhodil kdosi v zápalu vášně... Prostě sodoma gomora. Byl to ale skutečně závěr, jakej má bejt!

     Kola našich ořů polykají poslední kilometry cesty k domovu a nám se únavou zavírají oči. Jsme utahaný ale šťastný. Šťastný proto, že letošní Cesta kolem Čech nakonec dopadla tak, jak dopadla. Že prostě neměla chybu. A já jsem moc rád, že mi osud konečně dopřál říct, že právě tahle akce překonala ve svý kvalitě tu, dnes legendární, předloňskou Cestu kolem Čech a že právě tahle, v pořadí pátá, je teď tou nej, nej, NEJ!

     Pakliže se člověk vzepne bláznivému rytmu života, na chvíli se pozastaví a zahledí do prázdna, hlavou mu v té chvíli prolétne myšlenka: jak ten čas letí...

     A my jsme se onomu bláznivému rytmu života vzepjali, na chvíli pozastavili a zahleděni kamsi do prázdna říkáme potichu sami sobě - tak zase za rok!

P.S. Autor děkuje všem účastníkům právě popsané akce za to, že se chovali tak, jak se chovali

        a pevně doufá, ŽE TO NEBYLO NAPOSLED.

                                                             KONEC

     Originální strojopis tohoto materiálu byl definitivně připraven k distribuci dne 28.10.1995.

Elektronický přepis byl dokončen ke dni 11.4.2007.

     Ale teď už to fakt rozešlu! Slíbil jsem to totiž 31.12.2002 jednomu z nejlepších přátel, jaké jsem kdy měl. Karlu Benovi Lenkvíkovi. To silvestrovské dopoledne jsme se sešli v Krušovické restauraci v Praze na Pankráci a krásně jsme si pokecali. Naposled.

     Tuto kroniku jsem již nestihl včas přepsat. Ale nemyslete si, já sliby plním. Však  ji jednou vezmu, tam nahoru, s sebou!

     Nikdy na tebe nezapomeneme, Beníku!

Copyright © 1991-1992 Jaroslav