Náš spolek Velký gang                                                       

Vznik Velkého gangu 

                    (pokračování článku)

13. akce VG: Cesta kolem Čech II., 8. - 11. srpna 1988

Veškeré informace o přípravách, průběhu, zážitcích a dalších podrobnostech, týkajících se ČUNDRU 1988, jsou uvedeny v sekci Čundr.

     Čundr skončil a mě čekal návrat na nenáviděnou „Pakárnu“. Už od jara nás naši čačtí velitelé připravovali a cvičili v rozhánění protirežimních demonstrací. Na letišti ve Kbelích tak dokonce namalovali půdorys Václaváku, aby se nám tato „vysoce odborná“ činnost lépe simulovala. Je fakt, že nám v naší mladický bezstarostnosti vůbec nepřišlo, že se jedná o příšernou zvrácenost ve službách totalitní moci. Potírání srocených davů „nepřátelských živlů“ jsme brali jako nutný zlo na cestě k absolvování “Pakárny“ a nástupu do řadový služby. A navíc při tom byla, ať to zní sebecyničtěji, hrozná sranda. Už na vojně, natož na „Pakárně“, se totiž sešla bezvadná parta lidí, kteří si přesně padli do noty. Bylo taky poměrně zvláštní, jak „ozbrojená pěst dělnické třídy“ a „strážci míru a socialismu“ vcelku pravidelně poslouchali Hlas Ameriky, četli před velením ukrývaný samizdatový vydání Švandrlíkových Černých baronů a poslouchali od jednoho známýho v archivu Čs. rozhlasu sehnaný „trezorový“ nahrávky Marty Kubišový (o níž jsem do tý doby nic neslyšel). Svými nonkonformními názory jsme taky často přiváděli v nevěřícný úžas lektora marxismu-leninismu. Přesto jsme ale 21. srpna 1988 byli připraveni vyjet proti demonstraci „antisocialistických sil“, první po devatenácti letech. A já navíc jako velitel obrněnýho transportéru! Už ani nevím, jak se mi té „pocty“ dostalo, ale tam to zkrátka fungovalo tak, že si vždycky někdo vzal seznam a jednoduše zaškrtal pár jmen. Tak se ze mě stal při nástupu na „Pakárnu“ velitel a střelec OT-64. Měli jsme jich tam hned několik, s bílými dveřmi, opatřenými písmeny VB a vpředu namontovanou “radlicí“ z pletiva k vytlačování davu. Jednou jsme dokonce jeli do Jinců na ostrý střelby a já musím přiznat, že navlečenej v černý kombinéze, s tankistickou kuklou na kebuli  a usazenej na otevřeným poklopu obrňáku, uhánějícího stovkou po dálnici, jsem si připadal jako těžkej king. I tehdy v srpnu jsme byli připraveni vyrazit do ulic, ale naštěstí jsme tomu unikli. Tehdy byli na zásahu pouze starší kluci z jiných praporů.

     Na podzim naše „slavná firma“ konečně zprovoznila renaulta! To už jsme ho ale garážovali u Larryho, bydlícího v budově přerovský pošty. V jejím sklepě pak našel příbytek nejen renault, ale následně i řada dalších aut, na nichž Larry pracoval, různě je buď košeroval, nebo dával dohromady. Začali jsme tam tomu říkat „Palác vraků“. Na první společnou projížďku renaultem jsme se vydali jednoho podvečera. Za volant jsem usedl já, ostatní se vmáčkli na zbylý sedačky a „beruška“ s odmontovanými dveřmi se váhavě vydala do polí za vesnici. Hulákali jsme nadšením a smáli se jako blázni. Zvlášť, když nám za jízdy upadla kapota motoru a navíc se z chladiče začala valit pára!

     Ve Skotově garáži našel svůj příbytek „nový“ vůz. Byl jím obstarožní, ale pojízdný a plně funkční Ford Taunus. Používali jsme jej jako „služební“ vozidlo k našim častým a oblíbeným výletům na blízké či vzdálenější auto-moto burzy náhradních dílů. Ty se konaly celkem v masovým měřítku většinou v sobotu ráno na různých vesnických hřištích. Vyráželi jsme tak do Nymburka, Poděbrad, Peček, Lysé, Čelákovic, ale také do PKOJF (Park kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes Výstaviště) v Praze nebo Kutné Hory. Tyhle “spanilé jízdy“ nás moc bavily a užili jsme při nich hromadu legrace. V jednu dobu Skot šokoval řadu prodávajících, když po burzách sháněl tzv. prasátko na opravu brzd našeho forda. Vždycky na chlapa vybafnul:

„Nemáš prase na taunuse?!“ a tvářil se při tom úděsně, až nebezpečně. Oslovený nejdřív zalapal po dechu, jak se Skota lekl, ale když viděl, jak se v pozadí prohýbáme smíchy, pochopil, že Skot je blázen. Na burzách jsme vždycky sehnali množství součástek jak na auta, tak na našeho “půllitra“, na jehož přestavbě na choppera brácha stále usilovně pracoval.  Po příjezdu na burzu a zaplacení symbolickýho vstupnýho šlo ale shánění dílů stranou vždy, když Aleš zavětřil a nasál opojnou vůni grilovaných klobásek. Klobásy a brácha - neoddělitelný spojení!

     V říjnu už jsme ale nasazení v pražských ulicích neušli. Bylo to dost paradoxní: přes den se podílet na udržování „veřejného pořádku“ a prosazování “socialistické zákonnosti“ a večer pak na “Pakárně“, při dýchánku na jednom z pokojů, poslouchat západní “štvavé vysílače“ a chlastat rum nebo griotku, přinesenou vylosovaným jedincem ilegálně, přes plot, z blízké restaurace Na rychtě ve skleněný kouli, vyšroubovaný z lustru.

     Stejně tak v lednu následujícího roku, při tzv. Palachiádě, kdy to bylo už docela vostrý. Mám z tý doby smíšený pocity. Stali jsme se svědky opravdu ošklivých situací a je fakt, že dodnes mi v paměti uvízly ojedinělý sekvence, kdy jsem nemohl pochopit, kde se v některých mých kamarádech bere ta nebezpečná „aktivita“ při potlačování nepokojů. Pro uklidnění ale musím dodat, že to se netýká nikoho ze zde jmenovaných! Vzpomínám si taky, že jsme v jednu chvíli byli, spolu s přáteli, veleni na Staroměstský náměstí. V čase klidu jsme byli zavřeni na radnici, přímo ve Velký zasedací síni, kam nám vozili teplou stravu a čaj. Tom Řehoř se tam seznámil se správcem objektu a vymámil na něm svolení k prohlídce radnice. Znalec Řehoř nás tak provedl historickou budovou od sklepení po vyhlídku na věži a přidal i zasvěcenej výklad. Jenomže idylka skončila ve chvíli, kdy byl vyhlášen poplach. Dav “protisocialistických živlů“ se snažil dostat ze Železné ulice na náměstí. Nahnali nás proti nim. Vytvořili jsme kordon. Lidi přišli až těsně k nám. Úplně obyčejný lidi, tátové od rodin, maminy s nákupem i mladý holky v našem věku. Sakra, přece to nebudeme řezat?! No jo, ale co na to naše velení, stojící hned za námi? Přímo proti mě se kymáceli dva houmelesáci (ano, už tehdy za socialismu!). Kalným zrakem na mě čučeli a jeden přes druhýho hulákali:

„No co koukáš, ty holobrádku?! Koukej se votočit a zmizet, nebo uvidíš, ty hajzle! Hehe,

podivejte se, jak to hovado blbě kouká!“

Tehdy jsem, coby policejní elév, ještě nevěděl, že když nadávaj policajtovi, nadávaj vlastně spíš jeho uniformě, než jeho osobě. Situaci jsem tedy vyhodnotil tak, že přede mnou stojí nepřítel v podobě dvou urážejících smradlavců, který je třeba za jejich opovážlivost ztrestat.

Když byl vydán povel k rozehnání davu, vyrazil jsem i já vpřed a milý houmelesy poctivě přetáhl pendrekem po hřbetě, až z nich blechy lítaly! Nikdy potom jsem už při demonstracích nikoho nepraštil. Fakt.

     4. února 1989 zemřel prastrýc Koštíř. Jeho domek v sousedství našeho “paneláku“ osiřel. V průběhu léta jsme jej tak začali, i když zprvu vcelku nenápadně, užívat jako sklad, garáž a dílnu. Posléze jsme ale v jeho domku trávili stále více času a na podzim už z něj byla zřízena jakási neformální klubovna. Ovšem teprve až v dalším období získal od semických děvčat Gábiny Hejlkové s  Martinou Vrbovou (od podzimu 1990 nových “přírůstků“ party) ono legendární

pojmenování “Baráček“.

     Na jaře jsem koupil od Martina Škrabálka, kamaráda z vojny a kolegy z “Pakárny“, dárek pro bráchu k jeho osmnáctinám, jawu 250 Bizon. Jel jsem si pro ni do Jinočan vlakem a domů jsem ji přivezl po ose. Do té doby to byla moje nejdelší jízda na mašině a byl jsem hrdej sám na sebe, že jsem to dokázal. Brácha byl poměrně dost překvapenej, ale je ironií osudu, že na Bizonovi se vlastně nikdy pořádně nesvezl. Ne že by nechtěl, ale situace se nakonec vyvinula úplně nečekaně.

     Ještě někdy koncem léta 1988 mě na cimře navštívil již zmíněný Jirka Mašín. Do té doby jsem ho téměř ignoroval, ale on teď přišel s tím, že zaslechl, že se mi, stejně jako jemu, líbí muzika kapely Depeche Mode. Tím okamžikem bariéra mezi námi padla a stali se z nás velcí kámoši. Jirka, jenž od našeho kolokvia dostal přezdívku Krhounek (později zkrácenou do tvaru Krha), podle Filipovského žáka Krhounka z „Hlubin študákovy duše“, byl totiž poměrně svérázným jedincem. Ne snad, že by jako filmovej Krhounek okatě podlejzal! On to praktikoval tak, že často, přesně v intencích jeho strašně líný nátury, se stejně jako my o tzv. samostudiu ostentativně odmítal učit. Jednou jsme ho ale nachytali. Po našem odchodu z pokoje na kavalci se povalující Krhounek bleskově vytáhl pod polštářem ukrytej sešit a horlivě se začal šprtat!!! Takhle to teda je! Tak proto vždycky při zkoušení, ač jsme přece viděli, že se neučil, předstoupil před tabuli, tvářil se jako boží umučení a pak z rukávu vysypal správnou odpověď! Tak proto pořád to obligátní: Mašín - za jedna! Ten pak dostal deku, panečku...

      Jednou zase takhle Krha přišel za mnou na cimru a ptá se:

„Už ti Ben vyprávěl o těch svejch divnejch kamarádech?“

„Proboha - o jakejch?“ vyzvídám a napadá mě, že snad Ben kamarádí s nějakýma chovancema z ústavu či něco podobnýho.

„No přece o Meďulovi, Kozlovi a  ostatních!“ upřesnil Jirka. Když jsem odpověděl, že ještě ne, navrhl mi:

„Tak pojď“, a šli jsme na vedlejší pokoj, kde Krha přebýval spolu s Benem, Honzou Křížem,

řečeným Harry (nebo taky Marcello mafioso pro jeho občasnej zarputilej až mafiánskej výraz) a Petrem Najmanem, jehož mezitím kolegové pro jeho výšku nazvali Eiffelem. Ben (jemuž ovšem doma říkali Lenoch, což docela sedělo) se právě válel na bydle, jak se povojensku říkalo armádním kavalcům. Krhounek ho vyzval, aby mi povyprávěl o svých podivných přátelích od nich, z Příbrami. Ben, povzbuzen mým zájmem, se pousmál, posadil se a začal chrlit jednu příhodu za druhou. Tehdy jsem poprvé slyšel o dobrosrdečným zmatkaři Meďulovi, o „pražským Pepovi“ Filisovi a - - - o největším vyvrheli pod sluncem, jenž nezaslouží slitování, o Kozlovi. Časem jsme pochopili, že ten Kozel je Benovou noční můrou. Měl totiž každou holku, na kterou ukázal a navíc mu vždycky všechno prošlo. A to proto, že na rozdíl od Bena, jak nám sám Ben objasnil, měl „FLUIDUM“. Nevěděli jsme sice, jak se takový fluidum pozná, ale horlivě jsme přikyvovali. Ben taky vyprávěl, jak kdysi, když byli ještě malí kluci, posbírali společně hromadu prázdných lahví a schovali si je v lese s tím, že je zpeněží a budou mít na zmrzlinu. Ale had Kozel kamarády převezl v momentě, kdy došel pro svýho dědu, všechny flašky si přivlastnil, odnesl a zpeněžil sám! Kozel navíc vlastní třistapadesátku Bizona, kterej má ale převrtanej motor, švédský ložiska a bůhví jaký jiný vychytávky (protože Kozel je přece ztělesněná záludnost!) a vždycky „poseká“ každou motorku, na kterou si vzpomene. A to asi Beníka štvalo ze všeho nejvíc, protože on sám měl tehdy úplně novou, protekční, stříbrnou jawu 350.

     Jednou jsme se vrátili na „Pakárnu“ po víkendu a Bena jsme nemohli poznat. Doslova zářil štěstím. Ptáme se ho, co se stalo a on, po chvíli mlčenlivýho usmívání, zařval na celej barák:

„Posekal jsem Kozlááá! A do Dubeňáku, uáááááááá!!!“ Pomysleli jsme si, jak málo stačí ke štěstí... Tady musím trošku odbočit, protože když mi Kozla později, při jedný akci, kterou popisuju dál, představili osobně, měl jsem už už na jazyku: Jo tak to je ta kurva, ten sviňák Kozel?! V poslední chvíli jsem to naštěstí spolknul. Po pár letech jsem mu ale stejně vyzvonil, že jsme vlastně jeho

veskrze „bezcharakterní“ osobnost poznali už dávno před prvním setkáním a to právě na základě Benem barvitě líčených příhod. Kozla to tehdy upřímně šokovalo a s nevěřícným výrazem v očích řval:

„Já toho Lenkvíka ZABÍJUUU!!!“ 

     Někdy v březnu přišel Krha se zprávou, že jeho přítelkyně si koupila nejnovější hit národního podniku Mototechna, zbrusu novou východoněmeckou MZ 150 ETZ. Joj, to byla novina! A pak o víkendu, když jsme byli doma, nám ji do Semic přivezl ukázat. Hned jsem si ji vyzkoušel. Tedy tu emzetu, nikoli přítelkyni! No to bylo něco úplně jinýho, než naše dosavadní, těžkotonážní jawičky! Pružnej motor, pětistupňová převodovka, kotoučová brzda, neotřelej design, no prostě jinej svět. Majitelka emzety pak jedno odpoledne přijela za Krhou na „Pakárnu“ a odešli spolu na špacír po Praze. Tak jsem, sice letmo, poprvé spatřil Janu Křičkovou. Působila na mě vcelku solidním dojmem. Ovšem to je právě ono - člověk by totiž neměl dát na první dojem! 

     Jednou v pátek, bylo nádherný jarní počasí, jsem Krhu vysadil v Nymburce u jeho Jany. Ta seděla venku, na trávníku před domem a spolu s nějakou další blondýnkou mazaly karty. Opodál stály  zaparkovaný dvě stříbrný emzety. Docela jsem tehdy koukal, jak to tady “žije“. Po čase jsem se ale dozvěděl, že i ony koukaly. Zaujal je totiž “úkaz“, sedící za volantem ječícího trabantíku, přiřítivšího se do sídliště, s koženejma šoférskejma rukavičkama na rukou. Asi ze mě tenkrát měly pěknou prdel, mrchy jedny...

     Po čase  nás pak Jana Křičková přijela navštívit do Semic. Tehdy s ní přijela i ta druhá bloncka, její kamarádka Petra Šedinová, na svojí emzetě. Vzájemně se oslovovaly “ségro“, ač sestrami nebyly a já jsem z nich zůstal vyloženě paf. Jako ženský byly docela k světu, ale tyhle vcelku příznivý vjemy přehlušilo jejich poměrně nestandardní, bezprostřední chování. Seskočily z motorek, zapálily si cigáro a řekly:

„Nazdar vole! Pojeď s náma na Hájenku na pívo!“ Neodvážil jsem se odmítnout...

     Tak se stalo, že dosud výlučně “pánský klub“ Velký gang „infiltrovaly“ první ženy.  Se

svýma emzetama lítaly po okrese a tropily pozdvižení. Občas někomu nedaly přednost, ale

když si postižený řidič dovolil protestovat, usadily ho množstvím nevybíravých výrazů. Tankovat jezdily zásadně  pouze s několika drobnýma po kapsách, čímž pumpaře přiváděly k šílenství.

Uvědomělé občany, odsuzující a kritizující jejich kousky, nazývaly „starochlapy a staroženami“, souhrnně pak  „komisaři“.

     Kříču fascinovaly hřbitovy. Jednou dokonce pomáhala jako brigádnice v pohřebním ústavu líčit nebožtíky před smutečním obřadem. Taky nám pak přivezla ukázat katalog rakví a dokonce i štos přihlášek do Společnosti přátel žehu! Se „ségrou“ absolvovaly řadu neuvěřitelných akcí (jak ony říkávaly “břižérnych histórek“), při jejichž líčení nás obcházela hrůza. Obě holky byly zkrátka strašný rachomejtle a my jsme vlastně nevycházeli z permanentního úžasu. Nikdy předtím jsme totiž nic podobnýho neviděli.  

     Dokázaly mě dokonce tak zblbnout, že jsme jednou jeli tátovým žigulem z Píst do Nymburka. Já jsem řídil, vedle seděl můj soused, mlaďas Roman Bílek (s přezdívkou Belek, podle postavy z filmu „Bažanti jdou do boje“: plukovník Belek-Pochcaná hlava) a vzadu žvanily obě naše „dámy“. Zrovna v momentě, kdy jsme se blížili k prudký levý zatáčce za Zvěřínkem, se mě holky, jen tak z hecu, zeptaly:

„Hele, náčelníku, schválně, kolik dokážeš projet touhle zatáčkou?“

Odpověděl jsem, jak se na správnýho mistra světa sluší:

„Pche, kolik chci!“ a  přišláp´ jsem plyn k podlaze. Do zákruty, do který se obyčejně jezdí tak sedmdesátkou, vlítnul rozparáděnej žigul rychlostí 120 km/h! Vší silou si držím ideální stopu, podřadit, plnej céres a... kurva - zjišťuju totiž náhle, že fyzikální zákony platěj i tady. Žigul jde do smyku, pouštím plyn, dupu na brzdu, kroutím volantem, div nemám z rukou vánočku, hořící gumy

smrděj a hvízdaj, auto vytáčí poctivý dvojitý(!) hodiny... a stojíme v protisměru, předkem ke Zvěřínku! V průběhu toho pekelnýho kolotoče Kříča strašlivě zaječela, skočila po Belkovi a hrozně ho při tom poškrábala! Petra seděla vzadu jako přikovaná, bílá jako stěna a ani nedutala. Ovšem holky, když zjistily, že žijeme, protože jsem auto zázračně udržel na silnici a navíc v protisměru nic nejelo, začaly se freneticky řehtat a hulákat:

„Týý vole, to bylo dost dobrý!“ a když navíc spatřily opodál šokovanou rodinku, trhající třešně, vyskočily z auta a ječely:

„Hele, rejžo, todle nebylo nic moc, kamera, klapka a sjedem to znova!!“ Rodinka popadla košíky a potichu zmizela. A ty dvě kurvy se pak mohly potrhat smíchy.

     Byli jsme z těch dračic zkrátka úplně štajf. Bez výjimky! Především naše máma, která se jednou stala nechtěným svědkem poněkud prudší výměny názorů mezi Krhou a Janou při jejich návštěvě u nás. Dodnes je z těch výrazů, který do tý doby nikdy neslyšela, v těžkým šoku! Jindy se zase Kříča po příjezdu pozvala na naši zahradu a během rozhovoru se mnou (přičemž jsem se nezmohl na slovo), otrhala a  zblajzla většinu jahod, nějaký rajčata a okurky a pak si všimla voliéry se slepicema:

„Jééé slepičky!!!“ otevřela vrátka a vlezla mezi ně s úmyslem si je pohladit. Milí ptáci se ovšem s vyplašeným kdákáním rozlítli do všech stran, Kříča uklouzla po slepičím hovně, kecla prdelí do bláta a zaklela:

„Kurva, do píči!“ Naše máma v roli školenýho špeha ovšem bohužel všechno viděla a především slyšela. Po Janině odjezdu pak jen spráskla ruce a na čele mi udělala křížek...                

     Během podzimu 1988 jsem začal do Urovy žlutý kroniky zapisovat zážitky z právě absolvovaný druhý Cesty kolem Čech. Kluci se na to chodili dívat a kronika pak oběhla snad všechny cimry na „Pakárně“. Za chvíli tak každej věděl, že bláznivej Havran jezdí na motorce na nějakej Čundr či co. A začali tak projevovat zájem o účast v týhle obskurní akci. To mě ovšem velmi potěšilo!

     Na jaře jsem začal  připravovat třetí ročník Cesty kolem Čech, vzhledem k zamýšlenému výletu na Slovensko přejmenované na Cestu kolem Republiky. Díky její zimní „propagaci“ za pomoci kroniky všechno nasvědčovalo tomu, že by se jí tentokrát mohlo zúčastnit mnohem více lidí, než kdy v minulosti. My s bráchou jsme byli jistí. Skot oznámil, že pojede taky a navíc se svým kolegou Jirkou Brožkem. Krhounek přišel s tím, že zájem o účast by měl jak on, tak dokonce i Jana s Petrou. Tak to byla opravdu nečekaná zpráva a já jsem pochopil, že nejspíš do třetice bude to naše čundrování hodně zajímavý! Letos chtěl jet konečně i Míra Ulda, kterej si taky nedávno koupil emzetu. Plán trasy se líbil i Eiffelovi, jenž byl taktéž čerstvým majitelem emzety. Měl to ale složitější, protože doma čekala manželka s čerstvě narozenou dcerkou. O start tentokrát zájem neprojevil Larry, jenž se rozhodl strávit dovolenou u svýho táty v Březníku. Přišel ale s návrhem zahrnout zastávku v Březníku do plánu trasy. S tím jsem rád souhlasil.

     Jako blesk z čistýho nebe na mě ale zapůsobilo rozhodnutí Huloušovo. Pár dní před startem mi totiž oznámil smutnou novinu. Nejede. I když mě tahle zpráva dost nepříjemně překvapila, tak musím říct, že to zase až takovej šok nebyl. Už delší dobu jsem na něm pozoroval, že ho to přestává bavit. Úpravy jeho „půllitra“ nepostupovaly tak, jak by si přál, takže by zase musel jet na starý „Máně“. K tomu se přidalo náročný zaměstnání v nymburský Frutě a navíc (především) nová přítelkyně. Ke všemu už před časem se Hulouš párkrát nechal slyšet, že můj styl pořádání Čundru není úplně podle jeho gusta. Tomu jsem ale tenkrát nerozuměl, protože jsem byl přesvědčen o naprostý správnosti svýho pojetí. Že je to ovšem blbost jsem pochopil až za pár let...

      To, že nakonec nejspíš nepojede, jsem tedy delší dobu tušil. Přesto jsem si neuměl představit, jak to bez Hulouše, při takovým množství nových  tváří, vůbec zvládnu. Navíc tím pádem ztratil místo brácha, protože ani jeho Bizon nebyl v pořádku. Tady se ale situace vyřešila záhy. Původně jsem chtěl jet opět, už potřetí, na Starouši simsonovi, protože náš “půllitr“ měl k dohotovení stále

na míle daleko. Hulouš mi však, když poprvé připustil, že možná nepojede, nabídl na Čundr svou Máňu. A toho jsem bez váhání a s díky využil. Bráchovi tedy zůstal Starouš a se mnou měl jet Krha. Jenomže ten se těsně před startem rozhodl, že vyjede taktéž na simsonu a za mě posadí svýho bráchu, šestnáctiletýho Peťana. Holky taky byly jistý, i když během jara měly velký problémy. Petra motorku složila, ale nám se podařilo ji do startu zprovoznit. Jana pro změnu zadřela pouzdro v převodovce. A to byl mnohem tvrdší oříšek. Po mnoha marných pokusech jsme museli uznat, že tohle do Čundru opravit nestihneme. Jana si tak vypůjčila emzetu od Petřina přítele z Tanvaldu. Holky s sebou navíc berou dva další lidi, který ale vůbec neznám.

     K mýmu potěšení opatrnej zájem o Čundr projevil i Ben. Řekl ale, že v termínu Čundru jedou s kámošema vlastní dovolenou na motorkách a že se pokusí jim navrhnout, že by se k nám mohli, třebas jen na kousek trasy, připojit. A to vypadalo hodně zajímavě!

     V průběhu předstartovních příprav jsme kdesi v novinách narazili na zprávu, že 1. července se má v Pacově a na blízkém hradu Kámen, kde je zřízeno muzeum motocyklů, konat velká akce: sraz historických i moderních motocyklů domácích a cizích značek. To nás  docela zaujalo a tak jsme se rozhodli, že tuhle akci navštívíme. Budeme ji brát jako takový “zahřívací kolo“, dva dny před Čundrem. Vyrazit se rozhodl i Hulouš, pro něhož to vlastně byla derniéra v sestavě gangu. S ním jel tradičně Aleš a já jsem místo za sebou nabídl bratránkovi Pepovi Karáskovi z Nymburka. Do Pacova ale hodlal vyrazit i Ben a tak jsme se domluvili, že se tam potkáme a on nám tak konečně bude moct představit svoje „divný“ kamarády z Příbrami.  

14. akce VG: Pacov a hrad Kámen, 1. července 1989

     Bratránka, jemuž bylo třináct let, jsem k nám přivezl už v pátek odpoledne. V sobotu ráno k nám dorazil kolega Ulda, kterej se tak konečně zúčastnil svý první (a zároveň poslední) akce,  pak za vraty zavrčela Huloušova Máňa a mohli jsme vyrazit. Ač bylo slunečno a vcelku pěkně, foukal docela silnej vítr. Na starý benešovský nás to dokonce několikrát málem sfouklo do škarpy! Na odpočívadle před Miličínem jsme s Pepou zastavili. Chtělo se mu na záchod. Rozjetej Hulouš si nás ale všimnul na poslední chvíli a měl tak co dělat, aby Máňu ubrzdil.

     V muzeu motorek na Kameni jsme už kdysi se školou byli. Tenkrát mě ale motorky příliš

neoslovovaly, takže jsem si teď tuhle prohlídku užil úplně jinak. Poté jsme se vydali do

nedalekýho Pacova. Na zdejším hřišti probíhal nějakej program, hrála tam kapela, pouťový atrakce, stánky s občerstvením a podobně. Postavili jsme se do fronty na klobásu a pivo. Obědváme na travnatým náspu na okraji hřiště. Rozhlížím se všude kolem a snažím se v davech lidí zahlídnout Bena. A už ho vidím! Navlečenej v kůži a vysmátej jako lečo - prostě Ben! Radostně a  hlučně se zdravíme a Ben nám představuje dvojici motorkářů, kteří nesměle vykukují za jeho zády: Meďulu a Filise. Tak to jsou první dva zástupci z Benova příbramskýho panoptika, jejichž příhodama nás na „Pakárně“ už pár měsíců baví. Zatím se sice tvářej poměrně nečitelně, ale za pár dní snad předvedou, co v nich skutečně je!  

     Po obědě jsme shlédli představení automobilových i motocyklových veteránů a výstavu moderních japonských motorek na náměstí. Při obcházení silných mašin jsme téměř slintali. Tohle jsou prostě stroje z úplně jiný planety a my si říkáme, jak nádherný by bylo jednu takovou potvoru mít doma v garáži. Ach jo... 

     Kromě Skotovy garáže v Sadské jsme počátkem léta zřídili další naše centrum, a to v garáži u nás na dvoře, v Semicích. Tam jsme prováděli i předstartovní přípravy dosud nejrozsáhlejší akce Velkýho gangu, Cesty kolem republiky III. Na „Pakárně“ nás naučili psát na stroji, takže jsem se rozhodl nových možností využít a sepsat jakýsi informační bulletin pro účastníky. Uvědomil jsem si totiž, že letos hodlá jet hodně nových lidí a než bych každýmu z nich extra vysvětloval, o co vlastně jde, můžou si to přečíst. Co je psáno, to je dáno! Přepis textu a jeho namnožení v práci si vzala na starost Jana. Taky jsem poprvé vytvořil logo akce, kdy jsem se nechal inspirovat logem expedice „Tatra kolem světa“. Je zajímavý, že mu vévodí, krom obrysu  republiky s vyznačenou trasou, náš maskot kalmar Amadeus s logem „firmy“ AMS a nesmělým erbem jakéhosi klubu „Bohemia chopper boys“. Snažil jsem se totiž v tý době dát prezentaci Čundru za každou cenu nějakou vizuální formu. A partě jméno. Proto ten naivní nápad s  tímhle neumělým erbem. To se ale moc neuchytilo (už proto, že v partě byl prakticky jedinej „chopper“ - Máňa) a já jsem tak, někdy těsně po Čundru, vzal za vděk starým bráchovým, původně hanlivým „gangem“. No a protože jsme se v posledním období přece jen viditelně rozrostli, přidal jsem onen přídomek „Velký“. Během psaní kroniky Čundru ´89 tak definitivně vznikl název VELKÝ GANG.

     V předvečer startu Čundru jsme opět “vyšívali“ v naší garáži v Semicích, když nás přijely navštívit Jana s Petrou. Obě už měly na palubě svoje spolujezdce pro nadcházející akci. Poznali jsme tak Petřinu kolegyni, drobnou, tichou Majdu a vytáhlýho studenta z Liberce, jemuž říkali Filozof (nebo zkráceně Filo, Fili - s Filisem ale neměl nic společnýho!). Ten byl navlečen v amerických maskáčích a všechny holky vlastně taky. Filozof je totiž členem party nadšenců, běhajících po lesích s atrapama U.S.„sapíků“ a jezdících v originálních U.S. willysech. To nás docela zaujalo a postupem času to např. ve mně zanechalo nesmazatelnej dojem. Obě osádky odjížděly do Tanvaldu, kde hodlaly přespat u Petřina přítele Joea, jehož jsme sice zatím neznali, ale zaslechli jsme, že je to prej pěkný zvíře. Zítra ráno se všichni sejdeme na Ještědu. Teprve tam vlastně Čundr odstartujeme a to formou tzv. Tajnýho závodu. Ten v podstatě, jako určitý zpestření, vymyslel přítel a kolega Harry, přičemž se nechal inspirovat známým stejnojmenným filmem. Prostě vyrazíme všichni najednou z Ještědu a pojedeme do cíle v Bystřičce na vlastní pěst. A kdo tam dorazí první, ten vyhraje.

     Už pár týdnů ale pozorujeme, že ve vztahu mezi Krhou a Janou to povážlivě skřípe. A taky si nemůžeme nevšimnout souběžně probíhajícího sblížování Krhy s Petrou. Nic mi do toho ale není, takže se mezi ně nijak nevměšuju. Musím ovšem přiznat, že se trošku bojím toho, aby tahle situace nepřinesla do nový, sotva vzniknuvší party, nějakej problém...

15. akce VG: Cesta kolem Čech III., 3. - 11. července 1989

     Veškeré informace o přípravách, průběhu, zážitcích a dalších podrobnostech, týkajících se Čundru ´89, jsou uvedeny v sekci Čundr.     

     Od tohohle Čundru jsem si ani náhodou nedovolil očekávat tolik, kolik nám nakonec nabídnul. Byl jsem úplně okouzlenej partou, která se během těch několika dnů v sedlech motorek vytvořila. Navíc nám přálo počasí a Čundr ´89 se tak na dlouho stal tím suverénně nejlepším. A dneska je to vlastně už spíš legenda. Je to tak dávno, že kdyby neexistovaly Gulisovy a bráchovy fotky, nevěřil bych snad, že se to všechno vůbec kdy událo...

     Jednoho dne, někdy těsně po tom, co jsme se spolu skamarádili, překvapil mě Krha zprávou o jakési hudební skupině Oceán z Českých Budějovic. V televizi zrovna dávali její klip k písni Ráchel. Ta muzika mě tehdy zcela dostala. Krha taky našel v novinách inzerát, nabízející členství v jejich fanklubu. Neváhali jsme ani chvíli a sepsali dopis s žádostí o registraci. On Krha byl tehdy dost progresivní a  jaká škoda, že jeho nadšení postupně opadávalo, až vbrzku zmizelo úplně.

     Časem jsem předsedovi fanklubu Mírovi Štěpkovi (jemuž spolužák z gymplu, jakýsi Petr Muk a další členové kapely říkali Štětec) nabídnul svoje kreslířský služby. Něco málo jsem pak pro fanklub načmáral a získal dokonce i nějakou cenu. Podstatný ale bylo, že koncertní šňůra Oceánu vedla v létě i přes Sadskou! To byla skvělá zpráva a my s partou jsme se na to moc těšili. Prostřednictvím dopisů jsme se se Štětcem domluvili, že se při koncertě setkáme a konečně se tak poznáme osobně. Tak se taky stalo. Před zahájením koncertu nás pořadatel Dědek Bašus pustil do areálu hřiště, kde jsem v hospodě podle popisu poznal Štětce. Klábosili jsme pak až do zahájení koncertu a po něm jsme pokračovali dál. Oba jsme se dost připařili a Štětec se pak, za našeho nadšenýho aplausu, vychcal do odpadkovýho koše přímo na ploše hřiště! Ožrat se ovšem zvládla i Petra, která se pak přes Skotův odpor vetřela za volant jeho „nový“ červený stodvacítky a následně nabourala do hromady písku! Spolupráce s Oceánem pak pokračovala ještě téměř tři roky, než se skupina přetavila v kapelu Shalom a posléze zanikla. Tehdy už Krhu ale muzika dávno přestala zajímat...

     V jedno srpnový odpoledne přijeli Krhounek s Petrou ke mně a vyrazili jsme na návštěvu za naším kolegou a velmi svérázným zjevem Honzou Brůhou ze Žernovky u Jevan. Říkali jsme mu Jenký (Yankee). Kantoři na „Pakárně“ z něj byli doslova vyřízení a já dodnes nemůžu pochopit, že tohle individuum prošlo psychotestama. Častým cílem jeho úchylných choutek se stal  chudák Harry. Nejednou ho chtěl znásilnit přímo na cimře a jednou jsme byli dokonce svědky, kterak z trenýrek vytáhnul ptáka a praštil s ním o plechovej stolek, bezprostředně před obličejem ohromenýho Harryho, do tý chvíle předstírajícího spánek! Tyhle jeho eskapády jsme měli ve velký oblibě a  skvěle jsme se bavili. Jenký byl sice šílenec s perverzními sklony, ale jinak čestnej chlap a dobrej kámoš.

     Jenkýho jsme při naší návštěvě zastihli zrovna při návratu z výletu v lesích. Jeho letitej gazík, u něhož karburátor seřizoval pro ten účel vezeným loveckým nožem, byl obsypán vřeštící drobotinou. Tehdy jsme poznali, že si asi nedělal srandu, když nám na „Pakárně“ tvrdil, že je „na malý holčičky“! Ptáme se: Jenký, ty dobytku, co to má znamenat?

„To jsou moje kamarádky! To koukáte, co?!“ To jsme teda koukali.

     Jenkýho rodina bydlela na rozlehlým panství v sousedství zatopenýho lomu. V něm se Jenký koupal údajně i v zimě. Provedl nás statkem, ve sklepení nám zahrál na piano, popili jsme jeho slivovici a pak jsme se vydali k lomu. Ten jim taky patřil. Petra sice už zdaleka nebyla malá holčička, ale Jenkýho přesto zaujala. Počal na ni tedy dorážet a za mýho a Krhova povzbuzování ji začal oblejzat. Rozhodl se dokonce předstírat, že ji v lomu utopí!! Tedy, aspoň si myslím, že to předstíral. U Jenkýho totiž člověk nikdy nevěděl... Petra ovšem nemohla tušit, že se dostala do spárů svéráznýho humoristy a prodělanej šok ze strachu o život ji citelně vykolejil. A zrovinka ji - takovou protřelou drsňačku!

     Po návratu do Semic sedli Krha s Petrou na motorku a odjeli s tím, že večer mě vyzvednou a půjdeme na Hájenku. Ten večer už ale nepřijeli...

     Hrůzný zážitek z Jenkýova statku Petru tak rozhodil, že když řídila svou emzetu s Krhou na tandemu, na cestě domů projížděla jedním místem, kde se lesní cesta zužuje do prudký pravý vlásenky, těsně lemovaný stromy. Visí tam sice značka omezující rychlost na 15 km/h, ale my tam jezdili dost často a byli jsme tak zvyklí tam lítat mnohem rychleji. Jenomže Petra, maje v hlavě pořád ten stresující zážitek s Jenkým, nemyslela na jízdu, natož na značku a kalila to tam osmdesátkou! Značná rychlost ji vynesla do protisměru kde trefila přijíždějícího Fiata Uno přesně mezi světla. Krhu náraz katapultoval vzhůru a auto přelít téměř bez následků. Petra se ale „podívala“ šoférovi do kabiny a zlomila si při tom ruku. Motorku s úplně roztřískaným předkem jsme pak převezli do našeho novýho sídla v prastrýcově Baráčku. V srpnu nás z „Pakárny“ na týden převeleli do Liberce. Konaly se tam totiž oblíbený a hojně navštěvovaný výstavní trhy a nás pověřili posílením výkonu služby ve městě. Jádro naší party (Krha, Ben, Eiffel, Dědek, já a další) vyfasovalo bílý košile a dýnka na čepice, neklamný znamení přidělení k liberecký dopravce. To nás sice zprvu příliš nenadchlo, ale brzy jsme si zvykli. Třetí den jsme už úplně samozřejmě a s přehledem řídili extrémně složitou křižovatku na Šaldově náměstí (podle místních mazáků Šaldplatz) v centru města. A to dokonce, spolu se zdejším zkušeným dopravákem Broňou, ve třech najednou!

     Ubytovali nás na vysokoškolských kolejích ve čtvrti Harcov. Samozřejmě, že jsme i tam byli všichni pohromadě a jelikož dozor ze strany našeho velení téměř neexistoval, proměnil se pobyt v Liberci v týdenní alkoholický a  kaličský orgie! Po šichtě jsme vždycky sešli dolů na tramvaj a přejeli dvě zastávky směrem k nádraží, kde jsme, vedle hotelu, objevili restauraci Česká jizba. Tam jsme se seznámili s číšníkem Mírou, jenž nás vždycky už z dálky halasně vítal:

„Ahóóój čudlové - už se to neséé!“ Samozřejmě, že jsme mu začali říkat Čudla.

     Krhu přijela navštívit Petra s rukou v sádře. Vydali jsme se tedy na „jedno“ k Čudlovi. Tam za námi přišel i zdejší rodák Filozof, jenž nás i Míru Čudlu ranil v okamžiku, kdy na stůl vysypal asi tři hrsti drobáků! Doma totiž rozbil prasátko s tím, že tohle všechno dnes může propít! Dali jsme si vždycky naši oblíbenou Ještědskou jehlu a „hafo“ piv - a to pak byly návraty na kolej! Petra nás tam taky seznámila s partou maníků v amerických uniformách, mezi něž Filozof patřil. Debata s  nima byla velmi zajímavá. Ještě zajímavější byla ale společná chlastanice u kašny na náměstí. Šéf  “amíků“ mi podal flašku Stoličný vodky. Všichni na mě upřeli pohled. Pochopil jsem, že nesmím zklamat. Jediný štěstí, že jsem tehdy měl značnej „potenciál“ a Stoličná mi navíc opravdu chutnala. Proto jsem milou flašku naklonil a polovinu jí na ex vypil. Zatímco dnes bych sebou nepochybně sek´, tenkrát jsem to bez potíží ustál. “Amík“ ovšem hozenou rukavici bez bázně zvednul, zbytek vodky, taktéž na ex, dorazil a  za všeobecnýho jásotu pak flaškou mrštil o dlažbu! Začali jsme hulákat a pařit, až na nás přilítly asi čtyři esenbácký auta! V jednom z nich seděl, jako posila, i náš kámoš Harry. Strašně nás tehdy rozesmál jeho vražednej pohled a výhružný syčení:

„Co to tady vyvádíte, vy kreténi?!“

     Samozřejmě, že se nám nic nestalo, nikdo nás nezavřel ani jinak nepotrestal. Jen jsme si neuvědomili, že ti Harryho policajti někde pěkně v klídku chrápali a  najednou museli vyrazit k případu, kdy jiní policajti dělají na náměstí bordel.

     Nebyl by to Eiffel, kdyby se pořád neohlížel po holkách. A skutečně se mu podařilo sbalit na kolejích ubytovanou brigádnici, osmnáctiletou studentku odkudsi ze Šluknova. Jmenovala se Radka Vencláková a za dva roky ji s sebou vezme na Čundr. A nebyl by to Kozel, kdyby mu ji na tom Čundru nezprznil! Zase ten Kozel a jeho záhadama opředený fluidum...

    V Liberci to ale nebyly jenom srandičky a  mejdany. Jednou několik z nás v rychlosti jeden z dopraváků naložil do služební volhy, jíž říkali „Carevna“, zapnul maják a rozvážně se houpající volha uháněla s houkáním kamsi za město. Asi deset patnáct kiláků za Libercem, směrem na Chrastavu, jsme zastavili, vyskákali z auta a hupsli za svodidla. Teprve pak nám dopravák řekl, abysme vytáhli pistole a byli připraveni zastavit auto s nějakým prchajícím zločincem! Leželi jsme s Dědkem v trávě vedle sebe a v třesoucích se rukou drželi bouchačky. Chvíli jsme civěli na sebe, chvíli na silnici a v duchu se modlili, aby si to zločinec rozmyslel a  prchal jinudy. Někdo „nahoře“ nás tehdy naštěstí vyslyšel...

16. akce VG: Příbram III., srpen 1989

     Ještě v Liberci jsme se s Benem dohodli na návštěvě u nich, v Příbrami. V jeden pátek , hned co nás vypustili z „Pakárny“ na víkend domů, jsme s Beníkem nasedli do našeho žigula, jehož jsem přes týden parkoval před Mototechnou na Jarově a vyrazili jsme k nám. Tam jsme nabrali bráchu. Eiffel se svou škodovkou na boleslavský dálnici naložil „amíka“ Filozofa, navlečenýho v neodmyslitelných maskáčích. Pro Eiffela je tohle první akce s naší partou. Mlaďas Filozof však dostal na cestu od maminky oříškovou čokoládu, která se mu v kapse poněkud roztekla a obtiskla na potah sedačky Eiffiho “vymazlený“ škodověnky. A Filozof pak čokoládu chladil za jízdy vystrčenou z okýnka.

     Nějak záhadně jsme se pak sešli a všichni pohromadě jsme dorazili do Příbrami. Po strakonický dálnici jsem sice před rokem projížděl cestou na ostrý střelby do Jinců, ale tehdy jsem vůbec nevěnoval pozornost tomu, kudy vlastně jedeme. Takže jsem byl vlastně v úplně neznámý krajině.

     Doma se Ben převlíknul do “pracovního“ a poté jsme jeli k jeho prarodičům do jakýsi vesnice za Příbram. Ben si tam potřeboval něco zařídit. U vrátek před domkem Benových prarodičů debatuje jeho děda s nějakým neznámým „frajírkem“, tak v našem věku. Ben ho z dálky vítá úsměvem:

„Nazdar Kozle!“ a záhy nás představuje. Koukám jako blázen. Tak to je ten Benův úhlavní nepřítel, majitel neporazitelnýho Bizona a  nepřehlédnutelnýho fluida! A při potřásání pravicí se mi na jazyk už už dere něco, čeho bych ale později mohl litovat. Včas jsem se tedy zarazil - přece Bena neshodím!

     Zpoza zatáčky se s rachotem vyřítil obstarožní mustang. V oblacích kouře projíždí kolem nás. Sedí na něm nějaký dítě a v puse se mu bimbaj sluneční brejle. Ben na něj mává a dodává:

„To je Bochan, Kozlův bratránek, mladej kolas!“ Kolas byl oblíbenej Beníkův termín pro „dobrýho kolíka“ a vyjadřoval tak tedy své sympatie, nikoli opovržení. Dítě Bochan parkuje fichtla nedaleko, před svým domem, a přichází k nám. I jeho nám tedy Ben představuje...

     Dorazili jsme na Trhovky. O nich Ben bájil už před dávnými časy a rozhodl se, že nás s nimi seznámí. Dole pod kempem, na břehu Orlickýho jezera, kotví Kozlův pověstnej hausbót. V něm se, dle Benova vyprávění, odehrálo mnoho zvěrstev, alkoholických a  sexuálních orgií, o nichž se zde ale nemohu rozšiřovat, neboť během Vaší četby jistě dosud neodbila dvaadvacátá hodina!

     Sedíme na trávníku poblíž výčepu, pijeme, chechtáme se, kecáme a hulákáme do noci. I Filozof se od dob Čundru konečně „rozchlastal“ a je s ním prdel. Pak jdeme spát.

     Ráno budí brácha chrnícího Bena, kterej dostal přiděleno “prominentní“ místo na zadní sedačce našeho žigula, tak, že ho pazourou bací do prsou, slovy:

„Vstávej, vožralo!“ Chudák Ben zahýkal, zaúpěl a zasípal:

„Éééch, ty voléé, todle mi, Mumlo, neděléééj...“ a div, že se, chudák, neodplazil zvracet!  Eiffi nám s červenýma očima popisuje zážitky z noci „plný vášní“. Filo se totiž docela ožral, vlez´ do auta, zabalil se do spacáku a upadl do deliria. V noci pak Eiffel zaslechl, kterak Filozof natáhl hlen až z paty, pěkně ho poválel v hubě a s gustem, v polospánku, vyplivnul ven. Problém byl, že zapomněl stáhnout okýnko. A skutečně, zevnitř okýnka Eiffelovy škodověnky stejká  rozpláclej, odpornej

hemr „zeleňák“! Filo na to dílo opilecky vejrá a vůbec nic nechápe...

     Pak, jen my s bráchou, odvážíme Bena na jejich chatu kamsi do lesů. Tam poznáváme jeho rodiče. Paní Lenkvíková nás pohostila výborným obědem. Potom sedíme na zahradě u stolu a povídáme si s panem Lenkvíkem. Docela nás zaujalo, jak Ben s tátou debatuje. V jednu chvíli se totiž Ben nechal unést diskusí a ulítlo mu:

„No jasně, Karle..!“ Cože? On tátovi říká Karle?? No to je síla. Na tuhle otázku, mnohokrát mu poté položenou, Ben ale vždy odpovídal pouze potutelným úsměvem..

     Úpěnlivě vyhlíženej konec “Pakárny“ se kvapem blížil. Nám ale přesto nebylo dopřáno prožít zbývající dny v klidu. Nadešel totiž 21. srpen a jak nám bylo sděleno při shromáždění v rozlehlým, „pakárenským“ kinosále, “soudruzi z  StB získali signály, že...“ Vždycky, když nám řekli, že soudruzi získali signály, věděli jsme, že zůstaneme smrdět na cimrách a domů se hned tak  nepodíváme. Rozhánět stále častější a hromadnější demonstrace už nás opravdu sralo. Když jsme pak, během oněch dnů několikrát, vyjeli do ulic, v úmorným vedru navlečený v zelených sakách, na palicích bílý helmy, s dlouhýma, bílýma pendrekama (údajně byly z Polska - no jo, polští soudruzi měli s demonstracema nepoměrně větší zkušenosti), jež jsme nazývali “federály“ a  plastikovýma štítama, už jsme byli úplně letargický.

     Většinu času jsme proseděli ve svých tzv. zásahových, žlutobílých Aviích se zamřížovanýma oknama. Avie nás provázely celou „Pakárnou“. Vozily nás nejen na tyhle „slavný“ zásahy, ale i na jiný akce, jako např. brigády nebo různý výjezdový „zasedání“. Všechny však končily stejně: strašnou ožrávačkou! Kolega Jirka Rohla jednou při návratu z jedný takový akce otevřel poklop ve střeše aviácký nástavby a za jízdy začal chcát směrem nahoru, přičemž proud tělních tekutin stříkal tím poklopem ven na silnici!!! Ten se fakt nemusel bát prostaty. Tom Řehoř zase jindy při návratu v sobě neudržel množství požitých lihovin a chudinku zásahovou Avii uvnitř totálně zeblil! A jeho velitel mu na to konto začal říkat Zvracík.

     Naše parta (a drtivá většina lidí z naší skupiny) se tak při zásazích snažila poflakovat vzadu, nikam se nehrnout a doklepat těch posledních pár dní ve zdraví. Říkali jsme si, že přílišná aktivita se ani při záchraně hroutícího se  socialismu nevyplácí.

     Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy byl vlahej večer a naše parta se, spolu s ostatníma, nacházela dole na Václaváku, u Můstku. Právě končila demonstrace, kdesi vpředu doznívaly poslední “protistátní“ hesla, ale velení nás hnalo ještě kamsi do Vodičkový. Několik méně odolných kolegů skutečně odběhlo, ale my, starý zašíváci, už jsme toho měli plný zuby. Helmy

a štíty jsme pohodili na dlažbu, sedli si na mohutnej betonovej květník a lelkovali. Připadalo nám jako nehoráznost nás, otrlý mazáky, takhle donekonečna zneužívat. Ať si tam do těch lidí bušej sami...

     V týhle souvislosti si taky vzpomínám, že jsem v době 10. výročí Listopadu četl v jednom

časopisu článek kteréhosi chartisty, pojednávající o dění právě v srpnu 1989. Stálo tam, jak tehdy Stanislav Devátý (pozdější ředitel BIS) přinesl „zaručenou“ informaci, tvrdící, že v těch

dnech dostávali profesionální “hrdlořezi“ z Hrdlořez (rozuměj Dědek, Krha, Ben a vůbec my všichni:-))) do čaje chemický látky, vzbuzující u nich agresivitu!!! Při četbě toho článku jsem se rozchechtal jako blázen. Páni, prej zaručená informace! Když si představím např. Řehoře s krví podlitýma očima bezhlavě řezajícího do vetché stařenky, prohýbám se smíchy! No řekněte sami, Řehoř a hrdlořez?? Tak to je fakt blbost, pane Devátý! Ovšem, co já vím? Třeba ty „látky“ zrovna na nás, zevlující u květníku na Můstku, nějak nefungovaly. A nebo to mohlo bejt tím, že my jsme tehdy čaji zrovna moc neholdovali...

     Jednou taky ti blbouni, moji kamarádi (především Branko Černý, pozdější TV „hvězda“ Primavařečky), vymysleli, že výroční zprávu při slavnostním zasedání praporního výboru SSM (jehož jsme byli všichni povinně členy) přečtu já. Nejdřív jsem namítal, že se asi pomátli na rozumu - vždyť já před projevem k většímu počtu lidí, než je pět, dostávám třesavku a průjem - a teď jich tam má bejt několik stovek! Ale ukecali mě, že prej bude prdel. A byla. Dostal jsem papír s projevem, vystoupil na pódium a postavil se za řečnickej pult. Nařídil jsem si mikrofon, řekl: Jedna, dva... (už to vyvolalo aplaus!) a začal číst. Svým záměrně koktavým a zadrhávajícím projevem, napodobujíce akcent komika Felixe Holzmanna, jsem tak dokonale znevážil slavnostní akt. Zatímco ale praporní

politruk (zástupce velitele praporu pro věci politické) soudruh major, jemuž jsme přezdívali Medonos, zlověstně blýskal očima, všichni ostatní, včetně většiny velitelů, si málem roztrhli huby smíchy!

     Na „Pakárně“ jsem taky potkal starýho kámoše Ňufinu, kterej nastoupil k policii rok po mně a posléze i Jirku Šandu, dalšího bývalýho spolužáka z Čelákovic!

     Čtyři dny před koncem „Pakárny“ jsem měl dozorčího na rotě a Krha zastával stejnou funkci na bráně. Odpoledne jsem ho šel navštívit. Sedíme v budce u vjezdu do areálu a kecáme. Úplně bezmyšlenkovitě jsem při debatování vytáhnul svoji pistoli a jen tak, ze srandy, jsem namířil na Krhu. Pak jsem pistoli sklonil k podlaze a aniž bych věděl proč, během řeči jsem zmáčknul spoušť. V příští vteřině mě doslova šokovala ohlušující rána. Krha vylít´ ze židle a oba na sebe vyjeveně čučíme:

„Ty vole, co děláš?!!“ hlesnul poté konsternovaně. A já jen zírám na malou dírku, vyvrtanou do lina pod mou židlí.

     To byla vpravdě excelentní exhibice na závěr „Pakárny“. Zmáčknout spoušť v momentě, kdy jsem na Krhu mířil, bylo by po něm. Od tý doby střelný zbraně beru jen jako nutný zlo a rozhodně jim nijak neholduju. Když dneska čtu o nějakých podobných nehodách, tak si říkám, že se ta parta andělů strážnejch, co mi při mým narození byla přidělena, musela hodněkrát kurevsky nadřít...

     Ještě než nás z “Pakárny“ vypustili, nahnali nás naposled na kinosál. Na pódiu sedělo několik lidí, v rukou drželi seznamy s našimi jmény a četli, kam kdo nastoupí do skutečnýho výkonu služby. Někdo už to měl protekčně posichrovaný dávno, ale většina z nás napětím ani nedutala. Říkal jsem si, že když bydlím na Nymbursku, měl bych logicky vyfasovat nějakej rozumnej rajón co nejblíž bydlišti, třeba Počernice nebo Vysočany. A nebo Jarov, kde jsem sloužil v rámci tzv. řízený praxe a poznal tam řadu fajn kluků, jako třeba Frantu Slováka ze sousedního Přerova n.L. Hlavně ne třeba takový Jižní Město, kde byli na praxi jiní kluci a byli z toho na mrtvici. Proboha jen to ne! V nějaký tramtárii, kde jsem v životě nebyl, někde mezi panelákama - to by mě zabilo! Ne, to NIKDY!

A pak to přišlo:

„Vrána Jaroslav.......místní oddělení, ehmmmmm... JIŽNÍ MĚSTO.............!“

     Když mě vzkřísili, přiložili studenej obklad na čelo a napíchli kapačku, soucitně mě poplácali po zádech:

„Hele, třeba to nebude tak hrozný...“      

     Na Prahu 4 nás tehdy nastoupilo tolik, že pro nás poslali autobus. Převzít si  “nový kusy“

přijel podivnej patron s jakoby kačeřím obličejem. Kapitán Kratochvíl se později stal mým šéfem a dodnes na něj rád vzpomínám. Přímo na Jižní Město nás autem ze správy v Michli odvezli asi šest. Samozřejmě, přesně jak jsem očekával: všude kolem hnusný, neosobní, šedivý paneláky, rozlehlý parkoviště a množství lidí. Jedním slovem hrůza. Policejní oddělení navíc sídlilo v jednom z těch paneláků, kde zabíralo celkem pět bytových jednotek v přízemí a v 1. patře. A bylo úplně šílený! Všechno omlácený, rozbitý, stěny oprýskaný, málo prostoru, vybavení na prd - prostě newyorskej Bronx hadr! No tak to jsem teda dopad´. Tady se nutně musím zbláznit, pusťte bratry domů!! Říkal jsem si dokonce, jestli jsem to nepřekombinoval a  neměl radši zůstat v zaprděný fabrice. Ale co, aspoň tady budu na čerstvým vzduchu... Po nějakým čase jsme se ale naštěstí dozvěděli, že určitý množství z nás, včetně mně, je určeno k přeřazení na místní oddělení Jižní Město II. To sice zatím existuje pouze na papíře, ale možná, že do konce roku se podaří ho zřídit. No kéž by!!!

     Krha vyfasoval oddělení ve Školský poblíž Václaváku, Ben měl zařízenej flíček v Příbrami, Dědek skončil na oddělení řízení dopravy, Eiffel nastoupil na Žižkov, Harry s Uldou si před časem

dali žádost k PMJ (pohotovostní motorizovaná jednotka) a Řehoř, spolu s několika dalšíma, zůstal ještě do jara na “Pakárně“, aby si dodělal maturitu.           

     Už jsem předeslal, že brácha si na Bizonovi, kterýho jsem mu koupil k narozkám, moc nezajezdil.

Dovoz emzet totiž převrátil trh s motorkama u nás doslova naruby. Najednou je všichni chtěli. I brácha došel k názoru, že by se mu líbila. Netoužil ale po úplně nový, protože se mu nechtělo nocovat před mototechnou ve spacáku kvůli pořadníku. V Nymburce, kam jezdil do práce, se tedy seznámil s kamarádem Kynčlem, kterej mu prodal svou, mírně jetou, MZ 150 za standardních 9.900,-Kčs. Po tátově nepojízdný kejvačce, Staroušovi simsonovi, „půllitrovi“, pérákovi od pana France z Kerska (jehož představoval R. Hrušínský ve Slavnostech sněženek), Bizonovi a předválečný ČZ 175 tak do baráku přibyla další motorka. Později brácha přikoupil ještě „třiapůli panelku“ a já  v březnu příštího roku získám od kamaráda Živnůstky z Nymburka pořadník na nejnovější hit - MZ 251 (v tehdejší ceně 10.500,-Kčs). Tak budeme mít doma devět motorek(!) a máma z nás bude na prášky. Ovšem to bych předbíhal.

     Milou emzetu jsem ale bráchovi hned za čerstva, na křižovatce za Semicema, složil (a co by ne, když jsem mu na ni přispěl, cha cha!). Nic moc se sice nestalo, ale já zjistil, že se musím ještě hodně učit. A taky jsme ji okamžitě přestříkali do nových barev. Stříkání motorek se ostatně stane v naší partě „dobrým zvykem“ a „Baráček“ bude páchnout barvama ještě pěknejch pár let.

     Aleš měl ze svý nový motorky velkou radost. Toho se ale chytla Petra. Ta bídná potvora na něj zlomyslně ušila boudu. Do Inzert-spoje totiž podala inzerát, že se „velmi levně prodá MZ 150 ve vynikajícím stavu“. Bráchovi pak začaly chodit pytle koresponďáků a řada zájemců se dokonce na ten zázrak přijela podívat osobně! A když Aleš zjistil, kdo za tou kulišárnou stojí, řádil jako tajfun:

„Já tu svini ZABIJU!!!“

V jednu chvíli už byla situace neúnosná natolik, že jsem vzal barvu a štětec a na vrata jsem napsal: MZ 150 z inzerátu JE JIŽ PRODÁNA! Při mým vyprávění o odhánění tlup zájemců o motorku a o přebírání hromad koresponďáků se Petra, i ostatní, královsky bavila. Ovšem pouze do chvíle, kdy jí Aleš přislíbil pomstu. Tehdy jí zatrnulo:

„Ty vole“, zděsila se, “dyť von je schopnej nám prodat střechu nad hlavou! Ale to nemůže, fotr by mě zabil!!!“

Tentokrát ale měla velký štěstí, protože brácha svoje výhrůžky nikdy nesplnil...

     Hulouš se během podzimu úplně vytratil a mě nezbylo, než se smířit s tím, že do budoucna s ním už počítat nemůžu. Jenomže pořádat Čundry a další akce pouze v jednom dost dobře nejde. No jo, ale koho na jeho místo? Brácha „v tom“ se mnou sice jede od začátku, lidi ho maj rádi, je bezvadnej, ale jako organizátor stojí za prd. Ben, kterýho jsem automaticky považoval za hlavu Příbramáků, byl zase moc daleko. Mohli jsme si akorát tak dopisovat, nebo si jednou za čas zavolat do práce. Kontakt s ním se sice trošičku zjednodušil, když koncem roku přestoupil na místo spojařskýho technika na policejní správu do Bartolomějský, ale stejně... Skutečně jsem nevěděl, kdo další by v tu chvíli připadal v úvahu jako “spolušéf“.   

     Koncem září se ale z vojny vrátil Ur a to byla moje spása! Napsal jsem mu ještě na vojnu a on mi slíbil, že do toho půjde se mnou. Hned po návratu jsem ho tak pozval na Hájenku, kde jsme sami dva, u piva,  probrali všechny aspekty naší budoucí spolupráce. Našel si zaměstnání v nymburský ŽOSce, kde dělal i Aleš, takže jsme při našich častých kontaktech zahájili pilnou přípravu dalších akcí Velkýho gangu. Míra Ur sice neměl o motorkách příliš ponětí, ale to vbrzku hodlal změnit. Jednou se totiž bráchovi v práci svěřil:

„...jo a taky si budu muset koupit nějakou mašinu, nějakou jawu „třístovku“!“

„Třistapadesátku, Míro, třístovky nejsou“, opravil ho se shovívavým úsměvem Aleš...

     Počátkem října jsme usoudili, že od Čundru už uplynulo dost času a nám se po sobě začalo

docela stýskat. Příbramáci se tak rozhodli uspořádat velkou podzimní chlastanici. Už od léta totiž na zahradě Meďulova statku budujou příbytek. Někde sehnali skříňovou nástavbu z pošťáckýho robura, postavili ji na špalky, zavedli do ní elektriku, nahoře udělali patro, nainstalovali kamínka a nazvali ji eufemisticky “Bouda“. A napadlo je Boudu pokřtít u příležitosti Meďulových narozenin, který se

tentokrát rozhodli pojmout opravdu velkoryse. Pozvali tak samozřejmě i nás a začali jsme proto plánovat další akci Velkýho gangu, nazvanou Příbram IV. V Příbrami jsme sice byli naposled v srpnu, jenomže to s námi jel Ben a já se tak o navigaci nestaral ani v nejmenším. Takže to jistě bude zajímavý. Navíc musíme sehnat další auto. Trabantík byl totiž hodně malej a na motorky to v tý kose taky zrovna nebylo. Kde ale vzít další auto, když tentokrát není k mání náš žigul? Skotův “Zelenej blesk“ už byl v tahu a protože on o účasti neuvažoval, nepřipadala tak v úvahu ani jeho “nová“ stodvacítka. Ale vzpomněl jsem si na Dědka. Ten sice tentokrát jet nemohl, dal mi ale k dispozici svoje auto. To je charakter! Před časem totiž zakoupil letitou škodu 1202, proslulýho “Stejšna“. Měl sice „trošku“ volnější řízení a nejel víc jak osmdesátkou, ale zato skvěle topil a bylo v něm hodně místa. Dědek s ním svážel seno z pole a na cestu na pařbu do Příbrami je tak úplně ideální.  

17. akce VG: Příbram IV. (Narozeniny), říjen 1989

     Brácha mě hodil do Sadský pro Stejšna. Dědek mi předal klíčky a popřál šťastnou cestu. Tehdy viděl svoje auto naposled... Pak jsem zajel do Píst pro Peťana s Petrou a do Jizbic pro Ura. Ten samozřejmě nezapomněl vzít si s sebou svoje pověstný sombréro a flašku ostrý hruškovice. Pro Ura je tahle akce comebackem po dvou letech. Už dlouho se na ni těší a já věřím, že si ji náležitě užije! V Semicích se k nám připojuje Aleš s trabantem a vyrážíme do Prahy. Na Želivskýho máme totiž sraz s Krhou, kterýmu za chvíli skončí služba. A už ho vidíme! Aleš uvolňuje Krhovi místo za volantem, protože on papíry nemá dlouho a na projetí Prahou si zatím netroufá. Vyjíždím. Trabant ale zůstává stát na parkovišti. Co se děje? Krha totiž seděl v trabantu poprvé ale i když sám taky neměl zrovna zkušeností na rozdávání, rozjet by ho měl. Křečovitě tedy držel volant v očekávání, že se auto začne pohybovat, ale ono nic! Koulel očima a  udiveně sakroval:

„Ccco, co je to, sakra.... co...??“

„Šlapeš na brzdu, plyn je vedle...“ upozornil ho však záhy brácha.

     Napojujeme se na Jižní spojku a frčíme si to na jih. Cesta ubíhá plynule a bez problémů, ač naše rychlost nepřekračuje osmdesátku. Pomalu, ale bez zaváhání se dostáváme až do Dubence, kde dálnice končí. Trasu jsem měl naštudovanou z Benova dopisu. Podrobně popsal, jak se dostaneme do Brodu, kde se monstrózní trachtace má odehrávat. Jenomže mezitím se setmělo a ač jsem obyčejně v mapě jako doma, tak jakmile padne tma, jsem v hajzlu. Na poli vpravo má bejt údajně Slivickej památník. Z literatury vím už dávno, jak má vypadat, ale to je mi ve tmě hovno platný. Snažím se improvizovat, ale jaksi se to nedaří. Furt se nemůžu trefit na tu správnou odbočku. Už potřetí se otáčíme a já si připadám jako totální blbec. Aleš později se smíchem vyprávěl, jak Krha za volantem trabíka soptil:

„No - a  kam teď, pane Vrána? Že by zase otáčení?! No jasně, sláááva, potřetí se otáčíme! Tak to je na bouchnutí šampusu!!!“

     Nakonec se nám ale přece jenom podařilo, i když dodnes nevím jak, najít správnou cestu a podél kasáren už sjíždíme k Brodu. Nažhavení Příbramáci přibíhají a nadšeně se s námi zdraví. Bouda je připravena, oheň hoří, sud se chladí - ale není pípa. Cože??! Vy nemáte pípu?

„Huuóó, Meďulo, my nemáme pípu??“ shodil Ben fikaně odpovědnost na oslavence.

„No Ka-Ka-Karle, dyť přřřece víš...“ vysvětluje Meďul závažný nedostatek. Tak - a co teď? Vypadá to na dýl a tak, spolu s Urem, hasíme žízeň lahváči, jichž naštěstí kluci připravili dostatek.  Hostitelé se horečně dohadujou, divoce gestikulujou a my čekáme, na co přijdou. Nakonec to vymysleli tak, že odvezu Meďulu   Stejšnem do nedalekých Tochovic, kde má známýho v hospodě. Ten by nám mohl pípu zapůjčit.

     Cesta už ale stojí za hovno. Začalo totiž drobně pršet. Stejšn navíc moc nesvítí, moc nestírá a moc nebrzdí. V tochovický hospodě nám vedoucí naštěstí pípu půjčuje a plni nedočkavosti nastupujeme ke zpáteční cestě. Za obcí sjíždíme svažitou, mírnou pravou zatáčkou do údolíčka, jímž protéká potok. Prší, prdlajs vidím a ještě k tomu ty dvě piva... Sakra! Pravý přední kolo se dostalo na krajnici za vysokou hranu silnice a jelikož je řízení strašlivě volný, nemůžu ho dostat zpět na asfalt. Tahám za volant doleva, přibržďuju... óóh, poď, ty kurvo..! Kolo přece jen vyskočilo zpět na  silnici, ale ta už byla pořádně zmoklá a auto se tak dostalo do smyku! Pro silnou vůli v řízení a váhu auta ale nestíhám smyk korigovat volantem a pravým bokem se řítíme proti zábradlí na můstku! PRÁÁÁSK!!!

     Dřepíme oba na svých místech a zíráme před sebe. Meďul mezi kolenama křečovitě svírá nejdražší poklad -  pípu. Jsme celí? Jo, žijeme! Startuju, řadím jedničku a... auto se ani nehne. 

„Kurva, musíme ven, asi jsme uvízli!“ oznamuju spolujezdci. Meďul bere za kliku a vystupuje. Náhle ale slyším jen jeho: uááááá! A víc nic. Otevřenýma dveřma vidím jenom tmu a slyším šumění bystřiny. Meďul zmizel!

„Meďulóó, kde jsi?!“ volám na něj vyděšeně.

„T-t-tady, dole!“ ozývá se z pod auta. Cože? Co to má znamenat?? Najednou ale koukám, jak se Meďul škrábe travnatým břehem nahoru k autu. Volá na mě:

„Vylez a po-poď se podívat - ale opatrně! Ty vole, to je nadělení!“

Otvírám dveře. Můj zrak klouže směrem dolů a já nevěřím vlastním očím. Pod sebou vidím jen proudící vodu a v ní sražený zábradlí! Teprve teď zjišťuju, že Stejšn pravým bokem zábradlí doslova sestřelil a zůstal viset na hraně mostku, svou zadní polovinou přímo  nad třímetrovou propastí!!! Do prdele, to je ale situace! Ještě že těžkej motor vpředu brání pádu auta dolů. Zadní kola se ale jen bezmocně otáčejí ve vzduchu a mě to připadá jak v nějakým hodně blbým filmu! Osaháváme si údy (ovšemže ne všechny a nikoli navzájem!) a pak vymýšlíme, jak se dostaneme z týhle šlamastyky. Od Milína přijíždí auto. Jeho šofér se nás ptá, jestli potřebujeme pomoc. Prosíme ho tedy, aby se zastavil nahoře v hospodě a pokusil se tam sehnat nějakýho aspoň trošku střízlivýho traktoristu.

     Čekáme. Je tma, pořád prší a  nám je už pěkná zima. Meďul povídá, jak je rád, že se aspoň pípě nic nestalo a chechtáme se tomu jako blázni. Už nevím, po jaký době, ale tmu pojednou prořízly reflektory. No sláva! A za pár chvil už nám v ústrety supí rozzuřená tatra s hovnocucem, co jsme ji před chvílí viděli parkovat před hospodou. Opodál se otáčí a předkem zastavuje těsně před Stejšnem. Chlápek mi hodil lano, který uvazuju kamsi za konstrukci pod motorem. Tatra zaburácela, hora oceli sebou cukla dozadu a Stejšn hop, a byl na silnici! Výborně!

     Zatímco Meďul děkuje našemu zachránci, já odvazuju lano... a kurva, koukám, že máme další problém! Lano jsem totiž neprozřetelně uvázal za spojovací tyč řízení, která se tahem tatry urvala a  teď bezmocně visí dolů. To snad není možný, já se na to fakt vyseru! Jenomže nás to tady už vůbec nebaví a navíc máme strašnou žízeň. Navrhuju tedy vyzkoušet, jak se s tím pojede. Skáčeme do Stejšna a opatrně se rozjíždíme. Levý přední kolo sice na volant nereaguje a jen sebou nekontrolovaně prudce mrská sem a tam, ale druhým kolem se dá auto vcelku pohodlně řídit. Už je hodin jako na kostele a my se konečně suneme třicítkou zpět do Brodu.

     Narazili jsme sud. Po bouřlivým aplausu, jejž vyvolalo naše vyprávění o právě prožitým martyriu, do sebe leju jedno pivo za druhým a prokládám je Urovým utrejchem. Chci se totiž nějak odreagovat od toho stresu. Ono viset v houpajícím se autě na hraně mostu, není zrovna nejpříjemnější zážitek!

     Tak se taky stalo, že jsem se ten večer vožral jako prase a opřen o ohradu jsem pak potupně vrhl šavli. Blbec Gulis to navíc všechno nafotil. Mě to ale bylo úplně fuk...

     Ráno brácha svařil Meďulovou svářečkou porouchanou sedačku v trabantíku a kluci se postarali o opravu utržený spojovačky. Jako památka na večerní havárii tak zůstal jen promáčklej blatník našeho „tanku“. To sražený zábradlí ale v potoce leželo ještě pěknejch pár let!

     O tomhle víkendu se navíc v okolí města konala Rallye Příbram. Meďul se nechal slyšet, že si nemůže pomoct a stejně jako v minulých letech bude i teď muset navštívit některý rychlostní zkoušky. Mě se soutěže taky moc líbí, ale dneska na ně nějak nemám náladu. Meďul startuje svou jawu a  v sychravým a nevlídným počasí odjíždí za vzrušením. My pak vyrážíme do města pro další

sud na večer. Cestou se zastavujeme na oběd. Ben nás vede do bufíku, kde nám představuje Meďulovu ségru Jitku, která tady prodává.

     Odpoledne se Meďul vrátil z rallye na strašně zablácený mašině a pozvolna jsme tak začali rozjíždět další kalbu. Během podvečera přišlo velký množství lidí, který jsem do tý doby neznal. Ovšem mezi nima se zjevil i starej známej ksicht: přítel Uň! Padli jsme si do náruče, protože jsme se vlastně od maturity neviděli! Teprve tady vychází najevo, že Uň vlastně řadu kluků ze Brodu zná a s Kozlem dokonce chodil do školy. Tak to je teda síla...

     V neděli se jen ztěžka probouzíme do kalnýho dne. Beze spěchu se připravujeme k odjezdu. I přes poněkud hektickej úvod to nakonec byla skvělá, i když velice náročná akce. Za hlučnýho loučení pak odjíždíme. U Slivice najíždíme na státovku a míříme na Prahu. V poklidu si to vrníme po dálnici. Ale co to? Asi po patnácti kilometrech náhle vyskočil kvalt a ač motor stále běží, Stejšn se pod jedním z nadjezdů zastavuje! Zkouším zařadit a rozjet se, ale zcela zbytečně. “Tank“ se ani nehne. Sakra, tohle nám ještě scházelo!

     Po mnoha marných pokusech o rozjetí nebo zjištění závady jsme museli uznat, že se Stejšnem se domů nedostaneme a ani opravit ho nedokážeme. Vyrazili jsem tedy s bráchou trabantem nazpět do Brodu. Tam jsme překvapený kluky zpravili o situaci a požádali je o pomoc. No a pak jsme se vydali domů. Jen my tři, s bráchou a Urem, v trabantu. Po dohodě zůstali Krha, Petra a Peťan u nepojízdnýho Stejšna. Pro ně po chvíli přijel Meďul a nezištně je odvezl až domů. No a milýho Stejšna pak kluci za ukrutných problémů odtáhli k Meďulovi na statek, kde snad rok zarůstal travou. Vůbec jsme nevěděli, co s ním, ale pak se jim podařilo ho udat nějakýmu sedlákovi, kterej si milýho Stejšna odtáh´ vétřieskou...

     Horší to ale bylo s oznámením nepříznivý zprávy jeho majiteli. Musím však říct, že Dědek se zachoval naprosto fantasticky. I když na něm bylo vidět, že není zrovna nadšením bez sebe, nemilou zprávu přijal s klidem gentlemana. A já, nespolehlivej idiot, jsem mu dvě tisícovky za zlikvidovaný auto splácel až do příštího léta...

     Jednoho dne nám v práci řekli, že teď budeme nějakou dobu posilovat výkon služby v centru Prahy, na Malý Straně. Na západoněmecký velvyslanectví se totiž hrnou zástupy východních Němců s žádostí o azyl, protože je přestalo bavit užívat si „vymožeností“ socialistickýho ráje soudruha Honeckera. A je jich tolik, že to tam vypadá jako na fotbalovým mači. V příštích dnech se nám tak běžně skýtal pohled na zoufalý lidi, lezoucí přes plot ambasády, bivakující v okolních ulicích, průjezdech a na zahradě velvyslanectví. Jejich warťasy a trabíky, v nekonečných řadách odstavený u krajnic, zahltily parkoviště v okolí Malostranskýho náměstí. V nejednom případě uprchlíci auto darovali i s klíčkama náhodnýmu kolemjdoucímu, protože věděli, že jejich smradlavej samohyb už v tom „prohnilým“ kapitalismu potřebovat nebudou. Bylo taky zajímavý, když se prokřehlí uprchlíci na zahradě ambasády hřáli u ohňů a my, stejně ubohý český policajti, jsme stepovali u ohýnků, plápolajících na úpatí Petřína. A dělil nás jen plot ambasády. To byl pane pohled! Jednoho dne potom nečekaně přijel západoněmeckej ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, kterej tisícům uprchlíků sdělil, že si je všechny odveze s sebou, za svobodou.

     Těch lidí nám bylo poměrně líto, i když to byli rozeřvaný Sasíci a proradný Prušáci V tu chvíli jsme jim ale skoro záviděli. Oni teď odjížděli na západ, kde na ně čekaj naleštěný hondy a yamahy a jejich emzety a simsony zůstaly stát, opuštěný a bezprizorní, v pražských ulicích. Procházeli jsme těma ulicema a v tichosti zírali na jejich vyparáděný motorky, který pro nás tehdy pořád ještě znamenaly maximální dostupnou špičku. Bez ustání jsme pak mezi sebou žhavili linky, abysme se poinformovali o tom, kde a kdo jakou skvělou „endéráckou“ mašinu viděl. Prahou samozřejmě kolovaly kvanta “zaručených“ zpráv o tom, co s těma motorkama a autama bude dál. Faktem ale je,

že se dost rychle ztrácely a potichu mizely v českých garážích.

     Eiffel v tý době přišel se zprávou, že jeden z posledních simsonů, modrej skůtr,  stojí osamoceně na parkovišti u Olšanských hřbitovů. A tak mu ho přišlo líto, až jednoho krásnýho večera vzal auto,

přívěs a mě a pro milýho skůtra jsme si zajeli. No, co - měl ho snad odvézt někdo jinej?! A Eiffel na něm možná jezdí dodnes...

     S chladným podzimem jsme se z garáže na dvoře přesunuli dolů, do Baráčku. Tam se totiž dalo zatopit akumulačkama. Baráček  postupem času začal vcházet do povědomí semický omladiny jako jakási klubovna, jako místo, kde pořád někdo je, pořád se tam něco děje a je tam sranda. Do Baráčku začal pravidelně docházet např. již zmíněný Roman Bílek - Belek, Petr Aujeský, kdovíproč přezdívaný Pitkin (oba novopečení „simsonáři“ z mladý, “nadějný“ generace), Karel Koštíř, řečený Kódl, se zánovní třistapadesátkou a taky jistý Josef Mikluščák, odjakživa zvaný Miki. Všechny tyhle kluky jsme s bráchou znali vlastně od narození. Po léta jsme je potkávali jak ve škole, tak při páchání alotrií mimo ni. Miki ovšem motorku neměl. Věčně smrděl korunou a byl nám jen na obtíž. Došlo to dokonce tak daleko, že při zahlídnutí přicházejícího Mikiho, kdy jsme zrovna měli v úmyslu vyrazit na motorkách do ulic, jsme se  nejednou začali dohadovat, kdo ho poveze! O zavalitý břímě totiž nikdo nejevil zájem. Jenomže Miki na sobě nečekaně zapracoval a my záhy zjistili, že je to skvělej chlap s neskutečně ryzím charakterem. Dokonale tak mezi nás zapadl i bez motorky!

     Během podzimu kolem Baráčku občas projela stará “kejvačka“ s rozměrným nosičem, ladně se pohybujícím nahoru a dolů v závislosti na pohybech zadních tlumičů a s osádkou dvou mlaďasů, taktéž semických rodáků: Romana Krovozy a Pavla Havěrníka. Stejně jako ostatní jmenovaní byli o něco mladší než já, ale jednou se u Baráčku zastavili a hodili s námi řeč. Netrvalo dlouho a  Mrcásek (vznik jeho populární přezdívky je popsán v kronice Čundru ´90) s Habrdou začali Baráček navštěvovat pravidelně. O něco později pak přibyli další „dorostenci“, jako třeba Jirka Hronek, jemuž dal brácha přezdívku Íka (mnohem později se stal švagrem „kontroverzního podnikatele“ Tomáše Pitra), benjamínek party Jaroslav Poustka, pro své mládí zvaný Járínek, Belkův spolužák Zdeněk Otík Otta ze Sadský a další.    

     Termín dokončení přestavby a zprovoznění našeho “půllitra“ byl ale stále v nedohlednu a já jsem zjistil, že potřebuju něco, na čem bych mohl, aspoň dočasně, rajtovat v ulicích. Trápit Starouše mi už přišlo docela nedůstojný. Rozhodl jsem se tedy zrekonstruovat bráchova Bizona, jenž stál bez využití v kůlně. Rozebrali jsme ho a plechy jsem odvezl k Larrymu. Ten byl zaměstnán v nymburským Drupolu jako autolakýrník a poměrně často pro nás stříkal. Sestavili jsme taky  seznam věcí, který budou ke zprovoznění Bizona potřeba a  rozhodli jsme se vyrazit do Prahy na nákup.  

     V pátek, 17. listopadu 1989 dopoledne, jsme se tedy spolu s bráchou a Belkem vydali autobusem do Prahy, do mototechny v Platnéřský ulici. Tyhle naše cesty byly tehdy poměrně častý, protože mototechna v Platnéřský byla vyhlášená na tehdejší dobu širokým sortimentem náhradních dílů na rozličný motorky. V době, kdy bylo běžně hovno k sehnání, jsme byli rádi, že máme kam jezdit. Velmi často jsme totiž padali a bourali, takže naše spotřeba náhradních dílů byla značná. A pokud kýženou součástku neměli v Platnéřský, tak ji fakt neměli nikde... Nakoupili jsme, vrátili se domů a přes sobotu „vyšívali“ v Baráčku.

     V neděli ráno mě táta odvez´ na vlak do Lysý a já se vydal do práce. Měl jsem totiž denní „dvanáctku“ a čekal jsem, že se večer vrátím. Jenomže člověk míní a dějiny mění. V práci bylo podezřele rušno. Chodbama se nesly řeči o nějaký páteční velký demonstraci v centru. Nikdo ale nevěděl nic konkrétního a  já tak vůbec nechápal, co se děje. Dopoledne mě  pak vyslali na případ do nedaleký Majorovy (dnes Metodějovy) ulice. Kde by mě tehdy napadlo, že hned za rohem bydlí moje budoucí dvojnásobná manželka! Teď je jí sice teprve čtrnáct roků (nejsem přece pedofil Jenký, že!), ale za pár let se seznámíme, no kde jinde, než na Hájence! Takže jak  tak kráčím do mírnýho stoupání, v  zeleným mundůru a  s vysílačkou přes rameno, všímám si z parkoviště vyjíždějícího auta, který pomalu míří k hlavní silnici. Projíždí kolem mě, šofér stahuje okýnko a plive. Flusanec letí vzduchem směrem ke mně... a rozplácnul se o asfalt asi dva metry přede mnou. Říkám si, že ten „pražskej dobytek“ už dneska nemá k uniformě žádnou úctu. Copak si ten chlap  nemoh´ odplivnout až poté, co mě mine!?

     Po návratu na „faru“ mi to ale všechno dochází. Kolega Daneš Zátorský z Ostravy, v současnosti zámožný podnikatel, vlastník aerolinek a vlivný lobbista (zatímco já jsem nezámožným policejním komisařem a nevlivným troubou), s nímž jsem před časem přišel z “Pakárny“, mě seznamuje se situací:

„Ti cipi pry v patek na Narodni třidě dorubali jakesi demonstrujici študaky! A nam teď asi vyhlasi stovku, kurva...“ Stovka znamenala stoprocentní přítomnost na pracovišti, tedy pohotovost do odvolání. Musím ale říct, že mě tahle zpráva nijak zvlášť neranila. Naopak! Někde uvnitř jsem totiž začal pociťovat takový neurčitý vzrušení, že se taky konečně i u nás něco děje. Tehdy jsem se dovtípil, že ten šofér po mě vlastně plival záměrně jako po slouhovi nenáviděnýho režimu! No to je teda gól, dyť jakej já jsem SLOUHA??!

     V příštích dnech jsme pak s kolegy seděli v kuchyňce vedle místnosti stálý služby a s očima přibitýma na obrazovce malý přenosný televize dychtivě hltali zpravodajský vstupy a přímý přenosy z pražských náměstí. Řadu z nás, včetně mě (vyjma ovšem některých „starých struktur“) zalila vlna nadšení, že už „to konečně prasklo“. Občas jsme s kolegou Ludinem Rusňákem z Olbramkostela u Znojma vyrazili na hlídku. Od studentů z kolejí VŠCHT jsme získali stužky v barvách trikolory, který jsme si, tak jako každej, kdo toužil po změně, připjali na uniformu. Rázem se na nás všichni usmívali a z dálky zdravili. Ne tak ovšem zástupce náčelníka soudruh kapitán Bozděch! Zprcal nás jako ježky a přikázal stužky sundat. Ačkoli jsme drze oponovali, i blbej rozkaz je, bohužel, rozkazem. Ale po vypadnutí na ulici šly stužky stejně zpátky na klopu!

     Druhej den na naše oddělení vpadla parta starších chlapů v maskáčích. To nám přivezli na „pomoc“ členy Lidových milicí odkudsi z Kladna! Nazdar chlapi, zdravíme je od televizní obrazovky s kolegou Alešem Lebedou. Co vy tady u nás, v Praze? Na výletě, na výletě?

„Čest! Prej tady máte ňáký problémy s pár křiklounama! Helejte, žádný sraní s nima, vlítnem na ně a v mžiku bude po starostech!“ a významně položili ruce na pouzdra se škorpionama u pasu. Musím říct, že v tu chvíli ve mně docela hrklo. Seděli jsme na kuchyňce, sledovali zprávy z Václaváku a s úděsem civěli na tu hordu tupých, kovaných, bolševických hovad. Pochopili jsme, že kdyby tuhle zvěř pustili do ulic, došlo by k masakru. Naštěstí ale ti “nahoře“ si tohle uvědomili taky a soudruhy milicionáře horem šupem odlifrovali zpátky do jejich fabriky. Do minulosti. Tehdy jsem si uvědomil, že se socialismem je definitivně ámen. A fakt mi to vůbec nebylo líto. Ani trošku!     

     V těch dnech se několik z nás dočkalo slibovanýho přeřazení na nový oddělení. Jelikož jedna policejní stanice na osmdesát tisíc lidí byla skutečně málo, zřídili tedy ještě další služebnu. Tu obsadili jak námi, nováčky, který prostě odškrtli v seznamu, tak staršíma klukama jak z původního oddělení, tak z ostatních služeben na Praze 4. Praxe byla taková, že každej z náčelníků tak vlastně dostal možnost zbavit se nepohodlných podřízených. I proto se sešla neuvěřitelně kompaktní parta skvělých lidí: průseráři, potížisti, alkoholici, srandisti a salámisti. Všichni jsme tedy měli podobnou náturu a v práci  zavládla perfektní a pohodová atmosféra. Sešel jsem se tak i s kámošem z “Pakárny“ Liborem Šebou, zvaným Švestka, se kterým jsme vytvořili hlídkovou dvojici. V létě nás sice museli „rozsadit“, protože těch průserů jsme nasekali fakt nepočítaně (o těch sem snad ani nemůžu napsat, co by tomu řekli daňoví poplatníci?!), ale bylo to vážně krásný období.

     Ke všemu jsem zjistil, že nedaleko, v domě svojí babičky, bydlí starej kámoš Řehoř! Na jaře odmítne podepsat novou služební přísahu, protože touží po civilu. Bude pak prodávat v zelenině na Malým náměstí, hned vedle železářství U Rotta. Často jsem pak s kolegou u něj, během nočních služeb, přespával. Tom měl ale mnohem vyšší cíle, než vážení brambor a melounů. Za nějakej čas se mu totiž podaří získat místo zástupce kastelána na hradě Český Šternberk. A to se Velkýmu gangu bude náramně hodit!

     Jako novou služebnu, nazvanou Jižní Město II., nám přidělili budovu bývalýho MNV (Místní

národní výbor) na starým Chodově. Veškerý zařízení a nábytek jsme si ale museli navozit, natahat a smontovat sami. Jenže to nám vůbec nevadilo, protože jsme měli úplně normální šichty, který jsme ovšem trávili v montérkách a se šroubovákem v ruce. Jeden nešikovnej kolega si s ním dokonce propíchnul dlaň! Jezdili jsme náklaďákem skrz centrum Prahy do skladů na Strahov, i jinam, fasovat nábytek. Pozorovali jsme davy  demonstrantů, který už ale nikdo nerozháněl. Z pod plachty na korbě Avie jsme tak vlastně sledovali hroutící se komunistickej režim.

     Tehdy jsem taky poznal jednoho novýho kolegu nevysokýho vzrůstu, v civilním oděvu věčně postávajícího a  pokuřujícího na chodbě oddělení. Švestkovi vyprávěl, že byl krátce u StB, ale prej tam jen vařil kafe a chodil pro svačiny. Potom dostal rozkaz, aby se hlásil u náčelníka na Jižním Městě, kam byl převelen. Tak vylezl z metra a došel až k nám. Kapitán Kratochvíl pak koukal do jeho papírů a řekl:

„Aha! Dyť ty sis to splet´! Hele, máš se sice hlásit na Jižním Městě I., ale když už jsi dorazil  sem, tak zůstaneš tady!“ A bylo rozhodnuto. Nejprve tak zastával funkci sekretářky (když už uměl vařit to kafe) a jak dostal uniformu, pustili ho na ulici. Tehdy ještě neměl knírek (natožpak olysalý!), ale užvaněnej byl až hrůza. A taky (stejně jako my všichni) měl vyloženě kladný vztah k alkoholu! Tak jsem poznal Romana Velinského, později zvaného Scatman... 

     Veškerý volný chvíle jsme trávili v našem Baráčku. Začaly se tam rozjíždět první divoký dýchánky. V budoucnu pak vlastně nikdy nechyběla jedna dvě basičky a lahvinka něčeho ostřejšího. To pak bylo veselo! Jenom z Belka jsme si dělali prdel, protože to byl pitomej abstinent. A chudej student Habrda s chudým traktoristou Mikim usilovně vydloubávali starý vajgly ze škvír v podlaze, aby měli co kouřit...

     Dokud Kříča vlastnila motorku, přijela se, až z dalekýho Jablonce, kam přesídlila po rozchodu s Krhou, na nás občas podívat. Jednou takhle přijela a prohlásila:

„Nemrkli byste se mi na bzuka? Něco mi tam škverká!“ Brácha tedy vyšrouboval výpušťák z pod motoru a... A nic! Na zmagnetizovaným šroubu bylo nachytáno jen pár špon, ale po oleji ani stopa! Tak „svědomitě“ se Kříča věnovala údržbě. A propós, brácha a olej. Svýho času se smál vyprávění, kterak někdo měnil olej, zapomněl ale zpátky našroubovat výpušťák a novej olej mu tak rovnou vytekl na zem. Chechtal se a říkal:

„To musel bejt teda pěknej debil, todle fakt nechápu!“ Osud tomu ale chtěl, že sám brácha po čase  měnil olej. Sedíc při tom u motorky na stoličce však zapomněl zpátky našroubovat výpušťák. A jaký pak bylo jeho překvapení, když při lití novýho oleje do motoru zjistil, že mu teče proudem rovnou na fusekle! Měli jsme z něj tenkrát hroznou srandu!

      Jedna z Janiných návštěv ale dopadla tak, že po mnoha pivech a vodkách ji v noci při návratu na dálnici u Benátek stopnul voják. Vzala ho tedy kus cesty s sebou a když ho vysadila a odklopila hledí, aby se s ním rozloučila, z helmy se vyvalil mrak alkoholických výparů. Chudák voják vytřeštil oči, zavrávoral, přeskočil svodidla a zděšen zmizel ve tmě!

     Nebo Miki. Jednou se docela “stříknul“ a  navrch si loknul z kanystru kerskou minerálku. A když odtrhnul kanystr od huby, strašně se poblil! Šavli pak v rychlosti vytřel prvním, co mu přišlo pod ruku: mým Světem motorů! Ten pak zůstal do rána přilepenej k podlaze a  já měl po čtení...

     Larry dal Bizonovi slušivej kabát v podobě laku odstínu kamenná hněď, která se tehdy stříkala na škodovky. A já, pod vlivem „revolučního, budovatelskýho“ nadšení, jsem ho dozdobil různými atributy té doby, jako například nádhernou stínovanou státní vlajkou, „rozesmátým“ logem Občanskýho fóra a dalšími hesly. Bylo to tak trošku z recese, ale zároveň jsem se za svoji radost z vývoje událostí vůbec nestyděl. Přes den jsme v rádiu poslouchali přímý přenosy ze zasedání federálního parlamentu. Večer pak pro změnu hudební vysílání Nočního proudu se spoustou muziky jak nový, tak archivní, po léta zakázaný. Kódl taky občas přivezl video a my jsme v Baráčku začali pořádat velmi oblíbený projekce, spojený s nestřídmou „ochutnávkou“ piva.

    V tu dobu taky začaly kolem Baráčku, samozřejmě „úplně náhodou a bez  jakýchkoli vedlejších

úmyslů“, korzovat výše zmíněný autorky názvu naší „klubovny“ Gábina s Martinou. Kluci se

vždycky nahrnuli k oknu. Habrda s Belkem pak, skryti za záclonou, hodnotili:

„Týý vole, sou dobrý, co? Hlavně „Copina“, jak se vyklubala...“ Chlapci totiž v časech školní docházky Gábině přezdívali Copina, neboť často nosila cop.

Mrcásek, stojící u okna až v „druhý brázdě“, však nevzrušeně pravil:

„Mmmmm, kdyby shodila patnáct kilo, možná bych se s ní bavil!“

...a za pár měsíců spolu začali chodit. I bez hubnutí! Martinu později „ulovil“ Kódl a obě dvojice jsme nazvali „manželata“.

     Jednoho krásnýho dne jsme si s Benem uvědomili, že zanedlouho budeme mít narozeniny. Oba jsme totiž “prosincoví“ a strašně jsme si zakládali na tom, že jsme narozeni ve znamení Střelce. Napadlo nás, že by možná nebylo od věci tohle oslavit společně s partou, jako to na podzim udělal Meďul. Řekl jsem si tedy, že teď je řada na nás a rozhodl jsem se  ukázat Příbramákům, že to zvládneme jako oni. V prosinci tak uspořádáme v Baráčku  velkolepou oslavu se vším všudy!

     Jak ale akci nazvat? Vzpomněl jsem si, že naši měli před časem doma kalendář, kde byla zmínka o Janu Nerudovi, jenž  měsíc s probíhajícím množstvím zabíjaček a vepřových hodů přejmenoval na „prasinec“. Tak vznikla slavná akce Prasinec...

18. akce VG: Prasinec I., 9. - 11. prosince 1989

     Před stanoveným termínem akce jsme si dali brigádu. Baráček jsme náležitě vysmejčili a přestavěli nábytek tak, aby to co možná nejvíc vyhovovalo zamýšleným účelům. Už si ani nevzpomínám, co na to říkali naši, ale myslím, že nebyli nijak výrazně proti. Mámě se tohle naše „družení“ na jejím pozemku přestalo líbit až později, když zjistila, že nás to baví čím dál víc...

     Poučeni příbramskými potížemi rozhodli jsme se, že si nejdůležitější součást výbavy při podobných akcích, totiž pípu, vyrobíme sami. Napadlo nás totiž, že pípa se nám v budoucnu ještě může hodit. Tohoto úkolu se zhostil brácha, jenž, za Urovy pomoci, v práci vyrobil nádhernou pípu. V nymburským pivovaru jsme objednali hektolitr piva a porůznu posháněli několik půllitrů. Zároveň jsme se rozhodli, že “zahřívací“ večírek se v pátek odehraje ve Starý hospodě. S paní vedoucí Fikejzovou jsme tak dohodli pronájem sálu na páteční večer. Napsal jsem taky Kříče do Jablonce. Slíbila mi, že ráda přijede. Ur to ale v pátek nestihne, bude moct přijet až na hlavní, sobotní slavnost, stejně jako Dědek.

     Usoudil jsem taky, že by jistě nebylo na škodu věci sehnat nějakou hudební produkci, třeba kytaru. To například v Příbrami chybělo. Napadlo mě jedno řešení. Navštívil jsem bývalýho spolužáka Tomáše Johana z Nymburka, jemuž jsme říkali John nebo Kobra (nosil totiž brejle), kterej léta na kytaru výborně hrál. A kupodivu i ten přislíbil na pátek svou účast! Přijet hodlal dokonce i Uň a těšil jsem se tak, že si pospolu zavzpomínáme na školní léta, protože v Příbrami k tomu při večerní vřavě příliš možností nebylo.

     Týhle akce se ale ještě nezúčastní Mrcásek s Habrdou. Měli totiž spolu s dalšíma klukama ze Semic už dlouho dohodnutej víkendovej pobyt na Mrcáskovic chatě na horách. I ta se pak, v průběhu dalších let, stane hostitelkou mnoha našich příšerných mejdanů!

     V pátek navečer tak skutečně do Semic dorazilo příbramský komando ve složení Ben, Meďul, Filis, Kozel, Meďulka, „dítě“ Bochan, Uň a jeho kamarádka Monika. Z Jablonce přijela Kříča, z Píst Petra s Peťanem (Krha měl službu), z Nymburka jsem přivezl Kobru a za místní vyrazili do Starý hospody, spolu se mnou, i brácha, Belek a Pitkin. A ze Sadský dokonce dorazil Skot! Ovšem tohle byla jeho poslední akce v „barvách“ gangu. Sice s námi zůstal v kontaktu a  ještě pár let jsme se navštěvovali, ale už to nebylo tak intenzivní. Jemu tahle parta svým stylem přestala vyhovovat a

navíc později zrestituoval asi tři baráky v Sadský, statek Vicherov a lihovar v Novým Bydžově.

Všechno ale časem, díky svým podnikatelským „kvalitám“, stejně probendil. Však taky kluci v Baráčku kroutili hlavama:

„Takovej výstavní kretén a vrátěj mu takovej majetek. To je ale nespravedlnost!“

     Ve „Starý“ jsme se všichni halasně přivítali a rozjeli zábavu ve velkým stylu. Kobra, Petra a Kříča zjistili, že se samozřejmě už léta znají. To jsem nečekal. Kobra pak hrábnul do strun a holky zpívaly s ním. Filis přivezl hromadu fotografií z posledního Čundru. Postupem času jsme se potom všichni, až na Belka a Skota ovšem, solidně zmrtvili a  v noci jsme se odebrali do Baráčku do hajan. 

     V poledne naši hosté poobědvali guláš, kterej pro ně ochotně uvařila naše máma. Já jsem pak Kobru odvezl do Nymburka a rovnou jsem si zajel pro Ura. Se stmíváním se pak v Baráčku rozjelo druhý kolo akce Prasinec. A bylo to pěkně divoký. Jenom se nikdo moc neměl k naražení sudu. Tahle činnost totiž předpokládala určitý zkušenosti, pohotovost, a rychlý reakce. Narazit tehdy používanej hliníkovej sud nikdy nebylo jen tak. Jeden musel držet ventil za příčný rukojeti a druhej dostatečně prudce, ale přesto s citem, prorazit tyčí pípy špunt na horním víku sudu. Když se to podařilo, musel první „naražeč“ co nejrychleji  ventil zašroubovat a utáhnout, aby tlak pípu nevyrazil ven spolu s obsahem, jako ve Slavnostech sněženek. Když jsem zjistil, že se k tomu nikdo moc nemá, tak i když jsem to nikdy nedělal, vrhnul jsem se na to spolu s Urem. A povedlo se! I když mi asi dva litry nymburský desítky vychrstly na tepláky a já tak vypadal, jako bych se pochcal...

     Kříča dostala dárek v podobě malý rakve, kterou ze dřeva vybrousil truhlářskej učeň Belek a já ji vyvedl do patřičně ponurých barev. Petra rozdováděla rozjařenýho Bena tak, že skočil na stůl a začal příšerně řvát. Po chvíli se chytil i Kozel a další! No, bylo to zajímavý... K večeři naše máma usmažila vepřový kotlety. Jako překvapení šéfkuchaře je přinesl táta. Kotlety v mžiku zmizely, ale táta se zasek´ u sudu, kde zapředl rozhovor s “výčepním“ Urem. Ten vytáhl svou zlopověstnou hruškovici, co hoří neviditelným plamenem. A za chvíli už se našemu otěckovi plete jazyk:

„No...hele-škyt-dyť..von takovej Hi-Hitrrrel..!“ Pod nohama se mu při tom motá Brit. To je naše psisko neurčitý rasy, který jsme před časem zakoupili od Kódla za tři stovky s tím, že je to štěně vlčáka. I když se  nakonec ukázalo, že Brit má do vlčáka daleko asi jako já do Arnolda Schwarzennegera, stal se členem rodiny a měli jsme ho moc rádi. Byl to totiž pes-srandista. A jak jsme teď ke všemu zjistili, náramně mu zachutnala chmelovina. Bez ustání chlemstá z kýble pod sudem, kam odkapává pivo z pípy! Časem se Britova náklonnost k alkoholu stane přímo pověstnou. Zvlášť, když nepohrdal ani Barakpálenkou! Měli jsme pak vždycky hroznou prdel z toho, jak se mu pletly nohy, nebo když naboural do židle!

     Ráno jsme s úlevou mohli konstatovat, že akce Prasinec se nadmíru vydařila. Příbramáci vyjádřili velkou spokojenost se zorganizováním akce i s Baráčkem samotným. A to zvláště mě moc potěšilo!

     Nastal poslední den vpravdě převratnýho a  zlomovýho roku. Silvestr 1989. Už delší dobu nám bylo jasný, že Silvestra  poprvé nebudeme trávit s rodiči u televize, nýbrž celá parta (s výjimkou Příbrami ovšem) pohromadě v Baráčku. Nakoupili jsme nějaký pití, brambůrky a podobný blbosti a odpoledne jsme se, všichni patřičně nažhavený, sešli.  Ze Semičáků tentokrát nikdo nechyběl. Dostavili se taky kompletní Písty a na babetě přijel dokonce i Bobby. Bez dlouhýho otálení jsme začali popíjet (vyjma řidiče Bobbyho a pitomýho abstinenta Belka), kecat, hulákat, chechtat se a pařit. Večer se tak nesl ve znamení parádní zábavy a divokýho kalení. S údivem jsem tehdy zjistil, že nám to jde skvěle i bez Příbramáků a zvláště Miki s Habrdou se poctivě činili!

     Habrda vypravuje, jak s Mrcáskem a dalšíma často jezdí na kolech do letňáku do Lysý. Cestou se staví v hospodě a taky v kině si něco dají, takže se pak vrací řádně ožralí. Občas je napadne zastavit se u litolskýho mostu a vykoupat se v Labi. Díky alkoholu a tmě se jim tam ale přihodilo značný množství nezáviděníhodných faux pas. To když například Mrcáska načapala jeho máma po návratu z kina se slipama oblečenýma naruby, nebo když si Habrda zacvaknul před koupáním zámek na kolo kolem krku a  hned nato ztratil klíček!

     Po půlnočním přípitku se někteří vydali na krátkej špacír do ulic. Po návratu nám, uslzení smíchy vyprávěli, co všechno zažili. Perlil hlavně Habrda, jenž si s sebou vzal svůj bicykl a ač namol, rozhodl se najet na pramici, odloženou ve zmrzlý trávě vedle silnice dnem vzhůru. A protože pro chlast neviděl na cestu, zahulákal:

„Jaký je to na konci??“ Měl totiž starost, jestli se i záď plavidla svažuje tak, jako příď, aby z něho bezpečně sjel. Ale kluci byli taky nalitý a věděli prdlajs, když mu odpověděli, že je to stejný jako na začátku. Nebylo. Záď zakončovalo svislý úkos, jak už to u pramic bývá. Korpulentní Habrda tak zapíchnul přední kolo prudce do země a hodil výstavní šipku, jakou svět neviděl!

     Při návratu z obchůzky pojme přiožralej Pitkin nápad, že nás vystraší hrozivým ksichtem v okně Baráčku. Ve svým stavu ale zapomene, že Baráček je osazenej špaletovýma oknama. Silvestrovskou vřavu tak náhle přehlušuje rána a řinkot skla! Ten blboun vysklil okno hlavou! V okně vězící Pitkinův vyděšenej obličej v hromadě střepů nás tedy nakonec opravdu pěkně vystrašil. Nakonec se platonicky zamiloval do Petry a odvedl ji domů představit rodičům!

     Patnáctiletej Miki v průběhu večera otvíral jeden lahváč za druhým a zátky při tom odkládal do prázdnýho džbánku:

„...abych věděl, kolik sem toho vychlastal“, zdůvodnil nám. Pivo prokládal mocnými hlty

broskvový vodky Koskenkorvy. Přesto ale pořád vypadal čerstvěji, než my, ostřílení borci. V půl druhý se však zvednul, spočítal zátky ve džbánku a  prohlásil:

„Kurva vole, čtrnáct piv, litr ?broskve? a furt se nemužu vožrat!“

A  zklamaně se odebral do hajan...

     Prvního ledna 1990 v poledne sedíme v Baráčku a sledujeme novoroční projev předevčírem zvolenýho prezidenta republiky. Já s bráchou a  Petrou nadšeně  a s velkým očekáváním, kdežto skeptik Krha s cynickým úšklebkem a  jedovatým komentářem. Všichni ostatní doma léčí silvestrovskou kocovinu...

     Před několika okamžiky skončil rok, během něhož se Velký gang stal skutečným Velkým gangem. Byl to rok vpravdě převratnej a pro nás navíc velmi úspěšnej. Konečně totiž máme partu, na kterou se můžeme spolehnout a se kterou se rozhodně nebude nikdo nudit. A tak jsem to vždycky chtěl. Už od začátku, když jsem tenkrát před pěti lety pod stromečkem našel simsona. Ano, splnil se mi sen a já jsem přesvědčen, že nás čeká skvělá budoucnost!

     Za pár týdnů mě sice ve službě přejede auto, ale protože rota mých andělů strážných zmákne své poslání opět na výbornou a já to přežiju pouze s naraženou prdelí, budu tak mít, v rámci rekonvalescence, alespoň dost času k plánování další sezóny. 

     V průběhu předjaří a jara přivezu novou motorku jak já, tak i Habrda, Mrcásek, Kódl, Eiffel, Bobby, později dokonce i Járínek  s Mikim a navíc se k nám přidají mnohé další, nové tváře. A teprve pak začne ta správná divočina! Všechno starý a přežitý se právě zbortilo a my teď, plni optimismu a  očekávání, vyjíždíme do nový éry!

     Takže vzhůru, kamarádi a... BÙH S NÁMI!  

copyright: Jaroslav Vrána ©1990-1991, 2008   (jvhavran@centrum.cz)