Před několika dny jsme se dozvěděli velmi smutnou zvěst. Dne 5.prosince nás opustil dnes již legendami opředený PAN výčepní z pověstné kerské pivnice Hájenka, Vladimír Datel ZÁRUBA. Já tyhle věci snáším čím dál hůř a proto si hrozný zprávy vytěsňuju či nahrazuju, podvědomě a automaticky, nezapomenutelnými zážitky s tím kterým člověkem. A s Datlem jich bylo nepočítaně! Se svou chotí Alenkou a synkem nastoupili na Hájenku v roce 1992. Vydrželi sice pouhé tři roky, přesto však mně to dnes připadne jako třista let. Jeho pověstné halekání: "Tak co je, ty datleee, chlastej!", stojíc nad nebohým hostem s novým půllitrem, ač host ten se teprv topí v tom starém, nebo neúnavně házejíc po mně, l edva usedaje na své místo pod televizí, polštářem, abych si za pár hodin (či pár piv) neotlačil čelo o stůl... Na podzim 1995 jej skolila záludná choroba a my se za ním, v několika autech, vydali do špitálu v Mladé Boleslavi na návštěvu. Skoro jsem ho nepoznal. Už tehdy tvrdil, že utekl hrobníkovi z lopaty... Miloval jsem ho, dá-li se to tak říct. Proto tohle píšu. Vy, kdož jste ho znali, vzpomeňte si se mnou.
Teď v noci jsem pátral narychlo ve svém archivu a Datlových fotek mám pomálu. Tady jsou.

(pro zvětšení obrázku klikni na obrázek)  

Moje první svatba, Hájenka, červenec 1995. Tím, kdo třísknul talířem o zem, není nikdo jiný, než pan vedoucí Datel (ve dveřích).		Střepy jsou nameteny a můžeme dovnitř. Ta pazoura ve dveřícvh je jeho.		Bývá zvykem, že ženich přenáší nevěstu přes práh svého (jejich) domu. Já jsem Romču přenesl přes práh Hájenky...		Jako ve Slavnostech sněženek, co? Výzdoba: práce Datlova a Alenčina.		"A zde židle pro ženicha..!"
				Datel s Bohumilem Hrabalem před jeho/jejich/naší Hájenkou.

Pane vrchní, děkujeme vám!!!