Čundr - vrchol sezóny    

Čundr 1989

 

(pokračování článku)

Kemp Horka u Vranovské přehradní nádrže, 9. července 1989, po bouřce, polojasno

 

     Uvnitř stanu to funí jako v medvědím doupěti. Opilci a zrádci! Všichni tři se shodujeme na tom, že zradu “stanových spáčů“ nemůžeme ponechat bez odplaty. Někdy kolem páté hodiny ranní jsme se tedy rozhodli, že jakmile se jen trošku rozední, shodíme jim jejich milej stan na hlavu. Vynikající nápad!

     Bylo už celkem vidět, když jsme opustili náš noční přístav a vydali se na trestnou výpravu. Kemp ještě spal. Našlapovali jsme vskutku zlehounka, abychom naše spáče neprobudili. Překračujeme čtyři zmáchané, ale přesto spokojeně pochrupující odvážlivce a jsme na místě.

     Pomalu a opatrně vytahujeme stanový kolíky. Jde to celkem hladce. Teď přicházejí na řadu tyče. Ukazuje se však, že tohle bude oříšek poněkud tvrdší. Hned za vchodem totiž chrápe Skoťák a je tak blbě omotanej kolem tyče, že nemáme šanci ji vytáhnout. Pokouším se o nemožný. Po chvíli snažení se mi daří vymanit tyč ze Skotova objetí, ale je tu další zádrhel - zasekla se v podlaze a nejde ani vytáhnout, ani podlomit - ani zlomit. Do hajzlu! Náhle se ale Skot probouzí. KURVA! Skáču parakotoulem za stan, ke svým dvěma kumpánům. Uvnitř je ale chvilku relativně klidno a tak zvědavě vystrkujeme hlavy výš a výš. Lup! Přičapli jsme k zemi, až jsme si málem nadělali do kalhot! Čísi ruka totiž vystřelila ze stanu a její majitel zjišťuje, zda prší. Po chvíli ruka mizí ve stanu. Koukáme po sobě a nevíme, co si o tom máme myslet. Jedno je však jistý: byla to ruka Skotova! To ale byl jen začátek. Teď se teprve začaly dít věci! Zevnitř se ozval šramot a hekání. Vůbec netušíme, co se to tam děje. Po chvíli ale zjišťujeme, že Skot vykulil ven svou ukrutnou krosnu. Ježíšmarjá, proč ale?! Dírami v celtě po chvíli vidíme, kterak Skot vylovil z útrob bezedné krosny paštiku Májku, rohlík a nealkoholický nápoj značky Márka!!! No to je nevídaný! V tu ránu jsme se jako na povel všichni tři svalili za stanem na zem a svíjeli se asi 10 minut v křečích! S obrovskými problémy jsme si ucpávali huby, abychom nevyprskli nahlas. Je nad slunce jasný, že ten škrt Skot tenhle od předvčíra uškudlenej žvanec spořádá ještě za kuropění, aby se nemusel s nikým dělit. Márka už totiž pár dní po cestě nebyla k dostání, takže ji ten chrt táhne přinejmenším ze Znojma! Teď, v pět ráno, si tedy Skoťák dává do trumpety a netuší, že ho sleduje trio smíchy slzících „mstitelů“.

     Když jsme se vzpamatovali ze šoku, odplazili jsme se zpět na terasu restaurace. Tam proběhla válečná porada, která měla za účel vymyslet, jak se vypořádat s tím, co jsme před chvílí shlédli. Náš hněv na „stanové spáče“ téměř přehlušila reakce na Skotovu nenažranost. Musíme mu za to něco provést!

     Už ani nevím, v čí hlavě se zrodil ten ohavný, ale spravedlivý trest. Je však jisté, že to nemohl být nikdo jiný, než Meďul, Peťan nebo já. Vlastně já ne! Sebrali jsme jeden z kelímků, kterých se kolem nás povalovala spousta a slili jsme do něho všechno, co jsme našli na okolních stolech: zvětralé pivo s utopeným hmyzem (z toho se mi obzvlášť zvedal kufr!), kafe i s lógrem, vyšumělou limonádu, popel a vajgly. Všechno to bylo důkladně zamícháno a téměř posvátně odneseno ke stanu. Skotova krosna byla potichoučku polehoučku vytažena ven. Tehdy jsme navíc zjistili, že Skot chrápe zabalen v Mlaďasově spacáku!!! No tohle! Krosna byla nahoře bez okolků rozvázána a... “lahodná“ směs do ní byla bez rozmýšlení nalita. Do poslední kapky! Vzápětí jsme se dali na bezhlavý útěk, protože jsme už nemohli vydržet smíchy! 

     Sedíme na terase a duší se nám rozlévá blažený pocit z kvalitně vykonané pomsty. Je nám teď velmi dobře a už se moc těšíme na Skotův výraz při zjištění, co za překvapení jeho krosna skrývá. My jsme ale svině, cha cha!

     Z okolních lesů stoupá pára. Začíná být opět pěkně teploučko. Sedíme na terase opuštěný hospody, mžouráme do vycházejícího sluníčka a chce se nám hrozně spát. Ještě jsme ale nevykonali pomstu na “stanových spáčích“! To musíme honem napravit a pozvolna tak kráčíme opět k našemu stanu.

     Někteří rekreanti už jsou vzhůru. Kemp se pomalu probouzí k životu, ale u našeho stanu ještě všechno chrápe. Meďul se kamsi ztratil. Shodujeme se s Peťanem na tom, že s pomstou ještě chvilku počkáme.

     Je asi půl sedmý a jsme připraveni. Jdeme dál, za stan, zkontrolovat terén. Všímáme si podivné skutečnosti. Ve vodě, pár metrů od břehu, je ponořeno několik přepravek s okurkami. Já bych je byl nechal na pokoji, ovšem ten mladej blbec, jinak můj spolujezdec, byl jinýho názoru. A já, starej vůl, jsem se nechal strhnout! Měli jsme totiž po nevyspalý opici pořádnou žízeň. Bereme dlouhý klacky a šmátráme jimi po bedýnkách tak dlouho, až se nám daří jednu přitáhnout na dosah ruky. Ovšem za cenu toho, že z bedýnek postavená pyramida se pod hladinou zřítila a okurky v mžiku vyplavaly na hladinu, jako bójky! Je jich hodně, až nepříjemně hodně, kurva, nekouká se někdo..? Odkudsi zezadu se najednou ozývá hlas. To nás docela zaskočilo a díváme se vyplašeně kolem sebe. Opodál stojí nějakej chlap a zcela evidentně na nás huláká! Dává nám co proto a já si připadám jako idiot. Jako malej smrad, chycenej na hruškách! Se značným pocitem trapnosti oba blábolíme něco v tom smyslu, že nevíme, co to je a čí to je a “jako“ se snažíme dávat všechno do pořádku. Ale chlap zakrátko mizí. Děláme na něj paroháče a samozřejmě mizíme taky.

     Klopýtáme k našemu stanu. Někteří naši kolegové už jsou vzhůru. Odkudsi se vynořuje i Meďul. Nerozmýšlíme se dlouho. Taháme zbylé kolíky a dokonce i tu zpropadenou tyč jsme přemluvili a jde ven. Několikery paže se chápou stanu a snaží se ho odsmýkat do vody i s jeho odporně chrápajícím obsahem! Jééé, to je tíha, to není jen tak! A už se “stanoví spáči“ hrnou  ven. A jsou strašně nasraný! Obzvláště Petra. Nasupeně odchází stranou a je hrozně uražená. Domníváme se, že proto, že řádně nemohla vyspat noční opici. Ani náznak nějakýho pokání nebo sebekritiky! Noční dohoda je prostě zapomenuta a naše pomsta nepochopena. Přesto ale ve splasklým stanu zůstává hnípat pár posledních skalních...

     Po cestě se k nám přibližují místní poldové. Zastavují se u našeho ležení. Jsou kupodivu samej humor, ačkoli netušej, že i my jsme poldové. Po chvíli odcházejí o dům dál.

     Odkudsi k nám přibíhá roztomilý černý štěně. Vrhá se k jednomu z posledních venkovních spáčů, k Filisovi. Zamotanej v promočeným igelitu zatím stále odmítá uznat, že už je ráno. Štěně se čumákem probíjí až k jeho obličeji. Pobaveně tuhle dvojici sledujeme. Filis se s leknutím probouzí. Když zjišťuje, že ho polibkem neprobrala lepá děva, nýbrž němá tvář, leknutí přechází ve výtoč. Nadává štěněti, jako by ho vzbudilo záměrně. Pejska jsme pak raději odnesli jedněm lidem, co už se po něm sháněli.

     Odcházíme s Peťanem a Janou ke stánkům, zjistit jak mají otevřeno. Hmmm, ještě je brzy. Kam půjdem? A tak si sedáme opodál, k malému, dřevěnému srubu. Je asi půl osmý a já zjišťuju, že spím... Ne však na dlouho. V kempu už je takovej ruch, že se vracíme ke stanu.

     Vzhůru jsou už úplně všichni naši. Nebohej Skot suší na břehu obsah krosny:

„Představte si to, nějaký kurvy mi nalily do krosny kafe!“ Huby se nám křivěj zadržovaným smíchem. Přitakávám mu:

„To je strašný! Jó, to víš, lidi jsou svině. To byli určitě ti Němci odvedle, ti když se vožerou..!“

Zdá se, že Skot je s mým vysvětlením spokojen. Rozhodně nemá v úmyslu vydat se rozkopat německý stany, což je dobře. Stejně ale vím, že to jednou praskne. Tehdy ale samozřejmě netuším, že to na sebe napráskám sám a navíc touhle formou. Věřme však, že to Věrouš pochopí a odpustí nám...

     Jana opět odchází pro snídani. Obchází nás a poměrně seriózním tónem se ptá, co si budeme přát posnídat. Plni důvěry v naši nákupčí a s vidinou bohaté tabule, diktujeme jí naše požadavky. Naše vidiny (i důvěra!) se rozplývají s jejím návratem. Bylo jasně patrno, že už má zase “pod čepicí“. Navíc přinesla pouhá DVĚ piva 12°, která ovšem v mžiku vyžahla, a seschlej rohlík pro Bobbyho, na kterej koukal jako péro z gauče!!

     Je neděle a to znamená, že můj bratr, Bobby a Skot svou účast na letošním Čundru končí.  Musí se vrátit domů. Zítra je čeká nástup do práce. To je mrzutý. Včera jsme se totiž rozhodli, že Čundr o den prodloužíme. Strašně se nám to totiž zalíbilo. Je skvělý počasí a navíc se dala dohromady tak dobrá parta, že je nám prostě líto to utnout podle původního plánu, tedy dnes.

     Kluci se  připravují k odjezdu. Bobbyho mašina ale Skota, či spíš jeho stále ukrutnou krosnu, která za těch sedm dní zhubla snad jen o pět gramů, nemůže uvézt. Je na pokraji sil a Bobby bude rád, když to “dodýchá“ až domů. Skot se tedy nejprve snaží získat flek na bráchově simsonu, ale to je holej nesmysl. Tři metráky prostě náš Starouš neuveze. Aleš tak určitě není nerad, že tímto může oplatit Skotovi jím nedávno stanovený zákaz vstupu do jeho autodílny! Skotova dílna v Sadské je totiž takovou naší klubovnou a předně - je plná nejrůznějšího zboží, nafasovaného Skotem v práci, ať legálně či méně legálně. A řada z těch věcí by se Alešovi nesmírně hodila: nářadí, součástky, laky ve spreji a podobně. Zákaz Skot vyslovil poté, co mu Aleš už od nějakého toho sortimentu “odpomohl“, víceméně ze srandy. Přesto ho ale  nikdy nespustí z očí a jak se Aleš před dílnou objeví, vyhlašuje Skot poplach. A Aleš si stejně vždycky něco odveze...  

     Skot je zcela mimo a půjčuje si ode mě autoatlas. Horečně v něm listuje. Zatímco tedy kluci připravují své stroje k odjezdu, zjišťují Jana s Filozofem, že domů už asi nedojedou, protože jsou na suchu. Došel benzín i peníze! Rozhodli se tedy ze Skota vylákat nějakou tu korunu ještě dřív, než odjede. Ten ale neví, kam dřív skočit. Nemá tušení, jak se dostane domů, polovinu věcí zaflákanou od nějakýho humusu a ještě by z něj chtěli sedřít kůži a připravit ho o těžce vydobytý korunky! Skot zmateně pobíhá kolem a vejrá do mapy. Smiřuje se s tím, že pojede dráhou a ptá se na vlak, jedoucí ze Znojma. Mně ale není jasný, proč se ptá na vlak a přitom bezmyšlenkovitě listuje v mapě.

„Věrouši“, povídám mu, “v autoatlasu jízdní řád nenajdeš!“ Odpovídá, že ví, ale bůhvíproč listuje dál. Ach jo...

     Filo se tedy rozhoduje ke generálnímu útoku na našeho „Harpagona“. Oznamuje Skotovi, že jestli nepustí aspoň kilo, tak ho nikdo na nádraží neodveze a půjde pěšky. Při představě desetikilometrový túry s ukrutnou krosnou na hřbetě se Skota zmocnila hrůza a třesoucí se rukou vytáhl z portmonky stovku. Sláva, Jana s Filozofem jsou spaseni! A Skot vlastně taky...

     Loučíme se div ne se slzami v očích. Poslední fotky a kluci se vydávají na cestu. Skota odváží Meďul na znojemský nádraží. Půjčil si k tomu Janinu emzetu.

     Tak nás zůstalo jen deset. Zatímco se někteří povalují v trávě, odcházím k recepci prodloužit náš pobyt o den. Přijíždí za mnou George s Petrou. Nevím, jak se to mohlo stát, ale asi vzhledem k “únavě“ jsem měl za to, že Příbramáci dnes odjíždí taky. Nahlašuju tedy jenom sedm lidí!

     Nakloněná rovina, na který stojí náš stan, se nám přestává líbit a pokukujeme po lepším fleku. Zrovna opodál se teď jedno krásný místečko uvolňuje. Po nějaký době se tedy stěhujeme do stínu jehličnanů a tentokrát stavíme i Filisův stan. Jsme už tak líný, že se shodujeme na tom, že dnes už nikam nepojedeme a budeme se válet v tomhle tolik zatracovaným kempu.

     Blíží se poledne. Už ani není znát, že v noci pršelo a je vedro, jako včera. Část osazenstva se odebrala nahoru, do Bítova, do hospody na oběd. Mě to lenost nedovoluje. Odpočívám, dělám si poznámky o uplynulých dnech a myslím na kluky, kteří jsou už jistě někde na dálnici ku Praze. Jedou každý prakticky na vlastní pěst. Později brácha vypravuje, že se setkali pouze ve Znojmě, v Jihlavě a pak na dé jedničce, kde se loučí. Na každého potom čekalo už “jen“ 150 kiláků monotónní a zblbující jízdy po autostrádě a navíc hlemýždím tempem. Bratr byl tak hotovej, že v jednu chvíli skoro usnul. V Mirošovicích přehlédl odbočku na Č. Brod a z dálnice tak sjel až o kus dál, na Říčany. Oba ale dojeli domů v pořádku. Dobře se dostal domů i Skot. Vždycky, když jsme někam vyráželi, brával si s sebou režijku se slovy: co kdyby se porouchal stroj, musel bych platit horentní sumy za jízdenku! To samozřejmě říkal s nadsázkou a my to tak i brali. Jenomže letos na milou režijku opravdu došlo. Nebylo vyhnutí. Poprvé a věřme, že i naposled.

     Meďul se stále nevrací. Napadá nás, jestli si nerozbil hubu, ale Ben s Filisem nás ubezpečují, že určitě ne. Že to jen při návratu vzal oklikou přes Prahu, aby si bzuka pořádně vyzkoušel!

     Po Meďulově návratu tedy můžeme plánovat, co podnikneme. V dálce, na ostrohu nad přehradou, se tyčí zřícenina hradu Cornštejna. Padá návrh se tam podívat. Přijato!

     Krátce po poledni skáčeme na mašiny a ve velkém vedru vyjíždíme vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta na hrad sice není dlouhá, ale vede překrásným údolím řeky Dyje, respektive Vranovské přehrady. Asi po třech kilometrech zastavujeme pod hradem. Dál už musíme pěšky. Je krásný, letní odpoledne a my stoupáme po pěšině ku hradu.

     Zřícenina hradu Cornštejna je poměrně rozsáhlý komplex budov v celkem slušným stavu. Prolézáme všechna zákoutí, od sklepení až po věž, na kterou se pracně škrábeme. Je tady skutečně krásně. A ten výhled! V dálce rozpoznáváme naše stany. Máme perfektní náladu a tak blbneme, jako malý děti. Filis fotí jako blázen!

     Po hodince romantiky se vracíme zpět do ležení. Máňu tentokrát pilotuje Mlaďas. Krucifix, vždyť brzdy nefungujou - ale on ji brzdí líp než já! Něco v něm asi fakt bude...

     Rozhodli jsme se, že teď budeme vegetit a navečer se vydáme nahoru, do Bítovské hospody. Opodál objevujeme stan našeho dobrodince z Dobšic! No to je gól! Jak jsme se již mnohokrát měli možnost přesvědčit, svět je skutečně malej. A hlavně, že nám tvrdil, že bude kopat studnu!! On ale říká, že NEJEN práce šlechtí člověka, což je fakt...

     Roupama nevíme, do čeho píchnout. Jíme, povídáme, čas plyne, ruch kolem utichá a lidi, zmožení horkem, usínají. Usíná i převážná většina z nás. Jo, to je panečku život!

     Opět se probouzím jako první. Mám strašlivou žízeň. Ale úplně nelidskou! Jazyk se mi lepí na patro, což je neklamný znak toho, že je nejvyšší čas  vyrazit do hospody. Hodinky ukazují, že je půl pátý a to je skutečně doba jako stvořená na započetí pořádný pařby! Vy potvory líný, vstávejte! Kamarádi funěj, nadávaj mi do opilců a závisláků, ale kdybych jim tak přines´jedno orosený až pod rypák, to by bylo rázem po nadávkách! Tůdle, vlezte mi na hrb, klidně půjdu sám!

     Nakonec si ta banda nevděčníků přece jen dala říct a připravujeme se na závěrečný tah Čundru. Vyrážíme do hospody nahoru do vsi. Nejdřív ale musíme zdolat ukrutánskej kopec. Konečně dostávají tu správnou žízeň i ostatní. Především Ben! Ten prasák popad´ v lese hůl a vyluzujíc strašný řev uháněl gorilíma skokama do svahu. Ani já mu nestíhám! Dobíháme nahoru a jsme udýchaný jako čoklové. Kurva, to si dám jedno a ponesou mě nohama napřed...

     Zvolňujeme tempo a po chvíli vcházíme do hospody na návsi. Lokál je docela plnej, stejně jako terasa před ním. Vzadu je ale velkej sál se stolama, kam nás personál vpustil. Zabíráme ten nejdelší a už to jede! Dáváme nějakej ten párek a potom pivo. Kecy, pivo, kecy, pivo a velká sranda! Majda si poručila nějakej tmavej eklhaft, mix. Čmuchám k tomu - fuj, to je ale utrejch!

     Když  jsme po nějaký chvíli v tý pořádný náladě, dozvídáme se, že se zavírá. To si snad dělají srandu, vždyť je osm hodin?! Nic naplat, musíme se vrátit zpátky do kempu, do výletní restaurace V zátoce. Vůbec se nám ale nechce chlastat tam z těch papírovejch atrap. Máme tedy jedinou možnost: vzít si s sebou nějaký půllitry právě odsud. A tak nenápadně balíme sklo do maskáčů a jiných oděvních součástí. Tiše, jako lví pšouci, se protahujeme kolem výčepu. Prcháme! Už se trošku pletou nohy a tak, běžíc se svahu, zakopávám o záludný kořen a dopadám velice tvrdě přímo na prdel - ojojoj, velice nepříjemné! Kamarádi samozřejmě propukají v jásot, ale sklo přežilo.

     Usedáme ke stolu ve spodní, menší restauraci. V klidu a pohodě popíjíme pivčo z odcizených půllitrů a pobaveně sledujeme udivené pohledy místních štamgastů, kteří už se ani náznakem nepokoušejí vyjádřit svou nevoli nad naším chováním.

     Po nějaké době, kdy se mi okolní svět jeví už dosti rozmazaně, přisedá k našemu stolu parta cizích kluků. Sedím, či spíše kymácím se v čele stolu a jejich kápo sedí přímo proti mě. V momentě, kdy nám ty kluky někdo představuje, kvituju to s opovržlivým smíchem. Už jsem zkrátka příliš nekontroloval, co vlastně vyvádím, ovšem když jsem svým rozostřeným pohledem zaregistroval jejich uražený výrazy, okamžitě jsem si uvědomil, že se chovám jako totální kokot a vymaštěnej buran. Okamžitě chňapu po svým půllitru, měním výraz v seriózní úsměv a s problémy vstávám. Posunkem si pak s jejich šéfem připíjím. Podařilo se. Spokojenost na všech stranách!

     A tak pijeme a kecáme a hulákáme a uvědomujeme si, že nám citelně scházejí naši tři přátelé, kteří už jsou snad touhle dobou doma. Uvědomujeme si ale taky, že tohle je náš poslední večer. Poslední večer Cesty kolem Čech III. a tak se, přátelé, veselme, jak jen to jde. Sentiment dnes mezi námi nemá co dělat!

     Je asi půl desátý, tenhle výčep končí a tak se přesouváme na terasu. Už si ani nepamatuju, jestli jsme tam, čirým nedopatřením ovšem, něco neprovedli. Mám ale takový neblahý tušení, že jsem snad i tentokrát tahal placku kvůli chlastu. Já jsem ale opravdu děsný hovado. Jistě vím jen to, že jsme opět strašně zmordovali. Je to ale naposled, tak se nesmí divit!

     Víc než půl hodiny šmajdáme a potácíme se těch dvěstě metrů od hospody ke stanům. Ta chůze se nám dneska nedaří. Jeden táhne druhýho, po chvíli naopak. Motáme se, zaklesnuti do sebe a hulákáme. Filo vleče Janu, George Petru, Příbramáci se vedou, za ukrutnýho řevu, navzájem a já..? Hanba mluvit. Z množství alkoholu mi asi hráblo, popad´ jsem kartáček a pastu a šel jsem si vyčistit chrup do vody, kam běžně chčije celej kemp. ři úkonu jsem sice pastu i kartáček zcela zničil, ale účelu bylo dosaženo. Už jsem na to fakt neviděl...

     Meďul se taky zbláznil, strhal ze sebe hadry a plácal se ve vodě! Dodnes je mi divný, že se tehdy neutopil. A to je všechno, co vím. Upadám v bezvědomí a tím pro mě letošní Čundr končí. Zítra se vracíme, tak se na to pořádně vyspěme.

 

Poslední den! Kemp Horka u Vranovské přehrady, 10. července 1989, polojasno

 

     Musím otevřít oči, protože cejtím, že nic necejtím. Jsem úplně dřevěnej. Ležím v předsíňce Mašínovic velkostanu. Vedle sebe rozpoznávám svého věrného Pátka, pardon, ďase Mlaďase. Je mi nanic. Ani mluvit mi nejde a tak jen v duchu si srovnávám v hlavě, co se dělo včera a hlavně, co se bude dít dnes. Sakra, v čem to spím?! Někdo mě v noci důkladně zabalil do Majdina spacáku! K čertu, v palici mám úplně vymetýno. Nesnažím se ale za každou cenu vzpomenout si, moc to totiž bolí! A protože ostatní ještě spí, ležím v klidu dál.

     Netrvá to ale dlouho a i přátelé uznávají, že je čas vstát. Je devět hodin a my letos naposled vychutnáváme tu nenapodobitelnou atmosféru čundráckýho jitra. Teď se určitý dávce sentimentu nemůžeme, a snad ani nechceme, bránit. Vždyť je to jen pár dnů, kdy jsme jeden o druhém ani nevěděli, jak se vlastně jmenujeme. Například to, že se Meďul nejmenuje Medvěd ani Nedvěd, nýbrž zcela prozaicky Novák,  jsem se dozvěděl až při srpnovém sepisování tohoto pamfletu! No a teď se k sobě chováme jako kámoši od dětství.

     Je nám strašně líto, že těch osm dnů uteklo tak závratně rychle. Přece se ale nerozbrečíme! Víme přece, že všechno jednou skončí. Přesto si ale myslíme, že by byla škoda nechat rozprchnout tak skvělou partu. Ani den navíc, jak vidno, nám nestačí! Už nevím koho, ale napadlo nás sejít se pozítří u nás v Kersku, na proslulé Hájence, kde bychom jaksi oficiálně Cestu kolem Čech zakončili. Všichni s nadšením souhlasí!

     Pozvolna balíme  a chystáme se ke zdolání posledních kilometrů této akce. Jsme připraveni k odjezdu. Po lehké snídani se, s jistou nostalgií v očích, loučíme s původně zapovězeným kempem, kterej se nakonec stal naším útočištěm po celé dva krásné dny. Takže už je to tady - startujeme!

     Blíží se poledne. Jedeme zvolna. Snažíme se na poslední chvíli neudělat žádnou chybu. Zpočátku se proplétáme úzkými cestami, vedoucími jihomoravskými vesničkami. Svítí sice slunce, ale není zdaleka takový teplo, jako v předcházejících dnech. V Moravských Budějovicích se napojujeme na státní silnici a svižným tempem míříme k Jihlavě. Před Želetavou brousej povrch silnice. Jedeme tedy po zbrázděném asfaltu, kdy se Máňa kroutí, jako bychom jeli po kluzkým blátě.

     Ale už je tu normální povrch. Obcí fičíme asi osmdesátkou (standardně...). Jedu v čele. Předjíždím sunoucí se liazku. Už jsem asi dva metry před náklaďákem, pořád v druhým pruhu, když si všímám nějakých lidí u pravý krajnice. Koutkem oka pak stačím ještě sotva zaregistrovat nějakej tmavej bod, kterej na mě vystartoval z pravý strany přímo raketovou rychlostí! Je to pes!!! Cejtím tupej náraz do mašiny. Peťan sebou cuknul. Otáčím se na něj. Pes, jako smyslů zbavenej, to napálil do jeho nohy a odrazil se přímo pod kola vedle nás jedoucí liazky! Musím říct, že jsem byl v těch časech poměrně značně cynickej, což se v tomto případě projevilo tak, že pravděpodobnou smrt psa jsem bral jako něco, co se prostě stává a nijak mě to nerozhodilo. V klidu pokračujeme v jízdě a vůbec se tím nezabývám.

     V čele teď jede Ben s Majdou. Nějak si padli do oka! To starý zvíře jí dokonce začalo říkat “Žabičko“, cha cha!  Náhle však Ben zastavuje u krajnice a dává nám znamení, abychom jeli dál. Říkám si, že Ben (snad) ví, co dělá a má s sebou šprcky, pardon, nářadí. Zpomaleným tempem vjíždíme do Stonařova. Zastavujeme na parkovišti u restaurace hned u silnice. Přepadl nás hlad, takže si dáme oběd. Chvilku ještě čekáme venku na Benův a Majdin příjezd. No jo, ale čekáme pět minut, deset, dvacet, půl hodiny. Krucinál, co má tohle zase znamenat?! Ono to na něj snad opravdu přišlo a teď si užívají ve škarpě! Děláme si srandu, ale musíme přiznat, že vůbec netušíme, co se mohlo stát. Snad nezabloudili? Ale ne, není kam. Ovšem, když si vzpomenu na dálnici u Rosic, tak nevím nevím. No, nedá se nic dělat, jedu se po nich podívat. Peťan seskakuje a já rvu Máňu na plnej plyn nazpátek. Dostávám se až k osudné Želetavě, ale po osádce „stříbrný rakety“ není ani vidu, ani slechu. Možná nás chce ten starej divoch na rozloučenou jen tak vystrašit! Ale to je blbost, to není jeho styl. Co se tedy mohlo

     Vracím se do Stonařova. Shodujeme se na tom, že buď přehlédli oni nás, nebo my je. Jistý je, že ve škarpě nejsou. A tak vcházíme do motorestu a sedáme ke stolům v příjemným prostředí. Z počátku uvažujeme o nějakým lacinějším jídle, nakonec si však většina dala gáblík jak se patří. Vždyť je to naposled...

     Servírka, co nás obsluhuje, zažívá chvíle hrůzy. Proč? Jana je totiž “ve formě“. Nejprve ji vyvede z míry, když ji drapne za korunku ve vlasech:

„Jééé, vy máte pěknou mašli!“ Servírka zůstává koukat a asi si říká: Aha, tak tady pozor, tohle nebude jen tak! A má pravdu.

     Nese se nám limonáda. Jana si nalévá nápoj, jež z duše nenávidí:

„ Tfuj, je to teplý jako chcanky!“ V servírce hrkne, jako ve starejch pendlovkách, a není schopna pohybu. A když se přece jen po chvíli dala na kvapný ústup, zaslechne ještě, kterak Jana vypráví Filovi, jak ještě přednedávnem učila malý fakany ve škole matiku a fyziku. Ježíšmarjá, učitelka? myslí si jistě servírka a její ústup se kvapem mění v úprk. Můžeme se potrhat smíchy!

     A už je tady papání! V obloze je zahrnut i kečup. Sklenice se chápe Jana a naklání ji nad talíř seč to jde. Obsah je ovšem nějak ztuhlej a nechce se mu ven. Sklenicí tedy mocně zatřepala a...  PLESK! Do talíře jí s mlasknutím dopadlo asi kilo kečupu najednou! Ovšem nejen tam, nýbrž i na ubrus a na kolena! Za nevybíravých nadávek, jež ani tento papír neunese, a našeho řevu, pak napravuje škody. To bylo najednou pohlavních orgánů a různého domácího zvířectva! Ty pohledy, vrhané k našemu stolu personálem, jako bychom už odněkud znali. Ale jak je to možné? Vždyť přece my, mladí, perspektivní a uvědomělí občané........

     Jsme po obědě a naši zbloudilci nikde. Je nám čím dál tím jasnější, že se fakt opakovala situace od Rosic. S tím rozdílem, že tentokrát Ben přehlédl u silnice zaparkovaný mašiny. Doufáme tedy, že mu dojde dřív, než dojede do Příbrami.

     Vyjíždíme. Jihlava je coby kamenem dohodil. Těsně po startu ale vidíme v protisměru mašinu. No je to tak, Benova stříbrná jawa! Chachacha, je to tak, jak jsme říkali: prostě nás přehlédl! Z helmy se nás dívají, místo očí, jen jeho typický škvírky, jak se provinile uculuje Další Benův superúlet. Majda čeká u pumpy na okraji Jihlavy. Tady spolu čekali, než jsme se naobědvali a pak se nás vydal hledat.

     Poslední tankování Čundru. Stojíme na placu vedle pumpy a loučíme se. Příbramské trio v Jihlavě odbočí na Pelhřimov a Tábor, zatímco my budeme pokračovat na Havlíčkův Brod a Čáslav. george se vydává napřed. Stisky rukou, vlhké pohledy starých pardálů, třesoucí se hlas....ale ne, nic takovýho. Jen je nám tak nějak smutno. Teprve teď si totiž uvědomujeme, že je opravdovej konec.

     Posádky se formují. Vjíždíme do Jihlavy. Na první křižovatce se výprava, za mohutnýho troubení, rozděluje. Projíždíme městem. Míjíme naše známé Štoky, kde jsme tábořili předevčírem. Z velké výpravy teď zbyly jen tři motorky. Skoro jako před týdnem... Máňa se během Čundru skvěle rozjela a teď bez problémů stíhá i emzety. Možná to bude i tím, že už netáhneme Skoťákovu krosnu!

     Bez potíží projíždíme Havlbrodem. Tuhle cestu už všichni známe nazpaměť. Počasí se ale začíná kazit. Snad, aby dokreslilo posmutnělou a uplakanou atmosféru. Začalo pršet. A to poměrně znatelně. Čekám, jestli se holky nebudou chtít někam schovat. Příjemně mě ale překvapují, protože pokračujeme dál. Avšak jen do doby, než u motorestu Skuhrov nezačala Petra prudce brzdit. Málem jsem tu rozjetou lokomotivu nezastavil! Stojíme před motorestem. Dozvídám se důvod onoho nečekaného mezipřistání. Petra s Majdou jsou prej tak unavený, že obě málem usnuly za jízdy! Tak jdeme na kafe a limču. A právě tady Petra sdělila své skoro ségře Janě tu zvěst o její náklonnosti k Georgovi. Vše přijala s nonšalancí a úsměvem na rtu.

     Po dešti pokračujeme v jízdě k domovům. Golčův Jeníkov, Čáslav. Opět prší. Docela se těšíme domů. Kutná Hora, Kolín. Už neprší a dokonce se zdá, že místy vykukuje slunce. Při minulých Cestách kolem Čech jsme se vraceli od Mladé Boleslavi. Letos tedy, pro změnu, od jihovýchodu. Poděbrady, „křižovatka smrti“. Jedu první, když si všímám, že Janina emzeta chybí. Ach jo. Co to zase znamená? Tentokrát se ale moc nevzrušuje, protože Jana to tady zná, jako svoje boty. Fakt. Ne jako v Hradci, v Telči.......

     Sadská. Sjíždíme do města z nadjezdu. Na křižovatce stojí v protisměru dvě policejní mašiny a chystají se odbočit doleva. Zdravím je zablikáním a drsňáckým pokynutím ruky. Chudáci kolegové nevědí, která bije! Zmateně se ohlížejí a mávají taky. Pak se dozvídám, že je pozdravila i Petra. Prokristapána...

     V Kersku odbočujeme. Jedeme kolem Hájenky, kde se za dva dny bude konat slavnostní zakončení Cesty. Poslední křižovatky a poslední zatáčka. Posledních pár metrů, na které už nám nesměle i svítí slunce. Domove líbezný..!

     Vjíždíme na betonovou plochu před naší garáží. Motory utichají a my si oddechujeme. To se ale ještě musíme podívat po Janě a Filovi. Beru si Petřinu emzetu a peláším zpátky k Poděbradům. Nikde nic. Už si fakt připadám jako pitomec. Asi se dám k Armádě spásy!

     Na zpáteční cestě potkávám Janu v Kersku. Byli se s Filim kouknout v Nymburce... U nás se to už začíná slejzat, jako švábi na pivo. Přijel i George. Domů dorazil asi před dvěma hodinama..

     Je pondělí, 10. července 1989, 17 hodin. Cesta kolem Čech III. (´89) právě skončila. Vymaňujeme se z jakéhosi zakřiknutí, jež se nás drží od Jihlavy a zavládlo všeobecné veselí. Shodujeme se, že už teď se moc těšíme na další Čundr. Král zemřel, AŤ ŽIJE KRÁL!

     Ještě dlouho nám bude trvat, než si uvědomíme, co jsme během těch několika dnů prožili. Myslím si, že všichni můžeme být navýsost spokojeni. Nevím, jak ostatní, ale já jsem od této akce ani zdaleka nečekal to, co mi nakonec dala. Pravděpodobně ještě dlouho budeme dávat k dobru příhody a historky, které se v právě uplynuvších dnech udály!

     Byla to konečně taková Cesta, o které jsem dlouho snil. Snil jsem o partě lidí, který budou nejen tolerovat, ale především uznávat jeden druhýho. O partě, kde mimo obětavých a odvážných, nebudou chybět ani ti z opačného pólu charakterových vlastností. Vždyť uznejte, co by to bylo za srandu, kdyby byli všichni dokonalí?!

     Nabývám dojmu, že právě taková parta nyní absolvovala Cestu kolem Čech. Strašně bych si přál, aby tato sestava tvořila jakési jádro. Těchto třináct lidí by ale nemělo zůstat osamoceno. S velkým potěšením mezi sebe přijmeme další blázny, spřízněné duše, kteří však musí pochopit, že vnášet nějaké nové “pořádky“ do sehranýho kolektivu, se nikdy nikomu nevyplatilo. Věřím však, že rozumní lidi se vždycky dohodnou!

     A tak doufejme, že se za rok opět všichni sejdeme a prožijeme spolu pár kouzelných dnů, nesoucích název CESTA KOLEM ČECH IV. (´90)!!!

                                                  ...a to je, přátelé, všechno.

                                                                                                             Bůh s námi!

 

                                                Tak takhle bych chtěl umřít,

                                                jako když se zhasne.

                                                A takhle chci žít,

                                                jako když se svítí celou noc!

                                                                            M. Černík 

 

     Ale pozor, tohle ještě NENÍ KONEC! Závěr Čundru se má přece odehrát na Hájence, vzpomínáte si, ne??!

 

Pivnice Hájenka v Kersku, 12. července 1989, sestava třinácti účastníků kompletní

 

     Myslím si, že jako dovětek kroniky Cesty kolem Čech III. by mohla posloužit pouze hromádka fotografií, pořízených Filisem během této opravdové tečky za zmíněným Čundrem. Ale nedá mi to, a musím napsat alespoň pár řádků tomuto večírku, protože to fakt opět stálo za to!

     Bylo jasné, že nocleh pro účastníky budu muset zajistit já. K tomuto účelu jsem využil domku prastrýce Josefa Koštíře, oblíbeného hájenského štamgasta, krále Notorika I., jemuž v únoru letošního roku dal Pánbůh věčný nebe. Domek, záhy pokřtěný na „Baráček“, stál hned v sousedství našeho domu a pozemky byly prakticky propojeny. Touhle akcí se vlastně naše „klubovna“ přenesla definitivně ze Skotovy garáže v Sadské právě do Baráčku.

     Shromáždit sestavu všech třinácti účastníků v jednu chvíli a na jednom místě už tak jednoduchý nebylo. Příbramáci, Praha, Zeleneč - odtud se do Kerska snad lidi dostanou bez problémů. Ale co Liberečáci? Nebylo jiné řešení, než pro Filozofa do Liberce dojet. Vzal jsem tátovýho okrovýho žigula, kterýho jsem používal spíš výhradně já, a vyrazili jsme s Janou na sever. V Liberci před nádražím se nalodil sbalenej Filozof a musím říct, že oči mu zářily jak netrpělivostí, tak překvapením, že jsme se na něj nevyprdli. Janu s Filozofem jsem pak vysadil v Nymburce s tím, že do Kerska dorazí stopem, až si něco vyřídí.

     Na Hájenku dorazili jako první Jana s Filozofem. To je klasika: mají to nejdál a jsou tu první! Usadili se k jednomu ze stolů na zahradě a bez okolků začali popíjet. I bez nás.

     Asi po hodince jsme dorazili my s Alešem. Pěšky. Po nás se objevili Pístečtí - George, Petra a Peťan. Ale dostavili se i další, jako například Radek Čihula, majitel Máni a účastník prvních dvou Čundrů. Přijel svým nablýskaným, červeným „erkem“. A je tady i Pivní bard ze Sadské, Skotův bývalý spolužák Michal Bašus, zvaný Dědek, náš starej známej kolega z „Pakárny“! Skot ale pořád nejel a nejel...

     Konečně dorazili i Příbramáci!! Sláva! To bylo radosti v lesích Kerských. A už to zase začalo. Takový to neviditelný tetelení vzduchu nad naším stolem, taková podivně se třpytící atmosféra, kterou jsme poznali právě až o posledním Čundru a která se nám tolik zaryla pod kůži. Přesně tohle nás teď nutí rozjíždět naši obvyklou šou - hulákání a smích a legrace a halasný cinkání půllitrů.

     Po chvíli se přesunujeme na terasu po stříšku, abychom nezmokli, kdyby, nedejbože, začalo pršet. A diskutovalo se, popíjelo, dlabalo a - čekalo se na Skota. K obveselení společnosti jsem nechal ukecat k provedení oblíbené exhibice Romana Skameneho z filmu Bony a klid, tzv. Magického oka. Trik spočívá v tom, že velkej panák zelený se pomalu vpustí na dno půllitru s uchem, plnýho piva, chvilinku se počká, pak se polovina piva vypije, částečně odhalenej panák se vyndá, stylem „popeláři“ se na ex vypije a hned nato se dorazí zbytek piva. Ovšemže taky na ex! No, je to hnusný jako prdel, ale co bych neudělal pro dobrou náladu, že. Musím říct, že nikdo z mých kamarádů zatím nebyl takový prase, aby to zkusil taky. jen Příbramáci se jednou u nich, někde na zábavě, navzájem vyhecovali a vyzkoušeli to, aby se pak všichni pospolu - poblili... Za mohutnýho aplausu kolemsedících tedy provádím exhibici a potvrzuju tak rčení, že správný prase všechno spase.

     Konečně je to tady! Na parkovišti brzdí červená stodvacítka. Vystupuje rachitická figura v hnědý montérkový kombinéze, kupodivu bez krosny a filcáků. Jak jsme se na něj těšili!

     Zajímavé bylo už to, že několik okamžiků po dohodnutí tohoto setkání v kempu na Vranovské přehradě se urodil v několika neidentifikovaných hlavách další nápad. Na Hájence si totiž sedneme všichni k jednomu stolu (pokud to samozřejmě bude možné) a ihned po příchodu Skota se musí pro něho uvolnit místo mezi holkama - to aby se cítil co nejlépe!

     Jak jsme se domluvili, tak se také stalo. Skot vběhl do arény a holky mu jako na povel mezi sebou udělaly místo. To by tedy bylo. Ale s druhou částí plánu už to bylo horší. Měli jsme totiž v úmyslu vytrvalým přiléváním tvrdého alkoholu do jeho piva dosáhnout Skotovy totální ožralosti, končícím tvrdým bezvědomím ve škarpě. O Čundru jsme totiž zjistili, že s opilým Věroušem je děsná prdel! Jenomže na stole před Skotem přistála hnusná žlutá limonáda. Tím nám maskot Čundru dal jasně najevo, že tentokrát se sranda konat nebude. Jenomže my jsme se nechtěli vzdát tak lehce a rozhodli jsme se to přece jen zkusit. Hlavně Jana s Petrou se moc a moc snažily! Neustále odváděly Skotovu pozornost svými “ženskými“ triky, až se Petře podařilo mu do limči cmrndnout velkou vodku. Ale ten zmetek to poznal. Po třech locích zvedl sklenici a začenichal:

„To je divný, ta limonáda je nějaká zkažená...“ a nechal ji na stole.  Bohužel nám sděluje, že se nehodlá příliš zdržet, protože má nějakou práci, nebo co. Naše nabídka dát si auto do Semic na dvůr, zůstala nevyslyšena. Před setměním Skot odjel. 

     Pod korunami borovic se začíná zvolna stmívat a zábava nabírá na obrátkách. Neúspěch akce „Ožereme Skota“ je po dalším pivu zapomenut. Všichni jsme už pořádně „chycení“ a Beníkův řev je tak pronikavej, že všichni návštěvníci Hájenky po nás neustále zvědavě pokukují. Nejvíc se diví Semičáci, že já, takovej slušnej kluk, sedím v hospodě s takovou zvěří. Kdyby tušili, že tohle je teprve začátek!

     Už se nám docela pletou jazyky a je nám spolu fakt nádherně. I málomluvný Filo si už plete dojmy s pojmy a upřímně se baví. No, aby ne, vždyť mají s Janou solidní náskok.

     V jednu chvíli dochází k hádce Jany s Petrou. Samozřejmě že šlo o „manželský trojúhelník“ mezi nima a Georgem. Vypitej alkohol odvalil zábrany a holky teď na sebe docela ječej. Až jsme je museli trošku umravňovat. Jana s Filozofem se pak odebírají na desetiminutovou procházku. Ne že by se mě celá kauza George-Jana-Petra nějak zvlášť dotýkala, ale jak už jsem napsal o pár listů vpřed, byla jedním z mála stínů jak Čundru, tak tohoto sezení. A taky mi bylo docela líto posmutnělý Jany. Jenomže co naplat, to je život. jak bych to mohl řešit já, když všichni tři jsou mými přáteli, mám je rád a nemám ve zvyku se do  těchto vztahů míchat.

     Chlastáme jako o život! jako bychom se snažili dohnat vše, co jsme nestihli vypít za ty dva dny, co jsme se neviděli. Všichni jsme se kvapem blížili ke stavu, kdy je člověk, jak říká Jana s Járou Cimrmanem, připraven „k obtažení“. Tedy stavu, kdy ožrala zaujme pozici tzv. umakartového čela a někdo jiný pak přistoupit a tužkou obtáhnout na hospodském stole jeho obrys.

     Překvapení: Skot se vrátil! Nějak mu to nedalo a již za tmy se vrátil zpátky. To jsme už byli pěkně pod parou. Brácha už ho nevnímá. K večeři si poručil králíka na smetaně a ted chrápe na stole, právě v poloze „připraven k obtažení“. Najednou ale, i přes halasnou zábavu, slyšíme podivný zvuky z pod stolu, jako když vyšplíchne voda z kýblu. Aleš blije! No tě bůh, králík na smetaně, ve zpola natráveném stavu, leží na podlaze a brácha je úplně v limbu! ještě že se Skoťák vrátil, protože nás tak může hodit domů. Brácha by to určitě neušel a táhnout ten metrák živý váhy se fakt nikomu nechce - vždyť motáme jako vožralí!

     Skot nás tedy nadvakrát odváží do Semic. Brácha ještě blije za jízdy z pootevřenejch dveří, což Skota přivádí téměř k šílenství, neboť má největší strach, aby mu nezaneřádil potahy.

     Pak se všichni uložili k spánku v Baráčku. Tak tohle byla vpravdě důstojná tečka za skvělou akcí, jíž cesta kolem Čech III. (´89) bezesporu byla. Ráno, po vydatné snídani, kterou pro hosty připravila naše máma, jsme se loučili s očekáváním další akce. Vypadá to, že bychom mohli tentokrát vyrazit my do Příbrami, na oslavu Meďulových podzimních narozenin. Skvělej nápad! Už se moc těšíme. Tak ahoj příště!!!

Poetická charakteristika účastníků Čundru 1989 od Jany Křičkové

 

Jaroslav Vrána                          Bláznům prý srdce nestárnou, 

                                                jenom se obrátí naruby,

                                                aby   

                                                vybledlé sluncem a větrem,

                                                získalo nový zevnějšek

                                                a tak se stalo citlivější.

                                                                          V. Krásný     

 

Petr Mašín                                 Usmíval se

                                                 a krájel jakási sousta v papíru.

                                                 Všichni si je brali.

                                                 Co básníci zoufale hledají,

                                                 on kudličkou napichoval.

                                                 Padala teplá voda.

                                                                            P. Cincibuch

 

Petra Šedinová                          Švábe slavné slabosti,

                                                 kde je já a kde jsem doma...

                                                 proč otvíráš dveře ven i dovnitř,

                                                 proč je tvá zahrada žulou dlážděná?

                                                 Jsi nádraží,

                                                 kterým projelo mnoho vlaků

                                                 a poslední vykolejil

                                                 na unavených pražcích.

                                                 Osud však není fronta u jatek...

                                                                               P. Cincibuch

 

Magda Brzobohatá                    Zítra. Dveře zítřka jsou otevřeny

                                                a v perspektivě jejich rámu

                                                vidím zkamenělé předměty:

                                                stůl s hromadou žulových jablek,

                                                mramorovou dívku,

                                                břidlicové mraky, táhnoucí za oknem.

                                                V jakémsi jenom hrubě přitesaném soklu,

                                                potřísněném krví a slzami dešťů,

                                                rozeznávám tvé rysy.

                                                                                        P. Cincibuch<

 

Jana Křičková                         A ve dvaceti jsi lhal sám sobě,

                                               abys nemusel lhát jiným.

                                               Později jsi nerozuměl ani tomu,

                                               proč jsi se stal básničkami horší.

                                               A když už jsi měl vědět všechno,

                                               zděsilo tě zjištění u kamarádů:

                                               dosáhnout cíle první můžeš i tak,

                                               že znemožníš cestu ostatním.

                                               (Kdo se zamíchá mezi brambory,

                                               toho sežerou prasata)

                                                                              P. Cincibuch

 

Robert Freiwillig                     Nesl jsem k zastávce krabici

                                              kaštanů a jablek.

                                              Koleje brněly vzpomínkou.

                                              Neudržel jsem ten balon lítosti

                                              a utekl už ze stupátka do hor,

                                              na motýlí louku,

                                              odhrnul sníh a natrhal prstýnek kytiček

                                              bílých až dorůžova.

                                              Zde jsou.

                                                                                        P. Cincibuch

 

Jiří Brožek                             Muselo uplynout hodně času,

                                              aby nebylo vše jaké je.

                                              Nedám si to vzít.

                                              Trpělivost neposune děj.

                                              Proto je možné čekat na naději.

                                              Ale ne na smrt!

                                                                             P. Cincibuch

 

Věroslav Bouma                     Vyjel jsem výtahem do posledního poschodí

                                              a uviděl jeptišky v prádelně.

                                              To jsem nečekal.

                                              Vyšel jsem na ulici a ty jsi šla přede mnou,

                                              až do auta, ve kterém jsem tě vezl.

                                              Teprve potom jsi promluvila

                                              - a já ti nerozuměl.

                                              To mě nepřekvapilo...

                                                                                             P. Cincibuch

 

Karel Lenkvík                         A lidé nastupovali na stanici u Bulovky,

                                             na třídě Rudé armády 103,

                                             kde ve výloze Pohřební služby visel inzerát:

                                             „Přijmeme muže na úpravu hrobů

                                              za 800 Kčs měsíčně! Podmínka: čistý trestní rejstřík“.

                                              V nejvyšším ohrožení má život jednoznačný smysl

                                              Teprve svoboda, jak otevřená klec,

                                               jak světlo pro můru,

                                               vykopne a zavalí.

                                               Svoboda je pro nejsilnější.

                                               Nejsilnější z nejsilnějších...

                                                                                     P. Cincibuch

 

Petr Novák                               A stále čekáme, až něco skončí,

                                                aby konečně začalo to, na co čekáme.

                                                A tak ztmavnou sychravé dny

                                                 a my sedíme na stanici metra

                                                 a díváme se do tunelu...

                                                 Nad námi vyjíždí opět nový model automobilu

                                                 a naše benzínová srdce se rozbuší,

                                                 aby se jednou zadřelo v infarktu

                                                 a změklo jak na hniličku hruška.

                                                 Až do konce budeme chránit svou skrytou touhu.

                                                                                                          P. Cincibuch

 

Filip Petričko                             Pohled z okna je stále týž,

                                                 jen stromy v zahradě

                                                 jsou o poznání vyšší.

                                                 Celý smysl je v tom,

                                                 že si toho všimnu.

                                                 Cítím, že je těší kůrou potažené větve

                                                 a že mi podávají své listy s housenkami,

                                                 abych jim pomohl.

                                                                                           P. Cincibuch

 

Aleš Vrána                                Byl sice druhý

                                                kdo obcházel ten dům,

                                                ale vůbec si nehrál hru na věření,

                                                nevědění, na doufání, trpělivost,

                                                na velikost, na slabost a na strach.

                                                Směrovka u silnice ukazovala k letišti.

                                                Neváhal a sešlápl plyn...

                                                                                       P. Cincibuch

 

Jiří Mašín                                Co je člověk?

                                               Závist, krvavý hrozen

                                               a změť psychických stavů.

                                               Jak topící se slyším ironickou ozvěnu vln:

                                               Každý obraz musí něco představovat,

                                               básničkám já

                                               nerozumím............................                        

                                                                                              P. Cincibuch

 Cesta kolem Čech III. (´89), aneb kronika Čundru

 

copyright©1989: Jaroslav Vrána