Akce co jsme absolvovali 2009 až 2007

27. června 2009 (Havran)

Dětský čundr 2009

   Letošní ročník si účastníci vlastně tak trochu vydupali ze země. Původně jsem se na jeho pořádání chtěl vykašlat, protože jsem měl pocit, že už to lidi tolik netáhne. Ale vlna zájmu mě poměrně překvapila a já si tedy řekl: hurá do toho!
Dlouho jsme ale nevěděli, kde tuhle specifickou akci uspořádat. Až pak Romču napadlo zkusit Sečskou přehradu. Velký gang už tam jezdí od roku 1987, ovšem teď už jsme tam pěkných pár let nebyli. Před měsícem jsme si to tam tedy v rámci jednoho motovýletu jeli omrknout a bylo rozhodnuto. Horší to bylo s počasím. Letos se to léto nějak nemůže rozhoupat, přívaly vody, slunce poskrovnu... Museli jsme dokonce požádat Sosopovu ségru, jestli by nás - v případě průtrže mračen, mohla ubytovat u sebe v penzionu v Krkonoších. Musím jí tímto moc poděkovat za ochotu a ujistit ji, že jejích služeb letos určitě ještě využijeme.
   Nakonec jsme tedy (vyjma noční přeháňky) prakticky nezmokli. Navíc bylo poměrně teplo, takže to spaní pod stany snad děti neodskáčou. Příbramáci (Kubrti s Vítkem, Meďul s Vojtou, Pečice s Danem a Maruš s Verčou) už do kempu Seč-Pláž dorazili kolem poledního. My, pracující plebs (Karkulkovi se Zdenčou, Aničkou a Tomíkem, Peťula s Bárou, Mrcásci s Natkou a Vikčou, my s Járou, Štěpíkem a Marianem a Carlos s Alešem - ježiš, snad jsem na nikoho nezapomněl!), až v podvečer. Celá akce se nesla ve znamení harmonie, pohody a klídku. Výlet na nedalekou zříceninu hradu Lichnice, pak do Chotěboře na supr obídek, do Muzea strašidel v Trhové Kamenici a v neděli pak navíc prohlídka zámku Žleby (se skvělým a tolerantním průvodcem Alešem) i nádherným představením místního sokolníka v zámecké oboře - to všechno byl letošní velmi povedený Dětský Čundr. Takže zase za rok, přátelé!

Štěpík testuje čerstvě postavený stan.		Aleš s Karkulkou, před nimi Jára, vlevo Malej Meďul (jinak Vojta).		Už přijíždí i Carlos s Peťulou a Karkulkovic velkoobjemová limuzína.		Vítání.		Z útrob vozu se právě vynořil nejmladší účastník Tomík Karkulín.
Příbramáci už v kempu vegetí od oběda. Za nimi stojí auta jiný party.Naši je varovali, že nás bude hodně..		-...ovšem teprve když spatřili hordu ječících dětí, popadli stan a odkráčeli co nejdál!		Carlos se šutrem pod stojan a s malou "Benicí" Verčou.		Kubrt nese novou dávku.		Čundrová večeře v podání Štěpíka, Járy...
... a Mariana.		Mrcásci staví příbytek. Slečna Natália Imbrůlia (ta vlevo) je na naší akci poprvé.		Gábina se ovšem s rodinou mačkat ve stanu nehodlá a buduje si "lože satanovo" v autě.		Natka s Viktorkou právě zjistily, že táta Mrcásek omylem sbalil místo karimatky přééédlouhou fólii za radiátory...		Malý Vráňata ve svým živlu: zmrzka a volnost, to je ono! Ty lidi vzadu, to všechno jsme my.
Dorost na pivču. Pečickej Dan a Velenskej Jára.		Dan se Štěpíkem u výčepu.		Karkulka ždíme soudek u ohně.		Meďul už doždímal...		Sobotní ráno.
-"Néé, nejsem nalíčená..!"		I Verča s další debutantkou, Bárou, vypadají, že večer přebraly:-)		Sportem ku zdraví. Viktorka s Járou.		Dan a Romča si dobírají Aleše.		Kafe vždycky pomůže. I když není italský:-)
Stoupáme k hradu Lichnici.		Pořád stoupáme. Štěpík se má nejlíp.		Stále stoupáme. Aleš funí jako sentinel a Carlos nadává: "S tou kombinézou jsem to fakt posral..." Je totiž jako v prádelně...		Hrad Lichnice.		Trio "Blondés ze Semic".
A ty panorámata..!		Návštěva v Muzeu strašidel v Trhové Kamenici, což byl bezvadnej tip Martiny Kubrtky.		Štěpík ale její nápad příliš neoceňuje. Bubáků se totiž dost bojí!		Muzeum strašidel.		Paní průvodkyně dětem představuje bubáky.
Hrůza v muzeu. Tím samozřejmě nemyslím Markétu Pečickou v pozadí:-)		Ani tohle není strašidlo, nýbrž spící panna.		Děťátka holátka in action!		A furt se řežou! Dan, Marian, Vítek Kubrt a Jára.		Zato tihle se nařežou až večer...
A nebude pršet a nebude...		Markéta a Míra z Pečic.		Tradiční Alešovo vození dětí po kempu. Prej to málem uvařil.		Štěpík dole bez.		Petřin pes se sice z neznámých důvodů jmenuje Sára, ale nikdo mu neřekl jinak, než Seznam (najdu tam...)
Péťa po tahu: "Běda ti, jak tohle dáš na net!!"		Dva nejmladší, Tomík a Štěpík.		Nedělní ráno v podání Marušky.		Dámský klub v Gábinině ložnici.		Pánský klub u Kubrtů.
U vody.		Příprava koule.		První odvážný: Carlos!		Právě přistála Martina.		Teď letí Péťa!
A na závěr Marian.		Spokojení Marian s Péťou, za nimi dva čumilové.		Šlapeme na zámek Žleby.		Pořád šlapeme		Kubrt se rozhodl všem dětem zakoupit zmrzku.
Pan sokolník při představení v oboře.		Asistent Dan. Odvážněj kluk!		Loučení pod zámkem.		Poslední hudlan a hurá domů!		Bylo to fakt hodně náročný...

7. května 2009 (Havran)

Akce „Knedlik forever“, Velenka, 30.4. - 1.5.2009

     Kdo by to byl na konci minulý sezóny řekl? Že je to vlastně, prakticky vzato, Knedlikova poslední. A že je téměř jistý, že při letošním Čundru bude v jeho sestavě Knedlik, poprvé od ročníku 1991(!) chybět. Během sedmnácti sezón jsme si na něj tak nějak zvykli. Jako na neměnnou konstantu, jako na to, že každý ráno vyjde slunce a večer zase zapadne. Jenomže čas zastavit nelze.

     Brácha, Knedlikův majitel, opatrovatel a opečovávatel, už delší dobu pokukoval po poněkud jiné kategorii, která nám k němu tak nějak (alespoň zatím) moc nepasuje. Po cesťácích. To je ovšem důsledek zažitých stereotypů. Vždyť úplně stejně jsem si ho před lety neuměl představit jinak, než jako tlouštíka v červený helmě pochybný provenience a svářečských rukavicích na přidřený emzet stopade se skloněnýma řidítkama. Všechno je tedy relativní

     Někdy v roce 2005 nebo 2006 jsem si ale začal všímat, že bejvalej „antizávodník“ Aleš, jako by požil nějakou zrychlovací drogu, nebo do Knedlika nainstaloval nějakou kitovou sadu. Najednou začal víc tahat za plyn, až jsem z toho byl překvapenej. Čím dál častěji se pak zmiňoval, jak se mu líbí ta či ona motorka, k mému údivu většinou „plastová“, silniční. A vrcholem všeho byla zářijová akce „Hon na Kubrta“, kdy se snad úplně zbláznil a po silnicích mezi Příbramí, Pískem a Strakonicemi se hnal hned za suverénním Kubrtem. Já na starý Matyldě (i když ve dvou) jsem měl co dělat, abych se ho byť jen držel!

     Od dávných časů jsme byli s bráchou velkými příznivci chopperů. Já jsem se jich ale nabažil už před lety, kdy jsem vysoký řidítka vyměnil za trochu jinou kategorii, ale brácha dál neúnavně brázdil cesty na Knedlikovi. Částečně možná z nostalgie, ale jistě i z finančních důvodů. Až nadešla výše zmíněná akce „Hon na Kubrta“. Byvší zapřisáhlý chopperista Carlos Báčos na ni nečekaně dorazil na silniční ZX6. To ale byla rána i pro mě! O něco později i Janďula počala přemýšlet o přezbrojení na šestistovku (což Aleš vyděšeně okomentoval slovy: „Ty vole, to mi jako nadrbe i takovádle nudlačka, jo?!“), v listopadu jsem z Paskova přivezl vysněnýho V-Maxe a ještě navíc jsme začali uvažovat o odprodeji starý Matyldy a zakoupení úplně nový FZ6 od Ulrichů pro Romču. To už ovšem bylo na Aleše hodně silný kafe. Značně znervózněl, vyhlásil stav ohrožení a začal jednat!

     Na Silvestra dopoledne si ode mě „půjčil“ helmu: “Hele, ty si stejně koupíš novou, viď?“, zmermomocnil Mrcáska a jeho dodávku a spolu pak vyrazili k Náchodu pro novou motorku. Že je to Ducati ST3 mi smskoval až při návratu. Jakže?! Zrada! Další italská napodobenina motocyklu v partě! No to se jistě „monsterista“ Mrcásek tetelí blahem! Tak nám do sestavy přibyl Mazlik...

     Rázem tak vyvstala otázka, co s Knedlikem. Brácha dvě motorky neuživí, ale já bych nepřenes přes srdce, kdyby ho trápil nějakej idiot - a navíc mimo partu. Nejprve jsem ho tedy chtěl odkoupit já sám. Po čase mi však došlo, že by to bylo nad moje síly, ovšem to už se naštěstí přihlásil Skříňák. I on má už léta pro Knedlika  podivnou slabost, takže ani jemu nebyl jeho další osud lhostejnej. A když nás obeznámil se svým “podnikatelským záměrem“ Knedlika po odkoupení zaregistrovat mezi veterány, pak jej oprašovat a občas předvést na veřejnosti, bylo rozhodnuto.     

     V zimních měsících Aleš se Skříňákem vyřídili veškerý formality a dohodli se na Knedlikově předání, až bude tepleji. Skříňáka pak napadlo předání pojmout jako větší akci celýho gangu. Nápad se mi zalíbil a ihned jsem na tom začal pracovat. Termín jsme stanovili na čarodějnice, s následnou rozlúčkovou vyjížďkou na Prvního máje.

     Možná vám přijdu divnej, ale protože mám ke Knedlikovi takovej velmi těžko definovatelnej vztah, rozhodl jsem se uspořádat pořádnej happening na jeho počest. Knedlik si to za svý dlouholetý věrný služby plně zaslouží. Proto jsem vyzdobil krb tablem, pověsil lampióny i klubovou vlajku a z naší kůlnogaráže jsem vytvořil “svatyni“ s jakýmsi oltářem. Vyvěsil jsem tam texty, kopie různých dokladů a fotografie, jež měly zachytit průřez Knedlikovy kariéry v gangu. No a pak se mohlo začít!

     Hosté se začali sjíždět pozdě odpoledne. Ze Semic přijeli Mrcáskovi a brácha, z Újezda rodina Karkulkovic, na motorce přijeli pražáci Carlos Báčos se svou neteří Katkou a (po dvou letech na motorce!) Kamil s Ráďou. Dorazila samozřejmě taky švagrová Janďula s Marianem, Nesmrtelňák ze Šnepova a pak už od autobusu, s helmou v jedný ruce a báglem ve druhý, doťapala hvězda akce, Skříňák!

     Pro děťátka jsme vytvořili „séparé“ ohniště na zahradě, kde si ratolístky opekly buřty. Tatínkové a maminky mezitím rozjeli mejdan u krbu a to v naprosto standardní, obvyklé kvalitě. Volnější rozjezd, sranda, muzika, chlast, grilování, a zase sranda a ještě jednou sranda - a drtivej závěr! Kalba nabrala na kvalitě v momentě, kdy Carlos praštil o stůl flaškou grantsky. Vizour vzal záhy zasvé, ovšem tehdy překvapila novicka Katka, která, aby nezůstala za strejdou moc pozadu, hodila do placu dalšího vizoura! To byl pane impuls!

     Před setměním vyrazili Carlos s Kamilem pro pár litrů točenýho. Ne, že by už nebylo, ale jistota je jistota. Mezitím se odbrzdil Skříňák a s  Carlosem si pak, zcela nečekaně, padli do noty. Po setmění dorazil Roman Sosop s malou dcerkou, se kterou se pral o pivo, a posléze i Standa Béda Trávníček. Tvrdil, že jsme se zdravili, ale na to si za boha nemůžu vzpomenout. Jelikož je však má imunita v poslední době oslabena vlivem virózy, kolem půlnoci jsem vytuhnul na židli. Následující události znám tedy jen zprostředkovaně. A že se děly věci!

     Nedlouho po mě odpadla i debutantka Katka a vytuhla na židli vedle mě. Skříňák asi po půlhodinovým monologu konečně uznal, že s námi dvěma už si dneska nepokecá a počal bavit společnost nejen svými zážitky z emigrace a příhodami z bývalého zaměstnání ve firmě přítele Zikiho, ale i reprodukcí svých oblíbených kusů od Elvise Presleyho. Protože Skříňák při akcích zpívá zásadně vždy, když má v řepě, bylo osazenstvu jasný, že ještě bude veselo. Carlos náhle zjistil, že ztratil řetízek. Ovšem v rozporu s fyzikálními zákony a zdravým rozumem ho hledal v poklopci! Navíc za vydatný Janďuliny asistence:-) Carlos pak zaregistroval pochrupující neteř, popadl ji tedy a jako pračlověk praženu si ji hodil přes rameno a odnesl do hajan. Blonďatá hlava se jí při tom bimbala sem a tam.

     Skříňák s Carlosem pak zatoužili po další zábavě někde v hlučnějším prostředí a že tedy půjdou něco hledat. Co práce ale dalo Romče jim to rozmluvit, neboť by se dva totálně ožralí, terénu neznalí blbouni, dozajista v hlubokých lesích kerských ztratili! Protože už ale, krom piva, neměli co pít, nabídla jim tchýně k výběru z domácích zásob kořalky. Ta dobrá žena zavedla vrávorajícího Carlose do sklepa, kde si vybral půllitránek naší skvělý hruškovice. A tak se kalilo dál!

Poslední výlet s Knedlikem, projížďka do Veltrus, 1.5.2009

     Probouzím se s těžkou hlavou a vyschlým hrdlem. To bude tím včerejším mixem piva, vína a whisky. “Nic si z toho nedělej“, vítá mě halasně Romča. “Carlos se poblil!“

„COŽE?!“ vyskočil jsem z postele

„Nóó, hehe, dole, u Janďuly. Teď to čistí. A Skříňáka jsem uložila k tobě do pracovny!“

„CÓÓŽŽÉÉ?!?! padám naznak zpátky do postele.

„Ale neboj, ten přece nikdy neblije. Akorát ho zajímaly tvoje letadýlka.“

Marně lapám po dechu a neodvažuju se odejít dozadu zjistit stav škod. V koupelně už provádí ranní očistu Kamísek s Ráďou a i Skříňák už se producíruje po baráku s úsměvem na tváři. Nic mi prý nezničil. Jen zapomněl vyvětrat a ustlat...

     Carlos s trpitelským výrazem ve tváři šůruje v Janině komnatě: „Ty vole, nefoť to! Ještě že jsem ten webmaster! Ta zkurvená hruškovice mě dodělala...“

Na dvoře už je rozvěšeno povlečení a prostěradlo a Carlos, za našeho mohutnýho povzbuzování, neví, kam dřív skočit a kde dřív likvidovat následky nočního šavlovýho tance. Ustaranej Carlos, už ve vyměněných tričku, ztěžka usedá na studnu. Když se otáčí, voláme na něj: „Ty vole Carlosi, cos vyváděl? Dyť máš poblitej i pásek a džíny na prdeli, chacha. Ty máš tu šavli snad i v kapse!!“ Žoviální a vždy dobře naladěný Skříňák vstupuje do arény (na dvůr) a už si nalejvá další pivko, jakoby se nechumelilo. Usedá ke stolu a opět začíná bavit obecenstvo. Marian vypráví, kterak Carlos v noci v pokoji chvíli harašil, pak narazil do skříně, porazil věšák - a pak to z něj začalo lítat! V tu ránu vystrašená matka přivinula nevinné dítko k prsům a pod peřinou vyděšeně šeptá, jako při šťáře gestapa: “Proboha, snad nás nenajde..!“

     Janďula ještě před odjezdem hadicí smyla pel ze své Čičí a Kamísek předloňský mouchy z Pomeranče. Knedlik už je vytlačen ze “svatyně“ a pokojně si brumlá. Mrcásek ještě vyráží pro Gábinu a sejdeme se na pumpě v sousední vsi. Už je tady i Béda Trávníček a čtvrt hodiny po limitu přikvačil Nesmrteňák s omluvou, že mu to blbě startuje. Carlos s Katkou, Aleš, Romča a já jsme připraveni už dávno. Vyjíždíme!

     Při tankování U obory se nám naskýtá naprosto neobvyklý pohled. Jakoby nestačilo, že se po dvou letech na motorce objevili Kamil s Ráďou, je zde ještě větší šok: Gábina jede s námi! A na motorce! Když k ní běžím s foťákem, abych zvěčnil tento historický okamžik, vrhá se na mě s úmyslem mě inzultovat!

     Jedeme přes Mochov, Čelákovice, Brandýs nad Labem, Kostelec nad Labem a před objížďkou Báště mě Skříňák předjíždí. Kolonu tak dál vede on. Musím ale říct, že tím mi nastaly krušný okamžiky. Skříňák totiž nějak nechce pochopit, že pod sebou nemá svýho plnokrevníka Fároše CBR900 RR, nýbrž zasloužilýho stařečka, a jede jako, no prostě jako Skříňák! Předjíždí na plný čáře (několikrát), do horizontu, bliká naprosto protismyslně, pořád a nebo vůbec ne, oúúúú. Už takhle je mi po včerejšku blbě jako psovi, palice mě brní jako střep (Romča mi musela dát prášek) a ještě se třesu strachy, aby toho hazardéra něco nesestřelilo. Mám já tohle zapotřebí?!

     Kupodivu bez úhony vjíždíme do Veltrus. No jo, ale kudy k zámku? Několikrát zastavujeme a radíme se. Kamsi odbočujeme, ale po chvíli zjišťujeme, že musíme zpět. Skříňák říká, že to otočíme a stejnou cestou pojedem zpátky. Ujednáno. On však tu správnou odbočku míjí, v poklidu jede dál a já ho doháním až v koloně na semaforu:

„Hele Tome, neměli jsme tam vzadu odbočit, jak jsme se dohodli?“

„Mnnóó, asi jó, čoveče...“

Obracím oči v sloup a kolonu po bůhvíkolikátý nazpět. Tohle je vážně divný město. A značení úplně na hovno. Nebo že bysme byli ještě všichni vožralí..?

     Kolona stojí před mostem přes řeku. Do dáli ale svítí dopravní značka Zákaz vjezdu. To Skříňáka ovšem nemůže rozházet a ač neví, kam cesta vede, suverénně na most vjíždí. Nám se to ale vůbec nezdá, otáčíme se a jedeme intuitivně podél vody. Asi po kilometru zastavujeme na parkovišti na okraji zámecký obory. Je zde zřízen kemp U zámecké obory a na jeho okraji stojí stánek s občerstvením. Je rozhodnuto. Na zámek se podíváme jindy a raději dáme přednost klobáskám z udírny a NEALKO pivu! Ihned píšu Tomášovi, aby věděl kde jsme. Až někde zastaví, určitě zavolá.

     Klobásky jsou vynikající a vhod přichází i pár třetinek chlazenýho birrelu. Je nádherný počasí a pěkný vedro. Sedíme v kiosku a žvaníme o všem možným. Hlavně ale o Skříňákovi, kterej je už tři čtvrti hodiny neznámo kde. Už to ale nevydržím a tak mu volám.

„No kde bych byl? Už jakou dobu dřepím u zámku a čekám na vás!“ odpovídá na můj dotaz.

„Jak dřepíš? A proč jsi nevolal, když sis vyzved´zprávu?“ nevycházím z údivu. No ale nakonec jsem Toma přesvědčil, že na zámek dneska není nálada a že příjemnější je to tady u klobásek a birrelu.

     Při odjezdu od kiosku se mi zdařil kousek s klíčkama od Madly. Najednou jsem propad´ panice, protože šátrám po kapsách a klíče nikde! Romča okamžitě vyrazila úprkem do kiosku, ale Standa se mě starostlivě, skoro otcovsky zeptal:

„Hele, Jardo, a nemáš je v jiný kapse, než v bundě?“ No jasně! Byly v kalhotách…    

     Jedeme do Roudnice. Před odjezdem z Veltrus jsem Toma poprosil, aby Knedlika trošku šetřil. A že ty brzdy taky nejsou z nejlepších. A skutečně. Jede teď nadmíru slušně a klidně! Až teď máme možnost si po letech vychutnat námi tolik oblíbený ve větru se třepetající nohavice a pod nima slavný kecky „skříňákovky“!

     Na parkovišti před Billou v Roudnici se se Skříňákem a Knedlikem loučíme. Přejeme Skříňákovi ještě mnoho šťastných kilometrů s tímhle obdivuhodným elegánem a já, na rozloučenou, Knedlikovi dávám pusu na sedlo. Taky vám připadám jako úchyl..?

     Vyrazili jsme dál. Už bez Skříňáka, ale i bez Janďuly a Kamíska  s Radkou, kteří se oddělili dříve. Přes Mělník, Mělnický Vtelno a předměstí Mladý Boleslavi jsme dorazili k motorestu ve Vlkavě. Tady je to poměrně příjemný a my se sem v poslední době naučili jezdit. Zvlášť když se můžeme posadit na lavičky před hospodu, přímo k mašinám.

     Protože je státní svátek, není bohužel na letišti v Milovicích natáčecí den, což znamená, že neuvidíme skvělý rejdy nádherných leteckých veteránů při natáčení amerického filmu Red tails, tak jako se nám to povedlo několikrát  v nedávný minulosti. Škoda. Doma na vratech nás pak přivítal vylepenej papír s nápisem Zákaz motorek. To měl na svědomí starší syn, kterýho jsme strašlivě naštvali tím, že jsme ho nevzali s sebou. Pojal tedy nápad na pomstu. Měl tam sice několik chybek, protože ještě nechodí do školy, ale už teď nevím, jak mu budeme propříště vysvětlovat, že s námi zatím nemůže, protože je malej…

     Tak a Knedlik už je pryč. Po sedmnácti letech opustil  svoje hnízdečko v Semicích a zamířil do Ústí. Určitě se mu tam bude líbit!

Návštěva u Kubrtů, Vysoká Pec-Bohutín, 3.5.2009

     V sobotu se na krátkou návštěvu zastavili přátelé Bandita a Gejša a při probírání plánu na nedělní projížďku se Bandita zmínil, když přišla řeč na Kubrta, že by nás určitě strašně rád viděl. To jsme sice dobře věděli, ale nějak nás netrklo, že bysme za ním mohli vyrazit právě zítra a stylově – na mašinách. Jako ironii osudu pak beru tu skutečnost, kdy bohužel ani Bandita, ani Mrcásci, ani nikdo další krom Romči, Aleše, Mariana a mě, nemohl jet. No co se dá dělat. Ono to fakt bylo trošku narychlo…

    V Příbrami jsme cobydup, i když bláznivej Ital brácha si ze srandy ztěžoval, že jsme nechtěli je přes stopadesát. No aby ne, dyť by z toho ulít´! Za pomoci telefonický navigace Martiny Kubrtový vbrzku nacházíme i rozestavěnej hrad rodiny Kubrtovic a to bylo radosti! Včera se tady totiž kalilo, takže u Kubrtů je nakýblovaná kompletní Kozlovic rodina i Ráďa Vencálková, kterou jsme neviděli snad pět let. Čeká tu už i starej mazák Lábus se zánovní CBR600 a po chvíli doráží i přítel Uň na zbrusu novým odstrkovadle, pardon, skútru. Škoda že přijet nestihla Štěpka, jeho choť, střežíc spinkající dcerku, a starej brach Meďul, kterej si vypnul telefon, aby ho při neděli nikdo neotravoval

     Osazenstvo domu vyběhlo na ulici přivítat vyslance ze severu.

„Ty vole, Mumla na plastový mašině! Já se na to vyseru…“ komentuje Alešovo rozhodnutí pro Ducati Kozel. A vida, Kubrt chodí! Má totiž  po sérii operací pohybovýho ústrojí a od zimy mu všichni držíme palce, aby se z toho vyhrabal co nejdřív. Pajdá sice o střešní lati (nikoli o holi, tu by zlámal), ale jinak vcelku zčerstva pobíhá kolem a s chutí obsluhuje zahradní grileček, vyrobenej z betonový skruže vod studně. Kubrti jsou prostě ve všem maximální. 

     Po vskutku královským pohoštění a dvou plzničkách, který ve vedru fakt bodly, však následuje práce. To by nebyla Martina, aby nás nevyužila. Spolu s Alešem a Uněm jsme byli pověřeni složením sedací soupravy z dodávky do haly. No jo, ale kdyby to byla normální sedačka! To byla sedačka pro obry a kurrrevsky těžká! Ufff, to je nářez, hekáme všichni tři. A filuta Kozel? Už dvacet let se marně snažím přijít na to, jak ten mizera dělá. On měl nebožtík Ben tenkrát nakonec pravdu, když nám Kozla, ještě dřív, než jsme ho vůbec poznali, vylíčil jako svébytnej FENOMÉN!   Tentokrát se prostě a jednoduše zakecal. Ten kluk má ale „smůlu“…

     S díky za přátelský přijetí, za pohoštění a s vyjádřením nadějí na brzkou shledanou, se po více než dvou hodinách vydáváme na zpáteční cestu. Tentokrát si ale chceme jízdu zpestřit projížďkou krajinou kolem Vltavy přes Nečín, Nový Knín, Nebřich, Slapy a okolí. Všude potkáváme mraky motorkářů. Každej kiosek u silnice je obsypanej hroznem lidí v kombinézách a bundách. A to před pár lety jsme tady byli vždycky s Romčou, ještě na starý Lízince, úplně sami!

     Cesta by proběhla vcelku v klidu, i když po strašnejch silnicích, kdyby nebylo jednoho polskýho pramrda v Mondeu kombi, kterej v klesavý pravotočivý zatáčce se jal vycouvávat z lesa na silnici tak, že nejenže nebyl vidět, ale ještě zabral oba pruhy. Já, jedoucí v čele, jsem to měl vo chlup, ale Romča, jedoucí za mnou, na to dupla tak, že zadní kolo se jí zaflokovalo do smyku a nechybělo moc, aby si tam ustlala. Později, doma, jí Aleš vysekl poklonu svým typickým způsobem:

„Ty vole dobrý! Koukám, že umíš líp brzdit, než vařit knedliky!“, blbec…

V hlavní roli akce: Knedlik		Připravená Knedlikova "svatyně"		detail "svatyně", díl 1.		detail "svatyně", díl 2.		detail "svatyně", díl 3.
Knedlik ve "svatyni"		Hosté se sjíždějí		Ráďa při obhlídce "svatyně"		Zleva Kamil, Aleš, Nesmrtelná teta, Skříňák a dva roky neviděná Kamilo/Rádina mašina		Skříňák s Alešem studují lejstro. Kamil a Nesmrtelňák očumujou
Bez komentáře (viď, Kamísku...)		Knedlikův veteránský průkaz...		...nám představuje jeho nový majitel		"Obětiště" se začíná zaplňovat. Nad vším ční klubová vlajka. A tchýně...		Otec a syn Karkulkovi
Dětské komando při opékání buřtů		První panák pro Karkulku. Carlos a Katka zatím v pohodě		Až to spořádáte, tak večerníček a alou do hajan!		Skříňákovi "špekák" a Tomáškovi pardál		Hóólky a mašiny, záplaty na džíny..! (D.Landa)
Nesmrtelný Jiří alias Ozzák		Lampióny a v dáli osvětlená "svatyně"		Carlos stále v pohodě. Grantska na stole taktéž		Sosop s dcerkou. Hádaj se o pivo		A takhle jim po něm svítily oči!
Janďula má sólo. Carlos stále v pohodě...		Skříňák se rozjíždí		A pozor, Carlos se taky rozjíždí!		A nyní Skříňákovo sólo		One man show
Večer vrcholí a mě přepadá únava		Carlos ztratil řetízek. Proč ho hledá (s Janou) v poklopci?:-)		Spolu se mnou teď vytuhla i Katka. Asi na ni mám špatnej vliv...		Skříňák konečně pochopil, že dneska už si s námi nepokecá.		Carlos (zády) už je taky pěkně zválenej!
Žádný kamarádi, pěkný kurvy to jsou!!		03:15: Skříňákovi se nedaří vyzout, Carlos asistuje

Ranní hygiena		Profesionální voják Kamísek		"Kurva, tohle jsem v noci neviděl?!"		V přízemí se ale ještě hajá. Katka a Marian. Ten lavór je Carlosův :-)		Krvavý voči Calamity Jane
Likvidace škod		Kdo vypadá hůř??		Carlos má po ránu móóc práce		Šůruje, drhne a cídí. Proč? Pivo + whisky + hruškovice = ŠAVLE!		Zatímco Skříňák má opět sólo a baví dámy!
"Svatyně" po ránu		Carlos má už vypůjčené triko. Vše se nyní suší		I Janďula a Kamísek leští. Mrcásek z nich má kozy		A už to burácí!		Tak ke strojům, dámy a pánové!
První Skříňákovo tankování s Knedlikem. Vpravo krásný hadraplány (ty nejsou naše)		Po dvou letech vidíme na motorce nejen Kamila a Ráďu, ale i Gábinu. A ještě mi hrozí pěstí!		Zastávka u kempu U zámecké obory ve Veltrusích		Carlos zpytuje svědomí, zatímco jeho neteř Katku baví Nesmrtelňák		Čekání na klobásky. Ale kde je Skříňák?
Tady je! Naše "Bludimíra" konečně dorazila		Klobása z udírny, kýta z grilu a Skříňák z Nuslí!		Poslední rozloučení. Vpravo Béda Trávníček, vlevo Katka, uprostřed Knedlik		Tak, teď za jedna a Knedlik zmizí do Ústí, kde už na něj čeká teplá garáž...		Další zastávka, tentokrát v motorestu ve Vlkavě.

Naše motorky před Kubrtovic hradem		Zleva Lábus, Marian, Romča, Kubrt, Martina, Kozel, Kristýna a děti		Velká hostina		Zmoženej Marian v cíli

13. dubna 2009 (Havran)

Nevinná velikonoční vyjížďka.

   Původně jsme vůbec nikam nechtěli, ale protože tak nadhernýmu počasí prostě nešlo odolat (kdo odolal, ať si to hodí!), rozhodli jsme se na chvíli si vyrazit. Protože jsme v pátek za vydatné pomoci Péti Forejta, excelentního sokolečskýho lakýrníka, dodělali Janďulinu "Čičí", mohla tak poprvé letos vyrazit i ona. Zpočátku tvrdila, že má strašnou trému a hrozně se bojí, ovšem (jak jsme ostatně očekávali) na jízdních výkonech to vůbec nebylo znát. Z domova se utrhl i Roman Sosop, (nevím, co manželce nasliboval), upozorňujíc mě, že nám "sere na těch našich stošedesát", dorazili i "Pražáci" Eliška s Davidem (ty jsme si jako spolujezdce rozebrali my s Romčou) a rád vyrazil i Aleš. Jen tak mimochodem, David nedávno získal Horneta 600, čímž se zařadil mezi aktivní motorkáře. Problém je, že se záhy nechal přejmenovat. Nyní je z něj David Složil :-), což znemaná, že ve skutečnosti vyjede až za nějakej čásek. Až mašinu zkrátka o "něco vylepší"...
Děti jsme tentokrát odvezli k našim do Semic, takže jsme nemuseli prchat z domova jako zločinci, za nelidskýho řevu našeho tříletýho "alarmu". U vědomí faktu, že na oblíbených tratích kolegů "sebevrahů" budou pořádat manévry dopraváci, chtěli jsme se vyhnout údolí Liběchovky. Vyrazili jsme tedy směrem na Benátky nad Jizerou, Chotětov, Mělnické Vtelno a Mšeno. Předpokládali jsme, že naše, jindy oblíbená, restaurace V Ráji na okraji obce Ráj u Kokořínského Dolu bude o svátcích obsypána turisty. Jelikož jsme se nemýlili, pokračovali jsme dál. Naším cílem se totiž měla stát nenápadná restaurace v obci Vrchovany pod hradem Starý Berštejn. K našemu velkému zklamání je však restaurace (nejspíše dlouhodobě) uzavřena a nabývá tak podoby zbytku obce a staré zříceniny nad ní. Kdež jsou ty časy, kdy jsme tady pravidelně obědvali při našich kokořínských toulkách... Rychlou poradou jsme se tak usnesli, že přes pumpu nad Dubou se vydáme k hradu Bezdězi.
Při vjezdu do Dubé však holky napadlo, že bychom se mohli zastavit na blízké chalupě, kde svátky tráví mladej Marian se svým tátou, Hankou a prarodiči. Po občerstvení, poskytnutém paní Šmigovskou nejst. a probrání řady humorných příhod, jimiž nás počastoval starej Marian (Janďulin exmanžel a můj exšvagr:-) jsme vyrazili na pumpu.
Agip nad Dubou je už po řadu let typickým motorkářským přístavem. I teď tady zevlují kvanta jezdců, ale my jen tankujeme (benzín i sodovku) a už letíme na Bezděz! Bereme v potaz, že silnice bývají po zimě (a zvlášť po té letošní!) zavaleny hromadami písku, ale i tak tomu docela nakládáme. Jana sice tvrdí, že pojede jako posraná, ale jestli takhle jezdí posranej, tak potěš... I Romča, proslulá hrůzou z písku a prachu, letí jako střela!
Při příjezdu na Bezděz je ale hlavní parkoviště docela přeplněný, takže dobře, že jsem si před chvilkou povšiml nenápadnýho kiosku s malým pláckem pro motorky. Otáčíme, parkujeme a objednáváme. Neodolal jsem jednomu svijanskýmu orosenýmu. Pod slunečníkem chutná přímo opojně, ááááách...
Cesta zpět přes Bělou pod Bezdězem, okrajem Mladé Boleslavi a Benátky nad Jizerou už byla poklidná a standardní. Vyjma zastávky v polích, kdy mě Sosop předjel, zastavil, odkopl mašinu a letěl do pole. A pak čůral a čůral........... a čůůůůůral... Zachránce nevinných duší Aleš později navíc zjistil, že nejede Janďula a vydal se ji tak hledat až do Benátek. Najel tak zcela zbytečně 50 kiláků, protože Jana předtím Romče řekla, že se na chvíli oddělí. Romča mi to sdělila interkomem, ale jelikož Aleš interkom nemá... Jo, eště to tak, poslouchat to jeho dukaťácký žvanění!!!

Velikonoční slunění po projížďce. Tohle má za to, že mi tady nechala klec s Oskarem!

 4. dubna 2009 (Havran)

Velká vyjížďka Praha-Poděbrady. 

    A malý přídavek k tomu. Tuhle akci pořádají harlejáři z jednoho pražskýho klubu už řadu let. Je s ní spojena projížďka po trase Praha - Poděbrady. Na sobotu 4. dubna meteorologové předpovídali to nejlepší počasí, takže jsme se opravdu těšili, že si konečně spravíme chuť. A taky jo. Na benzince na dálnici D-11 se, spolu s asi dvěma tisíci jiných motorkářů z bezpočtu spolků a part, sešli i zástupci Velkého gangu. Protože však řadami našeho spolku v posledních letech prochází nakažlivá infekce, zvaná lemróza, bylo nás nakonec téměř jako do mariáše. Dukaťáci semičáci brácha Aleš a Mrcásek, veleňáci Béda Trávníček, Roman Sosop a já s Romčou a po delší době i újezďáci Karkuláci. Romča tentokrát svou Matyldu 2 nechala v garáži a sedla si za mě. Chce si totiž konečně vyzkoušet Madlu při ostrý akci a navíc bude fotit za jízdy. A já si můžu cestou dát pivínko!
    Ještě že jsme vyrazili poměrně s předstihem, protože chvíli po příjezdu namísto srazu už tam skoro nebylo k hnutí. Prostory benzínky se minutu od minuty plnily zástupci národa motorkářského a jejich plechovými miláčky nejrůznějších značek i kubatur. Je fakt, že my tyhle hromadný akce příliš nevyhledáváme, ale určitě jsme nelitovali, že nás Béda k účasti ukecal. Kdyžto srovnám se srazy, kterých jsme se účastnili před deseti patnácti lety, musím nevěřícně kroutit hlavou.
    Na pumpě jsme se setkali i s Eliščiným tchánem Mírou, jenž dorazil i se svou partou (bylo jich nepoměrně víc než nás, takže by sme se možná měli přejmenovat na Malý gang) a dokonce i s mým bývalým kolegou z Prahy, který se taktéž, zcela nečekaně, dal na motorky.
    Když už mašiny začaly parkovat i na odstavným pruhu dálnice, byl vydán povel k odjezdu. Vůbec jsem nečekal, že opuštění parkoviště bude tak bezproblémové. Jistě i proto, že policie vyhradila pravý jízdní pruh jen pro nás. Ovšem i sama jízda v nekonečné koloně probíhala vcelku poklidně a navzdory mým nejčernějším očekáváním se jezdci chovali poměrně disciplinovaně. Až na jednoho kokota skůtristu, kterej nás na plný koule předjížděl zprava...
    Výletním tempem jsme absolvovali asi 5 kilometrů po dálnici, kdy jsme ji na sjezdu u Jiren opustili a vydali se k Poděbradům po staré státovce. Po štosování před Nehvizdami se ale kolona rozjela a dál už to šlo jako po másle. Při průjezdu naší Velenkou si málem zadělal na průser Roman Sosop. Jeho kompletní rodina byla totiž způsobně nastoupena na trávníku u silnice a mávala nám ostošest. My jim taky, až na jmenovaného, jenž rodinku zaregistroval doslova na poslední chvíli! To Béda Trávníček je jinačí kabrňák a svou mávající rodinu zdravil již z dálky. No a naše rodinka zůstala doma, protože hlídající babičce nikdo neřekl, že kolona motorek pojede přes Velenku. Jenom jí prej bylo divný, co to tak dlouho od silnice rachotí. Svatá ty prostoto!
    Ani jsme nezpozorovali, že tou dobou už s námi nejel Mrcásek. Jeho taliánskej "superstroj" začal nedlouho po startu vydávat podivný zvuky.Nebylo to sice poprvé, ale v minulosti zvuky vždy ustaly a byl klid. Tentokrát ne, takže to Mrcásek vzdal a otočil domů, kde dostal zaracha,jelikož odjel bez manželčina povolení. Chacha!
    Před Poděbrady jsme se od nekonečné kolony podle plánu oddělili a vydali se na svou vlastní projížďku. Její trasa vedla přes Kolín a Kouřim do Stříbrné Skalice. Tu jsem ale byl nucen vynechat ve chvíli, kdy vedle mě najel Karkulka a počal zuřivě gestikulovat, že má prázdnou nádrž. Ach jo, tak on jede na dlouhou projížďku, kolem několika pump - a nevezme si benzín. Takže jsme trasu zkrátili a vzali to rovnou do Sázavy, kde jsme tedy tankovali. Dále jsme, překrásnými posázavskými hvozdy, postupovali přes Talmberk a Rataje nad Sázavou. Při přiblížení k Českýmu Šternberku se mi v žilách rozbouřil adrenalin, protože už skoro dvacet let se vždycky těším na zdejší serpentiny. Samozřejmě, že Madla dorazila do města první! Škoda, že Mrcásek to vzdal, dostal by dozajista pěkně napráskáno. Takhle mi sekundoval jen zbyvší italskej rudoch, Aleš.
Při parkování na břehu Sázavy nám kolegové motorkáři prozradili, že můžeme klidně pokračovat dál, protože v naší oblíbený restauraci v hotelu Pod hradem se nevaří. Tomu jsme vůbec nemohli uvěřit. To je prostě neuvěřitelnej úpadek. A my se tak těšili na pořádnej gáblík. A já na pivo!
    Hlídač parkoviště nám ale dal tip na motorest U rybiček, stojící hned za kopcem. Marně vzpomínám, kdy jsem si v minulosti všimnul nějakýho motorestu za kopcem. Ale v mžiku jsme tam a už sedíme za stolem na sluncem prosvětlený zahradě před motorestem, v blízkosti dálnice D-1. Dali jsme si výbornej obídek a já pár pivíček navrch. Áááách..!
Zpáteční cestu jsme zvolili přes Ondřejov, Struhařov, Mukařov a Český Brod. Madlu teď řídí Romča a i když je to pořádná mašina (teda Madla, samozřejmě), nezdá se, že by s ní má choť měla nejmenší problémy. Tomu jsem velmi rád, neboť tím není vyloučeno, že si v budoucnu opět mohu na nějaké vyjížďce mírně přihnout, juch!
    U nás doma jsme si pak dali závěrečnou kávu. Nějakých dvěstě kiláčků jarním Posázavím nám ohromně zvedlo náladu. Jen chudák Sosop od nás odjížděl posmutněle a se slovy: "Tak já jedu umejt ty vokna a pověsit záclony..."

29. března 2009 (Havran)

 
První jarní protažení vejfuků!

Tak to konečně přišlo! Už dlouho jsem nebyl takhle rozechvělej a nedočkavej jako malej Jarda, jako před touhle sezónou. A dnes, navzdory hnusnýmu počasí, jsme si řekli, že dost bylo čekání a vyrazili do ulic. Pod zakaboněnou oblohou a za drobnýho deště vyrazila krátce po poledni z Velenky pomenší kolona Valkýho gangu v sestavě Mrcásek na Monsteru, brácha Mumla na Ducati ST3, Carlos na ZX6, Béda Trávníček na Transalpu, Sosop na Viragu, Bad na dalším Viragu, má choť Romča na zbrusu nový FZ6 N a já se synovcem Marianem na vymodlený, vysněný a ze země vydupaný Madle. Matyldu 2 jsme koupili v pátek v Yamaze ve St. Boleslavi a do dnešního rána Romča stihla natočit celých 5 kilometrů (!). Madlu jsem tři měsíce předělával k obrazu svýmu a teprv v sobotu jsem si k nejlepšímu lakýrníkovi ve střední Evropě Petru Forejtovi ze Sokolče jel pro díly, opatřený krycím lakem. Už v lednu jsem ale stihnul nějakejch 70 kilásků. Stejně tak jsme přes zimu stihli nastříkat Mrcáskova Monstra do barev edice Tricolore a brácha nečekaně přesedlal z legendárního dědečka Knedlika na červenej cesťák ST3. Jel si pro něj do Náchoda na Silvestra...
Trasu navrhnul Mrcásek. Zvolil svou oblíbenou, kterou projíždí sólo zhruba třikrát tejdně, vždycky, když chytne nerva nebo splín. Přes Sadskou (kde jsme vůbec poprvé "naostro" tankovali jak Madlu, tak Matyldu 2), Poděbrady a Kopidlno, přes Dětenice a další vesničky, po místy rozflákanejch okreskách, místy po přenádherný zatáčkovitý rychlodráze, do Brodců nad Jizerou, kde jsme si, stejně jako na podzim při poslední loňský vyjížďce, dali něco na zub (ve vynikající hospodě s čistě dámským personálem, hned u silnice). No a odtud, přes Benátky n.J. a Lysou n.L. zpět domů. Od severu se totiž o překot hrnul tmavej mrak a i když jsme během vyjížďky párkrát zmokli, vždy to bylo jen pár kapek. Nechceme totiž zrovna dneska promoknout na kůži!
Výlet nebyl nijak dlouhej (něco málo přes sto kiláků, i když kluci Pražáci samozřejmě víc), ale první testování Madly mě nadchlo. Jsem rád, že se ukázalo, že v ní je přesně to, co jsem očekával. Hrrrrr na Ducati!!!

 

 

Silvestr 2008

     Možná si řeknete, že jsem tu letošní sezónu vzal nějak hopem: z Čundru rovnou na Silvestra, ale nelekejte se. Jak jsem již v úvodu předeslal, nyní, v lednu, je předčasné operovat s termíny veškerých možných motorkářských výletů a akcí, které mnohdy domlouváme až nedlouho před vlastním uskutečněním. V tomto materiálu tedy počítám pouze s akcemi, o nichž je mi něco známo už teď. A takovou akcí je i Silvestr.

     Bývaly časy, kdy celá parta vyrazila na kteroukoli horskou chatu, povětšinou do Srní, Pipic či Zásady, kde se odehrálo nádherný, několikadenní „tahiti“. Pak však přišly děti, stavby baráků a pod. a my byli rádi, že si, zdrcháni a uondáni, můžeme o silvestrovské půlnoci přiťuknout v klidu domova. Jenomže teď je to jako s Čundrem. Myslím, že nadchází čas návratu do původních (nikoli starých!) kolejí. I napadlo nás tuhle s mou chotí, nestálo-li by za zvážení uspořádání opětovného „nájezdu“ na nějakou VHODNOU horskou chalupu a zde oslavit letošního Silvestra. Jednalo by se samozřejmě o tří až čtyřdenní pobyt, spojený s pořádnou lyžovačkou. Z těchto důvodů (a mnoha dalších) by to neměl bejt nějakej luxusní objekt,  abychom svým poněkud hlučnějším vystupováním nerušili spoluubytovaný vegeťáky, s rozumnými cenami, přijatelnou vzdáleností od našich bydlišť a v neposlední řadě s vhodnými lyžařskými podmínkami. Jako např. Zásada. A nebo bychom během sezóny mohli prověřit stav Pipic. Nebo víte o jiném, vhodném objektu, jenž by byl na Silvestra k mání? A bude o takovou akci vůbec zájem?? Ozvěte se nám!

Pivní pochod aneb Memoriál Everela Doltona

     Bůhví kolikátý ročník (první se odehrál v r. 1982, kdy jsem chodil do sedmé třídy a pivo mi vůbec nechutnalo) této příšerné a životu nebezpečné akce se odehraje s největší pravděpodobností opět v sobotu a to buď 30. srpna, nebo 6. září. Přesné datum závisí na rozhodnutí organizačního výboru, jež tvoří bratři Ziťáci z Kerskoprahy, naši letití kamarádi, kteří Velký gang přizvali k účasti poprvé právě před deseti roky (to to letí!). Já zde funguju coby verbíř (nadhaněč účastníků) a skaut (hledač talentů). Informovaní již vědí, že se jedná o pěší túru se startem v restauraci Na kovárně v Horních Počernicích a cílem v Domečku v Kersku. Trasa obnáší nicotných 27 kilometrů a vede přes Zeleneč, Mstětice, Čelákovice, Přerov nad Labem a Semice, s bezpočtem hospod, putyk a náleven. V těch je, dle propozic soutěže, třeba se zastavit, požít cokoli ze široké nabídky lihovin (postačí i lihuprosté pivo), toto zapsat do průvodního listu, vyfasovaného na startu a výčepáka poprosit o otisk razítka podniku do příslušné kolonky. Vítězem je každý, kdo byť jen dojde do cíle. Věřte mi, že to není žádná prdel. Ovšem pak se taky cení počet razítek, množství vypitého alkoholu apod. Ale pozor, je přísně zapovězeno užít k přesunu po trati jakýchkoli dopravních prostředků! Pakliže tak účastník učiní, bude bez milosti diskvalifikován.

     Bližší podrobnosti k této akci však budou známy až po Čundru, začátkem srpna. Zatím tedy můžete alespoň ladit formu a poctivě trénovat, protože až se léto zeptá, co jste dělali v zimě..!  

ČUNDR 2008  (Drang nach Osten!) 

     Neberte, prosím, tento titulek jako návod k následování jistého uřvaného, knírkatého pohlavára s přízračnou patkou, trpícího fóbií z “východních, polodivokých kmenů podlidí, jež je třeba bez milosti zlikvidovat“. Z jistého obskurního spisku s názvem Mein Kampf  jsem si tento termín vypůjčil jen jako ilustraci toho, kam se pro tento rok trasa Čundru stočí. Ano, na popud přítele Bandity to bude na východ!

     Východním směrem se kolona Velkého gangu vydala naposled, pokud si dobře vzpomínám, v roce 2000 a na Moravu dokonce ještě o dva roky dříve. Souhlasím tedy s Banditou, že už je načase tenhle výpadek napravit. I při vědomí toho, že s omezeným počtem dnů a značným množstvím účastníků to nebude žádná legrace!

     Po zkušenostech z loňského ročníku, kdy byl Čundr podruhé (a snad už naposled) obnoven, rozhodl jsem se letošní, osmnáctý ročník této “olbřímí veleakce“ prodloužit o jeden den. Zároveň by tento den navíc byl dnem volna, tak tomu kdysi taktéž bývalo. Soudím totiž, že Čundr je především dovolená a ne sprint. Ráno se sbalit, pofackovat děti, nacpat je do aut a na motorky, trmácet se celej den ve vedru, večer se svalit v kempu, ožrat, vyspat, ráno se sbalit, pofackovat manželku a děti a furt dokola... To přece není žádná dovča. Z tohoto pohledu jeví se volný den zcela oprávněným, ba potřebným!

     Čundr 2008 započne ve středu, dne 23. července, s největší pravděpodobností, tak jako loni, v kempu u mlýna Scatmanova kamaráda Roberta Řezníka v Budčicích u Zruče nad Sázavou. Bylo to tam bezvadný (i děti si skvěle “zarybařily“) a což teprve „pan Medovina“! Jde jen o to, zda do termínu startu Čundru přetrvají kontakty na Roberta a zda bude ochoten nás tam ještě jednou snést. Jinak bychom vybrali nějakou náhradu, to by snad neměl být problém. Odpoledne nebo večer se tam tedy sejdeme a na úvod kvalitně popaříme!

     Ve čtvrtek ráno vyrazíme do první etapy. Její průběh a cíl zatím není znám. Etapa by měla obnášet tak kolem 150-ti až 170-ti km s maximálně dvěma přestávkami (nějakej hrad, oběd apod.). Vše řádně nastuduju a připravím, takže se nebude opakovat loňské, takřka permanentní kufrování - i když, jak zlé jazyky tvrdí, bloudění je koření Čundru. Je to ale především šílená časová ztráta. A to mě osobně dost štve.

     Cílem čtvrteční etapy by mělo být nějaký dobrý místo s koupáním a inspirativním okolím, protože tam strávíme volný pátek. A ten jistě budeme chtít prožít nějak smysluplně, že. Nebojte, uvidíte, že vyberu dobře!

     V sobotu nás čeká další přesun, tentokrát už ne tak přísně na východ. Spíš tak někam směrem jihozápadním. Opět zhruba 150 až (možná) 200 kilásků. To bychom snad mohli zvládnout ne?  V cíli etapy se opět pobavíme „na úrovni“ a strávíme poslední noc Čundru. No a v neděli už nás bude čekat cesta k domovům.

     Tak co vy na to? Jistě jste si všimli, že i termín je trošičku odlišnej. Start Čundru jsem totiž posunul o pár dní „vstříc létu“, protože v posledních letech mi připadá, že srpen už je skoro podzimním měsícem. V noci teda určitě, brrrr! A zima Čundru nikdy moc nesvědčila...

BabyČundr 2008

     Tzv. Dětský Čundr, jinak „světověji“ BabyČundr, jsme poprvé uspořádali loni, neboť nám přišlo líto některých našich ratolístek, které se nemohou z nejrůznějších důvodů zúčastnit opravdického „velkého“ Čundru. Problém ovšem tkvěl především v tom, že jsme neměli úplně jasno v koncepci takové akce. Nebylo to vlastně vůbec nijak připravený, krom toho, že Romča telefonicky “zabukovala“ kemp. Jak se však později ukázalo, ani to nestačilo, neboť paní vedoucí z kempu pod Kokořínem pravděpodobně právě procházela obdobím ovulace a my jsme tak měli možnost seznámit se s tou horší stránkou jejího charakterového profilu. Ještě že ji Kubrt se Scatmanem poslali do prdele... Stejně tak hororový výlet přecpaným vláčkem do Mělníka, následovaný neméně hororovým „prvovýstupem“ na náměstí, plahočením se sluncem rozpálenou ulicí  se stoprocentní absencí slušné restaurace... Ačkoli, ono to zase tak strašný nebylo, co??

     Letos však bude všechno jinak. Nic neponecháme náhodě. Teď, v lednu, není samozřejmě nic definitivní, ale mám takovouto představu.

     BabyČundr by se konal již od pátku 27. června, hned poté, co dítka předvedou pánům rodičům svá vysvědčení. Sešli bychom se nejspíš v kempu u Jinolických rybníků poblíž Jičína. Jedná se o místo, kde už před lety Velký gang několikrát tábořil (např. Čundr 1990,94,97,98, Pánská jízda 1997). Je to vlastně komplex kempů (něco jako Višňová u Křivoklátu) na břehu již řečeného vodstva. Z toho vyplývá, že i koupání, tolik kritizovaný nedostatek loňského BabyČundru, bude! V pátek, při večerním pivu, budeme mít dost času všechno pořádně připravit a dohodnout. Sobotu bychom pak zasvětili nějakýmu rozumnýmu, předem připravenýmu programu, např. výletu do Prachovských skal, do Jičína s Rumcajsovým muzeem, zámkem a lesem Řáholcem, na hrad Kost, Trosky, Kumburk, Bradlec a podobně. Sami vidíte, že možností je nepřeberně a jde jen o to se zavčasu rozhodnout, aby bylo možno vše zodpovědně zorganizovat. Věřím, že pak bude spokojenost úplná a dokonalá!

     Večer je program jasnej a v neděli se, jistě o mnoho spokojenější, než tomu bylo minule, odebéřeme k domovům.

Dětský den 2008 aneb Kerskem na bicyklech

     Právě včera přišla má drahá choť Romanka s návrhem uspořádat akci, o níž se už delší dobu bavíme, přemýšlíme a přemítáme - a zatím nic. Před časem jsme si totiž pohrávali s myšlenkou zorganizovat pro příznivce cykloturistiky celodenní výlet do Kerska. Minulým rokem nám to nějak nevyšlo, ale teď bychom to chtěli napravit. Ne snad, že bychom byli bůhvíjak vášnivými „kolaři“ (já osobně funím už po dvaceti metrech!), ovšem neprojet se občas s dětmi rovinatým lužním lesem kerským, rovná se neodpustitelnému hříchu! A Romču napadlo spojit výlet na kolech s takovým poklidným (sic!) Dětským dnem.

     Dne 31. května v dopoledních hodinách se zájemci o cyklistický výlet, ať už s dětmi či bez nich, sejdou (nikoli sjedou, to až navečer :-) u nás, na Menzelštejně. Po zformování výpravy pak vyrazíme vstříc dobrodružství. Nebudou to ovšem žádné závody, za to ručí má prachbídná fyzická kondice! Pomalým tempem projedeme přenádhernými, vonnými hvozdy a budeme se naplno kochat vší tou vůkol pučící květenou (bude-li ovšem ještě nějaká pučet). Ach, už teď se těším!

     Trasu sestavíme tak, aby si na své přišli jak dospělí, tak adolescenti. Zhlédneme sotva patrné zbytky dávno zaniklé středověké vsi Kří (jinak Keřsko) a lesem i poli se došineme až k městečku Sadské, kde na mírném návrší (jediné stoupání na trati!), zvaném prostě “Skála“,  stojí kostel sv. Apolináře.

     Na tomto místě se, při své pouti do Čech, zastavili v r. 864 věrozvěstové Cyril a Metoděj a zbudovali zde přístřešek na ochranu ostatků sv. Klimenta, které tehdy nesli s sebou. Po jejich odchodu lid začal přístřešek uctívat a to až do začátku 12. století. V kronikách stojí: “Kníže Bořivoj na vrchu Sadském kostel sv. Apolináře založil, blízko kaple sv. Klimenta, kterou sv. Cyril, když knížete Bořivoje do Čech z Moravy l.p. 864 provázel, vystavěl, nesa s sebou ostatky sv. Klimenta a kterážto kaplička do téhož kostela sv. Apolináře pojata byla“. Letopisec Kosmas pak udává, že “Sadská leží uprostřed luk“. Z toho se vyvozuje, že tento nikoli poplužní, ale dvůr, určený k obývání samotným knížetem, byl obklopen širými lukami při okraji lesu kerského. K roku 1118 se udává založení kapitulní koleje a chrámu zasvěceného sv. Apolináři knížetem Bořivojem II. Kapitulní kolej byla r. 1362 přenesena z rozkazu císaře Karla IV. do Prahy a arcibiskup Pražský Arnošt z Pardubic, jenž býval také kdysi děkanem v Sadské, sem přesídlil kanovníky řádu sv. Augustina z Roudnice.

     Dne 5. listopadu 1420 přitáhl k Sadské, po dobytí blízkého Klučova, husitský hejtman Žižka, kostel vydrancoval a klášter řeholníků zcela zničil. Základ současné podoby pochází z barokní přestavby kostela, zahájené r. 1737. Vytvořením projektu byl původně pověřen sám císařský stavitel Kilián Ignác Dienzenhofer, ale jeho projekty se, bohužel, nerealizovaly. Přestavba byla nakonec provedena podle návrhu jeho asistenta Johana Heinricha Dinebira... V této chvíli však netuším, zda z důvodu uzamčení kostela a okolních budov neuvidíme pouze obvodové zdi, ale na uklidněnou připomínám, že hned pod kostelem je zřízena útulná hospůdka Na schůdkách. Tak jest.

     Odtud sestoupíme k blízkému Jezeru, bývalé pískovně a ještě předtím, před regulací na přelomu 19. a 20. století, původnímu toku Labe. Jezero je oblíbeným cílem cachtáníchtivého národa ze širého okolí. Zde i my můžeme svlažit své, vrcholným sportovním výkonem rozpálené tělesné schránky.

     Nedaleko odsud, na křižovatce silnic na okraji Sadské, stojí hotel Modrá hvězda. Nedávno jej jeho současní majitelé (jen tak mimochodem jde o rodinu bývalého náměstka ministra dopravy Jaroslava Vrány - bohužel však máme společné JEN to jméno) nádherně zrestaurovali. Slyšel jsem, že někdy v šedesátých letech zde Bohumil Hrabal načerpal od místního pana vedoucího, krom hektolitrů piva, i  námět  na svůj světoznámý román Obsluhoval jsem anglického krále! Navíc zde slušně vaří a dobře si také vzpomínám na jejich výtečné utopence, hmmm...

     Po občerstvení povrchu i útrob těla v druhdy lázeňském městečku se můžeme vydat dále. Po okresní silnici se dostaneme do nedaleké obce Hradištko. Na zdejším hřbitově odpočívá svůj věčný sen již zmíněný spisovatel. Můžeme se podívat... V Hradištku se pak opět ponoříme v temný hvozd a myslím, že neprohloupíme, zastavíme-li se, těsně před cílem projížďky, na vpravdě legendární Hájence, slavné to restauraci, zastávající hlavní úlohu jak v Menzelových Slavnostech sněženek, tak v historii Velkého gangu. Soudím, že rozšiřovat se zde přespříliš o této ojedinělé „oáze vzruchu uprostřed moře ticha“, by bylo příslovečným nošením dříví do lesa. A kdo dosud neseznal, má možnost.

     Na Menzelštejně proběhne poté závěr akce, spojený s opékáním buřtů na připraveném ohništi. Buřty si samozřejmě, milánkové, přivezete s sebou! Dříví a klacky jsou v režiji :-)

     Myslíme si, že by takový pomenší, jednodenní výlet nemusel být špatnou variantou řešení toho, jak dětem (i sobě) zpestřit nudné a dlouhé čekání na prázdniny. Co vy na to?

Masopust na Točné

     Již od roku 1999 se vcelku pravidelně zúčastňujeme masopustního veselí v obci Točná u Modřan (Praha 4) a to na pozvání starých kamarádů Fanánka (Míry Janouška) a  Tarzana (Tomáše Ludvíka). Fakt nevím, proč jim kdekdo říká „Tlusťoši“...:-) Termín této akce zatím neznáme, ale konala se vždy poněkud později, než bývá jinde zvykem - až počátkem března. To nám samozřejmě vůbec nevadí, protože už bývá krásné počasí. Měli jsme ve zvyku se vždy navléknout do masek (ať už svých nebo vypůjčených) a spolu s místními, kteří nás již před lety obdivuhodně přijali mezi sebe, pak za muziky a tance pendlovat ulicemi, popíjet a mlsat. Musím říct, že se nám tam vždycky velmi líbilo a skvěle jsme se bavili. V paměti uchováváme spoustu nádherných zážitků, neboť o srandu zde nikdy nebyla nouze. Přátelská atmosféra, příjemní lidé, hromady dobrot a potoky alkoholu - joj! Vskutku zaslíbený kraj! Ovšem pozor, náhradní ledviny a žaludek s sebou!  

Toulky Prahou 07

1. prosinec 2007

          Půjdu rovnou na věc, zkrátka kdo nedorazil, tak může jen litovat protože to opravdu stálo za to!!  Já osobně jsem se tedy zůčastnil až druhé poloviny ale jsem pevně přesvědčen, že i ta první byla perfektní :-))

Tak a tady to všechno začalo. Restaurace U Zlaté kotvy ve Vratislavově ulici, bylo tu hezky a poeticky:-)) A také teplo a útulno, pivo vynikající, jídlo taktéž a obsluha vzorná, zkrátka to nejlepší místo pro sraz!

Takhle tedy ne! Takto nám to předvedli v hostinci Pod Vyšehradem, kde se  při našem příchodu začali tak ksichtit a vztekat že se to nedalo ale vůbec přehlédnout a tak jsme se prostě sebrali a šli o dům, pardon, lokál dál.  Takže pro příště se raději vyhnem velkým obloukem. To samé platí i pro  restauraci U Libuše, kde to dopadlo snad ještě hůře... Jen jsme si sedli, tak jsme dostali vynadáno, že jsme si srazili dva stoly a výčepák pronášel nějaká nepublikovatelná slova ale měl tu smůlu,  že jsme ho slyšeli a tak jsme se zvedli zrovna když k nám mířil s náručí plnou piv a s radostí jsme se odporoučeli, ten pohled na něj bych Vám přál. Zkrátka U Líby se také moc nepředvedli.

Ale pak jsme si to vynahradili, neb jsme  zalezli do, některým již známé, knajpy U plavců, kde jsme pak již  zůstali, neboť to zde bylo podle známého hesla o nebi a dudech. Budějovická desina ušla a ta plnotučná Plznička, hmmm oooh, zkrátka jedna báseň.

To se to sedělo, to se to hodovalo panečku, kdo se zůčastnil, ten ví a kdo né tak se může přesvědčt z okolních fotografií. Každopádně bylo veselo a družno a myslím, že si mohu dovolit konstatovat za všechny zůčastněné, že se tato vycházka opravdu vypekla do růžova:o))) moc se nám na ní líbilo a i když to někteří druhý den vyděli černě, popř. rudě , rozhodně to stálo za to!

Hlavními protagonisty byli, jak jinak, bratři Havrani, kteří nás bavili svými eskapágamy, či svými monology pro dva herce...A aby ti co se nezůčastnili nepřišli zkrátka a mi ostatní si to jistě také rádi připomeneme, připravil jsem zde několik odkazů na videa, včetně zvukové stopy. Je to vytvořené pomocí fotoaparátu, čemuž také odpovídá kvalita, nicméně rozhodně to není pár míhajících se šmouh a určitě to stojí za zhlédnutí a hlavně za poslechnutí!!!